Panzernet

REIHENWERFER SOMUA

těžký minomet na podvozku francouzských tahačů

8 cm Reihenwerfer auf SPW S303 (f), neboli samohybný minomet na podvozku francouzského polopásu SOMUA MCL, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Úvod

V létě roku 1942 začalo ve Francii fungovat tzv. Baukommando Becker (někdy také Baustab Becker), jehož posláním bylo vdechnout druhý život nejrůznějším vozidlům ukořistěným v roce 1940 na francouzské armádě. Němci se touto cestou snažili získat rozumně použitelnou bojovou techniku s minimálními výrobními náklady, a hlavně bez nároků na kapacity již tak přetížených německých zbrojovek. Hlavní úsilí Baukommanda bylo sice zaměřeno na plně pásovou techniku, ale určité pozornosti se dostalo také vozidlům polopásovým. Jedním z Beckerových výtvorů se tak stal i vícehlavňový samohybný minomet označovaný jako Reihenwerfer založený na polopásových podvozcích francouzské firmy SOMUA.

Polopásy SOMUA

Společnost SOMUA (Société d'outillage mécanique et d'usinage d'artillerie) byla jednou z těch, které se počátkem 30. let dvacátého století nechaly okouzlit konstrukcí polopásových vozidel inženýra Adolphe Kégresseho. Tento Francouz působil dlouhá léta na dvoře ruského cara Mikuláše II. jako panovníkův osobní řidič a správce jeho vozového parku. Právě ruské přírodní podmínky a stav zdejších „silnic“ přivedly Kégresseho na myšlenku nahradit zadní kola běžného osobního automobilu krátkou pásovou soustavou. Takto upravený automobil mnohem lépe zvládal nejen pohyb v měkkém terénu, ale zejména v hlubokém sněhu. A aby pásová soustava nebyla pro vozidlo příliš těžká, použil Kégresse nikoliv kovové, ale gumové pásy. Poté, co celé řešení vyladil, nechal si jej v roce 1913 dokonce patentovat.

Po svém návratu do rodné Francie (ke kterému jej přiměla bolševická revoluce z roku 1917) začal Kégresse spolupracovat s firmou Citroën a stál u zrodu jejího programu polopásových vozidel, určených jak pro komerční trh, tak pro armádu. U těchto těžších vozidel byly gumové pásy opatřeny kovovými patkami pro lepší trakci a vyšší odolnost. Polopásy Citroën - Kégresse se dostaly do širšího povědomí veřejnosti díky dobrodružným expedicím po Africe a Asii, které firma Citroën zorganizovala v průběhu 20. a 30. let. V návaznosti na to zakoupila licenci na výrobu polopásů Kégresseho konstrukce celá řada dalších společností… britské firmy Burford a Crossley, belgická firma FN Herstal, italská Alfa Romeo a francouzské Renault, Schneider, UNIC a SOMUA.

lehčí verze Reihenwerferu založená na podvozku SOMUA MCG nesla sestavu 16 minometů, její pancíř byl o něco nižší, než u varianty na podvozku SOMUA MCL, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posledně zmíněná SOMUA stavěla na Kegressého podvozku několik typů vozidel pro francouzskou armádu. Nás budou v tomto článku zajímat dva z nich, a to SOMUA MCG a SOMUA MCL. K našemu překvapení je poměrně složité najít spolehlivé vysvětlení významu označení obou typů. Podle některých pramenů byla písmena MCG zkratkou pro Mise en Caisson de Grosses Pieces, což by se dalo velmi volně přeložit jako tahač velkých nákladů. Podle jiných zdrojů šlo o zkratku pro Moyen Chenillé de Guerre, což zase znamená něco jako střední válečný pásák. Zkratku MCL pak někteří autoři vykládají jako Modele de Chenillette de Liaison, což by znamenalo něco na způsob lehký spojovací pásový vůz. Popravdě řečeno však ani jeden z uvedených výkladů nezní příliš důvěryhodně.

Každopádně SOMUA MCG přišel do výroby v roce 1932 a měl sloužit jednak pro přepravu pěchoty a nákladů, dále k tahání houfnic ráže 155 mm a rovněž jako servisní a vyprošťovací vozidlo. Polopás o hmotnosti 6,8 tuny poháněl benzínový čtyřválec o objemu 4,7 litru, který dával maximální výkon 60 koní. Vozidlo mohlo přímo vézt náklad (ať už živý či neživý) vážící až 1500 kg a táhnout náklad o hmotnosti až 3500 kg. Maximální rychlost při jízdě po silnici se pohybovala okolo 31 km/h. Polopás nebyl nijak pancéřovaný, kapota motoru, kabina řidiče i zadní ložná plocha (ve verzi, která měla ložnou plochu), to vše vypadalo stejně, jako u běžného civilního nákláďáku té doby. Počet vyrobených exemplářů je bohužel dosti nejasný. Podle některých autorů to bylo jen něco přes tři sta kusů, podle jiných to bylo necelých osm set kusů a někdy lze dokonce narazit na počet 1500 kusů, což však bude nejspíš přehnané.

Druhý ze zmiňovaných typů, tedy SOMUA MCL, přišel do výroby v roce 1935. Tento stroj byl výrazně robustnější a silnější než předešlý typ. Hmotnost vozidla činila 10,9 tuny a jeho motor o objemu 6,558 litru dával výkon 90 koní (tedy o plnou polovinu více, než u MCG). Tento typ byl také určen k tahání houfnic ráže 155 mm, ale francouzská armáda na něj mnohem více spoléhala jako na vyprošťovací vozidlo. Celkově jej však bylo vyrobenou pouze 148 exemplářů. Zatímco u lehčího SOMUA MCG fungoval celkem spolehlivě gumový pás s kovovými patkami, u těžšího SOMUA MCL museli konstruktéři přezout na pás tvořený kovovými články, který naopak opatřili gumovými patkami pro hladší jízdu. Použití tohoto těžšího pásu si vyžádalo přidání druhé vratné kladky. Čili u SOMUA MCG podpírala horní část gumového pásu pouze jedna kladka, zatímco u MCL musely kovový pás podpírat dvě kladky. MCL dostal rovněž robustnější hnací kolo s typickými paprsky.

Reihenwerfer na podvozku SOMUA MCL měl 20 minometných hlavní, na tomto snímku jsou hezky vidět dvě kliky pro otáčení a náklon hlavní, zdroj: Flickr.com, se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po francouzské kapitulaci padla značná část provozuschopných (nebo opravitelných) polopásů SOMUA MCG a MCL do rukou Wehrmachtu. Němci tato vozidla zařadili do svých služeb v jejich původní podobě, a to pod označením Leichter Zugkraftwagen S307 (f) pro typ MCG a Mittlerer Zugkraftwagen S303 (f) pro typ MCL. Kromě tahání různých dělostřeleckých zbraní však oba polopásy svým novým majitelům posloužily také jako základ pro několik přestaveb. Část vozidel typu MCG byla přestavěna na stíhač tanků s kanonem ráže 75 mm, část na muniční vozidla, část na obrněné transportéry a část právě na onen již zmiňovaný samohybný minomet Reihenwerfer. Obdobný samohybný minomet pak vznikl také na bázi typu MCL.

Samohybné minomety

Plné oficiální označení samohybných minometů znělo 8 cm Reihenwerfer auf SPW S307 (f) pro typ na bázi polopásu MCG a 8 cm Reihenwerfer auf SPW S303 (f) pro typ založený na polopásu MCL. Jiné prameny však uvádějí označení Leichter Reihenwerfer (16 Rohre) auf Fahrgestell Somua MCG resp. Schwerer Reihenwerfer (20 Rohre) auf Fahrgestell Somua MCL. Obecně si byla vozidla obou variant velmi podobná, lišila se však v mnoha konkrétních detailech. Přední motorová sekce i kabina posádky dostaly pancéřování svařené z rovných desek o síle 12 mm. Kabina řidiče a jeho spolujezdce (tedy velitele vozu) zůstala shora otevřená. Raná vozidla na podvozku verze MCG měla pancéřování kabiny o něco nižší, takže hlavy obou mužů vyčnívaly otevřeným stropem ven (foto ZDE). U pozdějších vozidel na bázi MCG byl již použit o něco vyšší pancíř, který chránil i hlavy řidiče a velitele (varianta založená na podvozku MCL měla podle všeho od počátku vyšší pancíř). Za zadní stěnou kabiny byla lavice pro zbývající tři členy posádky, chráněná z obou stran pancířem.

Dále vzadu pak následoval již zcela otevřený bojový prostor, ve kterém byla soustředěna výzbroj vozidla. U Reihenwerferu na bázi SOMUA MCG to byla soustava 16 spojených minometů na otočném podstavci nazývaná Reihenwerfer Schießgerät RG-16. U těžšího vozidla měla soustava rovných 20 minometných hlavní a její označení tedy nejspíš bylo Reihenwerfer Schießgerät RG-20 (což si ovšem pouze domýšlíme). Stejně jako polopásové podvozky i samotné minomety byly válečnou kořistí, konkrétně šlo o francouzský typ Brandt mle 27/31 ráže 81 mm. Francouzská armáda disponovala před válkou několika tisíci kusy tohoto minometu. Němci ukořistěnou zbraň přeznačili na 8 cm Granatwerfer 278(f). Minomet střílel dělostřelecké miny o hmotnosti 3,25 kg do vzdálenosti až 2,8 km (účinný dostřel).

Reihenwerfer na podvozku SOMUA MCL během nabíjení minometů, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-300-1863-15, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Popis zbraně

V sestavě Reihenwerfer Schießgerät byly minometné hlavně spojeny do jakéhosi velkého rámu, který byl umístěn na otočném podstavci s ozubením po celém svém obvodu. Součástí zařízení byly také prvky, sloužící k zamíření a odpálení zbraní. Předně zde byl úchyt pro periskopický zaměřovač a dále dvojice klik, kterými se ovládalo otáčení podstavce a náklon celého rámu s minometnými hlavněmi. Na levém boku rámu pak bylo táhlo, jímž se celý „ohňostroj“ odpaloval. Podstavec umožňoval minometům neomezené otáčení v rozsahu 360°, náměr hlavní pak byl možný v rozsahu od +35° do +90°. Byla zde ovšem ještě soustava táhel, pomocí kterých se daly minomety mírně naklonit do stran. Hlavně pak nestály rovnoběžně jedna vedle druhé, ale rozevřely se do stran na způsob vějíře (ale samozřejmě jen o pár stupňů). Čím dále od středu řady, tím větší úhel náklonu hlaveň dostala. Tímto způsobem se dal regulovat rozptyl palby a tedy i šířka prostoru pokrytého dopadem min.

Klasický minomet funguje tak, že se mina prostě pustí do hlavně a jakmile sjede na dno, narazí na trn, který odpálí výmetnou nálož ve spodní části miny a tím dojde k vypálení miny ven z hlavně. To znamená, že jakmile voják pustí minu do hlavně, dochází v podstatě ihned k jejímu vypálení. Vícehlavňový minomet ale takto fungovat nemůže. Minometné hlavně spojené do Reihenwerfer Schießgerät proto byly opatřeny jakýmisi zarážkami, které po nabití držely minu u ústí hlavně. Vojáci tedy nejprve nabili miny do všech hlavní kompletu (jejich špičky trčely z hlavní ven) a teprve zatažením za táhlo došlo k uvolnění min, jejich pádu na dno hlavní a jejich hromadnému vypálení.

Podle některých autorů nebyly po zatažení za táhlo vypáleny všechny miny najednou, ale postupně v rychlém sledu jedna za druhou. Jiné prameny říkají, že byla celá salva vypálena ve stejný okamžik. Popravdě řečeno mě nenapadá, jakým mechanismem by konstruktéři při poměrně primitivní konstrukci celého zařízení dosáhly zpoždění mezi jednotlivými výstřely. Teoreticky si lze představit, že spoušťové táhlo by uvolnilo vždy jen jednu minu, zarážka na první hlavni by se tedy uvolnila, třeba se nějak pootočila, a přitom nějakým způsobem propojila táhlo se zarážkou sousední hlavně a takto postupně dál a dál. Pak by ovšem střelec musel za táhlo tahat znovu a znovu, až by vystřílel všech 16 resp. 20 min. My se spíše přikláníme k tomu, že táhlo prostě uvolnilo miny ve všech hlavních najednou a celá salva tedy byla vypálena v jednom okamžiku. Reihenwerfer tedy sloužil jako šoková zbraň. Vozidlo zkrátka odpálilo celou salvu 16 resp. 20 min a zmizelo (změnilo polohu). Miny tedy do cílového prostoru nedopadaly postupně, nýbrž všechny najednou a nepřítel tak neměl šanci se skrýt.

vrak samohybného minometu na podvozku SOMUA MCG kdesi ve Francii, zdroj: Flickr.com, Public domain, praveno

Obě varianty Reihenwerferu měly pětičlennou posádku tvořenou nejspíš řidičem, velitelem, střelcem a dvojicí nabíječů. Těžší verze Reihenwerferu byla na rozdíl od té lehčí vybavena radiostanicí, takže velitel vozu plnil zřejmě také roli radisty. Pokud jde o zásobu munice, ta bývá uváděna pouze pro vozidlo na podvozku SOMUA MCG, a to ve výši 90 kusů dělostřeleckých min.

Jak již bylo řečeno stavba samohybných minometů probíhala v dílnách Baukommanda Becker přímo ve Francii. V průběhu roku 1943 bylo podle všeho postaveno 36 lehčích Reihenwerferů na bázi polopásu typu MCG a 16 těžších Reihenwerferů na podvozku typu MCL. Všechna postavená vozidla byla nejspíš předána 21. tankové divizi, která byla po zničení v severní Africe opětovně zformována ve Francii. V rámci této divize byly Reihenwerfery rozděleny mezi tři podřízené útvary, a sice prapor útočných děl Sturmgeschütz Abteilung 200 a dva pluky tankových granátníků (192. a 125. Panzergrenadier Regiment).

Popsané samohybné minomety se dočkaly skutečného bojového nasazení proti spojencům po jejich vylodění v červnu 1944. O tom, jak se jim v praxi dařilo, nejsou však k dispozici žádné informace. Omezený dostřel nutil posádky přiblížit se poměrně blízko k cíli. Nabíjení soustavy minometů bylo zcela jistě zdlouhavé, na druhou stranu odpálení celé salvy bylo otázkou vteřin a pokud se vozidlu následně povedlo zmizet, mělo šanci na úspěch. Pokud dokázal velitel vybrat vhodný cíl (postupující nepřátelská pěchota) a vhodnou palebnou pozici (např. z úkrytu za lesem), mohl být útok Reihenwerferu pro protivníka opravdu šokem (čtyři společně operující vozidla dokázala na jedno místo poslat 80 dělostřeleckých min najednou, což už byla slušná porce).

OBSAH ČLÁNKU: