Autor Téma: Vypálení obce Prlov  (Přečteno 7256 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Vypálení obce Prlov
« kdy: Únor 08, 2012, 02:58:21 »
PRLOVSKÁ TRAGÉDIE

PRLOVSKÁ TRAGÉDIE  23.4.1945
Začněme důvodem proč došlo k tak hrůzným činům na konci války, kdy Američané překročili na západě hranice naší vlasti a Rudá armáda o sobě dávala vědět dělostřeleckou palbou, slyšitelnou už i na Valašsku. Německá vojska se dostávala do kleští vojsk 2. a 4. ukrajinského frontu po jejichž boku bojovali i příslušníci 1. Československého armádního sboru v SSSR , ale také Rumuni, Jugoslávci a v neposlední řadě partyzáni.
Po potlačení Slovenského národního povstání se partyzánský štáb rozhodl odlehčit oddílům ve slovenských horách a přenést boj i na území protektorátu.
 Němci si s partyzány nevěděli rady. Potřebovali ve svém týlu klid a tak se na podzim 1944  na území Moravy uskutečňovala rozsáhlá bezpečnostní opatření .

V jižní části moravsko-slovenského pomezí  je  na začátku října utvořeno Einsatzkommando Burger, které se skládalo ze 6.setniny 21. pluku ochranné policie pod vedením hauptmana Schutzpolizei Burgera sídlící v Uherském Brodě. Na severu operovalo sesterské Einsatzkommando Ruhsam z Velkých Karlovic.

Do prostoru valašských hor se též přesouvá 11. rota SS-policejního pluku 20 z Hradce Králové, 2. policejní rota zeměbrany Südetenland z Ústí nad Labem, 10 rota SS-policejního pluku z Prahy. a další jednotky.

Přímo v okolí Prlova byl silný kruh německých posádek. Jagdkomanda v Liptále, Hošťálkové, Horním Lidči, dále oddíly německé polní policie sloužily ve Valašské Polance, Hovězí, Halenkově,Jablůnce,Vizovicích kde též sloužili příslušníci Schupo. Další  jednotky v širším okolí byly ve Vsetíně, Zlíně , Slušovicích, Rožnově, Val.Meziříčí, Uh.Brodě,Holešově a na jiných místech.
Štáb sil pro potírání "band" tzv. Bandenbekämpfungsstab sídlící ve Zlíně koordinoval tyto síly wehrmachtu, SS i policie v boji proti stále silnější partyzánské brigádě Jana Žižky a dalším partyzánským oddílům, jež operovala na rozsáhlém území střední Moravy.  Okupanti se partyzánů velmi báli a proto si netroufali jít s nimi do střetu bez nasazení velké operační síly,složené povětšinou ze zkušených vojáků. Například komando zvláštního určení Nr.31 sestávalo z velké většiny z příslušníků SD, kteří působili v Jugoslávii, kde bylo jejich úkolem bojoat proti Titovým partyzánům.
   Nacisté vypracovali plán na úplné zničení 1. Čs.partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova s názvem Auerhahn - Tetřev. Počátkem listopadu se hlavní velitel této operace generál Windeck sešel s velitelem policie plukovníkem Attenbergerem a výsledek této porady byl konzultován se samotným K.H.Frankem, který si na čas přemístnil svůj štáb blíže centru dění do Brna. Začaly přesuny sil německé branné moci určených k provedení těchto "kotlových" operací, to znamená, že byl obklíčen dříve vymezený prostor a po té rozdělen na devět různých částí, tyto pak byly jeden po druhém důkladně pročesávány. Prohledávání domů a budov příslušela policii a gestapu, lesy a volná prostranství pak vojenským útvarům.
   Na tuto velkolepou ukázku síly byly vyčleněny tyto jednotky -  několik praporů wehrmachtu z 540.divize a příslušníci blíže neurčených útvarů SS o síle 12 000 mužů. Dále zvláštní policejní jednotky Burger a Ruhsam o kterých již byla řeč v počtu asi 700 vojáků. Nemohli chybět ani úředníci gestapa, Schupo ,SD ,oddíly působící na prohledávaném území a oddíly k zvláštnímu určení tzv. ZbV Kommanda 1,9,24 a 31 dohromady čítající až dva tisíce mužů.
Musíme si znovu uvědomit, že nacisté nutně potřebovali v týlu svých armád klid pro blížící se ustupující hlavní síly. Museli udržovat infrastrukturu a výrobu v Protektorátu Čechy a Morava neporušenou a fungující.

Tato taktika  přinesla své ovoce a partyzánská brigáda přišla o mnoho zkušených bojovníků z nichž nejslavnější obětí honičky na partyzány se stal Ján Ušiak velitel 1.čs.part.brig.J.Ž z Trocnova, který těžce raněn splnil partyzánskou přísahu a ukončil svůj život vlastní rukou. Ve stejné přestřelce byl raněn též jeho zástupce major RA Dajan Bajanovič Murzin,ale hlavního cíle Němci nedosáhli. Nezničili ani zdaleka "bandu Ušiak-Murzin", její jádro zůstalo nepoškozeno a po přesunu na Vsetínsko se začala dokonce rozrůstat. Ze 400 bojovníků příchozích ze Slovenska se počet vojáků zvýšil až na číslo 1300 na konci  roku 1944.

Přejděme teď k příběhu malé obce v údolí Prlovského potoka. Jednoho lednového dne se v Prlově objevil zraněný  velitel brigády Jana Žižky z Trocnova  D.B.Murzin spolu se šesti druhy. Byli promrzlí, hladoví a velitel Murzin měl navíc horečku. Prlov byl v té době jendím z center partyzánského hnutí. Působila zde rota Tomáše Polčáka-Šebíka zástupce velitele praporu. Podnikali sabotáže na elektrických a telefonních ústřednách a sloupech, poškozovali koleje, odzbrojovali maďarské i německé vojáky, přepadali jejich kolony, čímž získávali tolik potřebné zbraně a munici.  Husarský kousek se podařil prlovské skupině na počátku roku 1945, kdy osmičlená skupina partyzánů odzbrojila asi 120 člený oddíl maďarských vojáků ubytovaných v lesním úřadě v Pozděchově. Odměnou jim byly dva povozy zbraní, munice a trhavin. Další větší akcí bylo přepadení kolony pěti německých nákladnich automobiů v Prlově na zatáčce, kde se podařílo ukořistit na 40 pušek,samopalů a větší množství munice.

Toto je seznam občanů Prlova, kteří byli na konci roku 1944 členy part.brigády.a prokazatelně bojovali se zbraní v ruce Seznam je autentický, zpracovaný z materiálů Státního okresního Archivu ve Vsetíně.

Polčák Tomáš - Šebík , Polčák Tomáš-Vizovský  ,Turýn Jan-Jamovský,  Kratina Jan-Růsek, Tomšů Tomáš,  Řezníček Pavel ,Turýnová Jiřina, Kratina Jan ,Hovořák Jan ,Trlica Tomáš,Tomšů Jaroslav ,Hnilica Jan, Tomanec Tomáš, Heto Jan, Ondrášek Tomáš, Ondrášek Antonín, Juráň Antonín, Štach Leopold.

ZAČALO TO V LESKOVCI
3. dubna bylo úterý ,den po velikonocích. V poklidném Leskovci, nacházejícím se mezi Vsetínem a Valašskou Polankou, hospodařil mlynář Juříček se svou ženou a třemi dětmi, synem a dvěma dcerami. Syn měl 19 a děvčata 16 a 14 let.
Nebylo by na tom vůbec nic zvláštního , kdyby však hospodář a jeho rodina ve svém mlýně tajně neposkytovali útočiště raněným partyzánům ve skrytém improvizovaném lazaretu, kde přebýval jistou dobu sám velitel 1. Partyzánské brigády J.Žižky D.B Murzin. Problém byl v tom, že v tomto příběhu figurují i jména Bednář a Šmíd, konfidenti gestapa s krycími jmény Velký a Malý Franta, kteří se snažitli o napojení na štáb 1.Čs Partyzánské jednotky J.Žižky. To bychom se však odchýlili od dějové linky prlovského příběhu a tak si jen připomeňme hrůzný konec statečného mlynáře z Leskovce a jeho rodiny.
Neskutečná scéna se odehrála toho dne u Juříčkova mlýna  , kdy čtrnáctiletá Mařenka úpěnlivě prosila o život svých rodičů, srdceryvné výjevy a ještě krutější konec. Ještě dlouhé roky po válce se jejich sousedovi, který to celé sledoval na vlastní oči nedalo toto neskutečné, hrůzné divadlo spát.  Celá rodina postřílena. Dva partyzáni, přítomní v té době v lazaretu při krátké přestřelce zabiti. Další dva se ukryli v mlýnském náhonu a tam v ledové vodě setrvali šestnáct hodin. Jedním z nich byl i velitel  prlovské skupiny Vasil Lavriščev.  Mnich František Agapitus Bláha, ošetřovatel nemocných svázán a odvezen. Toto byl prolog k vraždění na valašsku.

STĚHOVÁNÍ VRAHŮ
V polovině dubna se ve Vizovicích hlásila k provedení svých rozkazů asi 300 členná skupina vojáků SS. Byli to příslušníci nechvalně známé jednotky „EINHAIT JOSEF"- /část Stíhacího svazu jiho- východ/, spadající pod divizi SS Brandenburg jíž v té době velel  (SS-obersturnbanfurer(podplukovník) OTTO SKORZENY.Složení jednotky bylo následující: sudetští a slovenští němci a příslušníci Hlinkovy gardy, speciálně vyškolení a vycvičení pro sabotáže,provokace a boj proti partyzánům.

KŘEST OHNĚM
16.dubna odpoledne. Opuštěné paseky nedaleko silnice z Loučky do Vizovic. Několik nákladních aut s esesmany se blíží ke skupině stavení. Obkličují je, vypalují dva domy a tři lidé ten den nepřežili. Generálka na Ploštinu? Její osud byl stejně zpečetěn!

PASEKY V PLAMENECH
Když si přečtete román Ladislava Mňačka příslušníka partyzánského oddílu „Smrt si říká Engelchen", kde popisuje a uměleckými prostředky umně a s hodnotou vlastního prožitku, vyjadřuje svůj postoj k otázkám, které se kolem celého případu točí. Měli partyzáni bránit Ploštinu proti mnohonásobné přesile a dát tak záminku němcům k mnohem rozsáhlejším akcím v širokém okolí?
Nebo se měli za každou cenu pokusit Němce odrazit a Ploštinu bránit ?
My nechceme spekulovat a řešit tyto citlivé a bez uvedení širších souvislostí, vynášet soudy nad minulosti!
Naším úkolem  je seznámit Vás s fakty o zvěrstvech zločinného systému, nacionálního socialismu na konci války.

UDAVAČI
Již jsme se zmiňovali o konfidentech gestapa , tento ploštinský případ jde jednoznačně na jejich vrub. Dva placení špiclové Zlínského Gestapa Machů a Baťa využili snížené ostražitosti partyzánů po smrti velitele Nikolaje. Dostali se do partyzánské jednotky a jejich přičiněním se 19.duben 1945 proměnil v peklo pro malou pasekářskou osadu Ploština. Tři krátká jména. O to delší je seznam nelidskostí spáchaných toho dne i jejich vinou na Ploštině.

Paradoxně první obětí se ráno stal prlovan Josef Vařák, kterého němci zastřelili a důvod jeho smrti je obestřen mnoha spekulacemi. Byl Vařák skutečně ve spojení s partyzány? Na tuto otázku je jednoznačná odpověď - ano byl, fungoval jako spojka a pomocník prlovské skupiny.. Poznal ho snad některý ze zrádců ? Staly se mu osudné léky, které vezl své nemocné matce z Vizovic? Nechtěli mít němci svědky své velké akce ? Spojili si jméno Vařák z Vařákovými pasekami o nichž již věděli, nebo tušili, že jsou jednou ze základen partyzánů?  Zkrátka nikdo neví proč 19.dubna 1945 zemřel Josef Vařák asi kilometr od Pozděchova?    Existuje ještě jedna možnost, jíž zmiňuje i Roman Cílek ve své knize „Smrt na prahu života", že to byl jen cvičný výstřel některého z esesmanů. Jeho tělo bylo nalezeno v neděli 22.dubna v Pozděchově pod kostelem v lese zvaném Klínovica.

Kolem poledne přijela do Újezda u Vizovic tři nákladní auta s vojáky. Zastavili se u radnice, kde tou dobou dleli pojízdní brusiči nožů Ladislav Rangl se ženou a dvěma malými dětmi a jeho švagr Rudolf Pfleger. Bez jakéhokoliv vyptávání nebo vysvětlování je vyvlekli a zastřelili. Ve voze zůstala sama Vlasta Ranglová.Neušla ani ona byť v náručí držela půlroční dítě. Salva ze samopalu ji skácela na zem i s dítětem. Miminko celé od matčiny krve bylo k neutišení, dvouletý Zdeněček se instinktivně schoval vzadu ve voze. Důvod tohoto činu: udavačský dopis obsahoval zprávu, že Rangl hrál partyzánům na harmoniku..?! Tento příběh na vlastní oči viděl a popsal místní farář Vladimír Růčka,který z   náručí mrtvé, krví zbrocené matky, sám bral plačící dítě k sobě.

Akce nabírala na obrátkách.Po cestě na místo zastavili se katani na samotě Ryliska. Tam hospodyně Františka Rašková, které zapálili  dům nad hlavou utíkala s desetiměsíčním chlapečkem v náručí do Vysokého Pole. Chlapeček prochladl a  zemřel .Ve vedlejší usedlosti našel smrt mladý pětadvacetiletý mladý muž . Jeho matka, jež byla vyvedena, aby připravila zvířata k rekvizici, zaslechla jen dva výstřely a viděla jak její dům začínají stravovat plameny, syna neviděla nikde. Našla až jeho ohořelé tělo, když našel smrt v rodném  domě .
Rozzuřeni tím, že jim do rukou nepadl žádný partyzán,posilněni nakradenou slivovicí začali rabovat, loupit a co nemohli odnést zničili a potom zapálili. Osm z deseti chalup lehlo popelem třiadvacet mužů a jedna žena z Ploštiny ten den ukončilo svou životní pouť, když neunikli ze smrtícího obklíčení i když se o to pokoušeli.Někteří popadli motyky s tím, že jdou na pole obdělávat úrodu. Marně. Jen jednomu muži se zázrakem podařilo dostat z hořícího domu a přežít.

PARTYZÁNSKÁ OBEC
Tento hrdý titul po válce právem získala naše rodná ves. Možná je v těchto řádcích příliš pathosu,ale ať. Tento příběh, tato skutečná událost, vzbuzuje v místních již generace směsici smutku a nespravedlnosti, ale i hrdosti nad činy našich předků jež nesmazatelně vešly do dějin protifašistického odboje. Povídat o partyzánském životě v Prlově  se na tyto listy nevejde,
 ale ještě jednou se musím zmínit jak výstižně a s citem píše o této hrůzné události pan ROMAN CÍLEK ve své knize Smrt na prahu života, která detailně popisuje všechny okolnosti vypálení Prlova. Chceme Vám ve stručnosti připomenout ono osudné pondělí.

PŘÍZRAK PLOŠTINY.......
Lidé byli vyděšeni událostmi na Ploštině a mnozí tušili, že stejný osud by mohl potkat i Prlov a nemýlili se.O osudu naší obce již bylo již rozhodnuto. Není známo datum schůzky v komnatách vizovického zámku na které se jednalo přímo o Prlově, ale je pravděpodobné, že proběhla někdy o víkendu a to nejspíše v sobotu odpoledne! Aktéři jsou již v současnosti známí.
Pojďme si zběžně představit ty z vrahů, na kterých ulpěla krev nevinných.

Tak nejprve velitel Vizovické posádky SS s názvem Z b.V Nr.31,(SS.Zur besonderen Verfügung Kommando)- oddíl k zvláštnímu určení,SS obersturmführer (nadporučík) a kriminální komisař, nositel zlatého odznaku NSDAP Erich Wienecke. Dále tu dlel na Německé univerzitě v Praze vystudovaný filozof,  jinak pedagog jak o sobě rád tvrdil, rodák z Horního Benešova na Bruntálsku, velitel tzv.SS- JAGDRGUPE 232 „JOSEF"(Speciální stíhací svaz jihovýchod,stíhací skupina Slovensko), jak se také této jednotce říkalo, SS- obersturmführer (nadporučík) dr.Walter Pawlofski.  Spolu s ním jeho věrný druh též vzdělaný, osm(až deset,prameny se liší) jazyků ovládající SS- oberscharführer(praporčík) Kurt Werner Tutter,rodilý pražák smíchovák, aktivní člen Sudetoněmecké strany, významně se podílel na předmnichovském rozbíjení republiky. Podle svědků byl Tutter nejaktivnější z důstojníků při masakrech jak dříve na Slovensku tak i nyní v našem kraji. Jeho úkolem v jednotce byl výcvik v řízeném rozhovoru a výuka legendy, kdy agenty učil vmísit se mezi civilní obyvatelstvo a právě s naučenými legendami o „sběhnutí od jednotky" se měli dostat k partyzánům. Proč uvádíme vzdělání a postavení těchto zločinců před válkou? Aby si čtenář sám udělal obrázek  jací lidé vydávali tak zrůdné rozkazy, že to nebyli tupí nevzdělanci. Kam až může člověk  klesnout !


EINHEIT JOSEF
JOSEFOVCI PŘI VÝCVIKU
Jen pro úplnost určitě na poradě nechyběl SS-untersturmführer Ferdinand SONNBERGER vyučující ženijní přípravu a taktiku a nezapomeňme ani na SS- oberscharführera  Puritzera jenž se v jednotce věnoval bojovému výcviku a střelbě a na SS-obrscharführera  Kankeho specialistu na trhaviny.

Téma schůzky je nad slunce nější. „ Prlov je ve spojení s partyzány, je třeba exemplárně potrestat viníky! Ploština nevyšla! Žádní partyzáni, jen munice to nestačí! Selhala práce rozvědky . V Prlově musíme stůj co stůj partyzány vyslídit!"
Jako by ještě dnes zdmi vizovického zámku, zněla němčinou pronášená slova o trestné výpravě takzvané  SS- Jagdverbande, kterou byla skupina Josef.

Tyto Jagdverbande měly být obdobou britských commandos Byla to část divize BRANDENBURG,jíž tehdy velel sám Hitlerův specialista na diverze, výše zmíněný SS-Obersturmführer Otto SKORZENY. Proč o něm hovoříme již podruhé?   Po válce se vyrojila řada spekulací o tom, že byl sám přítomen na Valašsku při masakrech civilního obyvatelstva. Důkazy chybí, lépe řečeno je to velmi nepravděpodobné.

PROVOKATÉŘI
Svoji černou práci si příslušníci  EINHEIT JOSEF  odvedli na úkor Prlova již den před masakrem.
V neděli si Tutter specialista na legendu a řízený rozhovor dal zavolat několik slovenských příslušníků této sudetoněmecko-slovenské vojenské skupiny Perglera, Gaala, Močáryho,Nováka,Valoviče, Lörincze Ošusta a Hudce a poručil jim, aby zašli do Prlova a pokusili se tam pod záminkou, že jsou zběhové mířící k partyzánům opatřit další důkazy pro již naplánovanou a rozhodnutou akci.
Ti svůj úkol tentokrát na rozdíl od Ploštiny splnili s následnou pochvalou od Tuttera. Není jasné jak přišli do styku z Oldřichem Kovářem z Bratřejova, ani jaká je úloha Marie Růskové,kterou potkali a která jim po vyslechnutí naučeného příběhu o zbězích ze slovenské armády a o tom, že chtějí k partyzánům nebo alespoň přejít frontu, slíbila přinést mapu. (Z osobního kontaktu ze sourozenci Marie Růskové vím, že jim Marie neřekla nic o partyzánech protože jí byli podezřelí a tehdy každý občan Prlova věděl jak se má chovat. Své matce se svěřila, že potkala tyto slovenské vojáky ,ale jen s nimi při cestě ze zaměstnání konverzovala o nedůležitých věcech .pozn autora) Do vesnice se báli jít, protože několik  provokatérů se z akcí v Prlově nevrátilo a leží dodnes někde po okolí ve valašských lesích.

DEN Z NEJTĚŽŠÍCH
Ráno v Prlově 23.dubna vypadalo asi následovně: kolem šesté už byla celá ves obklíčena asi šesti sty příslušníky obou výše uvedených jednotek, dále byla k dispozici půl rota vojska, jednotka maďarských polních četníků, Gestapo z Vizovic, Vsetína i Zlína.
Většina obyvatel „Hořanska“ byla probuzena střelbou po prchajícím partyzánovi, který tu noc trávil v jednom z prlovských partyzánských, "domovů". Pak začali obsazovat jedno stavení za druhým, ve většině kradli rabovali, šli hlavně po penězích, zlatu a dokladech, nepohrdli ani civilním šatstvem a samozřejmě kradli jídlo a pití.

Hospodářská zvířata sehnali dohromady a později odvedli do Vizovic. Tento úkol dostal dobrý hospodář Jiří Turýn, kterého později nalezli zastřeleného u Vizovického zámku.

Obyvatelé vesnice byli v pak v některých případech velmi brutálním způsobem, donuceni shromáždit se v hostinci Antonína Ondráška. Nacisté, ale v některých případech i Hlinkovci  se ve chvílích, kdy neplnili jiné rozkazy, neustále bavili tím, že přítomné týrali nejen fyzickým týráním , ale působili na ně i nelidským zastrašováním. otázkami typu: „Kde je tady hřbitov"?, nebo „Tady bych chtěl být hrobníkem, to by bylo práce" a podobně děsili hlavně ženy .

V hostinci se připravovaly výslechy, nikdo netušil co se bude dít. Lidé byli postaveni ke zdi a přihlíželi, kterak se jejich věznitelé posilňují ve velké míře alkoholem, na něco čekali !  „Třeba nás chtějí jen postrašit a odjedou, fronta je blízko, proč by zabíjeli." Podobné myšlenky snad ovládaly tiché čekání zadržených  mezi kterými se shodou okolností nacházelo i několik aktivních partyzánů , kteří  shodou okolností zůstali ve vsi právě v den, kdy jim osud nepřál. Tíživé ticho, přerušované ranami a občasným zasténáním zbitých nebo zavzlykáním žen, bylo přerušeno až rázným zvukem vchodových dveří.
Všichni zůstali stát na místě jako zařezaní, tu mučivou nejistotu, strašným způsobem rozptýlil příchod skupinky několika osob! Mezi kterými všichni  z hrůzou poznali nedávno zatčeného partyzánského pomocníka Aloise Oškeru, který v Prlově často pobýval a prlovské partyzány znal osobně byl oblečen v německé uniformě bez distinkcí a opasku a dva maďarské důstojníky, které partyzáni při jedné akci nechali zraněné naživu, uzdravili je a jednou při nečekané detonaci ukrytých výbušnin na Ploštině, kdy spojka přiběhla pro léky se jim podařilo uniknout. Ale chtěli se mstít, krutě mstít za smrt jednoho jejich muže padlého při této přestřelce.

A teď tu stáli Oškera jako lidská troska bez vlastní vůle, kdy i na WC s ním chodila stráž a Maďaři, ze kterých místo vděku z nich sálala neukojená touha po pomstě. Na Oškerovi byly vidět stopy nelidského zacházení a po pohrůžce zastřelením celé jeho rodiny pokud bude mlčet a na druhou notu údajně přislíbili hostinec jako odměnu. Postava Aloise Oškery je rozporuplná, do německých rukou padl při léčce a zřejmě nemohl splnit slova partyzánské přísahy a ukončit život vlastní rukou. Tradovalo se, že byl ještě velmi mladý šestnáctiletý hoch, jenže archívy mluví jasně Alois Oškera měl 21 let.

Oškera spolu s Maďary začali obcházet jednoho po druhém a označovali partyzány a jejich pomocníky a odsuzovali je tím k jisté smrti. Vybrané osoby pak odvlekli do hovorny, kde je dále vyslýchali a mučili tím nejstrašnějším způsobem. Výkřiky bolesti se mísily s pláčem žen, které nesnesly ten neskutečný tlak okolností. Ještě než sečteme smutnou bilanci černého orlovského pondělí dejme slovo prlovské kronice.

Výmluvně zvoleným červeným inkoustem je tu psáno:
„Výslech v hostinci pokračoval esesáckými metodami. Občané shromáždění v sále byli postvení do řad podél stěny a slyšeli stále stejnou řeč: „Kdo by věděl, kde a u koho se partyzáni ukrývají, zachrání sebe i svoji rodinu jinak........! Podíval se směrem k protější zdi kde stál kulomet! Po krátké poradě zaznělo-„Všichni ke zdi vy psi" , esesman stojící u kulometu natáhl spoušť a to cvaknutí zařízlo se každému do týla. Tu i třeba stará babka instinktivně cítila, že to bude střílet..... .

A znova, „Kdo se chce zachránit a jít ke svým dětem, ať zvedne ruku! Poví nám co ví o partyzánech a kde a u koho se skrývají. Jinak!?" No tak!", zařval česky důstojník,

" budu počítat do tří, budete- li mlčet jako tamti", ukázal na již vybrané nešťastníky, kteří zmučení a od krve, sledovali též toto děsivé představení, které právě vrcholilo" tak vám ty tupé palice navrtáme!"
Toto je autentický úryvek z Prlovské kroniky. Nepromluvil nikdo.

Devatenáct vybraných zůstalo v hostinci a již jim zbývalo jen několik hodin života. Ostatní byli vyhnáni a odvedeni do vedlejší obce Pozděchov, kde pod pohrůžkou zastřelení dvaceti osob nesměli opustit budovu staré školy. V Prlově  se  zatím odehrávaly úděsné okamžiky. Zástup šestnácti odsouzených se vydal na pochod Prlovem.
 Na zvláštní přání zachráněných maďarských důstojníků se totiž od ostatních oddělila trojice aktivních partyzánů, které maďaři usvědčili z přepadení jejich kolony, tak  Antonín Ondrášek, Leopold Štach a Tomáš Heto  svůj život ukončili  u blízké obce Bratřejov, kde dnes u cesty stojí malý pomníček. Dříve tam stávaly jabloně, na které pověsili již zmučená těla a ještě jim z nepochopitelných důvodů stříleli do obličejů. V jedné lebce se našlo 24 projektilů.
Z nově odtajněných archivních dokumentů se v souvislosti s maďarskými důstojníky hovoří o jménech důstojníků Szabó a Erdödy. Další aktivní partyzán Antonín Juráň zatím čeká na svou smrt s šestnácti dalšími nešťastníky a  poslední s prlovských bojovníků, kteří byli chyceni Jan Ondrášek prošel sítem výslechů a i když jej Oškera dobře znal z neznámých důvodů jej vynechal.

Vybraná skupina šla Prlovem v čele z Marií Růskovou, která nesla koš z výbušninami.
U předem vytypovaných domů se průvod zastavil.
Nejblíže hostince byl domek Tomáše Trlici, dnes je toto místo za rodinným domkem manželů Cedidlových.

Ve vedlejších domech viděly scény z tohoto dramatu dvě svědkyně Rozina Kratinová a Marie Juráňová. Ty popsaly jak Němci donutili syna hospodáře Josefa Trlicu, aby se svlékl do spodního prádla civilní šaty, které byly na konci války vzácným zbožím mu poručili dát bokem, pak výstřel, Trlica klesá a zůstává ležet. Podobně asi skončili i Jan Ondrášek a Antonín Juráň,  již notně potlučeni z dvouhodinového bití v hostinci. Poslední, který měl být vhozen do hořícího domu Oldřich Kovář se vzepřel a pustil se s esesmany do otevřeného střetu. Jednoho pěstí poslal k zemi, ale v zápětí padá pod ranami z několika zbraní. Němci již pociťovali silný žár a nemohli jeho tělo přímo vhodit do plamenů, tak jej do ohně strkali ostrévkami na sušení sena. Pomohli si i několika otýpkami paliva,ale tělo Oldřicha Kováře jako jediné shořelo jen z části.
Další přímé svědectví je od stařenky Ondráškové, která zůstala sama s devítiměsíční holčičkou a viděla hrůzné divadlo v čísle 77. Pět příslušníků rodiny Ondráškovy spolu s bratrancem Jaroslavem Hetem byli svázáni  řetězem ve světnici pak zazněly salvy a nacisté stříleli hlavně do končetin, aby utrpení obětí bylo co největší, teprve pak dům zapálili. Jako zázrakem se podařilo z plamenů uniknout Tomáši Ondráškovi mladšímu. 
Tajemstvím je obestřen osud šesti posledních odsouzenců na smrt, kteří museli až na horní konec vsi k domu č. 52, v místech kde se dnes nachází kravín . a hrůzy konané německými fanatiky zřejmě viděli z bezprostřední blízkosti. Manželé Bohuslav a Terezie Žákovi, Jan a Anna Turýnovi a sourozenci Marie a Antonín Růskovi zahynuli v tomto domku, jež nebyl po válce obnoven. Zatím  je jasná jedna skutečnost! Vrahem Mařenky Růskové je Vojtěch Roziak, což určili nezávisle na sobě jeho spolupachatelé, mezi kterými nechyběli nám již dobře známí Gaal, Pergler.Ošust, Novák, Hudec, Orlík a další slovenští přisluhovači hitlerovců.
 
Tak toho pošmourného dubnového dne zemřelo v Prlově   mučednickou smrtí patnáct lidí, kteří byli upáleni, tři další byli oběšeni u Bratřejova. Kromě již zmíněných domů, lehlo popelem dalších pět.
 Dopovězme si do konce příběh jediného přeživšího.   
Tomáši Ondráškovi mladšímu se podařilo i s několia průstřely v nestřežené chvíli uprchnout a schovat se. Dostalo se mu také  pomoci od prlovského ranhojiče Jaroslava Polčáka, ten však ihned řekl, že musí k lékaří a také by možná přežil, ale  ani ve Valašské Polance ani ve Vsetínské nemocnici, kam ho spoluobčané zavezli si ho po udání Gestapo, předalo do Hošťálkové  a neušel kruté smrti .Byl nalezen  23.května 1945 v mělkém hrobě v Hošťálkové, se stopami po nelidském mučení, kdy byl pověšen na hák za kůži na krku a soudní lékař, jenž tělo ohledal, konstatoval, že byl Tomáš Ondrášek mladší pohřben za živa.

Nezapomeňme také na osud  Jana Turýna, hospodáře, jehož si němci vybrali aby jim vedl dobytek do Vizovic, kde ho pak v zámecké zahradě zastřelili  . Je  to až pateticky dojemné, ale nebraňme se pojmenovat věci pravými jmény obyčejní lidé z Prlova ukázali jak hrdinně se dokáže chovat člověk i v situacích ve kterých by mnozí neobstáli. Nebo jinak. Zachovali by jsme  se  stejně?
http://www.obecprlov.cz/images/images/einhalt%20Josef_1.jpg

Zdroj : Archiv bezpečnostních složek,
Kniha Smrt na prahu života - R.Cílek 1985,
osobní rozhovory s pamětníky
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Výpověď příslušníka SS- Jagdeinsatz Slowakai 232 Einhalt Josef
« Odpověď #1 kdy: Únor 08, 2012, 04:33:40 »
Levoča 16.listopadu 1945     

 

Zápis pořízený dnešního dne na oddělení OBZ – pěšího pluku 14 v Levoči 

Věc: spolupráce Ernesta Oravce s teroristickou skupinou Sekule při přepadení a vraždění v obci Prlov na Moravě asi 15 km od Vizovic.


Přítomní: předseda: škpt.Džunda Ján
                členové:  ppor. Fedorš Ján
                               svob. Unger Ladislav
                zapisovatel: svob.asp.Dražil František

Jmenovaný byl upozorněn aby vypovídal podle pravdy a tak, aby svoji výpověď mohl odpřísáhnout i před soudem.

Ernest Oravec 12.1. 1925 ve Švedlári

1./ Co víte o přepadu partyzánů v obci Prlov německým vojskem a o spoluúčasti frekventantů špionážního kurzu z Vizovic?
/přeloženo ze slovenštiny/
Dne 23. Dubna 1945 jsme dostali rozkaz od našeho velitele kurzu ve Vizovicích Tuttera, zjistit zda jsou v obci Prlov ubytováni partyzánští velitelé a to v domě číslo 50. Měl to být jeden Čech a jeden Rus. Úkol byl svěřen dvěma skupinám. První tvořili Lorinc, Hanisko, Novák, Ošust a já. Druhá skupina – Močári, Hudec,Gaal, Valovič a ještě jeden toho podle jména neznám /pozn.autora Miroslav Pergler/.
Po obědě asi okolo druhé hodiny onoho dne jsme se vydali ve skupinkách po dvou až třech mužích k Prlovu. Já sem šel s Lorinczem. Cestou jsme však zabloudili a dostali jsme se asi ve čtyři hodiny do nějaké obce, kde jsme se informovali, kterým směrem je Prlov. Do Prlova jsme se dostali asi v půl osmé večer. Ve vesnici jsme se ptali místních na vojáky ve slovenských uniformách. Dozvěděli jsme se, že šli okolo vesnice po okraji lesa. My jsme se vydali stejným směrem a vůbec jsme se nesnažili plnit úkol, který nám byl svěřen. Ostatní jsme nenašli a tak jsme se utábořili v malém lesíku na noc asi 200 metrů za Prlovem. Ráno asi v pět jsme zpozorovali postupující německé jednotky, které se blížily k Prlovu. Když k nám došli první vojáci, hned jsme se jim ohlásili, řekli jsme kdo jsme a oni nás vzali s sebou směrem na Prlov. Úplně jsme Prlov obklíčili. Do vesnice jsem se nedostal, neboť jednotku se kterou jsem byl já ponechali na obklíčení a ostatní se vydali do vesnice, která zůstala obklíčená celou dobu akce. Co se dále odehrávalo ve vesnici přesně nevím, vím jen to, že Němci sehnali všechny obyvatele do  hostince a část obyvatel vyvedli do sousední vesnice směrem na Vizovice. Asi za dvě hodiny se ve vesnici spustila palba z automatů. Podle způsobu střelby krátkými dávkami a poznámek německých vojáků jsem vycítil, že střílejí obyvatele Prlova. Střelba trvala asi půl hodiny. Po skončení střelby německá jednotka se kterou jsem byl i já, dostala rozkaz vrátit se přes Prlov do Vizovic.

Poznámka autora: Většinou se příslušníci jednotky Josef přímo účastnili rabování, výslechů i poprav. Byl to způsob jak získat zkušenosti pro jejich budoucí nasazení v týlu nepřítele. Pokoušeli se ve výpovědích svalovat vinu jeden na druhého, takže tyto výslechy nebyly úplně směrodatné pro určení jednotlivých viníků.

Zdroj: Archív bezpečnostních složek - fond 325
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Protokol

Sepsaný dne 8. Června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba z Prlova, čp.130.

Přítomni: strážm. Šmahel    Obecní sluha Antonín Šíma   Člen NV: Jan Ondrášek


Předmětem jest provedení výslechu obchodníka Stanislava Holuba z Prlova co jest mu známo o řádění členů SS- mannů z Vizovic , kteří dne 23.dubna 1945 v časných ranních hodinách obstoupili obec Prlov za účelem provedení čistky mezi obyvatelstvem, jež měly styky z partyzány.

Dne 23.dubna 1945 vstal jsem asi o šesté hodině  a když jsem odemkl a zvedl roletu obchodu /mám sběr mléka a proto dříve otevírám/, viděl jsem naproti na stráních skupiny Němců, kteří procházeli směrem na Hořansko. Podle uniforem  jsem poznal, že jsou to němečtí vojáci. Když přišli do obchodu první lidé s mlékem, nechal jsem vylíti mléko přímo do konev aby oni lidé z Hořanska řekli zase jiným občanům, že zde jsou Němci.
Toho času přišla k obchodu Marie Růsková, Prlov čp.85, t.č sloužící ve Zlíně a čekala na kočího, který měl mléko odvážeti do Bratřejova, aby se s ním svezla. Co Růsková stála u obchodu přicházeli k obchodu dva esesmanni a když je Růsková poznala utekla před nimi do obchodu se skrýti. Když Růsková zpozorovala oknem, že SS- mani zabočují do obchodu Holuba utekla přes kuchyň do světnice, svlékla ze sebe svůj jarník, oblékla jarník Holuba, mezitím vnikli za ní Němci, kteří ji zatkli a odvedli ji i s Holubem do hostince Ondráška. Ještě před tím, než ji zatkli, řekl jí jeden z oněch vojáků „Maryško poznáváš mňa?“ Růsková začala prosit, SS-man křičel na ni , aby dala ruce vzůru a ona zase mu sahala po nich a dávala mu je dole. Manželce obchodníka Holuba, jménem Terezie Holubová ještě před odvedením ve světnici sdělila, aby pozdravovala maminku, že ji za všechno děkuje, aby jí všechno odpustila, při tom vzpomínala stále nějakého mužského jménem Frantík.
Před vchodem do  hostince každého prohlédli, zda nemá u sebe nějakou zbraň a vehnali je do výčepní místnosti. Než tam byli svoláni a odvedeni občané Prlova, obojího pohlaví, v což trvalo asi jednu hodinu, nedělali s námi nic.
Občanstva byla plná výčepní místnost i vedlejší světnice, kde je telefonní hovorna. Pak to bylo vyhnané z hovorny do výčepní místnosti se několik Němců, kteří brali jednoho za druhým, tázali se na jeho jméno a zaměstnání. Osoby, o kterých měli důkazy, že spolupracovaly s partyzány odeslaly do hovorny, ostatní nepodezřelé do kuchyně, jatky a sálu.
Po vytřídění všech lidí přišel do hovorny velitel Wienecke a právník, veliký maďar, asi ještě čtyři SS- mani, jeden z oněch SS-mannů byl v Prlově známý, poněvadž službou byl přidělen v Horní Lidči a v obci Prlově byl snad služebně u starosty Surého a v hostinci asi dvakrát až třikrát. Onen muž byl prostřední postavy, silnější, snědý v obličeji a černé, kudrnaté vlasy. Označení měl tři kosočtverce na ramenou. V hovorně s podezřelými započal výslech. Obvinění museli se postaviti zády k vyšetřujícím a pouze jeden byl u jejich stolu vyslýchaný. První výslech měl Antonín Ondrášek čp-77 – upálený, druhý Heto Tomáš-oběšený Anna Ondrášková, Annežka Ondrášková – Obě upáleny. Po výslechu těchto osob byli jsme vehnáni do rohu výčepní místnosti a odtamtud po jednou volání do hovorny. Z tama nás zase propustili do sálu a podezřelé zrovna nechali v hovorně.
Když jsem přišel k výslechu, tázal se mne SS-mann na jméno a co dělám. Po sdělení dat řekl mi, že mají o mně velmi dobré informace a kladli mi za vinu, že zásobuji partyzány a znám kpt. Petra, Vasila, Feďka, Alexe, Mořkovského a mnohé jiné. Odpověděl jsem jim, že je neznám. Holub jim řekl, že zná Petra od Gestapa ze Zlína. Na to asi SS-mani mezi sebou něco německy řekli, Holuba kopli do zadnice a probustili ho.
Odešel s ostatními do Pozděchova a zase se s nimi vrátil do Prlova
Co jsem byl vyslýchám v hostinci, vnikli SS-mani do obchodu a co bylo k snědku, radio a peníze odcizili. Odcizili mi na hotovosti 12.000,-K, radio – čtyřlampovku, 9 kg mouky,130-160 vajec, 8 až 10 pecnů chleba, marmeládu, máslo, salám 18 kg, a 52 kg lístků na maso.
Vyslýchaný podotýká, že při výslechu záleželo na SS- manech, kdo z mladých mužů něl na stranu nos, neb, křivý, považovali za židovského míšence a také z obce Prlov jinak nevinných popravili a to Jaroslava Heto, a Josefa Trlicu.

Holub dále udává, že byl při výslechu Antonína Ondráška z Prlova, čp 77, byl oběšený a jeden z přísedících řekl mu, že ty mňa neznáš? Když jsme obírali Maďary, oba se nahli z okna a ukazoval onen přísedící na  dům Jana Surého, Prlov čp.84, kde byli za ústupu ubytováni Maďaři a také skutečně tam jich partyzáni odzbrojili. Ondrášek toto popřel, onen přísedící mu připomínal zatáčku v Prlově, že dobře,střílel, že se umí trefovati, toto zase Ondrášek popřel. Na to byl odveden vysokým Maďarem do světnice za výčepem, kde byl nemilosrdně bit, takže, když ho zpět dovedli, byl již málo živý. Již s ním nemluvili, postavili ho v hovorně ke zdi a jeho osud byl zpečetěn .
Kdo onen muž byl nemohu udati, ale mluvil zdejším nářečím a mám za to ,  že to byl Oškera z Deštné, který byl oblečen ve stejnokroji SS-mana a poslední dobu zrazoval partyzány Němcům. Podle popisu jedná se skutečně o Oškeru.
DANDY D.G

zelezny kriz

  • Wehrmacht
    Oberstleutenant - podplukovník
  • Příspěvků: 1444
Re: Vypálení obce Prlov
« Odpověď #3 kdy: Únor 08, 2012, 08:01:09 »
Za tento perfektní a obsáhlý článek autor zasluhuje pochvalu.. ;)

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Jan Juráň a Jan Ondrášek vypovídájí o vypálení Prlova 23.4 1945
« Odpověď #4 kdy: Únor 08, 2012, 10:13:10 »


Vypálená chalupa Turýnových, smrt  v těchto sutinách nalezlo šest lidí.

Výpověď Jana Juráně k činnosti Jagdkommanda z Vizovic

Koncem II. světové války, kdy bylo potlačeno Slovenské národní povstání, přešly některé partyzánské skupiny a jednotlivci ze Slovenska na území katastru obce Prlov a navázali spojení s místními pasekáři. Pravděpodobně pomocí konfidentů Němci zjistili, že místní občané podporují partyzány a na základě toho byla obec Prlov dne 23.4 1945 obklíčena silným oddílem Jagdkommanda složeného z Němců a Slováků v uniformách SS. V časných ranních hodinách přišla k nám do domu Marie Růsková z Prlova a sdělila nám, že je vesnice obklíčena německými oddíly, že je zle. Oznámila nám rovněž, že půjde varovat ještě ostatní občany. Krátce poté přišli k nám do domu dva příslušníci SS, museli jsme zvednout ruce nahoru, mne a mého otce vyhnali ven. Venku jsme viděli, že i v okolních staveních jsou dělány prohlídky a další muži jsou vyváděni ven. Když nás bylo asi 25 mužů, hnali nás nad vesnici k hospodářské usedlosti č.112, tam jsme si museli lehnout na zem, natáhnout ruce a z kapes nám vyndávali vše co jsme měli u sebe. Na zemi jsme leželi asi hodinu, poté nás postavili a říkali, že nás zastřelí pro výstrahu ostatním občanům. Když jsme stáli a před námi byli vojáci s namířenými kulomety na nás, přijel nějaký vyšší důstojník a volal na vojáky, že nemají střílet do nás, že ještě musíme jít k výslechu. Poté jsme byli odvedeni do místního hostince, kde již byli další zajištění občané z celé obce. Když nás hnali dolů vesnicí, viděl jsem, že jsou vyháněni další muži z ostatních chalup, tito byli připojováni k nám a odvedeni do uvedeného hostince.Během cesty nám bylo vyhrožováno, že nás vedou na hřbitov do Pozděchova, kde nás všechny postřílí. Hostinec byl obklíčen příslušníky SS. Po krátké době přijelo německé auto se dvěma maďarskými důstojníky, kteří byli předtím  zajati partyzány a podařilo se jím uprchnout. Zároveň přivedli bývalého partyzána Oškeru kterého měli zajištěného a nutili jej, aby ukázal lidi, kteří byli u partyzánů neb je podporovali. Oškera pod hrozbou že budou zastřeleni jeho rodiče, některé místní občany označil jako příslušníky partyzánů neb jejich podporovatelů. Rovněž tak označovali občany i výše uvedení maďarští důstojníci. Vzpomínám si, že jeden z maďarských důstojníků vysoké postavy se jmenoval Szabó. Tito vybrali 23 zajištěných občanů a postupně je odváděli do vedlejší místnosti, kde s nimi byly prováděny dalšími příslušníky SS výslechy. Výslechy byly prováděny krajně krutým způsobem. Zajištění měli vyraženy zuby, polámané končetiny apod. Nás ostatní poté odvedli do Pozděchova to tamější školy, kde jsme byli hlídáni. Z oken školy jsme viděli, jak němci odvážejí z Prlova ukradený dobytek, šatstvo, peřiny, zabitá prasata a další živý dobytek jim musel hnát Jiří Turýn, který byl německými vojáky zajištěn v Prlově. Jiří Turýn byl později nalezen těsně po osvobození v zámeckém parku ve Vizovicích umučen ve společném hrobě s dalšími zavražděnými. Asi po 15.00 hodině přišel za námi do školy německý důstojník, který mluvil česky a řekl nám, že nás propouští, že ti hlavní viníci jsou již potrestáni a že jestli ještě na katastru oce Prlova padne jediný výstřel, že se vrátí, vypálí celou vesnici a všechny obyvatele postřílí. Jednalo se o důstojníka zřejmě velitele, vyšší postavy, silnější, blond vlasů asi 30 let starý, který zřejmě pocházel z našeho území neboť mluvil velmi dobře česky.
Tentýž důstojník rovněž přikázal, že obec Prlov musí do tří dnů dodat jako pokutu 100.000 K a 50 q ovsa pro jejich koně. Toto muselo být dodáno do Vizovic, do tamějšího zámku, kde uvedený oddíl Jagdkommanda byl v té době ubytován.
 
Po  propuštění jsme ihned každý utíkal ke svému domovu, neboť jsme nevěděli zda hoří celá vesnice, neb jenom některé domy. Když jsme přišli blíže k vesnici, viděli jsme , že hoří celkem osm místních domů. Mezi těmito byl i domek mých rodičů ve kterém jsem bydlel s manželkou a dětmi. V té době jsme nevěděli kde kdo je a proto jsem hledali v dohořívajících domech, zda tam nenajdeme někoho z výše uvedených zajištěných. V našem domě nebyl upálen nikdo. Nevěděl jsem však co je s mým bratrem Antonínem Juráněm. Věděl jsem jen, že byl vybrán mezi uvedenými 23 muži a ženami a nevěděl jsem zda byl umučen a co se s ním stalo. Asi za hodinu jsem se dozvěděl, že v domě Tomáše Trlice v č.11 jsou tři zuhelnatělá lidská těla. Trlicův dům Němci rovněž zapálili. Později jsem v uvedených třech mrtvolách poznal mého bratra Antonína a to podle řetízku který měl na krku. Dále jsem poznal Jana Ondráška z čísla 23 a to podle přezky ze skautského řemene, který nosíval a vako třetí byl identifikován Josef Trlica z č.11 a to podle zbytku zeleného svetru. Jako čtvrtý byl identifikován Oldřich Kovář z Bratřejova jehož mrtvola byla ohořena jenom z části, neboť byl německými vojáky doveden až k hořícímu stavení do kterého jej chtěli hodit živého. Jelikož se bránil, tedy mu rozbili hlavu pažbou pušky a i poté se bránil tak byl zastřelen a poté jej ke kraji hořící budovy dostrkali tyčemi na sušení sena. Toto mě později vyprávěla očitá svědkyně Rozina Kratinová z č 12, která se na vše dívala ze svého domku. Další zuhelnatělá těla zavražděných byla nalezena v domě č.77 Tomáše Ondráška a to pět mrtvol, ve kterých byli identifikováni Tomáš Ondrášek starší, jeho syn Jaroslav Ondrášek, dcera Anežka Ondrášková, snacha Anna Ondrášková rozená Žáková a Jaroslav Heto z č.27. Všichni tito byli v domě č.77 příslušníky Jagdkommanda svázáni řetězem dohromady načež bylo do nich stříleno z automatu. Když tito padli na zem, SS mani ihned zapálili budovu. Chci zdůraznit, že příslušníci SS bestiálním způsobem provedli tuto vraždu, neboť do zajištěných stříleli dávkou automatu a to do dolní části těla aby zůstali při životě a za živa byli upáleni, což se také stalo. Jako šestý ze zajištěných v domě č.77 byl Tomáš Ondrášek mladší, který ač těžce raněn sedmi průstřely podařílo se mu pod ochranou kouřové clony z hořícího domu se odplížit do nedalekého seníku, kde jej později našel jeho bratr Jan Ondrášek. Dovezli jej do nemocnice do Vsetína kde jej sebralo Gestapo a tento byl později nalezen v Hošťálkové, kde byl mučen a za živa pohřben. Další zuhelnatělá těla byla nalezena v domě č.98 a to majitelé tohoto domu Bohuslav a Terezie Žákovi, rodiče čtyřech malých dětí. Zda jmenované příslušníci Jagdkommanda před vhozením do ohně nejdříve zastřelili nikdo neví, neboť jejich těla byla již tak zuhelnatělá, že se nedalo zjistit co s nimi bylo děláno. Rovněž v domě č. 52, který patřil Janu Turýnovi byly nalezeny čtyři mrtvoly, ve kterých byli identifikováni majitelé tohoto domu Jan a Anna Turýnovi, dále pak sourozenci Antonín a Marie Růskovi z č.85. Další čtyři mrtvoly byly nalezeny oběšeny nad obcí Bratřejov v místě zvaném Špéra. V mrtvolách byli zjištěni. Leopold Štach, Tomáš Heto, Antonín Ondrášek a Josef Vařák, všichni z Prlova. Ve společném hrobě v Hošťálkové byly nalezeny další tři mrtvoly které pravděpodobně zavraždili příslušníci Jagdkommanda. V mrtvolách byli zjištěni Vařák Karel pocházející z Pozděchova, Růžena Šopová a Tomáš Ondrášek ml.z Prlova a Jan Polčák z Pozděchova. Pohřeb zavražděných se konal v Pozděchově a to za několik dní a to se souhlasem velitele Jagdkommanda z Vizovic.
Chci ještě dodat, že obyvatelé obce Prlova zůstali po této strašné akci Jagdkommanda bez prostředků, neboť jak šatstvo, potraviny, hospodářské zvířectvo a to slepice, králíci, vepři a hovězí dobytek včetně cennějších věcí jako radií apod. příslušníci Jagdkomanda ukradli a odvezli.

Zápis o výpovědi : Ondrášek Jan

  Anežka Ondrášková, mladší sestra Jana Ondráška měla v té době sedmnáct.

Dne 23 dubna 1945 asi v 6 hodin ráno když jsem zpozoroval, že v dolní části vesnice Prlova jsou Němci – vojáci a všechna stavení mají obsazeny, běžel jsem ke svým rodičům, kteří bydleli v horní části vesnice, abych je o této akci upozornil a varoval je, protože jsem věděl, že u nich v domě jsou uschovány nějaké věci patřící partyzánům. Jednalo se o oblečení. Rodiče mě vytýkali, že jsem k nim šel, když již mají Němci všechno v horní části vesnice obsazeno. Když jsem se vracel zpět od rodičů, byl jsem zajištěn skupinou německých vojáků a s dalšími zajištěnými občany odveden nad vesnici před dům Jana Hromady č.112.
Tam jsme si museli lehnout na zem, ruce natáhnout před sebe a v této poloze prováděli Němci u nás kapesní prohlídku. Veškeré cennější věci nám byly odebrány včetně osobních dokladů. Asi za hodinu byl vztyk, ruce jsme museli dát za hlavu a potom nás i s ostatními hnali do sálu místního hostince. Při vstupu do hostince jsem viděl obchodníka Karla Kameníka, jak sedí u jednoho stolu s Němci. Hned jsem si uvědomil, že je s námi zle, že tento všechno vyzradí co se v obci provádělo, neboť měl velké známosti s Gestapem ve Zlíně. Také ve vyšetřování s ním a s námi ostatními byl velký rozdíl. Nám nadávali a tykali, avšak Kameníka oslovovali slovem  pane.  Já jsem se před smrtí zachránil jen tím, že jsem příslušníků SS tvrdil, že s rodiči žiji v nepřátelství a že s nimi nežiji ve společné domácnosti. Byl jsem dotazován na styky mých rodičů s partyzány, což jsem však popřel a odůvodnil jsem to tím, že s mými rodiči jsem v rozporech a nepřátelství. Po výslechu jsme byli odvedeni do sousední obce Pozděchova a tam zavřeni a hlídáni. Ve škole. V pondělí dne 23 dubna 1945 v odpoledních hodinách nás pustili domů. Německý důstojník, který nás propouštěl nám prohlásil, že hlavní viníci z Prlova jsou již potrestáni a upozorňoval nás, že jestli na katastru Prlova padne ještě jediný výstřel, bude celá vesnice vypálena a obyvatelé postříleni. Když jsme byli propuštěni na svobodu, každý jsme utíkali ke svému domku, neboť jsme nevěděli zda hoří celá vesnice nebo jenom některé domy. Když jsme se k vesnici přiblížili, viděli jsme hořet některé domy. Když jsem přišel k ussedlosti mých rodičů, uslyšel jsem volání „Jane, Jane“.Šel jsem po hlase a nad hořícím domem mých rodičů jsem našel v šopě která ještě nehořela mého těžce zraněného bratra Tomáše. Bratr Tomáš byl těžce zraněn – postřelen příslušníky SS a to čtyřmi zásahy. Měl prostřelený bok, záda, patu a loket. Zavolal jsem místního občana Jaroslava Polčáka, který bratra v mezích možností obvázal a prohlásil, že bratr potřebuje okamžité lékařské ošetření. Proto jsme opatřili ihned koňský povoz Jana Hobíka z Prlova a bratra jsme převelzli k lékaři do Valašské Polanky. Lékař bratra ze strachu odmítl ošetřit a nařídil odvoz do nemocnice do Vsetína. Ředitel nemocnice však odmítl bratra převzít na léčení bez souhlasu Gestapa ze Vsetína. Gestapo poté bratra zajistilo, předalo do Hošťálkové tamějšímu Jagdkommandu a zde byl bratr po osvobození nalezen v hrobě v tamější zámecké zahradě. V uvedené zámecké zahradě bylo po osvobození nalezeno více zavražděných osob, které pravděpodobně zavraždili příslušníci uvedeného Jagdkommanda.
Popraveni byli můj bratr Antonín Ondrášek, který byl nejdříve mučen a poté oběšen u Bratřejova na stromě u silnice v místě zvaném „U Špéry“. Upáleni byli můj otec Tomáš Ondrášek, bratr Jaroslav Ondrášek, sestra Anežka Ondrášková a švagrpví Anna, manželka bratra Antonína a bratr Tomáš Ondrášek byl jak výše uvedeno nalezen umučen v Hošťálkové jak výše uvedeno.
K osobě mého bratra Tomáše chci uvést následující: Všech pět výše uvedených otce a sourozenců, včetně švagrové, bylo dle výpovědi mé matky, která osudného dne byla doma a zůstala na živu. Po provedeném výslechu přivedeno z hospody domů, kde byli dovedeni do kuchyně, svázání a němci do nich počali střílet z automatů. Jakmile všichni padli na zem, Němci zapálili budovu hořlavinou. Bratr Tomáš se však ačkoliv těžce postřelen, dostal z hořícího domu ven a byl jak výše uvedeno mnou nalezen. Ostatní, jak otec, tak bratr Jaroslav, sestra  Anežka a švagrová Anna a další můj příbuzný bratranec Jaroslav Heto uhořeli v domě mých rodičů.
Ke své výpovědi chci ještě uvést že žádnému ze zajištěných osob nebyla dána žádná možnost obhajoby, bylo s nimi zacházeno s krajní bezohledností. Neměli ohled ani na matku s devítiměsíčním dítětem Annu Ondráškovou. Uvedl jsem vše a již nemám co k doplnění.
 Vše jsem vypověděl podle pravdy a nemám nic co bych doplnil neb změnil.

Vyšetřovatel: Kameš                                               Vypovídající: Jan Ondrášek


Část teroristické jednotky Josef při výcviku
DANDY D.G

Dandy.DG.

  • ČSR
  • Poručík
  • Příspěvků: 235
  • V boji pro vlast si nechám poslední kulku pro sebe
    • http://www.obecprlov.cz/
Re: Vypálení obce Prlov
« Odpověď #5 kdy: Listopad 28, 2016, 11:21:18 »
 
 

Opis protokolu s Olgou Růskovou, sestrou Marie a Antonína Růskových a nevlastní sestra Leopolda Štacha -tří umučených prlovských občanů

Sepsaný dne 8.června 1945 v domě obchodníka Stanislava Holuba v Prlově č.130
Sepsal: strážmistr Josef Šmahel, stržm. Josef Mikulčík
Přítomni: člen NV: Jan Ondrášek, obchodník Stanislav Holub

Předmětem jest provedení výslechu Olgy Růskové z Prlova co jest jí známo o řádění členů SS z Vizovic, kteří dne 23.4 1945 v časných hodinách obstoupili obec Prlov za účelem provedení čistky mezi obyvatelstvem, jež mělo styky s partyzány.
Dne 23. 4 1945 v časných hodinách obstoupili Němci, Slováci i Maďaři obec Prlov, kde jich bylo celkem asi na 600. Někteří z nich chodili od stavení ke stavení a na přítomné křičeli ruce vzhůru, z chalupy ven. Odváděli je hromadně k výslechu do hostince Ondráškové z Prlova. K nám do bytu přišli čtyři vojáci asi o deváté hodině , jeden z nich byl Maďar oblečený v dlouhý kožený kabát a ostatní byli členové SS.  Oblečení byli v dlouhých kabátech s kapucemi, dva z nich měli psy. Tázali se po mužích, kde je mají. Můj otec, Tomáš Růsek a bratr Antonín a nevlastní bratr Leopold Štach byli již odvedení němci do hostince.
Má sestra Marie Růsková byla zatčena vojáky slovenské árodnosti, kteří byli oblečeni v uniformách SS a odvedena do hostince Antonína Ondráška, kde byla celé odpoledne vyslýchána. Onen právník o kterém jest zmíněno v protokolu Tomáše Trlice z Prlova čp.11, nazval ji přede mnou i ostatními občany v hostinci milenkou partyzánů. Se mnou provedl výslech v hostinci také onen právník, který se mne tázal, zda znám Vasila /Lavriščeva / , co dělá sestra ve Zlíně a co v Prlově s Vasilem, že o všem musím věděti. Proti mně nepoužili žádných donucovacích prostředků. Při výslechu byl přítomen Maďar, co byl u nás v bytě, pak muž silné postavy, oblečen v uniformě SS, NA RAMENOU MĚL STŘÍBRNÉ VÝLOŽKY. Dobře živený, hladce vyholen, /nadpor.Wienecke/. Jeden také v SS uniformě, snědý v obličeji  jako cikán, kudrnaté černé vlasy, uměl trochu česky a právník, jehož popis jest již uveden. Po propuštění stoupla jsem si mezi jiné občay a když jsem přecházela sál, přiskočil ke mně Nemec a udeřil mne po krku.
U nás na půdě, ukradli polt špeku. Jiného nám nic neodcizili. Sestru Marii upálili v Prlově v domě čp.52 u Turýnů spolu s bratrem Antonínem. Nevlastního bratra Leopolda Štacha pověsili u Bratřejova na stromě. Já jsem odešla s ostatními občany do Pozděchova a byla jsem propuštěna po 16 hodině. Z mé rodiny zůstali na živu rodiče, bratr Tomáš a já.
V hostinci při výsleších mi můj bratr Antonín jehož potom upálili sdělil, že ležel i s rodinou Juráňovou z č. 35 na silnici v blátě a museli míti natažené prsty na něž jim šlapali. Před nimi měli postavený kulomet.
Více nemám co k případu podotknouti. Co jsem udala jest pouhá pravda.
 
Olga Růsková v.r                               Josef Ondrášek v.r                 Šmahel strážm. v.r
 


Více zde: http://druhasvetovavalkacz.webnode.cz/archivy-promlouvaji/
DANDY D.G