Panzernet

PANZERSPÄHWAGEN AB41

italský obrněný automobil vyráběný i pro Wehrmacht

Panzerspähwagen AB41 201(i) nasazený německou armádou nejspíš někde v Jugoslávii, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Italská kořist

Jen několik měsíců roku 1943 stačilo k tomu, aby se italské spojenectví s nacistickým Německem otřáslo v základech a následně se zbortilo jako domeček z karet. V květnu toho roku kapitulovaly poslední zbytky německo-italských sil v Tunisku, čímž byli Italové definitivně vyhnání z afrického kontinentu. V červenci došlo ke spojeneckému vylodění na jihu ostrova Sicílie a bylo nad slunce jasné, že dalším krokem bude invaze na hlavní italskou pevninu. Politické špičky země začaly řešit, jak se k nevyhnutelnému postavit a jako nejlepší variantu vyhodnotili rychlé „převlečení kabátu“. Poté, co spojenecká letadla 19. července bombardovala samotný Řím, nabraly události rychlý spád. 25. července 1943 byl Mussolini Velkou fašistickou radou odvolán z pozice premiéra a pro jistotu také rovnou uvězněn.

Němci samozřejmě toto dění bedlivě sledovali a dokázali si domyslet, co asi bude nyní následovat. Nově jmenovaný italský premiér Pietro Badoglio sice Němce ujistil, že Itálie zůstává nadále na jejich straně, Wehrmacht už se však začal připravovat na rychlý zásah v případě italské zrady. A ta přišla hned 3. září 1943. V den, kdy se Britové vylodili na italské pevnině, podepsali s nimi Italové příměří. Po zveřejnění tohoto aktu, což nastalo až 8. září, byly již německé jednotky v pohotovosti a spustily operaci s krycím označením Achse (osa). Mezi hlavní cíle této operace patřila okupace co největší části italského území a také rychlé odzbrojení italské armády. V rámci tohoto odzbrojení zabavili Němci svému nyní již bývalému spojenci obrovské množství zbraní zahrnující mimo jiné téměř tisícovku obrněných bojových vozidel všeho druhu. Mezi nimi také cca dvě stovky obrněných automobilů Autoblinda 41 neboli zkráceně AB41.

Vznik obrněnce

Abychom však nezačínali někde uprostřed příběhu, pojďme se raději podívat, co se dělo před tím, že se z italských Autoblinda 41 staly kořistní německé Panzerspähwagen AB41 201(i). Příběh tohoto obrněného automobilu se začal psát v roce 1937, kdy italská armáda formulovala požadavek na vývoj a výrobu moderního kolového obrněnce, který by nahradil zastaralé a nevyhovující typy jako byla Lancia 1ZM nebo FIAT 611. Prakticky po tomtéž volala ve stejné době také italská koloniální policie (Polizia dell’Africa Italiana neboli PAI), která zajišťovala pořádek v italských koloniích v Africe. Tyto policejní jednotky musely rovněž spoléhat na stařičké Lancie 1ZM a jen o málo mladší Terni Tripoli a proto volaly po novém moderním vybavení.

Panzerspähwagen AB41 201(i) a Sd.Kfz. 7/1 bojují proti partyzánům v jugoslávských horách, vozidlo dostalo prodloužení předních blatníků chránící pneumatiky před prostřelením, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Vojáci si přáli vozidlo určené primárně pro provádění průzkumu v rámci obrněných jednotek. Mělo tedy být rychlé, obratné, mít velký akční rádius a poradit si i s těžkým terénem. Koloniální policie zase potřebovala stroj, se kterým by dokázala potlačovat různé místní nepokoje a odbojové akce odehrávající se ve vzdálených oblastech obrovské rozlohy italských kolonií (ty tehdy zahrnovaly Libyi, Eritreu, Etiopii a Somálsko a jejich celková rozloha byla zhruba 10x větší než rozloha samotné Itálie). Policie tedy potřebovala vozidlo, které by bylo rychlé, obratné, mělo velký akční rádius, zvládalo by těžký terén a extrémní klimatické podmínky. Zástupcům oslovených firem FIAT-SPA z Turína a Ansaldo z Janova asi nedalo mnoho práce uvědomit si, že požadavky armády a policie jsou vlastně téměř identické. A od tohoto poznání už pak byl jen krůček k myšlence spojit síly a vyhovět oběma zákazníkům najednou. To znamená postavit společně jediný obrněný automobil, který bude případně pouze lehce upraven podle konkrétních přání jedné či druhé organizace.

Obě uvedené firmy se tedy do vývoje takto popsaného stroje pustily společně jako konsorcium. Mimochodem SPA sice byla samostatnou firmou (plným názvem Societá Piemontese Automobili), šlo však o dceřiný podnik společnosti FIAT, a proto bývá většinou uváděna právě jako FIAT-SPA. Konstruktéři ve FIAT-SPA v té době shodou okolností pracovali na vývoji nového dělostřeleckého tahače Trattore Medio Modello 1940 neboli TM40 a rozhodli se využít některé prvky jeho podvozku také pro nový obrněný automobil. V dubnu 1938 byla vyrobena dřevěná maketa vozidla v plné velikosti. Poté co zástupci armády a koloniální policie navrhovanou podobu stroje schválili, začala práce na dvou prototypech, jednom pro armádu a druhém (s několika menšími odlišnostmi) pro policii.

První prototypy

Hotové prototypy pak byly představitelům obou ozbrojených složek předvedeny 15. května 1939 pod označením AutoBlindoMitragliatrice neboli ABM (doslova obrněný kulometný automobil). Zatímco prototyp určený pro armádu byl testován v Itálii, prototyp určený pro koloniální policii odcestoval do tzv. Italské východní Afriky (území dnešní Eritrei, Etiopie a Somálska), aby prodělal zatěžkávací zkoušky přímo v zamýšleném působišti. Mezi 3. červnem a 12. zářím roku 1939 zde vozidlo absolvovalo 13 tisíc km dlouhou cestu, kterou zvládlo bez větších obtíží. Vojsko i policie byly s novým typem velmi spokojeni. Obě instituce sice po skončení testů dodaly několik změnových požadavků, jednalo se však o pouhé drobnosti. Jediný významnější požadavek přišel ze strany armády a týkal se posílení výzbroje. Namísto dvou kulometů v bojové věži začali vojáci požadovat kombinaci jednoho kulometu a kanonu ráže 20 mm.

Panzerspähwagen AB41 201(i) obtěžkaný pěchotou se chystá vyrazit na hlídku snad prý někde v okolí jugoslávského města Opatia, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

AB40 a AB41

To už se však psal březen roku 1940, Evropa byla ve válce a Italové nemohli s výrobou nového obrněnce otálet. Proto bylo schváleno zahájení sériové výroby vozidla s kulometnou výzbrojí s tím, že výrobce bude zároveň pracovat na vývoji nové verze s výzbrojí kanonovou. Automobil dostal oficiální označení Autoblinda Modello 1940, zkráceně AB40 a konsorcium FIAT-SPA a Ansaldo obdrželo objednávku na 176 kusů pro armádu a 9 kusů pro policii. Rozjezd výroby nového stroje však nakonec trval mnohem déle, než si asi vojenští a političtí činitelé představovali. Sériová produkce fakticky začala až v lednu 1941 a prvních 5 kompletních vozidel bylo hotovo dokonce až v březnu toho roku. Pomalý náběh výroby první generace vozidla poskytl alespoň konstruktérům dostatek času pro práci na druhé generaci, která dostala novou bojovou věž s požadovaným kanonem ráže 20 mm a označení AB41. A tak se stalo, že když v březnu 1941 vyjelo z výrobní haly prvních pět sériových AB40, rozbíhala se už výroba novějšího AB41. Původních ryze kulometných AB40 tak bylo nakonec vyrobeno pouhých 24 exemplářů. Historii vozidla AB40 tímto opustíme a dále se již soustředíme pouze na jeho novější variantu AB41.

Popis vozidla

AB41 stálo na podvozku se čtyřmi nezávisle zavěšenými koly velkého průměru, která byla všechna hnaná (4x4) i řiditelná (při zatáčení se tedy natáčela i zadní kola, což výrazně zvyšovalo obratnost vozidla). Pancéřová korba měla nosný rám, na který se nýtovaly jednotlivé ocelové desky. Prakticky na všech stěnách korby byly přitom použity desky o síle 9 mm (podle některých zdrojů 8,5 mm) s výjimkou podlahy a stropu, které měly jen 6 mm. V přední části korby bylo hlavní řidičské stanoviště, dále následoval prostor bojové kabiny zakončený zadním řidičským stanovištěm a pak už pokračoval jen motorový prostor, ve kterém se ukrýval benzínový, kapalinou chlazený šestiválec FIAT-SPA ABM 1 o výkonu 78 koní.

Když konstruktéři firem FIAT-SPA a Ansaldo navrhovali vozidlo AB41, počítali pro něj s použitím silnějšího motoru o výkonu 88 koní. Tento agregát však v březnu 1941 nebyl k dispozici v potřebných počtech, a tak muselo být toto vylepšení odloženo a AB41 si ponechal původní slabší motor z AB40… tedy alespoň do doby, než bude silnější pohonná jednotka k mání „ve velkém“. Palivo pro motor bylo uloženo ve třech vzájemně propojených nádržích o objemech 118, 57 a 20 litrů (tedy celkem 195 litrů benzínu). V samé zádi korby za motorem byly umístěny dva velké chladiče. Chladící vzduch byl do motorového prostoru nasáván skrze průduchy v horní kapotě a vyfukován zamřížovaným průduchem v zadní stěně korby. Jako celkovou hmotnost vozidla uvádějí zdroje buď 7,5 nebo 7,8 tuny. Uváděný akční rádius se pak pohybuje od 320 až do 400 km, podle toho, kterému autorovi chcete věřit. Pokud jde o maximální rychlost, tak na tu se ještě podíváme později.

Panzerspähwagen AB41 201(i) míjí polopásový Sd.Kfz. 10/4, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-315-1111-02, Wikimedia, Creative commons, upraveno

V čelní stěně kabiny byl obdélníkový uzavíratelný průzor řidiče a po jeho stranách dva kruhové kryty, pod kterými se ukrývaly reflektory. Na obou bocích kabiny byla ve výklencích zavěšena rezervní kola, a to tak, aby se mohla otáčet a tím pádem pomáhat vozidlu při přejíždění terénních vln. Hned za rezervami pak byla v bočních stěnách nástupní dvířka, jejichž horní a spodní díl se otevíral každý zvlášť. V zadní stěně kabiny pak byl průzor pro zadního řidiče a vedle něj střeliště kulometu. Zadní řidičský post nebyl u větších obrněných automobilů ničím neobvyklým. Pokud se vozidlo ocitlo v nebezpečí a potřebovalo rychle ustoupit, mohl to být problém. Pokud by se řidič začal tváří v tvář nepříteli otáčet, stal by se snadným terčem. Navíc otočení rozměrného automobilu nemuselo být někdy vůbec proveditelné (např. pokud stál na úzké cestě nebo dokonce v úzké ulici mezi domy. Ani couvání však nebylo nijak snadné. Ze svého místa v přední části vozu totiž řidič zpravidla neměl téměř žádný výhled za vozidlo, takže mohl snadno narazit do překážky. Právě proto měly větší obrněné automobily často zadní řidičské stanoviště, ze kterého se vůz ovládal při jízdě vzad. Nešlo však o obyčejné couvání. Konstrukce takových vozidel obvykle umožňovala více či méně plnohodnotnou jízdu oběma směry.

A to byl také případ AB41. S motorem automobilu byla přímo spojena šestistupňová hlavní převodovka. Za ní však byla zařazena ještě samostatná reverzní převodovka, která umožňovala obrácení směru otáček na výstupu z hlavní převodovky. Tím pádem mohlo být všech šest rychlostních stupňů použito pro jízdu oběma směry… tedy alespoň teoreticky. V praxi však mohl všechny rychlosti využívat pouze řidič na předním stanovišti, zatímco řadicí páka na zadním řidičském stanovišti dovolovala (z bezpečnostních důvodů) řadit pouze první čtyři rychlostní stupně. Menší počet převodových stupňů pro jízdu vzad omezoval nejvyšší dosažitelnou rychlost na nějakých 37 km/h. Naopak při jízdě vpřed dokázal automobil vyvinout rychlost až okolo 78 km/h (tato hodnota platí pro AB41 s později instalovaným silnějším motorem o výkonu 88 koní). Změnu směru otáček, a tedy i směru jízdy prováděl zadní řidič pomocí přepínací páky.

Italské posádky prý často využívaly schopnosti rychlé jízdy vzad a útočily na nepřátelské pozice „couváním“. Když přitom otočily vzad i bojovou věž, mohli na cíl pálit ze všech zbraní najednou (tedy ze zbraní ve věži i ze zadního korbového kulometu). Zároveň přitom měly před sebou motor, což jim poskytovalo více ochrany než poměrně slabý čelní pancíř.

Panzerspähwagen AB41 201(i) podle všeho ve službách Luftwaffe, zdroj: Bundesarchiv Bild 101I-304-0608-21A, Wikimedia, Creative commons, upraveno

Na stropě bojové kabiny byla umístěna otočná věž převzatá s určitými úpravami z lehkého tanku L6/40. Věž měla půdorys osmiúhelníku a mírně skloněné stěny. I zde byla použita technologie nýtování pancéřových desek k úhelníkovému rámu. Převážnou část čelní stěny věže zabírala pohyblivá válcovitá maska kanonu a kulometu. Kanon byl typu Breda 20/65 Modello 1935 ráže 20 mm s hlavní o délce 65 násobků ráže. Šlo o automatickou zbraň s teoretickou kadencí 220 až 240 ran za minutu, která dokázala ze vzdálenosti 500 metrů probít něco mezi 27 a 30 mm svislého homogenního pancíře (podle zdroje, kterému věříte). Kanon se nabíjel z levé strany zásobníky po osmi nábojích (běžná verze tohoto kanonu měla zásobníky po dvanácti nábojích, ve stísněném interiéru věže však musely být používány kratší zásobníky). Pokud jde zásobu munice na palubě vozidla, lze narazit minimálně na dva údaje. Podle některých zdrojů to bylo celkem 57 zásobníků se 456 náboji, podle jiných pouze 43 zásobníků s 344 náboji.

Doplňkovou výzbroj tvořila dva kulomety Breda Modello 1938 ráže 8 mm. Jeden byl instalován nalevo od kanonu ve společné masce, druhý pak v zadní stěně kabiny. Kulomety se nabíjely zásobníky po 24 nábojích. A jako obvykle, prameny se nějak nemohou shodnout na velikosti zásoby kulometného střeliva. Podle jedněch čítala 1992 nábojů v 83 zásobnících, podle jiných to mělo být 2040 nábojů v 85 zásobnících. Každopádně zásobníky pro kanon i pro kulomety byly uloženy v dřevěných schránkách po obou stranách bojové kabiny. Kulomet v korbě bylo možné ze střeliště vyjmout a upevnit do podstavce na střeše věže. Následně bylo možno zbraň použít i k obraně proti nízko letícím nepřátelským letadlům. Na střeše věže byl nástupní průlez s jednodílným poklopem a otočný pozorovací periskop. V její zadní stěně byl otvor pro nakládání munice, který se však používal také při demontáží kanonu.

Prakticky všechny zdroje shodně uvádějí, že bojová věž pro AB41 byla převzata z lehkého tanku L6/40. Téměř vůbec se však nezmiňují o úpravách, kterými věž v rámci instalace na obrněný automobil musela projít. Zcela zřejmou novinkou byly větrací průduchy v bočních stěnách, chráněné zvenčí přinýtovanými kryty (foto ZDE). Existují však určité indicie, podle kterých proběhly i další, méně očividné, ale o to významnější konstrukční změny. První indicií je uváděný rozsah vertikálního pohybu zbraní v čelní stěně věže. Zatímco u tanku L6/40 bývá uváděn rozsah náměru od -12° do + 20°, u AB41 to mělo být pouze -9° až +18°. Byl to důsledek konstrukčních úprav věže, nebo jde prostě jen o drobnou chybu v uváděných hodnotách? Pak je zde ovšem ještě jedna věc. Bojová věž tanku L6/40 měla stěny o síle 30 mm na čele a 15 mm na bocích a zádi. Jak je tedy možné, že britská zpráva o prozkoumání ukořistěného AB41 vydaná v květnu 1943 v Chobhamu, říká, že čelní stěna bojové věže má pancíř o síle 18 mm, zatímco ostatní stěny věže jsou silné jen 9 mm (a podobné údaje uvádějí i některé publikace). A pak jsou zde fotografie, na kterých si lze také všimnout rozdílu v síle čelní stěny u věže tanku L6/40 a u automobilu AB41.

Panzerspähwagen AB41 201(i) nasazený proti partyzánům v jugoslávských horách, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádku obrněného automobilu tvořili čtyři muži: přední řidič, zadní řidič, radista, který měl zároveň na starost zadní kulomet v korbě a pak velitel, který obsluhoval obě zbraně v otočné věži. Když je řeč o radiostanici, standardem byl typ Magneti Marelli RF 3M, což byla kombinace přijímače a vysílače. Oba aparáty byly uloženy na levé boční stěně kabiny a připojeny ke sklopné anténě na levém předním rohu korby. Velitelská vozidla však nesla stanici RF 2CA s anténou umístěnou naopak v levém zadním rohu korby.

Jak jsme si již řekli výše, konstruktéři firem FIAT-PSA a Ansaldo navrhovali pro AB41 silnější motor, než mělo původní AB40, a to z důvodu nárustu celkové hmotnosti vozidla. Plánovaný motor FIAT SPA ABM 2 o výkonu 88 koní však v době zahájení sériové výroby AB41 (tzn. v březnu 1941) nebyl k dispozici v potřebných počtech. Bylo tedy rozhodnuto, že nové AB41 budou dočasně vyráběny se stejným motorem, jako měly starší AB40 (tj. FIAT SPA ABM 1 o výkonu 78 koní). Jak už to tak bývá, tato dočasnost se nakonec pěkně protáhla a nový výkonnější motor začal být do sériových vozidel montován až někdy hluboko v roce 1942. Většina AB41 tak nakonec opustila výrobní linku s původním slabším motorem. Abychom byli přesnější, slabší motor FIAT SPA ABM 1 o výkonu 78 koní dostalo prvních 435 vozidel vyrobených v letech 1941 a 1942, zatímco silnější FIAT SPA ABM 2 o výkonu 88 koní byl použit u 232 vozidel vyrobených v letech 1942 až 1944. Čímž se rovnou dostáváme k celkovému výrobnímu skóre AB41, jež činilo úctyhodných 667 kusů.

Podle některých autorů byla dokonce vozidla AB41 s kanonovou věží ale původním motorem nadále označována jako AB40 a teprve po přechodu na novou pohonnou jednotku se začalo používat označení AB41. Tomu by odpovídalo i text již zmiňované britské zprávy o prozkoumání ukořistěného exempláře. Zpráva říká, že zkoumáno bylo vozidlo Autoblinda 40 s číslem podvozku 40788 a rokem výroby 1941. Popis však zcela jistě patří Autoblinda 41, neboť hovoří o kanonu ráže 20 mm.

Panzerspähwagen AB41 201(i) nasazený nejspíš někde na severu Itálie, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Hlavními dodavateli AB41 byly již uvedené firmy FIAT-SPA a Ansaldo. V tom druhém případě by tedy bylo přesnější říci nikoliv Ansaldo, ale Fossati. Finální montáž vozidel totiž probíhala na Janovském předměstí Sestri Ponente v továrně společnosti Gio. Fossati & C., která byla dceřiným závodem společnosti Ansaldo. Do výroby však byla samozřejmě zapojena ještě celá řada dalších firem. FIAT-SPA dodával motory a nosné rámy. Dalším dodavatelem rámů byla rovněž firma Lancia a pancéřové desky zase dodávala společnost SIAC. Firma Magneti Marelli poskytovala radiostanice, baterie a startéry. Pneumatiky zase přicházely z továren společnosti Pirelli a zaměřovače od firmy San Giorgio.

Výroba pro Wehrmacht

Nyní je asi ta správná chvíle posunout se v čase do září roku 1943 a znovu si připomenout v úvodu zmiňovanou německou operaci Achse. Jak již bylo řečeno, odzbrojením italské královské armády získali Němci téměř tisícovku obrněných bojových vozidel všeho druhu včetně přibližně dvou set exemplářů obrněných automobilů AB41. Rovných 20 vozidel bylo prý zabaveno přímo v továrně Ansaldo-Fossati v Turíně. Německá armáda tyto stroje zařadila do své výzbroje pod novým poznačením Panzerspähwagen AB41 201(i), kde písmeno i v závorkách značilo původ vozidla (italienisch = italský).

Němci vyhodnotili AB41 jako relativně perspektivní typ a 13. listopadu 1943 proto rozhodli o obnovení jeho výroby (výrobní závody na severu Itálie totiž byly pod jejich kontrolou). Výroba však běžela velmi vlažným tempem a do prosince 1944 bylo pro německou armádu postaveno pouhých 23 nových vozidel. Část ukořistěných AB41 byla přidělena k nově vytvořenému výcvikovému praporu Panzer-Ausbildungs-Abteilung Süd, jehož úkolem bylo zaškolit německé vojáky na ukořistěnou italskou obrněnou techniku. V rámci bojových jednotek pak byly Panzerspähwagen AB41 201(i) přidělovány primárně těm, které sloužily přímo v Itálii. Díky tomu se vozidla dostala např. k 44., 65., 71., 232. či 278. pěší divizi. Některá vozidla se však podívala i na jiná bojiště. Např. 2. Fallschirmjäger-Division si blíže neznámý počet AB41 odvezla s sebou na východní frontu. Další vozidla zase byla nasazena proti partyzánům na území bývalého Jugoslávského království, a to např. v rámci 100. Jäger-Division nebo Polizei Regiment „Bozen“. Na fotografiích je také zachycen vrak automobilu AB41, opuštěný posádkou v ulicích samotného Berlína na přelomu dubna a března 1945.

tento opuštěný vrak Panzerspähwagen AB41 201(i) byl prý nalezen v dobytém Berlíně v květnu 1945, zdroj: flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Němečtí vojáci si ukořistěná vozidla různým způsobem upravili k obrazu svému. Někdy se omezili pouze na aplikaci maskovacího nátěru, lze však najít i fotografie automobilů s doplňkovým předsazeným pancířem na čelní stěně korby, nebo s prodloužením předních blatníků, jako ochrana pneumatik předních kol před nepřátelskou palbou.

OBSAH ČLÁNKU: