Cca před půl rokem (možná třičtvrtě) jsem dostal od fíka (za což mu znova moc děkuju) materiály k raketometu Nebelwerfer. Jedná se o výpověď jednoho vojáka Rudé armády.
Nebelwerfery v akci, jaro 1942
Autentické vylíčení vlastních prožitků pěšákem Rudé armády. Zkušenost, kterou získal začátkem roku 1942 autor vyprávění, sovětský řadový voják, je možné považovat za příznačnou. Muž byl Polák, jenž se stal po sovětské okupaci východních oblastí Polska občanem SSSR. V pěší jednotce Rudé armády bojoval na středním úseku fronty.
"Náš pluk se v lese zformoval a začal přesunovat na planinu, tedy mimo kryt stromů a houštin. Měli jsme tvořit druhou útočnou vlnu. Na sobě jsme měli jen normální uniformy a pláště, žádné bílé maskovací obleky jsme nevyfasovali. Ty dostala první vlna, jenomže u ní byl k takovému opatření zvláštní důvod. Ti frajírci do sebe neměli nechat střílet jako my; velitel od nich žádal, aby se sněhem nepozorovaně připlížili co nejblíže k německým liniím a pak se na skopčáky vrhli. My měli dokončit to, na co první vlna nebude stačit ? zničit izolovaná místa odporu a linie napevno obsadit.
Z lesa jsme vycházeli v řadách, do kterých nás předtím rozestavili, ale pořád ještě něco haprovalo. Kolem starého a velitelů praporů se bez přestání motaly houfy štábních krys, důstojníci rot a několik praporčíků. Všichni chtěli nějaké instrukce nebo přišli na něco, na co se předtím zapomnělo. Pluk byl sice nový, ale většina z nás už dříve bojovala a zelenáči jsme žádném případě nebyli.
Kolem panoval poměrný klid. Sem tam bylo slyšet hlasy a občas někde v dálce práskla rána z pušky. Němečtí dělostřelci se do nás nestrefovali a naši nestříleli, protože náš útok měl obránce překvapit. Už jsem se o tom ostatně zmiňoval. Pak velitel pluku mávnul pravačkou dopředu a my se hnuli směrem k německým liniím. Šli jsme pomalu. Poslední mládenci se ještě neodlepili od kraje lesa, když jsem zepředu zaslechl ječivý zvuk, který pořád sílil. Podíval jsem se důkladně k pozicím skopčáků a viděl, jak se tam k obloze ženou pásy kouře. Pomyslel jsem si, že Němci pro své dělostřelce značkují naše pozice a také jsem to svému sousedovi po pravé ruce řekl. Nezdálo se mu to. Podle něj to tam koupilo nějaké letadlo. Za pár okamžiků jsem viděl, že před sloupy kouře letí střely. Hnaly se pěkně rychle, ale přesto je bylo možné rozeznat. Za chvilku byly u nás. Dvě prásky do lesa nějakých dvacet metrů za námi, dvě asi tak stejně daleko před námi, jedna taky tak nějak od nás vlevo a jedna v pravo. Vybuchlo to všechno zároveň, takže to vypadalo, že se do nás obula baterie se šesti děly. To by ještě nebylo nejhorší, zažil sem už horší patálie. I když exploze nebyly nijak slabé ? odhadoval jsem to na ?stopětky? ? nijak moc nám to neudělalo. Jeden moment letěl vzduchem plášť granátu ? bylo to ohnuté jako šlupky od banánu ? nabral jednoho mládence z Moskvy od druhé roty. Párkrát jsem s ním předtím mluvil. Obě půlky jeho těla držel dohromady jen cíp uniformy. Ani nevykřikl. Měl smůlu, že byl poslední řadě zrovna uprostřed.
Nikdo se nekryl ani nezaléhal. Šli jsme dál klidným krokem dopředu. Rozhlédl jsem se po ostatních a na chvíli mne popadl zvláštní povznášející pocit nad silou, jakou naše řady představovaly. A to jsme ještě ani nevystřelili jedinou ránu. Napadlo mě, že Fricové asi mají při pohledu na nás pěkně nahnáno. Znal jsem to z vlastní zkušenosti. Jejich vítězství skončila s prvními mrazy. Před námi se táhly německé zákopy. Byly zamaskované hromadami sněhu, ale táhlé bílé vyvýšeniny bylo místy možné rozeznat i ve spoustách okolního sněhu. Kousek za jejich liniemi se objevily snopy plamenů a po nich zase dlouhé sloupy kouře. A znovu to ječení. Blížilo se to strašnou rychlostí. Tentokrát to vypadalo, že to letí přímo na náš prapor. V příštím okamžiku dopadly mezi nás a na celé bílé pole kolem granáty. Vypadalo, že jich jsou stovky. Bouchly všechny skoro najednou. Rázem bylo po bílé barvě. Do vzduchu vyletěly hromady z ničeho nic špinavého sněhu a hroud hlíny. Dopředu, dozadu ani do stran nebylo skoro nic vidět, ale ještě než to všechno spadlo zpátky na zem, ozvaly se desítky hlasů. Všechny volaly po medrabótnikach (zdravotnících). Sám jsem z toho vyšel dobře. Neměl jsem jediné škrábnutí. Rozhlédl jsem se kolem po ostatních. Skoro všichni sebou praštili na zem. Udělal jsem to také, jinak bych se přímo nabízel německým sniperům. Přitom jsem ale věděl, že když tady ležíme a nehýbeme se, stačí, když to Fricové zmáčknou znovu. Poletí to na nás jako předtím. Zdálo se mi, že to uteklo jen několik vteřin, když se to na nás sesypalo podruhé. A za malou chvilku potřetí. Leželi jsme nekrytí a granáty se na nás sypaly jako uragán. Zmocnilo se mě zoufalství, se strachem to nemělo co dělat. Slyšel jsem svištění střepin a věděl, že to nebude dlouho trvat a nějaká se zabodne i do mne. Přestal jsem počítat salvy. Na nebi nad námi to v jednom kuse ječelo. Všude, doslova všude, stříkal do vzduchu sníh s hlínou a kamením. Ležel jsem tak nějaký čas úplně ztuhlý, se zalehlýma ušima a očima, které se mi samy při každém bližším výbuchu zavíraly. Pak jsem na pravém rameni ucítil úder. Možná to ani úder nebyl, ale moje nervy to tak vnímaly ? rotný, kterého jsem neznal, do mne šťouchal rukou a ukazoval dozadu. Něco na mne křičel, ale nerozuměl jsem ani slovu. Ohlédl jsem se za jeho rukou ? k lesu přebíhaly malé skupinky mužů v hlubokém předklonu. Kývl jsem na znamení, že jsem pochopil. Rozkaz stáhnout se!
Využil jsem jedné krátké přestávky v ostřelování a postavil se na nohy. Pustil jsem se k lesu a čekal, kdy to zase nade mnou zavyje. Většina mužů, kteří běželi přede mnou byla beze zbraně. Svitlo mi, že je zahodili, protože někteří, už v běhu, přetahovali popruhy přes hlavu a odhazovali všechno, co jim překáželo. Někteří z nich v šoku křičeli hrůzou jako znalé děti nebo vyděšené ženy. Míjel jsem vojáky, kteří seděli ve sněhu, třásli se a křičeli. Zdálo se, že je sevřela křeč, něco na způsob padoucnice.
Slova jsou delší než skutečnost. Uběhl jsem pár desítek metrů a už se zase ozval ten děsivý jekot. Němci postřehli, že ustupujeme do lesa a přenesli palbu o kus dál. Kromě salv začaly na kraj lesa dopadat i jednotlivé granáty ? to pálila děla. Exploze jejich granátů jsem důvěrně znal. Od té druhé hrůzy se dost lišily. První řady stromů, ke kterým jsem se spolu s dalšími vojáky uháněl, vyletěly do povětří. Ti, kteří tam doběhli dřív a vzpamatovávali se z toho, co zažili, to dostali naplno. Nebyl jsem od lesa daleko. Plácnul jsem sebou na zem a čekal, až se hromobití přežene. Jakmile vybuchla poslední střela, vyskočil jsem a vletěl mezi pahýly kmenů. Nezastavoval jsem se, ale klopýtal dál, než to sem začne znovu padat. Netrvalo to dlouho. Granáty, nebo co to vlastně bylo, teď nedopadaly na zem, ale explodovaly v korunách stromů. Na zem vystřelovaly desítky střepin. Bylo to, jako kdyby z vrchu pálil kulomet. Nebylo se kam schovat. Bombardování ještě nějakou chvíli pokračovalo, ale pak najednou všechno utichlo. Důstojníci začali vykřikovat rozkazy a za nějaký čas se jim podařilo všechny muže, kteří kanonádu přežili, seřadit podle jednotek. Nato jsme se dozvěděli, že se útok bude opakovat. Tentokrát to začalo práskat hned potom, co první muži vystrčili z lesa nos. /tok se nekonal. Důstojníci ? hlavně ti vyšší ? z toho byli zoufalí. To mě ale nepřekvapovalo. Nesplnění rozkazu ? ten zněl dobýt německé linie ? pro ně znamenalo buď popravu při zkráceném řízení před tribunálem válečného soudu, nebo pomalou cestu s vězněním, vyšetřováním a stejným koncem.
Po třetím pokusu o útok náš už nezbyla ani polovina. Teprve tehdy útok odvolali. První vlně, té která na sobě měla maskovací obleky, se mezitím skutečně podařilo na několika místech prorazit nepřátelské linie. Protože ji ale nikdo nepodporoval, Němci všechny pobili nebo zajali. Jejich pluk měl strašné ztráty a ti příslušníci pluku, kteří to přežili, se s námi nechtěli vůbec bavit. Pro ně jsme byli banda zbabělců, která se nechala zahnat několika granáty. Byl jsem jedním z těch, koho vybrali, aby posbíral všechnu výstroj a zbraně, které vojáci při útěku zahodili. Jako bývalého kanonýra mne zajímalo, čím to do nás Němci vlastně pražili. Úlomků granátů se po poli válely spousty a všechny byly poměrně velké. Vypadalo to, že Němci proti nám nepoužili něco na způsob šrapnelů. (zde má být poznámka, ale bohužel to scanner nezabral) Napadlo mě, že jim šlo především o vytvoření tlakové vlny. Ta měla zabíjet. Podle mělkých kráterů jsem poznal, že střely fungují s okamžitým zapalovačem. Sníh kolem děr byl žlutý a na povrchu byly černé skvrny. Podle úlomků plášťů granátů, které byly nezvykle slabé jsem usoudil, že střely musely v porovnání s jejich celkovou hmotností obsahovat velkou nálož. To jsem nakonec poznal už na poli, když se mi tlakové vlny honily kolem hlavy. Každopádně, ať to bylo čím chtělo, dokázalo to během slabé čtvrthodiny zničit polovinu našeho pluku a ? jak jsem už řekl ? nebyli jsme žádní nováčci."
Omlouvám se za případné chyb při přepisu.
Zdroj mi bohužel zůstal utajen, možná časem dodá fík.
Anketa
