Autor Téma: Pancéřová ochrana pěchoty No.I  (Přečteno 4260 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Pancéřová ochrana pěchoty No.I
« kdy: Červen 26, 2012, 10:26:09 »
Ochrané prostředky v 19.století



      Když nahlédneme do historie, zjistíme, že vojáci se vybavovali brněními v podstatě ve všech dobách a časech. Koncem středověku se móda nosit brnění silně upozadila, leč stále existovali lidé, kteří měli prostředky a zájem k vybavení se nejmodernějšími ochranými prostředky. Tyto zbroje lze nazývat soukromými. Pak ale existovaly speciální druhy vojska, jako třeba sapéři, kteří byli obdobnými pancéři vybavování oficiálně (pokud tyto prostředky byly k dispozici). V tomto případě se ale jednalo o velice masivní přilbice (podobné přilbám z třcetileté války), které odolaly i palbě z mušket. Používaly se ve století 18. a ještě v polovině 19. století.
      V Richmondském museu se nachází velice zvláštní brnění. Pochází z dob Americké občanské války a patřilo jednomu z vojáků zabitých v zákopových bojích. Toto brnění bylo vyrobeno v New Haven roku 1862 a vážilo tři a půl kila. Ocelový plech tlustý 1,9mm sice dokázal svého nositele ochránit před kulkami letícími rychlostí až 150 metrů za sekundu, leč svého nositele ochránit nedokázal, neb byl zasažen do zad (zbroj vydržela). Existují i písemné záznamy o vojácích, kterým zachránily život různé pancéřové plechy a provizorní pancéře, leč stále se jednalo pouze o soukromou iniciativu jednotlivců a i v této době vyráželi důstojníci do boje stejně nechráněni jako prostí vojáci. Pokud se vrátíme do Evropy, neprůstřelné pancéře se používaly i v Prusko-Francouzské válce. Patřily sem opět velice těžké zákopové přilby a můžeme nalézt i zachovalý exemplář neprůstřelné lamelové zbroje, jenž byla vyhotovena v Paříži roku 1870. Ocelové plátky našité na kožené vestě, vážily dohromady jen kolem dvou kilogramů a dokázaly zastavit jen pomalu letící kulky.
       První pancéře, které dokázaly ochránit svého nositele i před moderní municí se datují do roku 1880 a je třeba je hledat na jednom velice vzáleném kontinentě. Bylo to právě v Austrálii, kde si ze starých litinových kamen zhotovil brnění Edward Kelly, známý spíše pod jménem Ned Kelly. Kelly vyhotovil několik těchto brnění ne jen pro sebe, ale také pro své kumpány. Tyto brnění sice dokázaly odolat kulkám a napomohly tak Kellyho gangu vyloupit několik bank, leč byly příliš neforemné a s váhou 44 kilogramů činily z jeho nositele jen velice nemotorný terč. Kellyho zbroji se stalo osudné, že neměl chráněné končetiny. U Glenrowanu byl zasažen kulkou do nohy, zatčen a následně oběšen. Kellyho brnění dokázalo odolat enormnímu množství zásahů z různých typů policejních zbraní. Pozděj se ukázalo, že na krátkou vzdálenost odolávalo i palbě z Martini-Henryho pušek. Kulky sice pronikly do pancéře, leč nedokázaly se dostat skrz silnou ocel.
      Experimenty s Kellyho brněním vzbudily velký zájem a netrvalo dlouho a různí vynálezci začali konstruovat podobné ochrané pomůcky. Roku 1901 se kupříkladu objevil Roweho prsní pancíř, který dostal jméno podle svého vynálezce. Rowe si jej nechal patentovat právě až roku 1901, je ale pravděpodobné že s toto konstrukcí experimentoval již dlouho před tímto datem. Tento nadějný projekt si získal zájem a podporu dokonce i od Německého Císaře. Další zajímavou konstrukcí té doby byl Lorrisův korzet, který své ochrané schopnosti prezentoval přímo ve Francouzských divadlech (!) Vestu schopnou zastavit kulku navrhl a nosil také Casimir Zeglin, který svůj výrobek okázale prezentoval po New Yorkských divadlech roku 1897. V Londýně se o obdobné, více méně úspěšné představení pokoušel Sir Hiram Maxim, který navrhoval různá plátová brnění z vysoce legované oceli obsahující wolfram. Vznikaly i poněkud netradiční konstrukce jako byly drátěné košile. Při jedné vojenské retrospektivní exhibici, roku 1889 v Paříži, odolávalo několik druhů drátěných vest bodáním dýkou a dokonce i palbě služebních revolverů ráže .433 inch (11mm). Ocel ale nebyla jedinou látkou, která dokázala zastavit kulku. V 19.století se objevily i neprůstřelné vesty zhotovené z vrstvené látky.
      První látkové neprůstřelné vesty (zvané Myunjebaegab) byly vyrobeny v Koreji roku 1860, na popud Lee Ha-eung Dewonguna (1820 – 1898). Jako reakce na tehdejší boje s Francouzy, kteří hojně užívali palných zbraní. Vesty měly chránit Korejské válečníky před palnými zbraněmi západních vetřelců. Kim Gi-Doo zjistil, že několik vrstev bavlny dokáže spolehlivě zastavit kulku (vrstev bylo prý potřeba až 30). Vesty byly poprvé, bojově použity roku 1871 na ostrově Ganghwa, kdy se střetly korejské jednotky s námořní pěchotou Spojených států amerických. Té se podařilo jednu z vest ukořistit a odvést do USA. Do roku 2007 bylo k spatření ve Smithsonian muzum. Toho roku totiž bylo vráceno zpět do Koreje, kde je uchováváno i nyní. Myunjebaegab později sloužily jako vzor pozdějším látkovým neprůstřelným vestám. Zde se ale používaly tenčí materiál a to hedvábí. Tyto košile sice byly nepoměrně tenčí a lehčí než jejich Korejské vzory, problém ale byl v enormní ceně. Kupříkladu hedvábná neprůstřelná košile, kterou nosil Arcivévoda Franc Ferdinand, stála v přepočtu na dnešní ceny zhruba 15000 dolarů a jak známo nedokázala svého nositele ochránit před zásahy do nechráněných míst. Vraťme se ale k ochraným prostředkům na přelomu století.
      Kolem roku 1900 se pomalu začíny prodávat různé druhy ochraných vest. V St. Étienne se tou dobou prodávaly lehké vesty schopné zastvait kulku vypálenou ze služebního revolveru. Na trhu se také objevil kyrys vyráběný Alphonsem Payotem z La Rochell. Podobný kyrys zkonstruoval Ernest Benedetti, který byl roku 1901 zkoušen před vojenskou komisí, nedaleko Říma, a dostalo se mu příznivého ohlasu. Armádní činitelé museli vzít na vědomí a přehodnotit svůj pohled na tyto moderní ochrané prostředky. Kapitán Danritt sepsal: "Pokud z tisíce vojáků ani jeden nedokáže dosáhnout nepřátelských zákopů, pokud jsou bráněny kulomety, musíme dospět k přijetí nějaké formy neprůstřelné ochrany." Charles Buttin si ve stejné době poznamenal: "Otázka ochrany zdaleka není mrtvou záležitostí, je stále na dením pořádku." Dále si poznamenal "Nic není jistejší než to, že věda ještě neřekla své poslední slovo. A jednou bude nalezen, pokud se tak již nestalo, způsob díky kterému bude pomocí vědy možno pokračovat tam, kde skončili dřívější výrobci zbrojí, jež omezovala soudobá technologie a to i navzdory tehdejší řemeslné zručnosti. Bude vynalezen korzet lehký a skutečně schopný zastavit vypálené kulky."

Ochrana pěšáka na počátku války

"Na začátku války jsem chodil po zákopech se smotaným pláštěm na hlavě.
První přilby - které za čas přišly - byly horší než nic.
Střepinu sice nepropustily, ale vibrace po úderu byly tak silné,
že při snímání přilby raněnému spadl i kus temenní kosti."

      Když v Srpnu 1914 propukla První Světová Válka, vojáci šli do boje prakticky bez ochrany. Německé Pickelhaubeny, které byly lisovány z kůže a zpevňovány kovovými pásky, nedokázaly poskytnout svému nositeli kýženou ochranu. Oproti tomu hrudní pancéře používané tehdejšími francouzskými, britskými a německými kyrysníky dokázaly v případě zásahu kulku vychýlit (pokud byl kyrys zasažen zešikma – zhruba šedesát stupňů od normálu), čelně již kulky kyrysem bez problému pronikaly. V již popsaném případě, kdy se kulku podařilo odrazit, ale docházelo k tomu, že se náboj roztříštil na mnoho drobných úlomků, které způsobovaly nebezpečná zranění. V jednom zaznamenaném případě, byl téměř dekapitován, když se úlomky kulky odrazily nahoru od jeho prsního kyrysu. V některých případech byli také němečtí vojáci vybaveni jakýmisi neprůstřelnými štíty. Ty sice dokázaly zastavit vypálené projektily menší ráže, letící až rychlostí 450m/s. Tyto štíty ale byly příliš těžké a vojáci je při rychlém postupu Francií a Belgií odkládali a nechávali daleko za frontou. První kdo si uvědomil potřebu zavedení ochraných přileb byli Francouzi. Generál Adrian nechal vyrobit ocelovou puklici, kterou nosil pod svou čepicí. Později vylisovat několik dalších těchto ocelových vložek a dále s nimi experimentoval. Brzy přily dobré ohlasy z fronty a tyto ocelové vložky byly brzy ručně vyráběny ve velkých počtech pro potřeby francouzské armády. Měl jimi být vybaven každý voják na frontě leč tyto vložky si vysloužily i značné kritiky, kvůli své velké váze. Kritikové také namítali, že od chvíle, kdy se tyto vložky zavedly, vzrostl počet hospitalizovaných vojáků v polních nemocnicích. Zastánci oproti tomu tvrdili, že tyto vojáky sice je nutné očetřovat, leč ne rovnou pohřít, jak by tomu bylo kdyby nebyli vybaveni touto kovovou vložkou.
      Díky těmto poznatkům později vznikla přilby vzor 1915, známá jako typ Adrian, kterou roku 1915 přejala i Britská Armáda a o rok později i armáda Belgie a Itálie, která ji používala na Slovinské frontě. Ani tyto přilby ale nebyly dostatečnou ochranou hlavy. Byly vyráběny z tenkého plechu (z počátku 5 a později 8 milimetrů) a často se po zásahu pokroutily nebo jinak zdeformovaly. V lepším případě sice kulka plech neprorazila, ale i tak způsobyla veliká zranění, která nebyla vždy slučitelná se životem. Josef Šnejdárek, bojující tehdy ve Francii sepsal: "Na začátku války jsem chodil po zákopech se smotaným pláštěm na hlavě. První přilby - které za čas přišly - byly horší než nic. Střepinu sice nepropustily, ale vibrace po úderu byly tak silné, že při snímání přilby raněnému spadl i kus temenní kosti." Podle britského šetření, z roku 1916, bylo zjištěno že 3/4 zraněním bylo možné zabránit použitím vhodných ochraných prostředků. Francouzské statistiky přišly s podobnými čísly – 60 až 80% zranění prý bylo způsobeno kulkou o nízké rychlosti (tzn. odražené nebo na hranici dostřelu). Americké statistiky přišly s podobnými čísly – 65 až 80%. Podobná čísla získal i major Charles H. Peck. Přilba dokázala uchránit před střelou o rychlosti 70-183 m/s. Německý kulomet Maxim ale dokázal střílet projektily o rychlosti né menší než 550 m/s na vzálenost 95 metrů.
      Francouzští konstruktéři brzy začali hledat inspiraci v minulosti a zaujal je model Maxmiliánského brnění, u něhož se kanelováním docilovalo zvýšení odolnosti pancéře. Brzy tak Britové i Francouzi experimentovali s různým kanelováním na svých přilbách, ale také s rozličnými hrboly a jinými vylisovanými tvary do zvonu přilby. Vznikla nepřeberná změť různých typů přileb, žádná se ale nedostala do sériové výroby. Francouzi ale také experimentovali s ochranou tváře.





Ochrana tváře před střepinami

      Ocelovou přilbou tak sice byla relativně chráněna mozkovna, ale tvář zůstávala po celou dobu zcela nekryta. Právě tvář byla častým terčem střepin, které sice majitele nezabily, ale způsobily mu hrozivá zranění. Vojáci se tak často dostávali do lazaretů s utrženými bradami, zraněním očí a nosů. Tito vojáci často traumatická zranění přežili, ale v podstatě se stali zcela neschopnými běžného života. Koncem roku 1918 evidovala francouzská armáda více než 40000 vojáků, kteří přišli buď o jedno, nebo obě oči. Generál Adrian, major de Maistre a Polack, nebyli spokojeni s experimentálními výsledky tehdejších návrhů, kterak ochránit tváře vojáků. Vzniklo tak tedy několik návrhů, které měly tuto problematiku řešit komplexněji. Problémem byl ale horní lem na klasické přilbě typ Adrian na kterou měl být osazen. Vzniklo tak několik návrhů šoupátkových, různých překlopných, nebo nasouvacích mechanismů. Později se tyto průzory zkoušely rovnou i na experimentálních přilbách, které vznikaly v průběhu bojů. Někdy se průzor sklápěl nakloněním celé přilby, což nebylo zrovna dvakrát pohodlné. Jindy se tak dělo přetažením přes horní lem přilby. Obdobným problémem se později zabýval i M. Jean Dunand. Koncem roku 1916 navrhl experimentální typ přilby, která byla osazena velkým sklopným hledím chránícím zrak, které mělo velké množství drážek, sloužících jako průzory. Tento typ přilby prodělal i zkušební testy.
      Během obléhání Verdunu v roce 1917, počali Francouzi experimentovat s ochranou i zbytku tváře. První tyto pancéře byly vyhotoveny z chrom-niklové ocele a natřeny modrou barvou, tak jako samotné přilby. Pancéř byl upevněn za temeno hlavy a druhý popruh obepínal krk. Spodní část dosedala k hrudnímu pancéři. Celková váha činila 4,5 kilogramu.

 

 

Hrudní pancéře a ochrana končetin

      Dalším ožehavým tématem bylo, kterak ochránit trup vojáků před střepinami a nepřátelskými projektily. Právě trup byl zasažen zhruba u 13ti procent zraněných vojáků v lazaretech. Celou záležitostí se velice zaobíral opět generál Adrian. Seznal že dosavadní kyrysy užívané armádou jsou absolutně nedostatečné a v roce 1916 zkonstruoval první ocelový plát, který se měl nosit na hrudi. Vážil necelý kilogram a tvarem byl velice prostý. Natíral se modro-šedou barvou, aby splynul s barvou uniforem. Celkem bylo vyrobeno 100.000 těchto lehkých pancéřů. Bohužel ale tyto pancéře nebyly dostačující, leč poskytovaly zhruba stejnou ochranu jako tehdejší přilby Adrian – tedy né zrovna ohromující. Později vyzniklo ještě pár vylepšených verzí těchto pancéřů, leč nebyly nikterak klíčové a nedošlo k jejich většímu rozšíření. Ve Francii se od roku 1916 experimentovalo i s ochranou končetin. Zde ale nedošlo k většímu rozšíření. Jen zmíním že tvar těchto návleků byl vytvarován zhruba podle reálných končetin a k odlehčení bylo použito již dříve zmíněné kanelování. Závěrem by se dalo říci, že ač ve Francii započaly snahy o výrobu prvních ochraných prostředků před šrapnely a projektily, zkončil celý vývoj poněkud neúplně a dalo by se říci že poněkud vyšuměl. Příště si přiblížíme jaké konstrukce pancéřů vznikaly v Británii a druhé straně zákopů.

Zdroje:
Helmets and body armor in modern warfare – Dean Bashford
http://www.panzernet.net/php/index.php/topic,5088.0.html
http://www.panzernet.net/php/index.php/topic,5180.0.html
http://www.panzernet.net/php/index.php/topic,4491.0.html
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Pancéřová ochrana pěchoty No.I
« Odpověď #1 kdy: Srpen 08, 2012, 12:51:43 »
Podařilo se mi najít několik fotografií oné sapérské zbroje z 19.století. Jedná se o Francouzský Model 1836. Jen pro zajímavost, přilba byla vyhotovena z litiny a pomocí dvanácti nýtů, bylo připevněno polstrování. Kyrys měl již 26 nýtů. Část těchto zbojí ukořistili za Franco-Pruské války prajzové a podle některých zdrojů se ve velice omezené míře oběvily na obou stranách i za první světové války. Dokonce vzniklo i několik kusů těchto přileb i v této válce. Patrně byly vyráběny v malých počtech ve Francii a možná i v Německu - několik bylo později ukořistěno (viz článek No.II)






Prvoválečná verze (povšiměte si enormního rozdílu v šířce materiálu)
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757