Autor Téma: Max Wünsche  (Přečteno 3200 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

pospec

  • Moderator
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2047
  • Se Sovětským svazem, padla bída na zem...
    • Pospec-blog
Max Wünsche
« kdy: Březen 20, 2015, 12:36:26 »

Max Wünsche se narodil 20.4.1914* v Kittlitzu (Löbau/Oberslausitz). V dětství začal navštěvovat obecnou školu v Budyšíně (Bautzen). Nebýt vojenské služby, zřejmě bychom se o něm nedozvěděli, jelikož chtěl vystudovat zemědělskou školu a bylo známo jeho nadšení pro zemědělství a zemědělskou výrobu. V roce 1928, jako 14ti letý, vstoupil do zemědělského svazu a na chvíli zde dokonce zastával post správce majetku.

Jeho politická orientace se výrazněji projevila, když v listopadu 1932 vstoupil do oddílů Hitlerovy mládeže, přičemž v červenci 1933 byl přijat k SS.  Zde mu bylo umožněno stát se poddůstojníkem a absolvoval pětiměsíční poddůstojnický kurz v Jüterbogu. Po jeho dokončení ovšem ambice neochladly a není překvapením, když se Wünsche rozhodl stát důstojníkem a nastoupil do školy pro důstojníky SS-Junkerschule Bad Tölz a ukončil ji v důstojnické hodnosti v roce 1936.

Dne dvacátého dubna 1936, dne, kdy Vůdce slavil narozeniny, docházelo k povyšování příslušníků SS (paradoxně to byl i dárek pro Wünscheho, jež se narodil ve stejném datumu). Wünsche obdržel hodnost SS-Untersturmführer a přidělení k jednotce SS Leibstandarte Adolf Hitler, kde sloužil jako velitel čety v 9. Kompanie, ovšem ještě v dubnu byl přidělen do nově vyniklé 17. Kompanie, kde sloužil až do 1. října 1938.



S 1. říjnem přišlo nové přemístění k Begleitkommando des Führers, nejbližších ochránců Adolfa Hitlera, kde mu byla svěřena funkce velícího důstojníka. V této funkci vydržel do 14. ledna 1940, kdy následovalo další převelení - opět k Leibstandarte. zde sloužil jako velitel 2. Zug, 15. Kradschützen Kompanie pod velením Kurta Meyera a účastnil se s ní v květnu a červnu 1940 invaze do Nizozemí a Francie, ovšem francouzské kapitulace se u této jednotky nedočkal. 1.6.1940 se vrátil k Begleitkommando des Führers. Ovšem po několika menších konfliktech, kdy si Hitlerův sluha stěžoval, že se "nechová korektně", byl Wünsche přidělen opětovně k Leibstandarte a to 5.12.1940.

Zde sloužil jako pobočník (Adjutant) velitele jednotky Seppa Dietricha a v této pozici se s jednotkou účastnil invaze na Balkán (operace Marita) a invaze do Sovětského svazu (operace Barbarossa). Leibstandarte byla během tažení do SSSR součástí skupiny armád Jih (Armee Gruppe Süd) ke III. von Mackensenovu sboru. Divize se zpočátku setkala s tuhým odporem, ovšem, díky iniciativě Wünscheho, se podařilo prorazit sovětské linie. Jedinečnost jeho informací se prokázala, když se zjistilo, že díky těmto informacím a následnému postupu, se německé jednotce podařilo obklíčit v umanském kotli, kde byly následně obklíčeny jednotky několika sovětských divizí.

Současně se zásluhami během postupu na Krym se stal zástupcem LSSAH, SS-Hauptsturmführer Rudolfa Lehmanna. Později během bitev o Berdjansk, Mariupol a Taganrog, převzal Wünsche na čas velení několika menších jednotek. Stále byl přitom divizním adjutantem! 15. února 1942 byl Wünsche jmenován velitelem LSSAH Sturmgeschütz Abteilung a v následujících týdnech tato jednotka se svým velitelem odrazila několik tankových pokusů Rudé armády o proražení německé linie. Ovšem ani zde se dlouho neohřál a převzal v březnu 1942 zálohy sboru a díky tomuto sboru se podařilo udržet předmostí řeky Mius, což pomohlo k zadržení sovětských útoků na 73. pěší divizi a 13. tankovou divizi.

Ovšem již 1. června byl odvelen do Německa, kde nastoupil tříměsíční kurz na důstojníka generálního štábu a současně byl povýšen do hodnosti SS-Sturmbannführer (major). Po třech měsících, k 1. září 1942, se vrátil s novou hodností a proškolením, k LSSAH Sturmgeschütz Abteilung a od 22. října 1942 zastával post velícího důstojníka I. Abteilung Panzer Regiment LSSAH, musíme ovšem připomenout, že když přebíral velení, jednotka se teprve začala stavět a za bojeschopnou byla prohlášena teprve v lednu 1943.  Na konci ledna byla jednotka naložena na vlaky i se svou výzbrojí a vyrazila pod velením  SS-Sturmbannführera Maxe Wunscheho, i s jeho muži a výzbrojí, do boje.

Boje byla náročné, jelikož probíhaly v otevřeném terénu kolem města Merefa bez možnosti krytí pomocí porostu, věčný sníh a mráz, kdy byly denní teploty pod bodem mrazu. Boje kolem tohoto města skončily někdy postupně mezi 8. - 10. únorem 1943, kdy byly poslední početnější oddíly Rudé armády odraženy. Nyní byl čas k přejítí do místního protiútoku, kdy Wünscheho jednotka převzala na svém úseku iniciativu a díky této akci se jí podařilo prolomit obklíčení Rudé armády kolem jednotky Aufklärungs Abteilung a jejího velitele Kurta Meyera. Během proražení obklíčení zničil I. Abteilung Panzer Regiment LSSAH celkem 16 protitankových děl sovětských jednotek.

Ihned po proražení obklíčení byly obě jednotky spojeny pod jednotné velení tzv. Kampfgruppe (bojová skupina) a obě jednotky se úspěšně zapojily do obklíčení a rychlého zničení sovětského 6. gardového jezdeckého sboru v průběhu dvou dnů (14. - 15. února). Ve stejný den jiné německé jednotky opětovně dosáhly Charkova a postupně jej dobyly. Za podíl, jež jeho jednotka měla během bojů, byl Wünsche 25. února 1943 vyznamenán Německým křížem ve zlatě, ovšem další ocenění následovalo o tři dny později v podobě Rytířského kříže za obklíčení a zničení jednotky Rudé armády u Jeremejvky, jejíž ztráty dosáhly 900 mužů a 54 děl. Stojí za zmínku, že zničení této sovětské kolony byla pouze Wünscheho osobní iniciativa na frontě.
15. března 1943 byla bitva o Charkov skončena a město opět bylo v držení německé armády, přesněji II. SS-Panzer Korps (II. tankového sboru SS), druhá polovina března a dubna byla prakticky odpočinková a jednotka držela pouze pozice a doplňovala stavy.

Služební změna pro Maxe Wünsche následovala krátce poté, již v červnu 1943, když se vydal na nové působiště do Francie, jmenovitě k nově formované 12. tankové divizi SS Hitlerjugend, kde převzal velení 12. tankového pluku SS. Dne 6. června 1944 se na plážích v Normandii vylodily spojencké síly a vytvořily tolik očekávanou druhou frontu. Na to divize zareagovala rychle a již 7. června se zapojila do bojů proti kandsko - britským silám a do začátku července si připsal Wünsche a jeho regiment zničení celkem 219 spojeneckých tanků. Za vedení v těchto bojích se Maxi Wünschemu dostalo ocenění v podobě Dubových listů, které obdržel 11. srpna 1944.

Dubové listy ale byly pouze jediné potěšení, jelikož již druhý den se německé jednotky (14 - 15 divizí), mj. i divize SS Hitlerjugend, dostaly do obklíčení ve Falaiské kapse. Boje v samotné kapse byly zničující, kdy se části obklíčených německých jednotek podařilo prolomit obklíčení a ustoupit do Holandska a Belgie, ovšem většině se to nepodařilo. Celkem ze 100 000 obklíčených bylo 10 000 Němců zabito, 50 000 zajato a zbytku se podařilo prolomit. Z této kapsy se o útěk pokusil i Max Wünsche se svým pobočníkem (adjutantem) SS-Hauptsturmführerem Iseckem, SS-Untersturmführerem Freitagem a zraněným lékařským důstojníkem, když se pokusili projít přes spojenecké linie pěšky. Během útěku byl Wünsche zraněn do týlu, když po nich začala střílet spojenecká hlídka. Zraněný lékařský důstojník, jež se k nim přidal, upadl do zajetí. 24. srpna se od Wünscheho oddělil nakonec i sám Isecke a ještě téhož dne byl zajat.

SS-Untersturmführer Freitag a Max Wünsche pokračovali tedy na vlastní pěst. Nakonec našli vozidlo v dobrém stavu a jeli k St. Lambert, který ovšem byl již obsazen kanadskými jednotkami. proto se rozhodli nechat automobil na místě a schovaní ve křoví nedaleko města, čekali na setmění. toho se ovšem dočkali až v kanadském zajetí, když byli odhaleni kanadskou hlídkou.
Wünsche strávil zbytek války jako válečný zajatec v táboře 165 ve skotském Caithness, což byl tábor pro zvláštní či vysoce postavené německé vojáky. Propuštěn byl nakonec v roce 1948 a vrátil se do Německa.

Zde se oženil, měl nakonec pět synů a jeho kariéra se usměrnila k průmyslu, když se nakonec stal manažerem průmyslového závodu v Wuppertalu, nacházející se v Severním Porýní-Vestfálsko. Tuto práci vykonával až do roku 1980, kdy odešel do důchodu. Zemřel nakonec jen několik dní před jeho 81. narozeninami a to 17. dubna 1995 v bavorském Mnichově.


Jako Sturmbannführer v roce 1943

Vyznamenání a služební postup:
Železný kříž II. třídy: 26.5.1940
Železný kříž I. třídy: 31.5.1940
Útočný odznak pěchoty bronzový: 30.10.1940
Medaile za východní frontu: 6.7.1942
Německý kříž ve zlatě: 25.2.1943
Rytířský kříž: 28.2.1943
Odznak za zranění stříbrný: 11.6.1944
Dubové listy: 11.8.1944 (548.)

přijat: 20.4.1936
SS-Obersturmführer: 11.9.1938
SS-Hauptsturmführer: 25.5.1940
SS-Sturmbannführer: 1.9.1942
SS-Obersturmbannführer: 30.1.1944


* Zajímavé je, že stránka kvhwest.com uvádí jeho správné i nesprávné datum narození, čili rok 1915

Zdroje:
ww2db.com
en.wikipedia.org
kvhwest.com
vojsko.net
Platí přímá úměrnost: čím více se snažím, tím horší je výsledek...
Navštivte můj blog: http://pospec-blog.blogspot.com/

sandoslap

  • Wehrmacht
    Stabsfeldwebel - podporučík
  • Příspěvků: 229
Re: Max Wünsche
« Odpověď #1 kdy: Březen 27, 2015, 03:05:04 »
Dodám, že i Kurt Meyer se o tomto muži poměrně pochopitelně ve svých pamětech vyšlých pod názvem "Granátníci" vyjadřuje vesměs velmi pochvalně v souvislosti se všemi boji které po jeho boku svedl.
Že máte dřevěnou nohu? Nevadí, nemusíte utíkat, jste li statečný.