Autor Téma: Vesnice Paseky  (Přečteno 2776 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Filip Junek

  • Čestný moderator
  • Příspěvků: 316
Vesnice Paseky
« kdy: Prosinec 01, 2011, 09:28:53 »
VESNICE PASEKY

Díl první

Nové Čechy, sever ostrova, silnici kdesi v horách –  druhý měsíc války

Malá skupinka partyzánů z Národní armády ležela roztroušená pod větvovím jehličnatých stromů. Za navršenými hromadami větví se ukrývalo osm povstalců a svými zbraněmi mířili na úzkou asfaltovou silnici táhnoucí se odněkud z údolí až kamsi dál za hřeben. Za několik málo minut tudy měl projíždět náklaďák vezoucí vojáky do nově postavené sovětské základny tady na severu, která měla fungovat jako výchozí bod pro akce proti partyzánům. Bylo něco málo po desáté dopoledne a obloha byla zatažená. Těžké šedavé mraky se povalovaly nízko nad špičkami smrků a co chvíli začne padat mlha. Tím lépe pro partyzány, aspoň se jim bude lépe utíkat...

Odněkud z údolí se ozval hluk vytáčeného motoru a mezi řídkými stromy v zatáčce probleskla plachta a poté se ze z vracivé zatáčky vyvalil celý obrovitý nákladní ural. Větve stromů se rozkývaly, když je zasáhl proud rozháněného vzduchu. Sem tam z mohutných kol auta odpadlo zatvrdlé bahno a celý kolos se otřásl, když kolo projelo nějakým z četných výmolů. Řidič sešlápl spojku a motor zařval.
„Chlapi, připravit!“ houkl velitel skupiny. Karel Patera vzal do ruky svůj kalašnikov, natáhl závěr a opřel zbraň o pařez. Dalekohledem prohlížel předek velkého náklaďáku. Zašpiněný od bláta, čelní okénka pokrytá prachem, to pravé lehce naprasklé. Ten toho má už dost zasebou, napadalo partyzána. Hrábl po samopalu, položil hlaveň na pařez a zacílil na okénko, kde tušil spolujezdce. Přes havu si přetáhl kapucu maskovací bundy a pomalu udržoval hlaveň v prostředku okenní tabulky. Motor náklaďáku škytl a až sem bylo slyšet protestující převodovku uralu. Auto se přiblížilo na spolehlivý dostřel, z něhož nemohla skupina bojovníků minout.

„Teď!“ vykřikl velitel rozkaz. Práskla série výstřelů a zaštěkaly dávky. Okno u řidiče nejdříve prasklo a poté se křupotem vysypalo. Na mohutném předku uralu se okamžitě objevily vstřely a pod motorem se začala tvořit kaluž, nejspíš bylo prostřeleno olejové potrubí. Přesto náklaďák ujel ještě pár metrů. Kdosi vykřikl. Další zbraně českých partyzánů se vzápětí přidaly a vzápětí se slily v jednu stěnu výstřelů a práskotu. Sovětští vojáci v náklaďáku neměli moc šancí.
„Čort! Davaj!“ vykřikl řidič a sešlápl pedál plynu ve snaze rozehnat náklaďák ještě rychleji.

Posádka v kabině byla mrtvá prakticky okamžitě, co se do boku opřela druhá salva. Mrtví a ještě umírající přepadaly přes sebe jako kuželky. Patera vyskočil, přehoupl se přes hromadu, a dlouhou dávkou prošpikoval khaki plachtu. Žhavé kulky okamžitě vypáraly v plátěné kabině díry a zevnitř se ozvaly výkřiky. Dva, možná tři vojáci vypadli ven přes pažení ložné plochy a skryli se v lese.
„Procházka, Malý a Vlásek, ty dva okamžitě dostihněte! Nesmí uniknout, buďto je zajměte, nebo zabte, jasný?“
„Jo, jdem na to, veliteli,“ ozval se kdosi z kraje skupiny. Rázem z lesa vyletěla série výstřelů a kulky prosvištěly kolem na zem zalehajících partyzánů. Jeden z nich už nevstal. Některé střely zasáhly korbu auta, jiné se zaryly jen do země a další prorazily plechové dveře a prorvaly se do těl vojáků, nebo do polstrování sedaček. Brzy pak ale byli i poslední přeživší Rusové pobiti.

II)

„Tak se podíváme, co nám tu nechali, ne?“ mrkl Patera na svého kamaráda Karla Vodrážku. Otevřel trhnutím dveře uralu. Z kabiny vypadlo ošklivě prostřílené tělo řidiče. S žuchnutím dopadlo asfalt a zůstalo ležet. Patera chytil krví olepený volant a vyhoupl se do kabiny. Všude střepy, krev a dvě mrtvoly ležící v groteskní poloze přes sebe. Brzy na podřenou kapotu zaharašily dva automaty a nějaké další věci. Pár granátů a jedna pistole.
„Moc se s tim necrcejte, kluci. Jen zbraně a důležitý věci berte. Za půl hodiny musíme bejt v tábořišti,“ zaslechl Patera hlas bojovníka z venku, který už na každém rameni měl na popruhu zavěšený kalašnikov a batoh nacpaný municí.

Osmička partyzánů postupně zmizela ve stráni nad rovným úsekem silnice. Dole zůstával vrak uralu se svým smutným nákladem.
„Pojďte, na Sový kopec to máme čtyřicet minut lesem. Jestli ze základny slyšeli střelbu, nebude dlouho trvat a pošlou sem dolů oddíl,“ byl to hlas Pepy Chládka, Paterova zástupce. Táhl kulomet, který ukradl jednomu z mrtvých a sám byl ozbrojen „škorpionem“, v batohu pak nesl několik střel pro RPG-7. Parytzáni zamířili husím pohochodem k vyvýšenině, pod jejímž vrcholem se ukrývala jejich menší základna.

Sověti ji dlouho hledali, jenže ve zdejší vrchovině to šlo s pěšáky provést špatně. Navíc jiné oddíly Národní armády se přímo bavili lovením a odstřelováním ruských výsadků, které se bezmocně snažily najít cestu ven ze spleti údolí a roklí brzděny spoustou potůčků a horských bystřin. Národní armáda se v téhle části ostrova opevnila v kopcích vrchoviny a vedla skutečnou partyzánskou válku.

Sový vrch. Kopec s holým vrcholkem, na němž stála lesnická chata pro úschovu sena zvěři na zimu. Pro nepřátelské piloty to byl dobrý orientační bod, celý kopec nejen ta chata. Pod ní se v hlubokém borovém lese skrývala významná partyzánské základna s radiostanicí, úkrytem zbraní a kapacitou zhruba skoro stovky bojovníků. Odsud se řídila Národní armáda své výpady, velké akce, přepady a bombové útoky téměř po celém severu ostrova. Avšak nyní poblíž Sověti postavili v ruinách delší dobu opuštěné vesnice Paseky poměrně stejně významnou základnu. Zatímco Patera a muži jeho skupinky venku před úkrytem z větví, maskovacích sítí a prken přerozdělovali kořist, Chládek a Mazura, velitel místních povstalců, plánovali operaci.

„No...máme dost lidí i zbraní na postavení dvou silných skupin. Nebo lépe by bylo dát dohromady tři slabší. Kulomety, granátomety, jeden minomet a dvě ostřelovací pušky, to všecko není problém. Nečekám, že se nám pro tenhle podnik podaří získat ostatní skupiny. Oddíl Bartoš a skupina Lom mají políčeno na výpad proti stanici VB v Kuněticích,“ řekl Mazura a sledoval venku pracující partyzány. Chládek si zapálil startku a podíval se do mapy. Rusové tou základnou skutečně drží celé okolí v šachu, a jestli se jim podaří vyčistit ještě tady ten kus, budou jim moci přistávat vrtulníky přímo před nosem a celé podzemní hnutí na severu bude mít obrovské problémy!
„Tři skupiny, to by šlo! Ta základna je dost daleko nějaké významnější silnice, vrtulníky se sem jen tak nedostanou a my zatím budeme moc zničit celý tábor,“ Mazura se otočil od vchodu a nosem vyfoukl dvěma proudy kouř.
„Zapomínáš na jejich počet. Zvědi a hlídky jich napočítali kolem stovky, možná sto padesát v okolí. Nemluvě o záloze tří BMPček tady v dolní základně kolem Jarova. Jestli to uděláme, riskneme tím obrovsky moc!“
„Ale když se o nájezd ani nepokusíme, tak necháme rusákům volnou ruku při pohodlném obsazení severu! Navrhuju útok třemi skupinami. Zničit, spálit a šmytec,“ mávl Chládek rukou.
„To, že jsme měli zatím štěstí, ještě neznamená, že se nám bude dařit furt. Můžu postrádat jen padesát lidí pro tuhle akci. Zbytek potřebuju tady v základně. Rusové ji dřív či později vystopují, už dnes ráno hlídky viděli průzkumníky v Hadím sedle,“ plachta ve dveřích se odhrnula a vstoupil muž v letecké kombinéze se samopalem zavěšeným přes prsa. Z kapsy mu čouhal dalekohled a obličej měl ušpiněný od bláta. Sundal ze zad turistický batoh a položil jej na židli. Po chvilce zápasení s popruhem sňal samopal a pověsil jej přes opěradlo. Jmenuje se Jaroslav Durda, velitel průzkumného oddílu.
„Hadí sedlo? Slyšel jsem dobře, jo? No tak přesně tam jsme Ivany dneska ráno potkali. Osm chlapů, ne víc,“
„Tady to máš... A to chceš jít se vším co máme proti jejich základně?“ zeptal se Mazura znovu Chládka.
„Ale tak dobře...padesát chlapů a uvidíme, co se dá dělat, no,“ mávl Chládek rukou.


III)

Kořist z přepadu nakonec nebyla tak silná, jak bojovníci prve čekali. Několik použitelných samopalů, dva kulomety, ale žádné granátomety a ani tolik potřebné a téměř zlatem vyvažované RPG! Navíc v okolních lesích bylo nebezpečno. Sověti poslali do hvozdů v horách skoro celý prapor motostřelců, aby za každou cenu našel ty, kteří byli zodpovědní za ten masakr na cestě. Jenomže se průzkumné a pátrací oddíly neodvážily přiliš hluboko do lesů a z dosahu páteřních silnic a cest v údolích. Sovětské okupační velení zuřilo. Navíc toho večera vyletěly do vzduchu ještě dvě čerpací stanice na silnici Jirkov-Pluhy a po zásahu raketou se zřítil vojenský transportní letoun přímo do vod Pražského zálivu. Jen díky duchapřítomnosti a dobrém postřehu hlídky kolaborační hlídky VB neexplodovala nálož na železniční trati Nový Bouzov-Petrovice, jenž měla vyhodit do luftu sovětský vojenský vlak.

„Tak co, jak na hlídce?“ ozvalo se za Karlem Paterou. Muž na dokonale maskované pozorovatelně se otočil a spatřil Durdu s cigaretou v ruce.
„Zhasněte to, sakra! Chcete nás prozradit?“ odvětil sykotem místo vlídného pozdravu. Muž se usmál a skryl žhavý konec v dlani. Je to dobrej, chlap...všímá si. Pomalu stoupal po žebříku na větvemi a celtou maskovanou plošinu. Odřel špaček startky o kmen stromu, kolem něhož se obepínala hlídková plošina a vajgl tak dokonale roztřepil. Zbytky vyhořelého tabáku se sypaly kamsi do šera. Venku v lesích byl klid. V dálce houkla sova a sem tam k jejich stromu dolehl zvuk pleskajících rotorů vrtulníku, který se odněkud vracel, nebo někam letěl. Paterovi připadalo jako kdyby z dálky zaslechl střelbu, nebo snad exploze. Ale spíš se jen vítr proháněl někde mezi kameny a tohle byly jen jeho náhlé poryvy.

Přemýšlel však nad akcí, která měla začít jen za několik málo hodin. Ta základna je malá pevnost, Rusové dobře vědí, proč zvolili tu vybombardovanou vesnici a nepostavili ji někde jen tak v lesích a pod stany. Mají odsud hodně dobrý přehled o okolí, navíc vrtulníky a konvoje dál na sever se tam mohou zastavit před další cestou hodně horkým územím. Tady v horách okupanti pány nejsou. Tanky sem nemohou, velká pěchotní operace tu téměř nepřipadá v úvahu. Jo, na jihu možná jo, v jižních nížinách zuří normální válka, ale tady v údolích a roklích je to o něčem jiném...

IV)

„Tak jo, já ten průzkum beru! Dejte mi vysílačku, a tak dva chlapy. Poohlídneme se, co tam mají,“ mávl Karel Patera rukou, když velitel hledal dobrovolníky na prohlídku trasy, kudy se bude posunovat hlavní úderná skupina.
„Dobře. Tady je rádio, zbraně máte? Máte skoro čtyři hodiny náskok, projdete trasu a počkáte na výchozím místě. Nepouštějte se do žádné zběsilé akce, zbytek je hned za vámi. Až bude vše připraveno, čekejte znamení,“ řekl Mazura. Za několik okamžiků trojice partyzánl opustila bezpečí základny a zmizela ve tmě lesa.

Les byl tichý a temný. Přes těžkou vrstvu mraků nepronikl jediný měsíční paprsek a nebylo vidět dál, než na pár desítek metrů. Trojice mužů postupovala zprvu klidně a bez větších obav. Jak ale opouštěli bezpečné a známé okolí kolem základny a nořili se hlouběji do lesnatého porostu, tím na ně padala větší tíseň a tím více se rozhlíželi kolem sebe. Stromy tu byly nízké, prorostlé vysokou travou a vřesem. Tu a tam se dral k obloze divoký jeřáb. Čas od času zůstali ležet ve skrytu vyvráceného kmene a naslouchali okolí. Nikde však nocí neproběhl jediný podezřelý zvuk. Jen vítr skučel dole v rokli a stromy ve stráních jemně šuměly pod lehkým nočním vánkem. Patera vyndal mapu a pod bledým svitem zapalovače ji průzkumníci zkoumali.

„Jsme někde tady, nad Medvědí roklí. Vydáme se po hřebenu a jsme akorát nad Pasekami,“ mínil Jan Poborský. Patera chvilku prohlížel mapu a jedna cesta se mu zdála bezpečnější, než ta, kterou navrhl jejich spolubojovník. Hřeben je holý, snadno přehledný. Mohla by je zahlédnout sovětská hlídka, kdo ví, jak daleko od základny chodí.
„Ne. Vezmeme to tady po téhle dřevorubecké cestě. Je to asfaltka, ale dost stranou, končí tady na té pile, pochybuju, že o ní Ivani vědí,“ rozhodl Patera. Sebral samopal a zvedal se, když poslední ze trojice, tichý Marek Laburda prohlásil:
„Vědí, to si buď jistej. Posledně jsme tam viděli náklaďák a asi dvacet vojáků. Buďto prohlídka, nebo tam maj taky nějakou jako...stanici,“

Vybrali tedy možnost ne úplně bezpečnou. Totiž projít pod tou pilou lesem. Sestupovali po prudké stráni, až narazili na ohyb asfaltové cesty. Vítr mezitím rozfoukal mraky a vysvitl měsíc, jenž zalil bledým světlem celou horskou krajinu. Pás asfaltu svítil nocí jako nějaká stříbřitá stuha. Patera zkontroloval mapu a porovnal ji se silnicí. Ano, byla to přesně ta cesta. Když mapu skládal, cosi jej upoutalo. Asi tak sto, maximálně dvě stě metrů od nich v zatáčce stál gazík. Ne nijak poklidně, spíš to vypadalo, že mu moc nechybí k převrácení a pádu do prudké rokle pod ním.
„Chlapi, bacha! Támhle!“ sykl Patera. Trojice partyzánů vzápětí držela v rukou pevně svoje zbraně. Tlumeně cvakly pojistky a přes jejich ocelová těla přeběhl odlesk měsíčního paprsku.
„Co tu kruci dělá? Vždyť nikdo od nás tudy jezdit nesmí!“  šeptal Poborský a napínal oči do tmy. Zůstal v pokleku a od úst mu stoupal tenký proužek páry. Opatrně přeběhl za terénní muldu a zůstal ležet za ní, stále měl dobrý výhled na záď gazu.

Nikde se však nic nehýbalo, a přece to vypadalo podezřele. Nikde žádná brzdná dráha, ani rozrytá hlína kolem stojícího auta. Gaz samotný vypadal taky podezřele netknutě, bez obvyklých promáčklin, škrábanců či vstřelů jako mývala vzbouřenecká, nebo „zachráněná“ armádní auta z vozového parku ČSLA.
„Opatrně, obejdeme to a podíváme se z druhý strany. Nezdá se mi to...“ sykl Laburda. Utáhl uzel na hadru, jímž si omotal svůj kalašnikov, to kvůli tomu, aby kov neodrážel sluneční světlo. Stáhl si kapuci u své vojenské bundy a tiše zmizel mezi dvěma mladými smrčky. Poborský zůstával pozadu a zalehl do mokrétho jehličí. Chvíli bylo slyšet škrundání jeho bot po vlhké hlíně, jak se plazil pomalu ke škarpě vedle silnice a pak jemné žbluňknutí a tlumené kletby. Bezpochyby do té škarpy plné vody vletěl.

Patera se zhluboka nadechl. Zapřel si pažbu československé „osmapadesátky“ do ramene a popruh omotal silněji kolem ruky. V mírném podřepu přiskočil za větší strom a nespouštěl zatáčku z očí. Všude klid. Napřímil se a opatrně aby neuklouzl po mokrých větvích scházel po mírném srázu ke gazu. Možná to opravdu byl jen nějaký jejich džíp, který se sem zatoulal. Došel mu benzín, nebo tak něco. Paliva tady na severu moc nemají, tak je to klidně možné. Motor se mohl rozbít, cokoli se mohlo stát. Přistihl se ale, že vypouští možnost přepadení vozu ruskými vojáky, a technickou závadu auta si podsouvá místo něčeho opravdu zlého. Třeba...léčky.

 Pak se něco stalo. Za předkem auta se cosi pohnulo. Nenápadně to udělalo pohyb jako by dolů do stráně, ale partyzán by dal krk za to, že to byla postava. Sice se to mihlo jen tak na okamžik, ale stoprocentně to byla postava! V tom okamžiku nespouštěl mířidla z temnoty za gazem.
„Stůj! A vylez, dělej! Povídám ti  vylez, nebo to do tebe nasypu partyzán nepartyzán!“ kolena se mu rozklepala. Pomalu přiklekl za kmen a když zalehával, snažíce se splynout s okolím, zpoza auta práskl výstřel. Byla to sice jen kulka z pistole, jenže pařez kus od Patery se rozletěl na trouchnivějící třísky.

„Kluci! Je to past! Zdrháme!“ vykřikl ještě Laburda z malého ostrohu nad sesutým kusem svahu. Měl odsud dobrý výhled na gaz, ale toho vojáka neviděl. Teď však vypálil tam, kde tušil ruské útočníky. Vzápětí se partyzáni ocitli v palbě několika ruských vojáků směrem od další zatáčky. Přidal se k nim i kulomet PK, velice dobře skrytý za navršenou hromadou kamenů. Poschovávaní v lese i za zatáčkou se jich do přestřelky nahrnulo snad kolem dvanácti vojáků. Patera utíkal do stráně co mu nohy stačily. Zakopával o pařezy, větve, kameny, o ostružiní a kdesi cosi. Děs! Jedinou myšlenkou bylo „pryč! Ukrýt se!“ Kulky svištěly nočním chladem, přesto bojovník cítil, jak jsou neskutečně žhavé. Praštil sebou na zem za mechem obrostlý balvan. Na hrudi jej bolelo, v uších mu pískalo a měl dojem, že se mu hlava co nevidět rozletí. Drapl pevně samopal a zamířil na cestu. Před očima mu tančily tečky a kolečky a stále se pořádně nemohl nadechnout. Muška samopalu lítala sem a tam a ruce vypovídaly poslušnost. Přesto stiskl spoušť. Zesláblé končetiny sebou zaškubaly a rameno dostalo pořádný kopanec od zpětného rázu. Jeho střely jen neškodně prolétly nad silnicí a urazily pár větévek. Podruhé už byl připravený. Dech se ustálil, plně ovládl své tělo a zapřel zbraň o povrch kamene. První obětí se mu stal ruský voják. Vyběhl z lesa a neopatrně, téměř vůbec nekrytý se přibližoval jeho směrem. Patera zadržel dech a vypálil. První kulka Rusa zasáhla do hrudi a mrštila s ním pár kroků nazad. Druhá jej v letu zasáhla a obrátila tváří k zemi. Mrtvola sebou žuchla na asfalt a zůstala ležet. Další obětí byl voják hledající kryt v houští vedle silničky. Tělo sebou seklo na asfalt jako podťaté zasažené třemi kulkami. Patera vypálil ještě po třetím, jenže minul.

Pak už jen bezhlavě stříleli po postupující skupině. Laburda byl zraněný, a ležel neznámo kde! Byla slyšet jen jeho zbraň, sice sporadicky, ale střílel! Patera sotva popadal dech a Poborský jediný z nich byl plnně soustředěný.
„Nemáme jinou možnost. Několik jsme sundali. Je jich pořád přesila, my jsme tři. Vsadim boty, že ty svině poslali rádiem zprávu! Postřílíme je dřív, než jich tu bude víc. Pak zdrhneme,“ Patera jim ještě nastínil nějaké drobnější detaily, když se konečně setkali. Jenomže nepřátelé byli už zase blíž. Zahlédli v měsíčním svitu Laburdovu postavu, jak utíká mezi stromy a zahájili střelbu. Poborského samopal několikrát práskl a ze silnice se ozvaly výkřiky. Karel Patera zapadl za pokácený kmen a pálil dávku po dávce na silnici. Rusové však nebyli zmatení, jako jindy. Přeskupili se, stříleli úsporně a bojovali v několika mlých skupinkách nezávisle na sebe. Neopouštěli silnici, protože dobře věděli, že v lese by nebyli pány situace. To sice nebyli ani tady, ale měli větší šance.

Patera se už už chtěl zvednout, když v tu chvíli les kolem něj doslova explodoval. Před obličej mu vyvstala oslnivá záře a horký vzduch spolu s tlakovou vlnou. Měl pocit, že letí snad kilometry daleko. Cosi jej příšerně začalo řezat v noze. Slyšel nějaký výkřik a rachocení výstřelů, hlasy v ruštině a pak nic... Tma, ticho, měl pocit, že padá, ale zároveň jakoby setrvával na místě. A pak si nic už nepamatoval.

V)

Karel Patera se probral. Netušil, jak dlouho tam mohl ležet, ale už svítalo! Škubl sebou. Nejdříve nechápal kde je, co se děje, proč tu vůbec je! Hlava jej příšerně bolela, noha ještě víc. To, že byl v bezvědomí, to pochopil hned. Jen netušil, kde jsou ostatní. Přísahal by, že slyšel nějaké výstřely, ale bůhví, jestli to nebyl přelud. Zkusil pohnout nohou. Tou nejspíš zraněnou...nebo to byla ta druhá? Levačka šla, ale jak udělal jeden jediný pohyb pravou, bolest mu vystřelila až do posledního kouta mozku.
„Ááu!!“ proklouzlo mu mezi bolestí sevřenými čelistmi. Vzápětí se příšerně lekl, Rus mohl být tady kdekoli. Pomalu otočil hlavou doleva, pak doprava. Všude klid a ticho. Nikde nikdo. Zkusil se posadit. S obtížemi to šlo. Odtáhl se k balvanu a opřel se zády o něj. Kašlal na to, že samopal zůstal někde odhozený a ani ho to moc nezajímalo.

Proboha! Je to v prdeli všechno, nejspíš se to celý posralo a ten přepad nevyšel. Vletěli někde do pasti, podobně jako my tady... vířilo mu v hlavě. Pak uviděl nějaký kus maskáčové látky za kmenem. Dobelhal se k němu. Byl to pořádný kus bundy s československým maskovacím vzorem, kompletně od krve. Tělo však nikde...
„Je to celý v prdeli!“

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
They have nothing in ther whole imperial arsenal that can break the spirit of one Irishman who doesn't want to be broken
 
-Bobby Sands

Filip Junek

  • Čestný moderator
  • Příspěvků: 316
Re: Vesnice Paseky
« Odpověď #1 kdy: Leden 02, 2012, 02:56:21 »
   NOVÉ ČECHY – VESNICE PASEKY II. DÍL

Obsah předchozího děje:

Partyzánská bojůvka Národní armády podnikla úspěšný výpad proti posilám na nově zbudovanou základnu. Po přepadu je naplánován nájezd na okupační tábor v ruinách někdejší horské vsi Paseky. Karel Patera je spolu s dalšími třemi muži vyslán na průzkum trasy, po které se má přesunovat hlavní voj útočníků. Padnou však do nastražené léčky a po střetu s neznámým počtem sovětských vojáků jsou nezvěstní. Partyzánské velení tak nemá spojení s prlzkumníky a celý výsledek podniku je nejistý...

I)

„Je čas jednat. Po Paterovi a dalších nemáme žádné zprávy. Jenomže taky nemáme čas vyslat záchranný oddíl. Zpohotovte lidi, je čas vyrazit,“ řekl povstalecký vůdce Pavel Mazura. Jaromír Chládek se zachmuřil a přejel si rukou po unaveném obličeji. Určitě, to jo. Ale když nevíme, jestli je cesta volná, natož bezpečná... Bude to risk. Ale nemáme jinou možnost, přemítal.
„Dobře, tak jo. Držíme se původního plánu? Tři slabší skupiny, granátomety, minomet a palebný nájezd, jo?“ druhý velitel přikývl.
„Tak začneme,“ brzy nato stála třicítka mužů připravená k opuštění základny před hlavním úkrytem. Nafasovali větší počet munice než obvykle, granátometný oddíl a minometný oddíl byly vybaveny silnějším palebným průměrem a pomalu celý oddíl opouštěl základnu. Byla ještě hustá tma, přesta na východě nebe začínalo blednout a první dravé paprsky slunce se rvaly s vládnoucí tmou. V tom čase první muži pomalu a tiše splynuly s temnotou tichého lesa. Vedl je Pavel Borůvka. Terén znal dobře. Jeho minulost byla...ehm...přinejmenším pestrá. Kdysi měl konflikt s Lesní správou, podezřívali ho z pytláctví. Ono se sice na těch pár kanečků a několik statných srnců nepřišlo, ale stačilo málo a mohlo! To, že zvěřina skončila v zájezdní restauraci Modrá hvězda se pomlčelo. Vedoucího beztak zabil výbuch nastražené výbušniny, kterou sem umístilo sovětské komando s cílem zabít partyzánského velitele, ale to je jiná historie. A Borůvka byl rázem v suchu... Jediný on znal cestičky, stezky a bezpečný průchody, které by okupační vojáci v životě nemohli objevit.

A tak třicítka bojovníků husím krokem se probíjela přes kleče, husté jehličnaté porosty a přes otevřená vřesoviště. Jindy zase jejich bagančata, či prosté tenisky čvachtaly v bažinaté břečce a jindy zase dusaly po kamenitých lesních cestách. Čas od času se velitel vpředu zastavil. Svoji loveckou pušku s puškohledem používal na místo dalekohledu a kontroloval otevřené paseky před nimi. Mapu absolutně nepotřeboval, znal to tady i poslepu.
„Cha..tady jsem byl v šestasedumdesátým na číhaný. Dva srnci, ale jaký kapitální kusy, chlapi. Jéé, to byly časy... A hajnýho nevidět,“ povzdechl si blaženě někdejší pytlák, nyní odhodlaný partyzán.
„Hm, radši bych byl už tam,“ odvětil muž za ním. Klepal se. Těžko říct, jestli zimou, či strachem. Borůvka se usmál a ukázal hlavní pušky jako holí přes lesnatý kopec, kterému se říkalo Medvědín.
„Projdeme Medvědím sedlem, pak se dáme přes Balvaní potok a stezkou projdeme mezi skálama. A jsme rovnou nad Pasekama. Vsadim se vo co chceš, mladej, že Ivani nemaj ani šajnu, že se jim zjevíme zrovínka vocaď,“ Opět vyrazili. Přesně, jak pytlák předpověděl. Nepatrná a uzoučká stezka , nejspíš vyšlapaná zvěří, se vinula mezi stromy a ústila do menšího pole balvanů a skalek na jihovýchodním úbočí Medvědína. Opět se ukázala Borůvkova dokonalá znalost okolí. Snad tuhle cestu šel stokrát, jen pomaleji. Bez světla to tu bylo hodně nebezpečné.
„Vopatrně, kucí. Ať nikdo hlavně nezahouká do škvíry, zlomená noha a jste v kelu. Hej, granátníci, ať vám někdo helfne s báglama, jó,“ houkl na konec voje, kde se lopotilo granátometné družstvo.
„Potichu, chcete nás prozradit, nebo co?“ zasyčel malý obrýlený mužík s ostrým strništěm. Borůvka se zachechtl.
„Poslyš...vidíš támhle nahoře? Jelen jak hovado. Jdem proti větru, takže nás necejtí, ale vem jed na to, že jak si někdo uprdne, a on to slyší, vezme do zaječích. A co dělá? Nic. Co by dělali Ivani, kravál. Co děláme my, jdem potichu. Tak nemel a mašíruj,“ otcovsky jej pytlák poučil.

Lopotná cesta mezi skalisky jim zabrala téměř celou třičtvrtě hodinu. Ale výsledky to mělo. Když stanuli na protilehlém úpatí kopce, viděli, čemu se vyhnuli. Lesní cesta, která sem ústila odněkud z lesů, byla doslova obšancována hlídkami. Všude dráty, okopy a pevnůstky. Navíc Borůvka uviděl světlomet a dobře maskované kulometné hnízdo. Přímo před nimi ležely Paseky. Byl to smutný pohled. Zhruba dvacet domečků, vypálených a rozstřílených. Z některých nezbylo nic, než základová deska a z některých jen pár zdí. Jiné byly zase poměrně v celku, ale bylo poznat, že mají nové nájemníky. Okna zabedněná, střechy zničené, ale z torz komínů stoupaly jemné proužky kouře. Různě po „vsi“ stála zaparkovaná nákladní auta a nějaký UAZ. Sem tam z navršených cihelných hromad ruští vojáci zbudovali ochranné zídky, aby se snad při přepadení měli kde ukrýt.

Zatímco granátníci našli příhodné místo i vzdálenost pro svůj překvapivý útok, Pavel Borůvka rozdělil svoje muže do menších skupinek, které se v, jak doufal, nastalém zmatku přesunou na okraj vesnice a zaútočí na nepřítele.
„Tak my jsme připravený,“ praskalo ve vysílačce. Borůvka odložil svoji loveckou pušku na plochý kámen a vyndal z kapsy bundy vysílačku.
„Začněte,“ řekl jen stroze. Během okamžiku čtveřice granátů řítila se k nebi, opisujíc úhlednou křivku. Jak dopadly, způsobily dole hotový tajfun. Troskami vesnice otřásly čtyři exploze. Suchý strom se okamžitě vzňal a vypadal strašidelně, když tam tak stál uprostřed ustupující noci v plameni. Žhavé střepiny prorazily stěny nedávno odložených sudů s benzinem a jiskry jej okamžitě přivedly k výbuchu. Letěly vzhůru jako nějaké komety. Další granát explodoval za zády malé skupinky vojáků a tlaková vlna je odhodila na několik metrů vpřed.

Sověti zahájili palbu na vše, co se ve tmě balvanitého svahu nad vsí pohnulo. Partyzáni jim začali odpovídat a během pár okamžiků svištěly chladným vzduchem skučící kulky. Borůvka se kryl za mohutným šutrem a svojí smrtící pytláckou muškou skládal jednoho vojáka za druhým. Poslední obětí se mu stal kulometčík, zoufale hledající úkryt.
„To je něco trošku jinýho, než střílet srnce, co?“ uchechtl se nehezky střelec vedle Borůvky. Partyzán se zasmál a kývl hlavou.

II)

Za chvíli se bojovalo už i v ruinách vesnice. Sověti dostali parádně za uši, granáty jim nadělali paseku mezi mužstvem a nyní byli nuceni rvát se o každý kus, o každý metr své základny. Borůvka vyměnil svoji pušku za ukořistěný kalašnikov, s nímž však zacházel stejně obratně. Kryl se, plazil se, přískoky překonával otevřená prostranství a nebyl okamžiku, kdy by si neodpočinul. On a další tři bojovníci se dostali do pořádně horké chvíle! Narazili na dva sovětské vojáky, dokonale ukryté na půdě jednoho domu. Začali pálit téměř současně a dva partyzány se jim podařilo zabít. Borůvka a právě ti tři skryli se za vrak škodovky, který zkrápěly bez ustání přívaly kulek. Avšak jednomu z pěšáků došla munice. V tu chvíli se Borůvka vyklonil a krátkou dávkou jej odstřelil. Druhého potkal stejný osud výstřelem z partyzánovy pistole.

Borvůka vtrhl do domu. Vykopl zabedněné dveře, a ty se rozletěly. Jak narazily na cihlovou stěnu domku, prasklo to v nich a vyskočily z pantů.
„Chlapi, projdětě barák. Koho najdete z těch šmejdů, rozstřílejte je na cucky!“ řval Borůvka v předsíni. Na vnitřek domku byl smutný pohled. Podlaha pokrytá opadanou omítkou a kusy cihel. Mezi tím pod botami ozbrojenců křupaly střepy z rozbitých oken a květináčů. Sem tam botou zavadil o kus zničeného nábytku. Takhle se ozbrojenec dostal až ke dveřím smohutným visacím zámkem. Všude kolem se sice střílelo, ale i tak Borůvkovi neušlo, že za dveřmi se cosi hýbe. Vypadalo to jako škrábání podrážek bot. Namířil tedy na zámek a byl by bývla stiskl spoušť, kdyby si neuvědomil,  že odražená kulka jej může zabít. Urazil tedy zámek i s petlicí mocným úderem sv= zbraně. Dveře se otevřely a partyzán zahlédl svázanou postavu. Aha, asi někdo z místních, napadlo ho. Už po ní sahal, když domkem otřásl mohutný výbuch a ze stropu a zdí se sypalo vápno a kusy omítky. Vzápětí když první exploze odezněla, z tmavého nebe se rozječel další granát a dopadl kus od domečku. Následoval mohutnější výbuch a dírou ve zdi se předsíní rozlilo oranžové světlo plamenů. Ozářilo tvář svázaného.

Borůvka se lekl. Byl to Patera! Zcela jasně teď rozeznával jeho rysy, ikdyž podlité a poznamenané modřinami.
„Pomoc...dostaň...pomoz mi odsud,“ sýpal a rozbité rty se neslyšně pohybovaly.
„No ty vypadáš! Můžeš se hejbat? Nebo aspoň vstát?“ opřel raněného o stěnu a vytáhl z kapsy kus obvazu, aby mu zavázal ty nejvíc poraněná místa. Pak jej přesunul do kouta, vyšel ven z domu a houkl na dva bojovníky, aby mu pomohli vevnitř. Řekl jim co a jak, aby se o raněného zatím postarali, než ze skal dorazí zdravotnický oddíl. Mezitím se přikrčil jako kočka a vyrazil znovu do boje.

Sověti dostávali pořádně zabrat. Všude se střílelo, kulky pleskaly do zdí, prorážely plechy zaparkovaných automobilů a sem tam prošlehly ohnivé jazyky výbuchů a explozí.
„Hej! Hej vy s tim kulometem! Pohněte támhle k tý hromadě bordelu a zasolte jim u brány! Vostatní, vpřeed!“ hulákal velitel Borůvka, když se partyzánští útočníci zformovali v rozmlácené stodole, kde pod troskami krovů a zbytků střechy spočívala dvě rozmlácená civilní auta. Asi dvacítka bojovníků ztečí a v prudké palbě zdolala obranu menšího patrového domku. Skupinka československých bojovníků se zabarikádovala na půdě a ostřelovala ta ohniska odporu, která se ještě držela. A že jich už moc nezbývalo.


III)

Poslední ozbrojený odpor byl zničen. Některým ruským vojákům se podařilo ještě naskočit do jednoho z posledních použitelných náklaďáků a ještě ujet. Poslední skupina tak úspěšná nebyla. Řidič nastartoval motor protestující avie a nakonec asi s deseti muži ještě ujel. Borůvka věděl, že pod vesnicí je dlouhá serpentina sevřená dvě příkrými svahy. Poslal nad jeden ze svahů dva muže s RPG. Když raketa zasáhla kabinu prchajícího náklaďáku, nezbyl z něj nic, než zkroucený a hořící vrak v příkopě u silnice.

Mezitím dvojice zdravotníků donesla na nosítkácj raněného Karla Pateru a položila jej vedle dalších  partyzánů, kteří byli nějak v boji o vesnici zraněni.
„Honzo ty jseš jinak automechanik. Seber svý chlapy, projděte ty auta a podívejte se, jestli je nějaký z nich schopný jízdy. Hlavně náklaďáky. Pepo, ty a tvoji lidi seberte co nejvíc munice a zbraní. Podívejte se po muničních bednách a po granátech. Ostatní ať zjistěj oblast a rozestaví hlídky,“ přikazoval Borůvka jednotlivým skupinám. Pak se propletl mezi pobíhajícími partyzány a přiklekl k raněnému Paterovi.
„Tak jak je to s tebou, je to asi dost blbě co?“ zeptal se pytlák starostlivě. Patera přikývl. Na čele mu stály krůpěje potu a jeho dech byl mělký a zrychlený.
„Má horečku, podlitiny a naražená žebra. Bude nejlíp, když ho co nejrychleji dostaneme zpátky na základnu,“ řekl jeden z doktorů.
„Jak a kde vás dostali? Byli to ty šmejdi odsud?“ ignoroval Borůvka doktorova slova. Patera zavrtěl hlavou.
„Šli...pokusili jsme se je pak obejít a...jako utýct. Nešlo to, obklíčili....nás. Ostatní jsou...aauu...mrtvý, nebo nevím. Mě pak...sakra, to bolí, ty žebra... odvlekli sem,“ Borůvka zraněného pohladil po čele a kapesníkem mu jemně otřel pot. Poté zaslechl zvuk protestujícího motoru, jenž nakonec se ustálil v rozumném běhu, sem tam vyhnaném do obrátek sešlápnutím spojky. Pak zpoza rozmlácené chalupy, z jejihož okna viselo mrtvé tělo ruského vojáka vyjel mohutný zil.
„Tak hotovo, šéfe. Něco bych měl, ale šťávy má tak tak, asi se ho neobtěžovali dotankovat,“ houkl partyzán pověřený nelezením vhodného dopravního prostředku. Borůvka přikývl. Kývl rukou na nosiče zbraní, shromáždilitoho opravdu hodně, aby to naložili dozadu na ložnou plochu.
„Nejdřív zbraně, pak raněné. Ať je můžem vyložit nejdřív,“ původně to chtěl udělat jinak. Nejdřív ať naloží ty, kteří jsou na tom hůř. To už je touha po zabíjení Sovětů přemohla natolik, že nejdřív nakládají to, čím mohou zabíjet...a až potom své raněné spolubojovníky?? Nechtěl na to myslet, ale v zásadě ho to k tomu furt nutilo! Byl vcelku rád, když zdravotník zabouchl postarnici náklaďáku a nemusel se na ty nešťastné raněné koukat.

Posadil se do kabiny, zabouchk dveře a mlčky dal povel k jízdě. Když auto odjíždělo, za nimi zůstala dokonale zpustošená vesnice. Co nestihly ruské bomby a rakety, do dokončily zbraně partyzánl a boj, který se tudy před několika desítkami minut prohnal.
„Tady liška, jak mě slyšíte, přepínám,“ promluvil Borůvka po chvilce jízdy rozednívajícím se lesem do reproduktoru vysílačky.
„Nora pro lišku, slyšíme dobře, jak jste na tom?“
„Dobrý, základna je jako vymetená. Někomu se povedlo ještěš utýct, ale dost jich tam zařvalo. My na tom taky nejsme nejlíp. Většina oddílu se vrací po proudu potoka, my jedeme...svojí cestou,“ hlavně neprozradit nci důležitýho, opakoval si pašerák pořád v duchu. Na druhé straně jim to asi chvíli trvalo, ale nakonec to pochopili.
„Dobře. Jeďte k překladišti. Posíláme pro vás tam oddíl,“ překladištěm se rozuměla oblast v jednom odlehlém horském údolí. Vedla sem nepoužívaná silnice a bylo tu spousta jeskyň. Partyzáni je samozřejmě neznaly všechny, ale do jedné se dalo zajet autem, kdysi se tu snad těžil i vápenec, či co. A tohle bylo něco jako obrovská štola. I auto jako sovětský armádní náklaďák jí nedělal problémy, aby jej pohltila. 

IV)

Obrovská exploze. Kus silnice byl rázem odtržen a rozmetán mezi stromy. Opodál stojící strom se s prasknutím zlomil a s úpěním padl přes cestu. Řidič kořistního zilu byl tlakovou vlnou vyražen ven z kabiny s mrtvý skončil dole ve stráni. Přední kolo byl vyrváno a náklaďák skončil téměř převrácený v příkopě. Sotva se mrak dýmu rozptýlil, z šedavé mlhy začaly probleskovat ohně výstřelů. Nebezpečně rychlé kulky prorážely pancíř předku náklaďáku a vzápětí byl jako cedník.
„Ven! Ven, všichni ven!“ řval Borůvka a skákal přes okraj korby. Kurvy tady na nás u čekaly. Překulil se přes postranici a tvrdě dopadl do strouhy vedle silnic.
„Ruky věrch! Davaj!“ zařval nějaký ruský velitel. Borůvka se rozhlédl. Byli dokonale obklíčeni. Na okolních skalách se to hemžilo ruskými výsadkáři, někteří vylézali zpoza stromů a sestupovali ze stráně, další sem opatrně postupovali po silnici a jiní přicházeli ze směru, z něhož přijel ukradený náklaďák. Mohlo jich být asi tak kolem dvaceti, možná ale klidně i víc.

Tak to je konec... pomyslel si Borůvka, když jej draply silné paže dvou goril v sovětských uniformách. Dovlekli ho před...no asi před velitele, nebo co to bylo. Dovlekli, spíše dotáhli. Po tom příšerném výbuchu byl pořádně otřesený, ani pořádně netušil, co se stalo s ostatními. Soudě ale podle toho, že neslyší žádné výstřely, mohli být mrtví.
„Familija“ zavrčel velitel.
„Naser si,“ zavrčel Borůvka a čekal teď pořádnou pecku přes nos. V tom lepším případě. Odněkud se ozvalo zaharašení závěru od samopalu. Přeci jen se statečnému partyzánovi rozklepaly nohy. Takže takhle vypadá konec...?

Několik kilometrů od nešťastné zatáčky, zhruba dvě hodiny po přepadu dorazil na hlavní partyzánskou základnu výzvědný oddíl.
„Veliteli, akce se nezdařila. Našli jsme náklaďák a asi deset mrtvých. Borůvka i Patera také, pane“ hlásil velitel průzkumníků... Pravda byla taková, že sovětský přepadový oddíl zmasakroval všechny, kteří se jim dostali do rukou. Včetně raněných a osvobozených zajatců z Pasek.

KONEC
They have nothing in ther whole imperial arsenal that can break the spirit of one Irishman who doesn't want to be broken
 
-Bobby Sands