Španělská obrněná vozidla po první světové válce (1918 - 1945)

[pospec]

Španělská meziválečná tanková škola je celkem velkou neznámou a dodnes se traduje, že Španělsko mělo ve stavech pouze tanky zahraniční a ta převážně z první světové války a po vypuknutí občanské války v roce 1936 stroje německé a italské na straně Nacionalistů a francouzské a hlavně sovětské na straně Republikánů. Jejich konstrukce jsou méně známé zřejmě z důvodu, že Španělsko se nikdy jako stát, až na dobrovolníky, nezapojilo ani do jednoho světového konfliktu a po celou první polovinu 20. století bylo silně vojensky neutrální.

TRUBIA A4
Inspirací pro tento tank byl francouzský prvoválečný tank s otočnou věží FT-17, jež Španělsko získalo po první světové válce a aktivně je využilo v koloniálním konfliktu v Maroku, kde se proti slabě vyzbrojeným povstalcům osvědčil. Základ, zavěšení kol, byl plně převzat z francouzského vzoru a i tvarově se korba nemohla zapřít s francouzským vzorem, přestože zde byly na první pohled viditelné rozdíly, hlavně v tvarování a rozměrech korby.

Tvůrcem byl kapitán Ruiz de Toledo, jež sloužil dříve u jednotky v Maroku, vybavené francouzskými Renault FT-17 a Schneider CA-1 a účastnil se zdejšího potlačení marockého domorodého povstání. Ten své ohromení přenesl i do svého projektu z roku 1926 (podle Wiki sjel prototyp již v roce 1925). Jako pohon zvolil čtyřválcový motor Hispano-Suiza 40/50 o výkonu 50 koní.

Celkem byl vytvořen 1 prototyp a 3 sériové tanky. Výrobou byla pověřena dělostřelecká továrna Fabrica de Artilleria Trubia.

Po zkoušce byl přijat ve vylepšené verzi, která je označena jako Modelo Trubia 75HP, tipo RAPIDO, Serie A , nebo jednodušeji - Trubia A4 (tak se nazývá v současných zdrojích). Prototyp měl pouze kulomet v otočné věži, ale pro sériové tanky byly po stranách korby přidány v rozích dva otvory pro palbu z pušek.
Varianta s dělovou výzbrojí nebyla přijata, i když charakteristiky 40 mm děla byly zcela adekvátní v rámci požadavků, ale téměř v ničem se nelišila od francouzského 37 mm kanónu Puteaux SA18: dostřel - 2060 m, počáteční rychlost střely - 294 m\ s.

Později bylo rozhodnuto o změně pohonu - původní španělský motor byl nahrazen německým Daimler MV-1574 o výkonu 75 koní, obsah nádrže byl 180 litrů.
i když bylo již v prototypu zjištěno (zkoušky probíhaly na Poligono de Tiro de Carabanchel), že obsluha děla, kulometů a řízení bude vzhledem ke stísněnému prostoru současně problém, bylo rozhodnuto o přejítí k sériové výrobě. Nic nezměnilo ani zjištění, že podvozek je slabší než u francouzského vzoru a pro jízdu v terénu nebude zcela vhodný. Jednalo se převážně o nedokonalé odpružení a náchylnost pásů ke ,,svlečení."

První tank byl vyroben v roce 1926 chvíli po prototypu, druhý tank v roce 1931 a finální třetí v roce 1934. Podle údajů o rychlosti výroby nemohla býti o nějaké velké sériové výrobě ani řeč. Krátce po vyrobení prototypu španělská armáda projevila zájem o FIAT 3000, přesto nechala výrobu TRUBIA běžet a objednala 12 kusů, dočkala se ovšem pouhých tří. Španělské velení již během výroby prototypu uvažovalo o vytvoření Grupo de Carros de Asalto - Skupiny tanků k podpoře pěchoty.

Kromě toho v roce 1935 byl první prototyp poslán do továrny na zlepšení a tři již vyrobené stroje byly přiděleny pěšímu pluku v Oviedo. Osamocené tanky byly zřejmě odsouzeny k zapomnění, kdyby ovšem nepřišla občanská válka. Je celkem zajímavé, že i když se jedná o pouhé tři tanky, nasadily je v bojích obě strany - u Ovieda je nasadila republikánská armáda, o jeden přišla 100% v důsledku zničení, další dva tanky byly nacionalisty ukořistěny a společně s prototypem nasazeny u města Estermadura, kde zřejmě i jejich bojová kariéra skončila.

Technické údaje:
Hmotnost      8900 kg
Osádka (počet)      3

ROZMĚRY
Délka:   5380 mm
Šířka:       2100 mm
Výška:   2390 mm

Výzbroj:   tři 7,5 mm kulomety Hotchkiss M24 / 29
Munice:   8000 nábojů a 50 ručních granátů
Zaměřovací zařízení:   teleskopický pohled

PANCÉŘOVÁNÍ   
čelní - 20 mm
Boční - 16 mm
Věž - 20 mm
Střecha - 5 mm
Podvozek - 5 mm

POHON
 - motor Daimler MV-1574, benzínový 4-válec, vzduchem chlazený, výkon 75 hp
 - převodovka:   mechanický typ

 - rychlost: 19 km/hod na zpevněném povrchu, 8 km/hod v terénu
 - dojezd na zpevněném povrchu: 100 km

Překonávání překážek
Stoupání   40 ° C.
Výška stěny 0.76 m
Hloubka brodění 091 m
Šířka příkopu:   1.83 m


TURBIA A4 (protoyp)


TRUBIA NAVAL
Alternativní označení: Trubia Modelo 1936, Landesa Modelo 1936, Trubia-Naval M36 "Euzkadi"

Logické pokračování předchozího projektu začalo v roce 1934, kdy se republikánská armáda ohlížela po novém typu tanku. I přes snahy o projekt nového tanku, bylo rozhodnuto o výrobě předchozího typu, jen s konstrukčními změnami. Přesto se nakonec jednalo o zcela nový typ tanku. Projekt nového tanku byl schválen 1. ledna 1936.

Podvozek byl zčásti opět použit z FT-17, jen s tím rozdílem, že byly použity pouze hnací kola s pružinami. Též došlo ke změně pohonné jednotky - místo motoru Daimler byl použit motor  MAN D-0530 o výkonu 120 hp s objemem nádrže 92 litrů. I přes podobnost s francouzským tankem, španělský typ byl o hodně menší:
Označení  ---- Ft - 17 -----/ ----- Trubia Naval
 Délka  4,10 (+ ohon 90 cm) --- 3,55 m
  Šířka   1,74 m  -------------- 1, 7 m
 Výška   2,14 m  -------------- 1, 85 m

Za svou velikost ovšem zaplatil horšími terénními vlastnostmi. Navíc jeho velikost byla pro tři lidi už i tak moc a ještě menší věž mnohdy neumožnila instalaci kulometu a navíc jeho využití střelcem. Navíc motor, podvozek a otočný systém věže trpěl dětskými nemocemi, takže jej posádky pojmenovaly "Tanques de Juguete" - Hrací tanky.

O jeho bojovém použití je mnohem složitější mluvit. Z celkem 48 objednaných tanků se počet dodaných pohybuje mezi 12 - 25 kusy. Celkem mělo všech 48 strojů tvořit tři tankové roty.  Prvních pět strojů převzala republikánská armáda v dubnu 1937, do porážky Republikánů v Baskicku je stačili republikánské síly nasadit do střetnutí u měst Bilbao, Bizkaia, Satander a Asturias.  Po prohrané bitvě u Satandera se Republikáni museli stáhnout, přičemž za sebou nechali devět opuštěných nepoškozených tanků, které ukořistili nacionalisté. Jejich další osud není znám.

Technické údaje:
Hmotnost      5500 kg
Osádka (počet)      3

ROZMĚRY
Délka:   3550 mm
Šířka:       1700 mm
Výška:   1850 mm

Výzbroj:   dva kulomety Lewis ráže 7, 71 mm
Munice:   9600 nábojů
Zaměřovací zařízení:   teleskopický pohled

PANCÉŘOVÁNÍ   
čelní - 13 mm
Boční - 13 mm
Věž - 13 mm
Střecha - 3 mm
Podvozek - 3 mm

POHON
 - motor MAN P-0530, benzínový 6-válec, vzduchem chlazený, výkon 70 hp
 - převodovka:   mechanický typ

 - rychlost: 42 km/hod na zpevněném povrchu, 19 km/hod v terénu
 - dojezd na zpevněném povrchu: 336 km

Překonávání překážek
Stoupání   40 ° C.
Výška stěny 0.38 m
Hloubka brodění 0.61 m
Šířka příkopu:   2.13 m

[pospec]

Carro IGC Sadurni

Jedná se o 4 kusovou výrobu, jež byla původně plánována jako tank, ale nakonec byla použita jako obrněný transportér pěchoty a dělostřelecký tahač. V roce 1937 se Komise pro vojenský průmysl (Comisión de Industrias de Guerra - IGC) rozhodla o přezkoumání návrhu obrněného pásového vozidla vyrobené inženýry podniku "Maquinaria Moderna para Construcciones y Obras Publicas, SAE". Vedoucím projektu byl inženýr Casanova, který použil jako základ víceúčelový traktor Benach. Ovšem tento podvozek nebyl plně schopný provozu v boji, takže došlo k jeho kompletní přestavbě.

Podvozek se skládal ze 4 dvoulůžkových kladek - tři opěrné přední kladky a jedna zadní vodící kladka.

K pohonu byl použit 4 válcový benzínový motor Sefa o výkonu 43 kW v zadní části trupu. Převodové prvky byli v přední části. V prostřední části se objevil prostor osádky. Nad motorem v zadní části se objevil nákladní prostor pro dopravu munice, či 6 osob. Jedinou výzbrojí byl kulomet v kulovitém ložisku na místě spolujezdce.

Celkový počet obrněných traktorů, nyní známých jako Carro IGC Sadurni, není znám. Též není známo jejich bojové nasazení, přestože je známo, že třemi těmito stroji disponovala CNT - Španělská konfederace anarchosyndikalistických odborů. Jejich jediné použití v řadách anarchistických odborů je známo pouze z přehlídky v roce 1937. o bojovém nasazení proti nepříteli není známé.

Technické údaje:
Hmotnost   4700 kg
Osádka   3

ROZMĚRY
Délka:   2800 mm
Šířka:   1560 mm
Výška:     ? mm

Výzbroj:   jeden kulomet Hotchkiss M24 ráže 7,5 mm
Munice   ?

PANCÉŘOVÁNÍ: ?

POHON:
 - motor SEFA, benzínový 4-válec, vzduchem chlazený, výkon 43 kW
 - převodovka: mechanický typ
 - rychlost: ?

Překonávání překážek
Stoupání   ? ° C.
Výška stěny ?
Hloubka brodění ?
Šířka příkopu:   ?




CCI Tipo 1937
Zřejmě první španělský plnohodnotný tank vlastní konstrukce. Problémem pro Republikány se ovšem stalo, že tento tank vyrobili v prototypu nacionalisté. Krátce po vypuknutí války Franco schvaluje vývoj tanku pro vlastní nacionalistické síly o následujících kritériích:
 - 20 mm kanón
 - motor o výkonu 100 koní
 - pancéřování 30 mm

Tyto požadavky splnil jeden z návrhů označený CCI Tipo 1937 ( "de Carro Combate de Infanteria" Tipo 1937). Jeho návrh a prototyp byl dítětem firmy Espanola de Construcción Naval - zde ve firmě nešli cestou jako Republikáni s vymýšlením složitých vlastních konstrukcí, ale sáhli po italském tančíku L3 vzor 1935 z důvodů jako: znalost tančíku, nízké technické nároky a možnost modernizace.

Podvozek a korba byly podle všeho kompletně převzaty z italského vzoru, rozdíl ovšem byl, že se španělský projekt odlišoval otočnou věží. Zde zřejmě zase byla inspirace německým tankem Panzer I a výzbroj byla opět italského původu - 20 mm kanón Breda da 20/65 Vzor 1935, ovšem s předchozí zkušeností jeho instalace v 3 - 5 kusech Němci dodaných Panzer I.

Důvodem odmítnutí jinak zřejmě nejzdařilejší španělské tankové konstrukce byl fakt, že nacionalisté měli jiná měřítka než Republikáni a možnost prostřelení pancéřování i z kulometu ráže 7.92 mm jim dala důvod k nezahájení výroby a spolehnutí se na dodávky techniky ze zahraničí. Přesto firma až do konce války stále očekávala zakázku od nacionalistů, ale ani jejich nabídka na 30 tanků pro nacionalistické síly nebyla nikdy realizována.

Technické údaje:
Hmotnost      8000 kg
Osádka (počet)      4

ROZMĚRY
Délka:   4167 mm
Šířka:       1900 mm
Výška:   2310 mm

Výzbroj:   jeden 20 mm automatický kanón Breda mod.35
Munice:   ?
Zaměřovací zařízení:   ?

PANCÉŘOVÁNÍ   
čelní - 12 mm
Boční - 12 mm
Věž - 12 mm
Střecha - 3 mm
Podvozek - 3 mm

POHON
 - motor MAN D-0530, benzínový 6ti válec, vzduchem chlazený, výkon 70 hp
 - převodovka:   mechanický typ

 - rychlost: 36 km/ hod
 - dojezd na zpevněném povrchu: 200 km

Překonávání překážek
Stoupání   45 °
Výška stěny 0.65 m
Hloubka brodění 0.80 m
Šířka příkopu:   1.40 m

[pospec]

Carro Barbastro

Další republikánská zakázka na tank - projektem byla pověřena firma Grupo de Construcción Tanques de Barbastru. Vznik prototypu je opět téměř neznámý, zřejmě jej můžeme datovat ke konci roku 1936 až k první polovině roku 1937. Zakázka zněla na tři zkušební stroje pro ověření jejich potenciálu v boji. Je zde zřejmá podobnost s návrhy na německý projekt LK-III, zřejmě jde o použití totožného či podobného pásového podvozku původně zemědělského stroje.

Podvozek (bez ohledu na jeho původ či vzor) zřejmě sestával z šesti kol s pérováním, předního napínacího kola a zadního hnacího. Pásy měly být celokovové.

Prostor tanku byl rozdělen na dva prostory - bojový a motorový.
K pohonu měl být použit americký benzínový motor Ford V-8 o výkonu 85-90 hp.

Ohledně výzbroje panují neshody - zřejmě se jednalo o:
 - 20 mm kanón (otočná věž)
 - dva 7 mm kulomety Hotchkiss (přední část korby)

Podle všeho ale nakonec k instalaci kanónu nedošlo a zůstalo pouze u dvou kulometů.

Bojové nasazení stroje je též téměř neznámé. Republikánské síly jej nasadily v okolí a v ně města Sarinena, které se nachází na jihu provincie Huesca na Aragonské frontě. Jeho celkový osud není znám, zřejmě byl zničen či ukořistěn v průběhu bojů a po skončení války sešrotován.

Technické údaje:
Hmotnost      6000 kg
Osádka (počet)      4

ROZMĚRY
Délka:   5500 mm
Šířka:       2000 mm
Výška:   2300 mm

Výzbroj:  jeden nebo dva kulomety Hotchkiss ráže 7 mm
Munice:   ?
Zaměřovací zařízení:   ?

PANCÉŘOVÁNÍ   
čelní - 6 mm
Boční - 6 mm
Věž - 6 mm
Střecha - ? mm
Podvozek - ? mm

POHON
 - motor FORD V-8, benzínový 8ti válec, vzduchem chlazený, výkon 85 - 90 hp
 - převodovka:   mechanický typ

 - rychlost: 8 -10 km/ hod
 - dojezd na zpevněném povrchu: ? km

Překonávání překážek
Stoupání   ?
Výška stěny    ?
Hloubka brodění   ?
Šířka příkopu   ?





Stíhač tanků/samohybné dělo Carro de Combate M50

Po neúspěchu se sériovou výrobou tanku CCI Tipo 1937 se nacionalisté ohlíželi po levnější náhradě - nabídla se myšlenka samohybného děla. S návrhem přišla firma SECN Sestao. Konstrukce vycházela ze zkušeností s lehkými tanky a sovětskými dělostřeleckými tahači. Z lehkého tanku Tipo 1937 byl použit podvozek se čtyřmi vozíky po dvou kolech na každé straně. Každá dvojice podvozků byla připojena ke společné jednotce se suspenzí na listových pružinách.

Korba byla díky úpravě na samohybné dělo mírně upravena - zbyla přední část korby a zadní část nad motorovým prostorem. v motorovém prostoru se místo původně zamýšleného 100kw dieselového motoru MAN objevil pouze motor o výkonu 80kW.

Posádka se skládal ze tří lidí: řidič, velitel - střelec a nabíječ.


Výzbroj byla tvořena kořistním sovětským kanónem ráže 45 mm ze sovětských tanků T-26 a BT a obrněného automobilu BA-6. O tento kanón dokonce projevil zájem samotný Franco, takže byla jasná volba jako výzbroj pro první stíhač tanků. Zbraň byla v plně otočná, bez štítu.
Testování vozidla proběhlo na začátku roku 1938 a i přes dobré výsledky se došlo k závěru, že tento stroj není pro nacionalistické síly potřebný a mělo dojít k jeho odstrojení. Nakonec z toho sešlo a stroj byl používán jako výcvikový pro řidiče a střelce z kanónu. Posledním místem odpočinku se mu stala pěší akademie Toledo, kde je vystaven jako exponát.

Technické údaje:
Hmotnost      5000 kg
Osádka (počet)     3 - 4

ROZMĚRY
Délka:   4000 mm
Šířka:       1900 mm
Výška:   1900 mm

Výzbroj:  jeden 45 mm kanón 20K
Munice:   ?
Zaměřovací zařízení:   ?

POHON
 - výkon 80Kw
 - převodovka:   mechanický typ

[pospec]

Carro de Combato Ligero Verdeja modelo 1 - 1. prototyp

Vývoj tanku začal na základě soukromé iniciativy španělského kapitána Félixa Verdeja Bardalesa, který ohledně z konstrukce vycházel ze svých bojových zkušeností z občanské války. Stroj měl míti celkem optimistické řešení, dá se říci, že na tu dobu až přehnané:
 - nízká silueta (podobná dnešním BVP)
 - pancéřování minimálně 13 mm, štít kanónu až 30 mm
 - jízdní výkony o maximální rychlosti 70 km/hod a dojezdu 200 km

Koncepce stroje o těchto parametrech byl představena plukovníkovi Díaza de la Lastra, veliteli Agrupación de Carros de Combate, jež výrobu stroje v říjnu roku 1938 schválil. Jiného pohledu byl ovšem velitel německých expedičních obrněných sil ve Španělsku Rittera von Thoma - důvody kritiky nejsou známé, zda jen neviděl možnost větší výroby v poválečném Španělsku optimisticky i s ohledem na možné technické zvládnutí stroje, či jen spíše viděl profit jeho země na dodávkách exportních strojů španělským nacionalistům.

Výroba prototypu tedy byla španělským nacionalistickým velením posvěcena, ovšem pod jednou podmínkou, že na nový prototyp nebude dáno otlik finančních ani časových prostředků a konstruktéři musí využít díly již existujících tanků. i navzdory tomu nakonec vzniklo celkem moderní bojové vozidle s neobvyklou konstrukcí, podobné pozdějším sovětským BVP, ohledně nízké silueta a řešení prostoru osádky. Motor a převodovka byly v přední části, čímž vznikla další rádoby ochranná linie osádky před střelami z čelní strany. Zadní část tvořily prostory řidiče a obsluhy kanónu ve věži.  Celkem osádkou byly tři muži - řidič, velitel (střelec) a nabíječ.

Po technické stránce byl stroj lepším průměrem té doby - podvozek tvořilo osm malých pojezdových kol po osmi s listovými pružinami. Hnací kolo bylo umístěno vpředu a napínací vzadu, které doplňovaly čtyři kladky. Pásy byly řešeny tak, že mělo se předejít samovolnému svlečení, což bylo u tanků té doby běžným jevem ohledně vyzutí z pásů.

Výzbrojí byl sovětský kanón ráže 45 mm model 1942 s německým zaměřovačem TZ-5a. Výzbroj bylo tvořena dále dvěma kulomety MG 13. Zajímavé bylo řešení, že přestože byl motor v přední části, tak dvě 60ti litrové nádrže byly v zadní části. 

10. - 20. ledna 1939 proběhlo v Zaragóze testování ohledně průchodnosti terénem a technických výkonů s tím, že na zkoušky dohlížel sám Franco. tomu se tank zalíbil a nařídil ještě jeho zdokonalení ohledně pancéřování a výzbroje - tak se začal rodit tank Verdeja modelo 2.

Technické údaje:
Hmotnost      5000 kg (5500?)
Osádka (počet)      3

ROZMĚRY
Délka:   - mm
Šířka:    - mm
Výška:  -  mm

Výzbroj:  1 x kanón model 1932 ráže 45 mm, 2 kulomety MG 13

PANCÉŘOVÁNÍ   - 16 mm

POHON
 - motor FORD V-8 model 48/1938, benzínový 8ti válec, vzduchem chlazený, výkon 85 - 90 hp
 - převodovka:   ZF Aphon FG 31 z Pz.Kpfw.I

 - rychlost: 70 km/hod
 - dojezd na zpevněném povrchu: 120 km

Překonávání překážek
Stoupání   ?
Výška stěny    ?
Hloubka brodění   ?
Šířka příkopu   ?


Verdaja modelo 1

Carro de Combato Ligero Verdeja modelo 2 - 2. prototyp

Po zrušení projektu Verdeja 1 pokračoval kapitán Verdeja ve své práci na obrněné technice. Novým proudem pro vývoj obrněné techniky se ovšem již nestaly modernizované koncepce tanků z první světové války či meziválečného období, ovšem vycházely z prvních poznatků ohledně vývoje tankové války v Evropě, hlavním vzorem pro tuto koncepci byly německé stroje, v nichž spatřil vhodnou koncepci stroje výzbroj, parametry/operační způsobilost.

Koncepce tanku byla stejná jako u evropských tanků, tj věž vysunutá do popředí korby, s prostorem osádky pod ní (bojový prostor) a motorem a pohonným ústrojím v zadní části oddělené přepážkou. Koncepčně by se dalo říci, že španělský stroj se velmi svou koncepcí podobal německému střednímu tanku Panzer III raných verzí svou koncepcí, ale částečně i vzhledem. Podle vizuální podoby se dalo uvažovat, že vzorem pro španělský stroj mohl být i německý tank Panzerkampfwagen III, zřejmě verzí  Ausf. D/E.

Hlavním rozdílem ovšem bylo, že Španělé se zřejmě spokojili s lehčí variantou, tj. na váze 5000 kg jejich stroje proti 19.8 tuny u německého stroje a poloviční sílou pancéřování (16 mm u španělského stroje proti 30 mm německého stroje). I s touto koncepcí byl stroj schválen.

Pokud by první stroje začaly přicházet v roce 1940, byly by na evropské úrovni a mohly by se měřit s většinou tanků té doby - problémem ovšem bylo, že práce na prototypu začaly až roku 1942 a samotný prototyp byl k dispozici až roku 1944, kdy se na bojištích Evropy začaly objevovat stroje lepší koncepce, co se týče pancéřování, výzbroje i výkonů.

Nejen tím pádem koncepce tohoto tanku zapadla do prachu, jelikož byl již převyšován většinou tanků, ale docházelo k prodlužování možné výroby a i finanční náročnosti stroje, navíc Španělsku se podařilo získat německé stroje Panzer IV a Stug III, které byly lepší variantou než domácí stroj. Ovšem možnost přišla v roce 1950, kdy se Španělé pokusili program oživit použitím výkonnějšího motoru Pegas Z-202. Ovšem i přes to nebyl přijat a až do roku 1973 na něj v továrních halách, kde zůstal odložený, sedal prach a továrenský nepořádek. V onom roce ovšem nakonec spatřil světlo světa, ovšem pouze k tomu, že se z něj stal exponát v pěchotní akademii v Toledu, kde se na betonovém podstavci nachází dodnes.



Verdeja modelo 2


Verdeja modelo 2 jako exponát v pěchotní akademii

Carro Verdeja 75
Mezi koncem roku 1940 až rokem 1950 došlo k řadě programů na vývoj samohybných děl po vzoru hlavně německých stíhačů tanků Marder a samohybných děl StuG jako ekvivalent k levnému protitankovému mobilnímu prostředku pro podporu pěchoty. Například na počátku roku 1950 španělští technici pokusili o usazení houfnice 105 milimetrů (4,1 in) L / 26 na podvozek získaných samohybných děl StuG III.

I přes úpravu věže a usazení děla ovšem program nikdy nepřesáhl stádium prototypu. Proto byly zahájeny práce na další třech projektech s různými děly:
- kanón ráže 88 milimetrů L / 56
- houfnice 122 milimetrů L / 46
Ovšem i tyto projekty nakonec skončily pouze na rýsovacích prknech.

Zřejmě nejslibnější byl program samohybného děla na podvozku tanku Verdeja s kanónovou houfnicí ráže 75 mm - tento stroj ve své finální podobě se svou výzbrojí, pancéřování a koncepcí stroje hodně podobal německým stíhačům tanků Marder II a III. Práce začaly v průběhu roku 1945 konstruktér-Major Verdeja začal pracovat na instalaci houfnice L/40 ráže 75 milimetrů, jež byla speciálně pro tento stroj navržena společností Sociedad Española de construcción Naval.

Nenáročnost výroby, rychlá výroba houfnice a její osazení znamenalo, že krátce po zahájení výroby prototypu již byla Verdeja 75 připravena k vojenským testům, kterými ovšem nakonec neprošla z důvodů oteplení vztahů mezi Španělskem a západními zeměmi a tím pádem levným nákupem vojenské techniky z USA. Osud samohybného děla byl hodně stejný jako u Verdeja 2 a vozidlo bylo ponecháno beze změny v areálu v Carabanchel až do roku 1973, kdy byl přesunut na španělskou základnu Alfonso XIII, kde sídlila mechanizovaná pěchota (Regiment Wad Rass nº 55), nakonec ale skončila na bývalé republikánské vojenské základně  El Goloso, mimo Madrid, jako výstavní kus v nově otevřeném vojenském muzeu.


Carro Verdeja s houfnicí ráže 75 mm

Zdroje:
wikipedia.org
forum.worldoftanks.eu
forum.valka.cz
panzertruppen.org
panzernet.net
armas.es
flickr.com
rojoyazul.net

[NeonMaster]

Mám velice rád takové články o výzbroji, ve válce méně významných zemí a bohužel se o tom špatně shánějí informace.Takže díky za velmi zajímavý článek je to snad jediný delší článek který jsem dočetl celý.