Autor Téma: Z Čech na Ostrovy Kanibalů (1895)  (Přečteno 1104 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Moderator
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Z Čech na Ostrovy Kanibalů (1895)
« kdy: Březen 06, 2015, 04:52:04 »



Z Čech na Ostrovy Kanibalů

Píše se rok 1893. Dlouhé 19.století se chýlí ke svému konci a závody ve zbrojení, mezi světovými mocnostmi, jsou v plném proudu. Na stavu velkých bitevních lodí je ale potřeba ocel, mnoho oceli a nejlepší ocel tehdy vyrábí Kruppovy továrny. Pro svoji ocel ale potřeboval velké dodávky niklu a právě tento kov stál na začátku našeho dobrodružství. Rakousko-uherské niklové doly musely být, pro neefektivnost, zavřeny již v 19.století a monopol na prodej niklu získala Francie, která měla své doly v Nové Kaledonii. Arthur Krupp se dohodl s vládou ve Vídni, na financování vědecké expedice do Jižního Pacifiku, kde měla být další velká naleziště právě již zmíněného kovu, niklu. Krupp také nabídl uhrazení nákupu pozemků pro případnou těžbu. Vídeň musela dodat pouze loď, posádku, odborníky a potřebný materiál pro tuto plavbu. Případný zisk nové kolonie musel být pro vídeňský dvůr také velkým hnacím motorem. V této oblasti probíhala misijní činnost již od poloviny 19. století některé místní ostrovy spadaly pod německý protektorát. Opomenout nemůžeme ani přínos pro vědu a výzkum. Přeci jen v této době byly obdobné expedice velice populární a zvyšovaly prestiž Velmocí.
Do Jižního Pacifiku tedy byly vyslány hned tři výpravy na lodích SMS Saida, SMS Fasana a SMS Albatros. Pro další děj je ale klíčový až poslední dělový člun, jemuž velel fregatní kapitán Josef Mauler von Elisenau. Krom kapitána stojí za zmínku též přítomný císařův osobní lékař Dr. August Bielka. Výprava vyplula 2.října roku 1895 z přístavu Pula. Paroplachetní loď zdárně proplula Suezským průplavem a Indickým oceánem. Až v dubnu roku 1896 dorazila expedice do Sydney, kde se nalodil geolog baron Foullon von Norbeeck, byly doplněny zásoby a Albatros tak mohl vyrazit ke svému cíli, takřka neprozkoumaným Šalamounovým Ostrovům (někdy nazývány Ostrovy Kanibalů). U atolu Guadalcanal zakotvila loď již v srpnu. Zde je potřeba zmínit že okolní ostrovy nebyly tak liduprázdné jak by se mohlo zdát. Na jednom z ostrůvků zde žil jediný běloch, norský kapitán a obchodník v jedné osobě, pan Svenson, který dovážel výpravě zásoby na svém škuneru Siskin (čížek).


SMS Albatros

Na břeh se vylodila skupina dvaceti tří mužů, složená z vědců a ozbrojených námořníků, pod vedením praporčíka Františka Budíka z Bučovic u Brna. Velitel se v pobřežní vesnici Tatere setkal s místním vládcem Sakim. Ten měl dokonce diplom vystavený britským kapitánem lodi Royalist, v němž stálo, že je velice mocný a přátelsky naladěn k Evropanům. Náčelník expedici přátelsky přijal. Billi, král Gora, vazal krále Sakiho nabídl výpravě své služby. Taktéž se k výpravě připojil Jonni Parramatta, král Belesuma, jehož království čítalo tři chatrče. Jonni pracoval v mládí jako topič na australské bagrovací lodi, díky čemuž si osvojil angličtinu. Jonni se k výpravě přidal, neb očekával, že bílí muži hodlají hledat zlato a doufal tak ve zbohatnutí. Po zjištění že cílem výpravy není zlato, doufal alespoň, že ozbrojení evropané zabijí co nejvíce nenáviděných křováků z vnitrozemí. Billi se k výpravě připojil neb doufal v bohatou odměnu. Rakouská expedice se rozšířila celkem o čtyři domorodce.

Výprava se vydala na cestu dne 6.srpna a druhého dne večer dorazila do domorodé vesnice Aroti, vzdálené od moře 28 km ležící ve výšce 300 m nad mořem. Následujícího dne musel velitel poslat zpět osm mužů, kterým se rozpadly boty a pro bolest nohou nebyli schopni dalšího pochodu. Zbylých patnáct mužů pokračovalo dál, za strmého stoupání, směrem k sopečné hoře Tatuba (1300 m), kterou se rozhodli prozkoumat. Co dále následovalo někteří svalují na neuvážený vstup na posvátné místo domorodých kmenů, jiní na zájem místních náčelníků o vybavení které si výprava přivezla, nebo na nepřátelské vztahy (válku) mezi kmeny vnitrozemskými a pobřežními. K této teorii se přikláním i já, přeci jen se Rakušané stali přáteli náčelníka Sakiho. Jisté je, že se domorodci rozhodli tyto cizince zabít a jejich vybavení si přivlastnit. Zde zmíním že výprava měla s sebou celkem 11 pušek typu Mannlicher se čtyřiceti náboji na hlaveň a ostatní byli vyzbrojeni různými revolvery.

Domorodci vědomi si nebezpečí, kterým hrozily evropské zbraně, rozhodli se využít lsti. Osmého srpna tak zaútočila jedna skupina domorodých válečníků na základní tábor a druhá na výpravu stoupající na vrchol hory Tatuba. Při boji na hoře Tatuba utržil námořník Lovrić těžké zranění oštěpem. Nickela zachránil před ranou do zad jeho batoh s měřícími přístroji. Na ránu sekerou do šíje umíral baron Heinrich Foullon von Norbeeck. Urostlý geolog Kraus jednoho z domorodců odzbrojil a zabil jej jeho vlastní sekerou. Čech Petr Mařas měl rozseknutou hlavu, přičemž útočníka ještě stihnul zabít, než upadl do bezvědomí (zemřel až při zpáteční cestě). Další muži obdrželi větší či menší zranění. Praporčík Budík zavelel k okamžitému ústupu do základního tábora. Mezitím, při boji o základní tábor se vyznamenal námořník Wageman, který v době útoku hlídal odložené pušky a přesnou palbou dokázal zasáhnout několik domorodců, kteří se snažili pušek zmocnit. Ostatní muži se mezitím dostali k Wagemanovi, sebrali pušky a postříleli všechny útočníky, kteří nestačili utéci. Na rány oštěpů a seker zahynul kadet Armand de Beaufort, též byli zabiti námořníci Jakob Doković, Gustav Chaloupka a jeden domorodý průvodce. Mrtvé nebylo možné pohřbít do kamenité země (neměli rýče)a tak byli pouze zabaleni do plátna a zasypáni květy a listy.



Z dálky byly slyšet bubny domordců. Zdálo se, že další boje výpravu teprve čekají. Velitel Budík rozkázal okamžitý ústup a zbytek výpravy tak po šesti hodinách, strastiplného pochodu, dosáhl zhruba poloviny cesty k vesnici Aroti. Zde výpravu zastihla noc a za bubnování blížících se wálečníků, se velitel Budík rozhodl zaujmout kruhovou obranu. Následující noční boj, v němž došlo i na bajonety, výprava přižila bez dalších ztrát. Ráno výprava dorazila do liduprázdné vesnice Aroti (domorodci utekli). Cestou složitým terénem bylo nutné zraněné druhy nosit a zpouštět z vysokých srázů. František Budík usoudil, že jeho muži nejsou schopni dalšího přesunu a vyslal domorodého průvodce, krále Jonniho Parramattu na pobřeží, přivést pomoc. Jonni, ač utrpěl zranění na ruce, zhostil se svého úkolu s velkým nadšením a dokázal uběhnout třicet kilometrů za osm hodin. Kapitánovi von Elisenau předal dopis a zhroutil se vyčerpáním. Druhého dne dorazil k bránící se výpravě oddíl třiceti po zuby ozbrojených mužů pod velením poručíka Ferdinanda Bublaye spolu s lodním doktorem Augustem Bielkou a dalšími dvěma důstojníky. Kapitán von Elisenau se obával útoku i na samotnou loď a tak všem přikázal okamžitě zastřelit každého domorodce, který by se k vojákům přiblížil. Celá výprava se tak zdárně vrátila na Albatros, leč bojeschopní muži se neprodleně vypravili zpět, najít těla padlých druhů a řádně je pohřbít. Sledovat trasu první výpravy však bylo velice těžké a výprava tak bloudila. Situaci ztížily též prudké deště. Výprava však nalezla jen rozházené lidské kosti. Námořník Gustav Chaloupka se tak stal jediným Čechem, v jehož úmrtním listě stojí: "sněden kanibaly". Další boje již nenásledovaly a výprava se zdárně navrátila na loď Albatros, spolu s mnohými dary, jimiž je obdaroval král Saki. Smůla ale i nadále provázela tuto výpravu, a když byl norský kapitán Svenson vyslán do Brisbane, aby doručil zprávy o událostech na ostrově, došlo k poruše a tak musel kapitán von Elisenau informovat autralské úřady pomocí telegrafu. Na lodi následně propukla malárie a Albatros tak musel setrvat dlouhou dobu v Hobartu, v Tasmánii. Následujícího roku se výprava vrátila na Šalamounovy ostrovy, kde se doslechli, že ztráty domorodců se odhadují na 40 válečníků, včetně náčelníků (útočily patrně dva kmeny). Válečníci z vnitrozemských kmenů se dříve s puškami nesetkali a údajně se domnívali, že se jedná o pouhé kyje. Výprava ale ještě nebyla u konce a posádka prováděla kartografické, etnografické, zoologické a botanické výzkumy po Jižním Tichomoří. Naleziště niklu nenašli. Posádka se vrátila do Puly až v březnu 1898. Albatros byla následně opravena, odzbrojena a sloužila pro výcvik poddůstojníků námořnictva. Němci se roku 1899 vzdali nároků na tyto ostrovy, ve prospěch Británie, oplátkou za uznání svých nároků na Západní Samou.
Devátého února 1901 přistál u Guadalcanalu torpédový křižník Leopard a námořníci vztyčili, poblíž Terere, třímetrový kamenný kříž se jmény padlých s nápisem:
"Na památku ve službě vědy při boji na úpatí hory Tatuba hrdinně padlých členů expedice lodi Jeho Veličenstva Albatros c.k. Válečného námořnictva, 1896"


Umění ze Šalamounových Ostrovů


Domorodci ze Šalamounových Ostrovů



Zdroje:
Georg Schaller, Das Kreuz auf Guadalcanar:
http://www.doppeladler.com/kuk/guadalcanar.htm
Alois Bělota, Češi mezi lidožrouty (1.Světová Válka, III 2013)
Něco mohlo být i v tomto článku, ale Destroyman jej smazal: http://www.palba.cz/viewtopic.php?f=191&t=3369&hilit=SMS+albatros
András Veperdi:  http://mateinfo.hu/a-albatros.htm
http://trove.nla.gov.au/work/14887968?selectedversion=NBD28269133
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757