Přidám ještě několik postřehů, o kterých Kageneck nemluvil v úvodu :
OrganizacePůvodně byly Nebelwerfery slučovány do baterií po šesti raketometech. V průběhu roku 1940 byly jednotky zvětšeny a nově byly Nebelwerfery formovány do praporů. Prapory vyzbrojené 150mm Nebelwerfery byly označovány jako "baterie vrhačů" a prapory vyzbrojené 210mm Nebelwerfery jako "baterie těžkých vrhačů". S postupným zvětšováním počtů těchto raketometů byly z praporů tvořeny pluky a nejvyšší organizační jednotkou se staly raketometné brigády.
Celkem bylo během války vytvořeno 20 brigád, které byly složeny z 31 standartních (150mm) pluků a 15 těžkých (210mm) pluků, 4 výcvikových a rezervních praporů a 25 praporů, které operovaly samostnatně.
Na začátku války sloužilo u raketometného dělostřelectva 2044 vojáků a důstojníků. Toto číslo se do května 1945 zvýšilo na 132 998 vojáků.
Bojové nasazeníPoprvé byly nasazeny během polské kampaňe (jako zadýmovací jednotky), prvním vytvořeným plukem se stal 51. pluk v květnu 1940. Zpočátku byla existence těchto raketometů ohromným překvapením, protože Nebelwerfer znamená "zadýmovač" a proto byly vojáci nepřítele velmi překvapeni, když se na ně snesla sprška střel. Pokud byla raketometná brigáda nasazena vcelku disponovala jedním plukem 150mm a jedním plukem 210mm Nebelweferů. Pluk 150mm raketometů měl 64 raketometů a pluk 210mm raketometů disponoval 65 raketomety.
Při masivnějším nasazením raketometných pluků bylo zjištěno, že velké množství dopadajících raket v rychlém sledu způsobuje v cílovém prostoru tak prudké střídání tlaku vzduchu, že vojáci jsou v drtivé většině zabíjeni tzv. blast syndromem. Toto vedlo sovětské velení k nařčení, že němci používají v jejich hlavicích výbušný kapalný kyslík (tedy látku zakázanou). Troufám si tedy oponovat milanovi, ohledně výměny Katuše za Nebelwerfer, protože nic nebylo účinnější proti masám sovětské pěchoty než tyto zbraně. V tomto případě nebylo potřeba docílit přímého (nebo přibližného) zásahu, blast syndromem byli zasaženi i vojáci, kteří se nacházeli i 100 (a možná i více) metrů od výbuchu.
Abych jen nechválili, podívejme se i na nevýhody Nebelwerferu. Zásadním problémem (a v podstatě jediným), bylo to, že při střelbě byly pozice reketometů odhaleny na kilometry daleko díky spalinám a kouřovým stopám, to okamžitě přitahovalo palbu napřátelského dělostřelectva. Střelba v noci byla vyloženě sebevražda, a byla povolena jen v nejnutnějších případech. Z tohoto důvodu bylo nutno velmi často měnit pozice, což bylo u lidmi či vozy taženými bateriemi obtížné. Tento problém se podařilo částečně vyřešit namontováním raketometu na Opel Mautiler (Panzerwerfer 43) nebo raketometnými klecemi na Skdfz 251. Nicméně i přesto ztráty obsluh raketometů byly v porovnáni s konvenčním dělostřelectvem mnohem vyšší.
Názorně ukázaný problém Nebelwerferů, tohle by přehlídl jen slepý
Anketa
