Autor Téma: Ledový most přes Dněpr 1941-42  (Přečteno 3555 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

petarb

  • Wehrmacht
    Unteroffizier - četař
  • Příspěvků: 107
Ledový most přes Dněpr 1941-42
« kdy: Únor 16, 2012, 05:55:16 »
Ledový most, Dněpr zima 1941 – 1942


V zimě 1941 – 42 se nároky na železniční přepravu podstatně zvýšily, sbory a divize soustředěné mezi městy Kursk a Charkov byly závislé převážně na železniční dopravě, jelikož konvojům nákladních automobilů působil mráz a sníh obrovské problémy.
Hrozil reálný nedostatek munice, paliva, potravin a dalšího nezbytného materiálu.
Rudá armáda při ústupu vyhodila do povětří všechny mosty přes Dněpr včetně gigantického železničního mostu spojujícího Kyjev s Poltavou a Kurskem. Bylo sice vybudováno množství dřevěných mostů, ale kapacita stále nedostačovala potřebám armády. Proto se němečtí inženýři a železniční personál rozhodl k netradičnímu kroku postavit železniční trať přímo na led zamrzlé řeky. Zatímco pro Němce byla podobná stavba unikátní, Rusové podobným způsobem zásobovali obležený Leningrad a také se v minulosti k podobnému řešení již uchýlili.
V Kyjevě byla hlavní zásobovací základna 6. armády a na kyjevském vlakovém seřadišti bylo velké množství vagónů se širokým rozchodem*, s jejichž využitím by bylo možné potřebný materiál k bojujícím vojskům dopravit.
Problémy se stavbou začaly prakticky v jejím počátku, inženýři a vědci se zprvu začali zabývat metodickým zkoumáním únosnosti ledu v závislosti na okolním prostředí a podmínkách, jako potřebnou tloušťkou ledu, sílou proudu řeky, kolísání teplot vzduchu i vody a dalšími fyzikálními vlastnostmi.
Návrhu použití ledu jako podklad pro most a železniční svršek se zároveň setkal s ostrou kritikou armádních i civilních ženistů, kteří odmítali nést za podobnou stavbu odpovědnost. Nakonec si celý projekt vzalo na starost přímo  Velitelství železniční přepravy.
Na stavbu bylo přiděleno 300 až 800 civilistů ( v průběhu stavby počet kolísal ) , převážně Ukrajinců a dalších zhruba 300 vojáků uvolnila 88. pěší divize. Práce měly probíhat nepřetržitě ve třech směnách, sedm dní v týdnu. Ledové bloky měly být sváženy převážně pomocí saní tažených koňmi ze spodní části řeky ( po proudu ).
Zanedlouho byla vytipována oblast na středním toku Dněpru s nízkými břehy ( ty byly nutné z důvodu minimalizace terénních úprav, zem byla zmrzlá jak kámen ), navíc uprostřed řeky ležel přibližně 150m široký ostrůvek a nedaleko plánovaného vyústění na obou koncích se nacházely původní tratě. Most měl být tvořen dvěma částmi, každá z nich měla být upevněna na jednom ze břehů a druhá část navazovala na ostrůvek uprostřed řeky. Jelikož byl ostrůvek podstatně výš než hladina řeky vykopali vojáci 88. pěší divize přes celý ostrůvek zářez široký 3,5m.
Práce probíhaly za extrémních povětrnostních podmínek kdy teploty klesaly na -29°C a za ustavičných sněhových bouří. Napadaný sníh bylo nutné neustále odklízet z důvodu požadované pevnosti a únosnosti ledového krunýře. Hladina řeky byla pokryta ledem o průměrné tloušťce 0,5m, ale projekt počítal s tloušťkou ledu 1,2m. Toho mělo bát dosaženo kladením ledových bloků na sebe. Teprve na takový základ bylo možné instalovat železniční svršky. Jednotlivé bloky ledu řezaly čety pracovníků níže po proudu a dopravovaly je na saních k místu stavby. Ledové bloky měly délku od 40 do 80cm a sílu 40 až 60cm. Bloky byly upravovány a pokládány vedle sebe, mezery mezi nimi byly vyplňovány ledovou tříští, po položení první vrstvy se ledový příkrov na řece prohnul o 10 až 40cm, následně se asi 15m od obou břehů objevily rozsáhlé praskliny, jimiž se valila voda a během několika minut byl celý mostní úsek zcela zaplaven. Po zmrznutí záplavy se ukázalo, že voda vyplnila všechny mezery a trhliny a celkově zpevnila celou podložní desku. Následovalo položení druhé vrstvy bloků o šíři 5m, při níž se opět celá mostovka prohnula o dalších 10 až 30cm, ale led již nepopraskal. Ženisté po první zkušenosti navrtali do ledu řadu otvorů jimiž voda opět zalila celou podložní desku a spojila obě vrstvy v kompaktní celek.
Poté bylo zapotřebí položit dřevěnou výztuž, kterou tvořily dva zdvojené podélné tahy z kmenů stromů o délce 4 až 6m. teprve na tyto čtyři tahy bylo možné připevnit pražce a k nim kolejnice. Mezi kmeny byla nakonec uložena třetí vrstva ledových bloků načež následovalo opětovné zaplavení vodou z navrtaných otvorů. Konečná tloušťka ledového mostu kolísala od 130 – 170cm.
Most byl testován parní lokomotivou o hmotnosti 120t, během testů se ledový most prohnul max. o 45cm, ale jakmile lokomotiva most opustila vrátil se do původního stavu.
Most byl postaven za 12 dní a bylo na něj použito 15640ks ledových bloků, rozpětí mostu bylo cca 1600m, spotřebovalo se 1550m kmenů stromů a 2465ks pražců. V průběhu stavby bylo odmeteno na 13500m3 sněhu.
Most sloužil přibližně jeden měsíc od počátku února do zač. března, přepravilo se přes něj více jak 4500 vagónů s vojenským materiálem ( cca 150 denně ). Počet vagónů není nijak závratný, ale bylo to způsobeno pouze jednokolejnou tratí, která měla svoje limity. Pokud by ženisté začali stavbu v prosinci bylo možné most používat o něco déle, před příchodem oblevy byly odstraněny pouze koleje a pražce a most ponechán svému osudu, voda a ledy zbylý materiál odnesly.

Výhody uvedené konstrukce jsou: 1600m dlouhý most byl postaven za pouhých 12 dnů, což byla rekordně krátká doba oproti stavbě klasického mostu, použití levných přírodních materiálů ( ledové bloky, kmeny stromů ), snadná a rychlá údržba a opravy ( jen muselo mrznout  :))).
Nevýhodou byla samozřejmě omezená doba používání mostu.

Bohužel jsem se v knize nedočetl, zda uvedený experiment byl v dalším průběhu války na východě Němci znovu realizován.


*Rozchod kol železnice ve většině evropských zemí byl 1435mm, v Rusku a Finsku byl 1520mm.

Zdroj:
Válka na východní frontě 1941-1945, James Lucas, nakladaatelsví Mustang, internet.

Průběh frontové linie v zimě 1941-42.
" Byli jsme nyní v pozici muže, který uchopil vlka za uši a neodvažuje se ho pustit."
Generálmajor von Mellenthin o situaci na východní frontě.

"Neměli jsme k dispozici nic srovnatelného."
Generálmajor von Mellenthin o tanku T34.