Autor Téma: Nestor Machno (UA)  (Přečteno 3375 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Nestor Machno (UA)
« kdy: Září 29, 2015, 10:32:03 »


Nestor Machno

Než začnu psát příběh o Nestoru Machnovi, je třeba se seznámit s pohnutou dobou začátku 20.století, nebo přesněji konci "Dlouhého 19.století". Carský režim pevně svírá moc ve svých rukou. Snahy vymoci si alespoň základní politické ústupky byly krvavě utopeny roku 1905 za "Krvavé Neděle". Toto období má pro dnešní diváky idylickou příchuť. Přeci jen si vybavíme věk páry, první automobily, rozverné kavárny a krásné budovy. My se ale musíme přesunout ze secesní Vídně nebo kulturní Prahy do zcela jiného světa. Mnohem temnějšího.




V kalendáři bylo datum 27.října 1889 a v městečku Huljajpole se narodil malý Nestor Ivanovič Machno. Narodil se do chudé rolnické rodiny, jeho otec záhy zemřel a starosti s uživením rodiny zcela padly na matku, která se nyní musela starat o pět chlapců. Machnovo dětství tak prakticky skončilo dříve, než vůbec mohlo začít. V sedmi letech přivydělával rodině jako pastýř u sousedních rolníků. O rok později nastoupil školní docházku, jak bylo tehdy zvykem, učil se jen v zimě a během léta si musel dál přivydělávat jako pasáček dobytka. Po čtyřech letech odešel ze školy a začal pracovat jako zemědělský dělník na farmách místních šlechticů a německých velkostatkářů (v Záporoží bylo početné německé osídlení). O několik let později dostal práci v místní slévárně, patrně jako pomocný dělník. Dnešní čtenář se nemůže ubránit jistému pokřivenému vnímání takového života. Jak se z malého sirotka, pasáčka, stal uvědomělý dělník a později neohrožený revolucionář. Realita ale byla surová a špinavá, dětská léta zde neexistovala a z dětí se stávali dospělí hned, jak to jen bylo možné. Na tehdejším Záporoží (vždy neklidné oblasti), šlo buď obdělávat pole, modlit se nebo bojovat. Rozhodně to nebylo místo kde by se vedly dlouhé debaty o politice, mezi rolníky. Carská šlechta a úřednictvo mělo dosti vyhraněný vztah k nevzdělaným poddaným a tak jistá forma opovržení a nesnášenlivosti byla oboustranná. Celá tehdejší ruská společnost byla spojena jen několika společnými prvky. Těmi byla pravoslavná víra, až náboženská úcta k Carovi a všeobecná nenávist k židům. To vše, doplněno o nemožnost změny, nemožnost povznesení se nad všeobecnou bídu a pocit blížících se změn, dovanuly mladého Nestora do spárů místní anarchokomunistické skupiny. Stalo se tak bouřlivého roku 1906. Nestoru Machnovy bylo sedmnáct let.

Tak jako většina tehdejších mladých revolučních idealistů, kteří opovrhovali vírou svých předků a chtěli něco lepšího než absolutistický Carský režim, který sliboval jen dřinu, bídu a zohnutý hřbet. Patrně během práce v továrně, dostal se mladý Machno do obdobného kolektivu jako byl on sám. Jeho kolegové pociťovali obdobné pocity ukřivděnosti jako on sám a tak netrvalo dlouho a brzy se doslechl o možnosti změny. Navždy tak spojil svůj život s anarchismem. Do nové, revoluční, víry se vrhl po hlavě a tak jako většina jeho idealistických kolegů došel zaslouženého trestu. Brzy po vstupu do revoluční strany se účastnil ozbrojeného útoku a byl rychle zatčen. Důvodem bylo členství v protistátní organizaci a terorismus. Patrně přepočítal své schopnosti vůči stále ještě fungujícímu státnímu aparátu. Před popravou jej zachránil nízký věk a tak měl, snad poprvé opustit svoje rodné městečko a dostat se až do Moskvy. Nynější hlavní město bylo velice vzdálené dnešnímu obrazu. Je nutno si jej představit jakýsi protipól ke kulturnímu a nádherou přetékajícímu Petrohradu, město průmyslové, špinavé a přelidněné. Právě zde, měl Nestor Machno strávit zbytek života, aniž by pořádně poznal svět, v nechvalně proslulé, Moskevské centrální veznici Butyrki. Nemáme řádné záznamy o jeho pobytu zde, ale je pravděpodobné, že zde strádal hladem, zimou, dostal zde plicní tuberkulózu (které o mnoho let později podlehl) a patrně prožil různá příkoří. Podařilo se mi zjistit, že jeho odmítání úředních autorit jej přivedly k častým pobytům na samotce. Tedy místnosti bez spoluvězňů, postele a i těch nejzákladnějších vymožeností, které byly v celách (a i tam byl život spíše přežíváním). Navíc byl často přikován do želez. Celkově jej v Burytkách čekal život bez vyhlídky na jakoukoliv záchranu nebo možnost změnit svůj život. Jelikož byl začátek 20.století bouřlivou dobou a "lov korunovaných hlav" byl oblíbenou kratochvílí anarchistů a různých teroristů, netrpěl Machno intelektuálními podměty. Ve vězení se setkal, se svým dlouholetým spolubojovníkem, ruským anarchistou Pjotrem Aršinovem, který mu pomohl hlouběji se seznámit s anarchistickým světonázorem. Naučil se zde ruskou gramatiku, matematiku, ruskou literaturu, dějiny kultury a politickou ekonomiku. Dá se říci, že vzdělání se mu dostalo, paradoxně, až ve vězení. Pokud tedy Machno, vstupoval do věznice Butyrki jako poněkud idealistický mladý revolucionář ze zapadlé části Ukrajiny, bez jakýchkoliv vyhlídek být něčím lepším než jen chudým vesnickým buřičem, který neměl vystoupit ze stínu Huljajpolských chatrčí, měl se právě zde stát mužem, který měl ve svých názorech jasno a intelektuálně čerpat od nejpřednějších lidí, stejně vyhraněně smýšlejících, z celé Ruské Říše. A jak se zdá, přinesla tato výchova své ovoce.

Za normálních okolností by bylo jedno, zda ve věznici dožije svůj mrzký život obyčejný lapka nebo vyškolený anarchista, kterých byly tehdejší věznice plné, ale pohnutá doba přinesla Machnovi nečekanou příležitost. Hrozivá válka srazila Carskou říši na kolena a po únorové revoluci roku 1917 byla většina levicových politických vězňů propuštěna. To co nedokázala přelomit katastrofálně prohraná válka s Japonskem, dokonal až další krvavý konflikt. Ještě krvavější a hrůznější. Hrůzy ale měly pokračovat i nadále a s ještě mnohem větší intenzitou. Mnohé nyní překvapí, co právě propuštěný vězen udělal. Po devíti letech z doživotního trestu nucených prací. Nezůstal v revoluční Moskvě kypící tušenou změnou, ale zamířil tam, kde vyrůstal a místa které mělo být navždy spjato s jeho jménem. Domů do Huljajpole.


málo známá fotografie z mládí

Machnovščina

"Bude lépe, když celá Ukrajina padne do rukou Děnikinovi, než abychom připustili rozšíření machnovščiny"
Lev Davidovič Trockij (1879-1940)

Jižní Ukrajinina byla tehdy divokou zemí a patrně se dosti lišila od vzpomínek, které si Machno uchoval v hlavě po dobu vězení. Změna nebyla patrná na první pohled, ale mysl lidí se začínala pomalu měnit. Objevily se koncepce naprostého sebeurčení a úplného rozchodu se státní mocí. Na Ukrajině vyrůstala nejrůznější politická uskupení jako houby po dešti. Každé mělo své specifické postoje a interpretovalo myšlenku sebeurčení v souladu se svými vlastními zájmy.

Zdá se ale, že Machnova hlava přetékala nově nabytými vědomostmi a touhou uvést teorii v praxi. Krátce po svém návratu, začal mladý malý Nestor Ivanovič Machno, hrát vedoucí roli v rozhodování o místních záležitostech. Pomáhal založit odborový svaz zemědělských dělníků, dělnickou komunu a lokální rolnický sovět. Za zmínku stojí též, že byl zvolen předsedou místního svazu tesařů a kovodělníků.  Vraťme se ale k Huljajpolskému sovětu dělnických a rolnických zástupců, který fungoval jako vůdčí orgán místní samosprávy. Z titulu této funkce nechal v srpnu 1917 svolat velkostatkáře z regionu a přinutil je vydat katastrální dokumenty, podle kterých byl sestaven soupis zemědělské půdy a infrastruktury v regionu. Ta byla následně přerozdělena rovným dílem.
Nyní se ale seznamme s tím, jak měla ideální anarchistická společnost fungovat. S Machnovou podporou byly v Jekatěrinoslavské provincii organizovány anarchistické komuny, každá sestávající z asi dvanácti usedlostí, čítajících asi sto až tři sta obyvatel. V bezprostřední blízkosti Huljajpole, se nacházely čtyři a v sousedících obvodech bylo mnoho dalších komun. Je zajímavé, že první taková komuna, rozkládající se poblíž vesnice Pokrovskoje, byla pojmenována na památku německé komunistky Rosy Luxemburgové (1871-1919). Každé komuně bylo poskytnuto tolik půdy, kolik byli její členové schopni obdělávat, bez dodatečné námezdní práce. Půda a stejně tak i zemědělské náčiní a hospodářská zvířata – to vše bylo přidělováno na základě rozhodnutí Regionálních kongresů rolníků, dělníků a povstalců a správa komuny ležela v rukou všeobecného shromáždění jejích členů. Držba půdy byla kolektivní, kuchyně a jídelny byly rovněž komunální, ale nikdo nebránil těm členům, kteří si přáli vařit odděleně nebo si vzít jídlo z kuchyně a stolovat ve svých pokojích. Tak jako pozdější revolucionáři, nebál se ani Machno ušpinit si ruce a jít příkladem svým následovníkům. Když čas dovolil, pracoval v jedné z huljajpolských komun. Přestože pouze několik členů se považovalo za anarchisty v pravém slova smyslu, místní rolníci provozovali komuny na základě úplné rovnosti.
Je nutno zmínit že Nestor Machno nebyl na tuto práci sám. Z ostatních důležitých anarchistů je třeba zmínit jména jako bratři Karetnikovové, Alexij Marčenko, bratři Semenjutové, bratři Domašenkové, bratři Machnové, Ljutyj, Zujčenko, Koros-telev, Trojan, Danilov, Tychlenko, Mostěnko a Chubenko. Jelikož se tehdejší majitelé půdy nechtěli svých pozemků vzdát dobrovolně, nechal Machno sestavit jednotku ozbrojených rolníků, díky nimž se podařilo prosadit vůli nové vlády.

Nové zřízení, jasně navazující na dění ve zbytku bývalé říše, se pomalu probouzelo k životu. Machnův sen ale dostal povážlivou trhlinu. V únoru roku 1918 podepsala sovětská vláda Brestlitevský mír (tzv. chlebový mír) a Ukrajina se tak stala německým protektorátem. Němci okamžitě poslali na Ukrajinu svá vojska a vytlačili bolševiky zpět do Ruska. Značná síla německého a rakousko-uherského vojska vpochodovala na Ukrajinu a začala zabírat oblasti, které se dříve zdály být zázemím. Vojska centrálních mocností rychle překonaly zmatený a neorganizovaný odpor, začaly pacifikovat ruské vojáky, kteří se nestačili včas stáhnout z oblasti a rychle organizovat svou vládu v oblasti. Do čela protektorátu byl povolán generál Hermann Emil Gottfried von Eichhorn (1848-1918). Po svém nástupu nechal zatknout členy Ukrajinské Centrální rady. Jejím prezidentem byl kupříkladu historik, měl ve zvyku vyvěšovat telefony, aby mohl provádět korektury své knihy. Eichhorn zrušil sociální reformy, které komplikovaly vývoz potravin z Ukrajiny. Ukrajina tak začala sloužit jako zásobárna potravin pro německé vojsko, které stále bojovalo na Západní Frontě. Jelikož se vývoz potravin komplikoval, proběhl Němci organizovaný převrat a Centrální radu nahradil Hejtmanát v jehož čele stál Pavlo Skoropadskyj (1873-1945), který sliboval hladký chod zásobování a přislíbil pomoc s pacifikováním Ukrajiny. Zde je nutno zmínit že tato politika byla čistě v režiji Německého Císařství. Rakousko-Uhersko sice bylo silně upozaděno, ale v oblasti kolem Chersonu operovala "bojová skupina arcivévody Viléma", která čítala 4 000 ukrajinských vojáků (především vojáků Ukrajinské Legie – převážně z Haliče) pod vedením Arcivévody Viléma Habsburského (1896-1948) a sledovala své vlastní politické zájmy, proti Berlínu i proti oficiálnímu postoji Vídně.


Machno obklopený spolubojovníky (výřez)

Období Chaosu

Ukrajina se dostala do absolutního zmatku. Celými oblastmi se potulovaly tlupy marodérů, odzbrojené jednotky pravidelné armády, které si ještě držely zdání organizovanosti, nebo nejrůznější lapkové a lupiči. Machno sdílel rozhořčení svých anarchistických soudruhů nad tímto potupným stavem, ale jeho partyzánská jednotka byla příliš slabá na to, aby mohla klást jakýkoli reálný odpor. Krym byl obsazen Německými vojsky již v březnu roku 1918 a okupační síly rozpustily tamní osádku Záporožský sbor, vedený plukovníkem Vsevolodem Petrivem (1883-1948) a tyto jednotky se stahovaly domů do Záporoží. Peníze se staly bezcennými, železničáři začali stávkovat, vesničané odmítali odevzdávat uskladněné potraviny a okupační jednotky nařizovaly vypalování odbojných vesnic. Zde je také nutno zmínit že hladoví vojáci často většinu vybraného jídla sami snědli. Tvrdé jednání ale nedokázaly odbojné vesničany zlomit. Vzbouření rolníci si brzy našli své vůdce, kteří často patřili k bolševíkům a naučili je partyzánské válce.

Řádění se ale nevyhnulo ani městečku Huljajpole. Posledního květnového dne roku 1918 zde byla obklíčena jednotka rakousko-uherských vojáků. Povstalci měli velkou početní převahu a vojáci byli nuceni se ukrýt v několika domech. Z jednoho domu byl vyslán jeden voják, aby se vzdal. Před zraky ostatních mu usekli hlavu a jeho tělo rozsekali. Ohromení vojáci byli vyvedeni z domů ven a popraveni. Následná trestní výprava zabila čtyřicet devět lidí. Machno byl přinucen se skrývat a se svou partyzánskou jednotkou ustoupil až k Volze. V červnu roku 1918 se vydal do Moskvy, kde byl přijat v Kremlu samotným Leninem a setkal se se svým idolem Během krátké návštěvy hlavního města měl Machno inspirující setkání se svým idolem, známým buřičem, anarchistou a teoretikem anarchokumunismu, knížetem Petrem Alexejevičem Kropotkinem (1842-1921), které je jímavě popsáno v Machnových pamětech. Lenin jej vyslechl v rozhovoru na téma postoje ukrajinského rolnictva k bolševikům, vojenské situace na Jihu a rozdílů mezi bolševickou a anarchistickou koncepcí revoluce. Ze setkání pochází tato Leninova slova:

"Většina anarchistů myslí a píše o budoucnosti, aniž by rozuměla dnešku. V tom se liší od nás, komunistů. Přestože anarchisté byli lidé plní sebeobětování, jejich slepý fanatismus jim bránil vidět dnešek i budoucnost v jasných obrysech."
Lenin, Moskva 1918

Machno se ohradil, že anarchisté nejsou utopickými snílky, ale realistickými muži akce. Připomněl Leninovi především to, že na Ukrajině se nacionalistům a privilegovaným třídám brání spíše anarchisté a eseři než bolševici. Lenin následně, nabídl Machnovi pomoc při návratu na Jih. Domů se vrátil v červenci 1918. Pro lepší představu o tehdejší situaci vkládám poměrně typickou zprávu z konce června, pojednávající o tom, že vzbouřenci zabili dva strážníky a v odvetě bylo popraveno třináct vesničanů. V červenci okradli jednoho drážního úředníka, svázali ho a hodili na koleje. Téhož měsíce použili habsburští vojáci ke zpacifikování stejné vesnice dělostřelectvo. V srpnu už habsburská vojenská rozvědka hlásila, že vraždy statkářů, policistů a úředníků, tak jako jiné teroristické akce prováděné proti jednotkám centrálních mocností jsou na denním pořádku. Machno v této době cestoval od vesnice k vesnici, v doprovodu dvou až tří druhů a agitoval mezi nespokojenými vesničany. Pronásledován a nenáviděn státní mocí, unikal zatčení a musel se skrývat. Jeho práce přinášela ovoce a brzy se začaly v Huljajpole organizovat ozbrojené jednotky složené z nejrůznější směsice nespokojených vesničanů. Tato jednotka ale byla nějaký čas bez vedení, jelikož trvalo celý týden než vyslaní delegáti Machna zastihli a přemluvili jej, aby již neoddaloval zahájení všeobecného ozbrojeného povstání. Zachoval se nám i rozhovor z tohoto setkání:

"...Nestore Ivanoviči, pojeďte zpátky do Huljajpole a veďte jeho obyvatele ve vzpouře! Pokud dojde k povstání, postaví se za ně všechny vesnice, újezdy i celé gubernie. Vy a vaše skupina agitujících soudruhů jste svoji usilovnou snahou již dnes uvedli své město Huljajpole do stavu revolučního vření, namířeného proti Hejtmanovi, Rakušákům a Němcům. Výzvy, které byste šířil ze vzbouřeného Huljajpole, by pro povstání, na nějž se všichni připravujeme, udělaly mnohem více než všechny ty dlouhé týdny, strávené objížděním vesnic a podněcováním pro naši věc prostřednictvím verbální propagandy, během nichž jste nesmírně riskoval."

Huljajpolský region se rychle stal samostatným územím, které nepodléhalo centrální vládě a ani okupační moci. Hlavní Machnovou taktikou byla pohyblivost, kdy se ozbrojenci rychle přesouvali v sedle koní nebo na lehkých rolnických vozech (tačanka) osazené těžkým kulometem. Tato taktika dovolovala neobvykle rychlé přesuny na vzdálenost šedesát a sedmdesát kilometrů za den, což vnášelo hrůzu mezi nepřátele. Machnova skupina, operující mezi Dněprem a Azovským mořem se postupně rozrůstala do malé armády, která ve svých nejlepších časech čítala 35 až 50 tisíc mužů. Hrdě kráčejících pod černým anarchistickým praporem, vstříc rovnosti a dobrodružství.
Prostí vesničané dodávali hnutí potraviny a čerstvé koně. Machnovci se překvapivě objevili tam, kde by je nikdo nečekal, zaútočili na šlechtu a vojenské posádky a pak se vytratili stejně tak rychle jako přišli. V ukořistěných uniformách infiltrovali nepřátelské pozice, aby se dozvěděli o plánech protivníka nebo zahájili palbu až z bezprostřední blízkosti. Při jedné příležitosti byli Machno a jeho doprovod vpuštěni na statkářský ples v převleku za hejtmanovské gardisty a přímo uprostřed veselí zaútočili na hosty. Machnovi ozbrojenci také rádi využívali partizánské taktiky, kdy v případě obklíčení jednoduše zakopali zbraně, jednotlivě se vrátili do svých vesnic a v poklidu se věnovali polním pracem. Když přišel signál k dalšímu boji, byly zbraně vyhrabány a ozbrojenci mohli překvapivě udeřit na nepřítele. V září roku 1918, se u vesnice Dibrivki podařilo Machnovu oddílu porazit velkou přesilu rakousko-uherských jednotek. Machno si tak vysloužil přezdívku Baťko. O dva měsíce pozděj válka skončila a zbytek okupačních vojsk se stáhl z Ukrajiny. Machnovcům se podařilo zmocnit části jejich výzbroje a výstroje, což výrazně zvýšilo bojeschopnost armády. Vlády nad Ukrajinou se chopil nacionalistický vůdce Symon Vasylovyč Petljura (1879-1926), jenž byl v době před okupací ministrem vojenských záležitostí v krátce trvající Ukrajinské centrální radě. Machno se ale nepohodl ani s touto vládou a na konci roku napadl vojenskou posádku v Jekatěrinoslavi. Zde opět využil lsti, kdy své jednotce přikázal ukrýt zbraně pod civilní oděv a v osobním vlaku vjel do města. Překvapené vojáky se podařilo rychle vyhnat z města, ale příští den dorazily posily a Machnovci byli nuceni prchnout přes Dněpr až do Huljajpole. Vzápětí se ale Petjurův reži zhroutil pod náporem Rudé armády.

Zima na začátku roku 1919 se nesla ve znamení krátkého oddechu, kdy ani jedna ze stran, jak bílí tak rudí, neměli sil aby oblast opanovali. V lednu, únoru a dubnu tak Machno uspořádal sérii Regionálních kongresů rolníků, dělníků a povstalců za účelem diskuse o ekonomických a vojenských otázkách. Tyto kongresy se možná zdají být jen planým tlacháním, ale v případě druhého kongresu, konaného 12.února, byla odhlasována dobrovolná mobilizace, což de facto znamenalo brannou povinnost. V okolí Huljajpole tak Machno vytvořil jakousi volnou síť anarchistické politické autority, které měla podléhat i Povstalecká armáda Ukrajiny (jak zněl oficiální název Machnovy armády). Ve skutečnosti ale pravomoci držel pevně ve svých rukou Machno a jeho štáb. Machno sám jmenoval své klíčové důstojníky (zbytek byl volen mužstvem) a podřídil své jednotky přísné vojenské disciplíně, tradiční mezi kozáckými legiemi z nedalekého Záporoží. Prakticky všichni její důstojníci pocházeli z řad rolníků, marně bychom zde hledali zkušené důstojníky z Carské armády nebo kohokoliv s vojenským vzděláním. V březnu 1919, Machno a komunisté uzavřeli smlouvu o společné vojenské akci proti Dobrovolnické armádě generála Děnikina. V souladu s ní se Povstalecká armáda Ukrajiny stala součástí Rudé armády, podléhala bolševickému nejvyššímu velení, ale podržela si své vlastní důstojníky a vnitřní strukturu, stejně jako jméno a černou vlajku. Bylo ale jasné že toto spojenectví nebude mít dlouhého trvání, obě strany si byly vědomy přílišných rozdílů. Ke konečnému rozkolu došlo, když machnovci svolali na 15.června již čtvrtý Regionální kongres a vyzvali vojáky Rudé armády, aby na něj vyslali své představitele. Trockij, vrchní velitel bolševických ozbrojených sil, zuřil. Komunistické jednotky provedly překvapivý nájezd na Huljajpole a rozbily tamní zemědělské komuny. O několik dní později vycítily šanci i děnikinovy jednotky a vtrhly do oblasti, kde zlikvidovaly lokální sověty. Tato bílá armáda následně postupovala směrem na Moskvu. Vědomí možného pádu revoluce opět sjednotil bolševiky s anarchisty. Machnovo vojsko bylo tou dobou zatlačováno na Západní Ukrajinu, ale 26.září zahájil Machno, u vesnice Peregonovka blízko Umaně, překvapivý protiútok, přetnul bělogvardějské zásobovací linie a způsobil paniku a chaos v týlu bělogvardějců. Na konci roku 1919 se podařilo bolševické Rudé Armádě zatlačit Děnikina až na Krym. Tou dobou se spojenectví opět rozpadlo, když Trockij nařídil Machnovi aby přesunul své jednotky na polskou frontu. Začalo tak osm měsíců zuřivých bojů s těžkými ztrátami na obou stranách. Vážná epidemie tyfu rozšířila řady obětí. Machnovští partyzáni stáli proti značné přesile, vyhýbali se otevřenému střetu a spoléhali se na partyzánskou taktiku. Nepřátelství bylo přerušeno v říjnu 1920, kdy Děnikinův nástupce Baron Pjotr Nikolajevič Wrangel (1878-1928), zahájil velkou ofenzívu a udeřil z Krymu směrem na sever. Rudá armáda znovu potřebovala Machnovu pomoc. Sotva o měsíc později již Rudá armáda de facto získala vítězství v občanské válce a dohoda s Machnem byla roztrhána.


Fotografie Machnovy Bandy, z bolševických novin,
již sám Machno označil za Budoňovce nebo jinou jednotku nepřítele

Utopení v Krvi

Dne 25.listopadu 1920, byli machnovští velitelé, na Krymu krátce po svém vítězství nad Wrangelem, zajati Rudou armádou a popraveni. Příštího dne Trockij nařídil útok na Machnovo velitelství v Huljajpole, během nějž byli zajati členové Machnova štábu, následně popraveni. Machnovi se podařilo se zbytkem své armády ustoupit. V prosinci roku 1920 se střetl zbytek Machnova vojska s obávanou Buďonného kavalerií. Jednotkám se podařilo ustát útok a rozprášit XI. pěší divizi nedaleko vesnice Petrovo. Při následných bojích se podařilo zaskočit a rozprášit XIV. jízdní divizi, zajmout celý její velitelský sbor i štáb. Velké množství zajatců se začlenilo do řad Machnova vojska, ale úspěch měl být brzy poskvrněn. Při přesunu vojsk přes Cherson, se jednotky dostaly k vesnici Dobroveličce, jejíž polovinu obyvatel tvořili židé. Bývalí Buďonného, nebo Petljurovi, kavaleristé začali drancovat židovské domy, načež se o těchto činech dozvěděli zbylí vojáci a neprodleně všechny pachatele zatkli a na místě popravili. (O vztazích mezi Machnem a židy by se dalo sepsat samostatnou práci). Tento střet u Petrova byl ale jednou z posledních vítězných bitev. Po té co většinu roku křižoval celou Ukrajinou, odříznut od podpory vesničanů, byl Machno vyčerpán. Rozhodl se překročit řeku Dněstr a vstoupit do Rumunska. Machno se brzy dostal do Paříže, kde se dál věnoval politické činnosti, obhajobě svých činů a sepisování pamětí. Bez svého vůdce zapomněli rolníci na dřívější svobodu. Bolševická politika kolektivizace, spolu s utvořením kolchozů, zcela rozložily povědomí o dřívější vládě svobodných rolníků. Nový režim se otočil rolníkům zády a do popředí vyvedl třídu dělníků, továrny a industrializaci země. Machno zemřel 25.července roku 1934, v důsledku nevyléčené tuberkulózy, kterou se nakazil během pobytu ve věznici Butyrki

Podle Victora Sergeho byl Machno "nepřekonatelně schopný stratég, jehož rolnická armáda se vyznačovala skutečně epickými organizačními a válečnickými kvalitami."
Emma Goldmanová ho nazvala "nejpitoresknější a nejživější osobností, kterou vynesla do popředí revoluce na Jihu."

Zdroje:
Nestor Machno - Boj proti státu a jiné eseje
Nestor Machno a kolektiv - Organizační platforma světového svazu anarchistů Skupina "Dělo Truda"
Timothy Snyder – Rudý Kníže, utajený život habsburského arcivévody
http://www.ditext.com/arshinov/3.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nestor_Machno
http://kehilalinks.jewishgen.org/colonies_of_ukraine/Trudoliubovka.htm
http://www.ditext.com/nomad/makhno.html
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757