Autor Téma: Deštivé ráno  (Přečteno 2422 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Filip Junek

  • Čestný moderator
  • Příspěvků: 316
Deštivé ráno
« kdy: Květen 01, 2012, 10:14:57 »
DEŠTIVÉ RÁNO

Sever Nových Čech, třetí měsíc bojů, pondělí, dopoledne...

Na celém ostrově se bojuje. Což je přesně to, čeho se Národní armáda snažila dosáhnout – teď si sovětští okupanti nemůžou být jisti už vůbec nikde. Partyzáni na jihu ostrova bojují ve velkých bitvách s obrněnou technikou a daří se jim okupanty likvidovat se střídavými úspěchy. Na severu v horách je to jiné. Tady stále zuří partyzánská válka ve své pravé podobě; přepady, léčky, teroristické útoky atentáty...

I)

Drobný, zato vytrvalý deštík se snášel na koleje malého nádraží kousek od horské vsi Kamenice. Motorák s pravidelným odjezdem v 8:50 se právě líně sunul podél druhého nástupiště a mizel v zatáčce, kde se trať ztrácela z dohledu v příkrém horském údolí lemovaném smrkovými lesy a skálami, na jehož dně protékala bystřina Kamenička. Nádraží zmlklo a ponořilo se do obvyklé ospalosti nudného hnízda na nepříliš frekventované trati.

Ponuré ticho dopoledne přerušilo jen protivný plechový zvuk padnutí návěstidla do polohy „stůj“. Semafor změnil barvu světel ze zelené na červenou. Kdesi se přehodila výhybka. Jinak nic. Po nástupišti přecházeli dva příslušníci VB zabalení do svých bund a soudě dle rozmáchlých gest jednoho a přikyvování hlavou druhého se dalo usuzovat, že něco probírají. Oba ozbrojeni sovětskými kalašnikovy procházeli přes mokré nástupiště a sem tam se rozhlédli. Snad aby se neřeklo, že nehlídají. Beztak tu žádní partyzáni nejsou, koho by taky zajímala tahle díra. Třetí z jejich party stál u bílo-béžového UAZu a kouřil cigaretu. Přes béžovo bílé barvy Veřejné bezpečnosti prosvítala tu a tam armádní khaki a bylo tak tušit, že je to jeden z narychlo natřených a do služeb VB půjčených džípů.

Avšak tihle dva, vlastně tři, příslušníci už nějakou dobu stáli ve středu nitkového kříže dalekohledu, který je sledoval z bezpečného úkrytu mezi skalkami na druhé straně údolí. Pomalu ty tři opustil a nitkový kříž hledal další stráže. Chvilku tápal, a pak objevil další u vojenské tatry pohodlně zaparkované pod stromem vedle autobusové zastávky. Skoro nebyla vidět, avšak žlutá poznávací značka ji prozradila. Celkem tu mohlo být tak...patnáct stráží. Víc asi těžko. Pokud nebyli poschováváni uvnitř nádražní budovy.
„Tady Sojka, nádraží hlídá celkem patnáct policajtů. Nevidím sice do zatáčky, ale tam snad nic. Neposílat tam průzkum. Dál tam stojí jeden UAZ a tatra. Žádná těžká technika v dohledu, přepínám,“ promluvil Karel Štědrý do vysílačky. Chvilku čekal na odpověď:
„Hnízdo pro Sojku, rozumím. Zanedlouho přejdeme k druhému kroku. Připravte svoje lidi a čekejte na rozkaz, konec“ Štědrý hmátl do skalní průrvy a vyndal z ní samopal vz.58 opatřený optickým zaměřovačem. Hlaveň a samotná optika ještě byly obaleny hadrem. Záblesk odražený tělem zbraně by mohl mít fatální následky... V rukou zkušeného střelce se jednalo o skutečně smrtící zbraň. A Štědrého tým takoví lidé byli.

 Ne nadarmo je partyzánské velení vysílalo na průzkumné úkoly, které zpravidla končily jako odstřelovací podpora vlastního nájezdu.
„Chlapi, pojďte sem,“ sykl velitel. Vyložil jim celou situaci. Ve směru od Horského Šenova přijede autobus. Místo normálních cestujících bude osazen skupinou povstalců, která napadne samopaly a granáty staniční budovu. Mezitím vlastní útočný tým zahájí nájezd na stanici ze stráně nad ní a bude krýt ústup autobusu. Oni, průzkumníci, budou fungovat coby ostřelovači a krýt obě skupiny. Jednoduché. Tedy...zdánlivě.
„Dobře, to vypadá jako dobrej plán. Říkáš, že jich tam je patnáct? To by neměl bejt problém,“ řekl Petr Klas a sedl si na vykotlaný plesnivějící pařez.
„Tak jako...co bys nechtěl. Uvědom si, že dole v Kamenici je ruská posádka. Musejí zmáknout moment překvapení, to ostatní už půjde,“ odtušil Pavel Poruba.

Mezitím co průzkumníci rozebírali akci, z lesní cesty na silnici vyjel pravidelný spoj Horský Šenov - Kamenice „vypůjčený“ autobus národního podniku ČSAD Nové Čechy. Na palubě sedělo osm v civilu oblečených „cestujících“ se samopaly a granáty pod sedačkami. Vcelku důvěrný náklad zavazadel. Pomalu se začal spouštět do serpentin ustících vlastně až u železniční stanice. Sem tam mezi stromy ji bylo možno zahlédnout. Skutečný autobus zastavila „technická porucha“ v podobě padlého stromu přes silnici nastraženého jinou záškodnickou skupinou operující z druhé strany hřebenu. Než to odklidí,bude po akci. Tedy snad.

Průzkumníci, kteří se mezitím změnili na odstřelovače, se ukryli kolem skalního pahorku ve stráni. Měli dobrý výhled přes stromy přímo na nástupiště a nerušeně si vybírali cíle. Další vlak tudy projede až za půl hodiny a bude to nějaký nákladní vlak, který končí až bůhvíkde na jihu. Pokud ho cestou nikdo nevyhodí do vzduchu. Štědrého optika klouzala po druhém nástupišti a hledala muže, kteří předtím drželi hlídku venku na dešti. Asi se někam schovali, nevadí...oni se objeví. Chvilku pozoroval, jak drobné kapky dělají kolečka na hladině velké louže, která se udělala u vykládací rampy u prvního peronu. Mokrý beton na sobě nesl  známky dlouhotrvajícího deště. 

Náhle měl Štědrý pocit, že slyší zvuk motoru. Sledoval část lesa, kde silnice vystupovala do vykácené stráně a po chvíli se zase vnořovala do zelené hradby lesů. Něco bílomodrého tamtudy projelo. 
„Kluci, asi se blíží autobus,“ sykl na své dva kolegy.
„Jo, jede. Viděl jsem ho támhle ve vracečce,“ odtušil Poruba a kývl k tušenému úseku silnice, kde se vozovka klikatila v nepřehledné ostré zatáčce nad příkrým srázem.

 Ostatní partyzáni se skryli v houští kolem skalky, zatímco „pravidelný“ spoj se blížil k nádraží. Napětí rostlo. Zastaví jej policisté, nebo jej prostě nechají jet dál. Někdy autobus zastavili a rozhodli se kontrolovat jeho cestující. Ale kolem zaparkované policejní volhy a dvou policistů v železné budce za poslední zatáčkou projel linkový spoj bez úhony. O tomhle stanovišti partyzáni nevěděli. A přitom stačilo tak málo a celá akce by byla v několika okamžicích zmařena. Spoj se blížil ke staniční budově. Nápadně zrychlil...

II)

Esenbák u dveří nádražní budovy si toho všiml. Neseděl mu už příliš hlučný řev motoru a zvyšující se obrátky. Sundal samopal z ramen a jeho pohled sjel k řidiči, který si mezitím uvázal kolem tváře šátek. Autobus prolétl na plný plyn kolem něj.
„Poplach!“ vykřikl a už chtěl vypálit dávku do oken autobusu. Jenže Štědrý již o něm dávno věděl a nespouštěl jej ze svého zaměřovače. Stačil jeden kratičký pohyb prstem, zbraň štěkla a během vteřiny se policista hroutil k zemi. Další dvě střely praštily do dřevěných dveří vchodu do čekárny. Působilo to jako bomba. Posádka v autobuse zahájila palbu přes okna a v okamžiku nebylo jediné, které by ještě mělo sklo. Kulky probily okna nádraží, po stěnách se rozeběhly gejzírky narážejících střel a kdesi před kanceláří výpravčího vybuchl granát. Žhavé střepiny, plameny, kusy vytržené země a omítky se rozsvištěly do všech stran. Několik jich zdemolovalo modrou světelnou tabuli s názvem stanice Kamenice.

 Policisté zahájili na autobus střelbu ze všeho, co měli po ruce. Práskaly pistole, štěkaly samopaly a horké nábojnice zvonily po mokré zemi. Před přídí linkového spoje vybuchl granát. Tlaková vlna jím smýkla na stranu, a řidič, pokud byl vůbec ještě živ, nebyl schopen udržet řízení. To prostě nešlo.  I ke skalce s pálícími ostřelovači dolehl zvuk ječících pneumatik a zvuk kroutícího se plechu, praskajícího trupu a nakonec tupá plechová rána, když se vozidlo zastavilo o strom nedaleko zastávky a odřelo pořádný kus jeho kmene.
„Přepadový oddíle, jděte na to! Palte, postřílejte je!“ ječel Karel Štědrý do vysílačky. Vypadalo to, že někteří z oddíle v autobusu přežili a odpovídají palbou. Sice dosti chabou, jen pár výstřelů, přesto se ale ještě bránili!

Z protější stráně zarachotil velkorážný kulomet. Jeden z už nastartovaných policejních vozů byl zasažen do nádrže a další sled rozžhavených kulek zapálil vytékající benzín. Auto se okamžitě vzňalo a po chvilce vybuchlo.
„Jdem dolů, kašlete na nějaký krytí! Musíme blíž!“ velel Štědrý. Jeho ostřelovačská skupinka se zvedla a jak jen to šlo nejrychleji sestupovala po příkrém srázu dolů. Bojová jednotka povstalců mezitím napadla hradlo, odkud se ozývala silná střelba a nad stromy se vznesl chuchvalec bílého dýmu. Asi explodoval granát, či připravená nálož. Mezitím se Štědrého oddíl dostal do výhodné pozice na počátku lesa a spustil palbu do policistů, jímž se podařilo zabarikádovat se v budově. Vypadalo to, že jsou zahnaní do pasti. Vítězství se zcela jasně přiklánělo na stranu protisovětských vzbouřenců, kteří pomalu ale jistě obsazovali celou stanici, jejíž obrana postupně slábla.

„Máme je! Utíkaj jako zajíci!“ vítězně zaječel Poruba. Nějak ale ve vítězném opojení opoměl fakt, že v nedalekém městečku byla nade vší pochybnost alarmována tamější sovětská posádka, která se na svých obrněncích žene určitě sem. Boj na stanici utichl. Buďto byl poslední odpor příslušníků VB zlomen, nebo se prostě vzdali. Takto naplánovanému přepadu se šlo bez přípravy jen těžko ubránit.
„Přepadovka, podejte zprávu, přijem,“ ohlásil se do vysílačky Štědrý. Po chvilce napětí a neurčitém praskotu a šumu, jenž zpočátku nevypovídal nic dobrého, se ohlásil velitel bojového oddílu.
„Je to v suchu, chlapi. Mám před kvérem velitele těch fízlů. Vzdali to, šmejdi. Je teda fakt, že jich moc nezůstalo, ale co na tom. Dobře, že většina chcípla,“ Štědrého okamžitě napadlo několik různých možností, co se mohlo stát. První z nich byla, že povstalci zajaté příslušníky VB okamžitě postřílí jako kolaboranty. Jestli se to už nestalo s těmi, kteří se pokoušeli vzdát. Když nad tím tak přemýšlel, necítil to jako dobrou možnost. Jenomže měli nějakou? Už jen z bezpečnostního principu nějaké zajatce brát nemohli. Stačilo, aby i jeden z nich utekl a ukryl se v lese. Ale z lidského hlediska...ti policajti moc možností na výběr neměli... Mohli mít někde rodiny a sovětská perzekuce je strašlivá. Na druhou stranu... jiní takoví přeběhli na stranu povstalců téměř bez váhání.
„Pokud máte zajatce, naložte s nimi dle svého,“ řekl Štědrý do vysílačky dutým hlasem a co nejrychleji. Radši by byl, kdyby se ti vebáci proti nim postavili se zbraní v ruce.

III)

Bylo opravdu hodně vidět, že se tu bojovalo. Na nástupišti leželo několik mrtvých. Jeden z nich v groteskní poloze v kolejišti, ruce a nohy strašidelně zkroucené. Kolem se povalovaly nábojnice, tu a tam ležel samopal, či pohozená pistole. Štědrý napočítal cestou k nádraží deset mrtvých příslušníků. Bohužel zahlédl i ta těla, která patřila jejich spolubojovníkům z autobusu. Zdálo se, že do bezpečí lesa se nedokázal dostat jediný z nich. Poslední byl zasažen kulkou na půli cesty na podmáčené louce.
„Běž to prohlídnout, třeba někdo možná ještě žije,“ ukázal pažbou samopalu na Petra Klase.
„No, tak to sem zvědavej,“ odtušil bojovník. Nicméně uchopil samopal a po chvíli jehoi hlavní opatrně odkrýval zkroucené plechy zničeného autobusu. Jediný pohled dovnitř potvrdil skutečnost. Na podlaze ležela mrtvá těla, střepy, kaluže krve a vedle prázdných nábojnic i potlučené zbraně.

Štědrého nehezká myšlenka se naplnila. Pět policistů leželo v jedné lajně v zahrádce za modře lakovaným plotem u nádraží, každý s minimálně dvěmi děrami v zádech. Velitel průzkumníků se podíval na muže, který vedl přepadový oddíl. Ještě stál s pistolí kousek od vrátek. Soudě dle vytaženého závěru pistole to byl on kdo střílel.
„Kolaboranti, beztak si to zasloužili,“ řekl jen a vymlouvavě zvedl ruce, když zahlédl tázavý pohled průzkumníka. Štědrý to chápal. Možná, že by i jednal stejně. Přes všechny okolnosti by to i udělal. I proti své vůli.
„Aspoň je přikryjte. Nějakým hadrem, nebo tak něco,“ a odešel.

 Situace vypadala pro vbzouřence vcelku dobře. Podařilo se jim ukořistit docela velký počet zbraní, ztratili pouhé dva muže a navíc se přepad podařil. Velitele průzkumníků informoval jeden z mužů, že  ruské posily se sice blíží, ale z neznámého důvodu zůstaly stát pod kopce necelý kilometr od stanice.
„Hej, lidi! Seberte co nejvíc zbraní a naložte je na tu tatru. Zmizte s ní odsud a vyklidíme pole,“ hulákal Štědrý na partyzány, kteří se tak nějak ochomítali kolem. Někteří zůstávali v úkrytech a čekali ruský protiútok, nebo to, že z nedaleké vsi přijede pořádné množství policistů. Nic se však takového nedělo. A Štědrého to znepokojovalo... Proč nepřítel nechává odkryté karty a dává tak možnost přehlédnout jeho síly? Bylo by nejlepší zmizet prostě dřív, než Rusové rozjedou svůj plán.
„Co ta tatra, je vůbec schopná vyjet?“ nervózně houkl na dvojici mužů kolem armádního náklaďáku. Jeden něco houkl, vlezl do kabiny. Zkusmo skusil startér a motor naskočil. Tatra opatrně vyjela a její řidič nespouštěl oči ze silnice. Pomalu odjížděla a kus za stanicí zabočila na lesní cestu. Vítaná kořist. Navíc odjížděla s tučným nákladem trofejní munice, zbraní a nezbytného lékařského materiálu z vyrabovaných lékárniček.

„A co my? Asi je nejvyšší čas zdekovat se!“ řekl jeden z mužů a ukazoval na oblohu. Štědrý si zaclonil před očima a uviděl něco, co opravdu vidět nechtěl. Do údolí slétal sovětský Mi-8 a z jeho bočních vrat jakoby vypádavaly malé černé body. Nejdřív jeden padal několik metrů a terpve po chvíli se nad ním zatřepetala jakási stuha, později přecházející v bělavý vrchlík padáku. Vypadalo to, jako když někdo foukne do hlavičky odkvétající pampelišky. Vrtulník pokračoval v letu nad nádraží. Z jeho motorů tryskal hnědavý dým a pleskající rotor rozřezával vzduch. Boční dveře se však ještě nezavřely. Vyklonil se z nich jeden člen posádky a kulometem začal pražit do povstalců dole na nádraží.
„Kretén jeden zasranej!“ vyprskl Štědrý a skočil do kolejiště. Praštil se o matice pražců a bolestně sykl. Ruce si rozedřel o štěrkový násyp a samopal zůstal ležet kus od jeho hlavy. Po vykládacím nástupišti přeběhl příval střel a odsekal z panelů mohutné štěpiny. Zbytek bojovníků se rozutekl ke všemu, co mohlo poskytnout úkryt před bušícím krupobitím střel. Ozvaly se první opatrné výstřely. Dvojice vzbouřenců zaklekla u rohu nádražní budovy. Z hlavní jejich samopalů počaly vyskakovat dlouhé ostré plameny.
„Musíme vypadnout. Ty výsadkáři už nejspíš dopadli kus odsud. Spojí se s těma tankama, a když tu budem moc dlouho, spláchnou nás,“ doplazil se Štědrý k veliteli bojového oddílu. Ten s hvízdnutím na prsty svolal svoje lidi a mávl napřaženou rukou k lesu.

IV)

Nádraží již bylo hluboko pod nimi, když se partyzánský oddíl škrábal do příkré stráně. Nebylo to lehké. Smrkový les nebyl jednolitým masivem, ale byl protkán spoustou mýtin a malých pasek. Navíc tu leželo spousto popadaných větví jedna přes druhou, vršily se tu hromady klestí a všude široce rostlo protivné ostružiní. To by samo o sobě nebyl tak veliký problém, jako ty malé vykácené paseky a mítiny, jimž skoro nebylo možné se vyhnout. Vrtulník stále kroužil nad lesem a kulomet v jeho bočních dveřích nazdařbůh ostřeloval les a piloti nezpouštěli tyhle proluky v lesním porostu z očí. Jakmile se tam partyzáni objeví, budou jako na talíři.

 Pokaždé, když se ozvala další dávka, kulky trhaly větve a zakusovaly se do země a do kmenů, partyzáni sebou sekli na zem, kde právě stáli. Někdy dávka přistála desítky metrů daleko od nich. Jindy bubnovala na délku paže. Poslední skupina povstalců prý zahlédla malou skupinu sovětských vojáků, jak prý obchází les po široké lesní cestě. Nejspíš se pokoušeli bojovníkům vpadnout do boku. A z druhé strany se k nim blížil neurčitý počet obrněnců, soudě dle hluku silných motorů a vrzajících pásů.
„Do prdele...to ne!“ skoro vzlykl jeden z ozbrojenců kus od Štědrého. Vypadal docela mladě, ne víc, než třiadvacet let. Klepal se po celém těle a sotva byl schopen udržet svoji zbraň. Nejradši by ji byl zahodil a utekl. Ale kam. Kam?! Rusové by ho chytli po pár dnech. Sám v téhle krajině navíc zmítané válkou by moc šancí neměl. A ostrov zase tak velký není.
„Klid, to bude dobrý. Nějak se z toho vysekáme,“ poklepal Štědrý vyděšenému hochovi na rameno.

Zase tak jednoduchá a „vysekatelná“ situace to nebude. Dvojice mužů, jenž se vydala na průzkum, hlásila, že početný ruský oddíl je sice roztroušen po lese, ale kde... to netuší. Štědrého napadla neblahá myšlenka...že by nás chtěli obklíčit?? Dolů nemůžeme, nádraží už určitě hlídá tlupa těch tatarů. Napravo jsou tanky a nalevo a před náma pěšáci. Zbývá jediná možnost: probít se. Když už ne za každou cenu, tak se bránit v kruhu. Dlouho to Rusy snad bavit nemůže, a navíc ani jejich síly nejsou nevyčerpatelné. Vzal si k ruce mapu. Bohužel, i krajina stála proti nim. Dobré dva kilometry dopředu teď není nic, než jsem rovný a čistý les. Žádná údolíčka, rokle, či skály, které obyvkle skýtají dobrý úkryt. Takže co teď?
„Připravte si zbraně. Rozdělte se na malé skupinky a zkusíme ten les projít. Kdo první narazí na nepřátele, ať pálí, jasný? Můžou bejt už všude, možná i kus odsud. Tak jdem na to, hodně štěstí!“ potichu rozkázal několika podřízeným. Brzy se celý odřad rozdělil na menší družstva, která si razila cestu lesem na dohled od sebe. Vypadalo to na tuhý boj. Hlavně v terénu, který tak úplně partyzánům nepřál...

KONEC PRVNÍ ČÁSTI
They have nothing in ther whole imperial arsenal that can break the spirit of one Irishman who doesn't want to be broken
 
-Bobby Sands