Neodvážil bych říct, že dora byla nejlepší stíhačkou války, nicméně si myslím, že mohla sehrát dobrou partii s jakoukoli stíhačkou své doby.
Pro zajímavost přihodím můj překlad z knihy Modeler's eye No. 4 FW 190 D Dora.
Týká se poválečného testování Dory rudou armádou, které leccos napoví.
Technické hodnocení
S testováním ukořistěného Fw 190 D-9 (W Nr210251) se začalo okamžitě po skončení leteckých bojů v Evropě. Od 11. do 26. května 1945 vzlétl testovací pilot V.J. Golofastov s dorou 25x, během čehož nalétal 17 hodin a 40 minut. Během testů kapalinou chazený motor pracoval bezvadně za všech podmínek a ve všech letových hladinách. Nevyskytly se problémy dokonce ani se systémy přívodu paliva a oleje, či zařízeními motoru pro kontrolu tlaku. Oblasti, které obvzlášť zajímaly ruské inženýry a byly podrobeny podrobnějšímu testování byly : zařízení pro stavění vrtule; další subsystémy motoru; relativně vysoká povolená maximální teplota oleje (130°C); automatický centrální systém, který velmi zlehčoval pilotáž a fakt, že dřevěné listy jsou ve středu vrtule relativně úzké. Dále pak extrémně efektivní a přitom jednoduchý automatický chladící systém upoutal jejich pozornost. Studie radiostanice FuG 16ZY přinesly rusům další cenné informace. Přestože byl ukořistěný stroj hodnocen celkově pozitivně byla studie uzavřena tím, že v nízkých až středních výškách není soupeřem pro Jak-3, Jak-9U, nebo La-7. Přestože byl využit plný výkon motoru přes 3 minuty byl stroj v malých výškách pomalejší o 24 km/h než ruské stroje, v 5000 m pak o více než 10 km/h. Ruské stroje byly navíc schopny lepších horizontálních manévrů.
Výzbroj D-9 byla značně silnější, než výzbroj ruských stíhačů. Ze všech hlavní (2x MG 151/20, 2x MG131) vypálila dora 3,468 kg projektilů za sekundu, zatímco La-7 1,63 kg; La-5 1,76 kg; Jak-9 1,997 kg a konečně Jak-3 se 2,438kg. Samotný zásah ze všech zbraní dory jakéhokoli ruského letounu jakékoli doby s jejich relativně křehkou konstrukcí (dřevo) v podstatě znamenal sestřel. Naopak ruský pilot muse Focke-Wulf s jeho pevnou celokovovou konstrukcí, pancéřováním pilota a samotěsnící nádrží zasáhnout několikrát. Zbraně Fw byly extrémně spolehlivé a elektrický systém střelby byl příjemný (možnost střelby separátně, nebo všemi zbraněmi najednou). Zbraně byly také automaticky přebity po každé střelbě. Chválen byl také německý reflexní zaměřovač a celkové pocity při střelbě, kdy zpětné rázy byly sotva cítit.
Vzdušné souboje
D-9 byla podrobena cvičným soubojům proti La-7 a výsledkem bylo, že ruský stroj má navrch ve všech aspektech. 4 piloti výzkumného institutu A.G. Kočetkov, A.G. Prošakov, V.J. Gorofastov a V.I. Komjakov dostali za úkol porovnat vlastnosti letounů. Výsledkem bylo, že D-9 je bezpochyby složitější na bojovou pilotáž než rozšířený Fw 190 A-8. V simulovaném souboji s La-7 začínajícím horizontální čelním přiblížením se ruský stroj dostal za ocas dory po druhém, třetím obratu. Nutno podotknout, že rusové nikdy netestovali motor Jumo 213A se zařízením MW50, což mohlo pokřivit jejich náhled na stroj.
