II. Beskydská odysea
15. a 16. Říjen byl naplněný radostí i smutkem.
Radostí ze splnění rozkazu, který byl opravdu velmi obtížný a smutek pochopitelně převládal nad ztrátami v řadách oddílu, které byly obrovské.
Z jádra , které čítalo asi 400 mužů, překročilo ve třech oddílech protektorátní hranici 180 .
Zbytek, buď padl, byl zajat anebo se včlenil do některého ze slovenských oddílů, především 2.Čs.part. brig.M.R. Štefánika.
V době kdy Murzin čekal na Jána Ušiaka, učinil rozhodnutí, které mělo zásadní význam v přežití celé pozdější brigády. Mám na mysli vyslání dvou oddílů o 16 mužích na Vsetínsko a Valašskomeziříčsko.
Murzin si podle mě uvědomil, že v tak hustě nepřáteli zasaženém terénu, který je i velmi hustě zastavěn se větší oddíl bude jen těžko ukrývat a uplatnil tak strategii sovětů v partyzánském boji menších pohyblivějších skupin vzdálenějších od hlavního štábního centra. Samozřejmě byl tu i primární úkol rozšířit co nejvíce činnost odbojářů na co největší území.
První seskupení vedl mjr. RA – Ivan Petrovič Stěpanov – válečný zajatec letecký inženýr, uprchlík, který 10.června 1944 spolu s ppor.RA Alexandrem Kotljarovem a por.RAPetrem Moskalenkem uprchli zřejmě z Chomutova, kde prožívali peklo na zemi v jednom ze zajateckých táborů. Stěpanov je zajímavou osobností v historii odboje. Velmi zajímavá je jejich cesta a krycí historka, kterou měli připravenou, pro případné zajetí a kterou si ponechali i po vstupu do oddílu, kde nejprve z asi z opatrnosti neřekli plnou pravdu o své identitě a bylo pro ně čím dále složitější vysvětlovat, že se nesvěřili a tak celé odbojové hnutí žilo v domnění, že jde o přeživší uprchlé letce. Pravda byla ovšem taková, že Moskalenko byl námořník a Kotljarov pěšák. Svou velmi vstřícnou , lidskou povahou si získal v Československu velký respekt a oblibu. Jeho kroky vedly na Vsetínsko, kde navázal styky s odbojáři i skupinami válečných zajatců v rozsáhlém území, kde již existovaly České a Česko – sovětské oddíly například skupina Ing. kpt.Zachara Sirotina a četnického strážmistra Josefa Surovce ve Val. Polance. Oddíl Tomáše Polčáka – Šebíka v Prlově, který vznikl již koncem září setkáním Tomáše Polčáka se sovětským zajatcem Aljošou, ale to bychom předbíhali vzpomenu ještě skupinu mladých odbojářů s názvem „Commandos“ z Liptálu, ale byla tu také Clay-Eva , která zklamala spoustu nekomunistických vlastenců nedodržením slibu o shozu zbraní a jejíž příslušníci, kteří byli téměř v každé obci vstupovali do řad Žižkovců.
Viktor Grigorjevič Ševcov – Grekovskij –toto jméno je asi zkomoleninou otčestva tedy jména po otci, takže to byl ve skutečnosti jen Ševcov,ale mezi odbojáři na našem území byl znám pod jmény Viktorko, kapitán Viktor, kap.Grykovskij. Tento gardový důstojník v hodnosti kapitána velel druhému diverznímu odřadu. Oba oddíly odešly v době,kdy byli na Magurce na prvním, působišti na území Moravy.
V první polovině října se uskutečnilo velmi zajímavé setkání. Na úbočí Kněhyně se sešli zástupci paraskupiny Wolfram, vyslané Londýnskou vládou z italské základny Bari a D.B. Murzinem. Wolfram byl „varován“ hajným Faldynou, který jim sdělil, že se v lesích na Kněhyni kóta 1257, pohybují rusky, česky a slovensky mluvící ozbrojenci. Rotmistři Vladimír Řezníček a Josef Černota byli vysláni, aby zjistili skutečný stav věci.
Josef Černota vzpomíná: „ Postupovali jsme opatrně a v prostoru pod kótou 1072 Magurka, narazili jsme na hlídku- muže s puškou, který nás stavěl rusky „stoj“. Byl dosti překvapen naším zjeveními náhle před ním, a tak, bez dlouhého hovoru a vysvětlování, šel s námi k chatě, kde bylo okolo ní několik ozbrojených mužů, kteří na nás hleděli zvědavě. U chaty se nás ujal další muž v uniformě RA a po dohovoru nás dovedl do chaty, kde u stolu seděl menší muž, zarostlý plnovousem, na hlavě měl koženou kuklu, jakou u nás měli motocyklisté.“
Tak se seznamují dvě geopoliticky odlišné, ale vojensky jednotné skupiny, které posléze dle možností spolupracovaly na velmi dobré úrovni. Až na incident se zrádcem Kotačkou .
Parašutisté skupiny Wolfram vojáci Československé zahraniční armády na západě rtmr.Josef Bierský, čet.Robert Matula,rtmr. Vladimír Řezníček,rtmr. Josef Černota, dostali za úkol vyškolit partyzány, kteří ještě nepřišli do styku s československou, německou nebo maďarskou výzbrojí a radili jim i v dalších vojenských disciplínách. Partyzáni na oplátku přislíbili, že po příchodu velitele s radiostanicí, zašlou do Londýna zprávu o situaci Wolframu, jehož radista Karel Svoboda byl zajat gestapem. Stojí za zmínku, že na společných schůzkách se účastnili i zástupci sovětské zpravodajské paraskupiny ARAP. Na území Moravy byly v druhé polovině roku 1944 a v roce 1945 shazovány výsadky zpravodajců, složené ze sovětských a československých vojáků. Tyto výsadky byly většinou pod velením GRU.
Došlo k domluvě na dalších setkáních přímo s velitelem kpt. Josefem Otiskem, který se uskutečnil a oba velitelé se dohodli na spolupráci. Kapitán Otisk a kpt.Murzin se po vzájemném rozhovoru dohodli na další schůzce. Později se spolupráce rozjela na takovou úroveň, že po příchodu druhé skupiny dostali velitelé Žižkovců od kpt.Otiska 100 000 Kč vyplacené v Říšských markách na pomoc při uchycování oddílu v protektorátu. Wolfram byl po finanční stránce dobře zajištěn a to bylo asi jedním z motivů pro jednání Stanislava Kotačky, ale nebudeme předbíhat.
Mezitím došlo k nepředvídatelnému incidentu, kdy spojenecké bombardovací svazy svrhly na místo tábora několik pum. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jestli to bylo způsobeno tísní pilota a odlehčením při souboji s nepřátelskou stíhačkou – toť verze J. Přikryla, druhá verze je z pera M.Hrošové a poukazuje na skutečnost, že ozbrojení partyzáni mávali na stíhací doprovod jehož piloti navedli bombardér na partyzány v domění, že jde o Němce. / Partyzáni samozřejmě používali ukořistěnou výstroj/. Rotmistr Josef Černota z Wolframu sám uváděl ve vzpomínkách – svaz amerických bombardérů v doprovodu šesti stíhaček. Černota vysvětluje:
„Lidé kpt. Murzina byli oblečeni do všeho možného, od uniforem wehrmachtu, přes slovenské uniformy, byly tam i uniformy četnické, civilní obleky, prostě směs všeho možného…. a tak se asi stalo že je některý pilot považoval za Germány a shodil jim pozdrav v podobě 3 kusů bomb. Jinak se to nedalo vysvětlit.“
Partyzáni vyhodnotili situaci jako rizikovou z toho důvodu, že úřady i když nedošlo ke škodám, provádělo rekognoskaci terénu po bombardování a hrozilo objevení skupiny.
Nejprve se snaží najít si novou základnu. Sláva Koza český partyzán se vydává s lesníkem Janem Křenovským na Zamrzlý vrch, došli až na Pustevny, kde však byl ozbrojený oddíl Hitlerjugend, který tam byl na výcvikovém kurzu.
Času nebylo nazbyt, partyzáni čekali na příchod velitele Ušiaka a zbytku oddílu a neměli zabezpečeno odpovídající místo pro svoji základnu. Jan Kurečka se schází s kolegy z jiných polesí a nacházejí řešení v odvedení oddílu ke kpt.Otiskovi na chatu hajného Karla Kurečky na Trojačce.
Josef Černota ve své válečné zpovědi -Úryvky z válečných let 1939-1945 opět vzpomíná.
„Večer byl chladný a tak jsme zatopili v kamnech, abychom se ohřáli a tu noc jsme všichni ulehli v chatě bez postavení hlídky, což se nikdy nestávalo. Usnuli jsme , alespoň já jako dřevo, když kolem půl noci bylo slyšet dupot a chrastění zbraní, hluk hlasitého mluvení a vzápětí bouchání na dveře, které někdo zkoušel otevřít a pak rusky výzva „ otkryvajtě“ Mysleli jsme na nejhorší a připravovali zbraně k palbě, ale po tomto zvolání vyskočili jsme a otevřeli dveře a před námi stál kpt. Murzin a okolo něho jeho lidé ."
Partyzáni si navzájem vysvětlili s příslušníky Wolframu důvody nočního „přepadení“, velitelé obou družin si v dlouhém rozhovoru dohodli vše potřebné pro další spojení a to i v případě setkání s Němci. Již v tu dobu byli odbojáři informováni o přesunu vojsk z Rakouska, Slovenska a jiných částí Moravy do oblasti moravsko-slovenského pomezí.
Po znovusjednocení oddílu, plní Murzin své slovo a dává k dispozici radiostanici a Wolfram si s její pomocí dojedná shoz zbraní a jiného materiálu, včetně radiostanice. Tehdy dochází k převelení několika jedinců z oddílu Jana Žižky, nebo lépe řečeno byli dáni k dispozici pro převzetí zásilky. Jednalo se o Josefa Strnadela, Frant.Heřmánka, Jiřího Peška, Věru Tomečkovou a Stanislava Kotačku.
Tento „partyzán“ se zpronevěřil všemu, na co přísahal a provedl čin, který vešel do dějin oddílu jako jeden z nejpodlejších a nejodsouzeníhodnějších , jak píše M.Hrošová – „nejkřiklavější selhání jednotlivce.“
Co se vlastně stalo? „Při společné cestě na úbočí hory Smrk, kde měli čekat dva hajní Kabilka a Kurečka, naši spolupracovníci a upřesnit místo kam bude dodán proviant“ – toto je vysvětlení kpt.Otiska, proč Kotačka a rtmr.Bierský odešli spolu.Bierský totiž ve skupině zastával pozici zásobovacího důstojníka, proto šel právě on a on sám si vybral svého společníka i přes to, že byl instruován, aby si s sebou vzal někoho z Wolframu nebo ze skupiny ARAP – kpt.Niščimenka, která s Wolframem sdílela tábor.
Bierský podle kolegů sám půjčuje Kotačkovi zbraň, což je mu opět vytýkáno, ale Bierský Kotačkovi věří. Vyrážejí spolu, Bierský s sebou má velké množství peněz, Kotačka o tom ví! Bierský jde velmi svižným tempem, Kotačka mu nestačí je stále pozadu, Bierský se neustále otáčí a popohání svého vraha ke zrychlení tempa. Co se dělo v nitru Kotačky? Zřejmě frustrace ze své špatné kondice, posílená pocitem nedostatečného postavení v rámci skupiny, násobená Bierského penězi – vždyť u sebe měl peníze v hodnotě přes 200 000 Kč, dovršená labilní psychikou Stanislava Kotačky, recidivisty narozeného v roce 1908 a stíhaného jak německou kriminální policií tak protektorátními vyšetřovateli. Měl za sebou osm odsouzení, první bylo v sedmnácti letech. V Moravském zemském archivu je výpověď Stanislava Kotačky, kde je i popis vraždy rtmr.Bierského.
„Poněvadž po celou dobu pršelo, byl jsem unaven a utahán, chtěl parašutista jíti zase dál a odešel na cestu asi 30 – 50 kroků, obrátil se a když viděl, že pořád jdu za ním, otočil se a pokračoval v chůzi a došel do mlází, já jsem šel za ním, a když došel do mlází vytáhl jsem na něj pistoli, kterou jsem měl uschovanou v kapse kabátu, která byla nabita a ze vzdálenosti asi 20-25metrů jsem do něho ze zadu střelil. Mířil jsem mu do zad, zasáhl jsem ho pod lopatku. F.agent, jehož jméno mi není známo po zásahu dal se na útěk do smrčí se svahu dolů do lesa, při čemž jsem na jeho útěku vypálil několik ran. Zda jsem jej zasáhl, nemohu udati. Na to odebral jsem se v ten směr kam postřelený parašutista utekl a když jsem uběhl asi 700m /10. min. času mého běhu/ našel jsem mnou postřeleného F.Agenta ležeti v nízkém lese na zemi, obličejem dolů, levou rukou si nadlehčoval hlavu a v pravé držel americký colt, který sténal a krvácel z úst a nosu.“ „průstřel hlavy ze zadu, průstřel prsou (asi rána z milosti), průstřel levého stehna, průstřel pravé ruky mezi ukazováčkem a palcem (asi když točil k obraně).“
Vrah si náhle uvědomil závažnost situace, ale těžce poraněnému Bierskému již pomoci nedokázal. V uvedeném protokolu dále detailně popisuje svůj následný postup: „F. agentovi jsem odejmul zbraň, obrátil jsem tohoto obličejem nahoru, rozepl jsem mu blúzu, k tomuto jsem mluvil, kde ho to bolí a co je to kamaráde, žádal jsem jej, aby nekřičel. Na to jsem z výrazu obličeje zjistil, že parašutista byl mnou vážně zasažen, že jej nemohu nikterak zachrániti. Tohoto jsem chtěl zachrániti z toho důvodu, jelikož se ke mně dostavila lítost, proč jsem tento čin proti svému kolegovi provedl. Na to jsem jej obrátil na levý bok a nadzvedl blůzu a hledal jsem rány, kam jsem jej z mé zbraně zasáhl. Zjistil jsem, že parašutista byl mnou zasáhnut pod levou lopatku ze zadu. Tato rána ještě slabě krvácela. Po tomto konstatování jsem namočil svůj kapesník o mokré stromky /smrčky/ a počal jsem mu ránu utírati. Na to jsem se rozhodl, že parašutistovi dám na krvácející ránu kus hadry, které jsem měl v kapse a když jsem tak učinil, opět jsem tento z rány sejmul. Jelikož jsem měl obavu, že by dostal otravu krve od špinavého hadru. Parašutistu jsem po té obrátil obličejem nahoru, otřel jsem mu zakrvácená ústa a krk. Při tom jsem zjistil, že tento byl zakrvácen na pravém stehně a koleně. Z tohoto důvodu jsem mu rozepnul kalhoty, vykasal nohavici, pravé nohy a zjistil jsem, že jsem jej zasáhl do stehna nad kolenem této nohy zezadu. Na to jsem opět parašutistovi přivedl do původního stavu, vyzval jsem jej aby nenaříkal a že se jej pokusím odnésti do našeho stanu, který byl umístěn na kopci, Kněhyni, v Beskydech, k veliteli jehož jméno neznám. Na to pokusil jsem se parašutistu zvednout a podniknouti s ním cestu do našeho stanu. Když jsem ušel asi 20 kroků, mezi čímž jsem spadl na zem, zjistil jsem, že tento není schopen další cesty, sedl jsem si k němu s pozoroval jsem jeho poslední zápas se smrtí. /tento se spínal na zemi, počal se chvěti, kašlal, chrčel, a z jeho úst jemu tekla krev/, krátce nato skonal, a vůbec nejevil známky života. Když jsem jemu pak stírati rukou z úst a očí hlínu a jehličí, zjistil jsem že tento má oči upřeny v jeden směr a s nimi nehýbe. F. agentovi jsem odejmul zbraň, obrátil jsem tohoto obličejem nahoru, rozepl jsem mu blúzu, k tomuto jsem mluvil, kde ho to bolí a co je to kamaráde, žádal jsem jej, aby nekřičel. Na to jsem z výrazu obličeje zjistil, že parašutista byl mnou vážně zasažen, že jej nemohu nikterak zachrániti. Tohoto jsem chtěl zachrániti z toho důvodu, jelikož se ke mně dostavila lítost, proč jsem tento čin proti svému kolegovi provedl. Na to jsem jej obrátil na levý bok a nadzvedl blůzu a hledal jsem rány, kam jsem jej z mé zbraně zasáhl. Zjistil jsem, že parašutista byl mnou zasáhnut pod levou lopatku ze zadu. Tato rána ještě slabě krvácela. Po tomto konstatování jsem namočil svůj kapesník o mokré stromky /smrčky/ a počal jsem mu ránu utírati. Na to jsem se rozhodl, že parašutistovi dám na krvácející ránu kus hadry, které jsem měl v kapse a když jsem tak učinil, opět jsem tento z rány sejmul. Jelikož jsem měl obavu, že by dostal otravu krve od špinavého hadru. Parašutistu jsem po té obrátil obličejem nahoru, otřel jsem mu zakrvácená ústa a krk. Při tom jsem zjistil, že tento byl zakrvácen na pravém stehně a koleně. Z tohoto důvodu jsem mu rozepnul kalhoty, vykasal nohavici, pravé nohy a zjistil jsem, že jsem jej zasáhl do stehna nad kolenem této nohy zezadu. Na to jsem opět parašutistovi přivedl do původního stavu, vyzval jsem jej aby nenaříkal a že se jej pokusím odnésti do našeho stanu, který byl umístěn na kopci, Kněhyni, v Beskydech, k veliteli jehož jméno neznám. Na to pokusil jsem se parašutistu zvednout a podniknouti s ním cestu do našeho stanu. Když jsem ušel asi 20 kroků, mezi čímž jsem spadl na zem, zjistil jsem, že tento není schopen další cesty, sedl jsem si k němu s pozoroval jsem jeho poslední zápas se smrtí. /tento se spínal na zemi, počal se chvěti, kašlal, chrčel, a z jeho úst jemu tekla krev/, krátce nato skonal, a vůbec nejevil známky života. Když jsem jemu pak stírati rukou z úst a očí hlínu a jehličí, zjistil jsem že tento má oči upřeny v jeden směr a s nimi nehýbe.“
Z tohoto protokolu jasně vyplývá jaká povaha byl Kotačka a že být na jeho místě někdo jiný, tato tragédie by se nestala,historie však nezná spekulace. Kpt.Otisk sám litoval Bierského a označil jej za příliš důvěřivého. Kotačka jako zkušený kriminálník se zřejmě dovedl mistrně pohybovat z role do role a chorobné lhaní mu šlo na jedničku.
Kotačka svou oběť hned po vraždě okradl o vše co, mohl použít. Velitel Wolframu kpt. Otisk také uvádí seznam ukradených věcí: „Vrah odcizil jmenovanému 150.000 Kčs v RM, 50 amer. dolarů ve zlatě po deseti dolarech, 2 americké pistole, 150 nábojů, dvoje hodinky náramkové, kalhoty a seznam partyzánů.“ Seznam kterých partyzánů, se mi nepodařilo upřesnit, ale budu na tom pracovat dále.
Celá tato epizoda tímto nekončí. Kotačka se po zatčení dává k dispozici gestapu a kolaboruje.
22.10. 1944 dochází za jeho účasti k první proti-partyzánské akci. Kotačka spolu s druhým bývalým partyzánem – kolaborantem Jaroslavem Mézlem, vede 300 příslušníků německého komanda. Dvojnásobná přesila ve stavu mužstva a tři desítky partyzánů z necelé stovky nemají zbraň. To čemu se Ušiak s Murzinem vyhýbali, tedy předčasnému střetu s Němci bylo realitou.
Partyzánům pomohlo mlhavé počasí a četa Slávy Kozy, která narazila na zadní voj německého oddílu. Střelbu zahájili partyzáni, němci panikaří. Mají několik zraněných. Než se hitlerovci vzpamatují, partyzáni unikají z plánovaného obklíčení.
Oddíl byl zachráněn, za cenu zatčených hajných Josefa Faldyny, Františka Kubaly a Karla Kurečky, vlastníka chaty kde byli ubytováni v posledních dnech. Na spolupráci hajných upozornil Kotačka.
Nezměrné hrdinství v té době prokazovali bez jakékoli dávky patosu podporovatelé stejně jako sami partyzáni. Další z lesníků Ladislav Kubíček pomáhá vybrat další místo pro štáb oddílu a to na Kněhyni.
Naplno se rozbíhá pátrání Gestapa i protipartyzánských oddílů soustředěných v této oblasti.
Všechny lesní stavby, chaty a přístřešky pro lesní personál jsou prohlíženy a následně ničeny. Oddíl je pevně uchycen v protektorátu, má podporu místního obyvatelstva, které i přes hrozící sankce, nepolevuje v zásobování a z Horní a Prostřední Bečvy, Čeladné a okolních osad přibývá i dobrovolníků do partyzánských řad, stejně tak jako i poctivých vlastenců, kteří bez ohledu na riziko pomáhali jak se dalo.
Do třetího listopadového dne, se partyzánům dařilo unikat obrovské kumulaci německých sil, seskupených k provedení operace Tetřev-Auerhahn, která měla zničit bandu Murzin – Ušiak, jak je nepřátelé nazývali.
Zdroje: MZA: Výpověď Stanislava Kotačky fond C 141, kart. Protokol se Stanislavem Kotačkou
Na každém kroku boj - M.Hrošová 2012
Archiv autora
Archiv bezpečnostních složek
