1. Vídeňská arbitráž

[simamasa]

1. Vídeňská arbitráž

1 Situace před Vídeňskou arbitráží
Ve zkratce se dá říct, že před Vídeňskou arbitráží působilo na Slovensku několik politických stran, z nichž pravděpodobně největší byla Hlinkova slovenská ľudová strana. Ta se například v československém parlamentě na jaře roku 1938 prohlásila jedinou představitelkou slovenského národa. Těsně před obecními volbami v květnu 1938 se však ostatní slovenské strany sloučily v Slovenskou jednotu za československú demokraciu a republiku a tato strana získala v těchto volbách téměř 44 % hlasů. 19. srpna pak ale stejně HSĽS předložila návrh na Slovenskou autonomii. Nicméně společný postoj všech hlavních slovenských stran byl následně vyjádřen 6. října na jednání v Žilině a o den později pak byla ustanovena slovenská autonomní vláda na čele s Josefem Tisem. V první vládě dále byli Pavol Teplanský, Ferdinand Ďurčanský, Matúš Černák a Ján Lichner.

Ještě stojí za zmínku, že na konci září 1938 byly oficiálně vytvořeny tak zvané Hlinkovy gardy. Jednalo se o polovojenské oddíly po vzoru německých jednotek SA. Velitelem těchto gard se v době jejich vzniku stal Tiso.

Situace na Podkarpatské Rusi byla velmi podobná té slovenské. Pokud bych ji měl opět zjednodušit, tak i zde se jednalo o autonomii pro Podkarpatskou Rus. Konkrétní jednání probíhala od 10. do 11. října 1938 v Praze. Nakonec bylo dojednáno, že se autonomní vláda bude skládat z třech ministrů, dvou státních tajemníků a jednoho zplnomocněnce pro jednání o úpravě hranic mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí. Předsedou byl ustanoven Andrej Bródy a ministry Edmund Bačinský a Julian Révay, tajemníky Augustin Vološin a Ivan Pješčak. Zplnomocněncem pro jednání o hranicích se stal Štěpán Fencik. Na Podkarpatské Rusi působily dva největší politické směry, a to proukrajinský a proruský. Druhý jmenovaný měl v době sestavování vlády větší vliv, a tak v autonomní vládě působili čtyři jeho zástupci (Bródy, Bačinský, Pješčak a Fencik), zatímco proukrajinská strana měla ve vládě zástupce dva (Vološin a Révay). Do jmenování autonomní vlády správu nad územím Podkarpatské Rusi vykonával guvernér, kterým byl na podzim 1938 těsně před Vídeňskou arbitráží Ivan Párkányi, který byl zároveň ministrem čs. vlády pro Podkarpatskou Rus.

Jak na Slovensku, tak ale zejména na Podkarpatské Rusi od 4. října 1938 začaly působit diverzní skupiny maďarské armády zvané Szabadczpatok. Tyto skupiny měly za úkol podnikat útoky na vojenské a civilní objekty na čs. území a destabilizovat tak situaci v zemi. 23. října se k Maďarům připojili i polští vojáci, kteří sem byli převeleni z Těšínska. Poláci si sice nečinili na území Podkarpatské Rusi nárok, byli však jednoznačně pro to, aby toto území připadlo Maďarsku.

1.1 Jednání v Komárně
Slovensko, stejně jako Podkarpatská Rus, zůstalo ušetřeno územních ztrát, které pro Československo přišly po Mnichovské dohodě ze dne 30. září 1938. Nicméně na konferenci v Mnichově přislíbil Benito Mussolini, že otázka Maďarských zájmů bude řešena přímo mezi Maďarskem a Československem. Toto rozhodnutí však v Maďarsku vyvolalo vlnu nevole, kdy maďarští nacionalisté požadovali vojenské obsazení Slovenska. To však vláda Bély Imrédyho vzhledem jak k přáním mocností, tak k maďarskému vojenskému postavení, nedovolila. Po výměně několika diplomatických nót se nakonec Československo a Maďarsko dohodly na společném jednání v Komárně.

Jednání bylo zahájeno 9 října 1938 na dunajském parníku Zsofia. Maďarsko na něm požadovalo odstoupení souvislého území Slovenska a Podkarpatské Rusi. Konkrétně měla hranice vést přes Děvín – Bratislava – Nitra – Lučenec – Rimavská Sobota – Košice – Užhorod – Mukačevo – Berehovo a to včetně uvedených měst. Na zbytku Slovenska a Podkarpatské Rusi se v referendu mělo rozhodnout, zdali se obyvatelé chtějí připojit k Maďarsku. Například na požadovaném slovenském území o rozloze 12 124 km², které bylo určeno sčítáním lidu z roku 1910 jako území, na kterém bylo více než 50 % obyvatel maďarské národnosti, žilo 1 136 000 obyvatel z toho podle sčítání obyvatel z roku 1930 549 376 občanů maďarské národnosti. Za maďarskou stranu se jednání účastnili například ministr zahraničních věcí Kálmán Kánya a dále Pál Teleki. Za československou stranu se zúčastnili například Josef Tiso, předseda autonomního Slovenska, Ferdinand Ďurčanský, generál Rudolf Viest, Ivan Krno. Dále pak čs. ministr pro Podkarpatskou Rus Ivan Párkányi. Po jmenování Podkarpatské autonomní vlády se pak připojil ještě Edmund Bačinský.

Československá protistrana však maďarské požadavky odmítala a 13. října navrhla vlastní úpravu státní hranice. Ta zahrnovala i československé, především hospodářské a dopravně-strategické, požadavky, zejména zachování železničního spojení s Podkarpatskou Rusí. To znamenalo mimo jiné i neodstoupení Košic. Maďarská strana však tento protinávrh zamítla s tím, že se jedná pouze o mírnější verzi Trianonské dohody, prohlásila, že Československo nerespektuje pravidla Mnichova a jednání opustila. Následně Maďarsko mobilizovalo několik ročníků záloh a obrátilo se na pomoc o řešení na Německo a Itálii, přičemž více se přiklánělo k Itálii, která nebyla proti rozsáhlým maďarským záborům, zatímco Německo nechtělo, aby Maďarsko značně rozšířilo svoje území. Do Říma tak například odcestoval jeden z vůdců maďarské menšiny na Slovensku Géza Szüllo. Naproti tomu Josef Tiso odcestoval do Berlína.

[simamasa]

2 Vídeňská arbitráž
2. listopadu 1938 se ve Vídeňském zámku Belvedere sešli zástupci Maďarska, Československa, Itálie a Německa, aby v arbitrážním jednání vyřešili otázku posunu hranic. Arbitři byli ministr zahraničních věcí Německa Joachim von Ribbentrop a ministr zahraničních věcí Itálie hrabě Galeazzo Ciano. Za československou stranu byl jednání přítomen ministr zahraničí František Chvalkovský. Dále ještě se jednání účastnili předseda autonomní slovenské vlády Josef Tiso a předseda autonomní podkarpatoruské vlády Augustin Vološin, ti však byli přizváni jen jako „pozorovatelé“. Za Maďarsko ministr zahraničí Kálmán Kánya. Kromě nich byli při jednání přítomny ještě skupiny expertů obou dvou stran arbitráže. Za zmínku určitě stojí, že německý a italský tisk psal ještě před zahájením jednání, že „pôjde o „nápravu krívd“ Trianonu a Maďarsko musí získať späť to, čo před 20 rokmi „neprávom“ stratilo.“

Na začátku jednání přednesli představitelé československé a maďarské strany své požadavky. Tiso a Vološin, jak bylo řečeno, do tohoto nezasáhli a Ribbentrop s Cianem odmítli s nimi i konzultovat jejich případné požadavky. Po přednesech požadavků maďarského a československého zástupce se arbitři odebrali nad mapu, kde jednali o podobě nových hranic mezi Československem a Maďarskem. Ve večerních hodinách byl následně vynesen arbitrážní rozsudek. Ten měl sedm bodů, přičemž v prvním bodě určoval území, které Československo Maďarskou odstoupí, a to podle přiložené mapy. Druhý a třetí bod se věnoval způsobu a času odstupování, přičemž odstupování se mělo dít mezi pátým až desátým listopadem 1938. Čtvrtý bod se týkal otázek občanství, pátý otázek národnostních menšin na odstoupeném území a na zbylém československém území. Následně šestý bod se týkal hospodářských a dopravních problémů, které odstoupením Československu vznikly, což mělo pravděpodobně znamenat například to, že Maďarsko mělo kompenzovat Československu ztrátu Žitného ostrova nebo umožnění tzv. peážní přepravy po železnici, která se ocitla na maďarském území. Konečně poslední sedmý bod se týkal řešení případných dalších sporů, kdy konečné slovo měli mít opět arbitři, tedy Německo a Itálie. Vybrané body arbitráže měla řešit společná československo-maďarská komise.

V konkrétních číslech se jedná o slovenské území o rozloze přes 10 390 km², na kterém se nacházelo 779 obcí s počtem obyvatel přes 850 000. Podkarpatská Rus přišla o území o rozloze přes 1 500 km² s 97 obcemi a přes 173 000 obyvatel. Nová státní hranice vedla Senec – Galanta – Vráble – Levice – Lučenec – Rimavská Sobota – Lejšava – Rožnava – Košice – Michaľany – Veľké Kapušany – Užhorod – Mukačevo a to včetně uvedených měst.

3 Situace po Vídeňské arbitráži
Situace v Československu po arbitrážním jednání nebyla příznivá. Československo přišlo o několik významných území. Z hospodářského hlediska se to týkalo především Žitného ostrova na jihu Slovenska. Na východním Slovensku a jižní Podkarpatské Rusi získalo Maďarsko zejména pro ČSR dopravně-strategicky významná města jako Košice, Užhorod nebo Mukačevo. Ztrátou těchto měst a jejich okolí ztratilo Československo také přímé železniční a silniční spojení se zbytkem Podkarpatské Rusi. ČSR zejména československá armáda tak musela vybudovat nové silniční spojení s novým hlavním městem Podkarpatské Rusi Chustem. Vůbec ztráta Košic je trochu zarážející, neboť sice podle statistik z roku 1910 žila v Košicích maďarská většina, okolí Košic však bylo slovenské a Košice neměli přímý kontakt se souvislým územím, na kterém by žila maďarská většina. Podobná situace byla například v okolí Nových Zámků nebo Hurbanova. Pokud se ještě zastavím u výše zmiňovaných Košic, tak zde 11. listopadu 1938 přednesl regent Miklós Horthy projev, ve kterém pronesl, že „láska celého maďarského národa poskytne Slovákom okrem zvýšenia životnej úrovne aj slobodu reči a kultury“. Realita však byla jiná a na obsazeném území začalo docházet k odstraňování nemaďarských nápisů, propuštění státních zaměstnanců jako učitelů, železničářů a úředníků nemaďarské národnosti. Osoby, které byly označeny jako nespolehlivé se museli vystěhovat. Na Podkarpatské Rusi pak nadále pokračovaly útoky maďarských oddílů Szabadczapatok, které měly destabilizovat situaci a připravit tak podklad pro budoucí okupaci Maďarskem. Jak se dalo očekávat, tak tyto kroky vedly k ještě větším protimaďarským náladám, a tak se Maďarsko nakonec pokusilo o smířlivější politiku se Slovenskem a vlastně celým Československem.

Ještě bych rád uvedl, že mezi nejvýraznějšími změnami, která se na vnitropolitické scéně v Československu udály po Vídeňské arbitráži bylo přijetí zákonů číslo 328/1938 Sb. z. a n. a 299/1938 Sb. z. a n. ze dne 22. listopadu. Prvně jmenovaný zákon byl Ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi a druhý jmenovaný Ústavní zákon o autonomii Slovenskej krajiny. Zákon 299/1938 také zaváděl nový název státu a to Česko-Slovensko. Dalšími změnami pak bylo přijetí zmocňovacího zákona ze dne 15. prosince, který dával vládě možnost vydávat zákony a v neposlední řadě zvolení nového prezidenta Emila Háchy o patnáct dní dříve.

[simamasa]

4 Odstoupení území Polsku
Polsko mělo kromě Těšínska ještě další územní požadavky na Slovensku. Začátkem října 1938 vyšel v polských novinách článek, ve kterém se hovořilo o 150 km² severně od Čadce, 750 km² v okolí Oravy, a nakonec o oblasti Spiš o rozloze 1 500 km². Argumentováno bylo především tím, že obyvatelstvo těchto území hovoří jazykem, který má polské prvky, dále hospodářskými, komunikačními a jinými důvody. Polská vláda se rozhodla tyto své územní požadavky řešit diplomatickým jednáním přímo se slovenskou vládou a jí také předala své memorandum s těmito územními požadavky, přičemž ústřední vládě do Prahy pouze vyrozumění o celé situaci. Slovenskou vládu polské územní požadavky zaskočily, neboť pokládala Polsko za Slovenského spojence. Polsko však koncem října znovu obrátilo, neboť začalo postupně zjišťovat, že nebude přizváno k jednáním ve Vídni, a tak 25. října 1938 odevzdalo Bratislavě šest bodů, které se týkaly polských územních požadavků a zároveň předneslo celý svůj postoj Praze s tím, aby se celý proces co nejvíce urychlil. Dokonce 31. října Polsko pohrozilo, že „použije najostrejšie prostriedky“. V reakci na toto následující den informovalo Československo Polsko, že na šest bodů přistupuje. Následně došlo k vytvoření společné komise, která měla za cíl stanovit nové hranice. Závěrečná dohoda byla po jednáních podepsána v polském Zakopaném a to 1. prosince 1938. Česko-Slovensko zde přitom bylo zastoupeno slovenskou delegací. Slovensko nakonec ztratilo celkem území o rozloze 226 km², na kterém žilo přes 4200 obyvatel. Jak je vidět, podařilo se komisi polské požadavky velmi zmírnit.

[simamasa]

Seznam zdrojů
DEÁK, Ladislav. Hra o Slovensko: Slovensko v politike Maďarska a Poľska v rokoch 1933-1939. Bratislava: Veda, 1991. ISBN 80-224-0370-9.

DEÁK, Ladislav. Viedenská arbitráž (2.11.1938) a jej dôsledky pre Slovensko. Viedenská arbitráž: (2.november 1938) - Mníchov pre Slovensko: Príspevky z kolokvia: 1. november 1993 v Bratislave. Bratislava: Slovak Academic Press, 1993. ISBN 80-88750-00-8.

HONZÁK, František a kolektiv. Dějiny Slovenska v datech. Praha: Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-187-5.

PLACHÝ, Jiří. Dne 5. listopadu 1938 začala okupace jižního Slovenska na základě rozhodnutí Vídeňské arbitráže. Vojenský historický ústav [online]. Praha [cit. 2019-05-01]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/dne-5-listopadu-1938-zacala-okupace-jizniho-slovenska-na-zaklade-rozhodnuti-videnske-arbitraze/.

POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-237-6.

SOVADINA, Jiří. VÍDEŇSKÁ ARBITRÁŽ (2.11.1938). Moderní Dějiny [online]. Občanské sdružení PANT, 2009 [cit. 2019-05-01]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/videnska-arbitraz-2-11-1938/.

ZBOŘIL, František. Československá a česká zahraniční politika: minulost a současnost. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-80-87212-38-7.

Smlouva č. 192/1947 Sb.: Mierová smluva s Maďarskom. Paříž, ročník 1947, číslo 192. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1947-192.