Autor Téma: Dušičky 41  (Přečteno 2521 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Korchon

  • Wehrmacht
    Leutnant - poručík
  • Příspěvků: 298
Dušičky 41
« kdy: Prosinec 02, 2012, 02:14:42 »
DUŠIČKY 41

V Rusku začínala zima. Už tomu byl nějaký pátek, co do země vtrhla vojska Osy a započala operaci nazvanou Barbarossa. Jejím cílem bylo dobýt Rusko a zničit Komunismus, který se fašistům tak protivil. Po zdánlivě nezadržitelném postupu německých, italských, maďarských, finských a slovenských vojsk se mělo rozhodnout zde: před Moskvou, centrem Sovětského svazu. Sem se ubíraly oči celého světa. 
Kolona nákladních automobilů projížděla zmrzlou stepí. Padal poprašek jemného sněhu a všem řidičům bylo jasné, že mají štěstí, neboť podzimní bahno na cestách zmrzlo a jelo se velice hezky, ani ten sníh jim nevadil, zatím jim nevadil. Věděli, že zima teprve přijde a, že už se jim tak hezky nepojede. Sníh bude hluboký a mráz nesnesitelný. Jenomže tentokrát to byla výhoda stejně jako jim generál Zima pomohl porazit Napoleona, tak jim tentokrát pomůže porazit Hitlera. Cíl cesty byl před nimi, všichni se těšili na šálek čaje, vodky nebo brzdové kapaliny. 
 Nikolajevovy, který se vezl spolu s ostatními členy praporu na korbě tak veselo nebylo. Pochyboval, že až dojedou do cíle, bude jeho protitanková puška kvůli tomu natřásáni ještě funkční. Nebýt flašky vodky, která kolovala na korbě od úst k ústům, by asi umrzl. Vedle něj seděl jeho kamarád Boris. Oba byli přiděleni k protitankové pušce. Boris kvůli síle, Nikolaj kvůli mušce, která nebyla tak dobrá aby mohl k odstřelovačům, ale také nebyla nejhorší.  Boris nevypadal, že by mu byla zima. Aby taky ne vždyť pocházel ze Sibiře, zatímco Nikolaj z jihu od Černého Moře.
,, Nikolaji co je ti vypadáš jako by ti ulítly včely.“
Prohlásil Boris a kamarádsky do svého spolubojovníka strčil.
,, Nech mě být Borisi přemýšlím. Což je činnost o které si ty můžeš nechat jenom zdát.“
Opáčil a všichni co seděli s nimi na korbě se rozchechtali.
,,Hele, škvrně ještě jedna taková průpovídka a při dalším útoku táhneš těžší konec ty!“
S úšklebkem odpověděl Boris a ukázal na protitankovou pušku ležící na podlážce, kterou pro její váhu museli nést dva muži.
Nikolajev se ušklíbl a pravil: ,,Borisi, Borisi. S tím těžším koncem se stejně pokaždé tahám já. Musím tam být, abych mohl co nejdřív střílet. Jenže to ty asi nikdy nepochopíš.“
,,V, tomhle stavu už asi ne!“
Souhlasil Boris a položil právě dopitou láhev vodky k jejím devíti příbuzným pod jeho nohama.
,,Tak, soudruzi a jsme na suchu, tohle byla poslední.“
 Ozvalo se nesouhlasné bručení.
   ,,Já vím, já vím, vodky není nikdy dost, ale už jsme stejně na místě. Podívejte se vy násoskové už jsme v té pitomé vesnici a ti bystřejší z vás by si mohli všimnout, že stojíme!“
   Kolona se zastavila uprostřed návsi. Najednou se ozvalo:
,, Sesedat! Mužstvo rozchod, velitelé čet ke mně!“
   Ozval se velitel. Muži pomalu seskákali z náklaďáků a začali tvořit menší bavícím hloučky zatímco jejich velitelé si běželi vyslechnout rozkazy.
Byla normální ruská vesnice. Dřevěné domky se zahradou a laťkovým plotem, Uprostřed vesnice byl starý kostelík. A na západním okraji vesnice měl hospodářské budovy kolchoz. Budovy kolchozu a kostel byly jedinými zděnými stavbami ve vesnici, jinak vše bylo ze dřeva.
Štáb se mezi tím zabydloval v kostele. Rozestavovali se mapy a telefony. Ve všem tom shonu vydával velitel povely a rozmisťoval čety na pozice.
,,Soudruzi situaci znáte. Máme úkol to tu ubránit do posledního muže. Za námi už je jen Moskva, přes nás prostě nesmí v žádném případě projít!“
Prohlásil rázně velitel ke svým podřízeným a dal jim povel k odchodu. Své pozice už znaly. Věděli, kde se mají zakopat a kde položit nálože. Teď už jenom říct to mužstvu.   
Po vyslechnutí rozkazů nebyl nikdo moc šťastný. Kopat zákopy ve zmrzlé půdě nepatřilo zrovna k oblíbeným činnostem.
,,Poslechni Nikolaji“ Pravil Boris svému spolubojovníkovy, když nesli protitankovou pušku na pozici. ,,je přece blbost zakopávat se v tomhle mrazu co si takhle zřídit postavení v tom pobořeném domku u silnice a jenom si vykopat menší okopy pro případ náletu? To by přece šlo ne?“
,,Jasně, máš pravdu. Přece jen tu hlavu na něco máš!“ Souhlasil Nikolaj a už se dali do díla.
Po práci zkontrolovali ještě Protitankovou pušku jestli se jí nic nestalo a když zjistili že je v pořádku konečně si oddechli. Nikolaj se rozhlédl jestli není někde na blízku jejich komisař a když zjistil, že ne vážně prohlásil:
         ,,Víš, Borisi, nad něčím jsem pouvažoval, když jsme jeli tím náklaďákem.
Určitě jsem ti říkal, že jsem byl rok umístěn v Polsku.“
   ,,Jo, říkals mi to, ale proč to sem teď taháš?“ Podivil se Boris.
   ,, No, víš, líbil se mi tam jeden takový katolický svátek slavili ho1. listopadu což bude zítra, říkali tomu Dušičky. Vzpomínaly při něm na své zemřelé přátele, příbuzné, chodili na hřbitov, zapalovali svíce, kladli věnce na hroby a u rozprašné loučky a tak dál.  Jenže já jsem si uvědomil, že u nás se nic moc takového neslaví a že jestli zde padnu tak bych byl rád, kdyby si na mě někdo vzpomněl a zapálil mi svíčku na hrobě.“
   ,,Nikolaji nad takovými věcmi nepřemýšlej. Doufej, že nepadneš a když už tedy, tak ti slibuji, že ti po válce tu svíčku zapálím, i ten věnec na hrob ti položím. Ale teď si s tím nelámej hlavu, jasné?“
   ,,Jasné!“ Prohlásil Nikolajev.
   Večer už byly všechny pozice připraveny a plně obsazeny. Morálka byla přes třeskutý mráz dobrá a dokonce se podařilo sehnat nějakou tu vodku.
   Ráno je ze spaní probudily výstřely a svist kulek. Někdo křičel:
,,Útočí na nás, vstávat všichni, Němci útočí!“
Nikolaj se bleskově probral a připravil si svou pušku. Velice si ji oblíbil. Byla to poloautomatická PTRS se zásobníkem na pět nábojů. Dokázala probít boční pancíř tanku Pz4 a to už byl panečku výkon.   
To co uviděl, ho zarazilo: po bílé pláni se k nim přibližovaly snad tuny pěchoty podporované polopásy a tanky. Zaměřil se na jeden tank, byl to právě Pz4. Bohužel byl k němu natočený přímo čelem, takže neměl šanci prostřelit pancíř. Proto se zaměřil na pravý pás. Ozvala se rána, jak stiskl spoušť a už tank táhl za sebou šňůru z rozpojeného pásu. Výsledek se dostavil okamžitě. Tank se chtě nechtě otočil na místě a ukázal slabší bok. Nikolaj neváhal a vystřílel do místa, kde by měl být řidič zbylé čtyři náboje. Podle toho že se tank už nehnul z místa, usoudil že, se trefil. Přebyl a zaměřil se na polopás, který už byl nebezpečně blízko. Tady už mohl střílet bezstarostně. Nejdřív sestřelil střelce u kulometu, pak se zaměřil na řidičův průzor. Průzor rozstřelila střela bez problému stejně jako řidičovu hlavu. Posadil ještě jednu střelu do motoru když, v tom ho a stranu odhodil výbuch.
Boris do této chvíle střílející ze svého samopalu po postupující pěchotě k němu přiskočil.
,,Zdravotník! Zdravotník!“ Křičel přes bitevní pole do husté palby. Když po nekonečných dvou minutách zdravotník skutečně přiběhl a uviděl, co se stalo jenom smutně potřásl hlavou a k Borisovi prohlásil:
,,Tady už se nedá nic dělat. Má úplně rozdrcený hrudník. Ani v nemocnici by nepřežil natož pak tady.“ Načež odběhl k dalšímu zraněnému.
,,Bo…ri…si“ Řekl z posledních sil Nikolaj. ,,Ne..za…po…meň na mě.“
Vydechl naposled Nikolaj.
   ,,Nezapomenu, nikdy!“ prohlásil Boris, se slzami v očích zatlačil svému spolubojovníkovy a příteli víčka a začal se dál věnovat nepřátelskému útoku. 
   

My vyhráváme díky našim Tygrům!