německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
DAF M39
kořist "made in Holland"
DAF M39 (neboli Panzerspähwagen L202 (h)) ve službách německé armády v dobyté Francii, zdroj: forum.worldoftanks.eu
Vůz pro holandskou armádu
Když nizozemská armáda v druhé polovině třicátých let hledala obrněné vozidlo pro své jednotky, uvažovala o zakoupení a přizpůsobení některého z britských designů. S žádostí o licenční výrobu byl tehdy osloven holandský výrobce přívěsů firma DAF z Eindhovenu. Zástupci společnosti však vycítili obchodní příležitost a navrhli armádě jiné řešení, a to vývoj a výrobu vlastního obrněného vozu. Armádní činitelé souhlasili a firma DAF mohla za pouhých osm měsíců od vládní objednávky představit svůj prototyp.
Popis vozidla
Stroj měl na každé straně tři jednoduchá kola obutá do běžných pneumatik. Dvě zadní kola byla zavěšena a uchycena společně. Dva zadní páry kol byly hnané, přední pár sloužil k řízení. Podvozek nesl rozměrný trup jednoduchých tvarů s ostře skosenou přední i zadní stěnou. Skosení zvyšovalo odolnost stěn proti zásahu. Pancéřování dosahovalo maximální síly 12 mm.
Jednolitost rovné čelní desky narušovaly pouze reflektory, kulomet a průzor řidiče. Reflektory byly zapuštěné do uzavíratelných schránek, které je chránily před rozbitím. Kulomet ráže 7,92 mm byl instalován v pravé části stěny a jeho hlaveň obaloval široký ocelový rukáv. Nalevo nad kulometem byl obdélníkový průzor řidiče, který se dal během pobytu v nebezpečné oblasti uzavřít krytem. Potom sloužila k výhledu pouze štěrbina v tomto krytu. Další dva odklopné průzory se nacházely na každé boční stěně. Pravý sloužil střelci z trupového kulometu, levý řidiči.
DAF M39 projíždí okolo pochodujících francouzských zajatců, zdroj: weapons-of-war.ucoz.ru
Kromě již zmíněného předního řidiče a kulometčíka tvořili posádku stroje ještě další čtyři muži. Byli to velitel, nabíječ a střelec, všichni tři se stanovištěm v otočné věži, a konečně zadní řidič. Zadní řidič seděl samozřejmě čelem k zádi vozu a to v levé polovině zadní části trupu. V pravé polovině této části byl umístěn motor, takže řidič byl neustále vystaven jeho hluku. Zadní řidič přebíral ovládání vozu během couvání. Ovládat couvající obrněnec z přední kabiny, prakticky bez výhledu dozadu, totiž nebylo vůbec jednoduché. A zdlouhavě otáčet celý vůz bylo v bojových podmínkách příliš nebezpečné. Proto měl vůz dva řidiče.
K nástupu a výstupu členů posádky sloužily jednak velká obdélníková dvířka na každém boku trupu mezi předním a zadním blatníkem, a potom ještě průlez ve stropu věže a malá dvířka na obou bocích věže.
Uprostřed trupu spočívala plně otočná věž, ve které byla instalována hlavní výzbroj stroje - kanon Bofors ráže 37 mm. Kanon nebyl instalován uprostřed čelní stěny věže ale lehce napravo od středu. Vlevo vedle něj byl potom ještě druhý kulomet ráže 7,92 mm. Společný úchyt zbraní dovoloval jejich vertikální pohyb v rozmezí - 9,5° až + 23°.
Hmotnost vozu činila 5,8 tuny. Jeho délka byla 4,75 metru, šířka 2,08 metru a výška 2,16 metru. Pohonnou jednotkou byl motor Ford Mercury V8, který dával maximální výkon 95 koní při 3600 otáčkách za minutu. Takto vybaven byl DAF M39 schopen vyvinout na silnici maximální rychlost až 75 km/h. Zásoba 100 litrů pohonných hmot dovolovala dojezd až 300 km.
DAF M39 opatřený rámovou anténou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Zajímavým konstrukčním prvkem byla dvě drobná kolečka na spodní hraně čelní stěny vozu. Ta zabraňovala zaboření nosu do země při průjezdu členitým terénem.
Bojové nasazení
Do vypuknutí druhé světové války bylo vyrobeno pouze 12 kusů těchto obrněných automobilů. Po vpádu německé armády v květnu 1940 však nizozemské velení nenasadilo do boje ani jeden z nich. Holanďané nejspíš tušili, že by to byl zcela marný boj a zbytečná oběť. Po kapitulaci tak Němcům padlo do rukou všech 12 strojů zcela nepoškozených.
Němci je zařadili do své výzbroje pod označením Panzerspähwagen L202 (h). Bojově byly nasazeny ve Francii a v raných fázích bojů na východě. Fotografie dokazují, že nejméně tři tyto automobily byly opatřeny rámovou anténou a dost možná tedy sloužily jako velitelské vozy. Jak dlouho tyto stroje v německé armádě sloužily a jak skončily není známo, jisté je pouze to, že nejméně tři z nich byly zničeny na východní frontě. Přeživší exemplře pravděpodobně dosloužily v roli vozidel pro policejní a pořádkové jednotky v týlu.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.