Autor Téma: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova  (Přečteno 13893 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
 
I. Od výsadku, přes Slovensko až na Trojačku

 


Tato partyzánská brigáda je opředena mnoha mýty, polopravdami i úplnými výmysly, které si tady dovolím popravit. Pokud budete mít nové informace i s vaší pomocí

Jak už jsem jinde na fóru podotknul, téma ozbrojeného odboje na Moravě bylo zprofanováno komunistickým režimem v tom smyslu, že některé jejich činy byly glorifikovány a jiné zapomenuty a samotní partyzáni se mnohdy stávali oběťmi provokací. Existuje o  partyzánech   publikace Hyeny, která je líčí jako opilce, výtržníky,násilníky a konfidenty a její pokračování o jejich poválečném osudu Hyeny v akci tady nechci rozebírat. Samozřejmě, že mezi téměř 1400 muži jednotky / březen 1945/ se určitě našla skupinka, která nedělala partyzánům nejlepší jméno a to nemám na mysli Josefa Houfka z oddílu Olga, což byl násilník, který vraždil i své podřízené partyzány. Existovala též skupina vlasovců, kteří chodili po Hostýnských a Vizovických vrších a vydávali se za partyzány, chovali se příšerně a tím diskreditovali odbojové hnutí mezi širokou veřejností. Já s autorem obou knih zásadně nesouhlasím a to je vše co k chci k JUDr.Pospíšilovi říci.
 Chci jen aby se dostalo uznání těm partyzánům, kteří si to zaslouží. Pocházím totiž z Valašska a vím, že drtivá většina partyzánů byla poctivými vlastenci a s koncem války a demobilizací se vrátili k normálnímu životu . Je pravdou, že byli většinou levicového smýšlení, ale to sem nepatří. V té době spolupracovala jednotka Murzinova i s Wolframem kapitána Otiska od, kterého přijala velký obnos peněz na úplatky gestapu a na dovybavení obuví, šatstvem, jídlem. Murzin byl kvůli tomu vyšetřován i GRU - vojenskou kontrarozvědkou a jak sám říkal při návštěvě v roce 2005 a byl jsem u toho, že jej to málem stálo život.
Partyzánská brigáda Jana Žižky - budu používat i zkratku pbjž, byla jedinou partyzánskou jednotkou, vyznamenanou Čs.válečným křížem 1939 a byla největší ze všech partyzánských jednotek na území protektorátu s téměř 1400 příslušníky. 474 jich padlo, bylo umučeno či popraveno za pomoc odboji. V řadách PBJŽ bojovalo více než dvacet národností i když některá národnost byla zastoupena třeba jen jedním nebo dvěma bojovníky.
 Češi, Slováci, Rusové, Bělorusové, Tataři,Belgičané, Angličané,Rakušané, Němci, Kazaši, Ukrajinci, Maďaři, Moldavané, Dagestánec, Srbové, Chorvat, Bělorusové, Gruzínci, Rumuni, Poláci, Tádžik. To potvrzuje fakt, že cílem nebyl komunistický převrat, ale čistě boj proti nepříteli celého demokratického světa. Na úvod by to mohlo stačit a hurá k tématu.

  
    Ján Ušiak          D.B.Murzin
 
Primární výsadek se uskutečnil na dvakrát a to tak, že první část pod velením por .Ušiaka seskočila 21.srpna 1944 strojem SI-47 a druhý desant byl vysazen v noci z 30. na 31. srpna 1944,ten přiletěl v Douglasu C-47. Obě části desantu dopadly v katastru obce Sklabiňa v okrese Martin, kde byly očekávány partyzány z 1 čs. part.brigády M.R.Štefánika pod velením majora Rudé armády( dále RA)  Petra Alexejeviče Velička. Původní dispozice Ušiakova oddílu spočívaly ve spojení se Žilinskou vojenskou posádkou a činností v prostoru Vrútky, Žilina, Povážská Bystrica, tedy rozvíjet bojovou aktivitu na severozápadě Slovenska. V dalších dnech se podíleli na rozvědné činnosti v intencích štábu brigády M. R. Štefánika. Do řad oddílu jsou přijímáni nováčci z řad místních dobrovolníků i českých a moravských vlastenců bojujících v SNP.

Zlom přichází 5. nebo 6. září 1944, kdy dostávají od Ukrajinského štábu partyzánského hnutí (UŠPH), nový zásadní rozkaz, přesun na Moravu. Nedochovaly se záznamy o hlavních důvodech změny působiště Ušiakovy skupiny. V tomto ohledu můžeme jen spekulovat jestli  se mohlo jednat o urychlené rozšíření povstání na území protektorátu Čechy a Morava a tím pomoci SNP, nebo UŠPH potřebovala více zpravodajských informací z Moravy jako z dalšího bojiště postupující fronty, anebo pomoci rozdmýchat povstání na území Čech a Moravy.

Původní výsadek
                              Velitel - poručík Ján Ušiak
                              Náčelník štábu a poradce kpt.RA- Dajan Bajanovič Murzin
                              Zástupce velitele pro zpravodajskou činnost -  Npor.RA - Pavel Nikolajevič Morozov
                              Velitel diverzní skupiny - Por. RA - Pavel Kudelja
                              Zástupce náčelníka štábu - Martin Valaštiak
                              Politický komisař - Des. Alexander Turský
                              Starší radista - Vladimír Kolomackij
                              Radistka - Alexandra Timochovová
                              Lékař - Ablaiz Latypov
                              Rozvědčík - Valentin Nikolajev
                              Rotný - Ondřej Melek
                              Čet. - Ján Kolodžej
                              Des. - Michal Dupkala
                              Des. - Štefan Petruš
                              Des. - Ján Segeč
                              Svob.- Jozef Michálek
                              Svob.- František Tkáč
                              Michal Masaryk
                              Josef Nemec
                              Ján Sčur 
                              František Ralbovský




Původní výsadek při výcviku ve Svjatošinu červenec 1944
Po obdržení rozkazu k přechodu na Moravu, neváhal Ušiak a hned 6.9 se vydal na cestu. Ze Sklabině se vydalo těleso o síle okolo šedesáti osob, složených z původních desantníků, dobrovolníků z okolí, kteří se přihlásili k plnění tohoto přetěžkého úkolu a příslušníků protektorátu, kteří byli zachyceni v této oblasti při své snaze jít na pomoc bojům ve Slovenském národním povstání. Většina z nich souhlasila z návratem do protektorátu i s tím rizikem, že při zatčení je čeká smrt, poněvadž mnozí z nich byli na území Čech a Moravy stíháni za své nepřátelské postoje k říši.
Kolem 10.září se Ušiak se svými lidmi ocitají v oblasti Rajce, kde prováděli průzkumné akce v okolí neovládaném povstalci a dostali se i do bojových střetů s nepřítelem, který se rekrutoval jednak s německých jednotek všech druhů a také z POHG, které představovaly velké nebezpečí, protože na území Slovenska se v té době připravovaly speciální proti – partyzánské skupiny složené z německo – slovenských dobrovolníků, kteří prodělávali výcvik pro boj po vzoru anglických Commandos a jejich úkoly spočívaly v přechodu fronty a záškodnickém působení v týlu nepřítele – tedy Rudé armády.
Úkoly těchto jednotek:
a)      Školení  jednotky v boji proti partyzánům, vyzkoušení a otužování zejména Slováků.
b)      Sbírání  zkušeností vlastními akcemi. Vyzkoušení různých bojových metod a možností nasazení.
c)      Důkladná  výzvěda pracovních metod nepřítele: organizace, drobná válka, sabotážní akce.
d) Výzvěda bolševické sítě organizační a konfidentské. Vlastními akcemi nabýt zkušenosti jako podklad pro jiné jednotky a vytvořit předpoklady pro vybudování vlastní odbojové organizace dalekosáhlým rušením a rozbitím nepřátelského odbojového hnutí.

Z těchto jednotek můžeme uvést skupiny Edelweiss(Protěž) ,  Josef ,  Scheewittchen(Sněhurka)
Jednotka „Josef“ – velitel npor. Walter Pawlovski ( krycí jméno Ryba),  /další z představitelů oberscharfüfrer Kurt Werner Tutter/, byla krycím označením jedné z částí „Stíhacího svazu Slovensko“, stejně jako Edelweiss  (Protěž) – velitel hrabě mjr. THUN a Scheewittchen (Sněhurka) – velitel por. Schindler. Stíhací svaz Slovensko/SS Jagdverbande Slowakai/ – podléhal – Stíhacímu svazu jihovýchod pod vedením mjr. Benesche.
Tato uskupení podléhala takzvaným SS Jagdverbande jejichž velitelem byl specialista třetí říše na teror podplukovník Otto Skorzeny.
Partyzáni pozdější brigády Jana Žižky se mohli se skupinou Josef setkat později na Ploštině a v Prlově.
Vraťme se k bojové cestě zatím ještě skupiny Ušiak – Murzin, která ve chvílích volna, jichž bylo velmi málo hledala své bojové pojmenování, které nakonec našlo podobu v názvu 1. Československá partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova.
V Rajci se setkali se štábem 2.čs.partyzánské brigády Milana Rastislava Štefánika, který měl sídlo nedaleko Kuneradu. Zde je na místě uvést důležitý fakt, že  partyzáni  Štefánikovy brigády  převelili   k Ušiakovi nové muže i s výzbrojí. Jednalo se jak o místní dobrovolníky, Čechy bojující v povstání, jenž se přidali k Ušiakovi jakmile se dozvěděli o poslání této mise tak i o povstalecké vojáky pod velením četaře Vendelína Budaje. Do výzbroje oddílu se dostává několik těžkých kulometů Gorjunov, Maxim a spolu s protitankovými puškami PTRD/PTRS/ 14,5 x 114 mm z původního arzenálu, doplnila výzbroj oddílu na vcelku slušnou úroveň. Jinak se výzbroj lesních bojovníků skládala z nejrůznějších zbraní, jednak kořistních mezi které můžeme počítat hlavně pušky K 98, kulomety MG – 34/42 nebo automaty MP-38/40, dále disponovali zbraněmi  z původního výsadku, kde logicky převažovala sovětská výzbroj v čele se samopalem PPŠ – 41 – Špagin, puškou Mosin, pistolemi Tokarev, Nagant a již uvedenými těžkými kulomety a protitankovými puškami sovětské výroby. Ve výzbroji povstalců byly též zbraně prvorepublikové armády nyní používaných ozbrojenou složkou Slovenského štátu. Mezi zbraněmi tohoto původů vévodí čs.lehký kulomet vz. 24/26/30 a puška vz.24. Výzbroj byla doplňována o nejrůznější typy granátů nejrůznější provenience.
 Pobyt u Rajce nezůstal bez bojových střetů, hlavně průzkumníci se v bojových střetech setkali s nepřítelem z obou táborů – POHG i SS. Obě tyto složky represivního aparátu se podílely na krutých, nelidských popravách civilistů u Kremničky, kde v masových hrobech a v pecích vápenky skončily stovky  popravených odbojářů, ale též vojáků armád spojenců a to amerických, francouzských, ruských aj.
V noci ze 13. na 14 září 1944 se za velmi těžkých okolností, kdy fašistická správa kraje bedlivě střežila přechod přes tuto důležitou přírodní bariéru a dokonce na ní zakázala veškerou lodní dopravu všemi druhy plavidel, podařilo překročit řeku Váh celému Ušiakovu oddílu a to hlavně s přispěním místních dobrovolníků . První skupina se dostává přes Váh mezi Povážskou Teplou a Bytčou a další skupinky se přesunuly u dědinek Predmier a Mikšová.
15. a 16. září nacházíme bojovníky poručíka Ušiaka  mezi vesnicemi Jasenica, Papradno a Horní Mariková.  Oddíl je stále posilován novými rekruty z protektorátu, kteří  jsou zachycováni na své cestě pomoci SNP a ve velké většině se přidávají k Ušiakovi, když ten jim prozradí cíl své mise – boj na území Moravy.
Okolo 20. Září se štáb oddílu zastavuje v hájence Josefa Němčáka ve Štiavniku a zde si na tři týdny zřizují opěrný bod, při chystaném přechodu na Moravu.  Partyzáni však netušili jaká situace panuje v protektorátu, jaké síly proti nim stojí a jakým způsobem by optimálně mohli svůj úkol realizovat. Po poradě z D.B.Murzinem a lidmi, kteří přešli  z protektorátu  a mají svoji zkušenost s touto nelehkou záležitostí, volí Ušiak přechod hranic po menších skupinách.
Na území, kde se nacházel zárodek brigády panoval v té době „zvláštní pořádek“, nedosahovala zde ani moc klerofašistického Slovenského štátu ani tady neplatil nový pořádek zavedený Němci, což umožňovalo spolupráci partyzánů s obyvateli nakloněnými povstání ze širokého okolí. Odpadla tím jedna velká starost a to zásobování, které zajišťovali ochotní lidé v tomto koutě moravsko-slovenského pomezí.  Tento stav,  však nemohl při stavu povstání, které ustupovalo Německé přesile trvat dlouho.
V tomto období pronikaly rozvědné skupiny oddílu na území protektorátu aby zjistily co nejvíce strategických informací nutných pro přesun většího počtu lidí.
V době příprav na přechod hranice se k oddílu připojily skupinky sovětských válečných zajatců, kteří měli po strastiplné cestě ze zajetí dost morálních sil na to připojit se k bojové jednotce a znovu nasazovat svůj život ve spravedlivém boji proti nacistickým uchvatitelům.
Tito bojovníci byli zajati v prvním roce války, kdy Rudá armáda ustupovala a byla drcena přesilou německých obrněných divizí přičemž se do zajetí dostaly statisíce rudoarmějců. Mnozí z nich měli důstojnické hodnosti a bohaté zkušenosti z bojového nasazení a všichni byli dobře připraveni na strádání při vedení partyzánské války z dob kdy byli v zajateckých nebo pracovních nacistických lágrech. Za všechny uveďme majora I.P Stěpanova, kapitána P.F. Buďka, poručíka V.P Nastěnka, poručíka Petra Moskalenka a mnohé další.
V noci z 21. na 22 září 1944 se odehrál cvičný přechod asi padesáti mužů přes protektorátní hranice. Cesta vedla kolem Malých Karlovic. Navzdory pečlivé přípravě a konzultaci s místními odbojáři se dostali partyzáni do střetu s nepřítelem, který byl v přesile a museli se stáhnout.
Své jméno dostává oddíl mezi 22. a  25. zářím 1944, kdy probíhaly diskuse o této otázce a  nakonec se partyzáni shodli na názvu 1. Čs.partyzánský oddíl J.Žižky z Trocnova i když sovětským partyzánům jejich bojoví druhové z Československa museli objasnit historický význam a činy jednookého vojevůdce.
25. září v nočních hodinách vydává se oddíl na pochod přes hranici. Ráno nad jedním z hraničních kamenů na němž v té době bylo na moravské straně D, symbolicky složil oddíl přísahu tohoto znění.

PŘÍSAHA PARTYZÁNA

Přísahám na vše, co je mi svaté, že v boji za osvobození Československa nebudu litovat nai svých sil, ani svého života. Nemilosrdně budu mstít všechna muka a slzy našich matek a sester, zavražděné vlastence, všechny zločiny spáchané německými a maďarskými barbary na Češích, Slovácích, Karpatských Ukrajincích.
Dobrovolně jsem se přihlásil do řad partyzánských bojovníků a slibuji, že budu vždy poslušen rozkazů svého velitele a svého oddílu a budu je bez odmluvy plnit. Svěřené tajemství budu posvátně chránit a své druhy a oddíl nikdy nezradím, byť bych byl vystaven sebevětším mukám. Kdybych však svůj oddíl zradil nebo nesplnil jeho příkazy, nechť mne stihne přísná trest z rukou mých kamarádů.
Můj oddíl bude mi rodinou, moji kamarádi mými bratry. Bude li  raněn můj druh, nebo upadne do těžkého postavení budu mu nápomocen a nedopustím, aby se dostal do rukou nepřítele. Sám nikdy se živý nevzdám nepříteli.
Všechny mé myšlenky a síly budou ode dneška věnovány jednomu cíli: Škodit nepříteli na každém kroku, pomáhat ze všech sil v boji za svobodu. V tomto boji neustanu, dokud poslední cizák nebude vyhnán z naší půdy, dokud Československá republika nebude opět svobodná.
Mým heslem bude: Smrt fašistickým okupantům! Svobodu národům Československa!

                                                                                                                                                            Tak přísahám!

Zásobovací rota Michala Masaryka rekvírovala v domě německého státního příslušníka Františka Pietsche, potraviny, živý dobytek, ale našlo se zde i šest pušek s municí.
Partyzáni byli dlouhým pochodem unaveni a čekali na připravované jídlo, když tu se znenadání objevila hlídka německé celní stráže. Došlo k přestřelce, partyzáni se stáhli do obraného perimetru na úbočí kopce proti příjezdové komunikaci a připravili se k boji neboť bylo jasné, že Němci si přivolají   posily. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat, hukot motocyklů a nákladních automobilů se stále přibližoval a Murzin vydal rozkaz, čekat až se nepřítel přiblíží a první výstřel měla obstarat protitanková puška, což se také stalo a následně se rozhořel se tvrdý boj.

První útoky se Ušiakovcům podařilo odrazit, narůstající tlak nepřítele však sílil, dokonce se partyzáni dostali téměř do obklíčení, ale díky četě Michala Dupkaly se nepodařilo nacistům kruh obklíčení dokončit .  Další a další čerstvé hitlerovské jednotky, které neustále proudily z blízkých i vzdálenějších posádek, donutily partyzány k návratu na výchozí pozice na slovenské straně ve Štiavniku.
Šťiavnik byl stále svobodný, ale německá branná moc se chystala toto místo brzy pročesat a pacifikovat případné nepřátele a bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde.
Ušiak si uvědomoval, že byla prozrazena přítomnost většího oddílu v pohraničním pásmu a hlavně jeho záměr co nejvíce utajit přechod hranice selhal a tato dekonspirace jej osobně prý velmi mrzela.
Nicméně na rozkazu, za každou cenu se dostat na Moravu se nic neměnilo. Ušiak byl jako správný velitel příkladem svým chlapcům a pozvedal morálku, hlavně u slovenských příslušníků skupiny, kteří zastávali názor, že by bylo lepší bojovat na Slovensku. Hlavními propagátory tohoto názoru byli kupodivu desantníci a to hlavně Alexander Turský, kteří byli připraveni na okamžité zapojení do ozbrojených bojů a ne na trpělivou organizátorskou, propagandistickou až následně bojovou činnost a to v prostoru velmi hustě obsazeném nepřítelem. Tyto diskuze neměly u Ušiaka žádnou odezvu, jeho linie byla jasná. Dostaneme se na Moravu stůj co stůj.
Přípravy na další přechody se nezastavovaly. Denně se vydávaly rozvědné skupiny na území za hranicí, aby mezi místními lidmi získali potřebné kontakty na spolehlivé lidi a snažili se o navázání kontaktu s odbojovým hnutím. To se zpočátku nedařilo, ale ochotných lidí vlastenců bez příslušnosti k odbojovým skupinám našli Žižkovci dost. Museli si však dávat velký pozor. Neznalost protektorátní reality byla nebezpečím, které jak se ukáže později bylo možná podceněno. I když byli varováni před Gestapem a jeho sítí agentů, hlavním úkolem dne bylo přichystat přechod hranice a navázat styk s podzemím za každou cenu.
Poučeni nezdarem z 25.září se rozhodli uposlechnout rady D.B.Murzina o přesunu na Moravu po částech. Byl vydán rozkaz zformovat první oddíl, kterému velel sám Murzin a dostal od Ušiaka, který uznával jeho bojové zkušenosti volnou ruku při výběru lidí. Murzin si vybíral muže, kteří za sebou měli vojenský výcvik, z toho jasně plyne, že mezi jeho lidmi byla většina sovětských vojáků, ale i protektorátní občané s výcvikem byli zařazeni do prvního odřadu pro svoji zkušenost s životem v protektorátu.
Pro co nejsnazší průběh přechodu byla připravena krycí akce, kdy měla být do školy ve Velkých Karlovicích, kde sídlily německé oddíly. Partyzán František Tomek, převlečený za kominíka umístnil ve sklepě do tělesa komína nálož a rychle opustil místo výbuchu, venku jej jistili spolehliví partyzáni Sláva Koza a František Molo. 28.září skutečně došlo k výbuchu, který nikomu neublížil, ale splnil své hlavní poslání, tedy upřít pozornost Němců jiným směrem, který by přechod hranice usnadnil.
V noci z 28. na 29 září se ze Štiavniku vypravilo na šedesát ozbrojenců vedených D.B. MURZINEM doprovázeni místním učitelem z Prostřední Bečvy Františkem Hašou. Cílem byla Kněhyně.
Ta se po pečlivém výběru stala jednoznačnou volbou štábu. Odbojáři z moravské strany připravili pro skupinu chatu na úpatí Magurky. K večeru 29.9.1944 se oddíl uchycuje na území protektorátu. Zmiňme zde jména lidí, jenž si to zaslouží neboť nasazovali životy při pomoci nepřátelům říše. V tomto konkrétním případě to byli František Bil a dva hajní Jan Křenovský a Ambrož Kurečka.

Murzin vysílá poručíka Nastěnka, aby Ušiakovi předal správu o přechodu první skupiny a sdělil, kde se nachází. Vasilij Petrovič Nastěnko naneštěstí narazil na německé hlídky a musel prchat, přitom ztratil orientaci a zabloudil, takže Ušiak čekal marně.
Na slovenské straně se začalo měnit vojensko-politické klima. Rázná vojenská intervence Německa, dopomohla stávajícímu režimu udržet se u moci a zatlačit povstalce do hor a donutit je k partyzánské válce.
10. září se dostávají německé tanky a pluk vlasovců do vesnice Štiavnik a den na to útočí na pozice partyzánů. Používají minomety, tanky, děla, takže partyzáni jsou nuceni vyklidit pozice. Ušiak narychlo rozděluje zbylé muže do skupin a potom vše nabírá rychlý spád. Všude chaos, skupiny bojují na vlastní pěst. Padlých přibývá. Většina prvotního výsadku zůstává na Slovensku, jen skupina Ondreja Meleka a Martina Valaštiaka s třiceti muži a vysílačkou se vydává směrem na Moravu. Stejně tak štábní četa Janka Ušiaka v počtu okolo 45 partyzánů. Z této doby nejsou další bližší zprávy. Jen chci dodat, že zbytek výsadku ze Svjatošina sice nesplnil přímý rozkaz nadřízeného důstojníka, ale neseděli na Slovensku se založenýma rukama, bojovali proti fašistům ve své domovině.
 Unavení a vysílení Ušiakovci a Melekovci se spojují 15 a 16 října v chatě Klubu českých turistů na Trojačce, což bylo nové sídlo partyzánského oddílu, jenž nyní čítal okolo 180 bojovníků. Velmi důležitá byla skutečnost, že se podařilo uchránit vysílačku a že přešli většinou partyzáni s vojenským výcvikem a to hlavně mladí důstojníci Rudé armády jako Švecov – Grekovský, Stěpanov, Nastěnko, Buďko, Moskalenko, Kotljarov a mnoho dalších. Byla to pro naše partyzány velká výhra, že se sešla tato „komunita“, bojovníků různých osudů, vždyť i samotný Murzin měl za sebou působení v partyzánském oddíle Čapajev, který operoval v Sumské oblasti na Ukrajině.

Zdroj: Archiv autora
          Na každém kroku boj - M.Hrošová 2012
          J.Přikryl - 1.Čs.part.brigáda J.Žižky Srpen-Listopad 1944
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #1 kdy: Prosinec 09, 2012, 01:56:05 »
II. Beskydská odysea

15. a 16. Říjen byl naplněný radostí i smutkem.
Radostí ze splnění rozkazu, který byl opravdu velmi obtížný a smutek pochopitelně převládal nad ztrátami v řadách oddílu, které byly obrovské.
Z jádra , které čítalo asi 400 mužů, překročilo ve třech oddílech protektorátní hranici 180 .
 Zbytek, buď padl, byl zajat  anebo se včlenil do některého ze slovenských oddílů, především  2.Čs.part. brig.M.R. Štefánika.
 V době kdy Murzin čekal na Jána Ušiaka, učinil rozhodnutí, které mělo zásadní význam v přežití celé pozdější brigády. Mám na mysli  vyslání dvou oddílů o 16 mužích na Vsetínsko a Valašskomeziříčsko.
Murzin si podle mě uvědomil, že v tak hustě nepřáteli zasaženém terénu, který je i velmi hustě zastavěn se větší oddíl bude jen těžko ukrývat a uplatnil tak strategii sovětů v partyzánském boji menších pohyblivějších skupin vzdálenějších od hlavního štábního centra. Samozřejmě byl tu i primární úkol rozšířit co nejvíce činnost odbojářů na co největší území.
První seskupení vedl mjr. RA – Ivan Petrovič Stěpanov – válečný zajatec letecký inženýr, uprchlík, který 10.června 1944 spolu s ppor.RA Alexandrem Kotljarovem a por.RAPetrem Moskalenkem uprchli zřejmě z Chomutova, kde prožívali peklo na zemi v jednom ze zajateckých táborů. Stěpanov je zajímavou osobností v historii odboje. Velmi zajímavá je jejich cesta a  krycí historka, kterou měli připravenou, pro případné zajetí a kterou si ponechali i po vstupu do oddílu, kde nejprve z asi z opatrnosti neřekli plnou pravdu o své identitě a bylo pro ně čím dále složitější vysvětlovat, že se nesvěřili a tak celé odbojové hnutí žilo v domnění, že jde o přeživší uprchlé letce. Pravda byla ovšem taková, že Moskalenko byl námořník a Kotljarov pěšák. Svou velmi vstřícnou , lidskou povahou si získal v Československu velký respekt  a oblibu. Jeho kroky vedly na Vsetínsko, kde navázal styky s odbojáři i skupinami válečných zajatců v rozsáhlém území, kde již existovaly České  a Česko – sovětské oddíly například skupina Ing. kpt.Zachara Sirotina a četnického strážmistra Josefa Surovce ve Val. Polance. Oddíl Tomáše Polčáka – Šebíka v Prlově, který vznikl již koncem září setkáním Tomáše Polčáka se sovětským zajatcem Aljošou, ale to bychom předbíhali vzpomenu ještě skupinu mladých odbojářů s názvem „Commandos“ z Liptálu, ale byla tu také Clay-Eva , která zklamala spoustu nekomunistických vlastenců nedodržením slibu o shozu zbraní a jejíž příslušníci, kteří byli téměř v každé obci vstupovali do řad Žižkovců.
Viktor Grigorjevič Ševcov – Grekovskij –toto jméno je asi zkomoleninou otčestva tedy jména po otci, takže to byl ve skutečnosti jen Ševcov,ale mezi odbojáři na našem území byl znám pod jmény Viktorko, kapitán Viktor, kap.Grykovskij. Tento gardový důstojník v hodnosti kapitána velel druhému diverznímu odřadu. Oba oddíly odešly v době,kdy byli na Magurce na prvním, působišti na území Moravy.

V první polovině října se uskutečnilo velmi zajímavé setkání. Na úbočí Kněhyně  se sešli zástupci paraskupiny Wolfram, vyslané Londýnskou vládou z italské základny Bari a D.B. Murzinem. Wolfram byl „varován“ hajným Faldynou, který jim sdělil, že se v lesích na Kněhyni kóta 1257, pohybují rusky, česky a slovensky mluvící ozbrojenci. Rotmistři Vladimír Řezníček a Josef Černota byli vysláni, aby zjistili skutečný stav věci.
Josef Černota vzpomíná: „ Postupovali jsme opatrně a v prostoru pod kótou 1072 Magurka, narazili jsme na hlídku- muže s puškou, který nás stavěl rusky „stoj“. Byl dosti překvapen naším zjeveními náhle před ním, a tak, bez dlouhého hovoru a vysvětlování, šel s námi k chatě, kde bylo okolo ní několik ozbrojených mužů, kteří na nás hleděli zvědavě. U chaty se nás ujal další muž v uniformě RA a po dohovoru nás dovedl do chaty, kde u stolu seděl menší muž, zarostlý plnovousem, na hlavě měl koženou kuklu, jakou u nás měli motocyklisté.“
Tak se seznamují dvě geopoliticky odlišné, ale vojensky jednotné skupiny, které posléze dle možností spolupracovaly na velmi dobré úrovni. Až na incident se zrádcem Kotačkou .
Parašutisté skupiny Wolfram vojáci Československé zahraniční armády na západě rtmr.Josef Bierský, čet.Robert Matula,rtmr. Vladimír Řezníček,rtmr. Josef Černota, dostali za úkol vyškolit partyzány, kteří ještě nepřišli do styku s československou, německou nebo maďarskou výzbrojí a radili jim i v dalších vojenských disciplínách. Partyzáni na oplátku přislíbili, že po příchodu velitele s radiostanicí, zašlou do Londýna zprávu o situaci Wolframu, jehož radista Karel Svoboda byl zajat gestapem. Stojí za zmínku, že na společných schůzkách se účastnili i zástupci sovětské  zpravodajské  paraskupiny ARAP. Na území Moravy byly  v druhé polovině roku 1944 a v roce 1945 shazovány výsadky zpravodajců, složené ze sovětských a československých vojáků. Tyto výsadky byly většinou pod velením GRU.
 Došlo k domluvě na dalších setkáních přímo s velitelem kpt. Josefem Otiskem, který se uskutečnil a oba velitelé  se dohodli na spolupráci. Kapitán Otisk a kpt.Murzin se po vzájemném rozhovoru dohodli na další schůzce. Později se spolupráce rozjela na takovou úroveň, že po příchodu druhé skupiny dostali velitelé Žižkovců od kpt.Otiska 100 000 Kč vyplacené v Říšských markách na pomoc při uchycování oddílu v protektorátu. Wolfram byl po finanční stránce dobře zajištěn a to bylo asi jedním z motivů pro jednání Stanislava Kotačky, ale nebudeme předbíhat.
Mezitím došlo k nepředvídatelnému incidentu, kdy spojenecké bombardovací svazy svrhly na místo tábora několik pum. Naštěstí se nikomu nic nestalo, jestli to bylo způsobeno tísní pilota a odlehčením při souboji s nepřátelskou stíhačkou – toť verze J. Přikryla, druhá verze je z pera M.Hrošové a poukazuje na skutečnost, že ozbrojení partyzáni mávali na stíhací doprovod jehož piloti navedli bombardér na partyzány v domění, že jde o Němce. / Partyzáni samozřejmě používali ukořistěnou výstroj/. Rotmistr Josef Černota z Wolframu sám uváděl ve vzpomínkách – svaz amerických bombardérů v doprovodu šesti stíhaček. Černota vysvětluje:
„Lidé kpt. Murzina byli oblečeni do všeho možného, od uniforem wehrmachtu, přes slovenské uniformy, byly tam i uniformy četnické, civilní obleky, prostě směs všeho možného…. a tak se asi stalo že je některý pilot považoval za Germány a shodil jim pozdrav v podobě 3 kusů bomb. Jinak se to nedalo vysvětlit.“

Partyzáni vyhodnotili situaci jako rizikovou z toho důvodu, že úřady i když nedošlo ke škodám, provádělo rekognoskaci terénu po bombardování a hrozilo objevení skupiny.
Nejprve se snaží najít si novou základnu. Sláva Koza český partyzán se vydává s lesníkem Janem Křenovským na Zamrzlý vrch, došli až na Pustevny, kde však byl ozbrojený oddíl Hitlerjugend, který tam byl na výcvikovém kurzu.
Času nebylo nazbyt, partyzáni  čekali na příchod velitele Ušiaka a zbytku oddílu a neměli zabezpečeno odpovídající místo pro svoji základnu. Jan Kurečka se schází s kolegy z jiných polesí a nacházejí řešení v odvedení oddílu ke kpt.Otiskovi na chatu hajného Karla Kurečky na Trojačce.
Josef Černota ve své válečné zpovědi -Úryvky z válečných let 1939-1945 opět vzpomíná.
„Večer byl chladný a tak jsme zatopili v kamnech, abychom se ohřáli a tu noc jsme všichni ulehli v chatě bez postavení hlídky, což se nikdy nestávalo. Usnuli jsme , alespoň já jako dřevo, když kolem půl noci bylo slyšet dupot a chrastění zbraní, hluk hlasitého mluvení a vzápětí bouchání na dveře, které někdo zkoušel otevřít a pak rusky výzva „ otkryvajtě“ Mysleli jsme na nejhorší a připravovali zbraně k palbě, ale po tomto zvolání vyskočili jsme a otevřeli dveře a před námi stál kpt. Murzin a okolo něho jeho lidé ."
Partyzáni si navzájem vysvětlili s příslušníky Wolframu důvody nočního „přepadení“, velitelé obou družin si v dlouhém rozhovoru dohodli vše potřebné pro další spojení a to i v případě setkání s Němci. Již v tu dobu byli odbojáři informováni o přesunu vojsk z Rakouska, Slovenska a jiných částí Moravy do oblasti moravsko-slovenského pomezí.
Po znovusjednocení oddílu, plní Murzin své slovo a dává k dispozici radiostanici a Wolfram si s její pomocí dojedná shoz zbraní a jiného materiálu, včetně radiostanice. Tehdy dochází k převelení několika jedinců z oddílu Jana Žižky, nebo lépe řečeno byli dáni k dispozici pro převzetí zásilky. Jednalo se o Josefa Strnadela, Frant.Heřmánka, Jiřího Peška, Věru Tomečkovou a Stanislava Kotačku.
Tento „partyzán“ se zpronevěřil všemu, na co přísahal a provedl čin, který vešel do dějin oddílu jako jeden z nejpodlejších a nejodsouzeníhodnějších , jak píše M.Hrošová – „nejkřiklavější selhání jednotlivce.“
Co se vlastně stalo? „Při společné cestě na úbočí hory Smrk, kde měli čekat dva hajní Kabilka a Kurečka, naši spolupracovníci a upřesnit místo kam bude dodán proviant“ – toto je vysvětlení kpt.Otiska, proč Kotačka a rtmr.Bierský odešli spolu.Bierský totiž ve skupině zastával pozici zásobovacího důstojníka, proto šel právě on a on sám si vybral svého společníka i přes to, že byl instruován, aby si s sebou vzal někoho z Wolframu nebo ze skupiny ARAP – kpt.Niščimenka, která s Wolframem sdílela tábor.
Bierský podle kolegů sám půjčuje Kotačkovi zbraň, což je mu opět vytýkáno, ale Bierský Kotačkovi věří. Vyrážejí spolu, Bierský s sebou má velké množství peněz, Kotačka o tom ví! Bierský jde velmi svižným tempem, Kotačka mu nestačí je stále pozadu, Bierský se neustále otáčí a popohání svého vraha ke zrychlení tempa. Co se dělo v nitru Kotačky? Zřejmě frustrace ze své špatné kondice, posílená pocitem nedostatečného postavení v rámci skupiny, násobená Bierského penězi – vždyť u sebe měl peníze v hodnotě přes 200 000 Kč, dovršená labilní psychikou Stanislava Kotačky, recidivisty narozeného v roce 1908 a stíhaného jak německou kriminální policií tak protektorátními vyšetřovateli. Měl za sebou osm odsouzení, první bylo v sedmnácti letech. V Moravském zemském archivu je výpověď  Stanislava Kotačky, kde je i popis vraždy rtmr.Bierského.
 „Poněvadž po celou dobu pršelo, byl jsem unaven a utahán, chtěl parašutista jíti zase dál a odešel na cestu asi 30 – 50 kroků, obrátil se a když viděl, že pořád jdu za ním, otočil se a pokračoval v chůzi a došel do mlází, já jsem šel za ním, a když došel do mlází vytáhl jsem na něj pistoli, kterou jsem měl uschovanou v kapse kabátu, která byla nabita a ze vzdálenosti asi 20-25metrů jsem do něho ze zadu střelil. Mířil jsem mu do zad, zasáhl jsem ho pod lopatku. F.agent, jehož jméno mi není známo po zásahu dal se na útěk do smrčí se svahu dolů do lesa, při čemž jsem na jeho útěku vypálil několik ran. Zda jsem jej zasáhl, nemohu udati. Na to odebral jsem se v ten směr kam postřelený parašutista utekl a když jsem uběhl asi 700m /10. min. času mého běhu/ našel jsem mnou postřeleného F.Agenta ležeti v nízkém lese na zemi, obličejem dolů, levou rukou si nadlehčoval hlavu a v pravé držel americký colt, který sténal a krvácel z úst a nosu.“    „průstřel hlavy ze zadu, průstřel prsou (asi rána z milosti), průstřel levého stehna, průstřel pravé ruky mezi ukazováčkem a palcem (asi když točil k obraně).“ 
Vrah si náhle uvědomil závažnost situace, ale těžce poraněnému Bierskému již pomoci nedokázal. V uvedeném protokolu dále detailně popisuje svůj následný postup: „F. agentovi jsem odejmul zbraň, obrátil jsem tohoto obličejem nahoru, rozepl jsem mu blúzu, k tomuto jsem mluvil, kde ho to bolí a co je to kamaráde, žádal jsem jej, aby nekřičel. Na to jsem z výrazu obličeje zjistil, že parašutista byl mnou vážně zasažen, že jej nemohu nikterak zachrániti. Tohoto jsem chtěl zachrániti z toho důvodu, jelikož se ke mně dostavila lítost, proč jsem tento čin proti svému kolegovi provedl. Na to jsem jej obrátil na levý bok a nadzvedl blůzu a hledal jsem rány, kam jsem jej z mé zbraně zasáhl. Zjistil jsem, že parašutista byl mnou zasáhnut pod levou lopatku ze zadu. Tato rána ještě slabě krvácela. Po tomto konstatování jsem namočil svůj kapesník o mokré stromky /smrčky/ a počal jsem mu ránu utírati. Na to jsem se rozhodl, že parašutistovi dám na krvácející ránu kus hadry, které jsem měl v kapse a když jsem tak učinil, opět jsem tento z rány sejmul. Jelikož jsem měl obavu, že by dostal otravu krve od špinavého hadru. Parašutistu jsem po té obrátil obličejem nahoru, otřel jsem mu zakrvácená ústa a krk. Při tom jsem zjistil, že tento byl zakrvácen na pravém stehně a koleně. Z tohoto důvodu jsem mu rozepnul kalhoty, vykasal nohavici, pravé nohy a zjistil jsem, že jsem jej zasáhl do stehna nad kolenem této nohy zezadu. Na to jsem opět parašutistovi přivedl do původního stavu, vyzval jsem jej aby nenaříkal a že se jej pokusím odnésti do našeho stanu, který byl umístěn na kopci, Kněhyni, v Beskydech, k veliteli jehož jméno neznám. Na to pokusil jsem se parašutistu zvednout a podniknouti s ním cestu do našeho stanu. Když jsem ušel asi 20 kroků, mezi čímž jsem spadl na zem, zjistil jsem, že tento není schopen další cesty, sedl jsem si k němu s pozoroval jsem jeho poslední zápas se smrtí. /tento se spínal na zemi, počal se chvěti, kašlal, chrčel, a z jeho úst jemu tekla krev/, krátce nato skonal, a vůbec nejevil známky života. Když jsem jemu pak stírati rukou z úst a očí hlínu a jehličí, zjistil jsem že tento má oči upřeny v jeden směr a s nimi nehýbe. F. agentovi jsem odejmul zbraň, obrátil jsem tohoto obličejem nahoru, rozepl jsem mu blúzu, k tomuto jsem mluvil, kde ho to bolí a co je to kamaráde, žádal jsem jej, aby nekřičel. Na to jsem z výrazu obličeje zjistil, že parašutista byl mnou vážně zasažen, že jej nemohu nikterak zachrániti. Tohoto jsem chtěl zachrániti z toho důvodu, jelikož se ke mně dostavila lítost, proč jsem tento čin proti svému kolegovi provedl. Na to jsem jej obrátil na levý bok a nadzvedl blůzu a hledal jsem rány, kam jsem jej z mé zbraně zasáhl. Zjistil jsem, že parašutista byl mnou zasáhnut pod levou lopatku ze zadu. Tato rána ještě slabě krvácela. Po tomto konstatování jsem namočil svůj kapesník o mokré stromky /smrčky/ a počal jsem mu ránu utírati. Na to jsem se rozhodl, že parašutistovi dám na krvácející ránu kus hadry, které jsem měl v kapse a když jsem tak učinil, opět jsem tento z rány sejmul. Jelikož jsem měl obavu, že by dostal otravu krve od špinavého hadru. Parašutistu jsem po té obrátil obličejem nahoru, otřel jsem mu zakrvácená ústa a krk. Při tom jsem zjistil, že tento byl zakrvácen na pravém stehně a koleně. Z tohoto důvodu jsem mu rozepnul kalhoty, vykasal nohavici, pravé nohy a zjistil jsem, že jsem jej zasáhl do stehna nad kolenem této nohy zezadu. Na to jsem opět parašutistovi přivedl do původního stavu, vyzval jsem jej aby nenaříkal a že se jej pokusím odnésti do našeho stanu, který byl umístěn na kopci, Kněhyni, v Beskydech, k veliteli jehož jméno neznám. Na to pokusil jsem se parašutistu zvednout a podniknouti s ním cestu do našeho stanu. Když jsem ušel asi 20 kroků, mezi čímž jsem spadl na zem, zjistil jsem, že tento není schopen další cesty, sedl jsem si k němu s pozoroval jsem jeho poslední zápas se smrtí. /tento se spínal na zemi, počal se chvěti, kašlal, chrčel, a z jeho úst jemu tekla krev/, krátce nato skonal, a vůbec nejevil známky života. Když jsem jemu pak stírati rukou z úst a očí hlínu a jehličí, zjistil jsem že tento má oči upřeny v jeden směr a s nimi nehýbe.“

Z tohoto protokolu jasně vyplývá jaká povaha byl Kotačka a že být na jeho místě někdo jiný, tato tragédie by se nestala,historie však nezná spekulace. Kpt.Otisk sám litoval Bierského a označil jej za příliš důvěřivého. Kotačka jako zkušený kriminálník se zřejmě dovedl mistrně pohybovat z role do role a chorobné lhaní mu šlo na jedničku.
Kotačka svou oběť hned po vraždě okradl o vše co, mohl použít. Velitel Wolframu kpt. Otisk také uvádí seznam ukradených věcí: „Vrah odcizil jmenovanému 150.000 Kčs v RM, 50 amer. dolarů ve zlatě po deseti dolarech, 2 americké pistole, 150 nábojů, dvoje hodinky náramkové, kalhoty a seznam partyzánů.“  Seznam kterých partyzánů, se mi nepodařilo upřesnit, ale budu na tom pracovat dále.
 
Celá tato epizoda tímto nekončí. Kotačka se po zatčení dává k dispozici gestapu a kolaboruje.
22.10. 1944 dochází za jeho účasti k první proti-partyzánské akci. Kotačka spolu s druhým bývalým partyzánem – kolaborantem Jaroslavem Mézlem, vede 300 příslušníků německého komanda. Dvojnásobná přesila ve stavu mužstva a tři desítky partyzánů z necelé stovky nemají zbraň. To čemu se Ušiak s Murzinem vyhýbali, tedy předčasnému střetu s Němci bylo realitou.
Partyzánům pomohlo mlhavé počasí a četa Slávy Kozy, která narazila na zadní voj německého oddílu. Střelbu zahájili partyzáni, němci panikaří. Mají několik zraněných. Než se hitlerovci vzpamatují, partyzáni unikají z plánovaného obklíčení.
Oddíl byl zachráněn, za cenu zatčených hajných Josefa Faldyny, Františka Kubaly a Karla Kurečky, vlastníka chaty kde byli ubytováni v posledních dnech. Na spolupráci hajných upozornil Kotačka.
Nezměrné hrdinství v té době prokazovali bez jakékoli dávky patosu podporovatelé stejně jako sami partyzáni. Další z lesníků Ladislav Kubíček pomáhá vybrat další místo pro štáb oddílu a to na Kněhyni.
Naplno se rozbíhá pátrání Gestapa i protipartyzánských oddílů soustředěných v této oblasti.
Všechny lesní stavby, chaty a přístřešky pro lesní personál jsou prohlíženy a následně ničeny. Oddíl je pevně uchycen v protektorátu, má podporu místního obyvatelstva, které i přes hrozící sankce, nepolevuje v zásobování a z Horní a Prostřední Bečvy, Čeladné a okolních osad přibývá i dobrovolníků do partyzánských řad, stejně tak jako i poctivých vlastenců, kteří bez ohledu na riziko pomáhali jak se dalo.
Do třetího listopadového dne, se partyzánům dařilo unikat obrovské kumulaci německých sil, seskupených k provedení operace Tetřev-Auerhahn, která měla zničit bandu Murzin – Ušiak, jak je nepřátelé nazývali.

Zdroje: MZA: Výpověď Stanislava Kotačky fond C 141, kart. Protokol se Stanislavem Kotačkou
            Na každém kroku boj - M.Hrošová 2012
            Archiv autora
            Archiv bezpečnostních složek
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #2 kdy: Prosinec 16, 2012, 08:21:52 »
III.  Partyzánské  zázemí  a  konec  původního  štábu  a  smrt  Janko Ušiaka


Asi nejdůležitějším místem partyzánských schůzek se členy ostatních částí oddílu nebo pomocníky z řad civilního obyvatelstva byla chata na Marťiňáku , která patřila Klubu českých turistů. Chatu měl v nájmu spolehlivý vlastenec Rudolf Kubáň a spoleh byl i na jeho bratra Josefa a na rodinu Kubáňovu vůbec.   V Horní Bečvě se ještě zmíním o  pasekáři Františku Chovančíkovi a tajemníkovi obce Eduardu Roskovi.  Není možné vyjmenovat všechny na těchto několika řádcích, ale odkážu na obsáhlou knihu Na každém kroku boj, která vyšla letos a je k dostání na dobírku přes webové stránky Českého svazu bojovníků za svobodu.
http://www.zasvobodu.cz/news/na-kazdem-kroku-boj/ - na této stránce je kniha zatím k dispozici. Její prvotní náklad je pouhých 1000 kusů, tak neváhejte je to nejobsáhlejší  a nejúplnější dílo od sametové revoluce.
Chata se nacházela nad Horní Bečvou mimo samotnou obec a zároveň ležela na hranici katastru obce Čeladná, odkud proudila k partyzánům velká pomoc.  Hlavními zásobovateli a podporovateli z Čeladné i když těch menších se našla spousta, byl Oldřich Machander, jenž  byl řezníkem a zdatného pomocníka našel v Karlu Vinklerovi svém tovaryši. Nelze  zapomenout ani  na pekaře Hynka Tošenovského,  který dodával chleba a jiné své zboží. Když si uvědomíme, že byl lístkový přídělový systém a kontroly probíhaly neustále, staví to tyto hrdiny všedního dne do úplně jiného světla.
Prostřední Bečva též silně stála za odbojovým hnutím a bylo lhostejno z jaké strany kdo přišel, nebo jaké byl národnosti. Za všechny jmenujme hlavního organizátora do té doby přechovávání sovětských válečných zajatců, učitele Františka Hašu a řídícího učitele Roberta Malinu, kteří pomáhali se vším co bylo třeba zařídit. V Prostřední Bečvě existovala též ilegální buňka KSČ, jejíž personální složení bylo František a Jan Bilové, Cyril Fiurášek, který se živil jako zemědělec a majitel obchodu Oldřich Šimurda.
Jmen pomocníků byly stovky a mnohdy si neuvědomujeme, že byli součástí stejného hnutí jako partyzáni se zbraní v ruce. Tím, že pomáhali nepřátelům říše se legitimním způsobem stali plnoprávnými účastníky  hnutí odporu.
Oddíl Jana Žižky z Trocnova měl mimo jiné i navazovat styky s komunistickým podzemním hnutím, jenže i když sověti vysílali na naše území zpravodajské výsadky, jako byly například ARAP, Zarevo, Luč a jiné, nezjistili pravý stav věcí ve smyslu fungování  odboje od začátku války a represí proti němu, na okupovaném území naší země. To mělo za následek fakt, že velení oddílu nevědělo zpočátku  vůbec nic o práci placených konfidentů - provokatérů v protektorátu.  Na druhou stranu neměli se tyto skutečnosti jak dozvědět. Armádní rozvědka jim k těmto otázkám pravděpodobně nepodala žádné informace. V tom můžeme spatřovat specifičnost protektorátního protinacistického odboje, pět let rozbíjeného a infiltrovaného nepřítelem.
Proto také nemohli vědět, že síť protiněmeckých buněk odporu se skládala s nerovnoměrně  rozložených malých skupin a to byl úhelný kámen tohoto příběhu. 

V září 1944 jsou do prostoru Beskyd nasazeni agenti gestapa Miroslav Jašek –agent MO-50 s krycím jménem Ruda a Vladimír Hoffman. Podařilo se jim však navázat kontakt „pouze“ s pomocníky partyzánů, vyplatila se opatrnost  štábu a Jašek s Hoffmanem vydávající se za vedoucí pracovníky KSČ na Ostravsku jak již bylo zmíněno, se osobně seznámili s jediným partyzánem. Byl jím Jan Dvořák zvaný „Dr.Dvořák“ nebo „poručík Dvořák“, uprchlík z Prahy, nikoli však před gestapem, ale před kriminální policií pro majetkové trestné činy. D.B. Murzin a mnoho dalších partyzánů Dvořákovi nevěřili, intuitivně vycítili, že tento člověk neunese tíhu případných kritických okamžiků ke kterým mohlo dojít každý den jejich tehdejších životů.  Bohužel jeho uhlazené , jakoby intelektuálské chování si získalo důvěru velitele poručíka Ušiaka. Ten Dvořákovi důvěřoval.
 Prostřednictvím Dvořáka  se konfidentům podařilo   v místě zvaném Čertův Mlýn, domluvit schůzku vedoucích osobností oddílu 1.čs part. sk. J.Žižky z Trocnova s údajnými vedoucími pracovníky KSČ z Moravské Ostravy. . /viz.Google maps – Kněhyně – Čertův mlýn/.
Výjimečně  nebezpeční konfidenti  Jašek s Hoffmanem, jenž patřili  před svým zatčením ke Štramberským partyzánům a věděl jak se chovat a pohybovat v prostředí odboje, se blížil s pomocníky PBJŽ z Bohumilem Jakešem a Josefem Kubáněm směrem od Martiňáku  na místo schůzky na křižovatce lesních cest u Čertova mlýna.
Bezpečnost velitelů byla zajištěna hlídkami, které obcházeli  místo schůzky a  ozbrojenci, kteří stáli poblíž svých velitelů při rozhovoru s „představiteli Ostravských komunistů“ Jaškem a Hoffmanem.
Rozhovor začal, jeho účastníci si stačili vyměnit jen pár vět a stala se neočekávaná a krajně nepříjemná událost. Náhodně se v té chvíli v těchto místech ocitla protipartyzánská skupina Ruhsam z Holešova, která neměla sebemenší tušení o pečlivě připravené akci gestapa, které monitorovalo akci z povzdálí a toto velké selhání německé branné moci v koordinaci akcí svých složek zcela změnilo sled událostí, který měl nastat. Jašek se svým komplicem se měli vetřít do oddílu a zajistit aby Gestapo mohlo zajistit partyzánskou vysílačku a zahájit s Moskvou a s Kyjevem, rádiovou zpravodajskou protihru. Schůzka se měla uskutečnit nerušeně a položit tak základní kámen pro získání důvěry štábních důstojníků. 
Bylo po schůzce. Pečlivě připravovaná provokace gestapa nevyšla, díky špatné koordinaci mezi jednotlivými odbory RSHA.
 Konfidenti spolu s pomocníky byli beze zbraní a začali prchat jako o život,  ale partyzáni opětují palbu s plánem ustoupit do několik stovek metrů vzdáleného  štábního bunkru.  Velká smůla se vysmívala toho dne chlapům z hor, kteří bojovali za svobodu své země. Při prvních salvách jsou zraněni jak Ušiak – do obou rukou, tak i D.B.Murzin  do nohy.
Výstřely se rozléhaly valašskými horami  do dalekého okolí. Partyzánské  hlídky se  ihned po prvních výstřelech stáhly k bunkru a očekávaly návrat velitelů a jejich další instrukce.
U bunkru se vše chystalo na útok Němců. Byla narychlo ukryta vysílačka a vybudována improvizovaná obranná postavení. 
Na vchodu do bunkru jsou vidět stopy krve. Partyzáni krátce diskutují a pak vyslovují to, co nikdo nechtěl v té chvíli slyšet, jsme bez velení, Murzin s Ušiakem jsou zranění a jak je vidět pustili se na vlastní pěst do bezpečí.
Tohoto dne 2. Listopadu 1944  se nepřítele již nedočkají, ale na další den se chystá akce, která změní život mnoha lidí, kteří v této době spolupracovali s partyzány  anebo  jimi byli.  Mezi obránci bunkru byl jediný desantník  kromě radistů z původního výsadku a to Ondrej Melek. Po chvíli přemýšlení a dohadů se Melek rozhoduje vzít vysílačku a s dvanácti muži odchází z bunkru. Před odchodem nařizuje ostatním aby neváhali a též po menších skupinkách utekli, neboť bylo jisté, že se Němci vrátí.
Zatímco se odehrávaly tyto části našeho vyprávění, poručík Ušiak putoval v doprovodu Dvořáka k Macurovým, které znal jako pomocníky partyzánů. Jan Macura ve svých vzpomínkách uvádí:
Vzpomínky Jana Macury
„ Pozdě večer kolem osmé hodiny přišel k nám do chaloupky por. Ušiak. Sotva se držel na nohou a jak vstoupil do světnice, převalil se hned na postel na které spávala maminka.
Ruce měl prostřílené, držel je bezvládně podél těla. Přišel sám. Já už jsem tenkrát spal na půdě nad světnicí a slyšel jsem jak vykládá se starším bratrem Josefem. Ušiak mu říkal : „ Josefe, je to se mnou špatné. Jdou možná po mně Němci. Kdyby se hrnuli, vezmi maminku a utíkej pryč. Já to aspoň zkusím s granáty a pistolí!“ Bratr pak přišel pro mne abych šel hlídat ven. Maminka zatím poručíkovi omyla a ošetřila rány.
Bratr mi také říkal, že upozorňovali por. Ušiaka na to, co se o Dvořákovi říká. Prý je zrádce. Ušiak mu to však vyvracel, říkal, že Dvořákovi věří, že přišel s nimi už ze Slovenska a mnoho pro oddíl udělal. Nakonec prý por.Ušiak Dvořáka zavolal a říkal mu: „Doktore, tady mi před rodinou Macurovou odpřísáhni, že  mě živého nedáš do rukou gestapa“ Dvořák to odpřísáhl a slíbil, že se o por.Ušiaka postará.
Por.Ušiak byl značně vykrváceným úplně bledý, neschopný pohybu. Oldřich Machander a Karel Vinkler ho naložili na řeznické auto a kolem druhé hodiny ráno odjeli v doprovodu  Jana Dvořáka dolů do  Čeladné.“
Konfident Jašek se po přestřelce u Čertova mlýna uchýlil do hostince na Martiňáku. Zde se dozvídá o osudu Jána Ušiaka a proto se shání po Dvořákovi a daří se mu domluvit si s ním schůzku. Při tomto setkání nabízí Jašek Dvořákovi, převezení raněného velitele do Ostravy do spolehlivé komunistické rodiny a také slibuje dobré ošetření jeho zranění. Gestapo improvizovalo.
Po nezdařeném plánu s agentem uvnitř oddílu, přistoupili k náhradnímu plánu – Ušiak měl být převezen do Ostravy do rodiny agentů gestapa, kteří se budou vydávat za komunisty. Těmito manžely byli kolaboranti, manželé Nogolovi z Ostravy.
Všechnu naději gestapa zmařila opět špatná koordinace německých bezpečnostních složek. Čeladná byla 3. Listopadu prohledávána dům od domu oddíly Schutzpolizei a ZbV kommand.
Otýlie Machandrová, která se starala těch několik hodin o raněného velitele Janka Ušiaka, který velmi trpěl, ruce mu otékaly a měl vysokou teplotu. Do těla se dostávala infekce.  Matka statečného pomocníka partyzánů Oldřicha Machandra vzpomíná:
„ Já jsem nosila poručíku Ušiakovi do podkrovní světničky jídlo. Tehdy mi velitel Ušiak říkal: „ Matičko, nebojte se já se živý zajmout nenechám i kdybych se měl zastřelit sám. Na toto téma jsme začali hovořit proto, že jsem byla neklidná a poručík Ušiak slyšel, jak se dolů bavíme o tom, že jsou v Čeladné  Němci. Najednou ani jsme nevěděli jak, byl celý náš dům obklíčen. Němci vtrhli dovnitř a začali mého manžela vyslýchat, koho má doma. Manžel zapíral. Hrozili, že jestli někoho najdou, bude zle. Manžel musel jít do podkroví první a oni za ním. Před dveřmi světničky se manžel zastavil a volal: „Je-li tam někdo, vyjděte ven!“ sotva manžel domluvil třeskl výstřel, současně se otevřely dveře a vyšel Dvořák s rukama nad hlavou. Manžel vešel na pokyn Němců dovnitř. Uviděl poručíka Ušiaka mrtvého, jeho tělo museli snést dolů a tam velitel němců ještě střelil Ušiaka jednou do hlavy.“
Janko Ušiak byl nenahraditelnou osobností odboje na našem území. Jeho nezdolný optimismus a smysl pro povinnost se vypořádaly i s tak těžkými zkouškami, jakými byl přechod velké skupiny lidí ze Slovenska na Moravu za takových podmínek, které by slabší povahy jistojistě zlomily.
Ještě téhož dne jsou zatčeni Oldřich Machander a Karel Vinkler, kteří se osvobození nedočkají , Němečtí okupanti je popraví. Tak skončil první velitel1. Partyzánského oddílu   Jana Žižky z Trocnova pozdější brigády. Poslechl slova partyzánské přísahy a nevydal se živý do rukou nepřítele.
Přenesme se teď do chalupy Jindřicha a Anežky Tkáčových, kam se uchýlil zástupce velitele D.B. Murzin. U Čertova mlýna bojoval s Ušiakem bok po boku, až do vystřílení posledního zásobníku. V pistoli si nechal pár střel pro sebe a pomalu se po letmém rozloučení s bojovým druhem belhal do osamoceného domku na Znajce ke Tkáčovým. Znal se s nimi již z doby, kdy se u nich zotavoval ze zápalu plic. Netušil, že viděl svého přítele a velitele naposled. A čas dal zapravdu jemu, když po příchodu Dvořáka k oddílu poznamenal, že on „nět dobryj čelavjek“ a nebyl sám, kdo mu přes jeho až přehnaně uhlazené chování a intelektuální výklady každého problému nevěřil.
Dvořák se stal agentem- provokatérem a jeho udavačská činnost se brzy projevila. Čistě na základě výpovědi Dvořáka zatýká gestapo 5. listopadu čtyři členy vlastenecké rodiny Kubáňovy /Rudolf, Josef, Vladimír , Božena/ a nebyli sami, jeho přičiněním se několik desítek lidí ocitlo v německých žalářích.
Němci si sice připsali dílčí úspěch, jenomže skupiny Stěpanova a Grekovského jim udělaly škrt přes rozpočet. Obě skupiny již od října podnikaly časté diverzní a zásobovací akce, které strašily Němce od Vizovic po Valašské Meziříčí.
K.H. Frank říšský ministr pro Čechy a Moravu byl vzteky bez sebe. Začal formovat oddíly proti partyzánům a počal plánovat se svým štábem rozsáhlou akci s krycím názvem Tetřev. Rozpoutal také psychologický teror nařízením drastických opatření týkajících se nelegálních přechodů hranice na moravsko-slovenském pomezí. Myslel si, že zastraší horaly z valašských kopců a ti přestanou partyzány podporovat. V tomto ohledu se výrazně zmýlil.
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #3 kdy: Prosinec 24, 2012, 02:03:45 »
http://www.hyenyvakci.cz/stanovisko.php  Zde si můžete porovnat názory skutečných partyzánů, kteří riskovali životy v době protektorátu s knihou Hyeny a následně Hyeny v akci.
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #4 kdy: Leden 14, 2013, 04:07:53 »
IV. Německá odveta

Říšský ministr K.H. FRANK rozpoutal spirálu smrti, která měla zastrašit podporovatele partyzánů. Jeho  záměr byl jasný, popravit bez soudu, jen s krátkým výslechem na místě podezřelé osoby v prostoru moravsko-slovenského pomezí .
Rozkaz podepsaný K.H. FRANKEM ze 3.listopadu zněl : „ Jako odstrašující prostředek proti banditům v pohraniční oblasti je nutno ihned podrobit krátkému řízení větší počet banduiů polapených v pohraniční oblasti,jakož i jejich pomahačů nebo osob, které uprchly z práce a o kterých se dá předpokládat, že se chtějí přidat k banditům a veřejně je popravit v místech nebo v okolí míst, ve kterých se bandité dopustili přepadu. Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin a budou nyní po patřičném oznámení hlídání českým četnictvem, aby se v každém případě zabránilo jejich odříznutí.“ / Český odboj na sklonku války ve světle nacistických dokumentů II. Praha 1970 s.58/
Popravy měl povolovat telefonicky sám Frank……rozkaz pokračuje „ z politického hlediska je žádoucí, aby  v nejbližších dnech byl proveden větší počet takovýchto exekucí a z toho důvodu má přestat předávání dopadených osob soudům. Výslechy dopadených je třeba provést okamžitě a zkrátka, jakékoliv byrokratické a lidské ohledy mají odpadnout…..“
Němci se svou příslovečnou poslušností neotáleli.  Hned 5.11. 1944 byla provedena exekuce V.Sedláka a V. Procházky.  Sedlák se statečně pokusil nacistům utéct, ale kulky okupantů byly proti.
8.listopadu proběhla další veřejná poprava v Ostravici, kde svoji ilegální činnost zaplatil životem horník Jan Rogovský, jehož přistihli při převádění osob na Slovensko.
9. listopad byl co se týká poprav, „černým dnem“. Vyděšení obyvatelé Růžďky, Dolní Bečvy a Kunovic museli sledovat věšení viditelně mučených odbojářů.  Jak ale muselo na okupanty působit gesto popravovaného Karola Šuchty z Holíče, který byl zatčen 2. listopadu u  Čertova mlýna. Když mu chtěli navléct oprátku, odstrčil svým tělem strážného a sám dal hlavu do připravené smyčky.
Popravení: V.Sedlák – Lipník n. Bečvou, V.Procházka –Praha, Jan Rogovský – Ostravice(?), Zdeněk Dvořák – Svitávky u Boskovic, Václav Indruch – Hranice na Moravě , Jiří Král – Přerov, Svatopluk Prokeš – Brumov, Alois Zouhar – Lipovec u Boskovic, Karel Bubla – Žamberk,  Ján Jurča – Žamberk, škpt. Viktor Kolanda ze Vsetína, Štěpán Králíček z Bratčic u M.Budějovic, Josef  Faldyna, František Kubala a Karel Kurečka hajní zatčení v okolí Čeladné.
Další exekuce následovaly v dalších dnech, kdy nacisté chystali úplnou likvidaci odporu na území , kde působila skupina  Janka Ušiaka.
Událost, kterou popisují následující řádky se hluboko dotkla fungování a komunikačních schopností hnutí odporu na Moravě.
Jediný čsl. desantník O.Melek, který opustil štábní bunkr spolu s jedenácti druhy,mezi nimiž byli i další příslušníci původního výsadku Vladimír Kolomackij a Alexandra Timochovová, se v prvních dnech po rozbití štábu na Kněhyni 2.11 1944, pohybovali v blízkosti prvního  působiště partyzánského oddílu v naději, že narazí na některé z vůdčích osobností skupiny.  Je možné, že vyslali i spojku na Vsetínsko, aby informovala organizátorské skupiny o tom co se stalo a aby přišli na pomoc při teoretické konsolidaci oddílu v tomto prostoru. Tyto spekulace jsou nepodložené, ale nejsou nemožné vzhledem ke kritické situaci oddílu a také skutečnosti, že Melek věděl, že oba velitelé byli v době boje 2.11 sice zranění, ale ne smrtelně.  Tato teorie je podpořitelná i skutečností, že koncem října 1944 byl ze štábu vyslán por. Kudelja na Vsetínsko s rozkazem, aby se partyzáni přesunuli k Martiňáku . V době, kdy se chystali k odchodu se dozvídají o boji na Kněhyni a Čertově mlýně. To může být důkaz, že někdo vyslal spojku s touto zprávou a není nemožné, že šlo o skupinu O.Meleka. Jeho oddíl byl stále na pochodu, jeho členové byli unavení promrzlí a rozhodli se v této zoufalé situaci, že nebudou čekat na pomoc, ale sami vyrazili na Vsetínsko.  Jedna z jejich zastávek se stala části skupiny osudná. O.Melek s malým doprovodem, vyrazil napřed zajistit bezpečné ubytování a ostatní včetně radistů zůstali ve stodole Josefa Štůska v Malé Bystřici. Nacistická jagdkomanda pročesávala hory křížem, krážem a narazili i na stavení Josefa Štůska. Téměř okamžitě se strhla prudká přestřelka, která bohužel zapříčinila požár dřevěného objektu. Unikl jediný partyzán sovět Vladimir Selkin. Oba radisté byli zabiti a zbylí tři partyzáni zajati. Příslušníci policejního pluku SS Nr.20, měli v rukách vysílačku i knihy hlášení. Smrt radistů znamenala na dlouhou dobu nemožnost spojení s Ukrajinským štábem partyzánského hnutí a také s frontou.
V následujících dnech se schylovalo k nevídané akci.
Samotný K.H. Frank si dal zřídit dočasný hlavní stan ve Frenštátě pod Radhoštěm a sledoval tak z bezprostřední blízkosti přípravy na největší nasazení vojsk německé branné moci od atentátu na R. Heydricha.
Na akci, která dostala krycí název Auerhahn – Tetřev se podílelo podle různých pramenů až 15000 příslušníků jednotek německé armády, zbraní SS, gestapa a jiných složek německé válečné mašinérie.
Konkrétně můžeme uvést : několik praporů 540. divize  generála Windecka, dále  blíže nejmenované oddíly  Waffen  SS, v počtu 12 000 mužů s podporou zvláštních policejních stíhacích oddílů Burger a Ruhsam  jenž disponovaly 700 vojáky. Musíme brát v potaz i protektorátní četníky, příslušníky Kripo, Schupo, SD, SA . Autor si myslí, že skutečná početní síla Němců byla asi kolem 13 200 mužů.
Operace Tetřev proběhla tzv. kotlovým obkličovacím manévrem, kdy byla předem daná oblast neprodyšně obklíčena, rozdělena na devět čtverců, jenž byly následně pročesávány jeden po druhém, při dostatku času i dva čtverce najednou.  Operaci naplánoval plukovník policie Attenberger.
Trvání protipartyzánské operace Tetřev lze časově ohraničit  mezi 16. – 22. Listopad 1944. Byla to blamáž německých vojáků a tajných služeb i když se jim podařily dílčí úspěchy, které však nebyly srovnatelné s vynaloženým počtem mužů a materiálu. Po skončení operace se v hlášeních německých vojenských představitelů objevují informace o likvidaci „bandy Ušiak – Murzin“, ovšem tvrdá roztržka mezi generálem Windeckem a plukovníkem Attenbergerem dávala tušit ,že není ani zdaleka dosaženo předestřeného úkolu, tedy úplné likvidace odporu v moravské části protektorátu.
Největšího úspěchu dosáhly oddíly SS 17.11, kdy v Kladnaté narazili na skupinu kpt.ing Zachara Sirotina, který je bytostně spjat s organizací oddílů na Valašsku ještě před příchodem PBJŽ. Kpt.Sirotin se vydal na průzkum po obdržení zprávy, že velitelé byli zraněni a situace je nejasná. Ráno toho osudného dne se u manželů Tkáčových na Kladnaté svalili vyčerpaní po prodělané přestřelce z níž se dostali v pořádku,ale vůbec netušili, že jsou v kotli obrovské protipartyzánské  operace SS. Kolem poledne se rozpoutal boj, rozkaz Zachara Sirotina zněl – ústup do lesa, ale ten se podařilo splnit jen některým. Padli kpt. Zachar Sirotin,por.Pavel Kudelja, Pankěvič a František Vala. Jejich mrtvá těla skončila v plamenech hořícího domu Tkáčových.
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #5 kdy: Únor 05, 2013, 01:16:13 »
V. STRÁDÁNÍ

Murzin vzpomíná, vraceje se k událostem 2. – 3. listopadu u Čertova mlýna a na Kněhyni: „ Ušiak a já, velitelé rot Kavčák, Molík, Nastěnko, Molo, Kozák a několik partyzánů, jsme přišli na smluvené místo schůzky k jednání se „zástupci ilegálních organizací odporu z Moravské Ostravy. Stáli jsme na otevřené horské mýtině, na rozcestí tří cest u Čertova mlýna. Přivedl nás sem Dvořák, k němuž jsem intuitivně pociťoval nedůvěru a  proto jsem Jankovi Ušiakovi neradil jít na toto prokleté místo. V okamžiku, kdy se k nám blížili tři cizí lidé, které jsme považovali za dotyčné spojky odboje, zahájili na nás Němci ze zálohy střelbu ze všech stran.“ 
Vzpomínky  D.B.Murzina  byly v dobách komunismu překrucovány a psalo se o obklíčení a o připravované léčce. Není to pravda. Gestapo se chtělo především dostat k vysílačce a potom teprve oddíl zlikvidovat a hrát prostřednictvím radiostanice zpravodajskou hru.
Pojďme zpět k Čertovu mlýnu „ Kulky hvízdaly kolem hlavy, okamžitě zazněl povel  „k zemi“, a sám jsem již navyklým pohybem pustil širokým polokruhem plnou dávku z automatu. Potom ulehnuv na zem, dal jsem několik dávek opačným směrem. Rozhořel se opravdu urputný, ale nerovný boj“.
Ti kdo stříleli na Ušiakovce, bylo protipartyzánské komando, které provádělo běžnou kontrolu hor. Konkrétně to byl SS- policejní pluk 20 z Holešova spadající pod Einsatzkommando Ruhsam. Dále se na následných akcích podílel i známý protipartyzánský specialista Hptmn. Miethe se svým komandem, který se svými muži podnikl útok na štábní bunkr 3.11. V místě se podle dálnopisu ze 4.11 posléze nacházel i 21 pluk SS Ze špatné koordinace mezi Němci, vzešlo překažení plánu Gestapa na infiltrování oddílu. Pokud by se byli domluvili a vše probíhalo podle plánu, zlikvidovali by celou štábní skupinu. V ohni bojů a pronásledování se octli i příslušníci západního paravýsadku Wolfram a sovětské zpravodajské skupiny ARAP kpt. Niščimenka- Běljavského.
„Naši domnělí zástupci z Ostravy zmizeli v prvních vteřinách boje. Ušiak dal rozkaz útočit na lesní houštinu s tím, abychom prorazili obklíčení a dostali se ke Kněhyni. Granáty vržené do křoví nám na chvíli uvolnily cestu. Běželi jsme skrze houštiny stříleje dopředu i do stran, stoupali jsme do prudkého kopce. Najednou jsem pocítil ostrou bolest v noze, Klesl jsem na kolena. Budu moci jít dále? Ohlédl jsme se a uviděl Jankovu bledou tvář. Obě ruce měl několikanásobně prostřílené. Znovu jsme zalehli a zahájili krycí palbu. Byli s námi ještě dva partyzáni. Přikázal jsem jim aby dopravili velitele za každou cenu do bezpečí. A sám jsem začal palbou krýt jejich odchod. Předtím jsem se krátce rozloučil s Jankem Ušiakem, jak se později ukázalo – navždy. Další události si pamatuji jen jako nesouvislé útržky. Pamatuji,  že jsem vystřílel poslední dva disky po pronásledujících Němcích, když se přiblížili do mé bezprostřední blízkosti k vyvrácenému stromu, kde jsem měl úkryt. Boj byl urputný, ale naštěstí krátký. První pronásledovatelé byli pryč a já se plazil na okraj nějaké strže, kam jsem se svalil. Vnímal jsem jen studenou vodu a štěkot psů. K vědomí mě probrala strašná bolest v raněné noze do které jsem se udeřil, potom jsem se skutálel do horského potoka, potom jsem opět omdlel.“
Kpt. Murzin měl velké štěstí,že unikl z obklíčení protipartyzánských komand. Když nabyl vědomí s pomocí hole se dobelhal ke stavení Josefa Klepáče, lesního dělníka, který Murzina na jeho žádost zavedl k Janu Křenovskému.
Ten neotálel a kontaktoval manžele Tkáčovy,  Jindřicha a Anežku u nichž se Murzin již před časem léčil ze zápalu plic. Spolehliví čeští vlastenci neodmítli  pomoc raněnému sovětskému partyzánovi i když si museli být vědomi možných následků, vždyť Oldu Machandra z Čeladné již zatkli a že to má těžké o tom nepochyboval nikdo.
Ale ani tento strach, který hlodá někde v podvědomí, o sebe, o rodinu  „vždyť se nemůže nikdo divit když, to všechno nahlásím,jsem jenom člověk ! “ Pak se ale ozve ryzí člověčenství,  ta nejskrytější, nejlepší vlastnost překonat svůj strach, jíž  nepozná člověk v jednoduché době, a vzpomene si na Mnichov, na Lidice, na Kounicovy koleje, na tisíce vlastenců bůhví kde rozesetých v lágrech s malou nadějí na přežití a prostě musí pomoct!
Vraťme se k osudu D.B.Murzina po jeho zranění, Jan Křenovský a Jindřich Tkáč mu v lesích na Znajce vybudovali improvizovaný bunkr, pro  polohu vleže, nemohli si dovolit stavět nic co by vzbudilo jakoukoliv pozornost. Murzin se v tom bunkříku mohl posadit, položit, ale jinak musel setrvávat ve stejné poloze.
„Zraněná noha mně strašně bolela, noha otékala, mněl jsem strach z otravy krve, ale nemohl jsem nic dělat, Křenovský slíbil, že příjde a já mu věřil.“
Málo známý fakt je, že si D.B Murzin sám vyjmul kulku z nohy, pomocí střepu zrcátka, které použil co by skalpel  a tak provedl netradiční  operaci a potom použil sádlo od Jindřicha Tkáče, kterým si mazal svá zranění, která se kupodivu vyléčila. Mládí zvítězilo nad nemocí a Murzin byl připraven, vést své druhy do boje za osvobození Československa.


DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #6 kdy: Únor 08, 2013, 05:42:49 »
VI. Ratibořská pila
Vladimír Krajčík známý pod přezdívkou Jerry byl český dělník, který odmítal procovat pro nacistické Německo. Opustil zaměstnání a utek do lesů. Spojil se s dalšími mladými lidmi přibližně stejného osudu a smýšlení. Jedním z nich byl válečný zajatec  Ivan Gondaševskij. Život v ilegalitě  změnil vnímání Krejčíka k okolnímu světu, stal se obezřetným, což však konspiraci nevadilo. Vícero důvodů jej vedlo k tomu změnit si identitu na Jerry Tomisona – Estonce, což však vysvětlit nedovedeme. Proč Estonec, když mluvil jen špatnou němčinou? Ví Bůh.
První setkání se skupinou Ševcova-Grekovského proběhlo v klidu a spokojeny byly obě strany, jež se vydaly bezprostředně po setkání na zásobovací akci. Forma spolupráce a případné přiřazení k PBJŽ mělo být potvrzeno při dalším setkání. Zde se ale události seběhly takovým směrem, který se zvrhnul v tragédii- prostě Ševcov poznal, že  Krajčík není Estonec, obě skupiny byly ozbrojeny a dostaly rozkaz nestřílet, jen v případě, že by je chtěl někdo odzbrojit. Nikdo již nepozná celou pravdu této chyby v partyzánských řadách, kdy musel být člověk opatrný a to někdy i přespříliš, protože konfidentů bylo mnoho a falešní partyzáni se našli také.
U pily v Ratiboři, došlo k přestřelce při které se omylem střetly dvě partyzánské skupiny z nichž jedna, zřejmě ta Ševcova- Grekovského pojala podezření, že Krejčík je konfident, což nebyla pravda, jen se z neznámých důvodů vydával za Estonce. Při této přestřelce zahynuli při prvních výstřelech Viktor Grigorjevič Ševcov a jeho pomocník Pavel Pimenov. Byla to další velká ztráta pro oddíl, ale taková již byla válka. Stávaly se věci, které by se za normálních okolností zdály nepochopitelné.  Tato epizoda se stala těsně před zničením štábu na Kněhyni.
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Stručná historie 1.Čs.partyzánské brigády J.Žižky z Trocnova
« Odpověď #7 kdy: Únor 13, 2013, 07:21:25 »
VIII. Uchycení na Vsetínsku

Nyní se přesuňme spolu s D.B. Murzinem a jeho druhy, do Hostýnských a Vizovických vrchů, kde obrovské penzum práce odvedli Ševcov - Grekovský a Stěpanov se svými organizátorskými oddíly. Sjednotil malé pěti až deseti členné samostatné, ale morálně silné oddíly do větších celků, které se začlenily do oddílu Jana Žižky a  později, při příchodu značného počtu dobrovolníků muselo zase zmenšit na malé skupiny 10 – 20 mužů.
Murzinova cesta od Tkáčových až na Valašsko byla trnitá. Noha nebyla ještě v pořádku a tak jej spolubojovníci museli značnou část cesty nést na improvizovaných nosítkách. Putovali za pomoci místních statečných vlastenců přes  Horní  a Prostřední Bečvu, potom se stopa na několik dnů ztrácí aby se na ni navázalo  8. Prosince 1944 na pasekách nad Růžďkou, kde jim místní vytvořili takřka domácí prostředí.
Tvrdí valašští horalé, uvyklí nekonečné úmorné práci na neúrodné, kamenité půdě a zvyklí si říkat po staletí to co si myslí a již v sedmnáctém století za to dokázali bojovat se zbraní v ruce za Valašských povstání proti Habsburkům, trpěli pod protektorátem jako celý národ, ale měli to štěstí a privilegium, že se právě jim naskytla příležitost pomoci odboji  konkrétním činem. Většina moravského obyvatelstva se zachovala správně, ale byly i černé ovce, konfidenti, kteří pro jidášskou odměnu zrazovali ve velkém.
Bez poskytnutí úkrytu pronásledovaným, hladovým, unaveným partyzánům bylo velmi nepravděpodobné, že by se odbojáři udrželi, ale Valaši, Hanáci, Moravští-Slováci, Češi si splnili svoji morální i vlasteneckou povinností a drtivá většina oslovených neodmítla pomoct i když věděli, co je čeká v případě prozrazení. Jistá smrt.
D.B.Murzin  spolu s ostatními se zastavili až v Hošťálkové u Češků , kde měl do té doby základnu I.P.Stěpanov.
I.P.Stěpanov  je další z výrazných osobností odboje, měl lví podíl na tom, že se nešířila v řadách partyzánů panika a poraženecká nálada v době po zničení štábu na Kněhyni. Neustále vysílal skupiny, aby hledali  D.B.Murzina a tato vytrvalost se vyplatila. Spolu s Viktorem Ševcovem-Grekovským provedli celou řadu přepadů, německých a maďarských vojenských kolon, prováděli noční přepady ubytovaných vojáků, hlavně Maďarů, kteří již nejevili valné chuti bojovat za ztracenou věc.
Začíná se formovat nový štáb oddílu. Velitelem se přirozeně stal Murzin, byť nebyl hodnostně nejvýše mezi rudoarmějci u partyzánů, ale byl Ušiakovým zástupcem a všichni to respektovali. Přes svůj mladý věk 23 let, měl za sebou bohatou bojovou cestu. Od Rižského zálivu, kde byl raněn, přes partyzánské oddíly až na Slovensko a do protektorátu.  Komisařem, který měl vést agitační činnost ve prospěch partyzánů u místního obyvatelstva a přirozeně byl velitelem jednoho z oddílů, se stal major I.P Stěpanov.
Zástupcem velitele se stal kapitán Petr Fjodorovič Buďko – sestřelený sovětský letec, uprchlík ze zajateckého tábora, jehož zásluhou se sjednotilo mnoho skupin na Vizovsku, Zlínsku a Vsetínsku, (konkrétněji Hošťálková, Prlov, Liptál) samozřejmě za přispění Stěpanova. Náčelníkem štábu byl jmenován  poručík Vasilij Petrovič Nastěnko.
V říjnu 1944 se začíná psát opravdová bojová aktivita na území protektorátu. Nedostatek zbraní kompenzovali vynalézavostí, odvahou – někdy až nerozvážnou a tragikomickou, například se traduje, že dva mladí kluci z Prlova, vyzbrojeni dvěma plaňkami z plotu, odzbrojili ve tmě německou hlídku a získali tak pro oddíl tolik potřebnou výzbroj a výstroj. Tyto historky jsem zaznamenal od pamětníků, kteří již bohužel nejsou mezi námi, ale o věrohodnosti nepochybuji, byť z historického hlediska jsou to jen nepodložené informace.
Nebo známá historka, kdy se mladý Tomeš Polčák-Vizovský převlekl za ženu a spolu se sovětským partyzánem Alexem ukradli samopal přímo z domu velitele německého trénu ubytovaného v Prlově. Nebylo to samoúčelné – Petr Buďko požádal Šebíka, aby Němce v Prlově postrašil aby se co nejdříve poroučeli, protože překáželi partyzánům v práci. Petr Buďko si vybral prlov a blízké Ublo za místa, kde bude organizovat chod své skupiny, která byla vedena jako úderná.
Množící se ataky německých a protektorátních cílů alarmovaly Němce natolik, že přesunuli do prostoru Vsetín – Val.Mez. – Zlín- značný počet vojáků, kteří byli vyčleněni jen pro boj proti partyzánům. Ústředím a mozkem tohoto boje byl na straně nacistů Bandenbekämpfungsstab ve Zlíně.
D.B.Murzin se stal noční můrou okupační zprávy a to bez nadsázky. Jeho cenu a důležitost jeho likvidace pro nacisty ilustruje odměna 3 000 000 RM za živého a 2 000 000 za mrtvého velitele partyzánského oddílu. Jméno a hodnost již samozřejmě Němci znali od Kotačky, Dvořáka a jim podobných, ale i přes několikerá zranění a těsné přestřelky v obklíčení Murzina nikdy nedopadli. Po válce udělali partyzáni tu chybu, že nadhodnocovali počet Německých vojáků a techniky, které zlikvidovali možná nevědomky, protože v bojových podmínkách vést přesnou statistiku bylo neproveditelné. I sám Murzin Sovětským úřadům, předložil nadhodnocená čísla svých úspěšných akcí, ale u něj šlo asi o záchranu života, neboť za to, že se stýkal s česko-anglickým výsadkem Wolfram a přijal od jejich představitelů 100 000 RM na zásobování a chod oddílu, se o něj zajímala sovětská vojenská rozvědka.
Centrem protifašistického odboje na protektorátním území se stalo Valašsko a to bez jakéhokoli patriotizujícího prvku z mé strany. Území mezi městy Vsetín  - Vizovice – Zlín – Kroměříž – Valašské Klobouky – Valašské Meziříčí, se stalo pro nacisty horkou půdou.
První akce se rodily ihned po přechodu a při působení oddílu na Trojačce, ale až plně zkonsolidovaný oddíl, posílený o nové lidi z řad místních dobrovolníků i uprchlých zajatců, či přeběhlých maďarských nebo německých vojáků, který měl odpovídající zázemí bez rušivého vlivu konfidentů  ( alespoň v začátcích), dokázala Murzinova skupina úspěšně rozdávat malé, ale štiplavé rány nacistickému aparátu. Zejména psychologický účinek na týl, jenž do doby prvních partyzánských akcí projevoval nesmiřitelnou politiku arizace a germanizace protektorátu.

Ve vzpomínkách partyzána jsem psal o přepadech německých a maďarských kolon v okolí Prlova a to buď v prudké zatáčce ve strmém kopci, před obcí směrem od Valašské Polanky, kde je v současnosti pod tímto kopcem fotbalové hřiště anebo na opačné straně jihozápadně mezi Pozděchovem a Bratřejovem na místě zvaném „Špéra“. Na těchto místech byly i nápisy s upozorněním, že se zde vyskytují partyzáni.

Pomýlená ideologie a její chorobná záliba v rituálech, začala ochabovat. Na ulicích se mezi Němci místo hlasitého Heil Hitler, začato rozmáhat spíše na půl úst pronášené „haj hitr“ s nesmělým, jakoby zamáváním. Samozřejmě s nadsázkou řečeno, ale stávalo se to, dle pamětníků často. Výjimkou byli příslušníci NSDAP, SS, HJ a podobných fanatických organizací o něž se nyní opírala německá generalita, spolu se strachem obyčejných vojáků wehrmachtu o osud svých rodin, při hrozícím příchodu Rudé armády. Věděli již co se stalo ve Východním Prusku a bránili proto zuřivě východní frontu, aby se co nejvíce mužů vzdalo západním spojencům. K tomuto cíli vedlo, bezpodmínečné ovládání týlu armád. A tady byl úkol pro 1.Čs.partyzánskou brigádu  J. Žižky z Trocnova. Narušovat a sabotovat železnice, spojení. Vnášení zmatku mezi vojska wehrmachtu, protože u SS to nemělo valného účinku.
Já budu uvádět akce, které znám z vyprávění místních pamětníků a u kterých jsem si ověřil jejich autentičnost. Dále se zaměřím na z mého pohledu ty nejvýznamnější momenty v dějinách brigády.
Je začátek října, Prlovská skupina čítající nyní sedm , bojovníků, má jednu pušku, kterou do skupiny přinesl Antonín Prokopec, který přešel ze Slovenska po porážce SNP a několik granátů. U Minářovy pily udělali zátaras z pokácené klády a čekali na osaměle projíždějící  nepřátelské auto. Po několika hodinách čekání mají štěstí  Zastavujeme KWH s dvojčlennou posádkou. Kořist je pro odbojáře v tu chvíli, době ohromná, pět Mauserovek K98, dvě pistole, dvě bendy nábojů do nich a dvě bedničky granátů.
Tady uděláme malou retrospektivu. V době, kdy Janko Uškiak s Dajanem Bajanovičem Murzinem budovali štábní struktury na Kněhyni a organizátorské skupiny Stěpanova a Grekovského přenesli boj dál na Valašsko, rozhořívá se v severovýchodní části protektorátu nelítostná štvanice na partyzány z důvodů nám již jasných. Později je štáb zrazen konfidenty, rozprášen, přičemž Ušiak umírá věren přísaze vlastní rukou v obklíčeném domku v Čeladné a jako zázrakem se Murzin zotavuje ze svých zranění, které si léčil v malém polobunkru zakrytém sněhem. Udává se celá řada tragických i radostných okamžiků, kdy se zdálo, že je po oddílu J. Žižky veta a t toho se o několik desítek kilometrů dál rodí nová buňka odporu na Valašsku. Umírá Viktor Ševcov-Grekovský v osudové nešťastné přestřelce, kdy si dva partyzánské oddíly myslily, že se jedná o léčku gestapa a začaly po sobě střílet – ve válce nic neobvyklého, zvláště u nejednotně uniformovaných a ustrojených bojovníků.  Po strastiplné cestě se na Valašsko dostává i sám D.B. Murzin, který ač mlád, projevil již dostatek bojového umu a rozhodnosti v kritických chvílích. Listopad 1944 byl měsícem strádání a téměř zoufalství, ale v prosinci již probíhaly denně zpočátku zásobovací akce, ale partyzáni ukázali nepříteli, že se akce Tetřev minula účinkem a že na území Moravy se pevně uchytilo jádro skupiny Murzin- tedy 1.Čs. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova.
V dalších dílech se budu snažit přiblížit některé z akcí.

DANDY D.G