německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
FLAKWAGEN HORCH 108
2 cm Flak na podvozku terénního automobilu
kanon Flak 38 na podvozku automobilu Horch 108, v tomto případě se jedná o neoficiální přestavbu, znak na předních dveřích vozu patří nejspíš 19. Flak-Division, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nový terenní vůz
Pokud jde o osobní automobily, musela se německá armáda až do poloviny 30. let 20. století spoléhat na více či méně upravené verze běžných civilních vozidel, což mělo samozřejmě dost daleko k ideálnímu stavu. Civilní automobily nemohly svou konstrukcí stačit všem požadavkům armády a množství různých typů od různých výrobců navíc značně komplikovalo a prodražovalo údržbu a servis. Není tedy divu, že po nástupu Adolfa Hitlera k moci a zahájení otevřené remilitarizace Německa došlo velmi brzy i na tuto oblast. Již na přelomu let 1934 a 1935 se tak začal rodit program obměny osobních vozidel v celé armádě, jehož cílem bylo nahradit směsici původně civilních automobilů úplně novými terénními automobily několika hmotnostních kategorií. Nová vozidla měla být vyvinuta na míru armádním požadavkům a nárokům a zároveň díky standardizaci přinést úspory na straně servisních nákladů.
Program, který dostal označení Einheits-Pkw der Wehrmacht (tedy jednotný osobní automobil pro Wehrmacht) zahrnoval vývoj vozidel tří kategorií: lehký terénní osobní automobil (Leichter geländegängiger Pkw), střední terénní osobní automobil (Mittelschwerer geländegängiger Pkw) a těžký terénní osobní automobil (Schwerer geländegängiger Pkw). Jen pro úplnost doplňme, že Pkw je zkratka německého sousloví Personenkraftwagen. Nás bude v tomto článku zajímat poslední zmíněný typ, tedy ten těžký. Ten byl od roku 1937 vyráběn v závodech firmy Horch ve Zwickau (součást konsorcia Auto Union) pod označením Horch 108.
Popis automobilu
Vozidlo mělo podvozek se čtyřmi koly, která byla všechna poháněná. Motor i převodovka byly umístěny vpředu, zatímco v zádi byl přepravní prostor. Zajímavým prvkem byla dvě rezervní kola, umístěna na bocích tak, aby pomáhala vozidlu při přejíždění přes velké terénní nerovnosti. Díky těmto kolům nemohlo dojít k uvíznutí automobilu na břiše. Firma Horch vyráběla souběžně dvě varianty vozidla, Horch 108 Typ a, který měl řiditelná přední i zadní kola a Horch 108 Typ b, u kterého byla řiditelná pouze přední kola. U Typu a se nicméně dalo řízení zadních kol uzamknout (což bylo doporučeno pro jízdu vyšší rychlostí).
opět neoficiální instalace kanonu Flak 38 na podvozku automobilu Horch 108, zde nejspíš nejde o africké bojiště, ale o východní frontu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
V letech 1937 a 1938 montoval Horch do vozidla osmiválec vlastní výroby o objemu 3,5 litru. Počínaje rokem 1939 však přešli na silnější motor o objemu 3,8 litru a výkonu 90 koní. S novou pohonnou jednotkou získalo vozidlo také nové označení, a sice Horch 108 Typ 1a (s řiditelnými zadními koly) resp. Horch 108 Typ 1b. V roce 1939 začala těžký terénní automobil vedle firmy Horch vyrábět také společnost Ford-Werke v Kolíně (tedy bývalá pobočka americké firmy Ford). U Fordu však do vozidla montovali svůj vlastní osmiválec o objemu 3,6 litru a vozidlo vedli pod označením Ford Typ EGa (řízení všech kol) a Ford Typ EGb (řízení pouze předních kol).
V roce 1940 přišla další novinka v podobě celkového zjednodušení konstrukce. Rezervní kola byla přesunuta z vnějších boků dovnitř přepravního prostoru, takže už nebylo třeba v bočních stěnách dělat dříve nezbytné prohlubně. Rovněž bylo zcela upuštěno od instalace řízení zadních kol. A konečně (tedy alespoň podle některých zdrojů) dostalo vozidlo novou převodovku. Toto zjednodušené vozidlo bylo dále vyráběno pod označením Horch 108 Typ 40 a Ford EG Typ 40. Jeho výroba pokračovala u Fordu do roku 1941 a u Horchu ještě o rok déle. Celkem bylo postaveno 10036 exemplářů tohoto těžkého terénního automobilu, z toho 8135 v továrně Horch a 1901 ve Fordu.
Ve verzi s řízením všech kol vážilo vozidlo cca 3,3 tuny, v jednodušší verzi s řízením pouze předních kol to bylo zhruba o metrák méně. I tak to ale bylo pořád až moc. Právě velká hmotnost byla jedním z hlavních nedostatků tohoto stroje, který se projevoval zejména na nezpevněných polních cestách východní fronty. Velká hmotnost samotného vozidla navíc snižovala užitečné zatížení na „pouhou“ 1 tunu, což na tak robustní automobil nebylo právě mnoho. Bylo to však pořád dost pro instalaci lehkého protiletadlového kanonu, a někdo se očividně rozhodl toho využít.
úkolem improvizovaného Flakwagenu byl doprovod zásobovacích kolon, přesně jako je to vidět na tomto snímku ze severní Afriky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Neoficiální přestavby
Moderní válka (a do této kategorie druhou světové rozhodně počítáme) je závislá na logistice. Zásobovat obrovskou armádu municí, pohonnými hmotami a mazivy, náhradními díly, ale také oblečením, potravinami nebo lékařským materiálem, to jsou tisíce a tisíce tun nákladu, který je třeba dopravit na obrovskou vzdálenost. To jsou kolony desítek a stovek náklaďáků, které se plahočí po silnicích mnohdy v oblastech, kde hrozí nálety nepřátelských stíhaček a bitevníků. Takové zásobovací kolony nepotřebují protivzdušnou obranu o nic míň než kolony přesouvající se bojové techniky. Rozdíl je pouze ten, že zatímco třeba takové tanky projedou téměř kudykoliv a totéž musí zvládat i jejich doprovod, zásobovací náklaďáky se musejí držet silnic. Tím pádem jim jako ochranný doprovod bohatě stačí jiná kolová vozidla.
A tak se stalo, že i neznámé množství těžkých terénních automobilů Horch 108 (resp. Ford EG) bylo přestavěno právě na takováto vozidla protivzdušné obrany. Tato přestavba byla očividně dvojího druhu… řekněme oficiální a improvizovaná. Ta improvizovaná vznikla nejspíš přímo v polních dílnách u bojových jednotek. Při této přestavbě nebylo nijak zasahováno do konstrukce vozu jako takové. Z přepravního prostoru byly prostě odstraněny sedačky a vytvořena nová zvýšená podlaha, která sahala skoro až po okraj bočních stěn (zadní nástupní dvířka tedy nebylo možno používat). Na tuto novou podlahu byl pak uložen trojnohý podstavec s kanonem ráže 20 mm. Na fotografiích lze přitom spatřit jak vozidla s kanonem verze Flak 30, tak s novějším Flak 38 (který na snímcích jasně převládá).
Rozdíl obou zbraní byl zejména v jejich kadenci. Zatímco u Flaku 30 se pohybovala okolo 280 teoretických a 120 praktických výstřelů za minutu, u Flaku 38 to bylo teoreticky až 480 a prakticky až 220 výstřelů za minutu. Účinný výškový dostřel obou verzí kanonu končil někde okolo 2 km. V obou případech byla zbraň na vozidlo instalována včetně štítu, což sice obsluha možná ocenila, ale na druhou stranu to nepříjemně zvyšovalo siluetu vozu. Prostor pod novou podlahou bojového prostoru byl nejspíš využit pro uložení munice, zcela jistě v zadní části, ale dost možná také na bocích. Kanon Flak 30 i s podstavcem vážil 483 kg, takže zabral zhruba polovinu volné nosnosti vozidla. Kanon Flak 38 byl o nějakých 80 kg lehčí, takže teoreticky dovoloval naložit na palubu o něco více munice.
a zde již máme oficiální instalaci kanonu Flak 38 na podvozek Horch 108, všimněte si bočnic z pletiva se schránkami na munici, toto vozidlo nese na blatníku znak 1. praporu protileteckého pluku Flak-Regiment 42 (mot.) z Berlína, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Většina dochovaných fotografií těchto improvizovaných „Flakwagenů“ pochází ze severní Afriky a popravdě řečeno se tomu ani nedá moc divit. Africké bojiště totiž obecně hodně přálo všemožné improvizaci a svépomocným úpravám nejrůznějších vozidel. Tady zkrátka platilo okřídlené „voják se stará, voják má“. Jedno z vozidel zachycených na fotografiích má na sobě obrázek čtyřlístku, což byl podle některých zdrojů symbol používaný 19. Flak-Division. Pokud tomu tak je, znamenalo by to, že snímky tohoto stroje pocházejí z období mezi srpnem 1942 a květnem 1943, kdy tato divize v Africe působila. Nicméně existují i fotografie obdobně upraveného automobilu pořízené podle všeho na východní frontě. Lze se tedy domnívat, že stejný nápad dostali nezávisle na sobě němečtí vojáci na obou válčištích.
Oficiální Flakwagen
A pak je zde ona druhá zmiňovaná oficiální přestavba, která nejspíš vznikla na objednávku Luftwaffe. Na rozdíl od té první popsané zahrnovala oficiální úprava už poměrně viditelné zásahy do konstrukce automobilové kabiny. Konstruktéři se očividně inspirovali tím, jak byl stejný kanon instalován na polopásový tahač Sd.Kfz. 10. V zadní části automobilu Horch 108 (resp. Ford EG) vytvořili poměrně nízko položenou plochu. Původní boční stěny okolo této plošiny byly odstraněny a nahradily je sklopné bočnice vyplněné hustým drátěným pletivem. Tyto bočnice se před zahájením palby sklopily do vodorovné polohy, čímž došlo k rozšíření podlahy bojového prostoru. Totéž platilo také pro původní zadní stěnu. Na bočnicích byly zavěšeny schránky se zásobníky pro kanon. Původní zadní nástupní dvířka byla zcela zrušena. Zajímavé je, že na většině fotografií oficiálních přestaveb je vidět kanon bez štítu.
Literatura bohužel neuvádí mnoho dalších detailů, takže např. počet členů posádky můžeme pouze odhadovat z dostupných fotografií. A ty říkají, že to bylo nejspíš 5 nebo 6 mužů. Stejně tak nevíme, kolik munice se vešlo na palubu tohoto vozidla. Na některých fotografiích je nicméně vidět přívěs, ve kterém si Flakwagen vezl další střelivo.
další oficiální Flakwagen, tentokrát patřící k divizi Leibstandarte, bočnice bojového prostoru jsou sklopené do vodorovné polohy a automobil má připojen vozík se zásobou munice, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Minimálně část vozidel vyrobených na oficiální objednávku Luftwaffe, byla zařazena k 1. praporu (Abteilung) protileteckého pluku Flak-Regiment 42 (mot.) z Berlína (mot. = motorizovaný). Popsané Flakwageny zde sloužily jako ochrana těžkých samohybných kanonů ráže 88 mm na podvozcích autobusů VOMAG 7 OR 660. Existuje však také fotografie, která ukazuje vozidlo patřící divizi Leibstandarte SS Adolf Hitler stojící na ulici ukrajinského Charkova v zimě roku 1943.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.