německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
VK 30.01
na cestě k tanku Tiger
na konci války padl Spojencům do rukou tento kompletní prototyp VK 30.01 neue Konstruktion s výrobním číslem podvozku 150411, zdroj: flickr.com, Public domain, upraveno
Třicetitunový tank
Když se podrobněji podíváme na kódové označení VK 30.01, zjistíme, že v sobě ukrývá zkratku pro plně pásové vozidlo (VK = Vollkettenkraftfahrzeug) hmotnostní kategorie okolo 30 tun (dvojčíslí před tečkou = hmotnost v tunách). Dvojčíslí 01 uvedené za tečkou pak ukazuje pořadové číslo projektu. V tomto případě by se tedy mělo jednat o první projekt 30 tunového tanku, což ovšem nebyla vůbec pravda. VK 30.01 rozhodně nebyl prvním projektem ve své „váhové kategorii“, a nebyl ani projektem posledním. Naopak byl vlastně pouze jedním z mnoha kroků na poměrně dlouhé vývojové cestě, která nakonec vedla až ke slavnému těžkému tanku Tiger. Čím ale tato cesta začala?
První zmínky o tanku hmotnostní kategorie 30 tun se objevily již v říjnu roku 1935. Stála za nimi snaha německé armády získat tank schopný zdolat silný čelní pancíř těžkých francouzských obrněnců Char 2C a Char B1. Hlavním požadavkem armády tedy byla silná výzbroj, konkrétně to měl být kanon ráže 75 mm s úsťovou rychlostí alespoň 650 m/s. Předpokládalo se přitom, že takto výkonnou zbraň nebude možno instalovat do žádného existujícího (nebo aktuálně vyvíjeného) německého tanku a bude tedy nutno vyvinout úplně nový a mnohem robustnější typ. Zástupci zbrojního úřadu (Waffenamt) se však zalekli toho, že takový robustní tank osazený výkonnou zbraní bude pravděpodobně také dost těžký. Stávající německé ženijní mosty však měly maximální nosnost „pouze“ 30 tun a žádné bojové vozidlo by tedy podle zbrojního úřadu nemělo být těžší, jinak jej vojáci nedokážou dostat přes žádný větší vodní tok. Z toho důvodu Waffenamt pro nový tank rovnou stanovil hmotnostní limit ve výši právě oněch 30 tun. V dalších výpočtech pak odborníci zbrojního úřadu dospěli k závěru, že pokud se má nový tank s požadovanou výzbrojí vejít do požadovaného hmotnostního limitu, bude si moci dovolit pancéřování o síle maximálně 20 mm. Bude to tedy nejspíš velký a silně vyzbrojený stroj, který bude ovšem velmi slabě pancéřovaný.
Mimo to přinesly první teoretické úvahy o stavbě nového tanku i mnoho dalších zjištění. Například se ukázalo, že se v celém Německu nevyrábí žádný motor takového výkonu, jaký pro nový tank požadoval zbrojní úřad. Bylo tedy nutno vyvinout nový kanon, nový motor a pak celé nové bojové vozidlo. Waffenamt proto musel oslovit hned několik firem, aby paralelně pracovaly na vývoji potřebných prvků. Jako první byla zahájena jednání s firmou Maybach-Motorenbau o vývoji nového tankového motoru s výkonem 700 koní. Šéfkonstruktér firmy Ing. Karl Maybach byl od začátku skeptický a tvrdil, že motor o takovém výkonu by musel mít 16 válců, což by jej činilo příliš velkým pro montáž do tanku. Zbrojní úřad však trval na motoru s nejvýše 12 válci, aby byly zachovány rozumné rozměry.
prototyp VK 30.01 během jízdních testů se závažím místo věže, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Nejasné určení i název
Vývoj podvozku a korby pro nový tank byl objednán u firmy Henschel a konečně bojovou věž měla navrhnout a dodat firma Krupp. Zde se však musíme na chvíli pozastavit nad zadáním, které firma Krupp od zbrojního úřadu obdržela. Toto zadání totiž vůbec nehovořilo o instalaci kanonu s vysokou úsťovou rychlostí schopného probíjet pancíře francouzských tanků. Právě naopak do bojové věže měl být instalován kanon 7,5 cm KwK L/24, tedy zbraň s krátkou hlavní (24 násobků ráže), kterou byly vyzbrojeny rané tanky Panzer IV a která rozhodně nebyla určena k k likvidaci silně pancéřovaných cílů. Kanon 7,5 cm KwK L/24 vůbec nebyl navržen k ničení tanků, nýbrž naopak k boji proti tzv. měkkým cílům jako byla kulometná hnízda, bunkry nebo postavení dělostřelectva. Co k této změně původních plánů vedlo, není z literatury zřejmé, rozhodně to však nebylo jediné překvapení.
Dalším překvapením bylo oficiální označení, kterého se projektu dostalo. To totiž znělo "Begleitwagen (verstärkt)". To lze vcelku jasně interpretovat tak, že nový tank měl být silnější (verstärkt = zesílený) variantou tanku Panzer IV, neboť Begleitwagen bylo označení používané armádou právě pro tank Panzer IV. Sousloví Begleitwagen přitom znamená doslova „doprovodný vůz“ a velmi dobře popisuje taktickou roli tanku Panzer IV, tedy doprovázet početnější Panzer III a poskytovat jim podporu při ničení zmiňovaných měkkých cílů. Volba názvu "B.W. (verstärkt)" ve spojení s volbou kanonu 7,5 cm KwK L/24 tedy celkem jasně ukazuje, že nový 30 tunový tank měl na bojišti plnit stejnou roli, jako tank Panzer IV. To však vůbec neodpovídá původnímu záměru vojáků získat tank k ničení silně pancéřovaných francouzských obrněnců. Vypadá to zkrátka, jako by zbrojní úřad zcela opustil původní myšlenku a začal chystat něco jako silnějšího nástupce tanku Panzer IV.
Každopádně označení B.W. (verstärkt) nakonec platilo pouze do března 1937, kdy byl vyvíjený tank přejmenován na Infanteriewagen, zkráceně I.W. Název Infanteriewagen znamená doslova pěchotní vůz a evokuje tedy tank pro podporu pěchoty, což v rámci německého přístupu k budování tankového vojska nedává mnoho smyslu. Mělo snad jít o další změnu bojového poslání vyvíjeného stroje? Touto otázkou se asi není nutno příliš trápit, protože životnost označení I.W. činila pouhý jeden měsíc. Hned v dubnu 1937 byl totiž projekt znovu přejmenován, a to na Durchbruchswagen (tedy doslova průlomový vůz) uváděný zkratkou D.W. Toto označení se pak udrželo až do listopadu 1939, kdy na scénu konečně vstoupil kód VK 30.01.
kompletní prototyp VK 30.01 pravděpodobně ve zkušebním areálu firmy Henschel v Sennelageru, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Jak již bylo řečeno, podvozek a korbu pro nový tank měla navrhnout a vyrobit firma Henschel. Ta zpracovala hned dva návrhy nového stroje, pojmenované D.W. I a D.W. II, které se navzájem lišily převážně vnitřními komponentami. Pravděpodobně někdy okolo poloviny roku 1938 postavila firma Henschel prototypy obou svých návrhů. Byly to sice jen podvozky s korbami bez bojových věží a navíc byly vyrobeny pouze z měkké oceli, pro účely jízdních testů to však bohatě stačilo. Po vyhodnocení zkoušek obou prototypů dospěl zbrojní úřad k závěru, že ani jeden z nich není dostatečně vyzrálý a firma Henschel dostala za úkol pokračovat ve vývoji a připravit další verzi podvozku a korby. Také firma Krupp měla provést modernizaci své bojové věže. Přišel listopadu 1939 a označení projektu bylo konečně změněno na dobře známé VK 30.01. Přesněji řečeno původnímu Durchbruchswagenu se začalo říkat „VK 30.01 alte Konstruktion“ a chystané nové variantě „VK 30.01 neue Konstruktion“.
VK 30.01 neue Konstruktion
Pro VK 30.01 neue Konstruktion tedy firma Henschel navrhla úplně nový podvozek, který měl na každém boku sedm os pro pojezdová kola, se dvěma disky na každé ose. Disky kol na lichých osách byly umístěny hned u sebe, zatímco disky na sudých osách měly mezi sebou mezeru. Díky tomuto uspořádání se kola na sousedních osách mohla částečně překrývat, takže se jich do relativně krátké pásové soustavy vešlo více a hmotnost tanku se na ně lépe rozložila. Pojezdová kola VK 30.01 neue Konstruktion měla průměr 700 mm a byla opět opatřena gumovou obručí po obvodu. Vpředu bylo hnací kolo, vzadu kolo napínací a na nich pásy o šířce 520 mm.
Protože původně požadovaný motor o výkonu 700 koní nebyl zatím stále k dispozici, byl pro pohon VK 30.01 zvolen kompaktní šestiválec Maybach HL 116 TR o výkonu 300 koní. Jak bylo řečeno výše, původní propočty zbrojního úřadu počítaly s tím, že pokud se má nový tank vejít do hmotnostního limitu 30 tun, bude muset mít pancíř o síle maximálně 20 mm. Ukázalo se však, že stanovený váhový limit je možné dodržet i při použití mnohem silnějšího pancíře (jistě k tomu přispěl i lehčí kanon s krátkou hlavní). Trup VK 30.01 měl tedy pancíř o síle 50 mm na čele, bocích i zádi, 25 mm na stropní desce a 20 mm na dně vany. Zbrojní úřad si návrh firmy Henschel prohlédl a následně objednal výrobu tří prototypů.
a opět kompletní VK 30.01 s výrobním číslem podvozku 150411, který v roce 1945 padl do rukou spojeneckým vojákům, zdroj: internet, Public domain, upraveno
Než se však VK 30.01 neue Konstruktion zhmotnil do podoby prototypu, přišla ještě celá řada změn a úprav. Ty se týkaly např. pancéřování, velikosti pojezdových kol i vratných kladek, hnacích kol, průlezů a jejich příklopů, palivové nádrže a dalších detailů. Zvažovaly se možnosti použití tří různých motorů (kromě Maybach HL 116 to byl ještě Maybach HL 150 a HL 190) a dokonce i tří různých převodovek (Maybach SRG 32 8 128, Maybach SMG 90 a Zahnradfabrik SSG 77). Podle plánů z listopadu 1939 měly být tři objednané prototypy VK 30.01 (bez věží) dodány po jednom v březnu, dubnu a květnu 1940. I když dodávka jako obvykle nabrala určité zpoždění, byly všechny tři podvozky s korbami byly podle všeho skutečně dodány v průběhu roku 1940.
Firma Krupp mezitím pracovala na nové verzi bojové věže. Požadavky zbrojního úřadu hovořily o nízké věži s velitelskou kupolí opatřenou otočným prstencem se sestavou sedmi periskopů. Dále měly být na střeše věže tři pevné pozorovací periskopy, dva průzory v bočních stěnách a samozřejmě otvor pro zaměřovač kanonu. V květnu 1940 však Waffenamt přišel s dalším požadavkem, a tím byla střílna pro kulomet v zadní stěně věže. Konstruktéři to vyřešili vytvořením jednoduchého otvoru, skrz který bylo možno vysunout hlaveň kulometu. Pokud nebyla používána, uzavírala se střílna kovovou „zátkou“.
V lednu 1940 si zbrojní úřad objednal stavbu osmi kompletních tanků VK 30.01 neue Konstruktion. Krupp měl Henschelu dodat nejen bojové věže, ale také připravit pancéřové korby. Korby měly být dodány mezi červencem a říjnem 1941, bojové věže pak v období od října 1941 do ledna 1942. Henschel měl následně zajistit kompletaci všech osmi tanků. Dodávky komponent se sice postupně začaly rozbíhat, ale v lednu 1942 přišla zásadní změna. S odkazem na snížení dostupných výrobních kapacit byl plán výroby tanků VK 30.01 neue Konstruktion snížen z osmi na pouhé čtyři. Podle záznamů firem Henschel a Krupp byly v roce 1942 postaveny čtyři podvozky s korbami i čtyři bojové věže, jakákoliv zmínka o montáží kompletních tanků ovšem chybí. Minimálně jeden tank však byl očividně dokončen a podroben testům na zkušebním polygonu firmy Henschel v Sennelageru.
jedna ze šesti věží pro VK 30.01, které byly zabudovány do opevnění atlantického valu a Siegfriedovy linie, zdroj: internet, Public domain, upraveno
Snaha o přezbrojení
Ve druhé polovině roku 1941 zřejmě někomu na zbrojním úřadu došlo, že pokud tak robustní tank, jakým je VK 30.01, nese stejnou zbraň jako mnohem lehčí Panzer IV, je vlastně značně „podvyzbrojen“. Byl to tedy jakýsi návrat zpět na začátek k myšlence, že 30 tunový tank bude vyzbrojen kanonem schopným zdolat i silně pancéřované protivníky (nyní už však nikoliv francouzské, nýbrž sovětské). Koncem roku 1941 tedy Waffenamt oslovil firmu Krupp s dotazem, zda by šel do věže VK 30.01 neue Konstruktion namísto původně zamýšleného kanonu 7,5 cm KwK L/24 instalovat nějaký delší a silnější kanon. Nejprve byl navržen 7,5 cm KwK L/34,5 a později ještě delší 7,5 cm KwK L/43. V obou případech Krupp odpověděl zamítavě. Změna zbraně by totiž znamenala nutnost dosti zásadních konstrukčních úprav celé věže. Důvodem bylo pravděpodobně umístění stanoviště velitele přímo za kanonem. Při použití delší a silnější zbraně s větším zákluzem, by zde zřejmě pro velitele nezbylo dost místa a bylo by tedy nutno jeho stanoviště přesunout a to včetně přemístění velitelské věžičky.
Do propadliště dějin
Přišel 1942 a do sériové výroby směřovala nová varianta tanku Panzer IV s dlouhým a výkonným kanonem 7,5 cm KwK L/43. Zavedením této zbraně překonal Panzer IV sílu výzbroje VK 30.01 neue Konstruktion. Silou čelního pancíře se mu už rovněž vyrovnal, a přitom byl stále o více než čtvrtinu lehčí a díky rozběhnuté sériové výrobě byl i relativně levný. Projekt VK 30.01 neue Konstruktion tím pádem vlastně zcela ztratil smysl. Záhy proto přišlo rozhodnutí, že čtyři objednané stroje nebudou nasazeny na frontě k bojovým zkouškám, ale poslouží pouze pro výcvik nových tankistů. Tím byl osud projektu zpečetěn.
V listopadu 1942 někoho vcelku logicky napadlo, že k výcviku řidičů vlastně tanky VK 30.01 nepotřebují bojové věže a ty by se tak daly využít jinak, konkrétně jako součást statických opevnění v rámci tzv. atlantického valu a Siegfriedovy linie. Podle zpráv z března 1945 bylo takto použito celkem 6 bojových věží navržených původně pro tanky VK 30.01. Na konci války padly do rukou spojeneckých vojáků minimálně dva prototypy VK 30.01. Jeden nekompletní nalezli ve zkušebním areálu firmy Henschel v Haustenbecku. Toto vozidlo mělo namísto věže pouze závaží a na zádi radlici. Druhý prototyp s číslem podvozku 150411 byl ukořistěn v kompletním stavu. Pro úplnost ještě uveďme, že upravený podvozek VK 30.01 posloužil jako základ pro stavbu samohybného děla ráže 128 mm, které se stalo známé pod přezdívkou Sturer Emil. Ani tento stroj se však nedočkal sériové výroby a vznikl pouze ve dvou ověřovacích prototypech.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.