Autor Téma: Osm roků v temné kobce  (Přečteno 3411 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Osm roků v temné kobce
« kdy: Duben 28, 2013, 09:03:18 »
Jsem pánem prostoru a času

     Na konci první světové války, byly zbytky Přemyšlské pevnosti převzaty čerstvě ustanovenou Polskou republikou. Objekty, které byly v zachovalém stavu, sloužily jako vojenské sklady, jiné měly být zdemolovány. V roce 1923 se Polsko potýkalo s kritickým nedostatkem železa a tak bylo rozhodnuto o jeho vytěžení ze zbytků poničené pevnosti. Primitivní nástroje si ale s tunami sutin nedokázaly poradit a tak přišla na řadu trhavá síla náloží. Metr po metru se dělníci prokopávali hlouběji do nitra pevnosti, až narazili na těžké pevnostní dveře. Byly vyrobeny z kvalitního železa a tak byly rychle vypáčeny. Až doposud by se nejednalo o nic zvláštního, leč brzy se mělo udát něco děsivého, co si následně vyslouží vlastní článek v novinách. Děsivý příběh, který prožili dělníci při demolici zbytků fort XIII San Rideau.
     Byla právě obědová přestávka, kdy se většina dělníků vydala k zaslouženému odpočinku. Jeden mladík se ale rozhodl temnou chodu ústící do prázdnoty prozkoumat. V podzemí fortu ale dlouho nepobyl a brzy se vyřítil z temné chodby, načež na čerstvém vzduchu omdlel. Když se jeho kolegům podařilo jej vzkřícit, jen drmolil: „Hrozné, hrozné…“. Následně sestoupili do temného podzemí čtyři urostlí dělníci, vedení mistrem. Světlo baterek protlo zatuchlý opar a muži brzy dorali do chodby, na jejiž bocích spatřili mnoho dalších dveří vedoucích do malých sklípků, podobných vězeňské cely. Chodba ústila do sálu, v jehož podlaze nalezli funkční studnu. Na konci sálu nalezli dvě vybíhající chodby. V jedné z nich dělníci objevili nervózní dělníci směs armádního materiálu – klubka ostnatého drátu a rozházené puškové náboje. Šířil se zde nesnesitelný zápach močoviny a hniloby. Všude se to hemžilo velkými potkany. Postranách chodby byly vyražené čtyři místnosti. V první z nich se válel ztrouchnivělý chléb i rozbité sklenice, rozšlapané bedny i prázdné plechovky. V druhé místnosti se nacházely zbytky uniforem a ošacení. Poslední dvě místnosti ale byly zamčené.
     Průzkumníci si dodali odvahy a dveře vypáčili. A pak jej spatřili. V koutě místnosti spatřili nefalšovaný přízrak, obživlého kostlivce! Strnulé dělníky, kteří nemohli od polonahého stvoření porostlého šedými vousy a vlasy odtrhnout oči, vytrhl až výkřik kolegy z poslední místnosti. Ten zde totiž narazil na napůl zetlelou a napůl mumifikovanou mrtvolu, šklebící se do tmy.
     Živý kostlivec reagoval na křik tím, že si zakryl oblast uší a za stálého ječení se kolébal na místě. To už bylo na šokované dělníky příliš. Nechali přízrak v místnosti a okamžitě vyběhli na denní světlo. V podvečer dorazila k troskám pevnosti policejní hlídka a skupina ozbrojených vojáků z nedalekých kasáren. Zanedlouho ozbrojenci vynesli z útrob pevnosti zmítajícího se kostlivce. Ihned se ukázalo, že se nejedná o zhmotnělý přízrak, ale o živého člověka, nyní vyděšeného a dezorientovaného. Policejní komisař se jej pokusil vyslechnout, leč marně. Bylo tedy rozhodnuto o jeho převozu do nemocnice. Ještě té noci, po transportu do nemocnice, dotyčný zemřel.
     Zmíněný policejní komisař se ale rozhodl podzemí prozkoumat a přijít celé záhadě na kloub. Brzy se mu podařilo alespoň částečně rekonstruovat okolnosti pobytu nešťastníka v zasypaném podzemí. Klíčovým se ukázal nález nález deníku, ukrytý v jedné z plechovek na hromadě smetí. Z poničeného sešitu vypadla zažloutlá fotografie mladé dívky s nápisem v azbuce na druhé straně: „Hlídej, Bože, moji lásku, všude s tebou, navždy tvoje, 25.VII.1914.“
     Denník byl původně zápisníkem rakousko-uherského proviantního důstojníka, a obsahoval proto několik stran o stavu zásob. Pak ale na tento text navazoval text v azbuce. Zprvu psán úhledným písmem, které se časem změnilo v těžko identifikované škrábance. Z poškozeného textu se podařilo zachránit alespoň fragmenty:

     „Nevím již kolik let uplynulo od toho nešťastného rána, kdy jsme se dostali do rakouského zajetí. Já a stábní kapitán Nowikow. Tyto divné pomínky, ve kterých nyní žijeme, mi nedovolují mít zdání o čase. Zapisuji běh událostí tak, jak šly po sobě. Po tradičním výslechu a okradení jsme byli umístěni do malé cely v katakombách této pevnosti. Neuplynulo moc času, od doby, kdy jsme dostali naposledy najíst a stalo se to, čemu doposud nerozumím. V jedné chvíli se ozvaly strašné rány jako by se celé podzemí rozechvělo. Pevnost se viditelně otřásala následky výbuchů. Odhozen na chladnou zem jsem si byl jist, že brzo zemřu. Nelitoval jsem života a lidí, jenže – země zaječela jako zvíře a později neustále všude hučelo. Dlouho se ještě ozývaly otřesy a výbuchy, ale již vzdáleně a slaběji. Mysleli jsme, že došlo k zemětřesení nebo byla pevnost cílem náletu spojenců. Shodli jsme se, že muselo dojít k něčemu nezvyklému, protože dost dlouho se nikdo neozýval a nikdo nás nehledal…
     Vylekaní a hladoví jsme vylomili dveře naší cely a snažili jsme se dostat na svobodu, nebo alespoň voláním upozornit na to, že jsme zde zůstali. Marně. Železné dveře nechtěly za žádnou cenu povolit a volání bylo bezvýsledné. Bloudíce poslepu podzemím jsme narazili na místnost se studní, kde byly bohaté zásoby proviantu a oblečení, asi pro posádku pevnosti.
     Mimo různých produktů v konzervách, jsme narazili na bohatou zásobu rumu, cigaret, svíček a zápalek. Používáme tyto věci, i když se obáváme následků rakouských úřadů. Co se dá dělat, když nás v tom vlastní vinou nechali oni.
     Podle toho, jak mám zarostlý obličej, jsme usoudili, že jsme tady asi již dva týdny. Celou dobu jsme strávili tím, že jsme se snažili dostat z vězení. Bohužel ale ani železné dveře, ani betonové stěny neustoupily nšim dětským nástrojům, vyrobeným z plechovek a mosazných nábojů. Zničili jsme si tím jen ruce, únavou jsme omdlévali, proklínali a plakali jako malé děti.
     Nakonec jsme dospěli k závěru, že se odtud sami nedostaneme a budeme muset čekat na to, že na nás zapomněli a že nás tady najdou. Žijeme jen nadějí… Vyprávěli jsme si životní zážitky, obsahy knih, dějiny světa, hráli jsme různé hry, lovili jsme na rekord potkany, až jsme se vzájemně nenáviděli. Nemáme den ani noc, jen věčnou temnotu ticho, hnilobný zápach, vlhké stěny a konzervy. Zničující nadvládu času. Chvilka a měsíc se od sebe ničím neliší, jen opuštěním a nicotou.
     Našli jsme si zábavu. Nowikow pije do úmoru a já pracuji na svých hodinách. Vyrobil jsem je sám: postavil jsem na bečce kotel, nalil jsem do něj vodu a udělal dole dírku. Počítal jsem si vlastní tep a upravil na 70 kapek za minutu. V důsledku toho, jak se snižovala hladina vody v kotli, jsem si na jeho stěnách značil hodiny a dny. Když všechna voda z kotle vytekla, vyznačil jsem čáru na stěně a vypočítal dobu, za kterou se celá operace stala.
     Teď hlídám svoje hodiny, poslouchám kapky, sleduji stav hladiny a přelévám vodu z bečky do kotle. Těším se z toho, že jsem vykonal dobrou práci. Vylil jsem 90 beček vody a Nowikow vypil všechen rum. Po vystřízlivění bloudil temnými chodbami katakomb. Ztenčující zásoba sucharů nás postavila před pravdu, kterou jsme v sobě skrývali dva roky. V tomto hrobě nemáme žádnou naději a čeká nás smrt hladem a utrpením.
     Nowikow neměl slitování pro mě a ani pro sebe – plechem z konzervy si prořízl hrdlo. Dlouho naříkal a dusil se vlastní krví. Zavřel jsem tělo do jedné cely a zůstal jsem sám. Poslouchal jsem ticho jako varhany v kostele. Nespal jsem – ticho hučí a tma svítí.
     405 beček…zdálo se mi, že jsem byl ve svém rodném kraji, matka, sestra, teplý sluneční den, vůně květů…daleký horizont nebe…tolik krásných barev a ona mluvila, že na mě nezapomněla a že mě má stále ráda. 530 beček…stále jsem si představoval svobodu lidí a obrazy světa.
     702 beček…už jím a piji velmi málo, stále mě vše tíží čím dále víc…usínám hned, jak si na spánek vzpomenu. 1001 beček…to, co se mi dříve zdálo kdysi při horečkách, nyní vidím plasticky a skutečně. Již nepřelévám vodu ve svých hodinách, nejím, nepiji a necítím nic. Jsem pánem prostoru a času. Už uctívám stěny svého hrobu, protože v nich nacházím svoji svobodu a svůj život. Pomalu mi zhasíná moje poslední svíce…“

Polské vyšetřování spojené s odkazem na nešťastníkův deník tak potvrdilo, že zavalené prostory nebylo možné, od roku 1915, opustit jinak než po jediném schodišti, uzavřeným těžkými dveřmi a stovkami tun suti.
     Tento rozhovor se svědkem celé události byl poprvé publikován v měsíčníku Naokoło Świata (5.číslo z roku 1926), v článku pod názvem Fort XII (což byla chyba), od Wandy Kohutnickiej. Po dlouhé odmlce se článku dostalo pozornosti až po roce 1961, v mnoha knihách a jiných publikacích. I přes několik přímých i nepřímých svědků má příběh mnoho trhlin. Někdy je považován pouze za místní legendu. Nikde totiž nejsou záznamy o místě pohřbu onoho vězně, a i popis vnitřních prostor se neshoduje s půdorysem reálných chodeb. V roce 1971 se ukázalo (po obdržení dopisu), že původní článek sepsal pod pseudonymem bývalý velitel druhého obrněného praporu v Zurawici, Wladyslaw Kohutnicky, který se pod falešnou identitou pokusil vyhnout konfliktu s armádními předpisy, které zakazovaly publikování vojáků v tisku, bez svolení nadřízených.
Na základě původního článku natočil roku 1984, režisér Gregory Królikiewicz psychologické drama pod názvem Fort 13 (pokud se někomu podaří sehnat, budu jen rád).
     Česky článek vyšel letos v druhém čísle časopisu 1.Světová Válka, od Martina Staroně. Citace jsou doslovně přeloženy z polského zdroje, tak jsem je doslovně přepsal. Po lehké úpravě jsem zachoval i většinu doprovodného textu. Opravil jsem ale drobné chyby, podle jiných polských zdrojů. Autor překladu také ignoroval, nebo přehlédl spekulace o původu a pravosti původního článku. Můj článek by měl tedy být přesnější.
     Konečný názor ať si tedy udělá každý čtenář sám.



Němečtí vojáci pózují u znovuobsazené pevnosti San Rideau (1915)


Rakousko-uherští vojáci na troskách pevnosti


Pevnost San Rideau

Zdroje:
Naokoło Świata V/1926 – Wladyslaw Kohutnicky
1.Světová Válka II/2013 – Martin Staroň
http://www.historycy.org/index.php?showtopic=4812&st=15
http://pl.wikipedia.org/wiki/Fort_XIII_Twierdzy_Przemy%C5%9Bl_(%22San_Rideau%22)
http://pl.wikisource.org/wiki/Pami%C4%99tnik_wi%C4%99%C5%BAnia_XIII_fortu_Twierdzy_Przemy%C5%9Bl
http://www.csfd.cz/film/201161-fort-13/
http://pl.wikipedia.org/wiki/Fort_13
http://www.flickr.com/photos/stempel_/3369610925/
http://longway.fm.interia.pl/forty/fort13.htm
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757