vyvinut Švédy jako Landsverk L-180, zakoupen Nizozemci jako Pantserwagen M-38 a ukořistěn Němci jako Panzerspähwagen L202(h), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Švédi, Holanďani a Němci

Vyrobili je Švédi, koupili je Holanďani a používali je Němci. I tak by se dal velmi zjednodušeně shrnout osud dvou typů obrněných automobilů, o kterých si budeme povídat. Proto také tyto stroje v dějinách vystupují hned po třemi různými jmény… pro Švédy to byly Landsverk L-181 a L-180, pro Holanďany zase Pantserwagen M-36 a M-38 a konečně pro Němce u obou typů shodně Panzerspähwagen L202(h).

Německá stopa se však objevuje už na samém začátku historie těchto vozidel. Landsverk L-181 a L-180 byly dílem švédské firmy AB Landsverk sídlící ve městě Landskrona. Již od roku 1925 však tuto firmu z většiny vlastnili právě Němci, konkrétně společnost Gutehoffnungshütte neboli GHH. Za návrhem konstrukce obou šestikolových obrněnců značky Landsverk stál rovněž Němec, a to inženýr Otto Merker, který do firmy přišel v roce 1929. A konečně Landsverk L-181 i L-180 byly stavěny na podvozcích od německých subdodavatelů.

Landsverk L-181

I když to tak podle čísla v jeho názvu nevypadá, jako první z obou „sourozenců" přišel na svět typ Landsverk L-181, a to v roce 1933. Pro udržení koncové ceny v přijatelných mezích byl obrněnec postaven na podvozku z nákladního automobilu Mercedes-Benz G 3a. Spolu s podvozkem v konfiguraci 6x4 byl převzat i šestiválcový benzínový motor Daimler-Benz M09 II o objemu 3,688 litru a výkonu 68 koní při 2800 otáčkách za minutu.

němečtí vojáci u ukořistěných holandských obrněných automobilů Pantserwagen M-36, tento starší typ lze od novějšího Pantserwagen M-38 snadno odlišit podle tvaru a mřížování průduchů, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Šasi nákladního automobilu však muselo pro nový účel samozřejmě projít mnoha úpravami. Tou nejzásadnější bylo doplnění zadního řidičského stanoviště. U větších obrněných automobilů nic neobvyklého, protože couvání s takovým strojem není právě snadná disciplína. A platí to dvojnásob, pokud se ocitnete v nebezpečí a je třeba couvat opravdu rychle. Otočení celého vozidla v takovou chvíli není řešením, protože je zdlouhavé, v omezeném prostoru nemusí být vůbec proveditelné, a ještě k tomu se při něm nepříteli nastavíte typicky slaběji pancéřovaným bokem.

Podvozek pro Landsverk L-181 tedy dostal druhý řidičský post s plnohodnotnou sadou ovládacích prvků. Původní podvozek Mercedes-Benz G 3a byl vybaven převodovkou se čtyřmi stupni pro jízdu vpřed a jedním reverzním. Ta byla ponechána, ale doplnila ji nová podružná převodovka, která rozšířila počet možných rychlostí na 8 pro jízdu vpřed a 5 pro couvání. Takto vybaven byl obrněnec schopen uhánět dopředu rychlostí až 65 km/h a dozadu až 41,5 km/h. Zadní řidič musel být samozřejmě opatrný, protože ze svého pohledu zatáčel vlastně zadní nápravou, což má svá specifika. Z dalších úprav podvozku stojí za zmínku ještě zesílené pérování a výměna klasických pneumatik za kola s masivními gumami (které nejde píchnout a nevadí jim průstřel). Do výbavy vozu patřily také lehké pásy, které bylo možno nasadit na kola dvou zadních náprav a zlepšit tak průchodnost terénem.

Motorový prostor byl v přední části vozu s průduchy pro vzduch v čelní i bočních stěnách. Vzadu byla kabina posádky a na její střeše pak otočná bojová věž. Síla pancéřování se pohybovala od 9 mm na čele trupu i věže, přes 7 mm na bocích a zádi až po 5 mm u stropu a podlahy. Podle tvrzení výrobce měl pancíř odolávat palbě průbojných střel z pušek a kulometů přicházející ze 120° širokého pole před vozidlem a ze vzdálenosti 124 a více metrů. Celková hmotnost vozidla činila 6500 kg, z čehož prý 3200 kg připadalo na podvozek s agregáty, 2800 kg na pancéřovou kabinu, věž a výzbroj a 500 kg na náklad (tedy posádka a munice).

opět jeden starší Pantserwagen M-36 ukořistěný Němci a zavedený do služby jako Panzerspähwagen L202(h), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pantserwagen M-36

Holandská armáda si u firmy Landsverk objednala celkem 12 popsaných obrněnců, a to v prosinci 1934. Zatímco Švédové do vozu standardně montovali kanon Oerlikon 1S ráže 20 mm a dva kulomety, Nizozemci si do svých vozidel přáli výkonnější kanon Bofors m/34 ráže 37 mm a tři kulomety Lewis M.20 ráže 7,92 mm (třetí kulomet byl doplněn do zadní stěny kabiny). Holandsko své obrněné automobily obdrželo postupně v průběhu ledna, února a března roku 1936 a do služby je zavedlo pod označením Pantserwagen M-36. Z vozidel byla vytvořena 1. eskadrona obrněných automobilů (1ste Eskadron Pantserwagens) posádkou ve městě 's-Hertogenbosch.

V květnu 1940 v očekávání německé invaze připravili Nizozemci tato obrněná vozidla k obraně strategicky významných letišť. 1. a 2. četa eskadrony dostaly za úkol bránit letiště Ypenburg nedaleko Haagu, zatímco 3. a 4. četa strážily letiště Schiphol u Amsterdamu. Mezi 10. a 14. květnem 1940, kdy probíhala německá invaze, se holandské Pantserwagen M-36 aktivně zapojily do bojů proti útočníkům.

Po nizozemské kapitulaci padlo všech 12 vozidel do německých rukou (některá z nich lehce poškozená). Němci jim přidělili již zmiňované označení Panzerspähwagen L202 (h). Část vozidel si ponechala armáda, ale využívala je nejspíše pouze k výcviku (o jejich frontovém nasazení nejsou žádné informace). Část jich dostala německá policie pro pořádkovou službu na okupovaných územích, a to nejen přímo v Nizozemí, ale také na východě.

novější typ Pantserwagen M-38, noví majitelé možná ukořistěný stroj teprve testují a proto zatím není opatřen německými výsostnými znaky, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Landsverk L-180

Zkušenosti, získané při výrobě obrněného automobilu L-181, zúročila firma Landsverk při vývoji jeho generačního nástupce s označením L-180. Vozidlo dostalo nový podvozek, výkonnější motor a také o fous silnější pancíř. Z důvodu snížení výrobních nákladů sice konstruktéři opět sáhli po podvozku z běžného nákladního automobilu, ale tentokrát od firmy Büssing-NAG. Od stejného výrobce pocházel také benzínový osmiválec typu L8V, který nové vozidlo poháněl. S objemem 7,9 litru a výkonem 150 koní při 3000 otáčkách šlo o výrazně silnější motor než u první generace obrněnce.

Také v tomto případě musel podvozek projít řadou úprav: nové stanoviště pro zadního řidiče, kola s masivními gumovými obručemi namísto klasických pneumatik, druhá převodovka umožňující rychlou jízdu směrem vzad a další modifikace. Trup obrněného automobilu Landsverk L-180 byl řešen velmi podobně jako u předešlého typu, vozidlo však bylo celkově větší a robustnější. Motorová kapota byla opět opatřena průduchy na čele i bocích, oproti staršímu L-181 však měly jiný tvar a hustší mřížování. Pancéřování trupu mělo sílu 9 mm, a to jak na čele, tak i na bocích a zádi.

Pantserwagen M-38 v německých službách jako Panzerspähwagen L202(h), všimněte si nestandardního světlometu na střeše věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Pantserwagen M-38

V roce 1937 si holandská armáda u firmy Landsverk objednala 14 vozidel typu L-180, z toho 12 bojových a 2 ve velitelském provedení. Do objednaných strojů si Holanďané nechali zabudovat stejnou výzbroj jako u starších L-181, to znamená kanon Bofors ráže 37 mm a trojici kulometů Lewis M.20 ráže 7,92 mm. Na palubu se vešlo 60 nábojů pro kanon. Posádka Landsverk L-180 byla pětičlenná ve složení přední řidič, přední kulometčík, zadní řidič/kulometčík, střelec ve věži a velitel. Vozidlo vážilo rovných 7 tun (i když podle jiných zdrojů to bylo 7,4 nebo dokonce 7,8 tuny) a dokázalo vyvinout rychlost až 65 km/h při jízdě vpřed a 40 km/h při couvání.

Velitelské vozy dostaly speciální věže s vyvýšenou kupolí opatřenou po obvodu pozorovacími periskopy. Velitelské stroje neměly kanonovou výzbroj, ale kvůli „maskování" nesly alespoň atrapu hlavně. Podle některých pramenů nebyl ve věži velitelského vozu ani kulomet a jeho hlaveň byla tedy rovněž pouhá atrapa. Z fotografií je však zřejmé, že hlaveň kulometu velitelského automobilu byla pohyblivá a je otázkou, k čemu by to bylo, pokud by opravdu šlo o pouhou atrapu.

Podle většiny zdrojů stihli Nizozemci před tím, než byli napadeni nacistickými vojsky, převzít pouze 13 ze 14 objednaných vozidel (chybělo jedno ze dvou velitelských). Nový obrněný automobil dostal označení Pantserwagen M-38. Všech 13 strojů bylo zařazeno do stavu 2. eskadrony obrněných automobilů (2de Eskadron Pantserwagens), která oficiálně vznikla 1. června 1938. Jednotka sídlila ve městě Amersfoort a velel jí kapitán J. R. Bruinier. V květnových dnech roku 1940 se eskadrona aktivně zapojila do boje proti Němcům. Minimálně tři obrněné automobily Pantserwagen M-38 byly během bojů vážněji poškozeny a jednotka měla šest mrtvých a několik raněných.

Pantserwagen M-38 neboli Panzerspähwagen L202(h) i s posádkou, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Po holandské kapitulaci ukořistili Němci přesně neznámý počet popsaných obrněnců a zařadili je do svých služeb pod označením Panzerspähwagen L202 (h). Ano, Němci skutečně používali shodné označení pro vozidla M-36 (L-181) i M-38 (L-180). Čtyři obrněné automobily byly prokazatelně přiděleny k průzkumnému praporu 227. pěší divize. V rámci této jednotky vykonávaly nejprve strážní službu ve Francii a později s ní podle všeho odcestovaly na východní frontu. Fotografie dokazují, že si němečtí vojáci některá vozidla lehce přizpůsobili podle svých potřeb. Minimálně jeden stroj dostal nová kola s běžnými pneumatikami a zadní kulomet Lewis byl nahrazen německým typem MG 34.

Technická data

OBSAH ČLÁNKU:

MADE IN SWEDEN

LANDSVERK L-181

PANTSERWAGEN M-36

LANDSVERK L-180

PANTSERWAGEN M-38

TECHNICKÁ DATA