Autor Téma: Ukrajinská Legie (R-U)  (Přečteno 2322 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Moderator
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Ukrajinská Legie (R-U)
« kdy: Únor 08, 2015, 02:32:47 »






Počátky národního hnutí na Ukrajině

Oblastí našeho zájmu je nyní, tak jako v minulosti, oblast Ukrajiny. Tato neklidná zem má nepopiratelně fascinující historii plnou rozporů a paradoxů. Část historie této rozlehlé krajiny je spjata i s českými zeměmi. Přesuňme se do doby Rakousko-Uherské říše, přesněji do oblasti Haliče. 

Ukrajinská společnost se na konci 19. začala politizovat a vymezovat proti okolním národům. Počátky národního uvědomění se datují do roku 1894, kdy svoji činnost postupně započaly kulturní, politické, mládežnické, sportovní organizace a spolky (Sokil, Sič, Plast atd.) také začaly vycházet noviny, vše pod hlavičkou myšlenky národního hnutí a obrody státní suverenity. Do začátku války vzniklo více než 2000 různých spolků na území Rakousko-Uherska, přesněji Haliče a Bukoviny. V roce 1900, v Charkově, vystoupil na tajném srazu Ukrajinské Mládeže, Mykoła Michnowski (syn pravoslavného kněze) s textem Samostijna Ukrajina (Samostatná Ukrajina), ve kterém formuloval základní myšlenky vznikajícího národního hnutí:
"Jediná, jednotná, nedělitelná, svobodná, samostatná Ukrajina od Karpat až ke Kavkazu"
I přes tyto vzletná slova měla být podle něj samostatná Ukrajina federací skládající se z devíti celků: Ukrainę Czarnomorską (Kubáň), Swobodzką (Charkov), Ukrainę Stepową (Kateřinoslavsk a Krym), Lewobrzeżną (Poltava a Černigov), Prawobrzeżną (Podolí), Ukrainę Leśną (Polesí, Podlesí a Volyň) Ukrainę Podgórską (Halič a Bukovina), Ukrainę Górską (Zakarpatská Rus) Nadmorską (část Besarábie).

Na první pohled tedy ambiciózní plán zahrnout veškeré oblasti ukrajinského osídlení, více méně respektující odlišnost jednotlivých oblastí jak kulturní tak historickou. Pro zajímavost samotná federace měla být, podle Michnovského, republikou v čele s prezidentem a dvoukomorovým parlamentem. Pro vstup do aktivní politiky bylo věkové omezení 25 – 70 let a další z podmínek byla znalost ukrajinského jazyka jak slovem, tak i písmem. Tím by byly jasně odsunuty z politického dění menšiny (kterých by bylo podle soupisu federálních celků víc než dost – Němci, židé, Rusové, Rumuni a Češi). Toto by tedy bylo vše k jednání v Charkově. V témže roce se ve Lvově konal veřejný sjezd studentů z Haliče. Zde stojí za upozornění, že tento sjezd již byl, oproti předchozímu sjezdu v carském Rusku, veřejný a tedy Vídní tolerovaný. Zde byla přijata rezoluce, že "nejvyšším cílem a nejvyšším ideálem národně-politického úsilí veškeré mládeže je nezávislá Ukrajina". Na tomto setkání byl poprvé na etnickém ukrajinském území vyhlášen cíl vybudovat jednotný a nezávislý stát. Zde je potřeba opět zmínit že je pozoruhodné, že úředníci ve Vídni tolerovali tyto silně nacionální, separatistické myšlenky. Pozoruhodné je že si účastníci sjezdu vytýčili rovnou cíl samostatné republiky na úkor R-U, bez jakýchkoliv vazeb na Vídeň nebo Habsburský rod (později se dozvíme, že koncem války měl císař se samostatnou Ukrajinou, jiné plány). Důležitou úlohu při propagování národních cílů mela také tvorba L. Cegelského, ve které rozvádí národní a demokratické požadavky Ukrajinců. Ukrajinské nacionální hnutí sílilo a brzy vznikl Ukrajinský sičový svaz pod vedením Kyryla Tryliovského.

Zanedlouho poté (1914) byl v Sarajevu spáchán atentát na arcivévodu Františka Ferdinande d’Este, čímž byly zmařeny myšlenky na osamostatnění ukrajinského národa a měla započít nová etapa národního hnutí. Shodou okolností se právě v den atentátu konalo ve Lvově velké shromáždění ku stému výročí narození národního básníka a spisovatele Tarase Ševčenka (1814-1861). Na shromáždění se také prvně objevily ukrajinské střelecké jednotky (Sichovi Stril'tsi)
Ukrajina se nyní měla stát hlavním bojištěm války mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem.

Freiwillige ukrainische Schützen

Na začátku srpna 1914 byla ustavena Hlavní ukrajinská rada, v jejímž programu bylo zakotveno vytvoření nezávislého ukrajinského státu na Podněprovské Ukrajině a vyhlášení národní a teritoriální autonomie na územích patřících k Rakousku-Uhersku. V této věci nás bude především zajímat vyhlášení Ukrajinské vojenské rady, jejímž úkolem bylo velet budoucímu Ukrajinskému vojsku. V prohlášení k veřejnosti se doslova uvádí:
"Ukrajinský národe! Do zbraně! Rozbijme pouta svazující porobené národy! Se zbraní v ruce se vypořádáme s naším věčným nepřítelem, carismem! Za naše práva, čest a budoucnost! "
Reakce publika byla nadšená a brzy se u odvodových středisek USS hlásilo velké množství dobrovolníků. Během tří dnů prý až 28 000, toto číslo se mi ale zdá velice nadnesené. Zvláště proto, že se mi podařilo nalézt informace, že paramilitární jednotky postupně vznikaly jako reakce na obdobný vývoj v Polské části Haliče a začátkem roku 1913 byly tyto jednotky legalizovány, především zásluhou mládežnických organizací (viz začátek článku). Začátkem roku 1914 byl ve Lvově založen druhý prapor USS s označením II s více než 300 vojáky. Zde zmíním, že prapor I byl složen ze studentů a prapor II pak z dělníků a rolníků. Ozbrojené složky sice měly nějaký bojový potenciál, ale zjevně se jednalo jen o nacionální zápal. Vídeň ve výsledku tolerovala vytvoření těchto skupin, leč povolila vytvoření pouze jednoho pluku o dvou praporech (I a II) o celkové síle 2 500 mužů. Nepochybně z důvodu, že došlo k prvním střetům s Ruskou armádou. Struktura a organizace jednotky se jasně držely rakousko-uherského vzoru (oficiální název freiwillige ukrainische Schützen) a pluk se stal součástí XXV. armádního sboru. O samostatně operující ukrajinské armádě tedy nemůže být řeč. Jedinou odlišností bylo že důstojníci používali pojem "legionářský" před názvem své hodnosti. Vojenská jednotka taky tedy zdárně vznikla a nyní, když ruské jednotky zahájily postup směrem na Lvov, musel být štáb USS přemístěn do města Stryj. Zde se 3. září 1914 uskutečnila vojenská přísaha. V průběhu října získala ukrajinská vojenská rada možnost verbovat do svého vojska též ukrajinské válečné zajatce z rakouských a německých zajateckých táborů.



Ambiciózní plán

Zajímavou epizodou z této doby je plán ukrajinských politiků a ukrajinské vojenské rady, které začaly na podzim roku 1914 zpracovávat myšlenku na spolupráci s představiteli Turecké armády, jejímž cílem mělo být povstání ruském černomořském loďstvu a vylodění jednotek na pobřeží Kavkazu a okolí Oděsy. Akce se mělo účastnit 400 sičových střelců a 100 ukrajinských zajatců. Myšlenka to byla jistě velkolepá a otázkou je zda by se podařilo byť jen sehnat dostatek plavidel nebo materiálu pro takovouto akci. Druhým problémem bylo, zda by takováto síla vůbec dokázala klást odpor proti Judeničovým jednotkám bojujícím na Jihu. Evidentní je ukrajinská strana přišla s tímto plánem jako reakcí na vývoj na kavkazské frontě, kdy se Turecké jednotky dostaly do komplikované situace po bitvě u Sarikamiše (právě v prosinci 1914), přesněji 64 000 padlých. V lednu 1915 se situace obrátila a Turci nyní ustupovali. Právě v této době by se možná mohlo podařit zorganizovat onen ukrajinský výsadek (!) Plán se to zdá být bláhový a zajisté jim byl. Celá věc se ale dostane do jiného světla, když se podíváme na některé mapy ukrajinských nacionalistů z této doby, kdy si krom zmíněného Krymu dělají zálusk i na části Kavkazu. Počítali zde tedy patrně s velkým pro-ukrajinským povstáním. Vratmě se la nohama na zem.

Křest ohněm

Ve Vídni panovala vůči legii silná nedůvěra a tak bylo vytvořeno pouze 10 rot, každá po 220 vojácích, jejichž úkolem byla průzkumná a diverzní činnost. Rusové nezadržitelně postupovali směrem na Karpaty a rakouská armáda urychleně nasazovala všechny dostupné jednotky, které měla ještě k dispozici. Legie tedy byla nasazena k obraně karpatských průsmyků aby tak bylo zamezeno průniku ruských armád do Panonské nížiny. Už v polovině září 1914 se rakousko-uherské jednotky a ukrajinští dobrovolníci, střetli s ruskou 2. kubáňskou divizí. Ukrajinští vojáci se dostali do týlu nepřátelské sestavy a došlo zde ke srážce s ruským dělostřeleckým oddílem, který zlikvidovali. Zvláště sveřepé bylo dobývání hory Makivka (933 m) v horském, hustě zalesněném terénu. Koncem dubna 1915 zde ještě navíc bylo plno sněhu. Zpočátku se ruský útok vyvíjel úspěšně, ale asi ve 4 hodiny ráno zasáhly jednotky Ukrajinských sičových střelců. Odvážně vedeným bojem muž proti muži rozhodly srážku ve svůj prospěch. Rusové, překvapeni tlakem Ukrajinců ustoupili až na řeku Golovčanka.
Dne 25. července 1915 navštívil legii následník trůnu Karel I. a vyznamenal řadu ukrajinských důstojníků a vojáků. V té souvislosti byly znovu posouzeny nutné reformy vojenské struktury. V srpnu 1915 byl vytvořen samostatný pluk o síle 1 700 mužů, který zasáhl do bojů proti útočícím Rusům na území mezi řekami Seret a Strypa. V zimě na konci roku 1915 byla obnovena činnost oddělení propagandy a vznikla vojenská kapela. Na jaře 1916 opět propukly boje a těžiště bojů se přesunulo k hoře Lisonja (399 m). Elitní ruská 113. pěší zde prolomila obrané pozice rakousko-uherské armády a do mezery vniklo jezdectvo. Štáb rakousko-uherské armády povolal zálohy, mezi kterými byl i dělnický prapor USS. Těmto jednotkám se podařilo průlom zastavit a Rakušanům se podařilo dostat na vrchol hory dělostřelectvo, které následně ostřelovalo pozice nepřítele pod sebou. Ukrajinská legie zde způsobila nepříteli výrazné ztráty, leč boje kolem hory Lisonja znamenaly rozpad Legie (padlo kolem 1000ce střelců). Zbytek pluku byl stažen z fronty a přesunut k Mikolajevu poblíž Dněstru, kde pracovalo školní zařízení USS. V zimě na začátku roku 1917 zde byla jednotka doplněna mužstvem, reorganizace a obnovení jednotky jako bojového tělesa. V březnu 1917 byl pluk odeslán na poklidnou část fronty u Berežan. Poprvé za jeho existenci mu nevelel Ukrajinec, nýbrž Čech František Kykala. K 20. červnu 1917 čítala legie 26 důstojníků a 952 vojáků. Dějiny Ukrajiny se ale nyní začaly psát na druhé straně fronty.



Ukrajinské knížectví

Ukrajinská legie sice nepřinesla svému národu samostatnost a ani nezabrala území, která nebyla součástí Haliče. K povstání na ruské Ukrajině však došlo. Roku 1917 proběhla v Petrohradě revoluce, Car byl svržen a moc přešla na prozatímní Kerenského vládu. Byla založena Ukrajinská centrální rada a i ruská armáda začala procházet mnohými změnami. Vojáci ukrajinské legie se dostávali stále častěji do kontaktu s ukrajinskými vojáky na druhé straně fronty a zmatek a dezorientace panující mezi ruskými vojáky jakoby přešel jako mor i na ukrajinské vojáky ve službách Habsburků. Mnozí uposlechli nepřátelskou propagandu lákající je k přeběhnutí a zapojení se do nové ukrajinské armády. V tomto čase zahájili Rusové velkou ofenzívu (Kerenského ofenzíva 1. červenec - 19. červenec 1917). Mnoho dezorientovaných a zmatených vojáků se dostalo do zajetí.

Ukrajinská rada v Kyjevě vyhlásila v lednu 1918 nezávislou Ukrajinu. Začátkem ledna probíhaly, v Brestu Litevském, jednání mezi centrálními mocnostmi, bolševiky a ukrajinskou republikou. Devátého února 1918 podepsali centrální mocnosti a ukrajinští diplomaté dohodu známou jako "chlebový mír". V tajné dohodě mezi Vídní a Kyjevem stálo, že z východního Haliče a Bukoviny bude vytvořena ukrajinská korunní země. Existovala tedy vysoká pravděpodobnost, že se tato oblast brzy oddělí od Rakouska-Uherska a připojí se do velkého celku – Ukrajiny. Podle Vídně se mělo z Ukrajiny stát samostatné knížectví v čele s Vilémem Habsburským. Habsburkem, který již v průběhu války sloužil v Ukrajinské legii, hovořil jejich jazykem a měl již vybudované vazby na Rusínské elity.
Mezitím se ale rozpoutala válka mezi bolševiky a Ukrajinci. V den podepsání mírové smlouvy s Vídní a Berlínem, vstoupily bolševické jednotky do Kyjeva a obsadili tak hlavní město, vzniknuvší Ukrajiny. Od počátku bylo jasné, že Ukrajina je protektorátem závislým na vůli vítězů. Nyní si tyto státy musely nově získané území udržet a vyhnat z oblasti bolševiky. Osmnáctého února vstoupili na Ukrajinu němečtí vojáci a o deset dní později též rakousko-uherští. Ukrajinská legie byla vyslána, v rámci Rakousko-Uherské armády, k Dněpru. Proti této přesile neměli bolševici šanci a v březnu roku 1918 uzavřeli mír a uznali ukrajinské teritorium. Zavládl ale zmatek mezi samotnými Němci a Rakušany. Především pro to, že Vídeň nebyla o vstupu německých vojsk informována a své vojáky vyslala do země z obavy, aby celá Ukrajina nepadla do rukou Němcům. Vojska na sebe v průběhu tažení narážela a docházelo k zmatkům a sporům. Více než měsíc trvalo, než se generálové dohodli na nových okupačních zónách. Německo mělo okupovat Sever a Kyjev, Rakousko-Uhersko pak Jih, přičemž černomořské přístavy jako Oděsa měly být společné. Němci brali svoji okupační zónu jako pouhý zdroj obilí. Vídeň oproti tomu chtěla z Ukrajiny vytvořit silný stát, který by se stal protiváhou Rusku – samozřejmě plně pod vládou Habsburků (Viléma). Nikoho asi nepřekvapí, že v tomto sporu určovalo krok Německo, jelikož se i rakouská vojska musela podřizovat německému velení. Dvacátého devátého dubna rozpustili Němci neschopnou ukrajinskou vládu a jmenovali loutkovou vojenskou diktaturu, v jejímž čele stál Pavlo Skoropadskyj. Ten přijal tradiční ukrajinský titul "hetman" a jeho režim se nazýval "hetmanát". Tou dobou již měl Císař Karel vytvořenou speciální jednotku "bojovou skupinu Arcivévody Viléma" o síle přibližně čtyř tisíc ukrajinských vojáků a důstojníků. Do tohoto uskupení patřila i Ukrajinská legie. Velitel jednotky Vilém Habsburský též dostal plnou svobodu jednání. Jednotka se vydala z Chersonu na bývalou kozáckou pevnost Síč. Zde je potřeba zmínit že tito vojáci nepocházeli z této oblasti, ale z Haliče, kde kozáci nikdy nežili. Místní obyvatelstvo kolem pevnosti sice mluvilo ukrajinsky, ale bylo nutné z nich vychovat uvědomělé Ukrajince. Vilém své důstojníky posílal vyučovat do místních škol, vydával vlastní noviny a celkově rozšířil osvětovou kampaň. Rolníkům také ponechal půdu, kterou zabrali svým pánům v revolučních letech 1917. Z oblasti kolem Síče mela vzniknout svobodná Ukrajina.
Německá armáda v dubnu 1918 zabrala Krym a nařídila místní ukrajinské jednotce, Záporožský sbor, odejít. Velitelé této jednotky se obávali, že by jednotka mohla být rozpuštěna a tak se odebrali na Síč. Vilémovi tak přišla nečekaná posila v podobě Záporožců s vyholenými hlavami, kteří vzbuzovali mnohem větší respekt než Rusíni s brýlemi a učebnicemi. Záporožci, kteří se považovali za kozáky, také chodili se šavlí i do kostela a dokonce i ke zpovědi. Vilémovo vojsko se tak výrazně rozšířilo a zdálo by se, že nic nebránilo k vytvoření pozoruhodné idylky. Dění na zbytku Ukrajiny ale bylo zcela odlišné.
Ukrajina se dříve zavázala dodat Centrálním mocnostem, do léta, milion tun potravin, což nedokázala splnit. Okupační síly tak načaly potraviny odebírat násilím. Akce stíhala reakci a tak se mnozí vesničané začali bouřit a vyhledávat vůdce z řad bolševiků. Na denním pořádku byly vraždy úředníků, statkářů a četníků. K pacifikaci vesnic nasadili Rakušané a Němci armádu (k zpacifikování jedné z vesnic nasadili Rakušané i dělostřelectvo). Represe a neschopnost okupačních jednotek určit kdo je partyzán a kdo ne roztočil kola všeobecné anarchie. Není divu, že v této době začal působit známý anarchista Nestor Machno. Pozoruhodné je že partyzáni a anarchisté našli zastání a úkryt právě u Viléma a jeho Síče. Habsburské okupační úřady Vilémovo jednání velmi mátlo a žádali Císaře, aby jej odvolal. Vilém si tak ale získal velkou podporu širokých vrstev obyvatelstva. Kola se ale točila opačným směrem a Němci dokázalo odvolat Záporožský sbor na Sever. Císař Karel ustoupil tlaku Berlína a povolal Viléma do Vídně, odkud měl následně vyrazit do Belgie. Do Spa dorazil osmého srpna a na Německého Císaře udělal dojem. Bylo mu umožněno vrátit se zpět na Ukrajinu ke svým vojákům. Když dorazil do Síče, byl 9.října odvolán i se svým sborem zpět do Rakouska-Uherska, konkrétně do Černovců v Bukovině. V listopadu vstoupilo do války Rumunsko a Bukovinu zabralo. Vilém z oblasti utekl. Ukrajinci ve Lvově založili Západoukrajinskou lidovou republiku a její prezident Vilémovy služby nepotřeboval. Když do Lvova vstoupila polská vojska, Vilém se ukryl v jednom Východohaličském klášteře. Skoropadského hetmanát byl svržen ukrajinskými důstojníky.
Americký prezident Woodrow Wilson vyhlásil princip sebeurčení národů. Kdo je národ a kdo ne určovali vítězové a právě Vítězné mocnosti považovaly Ukrajinu za umělý výtvor v režiji Berlína a Vídně. Ukrajinští politici, kteří dříve spoléhali na podporu Německa a habsburské monarchie, u vítězů příliš sympatií nenašli. 




Zdroje:
Timothy Snider, Rudý Kníže (utajený život habsburského arcivévody)
Jaroslav Pešek, Za svobodnou Ukrajinu (Válka Revue, září 2014) - článek
Marcin Jędrysiak, Mykola Mikhnovsky’s Project of the Federation of the ukrainian people.

https://europeanlegalculture.wordpress.com/2014/05/09/ukraina-jako-panstwo-federalne-o-projekcie-ustawy-zasadniczej-niezaleznej-ukrainy-zwiazku-ludu-ukrainskiego-autorstwa-mykoly-michnowskiego-ukraine-as-a-federal-state-not-such-a-new-idea-mykola-m/

Ukrajinská válka za nezávislost: http://en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_War_of_Independence
Sičoví Střelci:  http://en.wikipedia.org/wiki/Ukrainian_Sich_Riflemen
Fotky: http://vk.com/wall-48794715?own=1
Územní nároky Ukrajinských představitelů: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Ukrainian_State_1918_divisions.png
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757