Panzernet

PORSCHE TYP 245-010

tank proti pozemním i vzdušným cílům

dřevěný model plánovaného tanku Porsche Typ 245-010, stroj měl být určen k ničení pozemních i vzdušných cílů, proto tak obrovský vertikální náměr kanonu, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Zrození myšlenky

V polovině roku 1943 měli Němci za sebou již bezmála dva roky bojů proti Rudé armádě. Jejich ztráty na lidech i technice dosáhly za tu dobu obrovských čísel a Wehrmacht nevyhnutelně ztrácel iniciativu. Neplatilo to přitom pouze pro boj na zemi, ale také pro boj ve vzduchu. Sovětské letectvo se již dávno vzpamatovalo z katastrofických porážek roku 1941, nyní mělo k dispozici nové typy stíhaček, dostatek pilotů a spoustu draze zaplacených, ale cenných zkušeností. Není tedy divu, že ruské letecké útoky se stávaly čím dál tím větším problémem i pro německé tankové jednotky. V květnu 1943 byla situace již natolik závažná, že byla zařazena mezi hlavní témata jednání dvou německých vojensko-technických komisí - tzv. Panzerkommission (zabívající se vývojem nových tanků) a tzv. Waffenkommission (zabívající se vývojem zbraní obecně), které se konalo 27. května 1943.

Účastníci jednání dospěli u tohoto tématu v podstatě ke dvěma hlavním závěrům. Za prvé bylo rozhodnuto, že každý německý tankový pluk dostane pro lepší protivzdušnou ochranu 18 samohybných protiletadlových děl na plně pásových podvozcích (tzv. Flakpanzerů). A protože Němci v té době žádné sériové Flakpanzery nevyráběli, bylo třeba takové bojové stroje urychleně vyvinout a do výroby zavést. Druhým závěrem jednání bylo, že stávající bojové tanky jsou zkrátka proti vzdušným útokům příliš zranitelné, a proto by se měla německá armáda zamyslet nad vývojem úplně nového typu tanku, který by byl v tomto směru mnohem odolnější.

Jedním z členů (a později dokonce i jejím předsedou) zmiňované Panzerkommission byl také všestranný konstruktér a Hitlerův osobní přítel prof. Ferdinand Porsche. Porsche ihned rozpoznal velkou obchodní příležitost a chopil se jí s kreativitou sobě vlastní. Proč by měla armáda vyvíjet nový typ bojového tanku odolného proti leteckým útokům a vedle toho stavět ještě Flakpanzer, který by bojový tank doprovázel? Nebylo by přece mnohem efektivnější, pokud by vzniklo jediné bojové vozidlo, schopné plnit obě role najednou? To znamená tank, schopný ničit jak pozemní, tak vzdušné cíle.

přibližná teoretická podoba bezvěžové varianty tanku Typ 245-010, zdroj: Panzernet

Porscheho "dítě"

O spolupráci se Porsche obrátil na firmu Rheinmetall, která mu měla dodat potřebnou výzbroj, vše ostatní si už vzal na starost sám. Interně si Porsche nový projekt vedl pod označením Typ 245-010, oficiální název, prezentovaný i armádě, však zněl leichter Panzerkampfwagen zur Verwendung gegen Erd- und Luftziele mit 5,5 cm vollautomatischer Waffe, tedy doslova lehký tank proti pozemním a vzdušným cílům s plně automatickou výzbrojí ráže 5,5 cm.

První návrh nového obrněnce spatřil světlo světa již 14. července 1943. Šlo o vozidlo bez bojové věže, s výzbrojí umístěnou přímo v korbě. Podvozek tanku měl mít šest pojezdových kol o průměru 600 mm, která byla v rámci úspor opatřena pouze tenkou vrstvou pryže pod ocelovým ráfkem (podobně, jako tomu bylo u pozdních verzí tanku Tiger). Kola měla být zavěšena v párech na společném kyvném rameni odpruženém pomocí vertikálně uložené pásové kuželové pružiny (tzv. evolutní pružina). Ozubená hnací kola měla být uložena vzadu, zatímco vpředu byla kola napínací. Pásy měly být široké 480 mm.

Z ostrého nosu trupu se zhruba nad prvním pojezdovým kolem zvedala skloněná čelní stěna bojové kabiny. Jejím středem procházela hlavní zbraň vozu automatický kanon MK 112 (MK = Maschinenkanone) ráže 55 mm, který byl ovšem tehdy teprve v rané fázi vývoje. Nalevo od kanonu byl v čelní stěně kabiny průzor řidiče. Na stropě věže byl obrovský kruhový výřez uzavíraný dvoudílným poklopem (o tom si ale více řekneme až za chvíli). Za bojovou kabinou se pak nalézal prostor pro pohonnou soustavu, jejíž srdce tvořil benzínový motor Porsche Typ 101. Šlo o vzduchem chlazený desetiválec s válci do V o obsahu 15 litrů, který dával výkon 310 koní při 2500 otáčkách. Z důvodu úspory místa (přesněji délky korby) byl motor uložen nikoliv podélně, ale napříč. Za motorem pak byla hydraulicky ovládaná převodovka a koncové převody k zadním hnacím kolům. Palivová nádrž (nebo nádrže) byla umístěna pod podlahou bojové kabiny. Na stropě korby byly vytvořeny průduchy pro proudění chladícího vzduchu a pro výfuk motoru. Servisní přístup k pohonné soustavě umožňoval velký příklop v zadní skloněné stěně korby.

horní pohled na tank Typ 245-010 v bezvěžové variantě, zdroj: Panzernet

Kanon MK 112

Vraťme se ale ještě k výzbroji tanku, tedy k automatickému kanonu MK 112. Firma Rheinmetall tuto zbraň vyvíjela primárně pro německé letectvo a z toho důvodu byl při vývoji kladen velký důraz na minimalizaci hmotnosti zbraně. Ve své první vývojové verzi vážil kanon cca 300 kg, ve druhé vylepšené verzi dokonce jen 275 kg. U navrhovaného bezvěžového tanku byl kanon instalován na otočném podstavci ukrytém uvnitř korby. Během přesunů, stejně jako při palbě na pozemní cíle, byla hlaveň kanonu sklopená dolů do výřezu v čelní stěně korby. V této poloze měla zbraň pouze omezenou možnost pohybu do stran (podobně jako u jiných vozidel s výzbrojí v nepohyblivé kabině), a to konkrétně 5° na každou stranu. Pro palbu na vzdušné cíle stačilo otevřít ohromný dvoudílný poklop ve střeše kabiny a zvednou hlaveň kanonu nahoru. Otvor ve střeše byl tak velký, že při zvednutí hlavně v úhlu 25 a více stupňů umožňoval zbrani volné otáčení do stran v plném rozsahu 360°.

Kanon MK 112 byl nabíjen pomocí nábojového pásu a v plně automatickém režimu dosahoval kadence cca 300 výstřelů za minutu. S ohledem na to, že každý projektil vážil 1,485 kg to byla vskutku úctyhodná kadence. Navrhovaný tank si měl vézt zásobu 300 kusů munice uložených po stranách bojové kabiny. Po vystřílení jednoho nábojového pásu musel střelec (nebo velitel) podat další pás a založit jej do zbraně. Z pramenů není zřejmé, kolik měl jeden takový pás nábojů, počet však musel být omezený z důvodu rozumné manipulace. Vzhledem k tomu, že kanon se mohl se svým podstavcem neomezeně otáčet, ale munice zůstávala uložena po stranách bojové kabiny, mohlo být přebíjení zbraně celkem vzrušující záležitostí. Každopádně kanon MK 112 nikdy nedosáhl stádia sériové výroby. Do konce války bylo postaveno pouze 15 prototypů, které následně prodělaly intenzivní zkoušky v režii německé Luftwaffe.

Vylepšená verze

Popsané konstrukční řešení, při kterém se kanon mohl plně otáčet až při náměru 25 a více stupňů, se však vojákům nejspíš moc nezamlouvalo, a tak Porsche 5. srpna 1943 přišel se zásadním vylepšením. Celý otočný podstavec se zbraní (a zřejmě i s její obsluhou) měl být výsuvný. To znamená, že se zbraň de facto vysouvala nad střechu kabiny, kde se mohla libovolně otáčet i při nulovém náměru (tedy i při palbě na pozemní cíle). Vysunutí podstavce znamenalo jeho zvednutí o 40 cm. Literatura nehovoří o tom, jakým mechanismem se zvedání provádělo, jak dlouho to trvalo (tedy jak rychle byl stroj připraven k zahájení boje), ani jak byla chráněna obsluha zbraně vysunuté nad střechu kabiny. Každopádně šlo o řešení hodné Porscheho pověstné fantazie a plně ve stylu "proč to dělat jednoduše, když to jde složitě". Ještě doplňme, že vozidlo bylo podle všeho vybaveno dvěma různými zaměřovači. Jeden byl určen pro palbu na pozemní cíle a druhý na cíle vzdušné.

tento pohled na dřevěný model ukazuje poklop pro servisní přístup do motorového prostoru, průduchy pro vzduch namalované na stropě korby a zakončení výfuku motoru nalevo za věží, model připravil Porsche pro prezentaci svého návrhu vojákům, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Posádku tanku měli podle všeho tvořit pouze tři muži: řidič, velitel a střelec. Samostatný nabíječ nebyl v posádce třeba právě proto, že si kanon bral náboje z pásu (nutnost založit po X výstřelech nový pás neospravedlňovala přidání čtvrtého vojáka). K nástupu a výstupu z vozidla používali všichni tři muži nejspíš onen velký stropní otvor určený rovněž k vysouvání kanonu. Porsche předložil armádě dva výpočty, ukazující celkovou hmotnost vozu při různé síle pancéřování. S pancířem o síle 50 mm na čele, 30 mm na bocích a 20 mm na zádi vycházela celková hmotnost na 16,5 tuny. Při zesílení čelního pancíře na 60 mm, bočního na 40 mm a zadního na 25 mm vycházela hmotnost bezvěžového Typ 245-010 na 18,5 tuny.

Verze s otočnou věží

Porsche si nejspíš sám velmi brzy uvědomil, že jeho bezvěžový tank má mnoho nedostatků. Například neměl žádnou sekundární výzbroj pro boj s živou silou nepřítele. Zejména však postrádal onu požadovanou odolnost proti leteckým útokům, neboť jeho vodorovná stropní deska s obrovským poklopem uprostřed představovala v tomto směru velmi zranitelné místo. Hned 2. srpna 1943 proto Porsche přišel s další verzí svého „univerzálního“ tanku, která dostala klasickou otočnou věž. Pojezdové ústrojí, celkové rozměry vozidla (samozřejmě kromě jeho výšky), pohonná jednotka i převodovka to vše bylo stejné jako u prvního bezvěžového návrhu. Provedení korby se však změnilo, a to zejména v její přední části. Čelní stěnu korby již netvořily dvě desky různého sklonu, ale jediná rovná deska zvedající se od špice trupu až po strop korby. Průduchy chladícího vzduchu zůstaly ve stropě korby za bojovou věží, podobně jako výfuk.

Bojová věž byla umístěna hodně vpředu, prakticky hned na hraně čelní stěny korby. Věž měla být odlévaná a stejně tak mělo být odlévání v maximální možné míře využito i při výrobě pancéřové korby. Bojová věž měla do značné míry tvar komolého kužele se sklonem stěn 30 stupňů a silou 40 mm. Strop věže měl sice pancíř o síle pouhých 20 mm a představoval tak místo nadále dosti zranitelné leteckým útokem, jeho plocha však byla násobně menší než plocha rovného stropu u předchozí bezvěžové varianty tanku. V čele a stropu věže byl dlouhý úzký výřez pro hlaveň kanonu, který jí umožňoval vertikální pohyb v rozsahu od -8 do +82 stupňů. S hlavní byla spojena vnitřní maska, která vyplňovala výřez ve vnějších stěnách věže a zajišťovala tak neustálou celistvost pancéřové ochrany. Napravo od hlavně kanonu bylo střeliště kulometu, který byl instalován zcela nezávisle na kanonu. Na stropě věže byly dva nástupní průlezy a v zadní části ústil vrhač granátů, jehož tělo bylo upevněno zevnitř pod stropem. V příklopech nástupních průlezů byly periskopy. Ten napravo sloužil veliteli a byl plně otočný, ten nalevo byl součástí zaměřovače kanonu a sloužil tedy střelci.

řez tankem na tomto výkresu hezky ukazuje nejen pozici řidiče, ale také umístění palivové nádrže pod věží a příčně uložený motor, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Tentokrát již Porsche nepředkládal výpočty pro lehčí a těžší verzi stroje. Čelní stěna korby měla mít tloušťku 60 mm a sklon 55 stupňů, zadní stěna o síle 25 mm měla být skloněná dokonce pod úhlem 62 stupňů a boční stěny se silou 40 mm dostaly sklon 28 stupňů. Vlevo v přední části korby bylo stanoviště řidiče, který z vozidla vyhlížel průzorem v čelní stěně. Řidič měl za zády volný průchod do prostoru pod věží, takže za normálních okolností nasedal a vysedal skrz průlezy ve stropě věže. Pokud to však nebylo možné, nebo šlo o čas, mohl své stanoviště opustit také skrz nouzový průlez v boční stěně po své levé ruce.

Typ 245-010 s bojovou věží měl vážit cca 18 tun a dosahovat maximální rychlosti až 65 km/h. Na délku měl tank měřit 4,88 metru, na šířku 2,92 metru a na výšku 2,575 metru při světlé výšce 0,445 metru. Dojezd na silnici byl očekáván okolo 240 km a v terénu okolo 150 km. Porschemu se podařilo udržet celkovou délku tanku na rozumné úrovni a tím dosáhnout velmi příznivého poměru délky styčné plochy pásů se zemí k šířce pásové soustavy (tedy k rozchodu pásů). Hodnota 1,2 až 1,3 slibovala výbornou manévrovatelnost vozidla.

Doplnění bojové věže umožnilo Porschemu zvýšit zásobu munice na palubě tanku z 300 na 350 kusů. Nábojové pásy měly být nyní uloženy v přední části korby v prostoru napravo od řidiče. Posádka tanku zůstala trojčlenná ve složení řidič, velitel a střelec. Opět zde tedy nebyl samostatný nabíječ a výměnu nábojových pásů tak nejspíš musel zajišťovat velitel, který to měl k místu jejich uložení mnohem blíže než střelec. Nebyl zde však ani žádný samostatný kulometčík, takže velitel tanku měl vlastně najednou tři funkce – velel celé posádce se vším, co to obnášelo (tedy sledovat bojiště, určovat cíle palby, směr a rychlost jízdy apod.), do toho musel občas podat a založit nový nábojový pás, a ještě obsluhovat kulomet (a to prameny ještě nezmiňují, kdo měl na starost radiostanici). Šlo o popření jednoho ze zásadních výdobytků německých tankových posádek, ve kterých byl velitel tradičně pouze velitelem a nic jiného jej nemělo rozptylovat. Když si navíc uvědomíme, že by velitel tohoto tanku měl sledovat dění nejen na zemi, ale také ve vzduchu, vyjde nám, že by v bojové praxi nutně docházelo k jeho naprostému zahlcení.

na tomto výkresu je zase (na řezu vpravo nahoře) krásně vidět uložení obrovského množství munice napravo vedle řidičovy sedačky... automatický kanon byl holt "hladový", zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno

Nejasnosti

Instalace uzavřené bojové věže přináší řadu dodatečných otázek. Žádný ze zdrojů například nezmiňuje, jak mělo být zajištěno odvětrávání. Když si představíte kanon ráže 55 mm, který právě během dvou vteřin vysypal 10 nábojů… bojový prostor musel být nevyhnutelně plný nepříjemného kouře. Zdroje rovněž nerozvádějí, kam by dopadaly prázdné nábojnice, které rozhodně nebyly nijak malé (délka prázdné nábojnice byla 175 mm). Při ohromné kadenci kanonu by se vojáci na palubě během několika málo minut doslova brodili vystřílenými nábojnicemi.

Porscheho návrh "víceúčelového" tanku armádu očividně příliš neoslovil (a to ani ve variantě s věží, ani bez věže) a byl proto zamítnut. Ze strany armády to bylo velmi správné rozhodnutí, a to z celé řady důvodů. Jednalo se o úplně nový stroj, který by byl vyvíjen prakticky od nuly, takže jeho vývoj a následné ladění by nutně trvaly velmi dlouho. Navíc by zavedení nového typu bojového stroje přinášelo dodatečné nároky na výcvik posádek, servis a logistiku náhradních dílů, a to Němci v polovině roku 1943 opravdu nepotřebovali. Rovněž samotný kanon MK 112 byl v době, o které mluvíme, doslova v plenkách a jak ukázala historie, ani do konce války jeho konstrukce nedozrála pro sériovou výrobu. Motor nového tanku, tedy desetiválec Porsche Typ 101, byl již dříve použit u Porscheho prototypu tanku Tiger (VK 45.01 (P)) a během testů se předvedl jako nedoladěný a velmi poruchový.

A pak je zde koncepce tanku jako taková. Teoreticky to možná znělo lákavě… proč vyrábět bojové tanky a k nim jako doprovod další Flakpanzery, když můžeme mít jeden typ, který zvládne obojí? V praxi to však většinou bývá tak, že „hybrid“, který má umět více věcí, se nevyrovná stroji specializovanému pro jeden účel. Jako běžný bojový tank by byl Typ 245-010 velmi slabý. Jeho zbraň by při ničení nepřátelské obrněné techniky nedosahovala ani výkonů tehdy již zastaralého tanku Panzer III a ve variantě bez věže by navíc zaostával i v úrovni ochrany posádky. V boji proti letadlům by zase stroj ve variantě s bojovou věží trpěl nevýhodou omezeného výhledu, a tedy i schopnosti zasáhnout rychle se pohybující cíl. Přednost před vývojem tohoto složitého stroje tak dostaly mnohem jednodušší a levnější Flakpanzery přestavěné z již vyráběných tanků Panzer IV.

OBSAH ČLÁNKU: