německá obrněná technika druhé světové války
německá obrněná technika druhé světové války
4,7 cm Pak 188 auf BREN
stíhač tanků ve stylu "co dům dal"
improvizovaný stíhač tanků 4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Universal carrier
Že si své označení „univerzální“ opravdu zaslouží, prokázal britský Universal Carrier opakovaně nejen ve službách své vlasti, ale také na opačné straně barikády, tedy v rukou německého Wehrmachtu. Většina Universal Carrierů, které Němci ukořistili, zůstala ve Francii po evakuovaných britských expedičních sborech. Německá armáda je začala používat nejen v jejich původní roli, tedy pro přepravu pěchoty a nejrůznějšího materiálu, ale také jako základ pro několik různých variant improvizovaných samohybných děl. My si na následujících řádcích představíme variantu vyzbrojenou protitankovým dělem Böhler ráže 47 mm.
Standardní přepravní verze vozidla dostala Německé označení Gepanzerter MG-Träger Bren 731 (e). Němci se tedy z nějakého důvodu nedrželi oficiálního britského označení Universal Carrier, ale své pojmenování založili na neoficiálním Bren Carrier (tak býval britský stroj někdy nazýván, protože jeho hlavní zbraní byl většinou lehký kulomet Bren). Upravená verze vozidla, která měla sloužit pro nesení dělostřelecké zbraně pak dostala označení Selbstfahrlafette Bren (e), nebo Selbstfahrlafette Bren-Carrier (e).
Přestavba na stíhač
O přestavbě transportéru na nosič zmíněného protitankového kanonu ráže 47 mm není bohužel k dispozici mnoho detailů. Není známo přesné období jejich vzniku ani počet postavených kusů. Podle některých autorů provádělo tyto přestavby známé Baukommando Becker, což ale nejspíš nebude pravdivá informace. Upřímně řečeno přestavba transportéru na stíhač tanků byla natolik primitivní, že by ji technicky zvládla i menší dílna, žádné složité strojní vybavení na tovární úrovni k tomu opravdu nebylo nutné. Šlo vlastně o „skládačku“ několika existujících prvků. Dvěma zásadními prvky byly samozřejmě Universal Carrier a kanon Böhler model 1935 ráže 47 mm. Dalším nápadným prvkem pak byl štít kanonu, který lze na fotografiích vidět nejméně ve třech různých provedeních… k tomu ale až za chvíli.
nejspíš zkušební montáž kanonu Böhler model 1935 ráže 47 mm na podvozek Universal Carrier zbavený části pancéřování, zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Improvizovaný stíhač tanků (nebo samohybné protitankové dělo chcete-li) získal s Universal Carrierem podvozek, tvořený na každém boku trojicí pojezdových kol odpružených vinutými pružinami. Vpředu bylo loukoťové kolo napínací, vzadu plné a ozubené kolo hnací. Zhruba uprostřed byla jedna vratná kladka, která podpírala horní část pásu. O pohon se staral benzínový vzduchem chlazený osmiválec Ford V-8 o obsahu 3,6 litru, který dával výkon 85 koní při 3500 otáčkách za minutu. Hmotnost vozidla se nejspíš pohybovala okolo 4,5 tuny a jeho maximální rychlost byla zřejmě podobná jako u běžného Universal Carrieru, tj. cca 48 km/h. Zásoba paliva činila 91 litrů, což stačilo na ujetí nějakých 250 km po silnici.
Kanon Pak 188 (h)
Podívejme se nyní trochu blíže na hlavní výzbroj obrněnce, tedy kanon Böhler model 1935. Šlo sice o zbraň rakouské výroby, nicméně Němci ji získali jako kořist na poražené nizozemské armádě. Holanďané totiž mezi lety 1937 a 1940 zakoupili nějakých 370 až 380 kusů tohoto protitankového kanonu. Kolik z nich padlo po kapitulaci do rukou Wehrmachtu není známo, ale rozhodně šlo o nezanedbatelné množství. Böhler model 1935 byl na svou dobu solidně účinnou zbraní. Protitanková střela o hmotnosti 1,44 kg opouštěla hlaveň kanonu rychlostí okolo 630 m/s (bývá uváděno i 660 m/s) a na vzdálenost 500 metrů dokázala probít pancíř o síle až 43 mm (i když podle některých autorů to bylo pouze 35 mm), což rozhodně stačilo na všechny typy německých tanků té doby vyjma nejnovější verze tanku Panzer IV s označením Ausf. D, jehož korba měla čelní pancíř silný 60 mm. Zkušená obsluha dokázala z této zbraně vypálit až 15 mířených výstřelů za minutu. V německé armádě dostala zbraň označení Pak 188 (h).
Původní rakouská zbraň snad byla osazena štítem skloněným v úhlu 45 stupňů, který však holandským vojákům nevyhovoval, a proto jej nepoužívali. Pravdou je, že na dostupných fotografiích je zbraň k vidění pouze bez štítu (např. ZDE). Pro samohybnou variantu však Němci naopak nějaký štít chtěli a vyzkoušeli jich zřejmě hned několik… alespoň tomu nasvědčují fotografie, na kterých lze spatřit štíty minimálně tří různých verzí. Existuje série snímků jednoho a téhož vozidla, které má pouze malý plochý štít kanonu a zároveň má odstraněn boční a zadní pancíř bojového prostoru. Je dost možné, že šlo pouze o první ověřovací prototyp. Tomu by nasvědčoval i fakt, že stroj má pořád původní britské světlomety (a ne německý reflektor Notek) (foto ZDE nebo ZDE).
4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e), zdroj: Flickr.com se souhlasem publikujícího uživatele, upraveno
Standardem byl každopádně mnohem rozměrnější štít převzatý z kořistního britského dvouliberního kanonu QF 2 pounder. Tento štít však musel být pro instalaci na novou zbraň nejprve ve spodní části o něco zkrácen a výřez pro hlaveň kanonu naopak protažen více nahoru. Poslední z trojice zdokumentovaných štítů měl po obou stranách ve spodní části velké výřezy, takže z něj ve výsledku vlastně mnoho nezbylo (foto ZDE). V tomto posledním případě mohlo klidně jít pouze o nějakou improvizaci konkrétní posádky.
Popsaný stíhač tanků dostal pravděpodobně označení 4,7 cm Pak 188 (h) auf Selbstfahrlafette Bren (e). Z pramenů není bohužel zřejmé, u jaké jednotky a v jaké oblasti tyto stroje působily. Lze se domnívat, že to bylo někde ve Francii. Informací se nedostává ani o jejich bojovém nasazení, ale podle některých pramenů k němu skutečně došlo, a to v roce 1944 proti spojeneckým jednotkám na západní frontě.
OBSAH ČLÁNKU:
Přebírání textů ze stránek Panzernet bez písemného souhlasu provozovatele je zakázáno.