Autor Téma: Stahlhelm M1916  (Přečteno 50 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Moderator
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2846
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Stahlhelm M1916
« kdy: Únor 02, 2017, 09:14:04 »


Stahlhelm M1916

Ocelová přilba se stala symbolem moderní války, tak jako kulomet nebo ostnatý drát,
ale právě přilba v sobě nese krom vědecko-průmyslového pokroku i lidské měřítko.
Připomíná nám prosté muže, kteří žili a umírali v nekonečných zákopech,
kde měly jejich životu hodnotu pouhé položky na dlouhém seznamu.


Pokud mám mluvit o slavné německé přilbě Stahlhelm model 1916, je třeba se až k jejím počátkům, možná i dál, až k muži který je navrhl. Tím mužem byl profesor Dr. Friedrich Magnus Schwerd. Historie jeho rodiny je spjata s Jižním Německem (Porýním). Schwerd se narodil 13. června roku 1872 do středostavovské rodiny v Karlsruhe. Pocházel ze vzdělaných poměrů a jeho dědečkem byl známý učitel, zeměměřič, astronom a fyzik ze Speyeru - Friedrich Magnus Schwerd (1792-1871). Na počest tohoto významného měšťana a nejvýznamnějšího člena rodiny Schwerdů, dostal mladý Friedrich své jméno. Svému jmenovci nezůstal nic dlužen a po střední škole, začal studovat ve švýcarském Lausanne a technické univerzitě v Mnichově (Technische Universität München), založené roku 1868, diplom získal roku 1896. Mladý inženýr nastoupil do loděnic Blohm & Voss (založena 1877) v Hamburku. V Kolíně nad Rýnem vedl experimentální oddělení, významného výrobce spalovacích motorů, společnosti Deutz AG (založena 1864). Později byl vedoucím oddělení u světoznámé společnosti Friedrich Krupp AG (založeno 1811) v Essenu.
Od roku 1906 pracoval jako technický ředitel jednoho z prvních výrobců strojních brusek, Naxos Union, ve Frankfurtu nad Mohanem. Tuto firmu založil pozoruhodný muž, Arthur Joseph Pfungst (1864-1912) tento volnomyšlenkář, básník, překladatel a buddhista, byl dozajista pozoruhodným nadřízeným. Rok před Pfungstovou smrtí odešel Schwerd do Hannoveru, kde získal místo profesora na tamní technické univerzitě (TH Hannover). Zde přednášel o obráběcích strojích, metodách lisování kovů a organizaci výroby. První světová válka se nevyhnula ani jemu a profesor Friedrich Schwerd nastoupil jako kapitán dělostřelectva. Zde dodám, že hodnost "Hauptmann" získal nejspíš díky svému vysokoškolskému vzdělání, díky kterému na ni měl nárok (vysokoškolsky vzdělaní lidé měli v armádě některé výhody). Není mi ale jasné, zda se opravdu účastnil nějakých bojů, nebo se jednalo pouze o záložní důstojnický post (a byl tedy v zázemí). Jisté ale je, že začátkem roku 1915 sepsal studii, jež se zabývala zraněními na hlavách vojáků, způsobených během zákopových bojů. Profesor Schwerd předložil tuto studii, v niž doporučoval zavedení ocelových přileb, svým nadřízeným a krátce na to byl poslán do Berlína, kde dostal za úkol zkonstruování vhodnou přilbu, která bude chránit krk, spánky a oči vojáků bojujících v první linii. Technicky vzato byl profesor Dr. Friedrich Magnus Schwerd, mužem na svém místě, profesionál dokonale znající různé výrobní postupy moderních ocelových slitin, obrábění kovů, jak v teorii, tak v praxi.
Na nové přilbě pracoval ve spolupráci s chirurgem Augustem Bierem (1861-1949). Ten byl mimo jiné známý svými experimenty s lokální anestezií, kdy vpíchnul roztok kokainu přímo do páteře pacienta, výsledky byly úspěšné a pacient nic při samotné operaci necítil. Problémem byla silná pooperační bolest hlavy, zvracení a nevolnost. Nicméně Bier byl významným odborníkem, praktikem, i v oblasti frontových zranění hlavy. Schwerd spolu s Bierem pečlivě zkoumali zranění hlavy v důsledku zasažení projektily, střepinami, šrapnely, kameny nebo chladnými zbraněmi. K dispozici měli patrně též moderní přilby francouzské, britské, nebo archaické přilby typu Pickelhaube a patrně i polooficiální Gaedeho přilby, používané v horském terénu při švýcarských hranicích.
Problém, před kterým Schwerd a Bier stáli, byl obecně známý i na druhé straně fronty a zabývali se jím významné kapacity v podstatě všech bojujících států. Mnohým se může zdát, že většinu úmrtí mezi vojáky v zákopové válce, měly na svědomí projektily, samozřejmě takováto palba byla v otevřeném terénu smrtící, ale postupem času se vojáci naučili krýt, díky čemuž si tyto zbraně vybíraly stále menší a menší počty životů. Pokud pomineme různé nemoci a jiné aspekty, byly největší hrozbou pro pěšáky různé šrapnely a poletující kusy materiálu. Velice nebezpečné ale byly, především, odražené projektily a střely o nízké rychlosti, často na hranici dostřelu. Tyto projektily měly příliš nízkou rychlost k tomu, aby dokázaly člověka zabít, ale pokud zasáhly svůj cíl, začaly se ve tkáni různě otáčet a měnit směr, tedy způsobovat ohromné škody. Navíc měly příliš malou rychlost k tomu, aby byly schopné tělo opustit. Zasažený tak většinou podlehl šoku, nebo rychle vykrvácel, pokud nedostal okamžitou pomoc. Z výpovědí pamětníků je ale známé, že už v prvních měsících války, vojáci potkávali vojáky s rozsekanými tvářemi, nebo visícími čelistmi, jak se více méně podvědomě, v šoku, vraceli do zázemí k ošetření. V drtivé většině případů, pokud se jim nedostalo rychlého ošetření, zemřeli cestou na vykrvácení nebo šok. Právě hlava byla v této válce nejvíce zranitelná. Vojáci sice byli ukryti za masou hlíny, dřeva a betonu, ale v případě pohybu nebo boje v zákopech, byla nejvíce zranitelná právě hlava. To vše muselo být známo chirurgovi, Augustu Bierovi, když se snažili přijít s ideálním řešením tohoto problému. Nepodařilo se mi nalézt tehdejší německé lékařské statistiky o zraněních vojáků, ale mám statistiky z opačné strany fronty. Podle britského šetření, z roku 1916, bylo zjištěno že 3/4 zraněním bylo možné zabránit použitím zbroje nebo kovové přilby. Francouzské statistiky přišly s podobnými čísly: 60-80 % zranění prý bylo způsobeno projektilem o nízké rychlosti. Americké statistiky přišly s podobnými čísly: 65-80 %. Podobná čísla získal i major Charles H. Peck.

Poměr zasažených částí čela:
Horní končetiny – 35%
Dolní končetiny – 25%
Hlava a krk – 20%
Trup – 20%
Jiná podrobná tabulka anatomických údajů:
Hlava – 11,90%
Hrudník – 7,25%
Páteř – 2,20%
Břicho – 3,97%
Paže – 14,07%
Předloktí – 10,75%
Dlaň – 8,95%
Stehna – 15,62%
Noha – 17,84%
Chodidla – 7,45%
Plukovník Walter D. McCaw přišel s touto tabulkou:
Šrapnely a střepiny – 50,66 %
Granáty – 1,02 %
Pušky a kulometná palba – 34,05 %
Letecké bomby – 0,10 %
Miny – 0,15 %
Nezjištěno – 14 %

Nové přilby ale také nebyly moc spolehlivé. Jako první, mohl Schwerd, porovnat své návrhy s francouzskou přilbou M15 (Casque Adrian), navrhnuté generálem Augustem-Louisem Adrianem. Ty byly vyrobené z tenkého, málo kvalitního plechu a často se po zásahu deformovaly. V lepším případě sice projektil plech neprorazil, ale i tak způsobil velká zranění, která nebyla vždy slučitelná se životem. I samotná konstrukce přilby byla archaická a jak z pohledu ochrany vojáků, tak i z konstrukčního hlediska, muselo být Schwerdovi jasné, že budoucí přilba německé armády, musí jít jinou cestou. Později zavedená britská přilba Brodie sice byla lepší konstrukce a méně složitá na výrobu, stále ale nesplňovala nutná kritéria pro ideální ochranu vojáků. Friedrich Magnus Schwerd tedy navrhl zcela jinou koncepci přilby. Inspirován středověkými Šalíři a Bierovými poznatky, načrtl profesor Schwerd, nový, osobitý vzhled přilby, která se měla stát brzy ikonou německého vojenství.
Nová přilba byla vyráběna z osvědčené a kvalitní, chromniklové oceli. Ta se skládala ze směsi manganu, niklu, křemíku a uhlíkaté oceli. Tato slitina se také označuje jako niklová ocel. Základním polotovarem byl ocelový plát, oválného tvaru, který byl za horka, během devíti fází, lisován a vytvarován do konečného tvaru. Přílba má výrazný čelní štítek a rozšířené okraje zvonu. Lem okraje zvonu je upravený falcováním dovnitř, což byla práce pro zručného dělníka, kladivo a kovadlinu. Na konci výrobního procesu dosahoval materiál tloušťky 1-1.15 mm. Po stranách přilby musely být přinýtovány dva vystouplé větrací otvory (známé "rohy"), známé jako Lüftungslöcher, které plnily i druhou funkci a to jako nosník přídavného pancéřování - Stirnpanzer. Do přilby také byly vyraženy tři otvory pro připevnění vystýlky. Též byla vyražena značka výrobce. V následné fázi byl hotový výlisek tepelně zušlechťěn, díky čemuž ocel získala lepší pevnost v tahu. Přilby se vyráběly v šesti velikostech a to: 60, 62, 64, 66, 68 a výjimečně i 70. Tato míra bývá vyražena ve vnitřní straně přilby, vedle znaku výrobce. Nejednalo se ale o obvod hlavy (ten byl vyražen na vnitřní obruči a vytisknut na výstelce), ale o velikost samotné přilby. První tři velikosti měly odlišný tvar větracího rohu, který byl v základně schodkovitě rozšířen, aby jej bylo možno snadno osadit přídavným pancířem, který byl vyráběn v jednotné velikosti. Jednalo se tedy o jakousi redukci. Zbylé velikosti měly již klasický válcovitý tvar. Proč bylo zvoleno takto složité řešení, netuším. Nyní již jen zbývalo opatřit přilbu nátěrem barvy v odstínu polní šedi (Feldgrau) a poslat do další výrobní fáze.
Samotné vnitřní polstrování bylo velice kvalitní a bylo upevněno ke zvonu přilby třemi nýty. Jednalo se o koženou, nebo plechovou obruč, k níž byly upevněno polstrování, konkrétně tři, šňůrkou stahovatelné kapsy vyrobené z kůže, později látky, které byly vycpány slámou, nebo srolovanou látkou. Voják si tedy mohl sám přidat nebo ubrat vnitřní náplň, pokud jej někde tlačila. Tyto tři díly byly v horní části svázány dalším provázkem, nebo koženou šňůrkou, díky které bylo možno přilbu výškově nastavit. Tyto polštářky byly natolik důmyslně řešené, že mezi hlavou a přilbou vznikl prostor široký jeden prst a v horní části široký prsty dva. Což výrazně zvyšovalo šanci vojáků na přežití zásahu, pokud došlo jen k promáčknutí přilby. Hmotnost plně osazené přilby se pohybovala mezi 0,98 kg do 1,4 kg, v závislosti na velikosti plechu.
Podbradník vzor M1891 byl totožný jako u přilby typu Pickelhaube, tedy vyrobený z kůže a polohovatelný pomocí kovové přezky. Na obou koncích byl podbradník zakončen kovovými očky, kterými byly přichyceny k tělu přilby. Ty, ač pohodlné ke snadnému sejmutí přilby, se ukázaly být nedostatkem v konstrukci, jelikož vojákům v poli, se tato očka rozpojovala a přilba tak pořádně neseděla na hlavě a v případě prudkých pohybů mohla snadno sklouznout z hlavy. Výměna poškozeného podbradníku ale byla snadná a běžně se vyměňovaly, aniž by bylo nutno provádět zásahy i v polstrování. Dalším problémem konstrukce přilby bylo, že v zimě se uvnitř srážela vlhkost a větracími otvory prostupoval chlad. Vojáci tak otvory ucpávali látkou, blátem nebo tím no měli po ruce, jinak se stávalo nošení přilby velmi nepohodlným. V zimě se pod kovovou přilbou také držel chlad. Poznatky z bojů se pak postupně odrazily na lehce upravené variantě M1917.
Ověřovací série nových ocelových přileb byla vyrobena v ocelárně Eisenhüttenwerk v Thale am Harz. Již v listopadu roku 1915, byly důkladně testovány na cvičišti v Kummersdorfu, u prvního útočného praporu, pod pečlivým dohledem vojenských činitelů, kteří hodnotili výsledky zkoušek. Úspěšné absolvování znamenalo, že přilba byla oficiálně přijata do císařské armády. Stalo se tak na samém začátku roku 1916 a přilba tak dostala označení "Stahlschutzhelm, Modell 1916" a bylo okamžitě objednáno 30 000 kusů těchto přileb. Leč kvůli administrativním průtahům se dostaly na frontu až začátkem nového roku. Během února roku 1916 jimi byly vybaveny pěší oddíly u Verdunu. Zde se ukázala být nová přilba velice úspěšná, bylo rozhodnuto o masové výrobě. Do výroby se zapojilo celkem deset továren. Zde je soupis všech výrobců a jejich značek, které byly vyražena na přilbách:

B.F. - F.C. Bellinger, Fulda
E.T. - Eisenhüttenwerk Thale A.G., Thale a/Harz
G. - Gebrüder Gnüchtel A.G., Lauter i/Sa
G.B.N. - Gebrüder Bing A.G., Nürnberg
L. - R. Lindenberg A.G., Remscheid-Hasten
K - J. & H. Kerkmann in Ahlen/westfalen
K & M - Körting & Mathissen, Leutsch bei Leipzig
K + malý trojůhelník - Körting & Mathissen, Stuttgart
Ni. nebo NJ - Vereinigte Deutsche Nickelwerke, Schwerte i/Westf.
Si. - Eisenhütte Silesia, Paruschowitz Oberschlesien
S a H (spojená) - Siemens & Halske A.G., Siemenstadt bei Berlin
T.J. - C. Thiel & Söhne, Lübeck
Q - Quist, Esslingen
W. - Herm. Weissenburger & Co., Stuttgart-Cannstatt

Továrny denně produkovaly 3500 – 4000 přileb. Během několika měsíců jimi byli vybaveni všichni vojáci na frontě Západní. Vojáci na Východní frontě jimi byli vybaveni až v polovině roku 1917. Do konce války bylo vyrobeno celkem 8 500 000 přileb typu Stahlhelm.
Postupem času se ukázal být nevyhovující i samotný maskovací nátěr v barvě polní šedi (která byla původně poměrně lesklá), vojáci tedy začali přilby pokrývat blátem, zelení nebo v lepším případě pomalovávat olejovými barvami. Koncem roku 1916 se objevily též oficiální maskovací převlečníky (Helmbezug) v bílé barvě a na začátku roku 1917 i v barvě šedé.
Vyráběné přilby dostaly matnější nátěr, opět Feldgrau, ale nyní s příměsí zelené barvy. Oficiální maskovací vzor byl zaveden až 7. července 1918, kdy generál Erich Ludendorff oficiálně vydal vyhlášku pro oficiální maskovací nátěr, pod názvem Buntfarbenanstrich M1918, jinak též "mimikry". Měly být použity barvy jako zelená, hnědá a okrová (dle ročního období), oddělené černou čárou o šířce prstu. Krom uvedeného vzoru existoval ještě vzor "kaňka" (bez černých linek), "cik-cak" (pro boj v lese) a nejvzácnější vzor "želví krunýř". Na přilbách nebylo dovolené mít namalovány znaky, krom gardového pluku, 1. Garde-Regiment zu Fuß, jehož příslušníci měli na levé straně přilby výrazný Hohenzollernský štít (čtvrcený), černo-bílé barvy. V poválečném období se ale různé znaky (Bavorska, Saska atd.) hojně rozšířily mezi příslušníky Freikorpsu. Také se uvolnily předpisy a vojáci si přilby zdobili umrlčími lebkami, ohromným císařským orlem a jinými malbami. Ve válečné době se iniciativa vojáků omezila pouze na již zmíněnou kamufláž a také jeden ryze praktický prvek – identifikační číslo. To bylo nakresleno na zadní straně přilby. První divize v bílé barvě, ostatní v červené. Zde je patrný odkaz z dřívějšího období, kdy si vojáci malovali na potahy Pickelhauben čísla jednotky, také červenou barvou, byť vzadu, ale na čele přilby. Nyní ale zpátky k vývoji konstrukce ocelové přilby.

Varianty

V případě modelu M1917 se jednalo jen o zapracování poznatků z frontového nasazení a úpravu drobných nedostatků i nutnosti nahradit materiály jako byla kůže, náhražkovými materiály, především látkou (navíc recyklovanou). Rozsáhlý re design proběhl až u modelu M1918 (Stahlhelm Sondermodell 1918). Zde byl použit nový, dvoudílný podbradník, přinýtovaný přímo k vnitřní vystýlce. Kvalita výroby tehdy silně upadala a větrací výstupky byly často osazeny tak křivě, že je nebylo možno využít k osazení přídavným pancířem (od čehož se stejně upouštělo). Kvůli problémům se zkreslením zvuku a nepříjemné ozvěně, vzniknuvší pokud voják mluvil (přilba zkreslovala jeho hlas – vznikalo echo), byl lem přilby vykrojen. Někdy se mylně tvrdí, že toto opatření vzniklo v důsledku nošení sluchátek radisty, případně že se jednalo o přilbu pro kavaleristy (Kavalleriehelm). Stahlhelm M1918 Offiziersmodell byla na první pohled klasická přilba M1918, ale jednalo se o odlehčenou přilbou vyrobenou z hliníku, určenou pro důstojníky během přehlídek – což je paradoxní, protože od výroby přehlídkových uniforem (pro mužstvo) se dávno upustilo. Dokonce existuje i přilba bez větracích výstupků – typických rohů.
Vznikla i vzácná varianta ocelové přilby M1918, bez vykrojeného čelního štítku, kdy je spodní lem jednolitý. Tato varianta přilby M1918 byla vyrobena v celkem 5 400 kusech a byla určená pro Osmanskou říši. Vzhled připomíná klasické osmanské přilby (nebo vojenské pokrývky hlavy). Turečtí vojáci jsou v těchto přilbách na několika fotografiích v Konstantinopoli nebo v Palestině. Krom jednotek bojujících v rámci R-U armády (kdy nosí klasické Stahlhelmy), turečtí vojáci nosí i upravené přilby M1916, kdy pilkou odřízli velkou část bočního lemu i čelního štítku. Takto upravená přilba odkrývala uši a rovnoměrně i část čela, čímž se zlepšil výhled. Oproti této úpravě byly sériové "turecké přilby" méně praktické a vzhledem silně připomínají původní přilbu, otočenou čelem vzad. Různé konstrukční zásahy jsou zaznamenány i v armádě německé, ale jednalo se o velice raritní úpravy (tak jako třeba i přinýtování zesilovacího plechu, parně z jiné přilby).
Další atypickou variantou je přilba zcela bez čelního štítku, tedy s velkým vykrojením. Tato přilba byla údajně určená osádkám tanků, také jsem našel, že díky vykrojení, bylo snazší nosit protiplynovou masku. Tyto přilby byly spolu s ostatními variantami přileb M1918, nasazeny jednotkami Freikorpsu, v poválečném období. Aby nebyl zmatkům konec, tak se údajně mělo jednat i o přilbu určenou pro osmanskou armádu, která nebyla převzata. Vykrojení pak mělo být z důvodu, aby si muslimové nemuseli sundávat přilby, když se při modlení museli dotknout čelem koberce. Dle mého je to jen smyšlenka vzniklá už v době poválečné a pravá "turecká přilba", byla právě první zmíněná. Krom Osmanské armády, byly klasické Stahlhelmy k vidění i v armádě Bulharské a Rakousko-Uherské, u které bych se rád pozastavil.

Rakousko-Uhersko

Rakousko-Uhersko nakoupilo od listopadu 1916 zhruba 416 000 přileb M1916 a od května 1917 zahájilo licenční výrobu a bylo tak vyrobeno dalších 534 013 přileb. Celkem tak bylo vyrobeno zhruba milion přileb. Rakouská přilba M1917 byla velmi podobná německé M1916 a lišila se především okrově hnědým barevným nátěrem (Feldbraun), látkovým podbradníkem a výš umístěným nýtem podbradníku. Většina přileb byla vyrobena v továrně Krupp Berndorf, v dolním Dolním Rakousku, ale za zmínku stojí i menší továrny:

Bruder Lapp, Rottenman u. Warcholowsky, dnešní Rakousko
Gebruder Bohler & Co. v Kapfenberg, dnešní Rakousko
Brunn am Gebirge, dnešní Rakousko
Adolf Westen továrna Celje, dnešní Slovinsko
C. A. Scholtz Mateocz, dnešní Slovensko
Nădrag, dnešní Rumunsko
Reşiţa, dnešní Rumunsko

Nebyli by to Maďaři, kdyby pro Uherskou část monarchie nevznikl i samostatný typ ocelové přilby. Byl to maďarský model M1918 a od rakouské verze se lišil menším nýtem, který držel podbradník, také byl usazen ještě výše. Výroba i tohoto typu probíhala v továrně Krupp Berndorf, v dolním Dolním Rakousku. Právě v této továrně bylo do listopadu 1917 vyrobeno též 139 968 kusů přileb Berndorfer. Přilba Berndorfer byla vyráběná od roku 1916 do května 1917, známou firmou Berndorfer Metallenfabrik Artur Krupp A.G. Berndorf. Tento typ vyráběly i mnohé další podniky a manufaktury, díky čemuž vzniklo vícero odlišných variant. Dá se říct, že co výrobce, to trochu jiný vzhled. Zmíním další výrobce:

Gottlieb Brauchbar (BGB) v Brně
Huť Poldi v Kladně (Stirmpanzery)
C. A. Scholtz Mateocz v Popradu
Bruder Lapp, Rottenman u. Warcholowsky ve Vídni
Weis Bros v Budapešti
Adolf Westen v Celji a Lublani

Přilby jsou zajímavé netradičním větracím otvorem v horní části přilby, který je zakryt kruhovou čepičkou o průměru 2 cm, která funguje i jako spojovací díl mezi plechem přilby a vnitřním polstrováním. Ačkoli byly přilby vyráběné jen v omezeném množství, dočkala se vnitřní část hned tří variant polstrování. První dva typy vložek byly vyrobeny z voskovaného plátna nebo kůže, uchyceného k obruči ze stlačené plsti nebo plechu. K ní byl připevněn i podbradník. Třetí typ byl tvořen polštářky vycpanými vatou, které bylo možné stahovat pomocí šňůrek. Polstrování bylo připevněno k zvonu přilby pomocí tří nýtů. Berndorferky také nižší spodní lemy, díky čemuž méně zakrývaly uši (a snížilo se tím nežádoucí echo). Zajímavý byl systém bočních výřezů, jelikož některé typy přileb je zcela postrádají, jiné jsou opatřeny až překvapivě ostrým výsekem – mnohem ostřejším než u německé produkce. Tyto přilby jsou ale velice raritní a vysloužily si mezi sběrateli přezdívku Kachna. Existovaly zhruba čtyři základní tvary plechů, nebyly ale nikdy nějak specificky pojmenovány, nebo rozlišovány. Ocelové helmy byly na vnitřní straně označeny vyraženým logem výrobce - malým medvědem. Ten byl doplněn o inkoustový nápis udávající velikost přilby. Přilby také byly na zadní straně označovány symboly (bílou barvou) pro lepší orientaci mezi vojáky. Často se také používaly potahy z režného plátna. Přilby se standardně barvily odstínem Feldbraun (polní hněď). Na přilby bylo možné také připevnit zpevňující pancíř, zvaný Stirnpanzer. Tyto doplňkové plechy byly používány u strážních a především kulometných družstev. Absence slavných rohů, jako u M-17, ale velice ztížily připevnění těchto pancířů, konstruktéři je museli zachytit o horní větrací otvor.
Ještě něco k ceně. Ta činila u jedné přilby Berndorfer 27,50 Korun. Pro srovnání, tak v roce 1916, kilogram pšeničné mouky stál oficiálně 1,40 Korun (pokud byste ji sehnali). Tedy za cenu jedné ocelové přilby bylo možno pořídit 19,5 kg mouky, 3,6 kg pražené kávy nebo víc jak 34 litrů petroleje. Z dnešního pohledu, pokud budu brát, že 1 Koruna je zhruba 200 Kč, vycházela by cena jedné přilby na 5500 Kč.
Zcela záměrně jsem vynechal pozdější přilby vycházející ze Stahlhelmu (M1935 atd.), ale i přilby jí předcházející jsem zmínil jen okrajově. Ty všechny by si zasloužily mnohem obsáhlejší článek, který ale není mým cílem. Okrajově jsem zmínil i přídavný pancíř Stirmpanzer, o kterém pojednává samostatný článek, jako i o všech pancéřových zbrojích z tohoto období.


Zdroje:
Helmets of the first World War – Germany, Britain and their allies
Michael J. Haselgrove and Branislav Radovic
https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Schwerd
http://rarehistoricalphotos.com/stahlhe ... army-1916/
http://www.ddr-uniformen.com/?page_id=416
http://www.dhm.de/archiv/magazine/radzi ... hlhelm.htm
http://military-repliky.wbl.sk/Ceskoslo ... -vz19.html
http://www.forum-historicum.de/pickelha ... lhelm.html
viewtopic.php?f=211&t=5283
viewtopic.php?f=211&t=4515
viewtopic.php?f=211&t=4895
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757