1. Vídeňská arbitráž
1 Situace před Vídeňskou arbitráží
Ve zkratce se dá říct, že před Vídeňskou arbitráží působilo na Slovensku několik politických stran, z nichž pravděpodobně největší byla Hlinkova slovenská ľudová strana. Ta se například v československém parlamentě na jaře roku 1938 prohlásila jedinou představitelkou slovenského národa. Těsně před obecními volbami v květnu 1938 se však ostatní slovenské strany sloučily v Slovenskou jednotu za československú demokraciu a republiku a tato strana získala v těchto volbách téměř 44 % hlasů. 19. srpna pak ale stejně HSĽS předložila návrh na Slovenskou autonomii. Nicméně společný postoj všech hlavních slovenských stran byl následně vyjádřen 6. října na jednání v Žilině a o den později pak byla ustanovena slovenská autonomní vláda na čele s Josefem Tisem. V první vládě dále byli Pavol Teplanský, Ferdinand Ďurčanský, Matúš Černák a Ján Lichner.
Ještě stojí za zmínku, že na konci září 1938 byly oficiálně vytvořeny tak zvané Hlinkovy gardy. Jednalo se o polovojenské oddíly po vzoru německých jednotek SA. Velitelem těchto gard se v době jejich vzniku stal Tiso.
Situace na Podkarpatské Rusi byla velmi podobná té slovenské. Pokud bych ji měl opět zjednodušit, tak i zde se jednalo o autonomii pro Podkarpatskou Rus. Konkrétní jednání probíhala od 10. do 11. října 1938 v Praze. Nakonec bylo dojednáno, že se autonomní vláda bude skládat z třech ministrů, dvou státních tajemníků a jednoho zplnomocněnce pro jednání o úpravě hranic mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Předsedou byl ustanoven Andrej Bródy a ministry Edmund Bačinský a Julian Révay, tajemníky Augustin Vološin a Ivan Pješčak. Zplnomocněncem pro jednání o hranicích se stal Štěpán Fencik. Na Podkarpatské Rusi působily dva největší politické směry, a to proukrajinský a proruský. Druhý jmenovaný měl v době sestavování vlády větší vliv, a tak v autonomní vládě působili čtyři jeho zástupci (Bródy, Bačinský, Pješčak a Fencik), zatímco proukrajinská strana měla ve vládě zástupce dva (Vološin a Révay). Do jmenování autonomní vlády správu nad územím Podkarpatské Rusi vykonával guvernér, kterým byl na podzim 1938 těsně před Vídeňskou arbitráží Ivan Párkányi, který byl zároveň ministrem čs. vlády pro Podkarpatskou Rus.
Jak na Slovensku, tak ale zejména na Podkarpatské Rusi od 4. října 1938 začaly působit diverzní skupiny maďarské armády zvané Szabadczpatok. Tyto skupiny měly za úkol podnikat útoky na vojenské a civilní objekty na čs. území a destabilizovat tak situaci v zemi. 23. října se k Maďarům připojili i polští vojáci, kteří sem byli převeleni z Těšínska. Poláci si sice nečinili na území Podkarpatské Rusi nárok, byli však jednoznačně pro to, aby toto území připadlo Maďarsku.
1.1 Jednání v Komárně
Slovensko, stejně jako Podkarpatská Rus, zůstalo ušetřeno územních ztrát, které pro Československo přišly po Mnichovské dohodě ze dne 30. září 1938. Nicméně na konferenci v Mnichově přislíbil Benito Mussolini, že otázka Maďarských zájmů bude řešena přímo mezi Maďarskem a Československem. Toto rozhodnutí však v Maďarsku vyvolalo vlnu nevole, kdy maďarští nacionalisté požadovali vojenské obsazení Slovenska. To však vláda Bély Imrédyho vzhledem jak k přáním mocností, tak k maďarskému vojenskému postavení, nedovolila. Po výměně několika diplomatických nót se nakonec Československo a Maďarsko dohodly na společném jednání v Komárně.
Jednání bylo zahájeno 9 října 1938 na dunajském parníku Zsofia. Maďarsko na něm požadovalo odstoupení souvislého území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Konkrétně měla hranice vést přes Děvín – Bratislava – Nitra – Lučenec – Rimavská Sobota – Košice – Užhorod – Mukačevo – Berehovo a to včetně uvedených měst. Na zbytku Slovenska a Podkarpatské Rusi se v referendu mělo rozhodnout, zdali se obyvatelé chtějí připojit k Maďarsku. Například na požadovaném slovenském území o rozloze 12 124 km2, které bylo určeno sčítáním lidu z roku 1910 jako území, na kterém bylo více než 50 % obyvatel maďarské národnosti, žilo 1 136 000 obyvatel z toho podle sčítání obyvatel z roku 1930 549 376 občanů maďarské národnosti. Za maďarskou stranu se jednání účastnili například ministr zahraničních věcí Kálmán Kánya a dále Pál Teleki. Za československou stranu se zúčastnili například Josef Tiso, předseda autonomního Slovenska, Ferdinand Ďurčanský, generál Rudolf Viest, Ivan Krno. Dále pak čs. ministr pro Podkarpatskou Rus Ivan Párkányi. Po jmenování Podkarpatské autonomní vlády se pak připojil ještě Edmund Bačinský.
Československá protistrana však maďarské požadavky odmítala a 13. října navrhla vlastní úpravu státní hranice. Ta zahrnovala i československé, především hospodářské a dopravně-strategické, požadavky, zejména zachování železničního spojení s Podkarpatskou Rusí. To znamenalo mimo jiné i neodstoupení Košic. Maďarská strana však tento protinávrh zamítla s tím, že se jedná pouze o mírnější verzi Trianonské dohody, prohlásila, že Československo nerespektuje pravidla Mnichova a jednání opustila. Následně Maďarsko mobilizovalo několik ročníků záloh a obrátilo se na pomoc o řešení na Německo a Itálii, přičemž více se přiklánělo k Itálii, která nebyla proti rozsáhlým maďarským záborům, zatímco Německo nechtělo, aby Maďarsko značně rozšířilo svoje území. Do Říma tak například odcestoval jeden z vůdců maďarské menšiny na Slovensku Géza Szüllo. Naproti tomu Josef Tiso odcestoval do Berlína.