Autor Téma: Pancéřová ochrana pěchoty No.VI  (Přečteno 1392 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Pancéřová ochrana pěchoty No.VI
« kdy: Únor 02, 2017, 08:59:08 »
Pancéřová ochrana pěchoty - Rakousko-Uhersko

Na počátku 20. století byla v armádě rakousko-uherské monarchie zavedena pouze ochranná přilba pro dragouny. Tvar, který byl modifikován v roce 1905, vycházel z typu, zavedeného již v roce 1850. Vyráběla se ze železného, černě lakovaného plechu s mosazným kováním, odlišným pro různé hodnostní skupiny. Celkově byla přilba spíše tradiční pokrývkou hlavy s poměrně výraznými demaskujícími účinky. Z tohoto důvodu se na počátku války začaly opatřovat krycími potahy z voskovaného plátna šedozelené barvy, či přímo nátěry ve stejné krycí barvě. Úprava sice výrazně snížila vzdálenost, ze které byl dragoun vidět, nicméně ochranné účinky se nijak nezlepšily. V roce 1915 se dragounská přilba stala základem improvizované ochrany hlavy přidáním ocelového ochranného krytu. Plát byl vyroben ze 4 mm silného plechu a dle zkoušek odolával na 100m zásahu z pušky. Výrobcem byla pravděpodobně továrna bratří Böhlerů z Kapfenbergu. Z původní dragounské přilby byl odstraněn hřeben a mosazné výsostné označení. Následně byla opatřena ocelovým krytem, upevněným na rozety šupinového podbradníku. Takto upravená přilba se nosila opačně, tedy původním čelním štítkem vzadu. Toto jednoduché a levné řešení však nepřineslo očekávaný účinek a bylo nutné vydat se ve vývoji vhodné ochrany hlavy jinou cestou.Tyto přilby byly velmi nepohodlné, nepraktické a měly špatně rozložené těžiště. Také je potřeba zmínit, že výrobní náklady by nebyly malé, už kvůli složitosti konstrukce. Dá se ale říci, že tyto návrhy jsou v podstatě stejné, jako počátky francouzských přileb Adrian, kterým jsou velice podobné. Připomenu, že i přilby Adrian, vycházejí z požárnických přileb.
Existuje fotografie z testů nových experimentálních uniforem, z roku 1916, kdy se armáda zabývala návrhy stejnokrojů pro poválečné období. V rámci představených vzorků byly i ocelové přilby velice zajímavých tvarů. K realizaci těchto plánů z důvodů prohrané války nedošlo. Na fotografii jsou v řadě vojáci různých hodností a různě upravených uniforem. Zmíním, že barva experimentálních uniforem, byla khaki (patrně podobná později používané feldbraun). Tento typ uniforem byl zamítnut a nahrazen uniformami v polní šedi. Část vojáků má na hlavách zmíněné přilby, které jsou nejspíš vyhotovené ve stylu požárnických přileb té doby, již ale bez přídavného pancíře. Jak uniformy, tak i tyto přilby byly zamítnuty a byla dána přednost modernější konstrukci. Kolekci návrhů je dnes možné shlédnout ve vídeňském vojenském muzeu.



Přilba Berndorfer (rakouská M1916) byla vyráběná od roku 1916 do května 1917, známou firmou Berndorfer Metallenfabrik Artur Krupp A.G. Berndorf, v dolním Dolním Rakousku. Celkem bylo vyrobeno 139 968 kusů přileb tohoto typu. Tento typ vyráběly i mnohé další podniky a manufaktury, díky čemuž vzniklo vícero odlišných variant. Jelikož tvar přileb nebyl standardizován (patrně byl jako vše pro c.k. armádu, ale v době pokročilé války, bylo nutno dělat mnohé ústupky), dá se říct, že co výrobce, to trochu jiný vzhled. Zmíním všechny výrobce:

C. A. Scholtz z Matějovic (Poprad)
Manfred Weiss v Budapešti
Bratři Lappové z Rottenmannu
Eissler a spol. z Vídně
Bratři Gottliebové a Brauchbar v Brně
Bratři Böhlerové a spol v Kapfenbergu
Berndorfer Metallenfabrik Artur Krupp A.G. Berndorf
Bruder Lapp, Rottenman u. Warcholowsky ve Vídni
Huť Poldi v Kladně (prokazatelně Stirnpanzery)
Adolf Westen v Celje a Lublani

Tloušťka přilby je 1 mm, tedy obdobně jako u německých přileb a složení chromniklové oceli, ze kterých se přilby Berndorfer vyráběly, se dá teoreticky odvodit od německého protějšku. V době války se zastoupení přísad měnilo (minimálně třikrát), ale vzhledem k variantě jedna, se dá říct, že složení bylo následující: 1,75 % křemík, 1,55 % nikl, 0,60 % mangan, 0,38 % uhlík, 0,22 % chrom, 0,17 % měď, 0,022 % fosfor a 0,006 % síra. Zbytek je samozřejmě železo. Je dost možné, že v tabulce chybí molybden, který má vliv na tvrdost a pevnost. Byl použit kupříkladu u pozdějších přileb M1935. Je ale dost možné, že přilby Berndorfer jej neobsahovaly. Přilby jsou zajímavé netradičním větracím otvorem v horní části přilby, který je zakryt kruhovou čepičkou o průměru 2 cm, která funguje i jako spojovací díl mezi plechem přilby a vnitřním polstrováním. Velikost přileb má být, oproti německým přilbám, jednotná a to jednotná velikost 64 a 66 (obvod v cm). Pro vojáky se lišila jen vnitřní výstelka, v různých velikostech, kterou bylo navíc možné libovolně upravovat přesně na obvod hlavy jednotlivých vojáků. Ačkoli byly přilby vyráběné jen v omezeném množství, dočkala se vnitřní část hned tří variant polstrování. První dva typy vložek byly vyrobeny z voskovaného plátna nebo kůže, uchyceného k obruči ze stlačené plsti nebo plechu. K ní byl připevněn i podbradník. Třetí typ byl tvořen polštářky vycpanými vatou, které bylo možné stahovat pomocí šňůrek. Polstrování bylo připevněno k zvonu přilby pomocí tří nýtů. Ocelové helmy byly na vnitřní straně označeny vyraženým logem výrobce - malým medvědem (logo továrny Berndorfer). Ten byl doplněn o inkoustový nápis udávající velikost přilby. Přilby také byly na zadní straně označovány symboly (bílou barvou) pro lepší orientaci mezi vojáky. Často se také používaly potahy z režného plátna. Přilby se standardně barvily odstínem polní hněď – feldbraun, tedy standartním vzorem R-U armády.






Přilby Berndorfer také mají nižší spodní lemy, díky čemuž méně zakrývaly uši (a snížilo se tím nežádoucí echo). Zajímavý byl systém bočních výřezů, jelikož některé typy přileb je zcela postrádají, jiné jsou opatřeny až překvapivě ostrým výsekem – mnohem ostřejším než u německé produkce M1916. Tyto přilby jsou ale velice raritní a vysloužily si mezi sběrateli přezdívku Kachna. Existovaly zhruba čtyři základní tvary plechů, nebyly ale nikdy nějak specificky pojmenovány, nebo rozlišovány. Ještě něco k ceně. Ta činila u jedné přilby Berndorfer 27,50 Korun. Pro srovnání, tak v roce 1916, kilogram pšeničné mouky stál oficiálně 1,40 Korun (pokud byste ji sehnali). Tedy za cenu jedné ocelové přilby bylo možno pořídit 19,5 kg mouky, 3,6 kg pražené kávy nebo víc jak 34 litrů petroleje. Z dnešního pohledu, pokud budu brát, že 1 Koruna je zhruba 200 Kč, vycházela by cena jedné přilby na 5500 Kč. Tento odhad ceny je jen přibližný, je nutno počítat s inflací atd. Přilby, které neprošly z nějakého důvodu finální kontrolou, byly zničeny, přepracovány, případně určeny pro použití v nefrontových pásmech. Posledně jmenovaný případ se týkal zejména přileb s posunutými záchyty, znemožňujícími uchycení čelního pancíře. Tyto "druhosledové" přilby byly z vnitřní strany čelního štítku označeny pruhem červené barvy, aby nemohlo dojít k jejich záměně.
Armáda přebírala vše, co továrny stíhaly produkovat. I to ale bylo málo a AOK rozhodlo, že další potřebné přilby budou nakupovány v Německu. Jejich cena byla údajně vysoká (sami je potřebovali pro své vojáky), ale i tak se podařilo od listopadu 1916 nakoupit celkem 416 000 německých přileb M1916. V květnu 1917 byla výroba přileb Berndorfer M1916 ukončena a byla dána přednost licenční výrobě německé konstrukce. Tak bylo vyrobeno dalších 534 013 přileb. Celkem bylo vyrobeno zhruba milion přileb (+ 140 000 typu Berndorfer). Rakouská přilba M1917 byla velmi podobná německé M1916 a lišila se především okrově hnědým barevným nátěrem (Feldbraun), látkovým podbradníkem a výš umístěným nýtem podbradníku. Nebyli by to Maďaři, kdyby pro Uherskou část monarchie nevznikl i samostatný typ ocelové přilby. Byl to maďarský model M1918 a od rakouské verze se lišil menším nýtem, který držel podbradník. Ten byl také usazen ještě výše. Výroba i tohoto typu probíhala především v továrně Krupp Berndorf, v dolním Dolním Rakousku. Většina ocelových přileb byla vyrobena v továrně Krupp Berndorf, v dolním Dolním Rakousku, ale za zmínku stojí i menší továrny. Zde je kompletní seznam výrobců:

Bruder Lapp, Rottenman u. Warcholowsky, dnešní Rakousko
Berndorfer Metal-Warenfabrik Berndorf, Rakousko (logo medvěd)
Gebruder Bohler & Co. v Kapfenberg, Štýrsko (logo hvězda)
Brunn am Gebirge, dnešní Rakousko
Bleckmann & Poldihutte Klando
Brüder Gottlieb u. Brauchbar Brno (logo BGB)
Adolf Westen Cilli Celie, dnešní Slovinsko
C. A. Scholtz Mateocz, dnešní Slovensko
Nădrag, dnešní Rumunsko
Reşiţa, dnešní Rumunsko



Na jihozápadním bojišti se na podzim roku 1916 v hojnější míře rozšířilo nošení ukořistěných italských přileb (vz. 1915 Adrian z francouzských dodávek a domácích italských typů Lippmann). Přestože poskytovaly jen částečnou ochranu proti šrapnelům, byly distribuovány bojujícím jednotkám. Vojáci na průzkumných hlídkách byli nabádáni ke sbírání nejen nepřátelských zbraní, ale i ocelových přileb. Jsou známy i exempláře s domalovaným, či doplněným výsostným označením na čelní straně přileb. Kromě používání přímo nalezených kusů, probíhaly později i jejich úpravy v továrnách. Ukořistěné přilby byly zbaveny vnitřků a nahrazeny jednotnými výstelkami rakousko-uherského typu. Původní okruží bylo přestřiženo a zmenšeno dle menšího vnitřního obvodu spojeneckých přileb. Tyto úpravy se týkaly i ukořistěných přileb ruské armády, opět jak z francouzských dodávek, tak i domácí ruské produkce přileb typu Sohlberg. Celkově tak lze nalézt celkem tři základní typy kořistních upravených přileb - francouzské Model 1915, italské typ Lippman a ruské typu Sohlberg. Přilby byly následně opatřeny nátěrem zemitě hnědé barvy, stejným, jako ostatní přilby rakousko-uherské armády.

Na přilby Berndorfer, bylo možné připevnit zpevňující pancíř, zvaný Stirnpanzer. Tyto přídavné dílce byly používány u strážních a především kulometných družstev. Dohledal jsem, že výroba probíhala v Huťi Poldi v Kladně (Bleckmann & Poldihutte Klando). Vzhledem k rozšířenosti těchto pancířů, je velice pravděpodobné, že výroba probíhala pouze zde. Absence slavných rohů, jako u německé přilby M-1916, ale velice ztížily připevnění těchto pancířů. Konstruktéři je tedy museli zachytit o horní větrací otvor a dále byl pancíř zajištěn koženým popruhem, zachyceným za zadní část přilby. Materiálem k výrobě byla chromniklová ocel, tak jako u přileb, ale masivně zesílený. Pokud budu vycházet z toho, že německý Stirnpanzer, byl masivní 4 mm a těžký 3 kilogramy, tak je dost pravděpodobné, že rakouský pancíř na tom byl velice podobně, nebo měl nižší hodnoty. Ještě dodám, že se jednalo o stejně silný pancíř, jako u statických, střeleckých štítů (ke kulometům atd.). Samotné složení oceli zajišťovalo, že ocel bylo možno tepelně zušlechťit.

Tak jako ve všech státech, i v R-U monarchii, mohli lidé narazit, při čtení novin, na nejrůznější inzeráty (tak jako ten od Pana Růžičky z Plzně), které slibovaly zázračnou ochranu vojáků, před nejrůznějšími zraněními. V tomto případě obchodník nabízí v podstatě kroužkovou zbroj, jiní ale nejspíš nabízeli ochranné vesty z hedvábí, vrstvené látky, nebo oceli, zašité do vrstev látky. Problém ale byl, že v době války, sice muži (a jejich rodiny), rádi utratili peníze za cokoliv, co by je samotné, často živitele rodin, uchránilo před smrtí, ale situace na frontě byla trochu odlišná. 
Vojáci se styděli nosit cokoliv jiného, než ostatní vojáci. Prakticky všechny pancéře a neprůstřelné vesty si vojáci kupovali z vlastních peněz. Tyhle zázraky moderní techniky, nebyly levné a dovolit si je mohli jen bohatší vojáci nebo důstojníci. Pokud tedy voják sehnal neprůstřelnou vestu, častokrát se stal terčem posměchu ze strany ostatních spolubojovníků. Z toho důvodu se také začaly objevovat menší vesty a pancéře, které bylo možné ukrýt pod běžnou uniformu. Pokud takovouto skrytou vestu měl obyčejný voják, velice rychle to zjistili jeho souputníci. V případě důstojníků se již jednalo o něco zcela jiného. Ti žili od prostých vojáků odděleně a ze strany ostatních důstojníků mohla tato vesta vzbudit i zájem. Prostí vojáci tak ani nemuseli vědět, že jejich důstojníci mají pod uniformou neprůstřelnou vestu. Navíc, jelikož důstojník měl své muže vést a jít jim příkladem, bylo vždy lepší, pokud vestu měl. I arcivévoda František Ferdinand, měl na sobě, v době atentátu, oblečenou neprůstřelnou vestu zhotovenou z vrstveného hedvábí. Bohužel pro něj, byl zasažen do krku. Jak již bylo řečeno, vše záleželo na iniciativě a finančních možnostech jednotlivců. Kvalita zboží byla povětšinou sporná.
Další kapitolou pak jsou již klasické, ocelové hrudní pancíře.
V Rakousku sice nevznikla obdoba německého Stahlbrustpanzeru, což byl speciálně vyráběný hrudní pancíř, ale místní konstruktéři se k tomu problému postavili poněkud jinak, mnohem praktičtěji. Oproti těžkému, konstrukčně propracovanému Stahlbrustpanzeru, jsem našel ocelový pancíř pro vojáka z roku 1917. Tento pancíř má jednoduchý tvar s lehkým vykrojením pro pravou ruku. Profil je plochý a doplněný o relativně složitý systém vázání (dá se říct, že podobný velké polní). Není mi známé, jak byla tato varianta rozšířená, nebo zda se jednalo jen o kusovou výrobu (v několika desítkách exemplářů).
Krom polní lopatky, využité jako provizorní ochrana, vojáci někdy nesli před sebou střelecký štít. Jednalo se cca 4 mm silnou, ocelovou desku, kterou bylo možné přenášet za opěrnou nohu. Tyto desky poskytovaly relativně dobrou ochranu, ale byly velice těžké a zakrývaly jen malou část těla. Rakousko-Uherští konstruktéři ale přišli s pozoruhodnou konstrukcí, která měla v sobě spojit schopnosti střeleckého štítu a hrudního pancíře pro ochranu pěšáků. Vznikla totiž potřeba, jak chránit vojáky na italské frontě, kde často nebylo možné hloubit zákopy a vojákům nezbývalo nic jiného, než se snažit schovat za většími kameny, nebo navršit z kamenů zídku. Tento pancíř zaujme již na první pohled. Trojúhelníková konstrukce s lemy pro ruce, je opravdu ojedinělá. Tento přenosný kryt bylo možno přenášet na hrudi, nebo na zádech a poskytovala tak pohybujícímu se vojákovi jistou ochranu. V případě nutnosti ji bylo možno rozložit na zemi a zvednout spodní část, aby si voják chránil hlavu. Konstrukce byla opatřena jedním průzorem a hned třemi odklopnými krytkami, pro prostrčení pušky. Konstrukce pochází nejspíš z roku 1918 a není mi známo, že by bylo vyrobeno zaznamenatelné množství kusů, krom prototypu na fotografiích. Ty ale pocházejí z nějaké vojenské příručky a je tedy pravděpodobné, že zavedení tohoto mobilního krytu bylo plánováno, ale nestihl se již dostat na frontu.

Zdroje:
Zdeněk Špitálník: výstava historie přileb v R-U
http://palba.cz/viewtopic.php?f=211&t=4515
http://nuke.combat-helmets.com/PreWar/AustrianBerndorfer/tabid/73/Default.aspx
http://www.agmohio.com/items/3130850.htm
http://lweidemannhv.powweb.com/images/MAGYAR%20FRONT%20SPRING%202012.pdf
http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?t=166581









"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757