německá obrněná technika druhé světové války

• ÚVOD
• TANKY
• STÍHAČE TANKŮ
• SAMOHYBNÁ DĚLA
• POLOPÁSY
• OBRNĚNÁ AUTA
• FLAKPANZERY
• FLAMMPANZERY
• SPECIÁLNÍ TECHNIKA
• ENTWICKLUNGSREIHE
• TANKOVÁ ESA
• TANKOVÉ BITVY
• APRÍLOVÁ SEKCE
• DOKUMENTY
• RŮZNÉ

německý voják sedí na pancíři Semovente M43 da 105/25 neboli Sturmgeschütz M43 mit 105/25 853(i), je zajímavé, že vozidlo má původní italskou kamufláž i registrační číslo, ale na hnacím kole má dodatečné velké zuby... nejspíš je Němci nechali dodělat i na některá již hotová vozidla, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Chce to silnějsí dělo

V polovině roku 1942 měla již italská armáda dostatek praktických zkušeností s bojovým nasazením samohybného děla Semovente M40 da 75/18 a mohla tak vyhodnotit klady a zápory tohoto stroje. Celkově vzato se vozidlo firmy Ansaldo na bojišti osvědčilo. Vždyť už také byla ve výrobě jeho druhá generace označovaná M41 se silnějším dieselovým motorem a počítalo se již také s třetí generací M42 s ještě silnějším motorem benzínovým. Samohybné dělo se ukázalo být poměrně univerzálním bojovým strojem, který zvládal fungovat nejen jako prostředek palebné podpory pěchoty, ale také jako ničitel nepřátelských tanků (při použití kumulativní munice). Zároveň však bojová praxe odhalila i jeho nedostatky. Problém slabého motoru již Italové řešili právě při vývoji druhé a třetí generace vozidla, ale velký prostor pro vylepšení existoval také v oblasti výzbroje.

Samohybka totiž byla vyzbrojena pouze lehkou houfnicí ráže 75 mm s hlavní o délce 18 násobků ráže. Tato zbraň nevynikala ani v ničivé síle proti měkkým cílům (malá ráže a tedy i nízká hmotnost granátů), ani při probíjení pancíře nepřátelských obrněnců (slabá munice, krátká hlaveň a tedy i nízká úsťová rychlost střel). S rostoucí vzdáleností cíle navíc zbraň poměrně rychle ztrácela na přesnosti. Není tedy divu, že první projekt přezbrojení Semovente silnějším kanonem přišel již v průběhu roku 1941 a nakonec vedl ke vzniku vozidla známého jako Semovente M42M da 75/34 s kanonem dlouhým 34 násobků ráže (34 x 75 mm), který byl mnohem účinnější proti obrněným cílům.

Armáda však dospěla k poznání, že by se jí hodilo ještě něco trochu jiného, a sice samohybné dělo, které by díky své výzbroji zvládalo nejen ničit moderní nepřátelské tanky, ale zároveň také poskytovat pěchotě palebnou podporu mnohem účinněji, než to dokázal kanon ráže 75 mm. A toho mělo být dosaženo použitím zbraně větší ráže. Právě v oné zmiňované polovině roku 1942 tak italská armáda vypsala soutěž na vývoj nového samohybného děla s kanonem ráže 105 mm. Firma Ansaldo (tzn. dodavatel stávajících Semovente da 75/18) se do této soutěže samozřejmě ihned přihlásila s tím, že jako základ pro poptávané vozidlo použije svou stávající osvědčenou konstrukci. Do soutěže se však zapojila ještě firma OTO (Odero-Terni-Orlando), která navrhovala vyvinout úplně nové vozidlo založené na podvozku teprve vznikajícího těžkého tanku P26/40. Jeho hlavní výzbrojí měla být houfnice Obice da 105/23 Mod. 1942 vyvíjená právě firmou OTO.

americký voják u opuštěného vraku Sturmgeschütz M43 mit 105/25 853(i), na tomto snímku jsou jasně vidět čtyři velké zuby, doplněné na hnací kolo jako opatření proti sesmekávání pásů, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Firma Ansaldo měla však oproti svému konkurentovi značnou výhodu. Její samohybná děla již byla v sériové výrobě, zatímco těžký tank P26/40 se zatím stále nacházel ve fázi vývoje a ladění. Ansaldo tedy mohla poměrně rychle připravit prototyp a slíbit také velmi brzké zahájení výroby. Byly zde ale i další plusy. Samohybka založená na stávajícím Semovente by byla zcela jistě mnohem lehčí a výrobně levnější než vozidlo založené na podvozku těžkého tanku. Navíc posádky i mechanici již měli s vozidly firmy Ansaldo značné zkušenosti. Volba mezi oběma návrhy tedy asi nebyla nijak složitá.

Prototyp a sériová výroba

Firma Ansaldo dodala svůj prototyp ve druhé polovině ledna roku 1943. Jako základ pro jeho stavbu posloužilo sice samohybné dělo Semovente M42, došlo však k poměrně velkým konstrukčním úpravám. Předně podvozek musel být kvůli instalaci silné zbraně prodloužen o 40 mm a rozšířen dokonce o 170 mm. Celkovou výšku vozidla se však konstruktérům podařilo naopak snížit, a to o cca 100 mm. Dále se povedlo o 200 mm zkrátit délku motorové sekce a tím pádem prodloužit délku bojové kabiny. A pak zde byly další novinky jako například čelní stěna korby, kterou již netvořila jediná zahnutá deska, ale spojení dvou rovných desek. Díky všem těmto změnám si vozidlo vysloužilo vlastní označení M43 (někdy se však prý používalo také označení M42L, kde písmeno L znamenalo Lungo, tedy dlouhý). Nové provedení čelní stěny korby, stejně jako rozdílné proporce staršího Semovente M42 s kanonem ráže 75 mm a nového M43 s houfnicí ráže 105 mm jsou krásně vidět na snímcích ZDE a ZDE.

V únoru 1943 byly zahájeny zkoušky prototypu. Zástupci armády byly očividně spokojeni. Pokud jde o samotnou výzbroj, byly prý dokonce velmi spokojeni s jejím výkonem. Po skončení testů byla dne 29. března 1943 vystavena objednávka na výrobu 130 sériových vozidel pod oficiálním označením Semovente M43 da 105/25. Výroba probíhala samozřejmě ve firmě Ansaldo, tedy přesněji řečeno v jejím dceřiném závodě Fossati na Janovském předměstí Sestri Ponente.

spojenecký voják u vyřazeného Sturmgeschütz M43 mit 105/25 853(i), na zádi vozu je krásně vidět držák dýmovnic Nebelkerzenabwurfvorrichtung, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Popis konstrukce

Samotné pojezdové ústrojí zůstalo u Semovente M43 stejné, jako u předešlého M42 (a ještě starších generací M41 a M40). Vozidlo tedy mělo na každém boku osm pojezdových kol malého průměru s gumovou bandáží pro hladší jízdu. Každé kolo bylo tvořeno dvěma disky a mezerou mezi nimi procházel vodící hřeben pásu. Pojezdová kola byla po dvojicích spojena do společných vozíků a dva sousední vozíky pak byly zavěšeny na společném kyvném rameni odpruženém velkou listovou pružinou. Při osmi pojezdových kolech to tedy znamenalo čtyři vozíky a dvě kyvná ramena s pružinami. Mimo to bylo součástí pojezdového ústrojí také přední hnací kolo, zadní napínací kolo a tři kladky, které podpíraly horní část pásu.

Vozidlo poháněl benzínový motor FIAT-SPA 15TB Modello 1942 o objemu 11,98 litru a výkonu 190 koní při 2400 otáčkách. V zádi uložený motor byl spojen s pětistupňovou převodovkou FIAT uloženou pro změnu v přídi korby. Semovente M43 da 105/25 vážilo 15,8 tuny (bývá uváděno i 15,7 a dokonce také 16,0 tun), jeho maximální rychlost při jízdě po silnici se pohybovala okolo 35 km/h (podle některých autorů 40 km/h) a dojezd činil cca 180 km. Pancéřové stěny korby i bojové kabiny byly z části nýtované na nosný rám a z části svařované. Čelní pancíř korby byl tvořen spojením dolní a horní desky. Ta horní exponovanější byla silná 50 mm, zatímco na té dolní stačila tloušťka 25 mm. Zato čelní stěna bojové kabiny byla silná velmi slušných 70 nebo 75 mm (záleží na tom, kterému zdroji věříte). Boční stěny kabiny měly tloušťku 45 mm a zadní stěna 25 mm nebo 35 mm. Střecha kabiny byla silná 15 mm. Zcela novým prvkem Semovente M43 da 105/25 byly boční „zástěry“ chránící horní část pásové soustavy. Právě tyto bočnice nejspíš přispěly ke vzniku přezdívky, kterou vozidlo mezi vojáky dostalo… Bassotto, tedy jezevčík (bočnice totiž tak trochu připomínaly visící psí uši).

Hlavní výzbroj nové samohybky tvořil kanon Cannone da 105/25 (někdy označovaný ještě přídomkem Mod. SF). Jak je z popisu zřejmé, šlo o zbraň ráže 105 mm s hlavní o délce 25 násobků ráže. Tento kanon sice pro samohybku formálně vzato „nově“ vyvinula firma Ansaldo, jednalo se však o upravenou verzi houfnice konkurenční firmy OTO. Na rozdíl od starších generací samohybných děl Semovente s kanonem ráže 75 mm byl kanon ráže 105 instalován v podélné ose vozidla a procházel tedy středem čelní stěny kabiny. Úchyt kanonu dovoloval horizontální pohyb maximálně 18° do každé strany a vertikální pohyb v rozsahu od -10° do + 18°. Sekundární výzbroj vozidla představoval kulomet Breda Modello 1938 ráže 8 mm nabíjený zásobníky po 24 nábojích. Kulomet však nebyl zabudovaný do pancíře, ale pouze volně uložený v kabině. Na palubu se vešlo celkem 48 nábojů pro kanon a 864 nábojů pro kulomet (tzn. 36 zásobníků).

Semovente M43 da 105/25 (resp. Sturmgeschütz M43 mit 105/25 853(i)) a jeho noví majitelé, zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

Posádku samohybného děla tvořili tři muži: řidič, nabíječ, který zároveň obsluhoval radiostanici a velitel, který zase zároveň fungoval jako střelec. Řidič seděl vpředu vlevo a ovládal stroj pomocí klasických brzdových pák. Přímo před sebou měl v čelní stěně kabiny svůj hlavní pozorovací průzor, opatřený uzavíratelným pancéřovým krytem. Průzor nebyl vyplněn žádným sklem, takže pokud byl otevřený, byl opravdu otevřený. Během pobytu v bojové oblasti měl tedy řidič průzor ve vlastním zájmu uzavřít a používat pouze bezpečný pozorovací periskop, který ústil na střeše kabiny. Střelec / velitel seděl napravo od kanonu a k zaměřování zbraně používal periskopický zaměřovač, který se vysouval otvorem ve střeše kabiny. Poslední voják, plnící roli nabíječe a radisty, seděl nalevo za řidičem. Radiostanice byla umístěna vzadu podél levé stěny kabiny, čemuž odpovídalo také umístění antény na střeše kabiny. Stanice byla typu Magneti Marelli Radio Fonica 1 per Carro Armato (neboli RF1CA). Šlo o kombinaci přijímače i vysílače (jak se píše v manuálu „Apparato trasmittente ricevente“). Podle některých pramenů měla mít stanice vysílací dosah až 8 km v hlasovém módu a až 12 km morseovkou, což se ovšem zdá dosti přehnané. Podle jiných zdrojů to bylo pouze do 2 km při mluveném vysíláním a do 4 km při použití morseovky.

Italské příměří

Jak jsme si již řekli výše, po dokončení testů prototypu si armáda v březnu 1943 objednala výrobu 130 sériových vozidel. Během května a června však byla objednávka rozšířena na 454 (nebo dokonce 464) vozidel. První sériový stroj si vojáci převzali 2. července 1943. Do okamžiku uzavření italského příměří se spojenci začátkem září 1943 bylo nejspíš postaveno pouhých 30 exemplářů Semovente M43 da 105/25. Zmínkou o italském příměří se konečně dostáváme k tomu, proč je výše popsaný stroj vůbec zařazen na naše stránky. 10. července 1943 došlo ke spojeneckému vylodění na jihu ostrova Sicílie. Během následujících týdnů spojenci pomalu ale jistě zatlačovali italsko-německé obránce na severozápad a každému soudnému pozorovateli bylo jasné, že Sicílie brzy padne a na řadu přijde hlavní italská pevnina.

Italské politické špičky začaly přemýšlet, jestli náhodou není na čase začít se spojenci raději jednat. Poslední pochyby stran toho, co Itálii čeká, rozptýlilo spojenecké bombardování Říma 19. července 1943. Nebylo na co čekat. Na jednání vlády (Velká fašistická rada) ve dnech 24. a 25. července 1943 byl Mussolini odvolán z pozice premiéra a následně dokonce zatčen. Nově jmenovaný italský premiér Pietro Badoglio sice Němce ujistil, že Itálie i nadále pevně stojí po jejich boku, Němcům však bylo naprosto jasné, co se chystá, a začali se připravovat na italskou zradu. A ta skutečně přišla 3. září 1943. V den, kdy se Britové vylodili na italské pevnině, podepsali s nimi Italové příměří. Po zveřejnění tohoto aktu, což nastalo až 8. září, byli již Němci připraveni a spustili operaci s krycím označením Achse (osa).

opuštěný vrak samohybného děla Sturmgeschütz M43 mit 105/25 853(i), zdroj: Worldwarphotos.info se souhlasem provozovatele, upraveno

V německých službách

Mezi hlavní cíle této operace patřila okupace co největší části italského území a také odzbrojení italské armády. V rámci tohoto odzbrojení zabavili Němci svému nyní již bývalému spojenci obrovské množství zbraní zahrnující mimo jiné téměř tisícovku obrněných bojových vozidel, včetně 26 samohybných děl Semovente M43 da 105/25. Wehrmacht ukořistěné stroje zařadil do své výzbroje pod označením Sturmgeschütz M43 mit 105/25 853(i).

Ve svém hodnocení Němci italskému vozidlu vyčítali slabé pancéřování, nedostatečné pozorovací prostředky a stísněnou bojovou kabinu. Celkově jej však považovali za poměrně rozumně použitelné, a proto se rozhodli pokračovat v jeho výrobě. On jim totiž v rámci operace Achse padl do rukou i celý výrobní závod Ansaldo - Fossati v Janově. Do konce války tak bylo vyrobeno dalších 91 těchto samohybných děl, nyní již výhradně pro potřeby německé armády. Na přání nového zákazníka byly na přední hnací kola přidány čtyři velké zuby, které bránily sesmeknutí pásu při jeho větším napnutí, například při jízdě v měkkém terénu. Vozidla vyráběná pro německou armádu již také nejspíš nedostávala ony boční „zástěry“ chránící horní část pásové soustavy.

Němci popsaná samohybná děla přidělovali primárně jednotkám bojujícím přímo v Itálii. Využívala je tak např. 26. tanková divize nebo 356. pěší divize nebo samostatné útvary útočného dělostřelectva jako Sturmgeschütz Brigade 914 či Sturmgeschütz Brigade 21.

Takticko-technická data

OBSAH ČLÁNKU:

SILNĚJŠÍ SAMOHYBKA

PROTOTYP A VÝROBA

POPIS KONSTRUKCE

ITALSKÉ PŘÍMĚŘÍ

DO NĚMECKÝCH RUKOU

TECHNICKÁ DATA