Něco málo k francouzské konstrukci jsem vyhrábl ze svého archívu :
(ale nemá to asi nic společného k úvodnímu článku)
Tank pro tři armády
Francie byla po Velké Británii druhým státem, který začal během první světové války v masovém měřítku používat obrněná vozidla. A byl to právě francouzský tank Renault FT17, který se stal na počátku 20.let 20. století nejrozšířenějším tankem světa a o který se opíral rozvoj obrněných sil mnoha států, mimo jiné i Československa.
Při vývoji tanků přihlíželi francouzští konstruktéři zejména k taktice jejich využití. Z hlediska využití rozlišovali tanky tří základních skupin. Tanky lehké, jejichž úkolem byla průzkumná činnost, tanky střední, mezi něž se řadily mimo jiné tzv. tanky jezdecké, a na tanky těžké, sloužící k průlomům nepřátelských linií.
Lehké tanky, k nimž patřily např. AMR 33 a AMR 35, nahradily časem pásová a kolová průzkumná vozidla, která úplně převzala jejich roli v taktickém průzkumu. Úkolem středních tanků byla součinnost s pěchotou v útoku i v obraně. Charakteristické pro ně bylo dobré pancéřování, ale poměrně slabá výzbroj (kanony ráže 37 mm) a vzhledem ke značné hmotnosti pancíře i pomalá rychlost. Nejznámějšími francouzskými tanky této skupiny byly Renault R-35 a Hotchkiss H-38. Poněkud lepší vlastnosti ( zvláště rychlost a manévrovací schopnosti) a výzbroj (kanon ráže 47 mm) měly tanky Somua S-35 určené pro jezdecké divize (tzv.jezdecké), které plnily tytéž úkoly jako R-35 u pěchoty. Poslední skupinu představovaly tanky těžké. Byly to silně pancéřované stroje, vyzbrojené kanonem ráže 75 mm, který sloužil k ničení polních opevnění, a kanonem ráže 47 mm, určeným k ničení živé síly a tanků nepřítele.
Druhá světová válka přinesla bleskový vývoj nových konstrukcí bojových tanků. Jejich rozdělení na zmíněné typy ztratilo opodstatnění. Na bojišti byl nutný tank silně pancéřovaný, rychle se pohybující a dobře manévrující s výzbrojí, která dokázala ničit veškeré druhy vozidel nepřítele. Tyto požadavky bezezbytku splňovaly nové stroje jako německý PzKpfw V Panter, britský A34 Comet nebo sovětský T-34 / 85.
Francouzi získali při vývoji tanku AMX-50 cenné zkušenosti a díky nim mohli bez problémů zahájit vývoj nového dokonalejšího stroje. Projekt obdržel označení AMX-38, jenže zakrátko byl přerušen. V roce 1957 totiž vlády Francie a Německa (tehdejší NSR) podepsaly dohodu týkající se spolupráce na vývoji a výrobě zcela originálního obrněného vozidla. Nově se formující Bundeswehr potřeboval tank, jehož výroby by se mohl ujmout silný německý průmysl : ten měl ostatně dlouholetou a bohatou tradici výroby bojových vozidel, nebylo tedy vůbec s podivem, že Francouzi navzdory historicky motivované rivalitě se společným projektem bez průtahů souhlasili.
Vývoj nového tanku měl dva zásadní cíle. První byl čistě politický, smířit spoluprací ve vojenské oblasti dva státy, které byly ještě před dvanácti lety nesmiřitelnými nepřáteli. A druhý byl ekonomický, vývoj a výroba nového tanku probíhající současně v obou státech jednak celý proces urychlovala a jednak snižovala celkové náklady. A nezanedbatelný byl i ten aspekt, že se Francie a Německo chtěly postavit americké dominanci ve výrobě vojenské výzbroje, jelikož na vývoji nových tanků v rámci paktu NATO pracovala samostatně pouze Velká Británie. Zbývající státy kupovaly americké tanky M48, které měly být výhledově nahrazeny výborným středním tankem M60.
1. dubna 1958 byla podepsána mezivládní smlouva a vývoj nového tanku se rozběhl plnou parou. Jeho plánovaná hmotnost neměla překročit 30 t a hlavní zbraní měl být kanon ráže 105 mm. Tank měl být vybaven motorem, který by jízdě dával nadměrný užitečný výkon. Důraz byl také položen na nízkou siluetu tanku, což mělo nepříteli znesnadňovat jeho objevení a zničení. Během počáteční realizace projektu došlo k poměrně bouřlivé výměně názorů na šířku tanku. Francouzi upřednostňovali vozidlo široké nanejvýš 310 cm, Němci však trvali na šířce 325 cm. Spor nakonec obě strany vyřešily tak, že odpovídajícím způsobem přizpůsobily preferovaným šířkám tanků ve svých projektech ostatní hodnoty.
V srpnu 1958 přistoupili k francouzsko-německému projektu Italové, s úmyslem vyrábět tank v licenci pro vlastní armádu. Podle smlouvy měli Němci financovat stavbu čtyř prototypů, francouzská strana pak prototyp jeden. Ve Francii se projekt rozběhl v Ateliér de Construktions d' Issy-les-Moulineaux, zatímco německá strana vytvořila dva týmy. První tvořily firmy Porsche, Jung Luther und Jordan a MaK a druhý tým firmy Ingenierburo Warneke, Rheinstahl-Hanomag a Henschel.
Konstrukce tanku byla klasická. Motor byl umístěn vzadu, vpředu se nacházela část řídící a za ní byla situována část bojová. Francouzi bez větších námitek rezignovali na kyvadlovou věž ve prospěch věže klasické. Ostatně nebylo tajemstvím, že kyvadlová věž měla sice výhodu malého povrchu příčného průřezu, ale jinak měla mnoho nedostatků, z nichž k největším patřily problémy se stabilizací kanonu a potíže spojené s ochranou vnitřku tanku před chemickými zbraněmi a spadem radioaktivního prachu. Přitom tzv. ochrana před ZHN (zbraněmi hromadného ničení ) byla v 60. letech velice důležitým činitelem, který hrál při vývoji tanku velmi důležitou roli. Do konce roku 1960 Francouzi postavit dva prototypy, z nichž jeden odeslali na porovnávací testy s prototypem německým. Měl hmotnost 32,5 t a jako pohonnou jednotku benzinový motor Sofam 12 GS s výkonem 559 kW ( 750 HP ). Věž měla tvar zploštělého kužele. Na pravé straně věže se nacházel válcovitý přesah, v němž byla umístněna pozorovací věžička velitele tanku, vybavená jednodílným průlezem. Ve věžičce byly umístěny periskopy ke kruhovému pozorování. Pozorovací pole bylo poměrně malé, proto bylo v dalších prototypech použito uspokojivější řešení. Velitel měl také k dispozici na stojanu umístěný kulomet, určený k palbě na vzdušné cíle. Průlez řidiče (i jeho stanoviště ) se nacházel po pravé straně korby. Nad průlezem byl umístěn pro tento tank typický infračervený reflektor. Francouzský prototyp měl samozřejmě šířku 310 cm. To, že Francouzi na této šířce trvali, mělo velice racionální a opodstatněný důvod. Šířka tanku musela totiž respektovat vzdálenost postranic železničních vagónů, na nichž byly tanky transportovány. A jelikož němečtí konstruktéři při vývoji tanku Tiger ze šířky 315 cm neustoupili , byl jejich tank širší než vzdálenost postranic nákladních vagonů a nastal problém s jeho převážením.
Ve stejné době ukončila rovněž německá strana stavbu dvou prototypů. Po provedení vstupních testů bylo rozhodnuto dát přednost postavenému skupinou Porsche. Zkoušky, kterých se zúčastnili zástupci všech tří účastníků projektu (Francie, Německa a Itálie ), se uskutečnily na polygonu v Trevíru (v dubnu 1960 ). Další testy pak byly přeneseny na polygon v Mappenu. Testovány tu však byly pouze německé prototypy, jelikož Francouzi zahájili sérii testů ve vlastních střediscích v Satory a Bourges. V polovině roku 1963 byly v Trevíru provedeny porovnávací testy obou prototypů. Německý tank, navzdory tomu , že byl o šest tun těžší, dosahoval vyšší maximální rychlosti a měl také lepší zrychlení. Zdálo se, že bude vítězem, ale z důvodů ambiciózních a také politických (v roce 1963 Francie vystoupila z NATO ) se Francie rozhodla pro výrobu tanku vlastní konstrukce. Němci se rozhodli vyrábět tank svůj. Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo, že francouzská armáda dostala tank AMX-30 a Bundeswehr byl vyzbrojen tankem Leopard 1. Italové donucení situací si nakonec zakoupili výrobní licenci na americký M60A1 a následně pak na tank Leopard 1.
