německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
10,5 cm leFH 18/3 auf B2
samohybné dělo na podvozku francouzského tanku
zcela nový exemplář samohybného děla 10,5 cm leFH 18/3 auf Geschützwagen B2, všimněte si celty přetažené přes otevřený bojový prostor, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Francouzská kořist
Po kapitulaci Francie v červnu 1940 padla Němcům do rukou obrovská válečná kořist. Mimo jiné zahrnovala také tisíce nejrůznějších obrněných bojových vozidel, a mezi nimi i 161 těžkých „průlomových“ tanků Char B1 bis. Šlo o typ vyvíjený již od začátku dvacátých let určený k prorážení silně opevněných nepřátelských linií. Vůz disponoval hned dvěma dělostřeleckými zbraněmi: jednak zde byl kanon ráže 75 mm umístěný v čele korby, který měl sloužit k ničení opevněných postavení nepřítele, druhý kanon ráže 47 mm se pak nalézal v otočné věži a byl určený k likvidaci nepřátelských obrněnců. Francouzští konstruktéři dali tanku do vínku také velmi solidní čelní pancéřování o síle 60 mm. Vývoj tanku však bohužel trval tak dlouho, že jeho celková koncepce i technické provedení dosti zásadně zastaraly dříve, než mohla být zahájena sériová výroba. Zástupci francouzské armády to však buď neviděli, nebo vidět nechtěli, neboť jak jinak si vysvětlit, že si objednali neuvěřitelných 1144 kusů tohoto mastodonta. Do okamžiku německého útoku na Francii jich však armáda stačila převzít „pouze“ 369.
Pro německé tanky byl tento silně pancéřovaný stroj opravdu velmi tvrdým oříškem, obrovské množství z nich však Francouzi ztratili díky vlastním chybám, zejména díky špatné logistice. Posádky tak své stroje často opouštěly nebo vyhazovaly do povětří prostě proto, že jim došlo palivo nebo munice. Ukořistěné stroje převzali Němci do svých služeb pod označením Panzerkampfwagen B2 740(f), ovšem nijak zvlášť nadšení z nich nebyli. Char B1 bis byly relativně pomalé, v jejich bojové věži byl prostor pouze pro jednoho muže, kanon ráže 75 mm v korbě šlo natáčet pouze o jeden stupeň do každé strany, což značně omezovalo jeho faktickou použitelnost a kanon v otočné věži zase nevynikal žádnou mimořádnou ničivou silou. Němci zkrátka pro tyto tanky neviděli ve své armádě žádné rozumné bojové uplatnění... tedy alespoň ne v jejich původní podobě. Napadlo je však, že by tyto stroje mohly mít větší hodnotu v jiných rolích.
Německé přestavby
V březnu 1941 proto bylo rozhodnuto o provedení hned dvou odlišných přestaveb tohoto kořistního tanku na "něco jiného". První z nich byla přestavba na plamenometný tank, který by dokázal čistit bunkry a pevnůstky od ukrytých pěšáků. Druhou přestavbou pak bylo samohybné dělo, které mělo plamenometné tanky na bojišti doprovázet a poskytovat jim palebnou podporu. Nás v tomto článku samozřejmě zajímá druhá zníměná přestavba, tedy samohybné dělo. Vývojem této konverze původního francouzského tanku Char B1 bis pověřil zbrojní úřad firmu Rheinmetall-Borsig s tím, že první prototyp musí být připraven do června 1941.
jednotlivé symohybky byly poněkud netradičně označeny velkými písmeny namalovanými na bocích bojových kabin, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Kdy přesně dodal Rheinmetall-Borsig detailní návrh požadovaného stroje není z literatury jasné, jisté však je, že to nebylo dost brzy na to, aby se začátek výroby stihnul ještě před invazí do SSSR. Německé plamenometné tanky postavené na základech francouzského Char B1 bis (označované jako PzKpfw B2 (Flamm)) tak musely 22. června 1941 vyrazit do akce bez plánovaného dělostřeleckého doprovodu. Hned první nasazení těchto plamenometných tanků na tzv. Molotovově linii však odhalilo značné technické problémy a všechny přeživší stroje byly z fronty velmi brzy staženy. To zřejmě přineslo i zastavení dalšího vývoje samohybných děl na stejném podvozku… tedy alespoň na nějaký čas.
Vývoj plamenometného PzKpfw B2 (Flamm) totiž pokračoval dál a v listopadu 1941 převzal Wehrmacht první kusy jeho vylepšené „sériové“ varianty. A právě to nejspíš znovu oživilo i práce na stavbě samohybného děla na stejném ex-francouzském podvozku, tentokrát však prý již nikoliv pod taktovkou firmy Rheinmetall-Borsig, ale firmy Alkett. Ať už to celé proběhlo tak či onak, v lednu 1942 si armáda mohla převzít prvních pět úplně nových samohybných děl ráže 105 mm, která dostala označení 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2. Dalších pět následovalo v únoru a poslední šest v březnu 1942.
Popis konstrukce
Přestavba francouzského tanku na samohybné dělo byla poměrně přímočará. Kanon ráže 75 mm v korbě byl demontován a otvor v čelní stěně zaslepen kusem pancíře. Odstraněna byla také původní bojová věž a na jejím místě se objevila vysoká nepohyblivá nástavba, která chránila nově vytvořený bojový prostor. Stěny této nástavby byly silné 30 až 40 mm na jejím čele a 20 až 30 mm na bocích a zádi. Vzhledem k poslání vozidla to bylo skutečně velkorysé pancéřování, neboť samohybné dělo nebylo určeno k přímému střetávání s nepřítelem, mělo poskytovat palebnou podporu z určité „bezpečné“ vzdálenosti. Strop nástavby zůstal otevřený, což usnadňovalo míření, odvětrávání ale i běžný pohyb v bojovém prostoru a manipulaci s municí. Příslušná část stropu tankové korby byla nejspíš také upravena, aby mohla sloužit jako podlaha nového bojového prostoru.
10,5 cm leFH 18/3 auf Geschützwagen B2 pravděpodobně na dvoře kasáren 26. tankové divize ve Francii, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Uvnitř bojového prostoru byla instalována lehká houfnice leFH 18/3 ráže 105 mm. Čelní stěnu bojové kabiny tvořil dvoudílný pohyblivý štít spojený s hlavní zbraně. Větší díl štítu zajišťoval celistvost pancéřové ochrany při natáčení zbraně do stran, menší díl zase při vertikálním pohybu hlavně. Horizontální odměr byl možný v rozsahu 14 stupňů do každé strany, vertikální náměr pak od -5 do +20 stupňů. Houfnice používala dělenou munici, tzn. že se nabíjel nejprve granát a následně patrona s prachovou náplní. Dostřel zbraně bylo možné regulovat skrz velikost výmetné náplně, tedy počet váčků s prachem, které se do patrony vkládaly. U klasické vlečené leFH 18 bylo na výběr ze šesti velikostí náplně z nich ta největší umožňovala dostřel okolo 10675 metrů. Je ovšem dost možné, že u samohybné varianty bylo používání nejsilnější nálože zakázáno (nebylo by to nic výjimečného). Standardní tříštivotrhavý granát ráže 105 mm vážil 14,81 kg z čehož 1,38 kg připadalo na nálož trinitrotoluenu. Kolik dělostřelecké munice se vešlo na palubu samohybného děla není z pramenů bohužel známo.
Samohybná houfnice 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2 vážila 32,5 tuny, tedy o celou tunu více, než původní francouzský tank Char B1 bis. Ve srovnání s tankem však narostla také délka a výška. Celková délka samohybky byla 762 cm oproti 637 cm u původního tanku. Celý tento nárůst přitom šel za přesahem hlavně přes půdorys korby. Výška vozu se zvedla z 279 cm u původního tanku na rovných 300 cm u samohybné houfnice. Z již tak vysokého stroje se tedy stal ještě vyšší a tím pádem nápadnější terč. Zbývající parametry samohybného děla zůstaly plus mínus stejné, jako u ex-francouzského tanku. Tzn. šířku 246 cm, maximální rychlost cca 25 km/h, pohonnou jednotku Renault o výkonu 309 koní, pětistupňovou převodovku či palivové nádrže o celkovém objemu 400 litrů.
Posádku samohybného děla tvořilo pět mužů: řidič, velitel, střelec a dva nabíječi. Z pramenů ani fotografií není zřejmé, zda měla bojová kabina v zadní stěně nějaká nástupní dvířka. Pokud ne, nastupovali do ní vojáci nejspíš průlezem v podlaze, tedy z korby (do které se zase dostávali nástupním průlezem v jejím pravém boku). Určitě bylo možné taky prostě přelézt přes stěny kabiny, ovšem ve výšce tří metrů nad zemí bych to viděl spíš jen jako nouzové řešení. Před nepříznivým počasím se mohli vojáci v bojovém prostoru chránit přetažením nepromokavé plachty, která se pomocí řemínků upevňovala do oček na bočních stěnách. Pro komunikaci s okolím byla na palubě radiostanice Fu.5 s prutovou anténou.
vojáci v italských uniformách si prohlížejí samohybné dělo 10,5 cm leFH 18/3 auf Geschützwagen B2, je možné, že snímek byl pořízen na Sardinii poté, co byly samohybky předány 90. Panzer-Grenadier Division, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Samohybka budila již na první pohled dojem jakéhosi nepěkného „slepence“. A jak taky jinak, když jejím základem byl 20 let starý (ano jeho vývoj započal již v roce 1921) a beznadějně zastaralý tank. Dlouhé pásy běžící okolo celého boku korby, složité pojezdové ústrojí tvořené velkým množstvím malých kol, nýty namísto svárů apod. S takovou základní surovinou je opravdu těžké „uvařit“ něco dobrého. Na druhou stranu celý projekt samohybné houfnice tohoto typu byl od počátku nahlížen jako jakési levné jednoúčelové řešení (doprovod plamenometných tanků na stejném podvozku) bez větších ambicí. Výsledek tedy nejspíš odpovídal záměru a vynaloženým prostředkům.
Organizace a nasazení
Všech 16 vyrobených 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2 bylo zařazeno do dělostřeleckého pluku 26. tankové divize, která byla dislokována ve Francii. Samohybná děla zde čekala poměrně klidná služba, protože se psal začátek roku 1942 a boje se odehrávaly někde velmi daleko na východě. Přesto hlášení 26. Panzer Division zmiňují časté poruchy a nespolehlivost popsaných strojů. V nebojových podmínkách se však očividně dařilo poruchy bez větších problémů řešit, neboť ještě 31. května 1943 měla divize ve svém arzenálu 15 vozidel tohoto typu, z toho 14 provozuschopných a jedno v opravě. V té době již ale divize začala dostávat nová samohybná děla typu Wespe a staré 10,5 cm leFH 18/3 (Sf.) auf Geschützwagen B2 měly být předány 90. Panzer-Grenadier Division nově zformované v červenci 1943 na Sardinii. Zda k tomuto předání skutečně došlo, není s jistotou známo, existují však snímky, na kterých němečtí vojáci předvádějí stroj tohoto typu svým italským spolubojovníkům, což by mohlo naznačovat, že snímky byly pořízeny právě na Sardinii.
Závěrem ještě doplňme, že jednotlivé symohybky byly poněkud netradičně označeny velkými písmeny od A po P namalovanými na bocích bojových kabin.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.