Autor Téma: Poslední útok  (Přečteno 2034 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Peterth

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 242
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 26. června 2009
Poslední útok
« kdy: Září 05, 2012, 02:18:43 »
... Scheisse, tak to krátce před polovinou prosince 1944 vypadá, že Vánoce opět nestrávíme někde v klidu a teple. Jak klasické. Velení na naše jednotky stále spoléhá více, než by bylo zdrávo. Dokonce i u našich kdysi tak bojovných jednotek klesá postupně morálka, nebýt příkladu našich velitelů, kteří nás pořád ženou vpřed. Naposledy byly svátky v klidu v roce 1940, kdy nám padalo jedno vítězství za druhým přímo do klína. I já, poddůstojník Waffen SS, účastník mnoha vítězných i těch méně úspěšných tažení, jsem nyní na vážkách. Opravdu je vše tak růžové, jak se nám všude dokola líčí ? Vydrží Ríše nápor na dvou frontách, sevřená jakoby mohutnými kleštěmi ? Někdo doufá stále ještě ve vítězný obrat, někdo ve Wunderwaffen a někteří muži již bojují jen za své rodiny tam doma. A já - ani nevím, jaké to má vše smysl, ale je třeba vydržet do konce, ať už bude jakýkoliv ...
... Ofenziva začala. Zdá se nám, že to nebude až tak horké. Naše obavy jsou jakoby ty tam, když vidíme mohutné masy techniky, které se přesunují do nástupních prostorů. Je to až magický pohled. Velím jednotce odpočinek a sám si sedám na silniční patník a zapaluji cigaretu, která už taky není to co dříve. Opodál se motají kolem našich haklů maníci od propagačních jednotek. Kamery vrčí a závěrky fotoaparátu cvakají. Jakoby snad ani pro ně nebyl rok 1944 ...

... Konečně jsme na místě, nedaleko za dosavadní demarkační linií, kterou mají naše jednotky k ránu překročit. Je už hluboká tma a moje jednotka byla vybrána k důležitému, ale o to nebezpečnějšímu úkolu. Stali jsme se jednou z průzkumných jednotek, které mají prošetřit prostor za stávající demarkační linií. Cílem bylo zjistit obranná opatření nepřítele, případně jeho plány bez vlastního prozrazení. Nevěděli jsem co se bude dít, mohli jsme být i zajati nepřítelem. Na to jsme ovšem nemysleli, důležitější bylo splnit úkol, aby naše jednotky mohly provést k ránu úspěšný útok...
... Noc byla bohužel zcela jasná, bez oblačnosti, měsíc ozařoval krajinu téměř jako ve dne, takže kdyby nepřítel chtěl, měl nás jako na stříbrném podnose ... Výhodou naopak byl v ardenských lesích hluboký a hustý porost protkaný sítí silniček. Díky tomu jsme mohli zpozorovat již z dálky projíždějící automobily spojenců. Ti zřejmě nic netušili, a tak vůbec nedodržovali zatemnění ... V těchto případech byl naopak tmavý, až jako uhel černý les náš nejlepší přítel ... Bylo potřeba mít napjaté všechny smysly, protože jsme se pomalu blížili k frontě a daly se čekat nepřátelské jednotky doslova na každém kroku. Proto jsem svým mužům nakázal, aby chodili po travnaté krajnici, aby naše boty neklapaly ...
... Prvním úkolem bylo zrekognoskovat bývalé vojenské letiště za účelem použití naší Luftwaffe. Podle mapy, co jsem měl k dispozici, jsme ho našli poměrně přesně. Říšská snímkovací letadla udělala již v minulosti evidentně dobrou práci ... Vyslal jsem čtyři muže k jeho průzkumu. Já se zbytkem jsem kryl z úkrytu silnici vedoucí skrze letiště. Podle průzkumníků bylo letiště poměrně v dezolátním stavu, ovšem na některých místech ještě použitelné ... Pokračovali jsme tak dál, za neustálého krytí a naslouchání lesa ...



... Na kraji lesní planiny jsme narazili na nějaký belgický kulometný objekt, ještě z předválečné doby. Poslal jsem 3 muže, aby ho prověřili, zda - li se v něm někdo neukrývá. Byl úplně prázdný, naštěstí, nestál jsem o zbytečné oběti. Pokračovali jsme na perimetr, kde byl další podobný. Zřejmě se měly původně krýt boční palbou. Zajistili jsme kruhovou obranu a sám jsem obcházel jednotlivá stanoviště a kontroloval znalost hesel, to pro případ, že by již přicházely naše posily ...
... Asi po 2 hodinách jsem vyslal menší průzkumnou jednotku o 4 mužích, která měla prozkoumat nejbližší okolí mýtiny a případně dle mého rozkazu zahájit boj s nepřátelskými hlídkami. Nic se nedělo, jen silný vítr bičoval planinu a proto jsme se raději před nepohodou ukryli uvnitř objektu. Venku jsem nechal na stropě objektu jen jednu hlídku, která musela být po hodině střídána. Bylo asi 2 ráno, líně jsem se kouknul na hodinky, které ozařovalo mihotavé svělo svíčky. Náhle se zvenku začaly ozývat dávky samopalů ... Všichni jsme téměř vylétli ven a okamžitě se rozmístili po okolí. Chtěli jsme stále Spojencům rozhodně dokázat, že naše armáda do šrotu stále nepatří.
... Asi 300 metrů před naším stanovištěm se začaly objevovat žluté záblesky výstřelů. Kvůli silnému větru jsem však jejich zvuk slyšel se zpožděním. Že by náš průzkum narazil na nepřítele ? Přiložil jsem k očím dalekohled a poměrně jasně jsem rozeznával jednotlivé postavy. Boj to byl intenzivní a také tak krátký ... Čekali jsme, co se bude dít - vlastně nic jiného nezbývalo. Asi po odhadem 15 minutách se objevil náš průzkumný oddíl v čele s mým četařem. Naštěstí kompletní a s úsměvem na rtech. Proč ? Podle hlášení četaře oddíl narazil asi na desetičlennou hlídku Britů. Strhla se prudká přestřelka, kdy většina britských vojáků díky momentu překvapení byla zabita. S sebou oddíl přivedl celkem 3 zajatce. Rozhodl jsem se je vyslýchat. A naštěstí jsem s sebou měl jednoho vojína, který studoval na univerzitě před válkou cizí jazyky. Výslech byl tvrdý, ale dozvěděli jsme se zajímavé informace o postaveních spojenců. Britové se celkem poděsili, když uviděli na našich límcích dvojici run, ale rozhodli jsme se jim ukázat, že Waffen-SS jednají se zajatci slušně ...
-------------------------------------------------------------------
/ze vzpomínek Schaf. Eisenreicha, z knihy "Nach Russland und zurück", Berlin 1976. V anglickém vydání vyšlo pod názvem "To hell and back", poznámka editora: Jednotka se pak dále začlenila do útoku KG Hansen u Poteaux. Někteří její členové jsou zvěčněni i na oněch velmi slavných fotografiích z této operace./