Autor Téma: Pancéřová ochrana pěchoty No.III  (Přečteno 4472 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Pancéřová ochrana pěchoty No.III
« kdy: Srpen 03, 2012, 05:14:43 »




       Idea byla taková, že hrdiní britští vojáci oděni do neprůstřelných vest, zaútočí na nepřátelská postavení,
kulky se budou odrážet od jejich pancéřů a během deseti minut dobyjí nepřátelské zákopy.
Po zbytek dne budou vojáci moci popíjet čaj a radovat se ze snadného vítězství Britského Impéria nad špinavými Huny.
Realita ale byla poněkud jiná...


       Oproti svým francouzským a německým protějškům, šel vývoj neprůstřelné ochrany v Británii poněkud jinou cestou. Místní vynálezci se totiž neomezovali pouze na kov, ale hledali i vhodné nekovové materiály, které by dokázaly svého nositele účině ochránit. Vyvinuli kupříkladu hedvábnou vestu, která dokázala zastavit projektil o rychlosti až 180 m/s. Problém ale byl s dostupností základního materiálu, jelikož získat v době války hedvábí bylo velice komplikované. Výsledná cena těchto vest byla zhruba 25 dolarů, což je činilo v podstatě nedostupnými. Jinou variantou pak byla vesta vyrobená z 25 mm silného kompozitního materiálu, který byl složen z vrstev plátna, bavlny, hedvábí a zpevněn pryskyřicí. Již před propuknutím války, bylo možné v Británii zakoupit různé druhy neprůstřelných vest, vyráběných soukromníky, leč jejich kvalita nebyla vždy dostatečnou. V době války se vrchní velení armády o tyto neprůstřelné vesty velice zajímalo, vesty byly zkupovány ve velkém a následně testovány. Ještě bych chtěl zmínit že Britové nikdy neměli v plánu vybavit neprůstřelnými vestami všechny své vojáky. Plány předpokládaly zhruba dvě neprůstřelné vesty na sto vojáků, právě z důvodu enormní finanční náročnosti.

Yielding a Rigid

        V době války se vývojové práce v británii ubíraly dvěma odlišnými směry, zvanými yielding (ohebný) a rigid (neohebný). "Yielding Armor" byl typ, který by se dal přirovnat ke středověkkým prošívanicím a polstrovaným vestám. Řadí se sem i moderní konstrukce vycházející z kroužkových košil. Cílem tedy bylo vytvořit moderní obdobu těchto historických konstrukcí, které by dokázaly odolat moderním zbraním, přičemž by si měly zachovat maximální lehkost, ohebnost a co nejméně komplikovat pohyb svému nositeli. Hlavním materiálem, který byl u těchto ohebných pancéřů používán, bylo hedvábí nebo jiný vláknitý materiál, tkaný nebo vycpávaný. První konstrukcí byl chránič krku, který byl zkonstruován v Londýně pod záštitou Munitions Inventions Board. Tento límec byl velice vysoký a tak velice znesnadňoval svému nositeli pohyb. Dosahoval od ramen až k okraji přilby. Tento neprůstřelný límec byl také velice široký, až 5 cm a dosahoval hmotnosti 1500 gramů. Nákrčník byl vyhotoven z 24 vrstev japonského hedvábí, každá o hmotnosti 31 gramů, které byly následně sešité hedvábnou nití. Krycí vrstva pak byla tvořena tenkým plátnem v barvě khaki a okraje byly zesíleny tenkým železným lemem. Nákrčník pak byl doplněn čtyřmi koženými řemínky, na zadní straně (dva na krku a dva v podpaží). Tento nákrčník dosahoval stejné balistické ochrany jako britská střepinová přilba. Test provedený Ordnance Department prokázal, že tento materiál dokáže zastavit projektil vypálený z pistole o rychlosti 180 m/s. Britská armáda se rozhodla zavést tyto neprůstřelné límce v počtu 400 kusů na divisi (1915-1916). Brzy se ale ukázalo že tyto límce nejsou tak užitečné jak se prve soudilo. Příčinou byly specifické podmínky zákopové války a také vysoká cena. Navíc jak již bylo zmíněno, bylo velice složité vůbec sehnat nějaké hedvábí, ze kterého by mohly být tyto límce vyrobeny. Bohužel není známo kolik techto neprůstřelných límců bylo v průběhu války vyrobeno. Nejspíše jen malé množství.
        Dalším typem lehké ochrany, používané v britské armádě (byť jen ve velmi omezeném množství) byl Chemico Body Shield, který byl vyráběn v Birminghamské County Chemical Company. Jednalo se o silně vypanou vestu, vážící kolem 2.7 kg. Tato vesta prý dokázala zastavit projektil vypálený z automatické pistole o rychlosti kolem 90 m/s. Vesta byla tlustá zhruba 2.5 cm a byla opět vyhotovena z mnoha vrstev hedvábí a bavly, vytvrzené pryskyřicí. Cena nebyla příliš přemrštěnou a činila jen 15 dolarů a pro samotného uživatele byla i relativně pohodlnou k nošení, jelikož jej neomezovala v pohybu. Jeden z druhů těchto vest byl ve tvaru zástěry, která se zapínala na boční straně hrudi. Někam mezi ohebné a neohebné pancéřové vesty, je možné zařadit Flexible Armor Guard od Johna Berkeleyho z Newcastlu (1916). Jeho vesta byla složena z drobných kovových čtverečků, každý lehce vyboulený, našitých na plátně. Berkeleyho vesta se nosila velice pohodlně, bylo ji možno bez potíží ukrýt pod uniformu, leč poskytovala svému nositeli jen velice slabou ochranu (jen proti velice pomalu letícím projektilům). Váha samotné vesty nešla nikdy níže než pod 1.8 kg i když byly použity různé druhy kovů. Navíc po zásahu do jednotlivých čtverečků, docházelo k tomu, že byly jednoduše vtlačeny do těla nositele. Projektil tedy dokázal zabít i když vestou nepronikl.
        Jeden z ranějších flexibilních hrudních chráničů, je znám jako francouzsko-britská vesta, i když byl původně vyráběný ve Francii a následně prodáván britským vojákům. Jednalo se vestu složenou z osmi řad obdelníkových kousků kovu, spojené dohromady ocelovými kroužky (každý díl čtyřmi kroužky – jeden na každé straně). Váha této vesty nebyla velká a poskytovala dobrou ochranu před střepinami a pomalu letícími šrapnely. Tento typ vesty se také nosil ukrytý pod běžnou polní blůzou. Pokud byl zásah přesně do středu jednotlivého dílku, dokázal odolat projektilu o rychlosti až 60 m/s. Což byla zhruba třetinová odolnost oproti britským přilbám. Na frontě byla cena těchto neprůstřelných vest zhruba 25 dolarů. Vylepšenou variantou této vesty (ce se týče střihu) byla vesta známá pod názvem Wilkinson’s Safety Service Jacket. Váha předního dílu této vesty činila 1.4 kg a cena činila závratných 40 dolarů. Ještě zmíním že Wilkinsnova vesta se dočkala velké reklamy v tehdejším tisku. Často zde byly přiložené fotografie ocelových dílků, které úspěšně odolaly palbě z revolverů atd. Cílem bylo samozřejmě přesvědčit zámožnější vojáky, hlavně důstojníky, aby investovali své finance do těchto vest, které vám "zaručeně" zachrání život.



Dayfield a Featherweight

        Další velice oblíbenou a nejznámější variantou byl pancíř známý pod názvem Dayfield. Patentovat si jej nechali Francis DAYton a Earnest WhitFIELD, z jejichž jmen vznikl název Dayfield. Žádost číslo No.5196 byla podána 6.dubna 1914, přihláška byla kompletně specifikována dne 15.září 1915 a patent byl přijat 17.dubna 1916. To jen pro představu jak probíhala byrokracie té doby. Tyto pancéřové vesty se vyráběly od roku 1916 v lehké i těžké variantě. Jednalo se o vestu složenou z několika ocelových plátů, našitých na pevném plátně. Počet ocelových plátů se měnil podle jednotlivých typů. Těžší typ vážil zhruba 6 až 8 kg. Určené byly pro průzkumníky, družstva stříhající ostnatý drát, minéry, hlídky a těžkooděnce. Lehké varianty bylo možno nosit ukryté pod běžnou polní blůzou. Těžší varianta se oproti tomu nosila vně, doplněna o pláty chránící pánev a již zmíněný hedvábný límec. 20.února 1917 otiskl London Times inzerát na nákup těchto vest. Přední a zadní díl stál 52 šilinků a 6 pencí, samostatný přední díl pouze 25 šilinků. Jeden šilink stálo poštovné v rámci Británie za přední i zadní díl, pouze přední díl pak stál 6 pencí. Poštovné na frontu již bylo dražší. Celkem 2 šilinky a 6 pencí, popřípadě 1 šilink a 6 pencí za jeden díl. Záznamy uvádějí, že v říjnu 1917, bylo na frontě zhruba 200 000 lehkých variant neprůstřelných vest typu Dayfield. Později se také objevovaly různé varianty této úspěšné vesty, kde byly kupříkladu použity velké pláty ze slitiny na bázi manganu, jejíž váha byla necelé dvě kila.
        Britští odborníci také došli k závěru, že pokud má být zbroj použitelná a nemá omezovat svého nositele, musí být těžká maximálně necelé tři kilogramy. V případě těžké Dayfieldovy zbroje, totiž hrozilo, že pokud těžký a nemotorný voják spadne do kráteru, znamená to pro něj smrt (!) Nastal ale problém, jak se vejít do této váhy s kovovými materiály, které by ještě dokázaly poskytnout ochranu vojáku před nástrahami zákopové války. Na popud Kanaďanů vznikl typ známý jako New Featherweight Shield. Jednalo se o lehkou vestu, tvořenou z lehkých ocelových plátů, zašitých do látkové vrstvy v barvě khaki. Tato vesta byla doplněna o chránič třísel a ramen. Patrně z reklamních důvodů nesla každá část vesty nápis The New Featherweight Shield. Komplet vážil lehce přes 3 kg a bylo jej možno prostřelit automatickou pistolí na vzdálenost 24 metrů. Což asi nebyla hodnota kterou by se výrobce mohl chlubit.

   



Ostatní pancéře

        Typy Dayfield a Featherweight nebyly nikdy oficiálně přijaty a schváleny jako výstroj armády Britského Impéria. Blíže k oficiálnímu schválění již měl typ zvaný Best Body Shield. Jednalo se pancéř složená z několika velkých obdelníkových plátů, které byly sestupně řazeny aby usnadňovaly pohyb nositele. Problémem ale bylo, že byl příliš úzký a zakrýval pouze střední část trupu, boční části byly nekryté. Výhodou ale bylo, že celý pancéř mohl být lehce složený a v případě transportu zabíral jen malý prostor. Váha činila pouze necelé 3 kilogramy. Velice kvalitní byl i samotný materiál, jelikož se jednalo o ocel obsahující 12% manganu a poskytnutou ochranou se rovnala britským přilbám. Ještě lepším byl hrudní pancéř označovaný jako B.E.F. (Britské expediční síly), které se vyráběly ve Willenhallu, Staffordshire. Jednalo se o upravený Bestův pancíř, který byl příliš těsný. B.E.F. se skládal z hlavního neprůstřelného plátu, který překrývaly dva menší pláty. K výrobě byla použita ocel obsahují 13% manganu, díky čemuž poskytovala ochranu před municí malé ráže o rychlosti více než 200 m/s. Celková váha byla lehce pod 3.5 kg. Společnost která vyráběla Best Body Shield, přišla brzy s dalšími variantami ochraných vest, nazvanými Portobank, Army a Navy. Tyto typy byly vyráběny z manganové oceli, leč byly mnohem jednodušší než typ Best. Portbank vážil kompletně necelé dva kilogramy a bez zadního dílu pouze 1 kg. Hrudní pancíř nesený v maskovacím postahu vážil pouze 1.4 kg. Cena se pohybovala v rozmezí 4–7 dolarů. Ochrané pancéře typ Army a Navy, poskytovaly lepší ochranu, díky možnosti připojit k pancíři chránič třísel. Mezi prostší pancéře se řadí též typ Star, který se vyráběl z plátů Witworthsovy nerezové oceli (chrom-niklová ocel), jejíž jednotlivé pláty byly snýtovány dohromady. Typ Star vážil lehce nad kilo a spolu se zadním dílem stál 17 dolarů. Bez zadního plátu pak jen 8 dolarů.
        Po zkušenostech se soukromými pancéři, přišla britská vláda s oficiální kosntrukcí. Byl jím typ označený jako E.O.B. který vážil něco málo nad 4 kg. E.O.B. se skládal ze tří částí, konkrétně hrudního plátu, zadního plátu a chrániče třísel. Kovové pláty byly uloženy v maskovacím potahu a dodatečně vycpané, pro lepší konfort. Tento pancéř dokázal odolat palbě z automatické pistole, šrapnelům i granátům. Dokonce odolával i puškovým projektilům o rychlosti až 300 m/s. Materiálem byla Hadfieldská manganová ocel (18%). Model 1917 již byl vyráběn v dostatečně velkém množství.
        Pozadu nezůstaly ani menší hrudní pancéře, jako byl Corelliho britský neprůstřelný pancíř, jehož oválký tvar měl rozměry 28x40cm. Tento pancíř údajně dokázal odolat všem typům munice používaných německou armádou, díky specílní slitině vyráběné pomocí Siemens-Martinovy metody. Tento pancíř ale vážil více než 7.5 kg a chránil jen malou část vojákova těla, za což si vysloužil velkou vlnu kritiky. Obdobným pancéřem byl typ Roneo, který se vyráběl z chrom-niklové oceli tloušťky 7.62 mm. Neprůstřelný plát byl zašitý do hnědého plátna a nosil se zavěšený kolem ramen za popruhy. Několik vzorků těchto pancéřů bylo testováno British Munition Boarch v březnu 1916, kde byly dodatečně přidány pancéřové pláty, kryjící ramena. Díky těmto plátům ohnutého kovu se také dalo celý pancéř snáze nosit. Celé zařízení vážilo ohromných 10 kg, což byla příliš velká cena za výtečné balistické vlastnosti. Armádní komise následně došla k rozhodnutí, že nošení hrudních pancéřů je příliš komplikované a poskytuje ochranu jen malé části těla na to, aby měly nějakou praktickou hodnotu. Co se týče další ochrané výzbroje, nebyli britové v tomto směru nikterak angažovaní. Celkově by se dal jejich vývoj shrnout tak, že krátce experimentovali s ocelovým plechem, opatřeným průzory, který chránil tvář (1916), myslím že držel na tváři jen díky tomu že byl zastrčený pod čepicí. Dalším pokusem o ochranu hlavy vojáka, byl prostý kroužkový závěs, který chránil oči a byl připevněný k přilbě.





Zdroje:
Helmets and body armor in modern warfare – Dean Bashford
http://history.amedd.army.mil/booksdocs/wwii/woundblstcs/chapter11.htm
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757