německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
ADGZ
rakouský těžký obrněný automobil
obrněný automobil ADGZ, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Vznik obrněnce
Vývoj těžkého obrněného automobilu ADGZ zahájila rakouská automobilka Austro Daimler Puch Werke již v roce 1928. Konkrétní podobu ale celý projekt dostal až v roce 1931 a první prototyp přišel na svět ještě o dva roky později.
Popis vozidla
Obrněný automobil spočíval na zajímavě řešeném podvozku se čtyřmi nápravami. Dvě prostřední nápravy byly umístěny blízku u sebe uprostřed vozu a osazeny zdvojenými koly. Dvě krajní nápravy měly kola jednoduchá a byly řiditelné. Podvozek nesl, rovněž zajímavě řešený, pancéřovaný trup. Ten byl tvořen rovnými pancéřovými plechy, při jejichž spojování se využívalo svařování a nýtování. Síla pancéřování byla 11 mm a to na všech stěnách.
Přední a zadní polovina stroje byly téměř zrcadlově identické. V místech, kde byla čelní stěna přední poloviny stroje ostře skosená, byl však na zadní polovině zvýšený kryt motorového prostoru. Vepředu byla tato stěna opatřena žaluziemi, pomocí nichž se reguloval přístup vzduchu k chladící jednotce i do samotné kabiny. Po stranách těchto žaluzií byly umístěny dva světlomety chráněné drátěnou mřížkou. Na čelní stěnu navazovala kolmější deska se dvěma uzavíratelnými průzory a kulometem ráže 7,92 mm. Stejně byla tato partie řešena i na zádi stroje. Odklopné průzory se nacházely rovněž na obou bocích trupu, v polovině jeho délky.
obrněný automobil ADGZ, zdroj: worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno
Na bocích trupu byly na každé straně dvě šestiúhelníkové dveře, pro nástup a výstup posádky. Horní polovina dveří se dala sklopit což umožňovalo větrání interiéru. Celková hmotnost vozidla byla 12 tun. Posádku stroje tvořilo šest mužů.
Na vrcholu trupu se nacházela otočná věž. V níž byla instalována hlavní výzbroj stroje, rychlopalný kanon KwK 35 ráže 20 mm. Nalevo od kanonu se nacházel kulomet ráže 7,92 mm. Celkem tedy stroj disponoval třemi organickými kulomety.
Pohonnou jednotkou byl šestiválcový motor Austro Daimler M 612 o objemu 11,9 litru a maximálním výkonu 150 koní. Převodovka umožňovala řazení tří stupňů pro jízdu oběma směry. Stroj byl schopen dosáhnout na silnici obdivuhodné maximální rychlosti 70 km/h. V terénu tato hodnota samozřejmě výrazně klesla. Přestože byl vůz určen pro pohyb a boj na zpevněných komunikacích, dokázal si překvapivě dobře poradit i s členitějším terénem.
Po ukončení jízdních zkoušek prototypu byla v roce 1933 zahájena sériová výroba, která potom trvala až do roku 1937. Celkem však bylo za toto období vyrobeno pouze 27 strojů. Po anšlusu Rakouska převzala všechny stroje do své výzbroje německá armáda.
obrněné automobily ADGZ během vojenské přehlídky, zdroj: warwheels.net se souhlasem provozovatele, upraveno
Německé využití
Němci však o tyto stroje žádný eminentní zájem nejevili. Jejich výroba byla ukončena a zrekvírované vozy nasazeny pouze do služby u policejních jednotek. Stroje se však v praxi osvědčily natolik, že Wehrmacht nakonec v roce 1942 objednal sérii dalších 25 vozidel. Bojově Němci tyto stroje nasadily na Balkáně, v Sovětském svazu a nakonec i na západní frontě. Většina z nich však i nadále sloužila pouze u policejních nebo protipartyzánských jednotek. Během roku 1944 však již začala být vozidla vyřazována jako zastaralá.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.