Autor Téma: obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7 (USA)  (Přečteno 14578 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Moderní bojová technika

Americký obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7


ÚVOD
Od vzniku plavidel schopných přepravovat vojenské jednotky, byly tyto používány k výsadkovým operacím. Odlišovaly se velikostí a úrovní technické vyspělosti. Už v době první světové války byly používány speciální plavidla, které umožnily vysadit na břeh koně a vojáky s výzbrojí. Ale profil dna a charakter pobřeží ovlivňoval tento způsob provedení, proto se hledaly nové prostředky, které by spojoval pohyb po vodě, tak po souši. Tento typ vozidel se však objevil až za druhé světové války a jejich koncepce se vylepšuje do dnešní doby.

Ke konci 1. světové války se ve Velké Británii pokoušeli sestrojit obojživelné vozidlo. Konstruktéři vycházeli z tanku Medium Mark D, který byl posledním britským tankovým projektem jmenovaného konfliktu. Projekt by l zahájen v říjnu 1918 a do konce války byl sestaven pouze model stroje. Protože ukončení války zastavilo veškerou produkci tanků, byl v roce 1920 projekt dotažen pouze do prototypu určeného pro testy. Tento stroj byl pravděpodobně také použit k experimentům s obojživelnými vozidly, ale pro mechanické problémy byl projekt následně zastaven.


Ve Spojených státech se konstruktéru J.Walteru Christiemu podařilo obojživelné vozidlo sestrojit. Stalo se to v červnu 1921 a stroj byl nazván obojživelný tank, ale byl to samohybný kolový stroj s otevřenou korbou, ve které byl instalován kanon ráže 75 mm. Vodotěsná korba byla složena z pancéřových desek s tloušťkou 7 mm, které byly nanýtovány na ocelovou kostru. Pohon a směr při plavbě zajišťovaly dva lodní šrouby. Směr jízdy v terénu byla dána řiditelnou přední nápravou. Podvozek stroje byl složen ze tří párů vozidlových kol, přičemž přední náprava je tlumena spirálovými pružinami. Testy se prováděly na řece Hudson v prostoru Aberdeenu.

 
< První verze Christieho obojživelníka.
> Christieho poslední obojživelník nasazený ponorkou během jeho testů námořní pěchotou.

 
< Christieho obojživelný tank.
> Závěrečný model obojživelníka při jeho testech, i když vozidlo testy splnilo, konečný verdikt komise byl, že stroj není vhodný pro bojové použití.

O rok později (1922) Christie postavil druhý stroj (možná, že šlo o upravený původní), a neodlišoval se nejen větším rozvorem kol, ale byl vyzbrojen houfnicí M1897 ráže 75 mm (jiný zdroj uvádí výzbroj kanon ráže 37 mm nebo kulomet). Tvarově se nijak zvlášť nelišil od prvního stroje a jako pohon sloužil Christieho motor s výkonem 90 HP. Dvojice zadních kol byla přes ozubená kola spojena válečkovým řetězem. Při testech v terénu dostalo vozidlo ocelové pásy široké 254 mm (10 palců). Hmotnost vozidla byla asi 6,5 t, a jeho nejvyšší rychlost, na zpevněném povrchu byla asi 48 km/h, při jízdě na pásech to bylo asi 29 km/h, na vodě pak 12 km/h.
V roce 1923 Christie opět upravil svůj obojživelný stroj, a to přidáním čtvrté nápravy. Tlumení v podobě spirálových pružin dostaly dvě první nápravy. U další verze byly v listopadu 1923 zvýšeny boky vozidla a částečně uzavřena korby, což se projevilo na jistější plavbě. Pohon vozidla byl stejný s předchozími typy a výzbroj se také nijak nelišila (houfnice M1897 ráže 75 mm nebo kanon ráže 37 mm). Při zkušebních plavbách, u kterým figurovaly komise armády a námořní pěchoty obojživelné vozidlo úspěšně překonalo řeku protékající Washingtonem a další toky. O pár měsíců později (asi únor 1942) stroj testovaný námořní pěchotou vykonal plavbu od bitevní lodi USS Wyoming k pobřeží Culebru v Puerto Rico. Obojživelný stroj uspěl při plavbě v moři, také mu nedělal problémy výjezd na pláž, ale závěr komisí byl následující, že vozidlo bylo shledáno nevyhovující pro služební použití. Důvod byl, že stroj je nevhodný k námořní plavbě a jeho pancéřová ochrana velmi nízká.
S rozpoutáním druhé světové války se také zájem projevil o obojživelná vozidla. Ve Spojených státech Úřad pro obrněná vozidla vydal 4. prosince 1941 směrnici OCM 17494, ve které nařídil stavbu obojživelného tanku. Vozidlu bylo přiděleno tovární označení T10 (obojživelník) a mělo splňovat tyto parametry :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 12,5 t
> rozměry : délka 4876 mm, šířka 2590 mm, výška 2438 mm
> pancéřování : korba a věž čelo 25,4 mm, boky a záď 9,5 mm
> motoricky ovládaná věž
> výzbroj : kanon M6 ráže 37 mm se spřaženým kulometem
> rychlost : silnice 48 km/h, terén 25 km/h, voda 8 km/h


 
< Druhá verze Christieho obojživelníka.
> Třetí verze obojživelníka, šlo pravděpodobně o úpravu druhé verze, jak lze viděl, byly zkoušeny různé varianty výzbroje.

 
Závěrečná verze Christieho obojživelníka, byly zvýšeny boky a částečně zakrytována korba.

Zakázka připadla společnosti FMC (Food Machinery Corporation), která měla vypracovat projekt pro optimální tvar vozidla a jeho pohon. Kontrakt zahrnoval také stavbu prototypu a jeho testování. Firma se spojila s jednou kalifornskou universitou a byla postavena dřevěná maketa. Ta byla poslána do Aberdeenu a porovnána s prototypem T36E1, zda-li by se při stavbě nemohl použít jeho podvozek. Komise návrh schválila a společnost započala výrobu několika koreb, s tím, že by se mohly instalovat na podvozek středního tanku M3.
Mezitím však námořní pěchota přišla s téměř hotovým obojživelným vozidlem LVT Alligator a armáda o neprověřený projekt T10 ztratila zájem. Proto v dubnu 1942 nařídila nestavět prototyp a projekt zastavit. O měsíc později byl projekt oficiálně zrušen.

1. Předchůdci obojživelného vozidla AAV7


Obojživelný transportér LVT Alligator bylo vozidlo, které hrálo důležitou roli při specifických operacích druhé světové války. Jeho nástup a využití jednotkami námořní pěchoty byla jen hra náhody, kdy se hledal vhodný stroj. Americké velení už delší dobu hledalo stroj, který by vyplnil mezeru mezi lodí, přepravující jednotky a pobřežím, na které se měli vylodit. Měl by využít mělké vody, vyhnout se útesům a hlavně pomoci útočným jednotkám vybrat si sami kde se vylodí. Do té doby byly obojživelné operace velmi jednoduché a použité metody byly příliš primitivní k napadení silně opevněná předmostí. Touto myšlenkou se zabýval již začátkem 20. let major Earl H. Ellis, důstojník námořní pěchoty, který vypracoval studii "Moderní základní operace v Mikronésii". S podporou generálmajora Johna A. Lejeuneho se stala základem pro námořní pěchotu v plánování obojživelných operací. Byla později využita při plánování hlavního útoku spojeneckých sil proti Japonsku přes tichomořské ostrovy. Vzhledem ke skutečnosti, že skoro všechny ostrovy v Tichomoří lemují korálové útesy a tím hájí nepřítele na pláži, úspěch útoku závisel na vozidle s všestranným využitím. Proto bylo potřeba mít vhodné schopné vozidlo pro přepravu vojáků a zásob z lodi na břeh, a přitom je navíc podpořit palbou.
 V roce 1935 velký hurikán zpustošil část Floridy, kde se mnoho lidí utopilo, neboť záchranné tými nebyly schopny se do zatopených oblastí dostat. Na základě této události John Roebling, jehož otec stavěl Brooklyn Bridge, vyzval svého syna Donalda, mladého vynálezce, aby navrhl obojživelné vozidlo pro záchranné mise. A o něco později, úplnou náhodou, narazil jeden z důstojníků námořní pěchoty (admirál Edward C. Kalbfus) na Roeblingův "Alligator".

 
< Roeblingův Alligator při testech (pravděpodobně Alligator č.6)
> Konečná verze Roeblingova vozidla Alligator

 
< Vozidlo Alligator verze LVT1 při své zkušebním nasazení
> Transportér verze LVT2

Americký stát Florida se vyznačuje místními obtížně přístupnými podmáčenými částmi území, kde je nemožnost použití kolových vozidel a větší plavidla omezují úzké toky. Proto zde vznikla myšlenka vytvořit pásové obojživelný stroj, který by zvládl jízdu jak po souši, tak i po vodní hladině. Tato myšlenka se zhmotnila v roce 1932 v dílně floridského vynálezce Donalda Roeblinga, z důvodu ulehčení při hledání obětí v této oblasti častých hurikánů. V roce 1934 byl zkonstruován první prototyp, který veřejnost spatřila následujícího roku. Toto obojživelné vozidlo mělo hmotnost 7 tun, jeho délka byla 7,2 m a jeho jméno "Alligator" podtrhovalo jeho schopnosti. Pohon ve vodě zajišťovaly pásy, které roztáčel řadový motor Chrysler s výkonem 68,6 kW (92 HP). Maximální rychlost na souši byla až 40 km/h, ve vodě pak 3,7 km/h, s výjezdem z vody na břeh pomáhalo přesunutí těžiště. Vynálezce Roebling neusnul na vavřínech a o rok později (1936) představil modifikovanou variantu, "Alligatora č. 2. Ta se odlišovala od svého předchůdce hmotností 6 tun a vyšším pohybem ve vodě, díky zdokonaleným pásům (šikmé hřebeny) a to až rychlostí 8,7 km/hod. Hliníková konstrukce byla použita i u tohoto typu a pomocí balzových plováků se zlepšily plavební vlastnosti.
 Třetí "Alligator" se změněným podvozkem a motorem byl postaven již v září toho samého roku. Pojezdová kola byla umístěna na plováky a nosné kladky se přesunuly nad čáru ponoru vozidla. Motor Ford V-8 obstaral vyšší výkon, z 63,3 kW (85 HP) na 82 kW (110 HP), což maličko zrychlilo plavbu (9 km/h), ale pohyb po souši se snížil na 29 km/h. Vynálezce Roebling, neustával a tak v roce 1937 vznikl Alligator č. 4, který byl o něco širší a kratší (o 1,2 m), z toho důvodu došlo ke změně podvozku. Postranní plováky byly vyšší a pojezdová kola byla nahradila kolečka po celém obvodu, změna se dotkla také napínacích a hnacích kol. Horní větev pásu byla již nad vodou, což zvýšilo rychlost ve vodě na 13,8 km/h. Na pevnině vozidlo dosahovalo rychlost 28 - 32 km/h. V tomto roce bylo smontováno již páté vozidlo Alligator, skoro shodné s jeho předchůdcem, odlišující se kratší korbou a několika drobnými změnami. Svému předchůdci byl podobný i Alligator č. 6, byl však o něco delší a měl větší kryt motorového oddílu. I sedmé vozidlo v řadě se velmi podobalo svým předchůdcům, rozdíl byl jen v absenci krytu nad motorem.
Roebling, aby na sebe lépe upozornil a prosadil svá vozidla, uspořádal malou výstavu s účastí novinářů. O reportáži, která pak vyšla 4. října 1937 ve známém časopisu Life, se dověděli lidé v armádních kruzích a ti se postarali o budoucnost Alligatora. Jako první se o Alligatoru dočetl admirál Edward C. Kalbfus, který věděl, že námořní pěchota shání unikátní obojživelník. Na večeři s generálmajorem Louisem A. Littlem, přinesl článek s fotografií Alligatora, že by mohl být řešením, které hledá. Generál Little bez váhání poslal fotku a doprovodný článek nadřízeným. Zde jednali velmi rychle, se vzpomínkou na starého obojživelníka "Christie", protože tu se nabízelo řešení. Vojenská komise vedená majorem Johnem Kalufem, která se zabývala výzbrojí výsadkových a námořních sil přijela do továrny v Clearwateru, nechala si předvést stroje v akci a byla s nimi spokojena. Důvodem byl prototyp dalšího vozidla, vytvořený již pro potřebu armády, s označením "Alligator č. 8", později přejmenovaný "Crocodille". Jako pohonná jednotka byl určen Mercury V-8 s výkonem 70,8 kW (95 HP). Speciální dvojité stěny dna, vzdálené 60,5 cm od sebe, zajišťovaly jeho nepotopitelnost dokonce i po kompletním zalití přepravního oddílu.Tento prototyp byl schopen vyvinout ve vodě rychlost 15,2 km/h a na pevnině 40 km/h. V bažinách se pohyboval lehce, jak kdyby jezdil po souši, se svahovým stoupáním 55˚. Jeho délka byla 6400 mm, výška se zastavila na 2440 mm, s hmotností jen 3,5 t a jeho výrobní náklady dosáhly předpokládaných 18 000 dolarů. Po velmi dobrém hodnocení uvedeného vozidla námořnictvo zadalo požadavek na výrobu dalšího shodného stroje, ale s výkonnějším motorem Lincoln Zephyr o výkonu 89,4 kW (120 HP). V průběhu jeho montáže přijela do továrny v Clearwateru v srpnu 1940 delegace důstojníků námořní pěchoty a vojenského námořnictva, která transportér schválila jako vyhovující zadaným požadavkům. V té době již probíhala válka v Evropě, a začalo být jasné, že zde americké jednotky dříve či později budou nasazeny k bojové činnosti a uvedené vozidlo bude potřeba k výsadkové činnosti. Vozidlo "Alligator č. 9" byl hotov kolem 15. října 1940 a 7. listopadu jej převezli na základnu US Navy v Quanticu, kde byl náročně testován. Jako nejdůležitější a zároveň hlavní zkouškou bylo hodnoceno výsadkové cvičení námořnictva, kterého se vozidlo zúčastnilo v lednu a únoru 1941. Provedené cvičení se podepsalo na řadě konstrukčních změn, navržených námořnictvem. Nejvýraznější změnou bylo použití oceli místo hliníku, kterou považovalo pro bojové podmínky za mnohem vhodnější a z hlediska nákladů na výrobu za cenově mnohem výhodnější. Jako nepotřebná v pozemních bojových podmínkách se jim jevila ochrana pásů proti působení mořské vody a písku (tento omyl se jim v budoucnosti prodražil).

 
< Vozidlo LVT3 bez přídavných pancéřových desek na boku a čele korby.
> Stroj LVT4 (Amored Cab) lehce pancéřovanou verzí, v důsledku zvýšené hmotnosti měl však asi o polovinu menší nosnost než verze bez pancíře.

 
< Vozidlo verze LVT(A)4 vyzbrojené houfnicí ráže 105 mm.
> Vozidlo LVT(C)3 bylo modifikovanou verzí LVT3 se zvednutými boky a hliníkovými deskami průlezů nad výsadkovým oddílem. Díky této modernizaci se zvýšila výkonnost vozidla na moři a navíc byla osádka a vojáci výsadku lépe chráněni před střepinami.

Na základě tohoto úspěchu dostal Donald Roebling zakázku na zhotovení uvedených transportérů v počtu 100 kusů. Byly nazvány LVT (Landing Vehicle Tracked čili výsadkové vozidlo pásové). Americkou armádou byl transportér klasifikován jako AMTRACK (Amphibian Tractor čili obojživelný tahač) a obdržel označení T33. Roebling avšak nebyl schopen takovou objednávku vyrobit ve své vlastní firmě, tak požádal společnost FMC (Food Machinery and Chemical Corp) o pomoc. Tato firma s ním spolupracovala už dříve, podílela se na výrobě některých prototypů Alligatorů, tím pádem se na výsledné variantě projektu ocelového transportéru výrazně podepsal také hlavní konstruktér této společnosti James Hoit. Dva ocelové prototypy byly postaveny v kalifornské filiálce FMC v Riversidu. Na rozdíl od dříve předvedených vozidel s motory V-8 byly poháněny šestiválcovými jednořadovými motory s postranními ventily (SV Hercules WXLC3 o výkonu 108,8 kW (146 HP). V testech dosahovala vozidla ve vodě rychlosti 9,8 km/h a na souši 19,3 km/h. Velení námořní pěchoty po krátkém otestování ihned zadala společnosti FMC zakázku na zhotovení 200 strojů pod názvem LVT1 a oddělení vyzbrojování námořní pěchoty (Marine Corps Equipment Board) bez průtahů přikročilo k projektování obrněné verze LVT (A). Na podobném projektu spolupracoval s Borg-Warner Corporation také Námořní úřad pro plavidla (Navy's Bureau of Ships), takže se společnost Borg-Warner, přesněji její filiálka Morse Chain Company, mohla bez potíží zapojit do prací na změnách podvozku LVT. V červenci 1941vyjely první sériové stroje LVT1 a americká armáda tímto dostala vcelku unikátní levné vozidlo (cena prvních exemplářů nedosahovala 4000 dolarů).
 Obojživelný transportér, zhotovený z měkké oceli byl schopen převést dvacet plně vyzbrojených vojáků nebo 2 t nákladu, přesně tolik, kolik malý výsadkový člun. Jeho plavební možnosti spoléhaly na dvojité dno a pětikomorové plováky po stranách. Částečně krytá kabina osádky byly umístěna vpředu vozidla a výhled zajišťovaly tři okna vpředu a po jednom po stranách. Zadní část vyplnil zakrytý motorový oddíl. Po obou stranách motoru se nacházely dvě palivové nádrže s celkovým obsahem 303 l, které umožnily dojezd na pevnině až 241 km a na vodě 96 km. Velkým problémem stroje se jevily pásy o šířce pouhých 260 mm. Navíc bylo provozními testy zjištěno, že články i spojky vlivem působení slané vody korodují a také se ničí při kontaktu s pískem.
 Obojživelný transportér LVT neměl statut bojového vozidla, ale přece dostal výzbroj v počtu dvou kulometů které se pohybovaly na kolejničkách upevněných na bocích. Ke kulometům, M2HB ráže 12,7 mm a M1919A4 ráže 7,62 mm později přibyly další, neboť stávající výzbroj byla ohodnocena jako nedostatečná. Novější sériové stroje zaznamenaly změnu kabiny, kde přední okna byla vedle sebe a nerovnoměrně oddělená. Protože poptávka po těchto vozidlech byla obrovská, a výrobní kapacity společnosti Donald Roebling v Clearwateru (Florida) je nestačily pokrýt, byly zakázky rozšířeny do dalších šesti podniků, a to, ve dvou filiálkách již zmíněné společnosti Food Machinery Corporation v Lakelandu na Floridě a v Riversidu v Kalifornii a ve společnostech Graham-Paige Motor Corporation v Detroitu v Michiganu, Ingersoll Steel & Dise Division, Borg-Warner Corporation v Kalamazoo v Michiganu a St. Louis Car Company v Saint Louis v Missouri. Do roku 1943 sjelo z výrobních pásů celkem 1225 kusů LVT1. Námořní pěchota převzala 540 kusů, armáda pak 485 kusů a zbývající byly v rámci zákona o půjčce a pronájmu (známém jako Lend-lease) předány spojeneckým jednotkám. Jako první se zacvičil na vozidlech LVT-1 major William D. Davis, spolu se čtyřmi důstojníky. K nim bylo přiděleno 37 můžů, kteří později tvořili jádro výcvikového zařízení v Dunedinu na Floridě. První jednotka, rota A vznikla 8. prosince 1941, další roty B a C byly vytvořeny v únoru 1942. Jedné velel Kapitán William E. Enright a druhé nadporučík Victor J. Croizat. Jednotky se chvíli nacházely v San Diegu a zanedlouho odeslány na Guadalcanal, kde plnily úlohu logistické podpory.

 
< Pozdější výrobní série LVT(A)1. Vznikla přestavbou korby LVT(A)2, na níž byla usazena věž z lehkého tanku M5 Stuart.
> Vozidlo LVT(A)2 s věží z tanku M5 Stuart (prototyp)

 
< Dalším pokusem o zvýšení palebné síly LVT byla instalace věže z tanku M24 Chafee na korbu LVT(A)1. Výsledkem bylo vozidlo nazývané AMTANK, které díky dostupnosti nejrůznějších nábojů ráže 75 mm mohlo nejen úspěšně bojovat s tanky nepřítele, ale i likvidovat opěrné body odporu.
> Vozidlo verze LVT(A)5

Jak bylo zjištěno provozem LVT1, největším problémem stávající konstrukce byla malá životnost, také motor trpěl tímto neduhem, navíc byl velmi poruchový. O zlepšení tohoto stavu se snažila mateřská společnost FMC, která spolupracovala se společností Borg-Warner Corporation a námořnictvem. Tyto tři složky se dohodly, že je potřeba vyvinout úplně nový stroj. V červenci 1941 se firma FMC zavázala, že co nejdříve postaví nové vozidlo a přizvala si k tomu Námořní úřad pro plavidla. Projekt byl hotov v prosinci 1941a ihned byla započata stavba prototypu. Ještě před jeho dokončením, společnost FMC vytvořila několik variant korby. Vzniklo tak vozidlo, označené jako LVT2 Water Buffalo, které se v ničem nepodobalo původní verzi.
 Čelo korby mělo zešikmené, více vystrčené dopředu a to se podepsalo na délce korby, s tím, že kabina posádky byla menší a posunuta dozadu. Na podvozku, který byl odkrytý a ošetřený proti korozi se změna projevila náhradou pevných koleček za vahadla na torzních tyčích a byla instalována větší hnací a napínací kola. Model A, jak byl prototyp označen byl hotov v srpnu 1942 a jeho pohon tvořil motor Cadillac V-8 o výkonu 105,1 kW (141 HP). I když se plánovalo vyvinout úplně nový podvozek, bylo hnací kolo a pásy převzaty z LVT1 a pro zvýšení výkonu stroje bylo plánováno nahrazení dosavadního pohonu hvězdicovým sedmiválcovým vzduchem chlazeným leteckým motorem Continental W-670-9A o výkonu 186 kW (250 HP) z lehkého tanku M3A1 Stuart. Z tohoto tanku byla použita také pětirychlostní převodovka. Hřídel přenášející výkon z motoru do převodovky byla upevněna nad dnem vozidla (z důvodů zamezení deformacím byla vyrobena ze dvou částí spojených kloubem). Byly vyvinuty také nové, širší pásy, s povrchovým ošetřením vůči korozi. Lopatky, zrychlující pohyb ve vodě, byly zpracovány do tvaru obráceného písmene W. Než se však získal jejich optimální tvar, bylo provedeno asi 50 zkoušek (u LVT1 byly lopatky šikmé). Vyšší hmotnost nového stroje neměla vliv na rychlost, neboť to vyrovnával vyšší výkon, spíše naopak, rychlost se zvedla na 32,18 km/h (souš), 12,06 km/h (voda). Vyšší byl také dojezd, 242 km (souš), 160 km (voda), a nosnost (2950 kg / 24 plně vyzbrojených vojáků). Nevelký tlak na podloží, pouhých 0,6 kg/cm2, propůjčoval pohyb v terénu pro jiná vozidla nemožném. Výzbrojí se stal kulomet M1919A4 ráže 7,62 mm umístěný na boční liště, u jednotek byla výzbroj navýšena o velkorážní kulomet M2HB ráže 12,7 mm, upevněný na krytu kabiny. Sériová výroba vozidel LVT2 se rozjela koncem listopadu 1942 a v únoru sjížděla první vozidla z výrobních linek, poslední bylo armádě dodáno na začátku roku 1944. I s prototypem bylo celkově smontováno 2962 strojů LVT2, ale na výrobě se nepodílela firma Roebling, nýbrž společnost FMC, nacházející se v San José, Kalifornie. Stroje byly rozděleny takto : armáda 1507 (s označením T34), spojenci 100 kusů a námořní pěchota si převzala 1355 vozidel. V březnu 1944 začaly být stávající stroje vylepšovány o pancéřové kryty kabiny osádky a motorové části, tato modifikace se dotkla asi 1000 LVT2, a neuvedeného počtu vozidel předchozích variant.
Technická data vozidla LVT 1 :
> posádka : 3 muži
> hmotnost : 7,6 t (prázdná), 11,4 t (bojová)
> rozměry : délka 7200 mm, 2460 mm, šířka 3250 mm
> výzbroj : kulomet M2HB ráže 12,7 mm (800 nábojů), 2 kulomety M1919A4 ráže 7,62  (4000 nábojů)
> pohon : motor Hercules WXLC-3 s výkonem 146 HP
> převodovka : 3 rychl. 1 zpět
> rychlost 12 km/h (souš), 6,1 km/h (voda)
> dojezd : 240 km (souš), 162 km (voda)
> překážka : kolmá stěna 0,55 m
> stoupavost : 30°


Verze obojživelného vozidla LVT :
VARIANTA AMTRACK
LVT-1 : základní verze.
LVT-2 Water Buffalo: lehce pancéřovaná verze, kulometná výzbroj.
LVT-3 Bushmaster : verze s kulometnou výzbrojí, další úpravy
LVT-4 : lépe pancéřovaná verze se sklopnou rampou.
VARIANTA AMTANK
LVT(A)-1 : pancéřovaná verze s kanónovou výzbrojí
LVT(A)-2 : , zkoušena  s upravenou věží tanku M3
LVT(A)-3 : pancéřovaná verze LVT-4 pouze s kulometnou výzbrojí, sériově
LVT-3C : v roce 1949 modernizovaná verze, s hmotností 20,54 tuny.
LVT(A)-4 : osazená houfnicí ráže 75 mm
LVT(A)-5 : verze vyvinutá v roce 1945, do války již nenasazena.
LVT(A)-5 Modified nebo také LVT(A)-6 (neoficiální označení) : modernizovaná verze LVT(A)-5.
LVT(A)-1/M24 (Prototyp) : verze s věží a díly tanku M24 Chaffee.
T86 : prototyp vycházející z vozidla M18.
T86E1 : prototypová varianta T86, testován jiný pohon ve vodě.
T87 : prototypová verze s houfnicí.

Celkově, i s prototypy bylo vyrobeno pravděpodobně 18 620 vozidel všech verzí obojživelných transportérů a tanků.
O těchto vozidlech více informací zde : http://www.panzernet.net/php/index.php/topic,3617.0.html

Pokračování ve 2. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7 (USA)
« Odpověď #1 kdy: Leden 24, 2012, 03:47:05 »
Obojživelný útočný transportér AAV7 – pokračování – 2. část


Obojživelný transportér LVTP5 při cvičení.

VERZE LVT(A)5 :
I když obojživelná samohybná houfnice LVT(A)4 byla hodnocena velmi dobře, měla problémy s přenesením palby z cíle na cíl (ruční pohon věže a chybějící gyro-stabilizátor). Její vylepšená varianta, s označením LVT(A)5 již měla elektrický pohon věže a hlavní zbraň s vyrovnávacím závažím (na hlavni) se nacházela v lafetě M12 s vertikálním gyroskopickým stabilizátorem. Další změny oproti LVT(A)4 : otáčivá podlaha věže, další generátor elektrické energie, postranní pozorovací periskopy (montované také do posledních sériových strojů LVT(A)4). Mezi jmenovanými verzemi (LVT(A)4 a LVT(A)5 nebylo moc viditelných rozdílů. Výroba probíhala u firmy FMC jen v roce 1945 v počtu 269 strojů, které nebyly do bojů ve 2. světové válce nasazeny.
Další produkci zastavila japonská kapitulace, a protože se jednalo o nová vozidla, většina byla v roce 1949 zakonzervována

 
< Stroj LVT4 LGTWGT je pravděpodobně neozbrojená nákladní varianta.
> Vozidlo verze LVT(A)-5 vyráběné v roce 1945, které do  druhé světové války již nezasáhly.

VERZE LVT(A)5 Modified nebo LVT(A)6 (toto označení bylo neoficiální)
Větší část vozidel verze LVT(A)5 byla později modernizována s úmyslem zlepšit plavební vlastnosti : zaoblení přídě, zvednutí horní desky na výšku základny věže, zvednutí pohonného systému s krytem (proti zalití vodou). Věž dostala pancéřovou desku s průlezem, zvýšené boky a průzory po obvodě. Byl demontován kulomet na přídi, řidič mohl používat kupoli s výhledem na všechny strany a byly také vytvořeny průlezy v postranních plovácích. Tyto vozidla se s úspěchem účastnila korejského konfliktu, kde je nejvíce využilo dělostřelectvo. Po válce z důvodů velkého opotřebení byly sešrotovány.

 
< LVT(A)-5 Modified nebo také LVT(A)-6 neoficiální označení modernizované verze z roku 1949
> Prototyp LVT(A)-1 vybavený věží z lehkého tanku M24.

VERZE LVT(A)1/M24 (Prototyp)
Z důvodu zvýšení palebné síly obrněných strojů LVT nařídilo dne 8.6. 1944 velení americké armády požadavek osadit vozidlo LVT(A)1 tankovou věží z tanku M24 Chaffee. V korbě bylo vytvořeno osazení pro novou věž s průměrem 1524 mm. Plánovalo se, že vozidlo poveze 100 kusů nábojů pro testovaný kanon M6 ráže 75 mm. Prototypový stroj při testech vykazoval nestabilitu při pohybu ve vodě, což se odrazilo při výsledcích zkušební střelby. Bylo navrženo snížit nástavbu o 230 mm a posunout věž o 50 mm dopředu. Dále měla být věž upravena, to znamená, že by se při její výrobě použilo tenčího pancíře než u klasické věže tanku M24. Zkoušky se protáhly a do vývoje zasáhl konec války, změny nebyly uskutečněny a projekt byl zrušen.

Projekt obojživelných tanků T86, T86E1, T87
V prosinci roku 1943 požádal výbor Národní obrany pro výzkum (NDRC) Oddělení pro výzbroj (Ordnance Department) provést výzkum převedení prototypu samohybného děla T70 (M18) s kanonem ráže 76 mm na obojživelné vozidlo. Tento projekt, zahájený v prosinci 1943, označený jako „Ritchie“, si vyžádaly vojenské operace v Tichomoří. Korba stroje, vycházející z vozidla M18 měla být upravena, aby dosáhla potřebný vztlak. Předchozí studie projektu naznačovaly, že je to možné, proto oddělení pro výzbroj projekt v únoru 1944 podpořilo a v září shodného roku měly být postaveny dva prototypy. Vycházely z T70 a největší rozdíl měl být ve způsobu pohonu ve vodě. První stroj, poháněný pásy, dostal označení T86 a druhý s označením T86E1 se měl ve vodě pohybovat pomocí vrtule, obě verze se měly stavět souběžně a při následných testech se měl určit účinnější způsob pohonu. Dne 16. června 1944 byl hotov první z prototypů T86 neoficiálně označovaný jako Esch Device. Na prototyp T86 se použil podvozek M18-ky, který končil na úrovni pásů a  na tento „základ“ doplněna lehká a větší korba, schopná vyrovnat potřebný vztlak. Původní věžička M18 zůstala, ale díky vyšší korbě byla o 762 mm výše, se stabilizovanou lafetou. Počet vezené munice pro kanon ráže 76 mm byl plánován na 45 kusů. Takto upravený prototyp (i s posádkou) se pohyboval kolem 20,38 t hmotnosti. Pro snížení tlaku na půdu obdržel podvozek nové pásy se šířkou 406 mm. Boky nad pásy byly prodlouženy „sukněmi“ pro lepší tah ve vodě, vlnolam a deflektory na věži měly pomáhat při pozorování při plavbě. Při vyjetí na břeh byl pro lepší výhled vlnolam složen. Operátor a řidič dostali nové zakrytované průlezy, s dalším periskopem směrem dopředu. Pohyb ve vodě byl řízen dvojicí kormidel, která se při výjezdu na pevninu skládala, otáčení kormidel byla pomocí kliky, umístěné v prostoru řidiče. Pro přívod vzduchu se používala mříž pod věží, tato se uzavírala při pohybu ve vodě, pak přívod šel přes věž.
Prototypy byla velká vozidla, o čem nás přesvědčují rozměry, celková délka 9321 mm, šířka 3098 mm a výška po strop věže 2921  mm. Pancéřování bylo velmi slabé, boční do úrovně pásů 12,7 mm, zbytek 6,35 mm, zadní část a strop pouze 3,2 mm.(zdroj uvádí 1/8 palce).
Výkony prototypu T86 se daly srovnávat s vozidlem M18, rychlost na silnici do 73 km/h, ve vodě stroj plaval rychlostí 8,3 km/h. Dojezd při testech byl do 240 km na zpevněném povrchu, ve vodě do 64 km.

 
Prototypové vozidlo T86 s kryty řidiče a jeho pomocníka, (vlevo) s postaveným výfukovým komínem (vpravo) navíc s krytem komínu.

 
Prototypové vozidlo T86 s zaklopeným vlnolamem a zavřenými kryty posádky (vlevo), v provozní poloze (vpravo).

 
Pohled na prototyp T86 se zataženými kormidly (vlevo), v provozní poloze (vpravo).

Druhý prototyp s označením T86E1 byl hotov až v listopadu 1944. Stroj měl pro pohon ve vodě na zadní části instalován dvě vrtule o průměru 660 mm. Při testech byl jeho výkon zklamáním, neboť rychlost na hladině byla o málo více než prototyp T86. Nový pohonný systém se podepsal na mírném zvýšení hmotnosti na 20,7 t. Byla provedena změna, kdy dvojici vrtulí nahradila jen jedna s průměrem 812 mm. Testy však ukázaly, že plánovanou  rychlost 12 km/h stroj nedosáhl, pouze rychlost 9,9 km/h. Dojezd na pevném povrchu byl téměř shodný, pohyboval se od 240 – 280 km, ve vodě byly výsledky lepší, podle podmínek mezi 70 – 130 km. Prototypy na pár drobných nedostatků fungovaly celkem dobře, největším problémem byl omezený výhled řidiče. Vozidlo poháněl motor Ford V8 s výkonem 374 kW (500 HP) spojený s převodovou skříní Jered No.9000.
Vývoj třetího prototypu byl pozastaven až do listopadu 1944, kdy byly známy výsledky testů T86E1. U tohoto třetího vozidla pohon ve vodě zajišťovaly pásy, hlavní rozdíl byl ve výzbroji. Tovární označení samohybné obojživelné houfnice byl T87, stroj byl osazen houfnicí M4 ráže 105 mm. Věž prototypu vycházela ze stroje T88, držák kulometu ráže 12,7 mm byl vyměněn a posunut k přední části věže, kde přibyly i pancéřové kryty chránící posádku při přesunu ve vodě (otevřené vstupy). Stanoviště střelce se nacházelo na pravé straně věže, místo nabíječe vlevo, velitel měl stanoviště vpravo vzadu. Velitel měl k dispozici pozorovací zařízení M12, střelec M10. Pozorovací zařízení s přiblížením pro pohled dopředu nahradily standardní periskopy.

  Dva pohledy na prototypové vozidlo T86E1 se zdvojeným pohonem.

    Několik pohledů na prototypové vozidlo T87 s houfnicí ráže 105 mm a kulometem ráže 12,7 mm (na věžičce).

Nástavba prototypu T87 byla výrazně kratší než u typu T86, délka korby asi 8255 mm, šířka zůstala na 3098 mm, výška narostla o 254 mm na 3175 mm. Tloušťka pancéřování se nijak nezměnila. Stanoviště řidiče zůstalo v přední části na levé straně, přibyla mu pozorovací věžička. Pomocný (druhý) řidič seděl vpravo, ale výrazně dále do korby, mírně výše, také on mohl používat pozorovací věžičku. Druhý řidič mohl převzít na pevnině řízení vozidla, při plavbě ovládal kormidla. Při výjezdu na souš pomocný řidič sklopením na zadní pancíř kormidla složil. Rychlost plavby prototypu T87 byla odhadnuta na 8,6 km/h, při testech v Aberdeenu byla dosažena rychlost pouze 7,1 km/h. Na pásy byly uchyceny „kapsy“ z plátna, které měly pomoci zvýšit plavební rychlost. V průběhu zkoušek byla sice naměřena rychlost vyšší o 0,4 km/h, ale došlo k odtržení 42 kapes ze 72. Bylo plánováno, že tyto pomůcky se vytvoří z jiného materiálu a navaří na pásy. Bohužel konec války zastavil a zrušil i tento projekt a poslal prototypová vozidla T86, T86E1 a T87 do šrotu.
Jak bylo uvedeno v předchozích odstavcích, ještě v průběhu druhé světové války, přesněji v roce 1944 byly zahájeny projekty obojživelných tanků LVT(A)-1 a LVT(A)-5, osazené výzbrojí a díly z lehkého tanku M24 Chafee a stíhače tanků M18 Hellcat. Z druhého stroje (M18) vznikly ve firmě Marmon-Herrington prototypy T86 (T86E1, T87), k sériové výrobě avšak nedošlo. Čtyři roky po ukončení druhé světové prošlo modernizací asi 1200 vozidel LVT-3, označených LVT-3C. Následná plánovaná modernizace v roce 1951, měla dát verzi LVT(A)-5, ale nebyla rozjeta.

2. Poválečné konstrukce


Vozidlo verze LVTH6

Vývoj nových variant obojživelných vozidel byl zahájen až v roce 1950, modernizace strojů vyprodukovaných na sklonku druhé světové války se ukázala jako nevhodná pro zajištění potřebných bojových vlastností. V 50. letech byli konstruktéři tlačeni k vývoji vozidel velkých rozměrů nejméně pro třicítku vojáků výsadku. Stroje mohly být tak vyzbrojeny výkonnějšími zbraněmi se silnější ráží a omezený nákladový prostor mohl být plně využit, čímž bylo potřeba méně vozidel pro stávající počet výsadku.
Tohoto scénáře se držela firma Marmon-Herrington, která vyvinula v roce 1950 velké vozidlo s hliníkovou korbou s továrním označením LVT76 GC (Gun Carrier). Jak lze vyčíst z označení, stroj měl v upravené věži stíhače tanků M18 Hellcat kanon ráže 76 mm. O pohon vozidla ve vodě se staraly dva vodomety. Vozidlo s hmotností 20 tun poháněl motor s výkonem 370 kW (500 HP), vykazoval dobré jízdní vlastnosti. Testy vozidla odhalily jednu nepříjemnost, korba a podvozek stroje byly seskládány z různých materiálů, přesněji hliníku a oceli. Tato kombinace materiálu při styku s mořskou vodou způsobovala reakci, která se podepsala na nezvykle rychlé korozi kovových dílů. To bylo hlavním důvodem zastavení jmenovaného projektu a prototyp skončil v muzeu. Ve shodném roce se také firma DBW (Division of Borg-Warner) pustila do stavby podobného vozidla. Vozidlo, s označením LVTHX1 disponovalo mohutnou širokou korbou s celkovou délkou 9040 mm. Zvláštností stroje byla nakládací rampa umístěná v přední části nástavby. Délka korby si vynutila podvozek poskládaný z devíti párů pojezdových kol. Pancéřování prototypového vozidla na tu dobu byla nedostatečná, tloušťka nástavby se pohybovala v rozmezí od 6,35 do 16 mm. Plánovaná výzbroj pro jmenované vozidlo, jak lze vyčíst z označení (H -  Howitzer), byla houfnice, ale u prototypu nahrazena pouze její atrapou. Vozidlo se dostalo v roce 1953 do sériové výroby, následně označené jako LVTH6. Výzbroj transportéru, která se nacházela ve věži tvořila houfnice M49 ráže 105 mm se spřaženým kulometem M1919A4E1 ráže 7,62 mm. Pohon stroje s hmotností 39,28 tuny zajišťoval motor o výkonu 604 kW (810 HP). Tento výkon motoru dopřával vozidlu rychlost 48,3 km/h na zpevněném povrchu, ve vodě pak 10,8 km/h. Sériovou výrobu přidělily dvěma firmám, jedna z nich, firma Ingersoll vyprodukovala 175 vozidel, z druhé, Pacific Car and Foundry vyjelo pouze 35 strojů. V roce 1956 byl stroj modernizován, k označení přibyla přípona A1. Na jeden transportér LVTH6 byl zkoušen s protiletadlovou výzbrojí. Na korbu byla instalována věž z protiletadlového tanku M42 Duster, která byla osazena dvojicí protiletadlových kanonů ráže 40 mm. Testy asi nedopadly podle očekávání, neboť byl postaven pouze jeden prototyp, který nesl označení LVTAAX1.

 
< Prototyp LVTAAX1 s věží z protiletadlového tanku M42 Duster, která byla osazena dvojicí protiletadlových kanonů ráže 40 mm (1954)
> Základní výsadková verze LVTP5 z roku 1952.

 
< Ženijní speciál LVTE1 vyvinutý z verze LVTP5 s dozerovou radlicí na přední části a raketovým odminovacím zařízením uloženým v přepravním oddíle.
> Vyprošťovací vozidlo verze LVTR1 určené pro odtah a opravy vozidel LVTP5.

 
< Modernizovaná velitelská verze označená jako LVTC5A1.
> Modernizovaná verze vozidla LVTH6 osazená houfnicí nese název LVTH6A1.

Testy výsadkového transportéru poslaly vozidlo v roce 1951 do sériové výroby. Sériový stroj obdržel označení LVTP5 ( Landing Vehicle,Tracked,Personel,Model 5). Transportér vezl 34 sedících vojáků pěchoty s výzbrojí nebo 45 stojících členů výsadku. Při plavbě byl výsadek omezen na 25 vojáků. Bojová hmotnost vozidla činila v návaznosti na výbavě 37,09 až 39,82 tuny. Dojezd po zpevněném povrchu dosahoval 402 km, na vodě bylo možné doplout do vzdálenosti 105 km. Plně obojživelné vozidlo se pohybovalo ve vodě pomocí pásů, dvanáctiválcový motor Continental LV-1790-1 byl uložen v zadní části korby. Výsadek k nasednutí a vysednutí využíval motoricky ovládanou rampu v čele korby, přepravní prostor byl pře dva  poklopy přístupný i shora, převážně pro naložení materiálu. Dva malé poklopy zajišťovaly přístup k motoru, na střeše stroje byly také pozorovací věžičky pro velitele a řidiče, neboť základní posádka se nacházela nad přepravním oddílem. Výzbroj zastoupena jedním kulometem M1919A1 ráže 7,62 mm uloženým ve věžičce mezi pozorovacími věžičkami s náměrem od  +60° do -15° . Řidič má stanoviště v přední části na levé straně, a k pozorování používá čtyři periskopy M17 a jeden M17C, velitel se nachází na pravé straně a má stejné vybavení. Střelec má k dispozici pět průzorů a jeden periskop typu M25C, na kulometné věžičce je jeden periskop M17 na každé straně a jeden pro pohled dopředu. Na každé boku vozidla je nouzový průlez a jeden průzor.
Později (v roce 1960) došlo k modernizaci vozidel, převážně byl vylepšen výfukový systém a přísun vzduchu k motoru. Na zadní části stroje, nad motorovým prostorem přibyla malá nástavba, vozidlům bylo přiděleno označení LVTP5A1.
Sériová produkce byla rozdělena mezi více výrobců, firma Ingersoll se podílela 238 vozidly jmenovaného modelu, firma St. Louis Car Company vyrobila 425 kusů, společnost FMC 313 kusů, firma Baldwin-Lima-Hamilton pak 91 vozidel a z výrobních hal společnosti Pacific Car and Foundry vyjelo 56 strojů. Dále bylo postaveno na 65 vyprošťovacích vozidel, pod označením LVTR1. Mimo tyto stroje se do výroba dostala velitelská verze (LVTC5), verze s houfnicí ráže 105 mm (LVTH6) a ženijní varianta (LVTE1) osazená dozerovou radlicí, s možností instalace raketového odminovacího zařízení. Stroje LVTP5 (A1) sloužily až do roku 1974, kdy byly vyřazeny, část odkoupily armády Filipín, Tchaj-wanu a Chile.
V pozdějších letech na sebe konstrukční kanceláře firem upozornily vývojem a stavbou několika prototypů vycházející z experimentálního vozidla LVTP6. Jeden z prototypů menšího a lehčího obojživelného „tanku“ dostal označení LVTPX2. Naopak vzniklo i pár obrovských prototypových vozidel. Do sériové výroby se nedostaly stroje LVTUX2 Goliath mající hmotnost 134,3 t a s délkou 14 m nebo prototypový stroj LCAX1 o délce korby 17,29 m.
Stroje variant LVTP5, LVTH6, LVTR1 a LVTE1 se ve velkém účastnily mnoha bojů ve Vietnamu. Byly například nasazeny v rámci 1. obojživelného praporu (1st Amphibian Tractor Battalion) jako podpora 3. divize námořní pěchoty. Do Vietnamu byl 1. obojživelný prapor přemístěn v březnu 1967 a následně se účastnil operací Hickory, Buffalo,Grouser a bitev u Dong Ha, Nhi Ha a dalších akcí.

[size=100]Varianty vozidel : [/size]
LVTP5 : základní výsadková verze, v roce 1956 modernizována (LVTP5A1). Celkem vyrobeno na 1123 strojů.
LVTH6 : stroj shodný se základní verzí, avšak vyzbrojený houfnicí M49 ráže 105 mm se spřaženým kulometem M1919A4E1 ráže 7,62 mm, případně doplněný protiletadlovým kulometem ráže 12,7 mm. Vezl 100 nábojů do houfnice, 1000 nábojů do kulometu ráže 7,62 mm a 1050 nábojů do kulometu ráže 12,7 mm. Také modernizován (LVTH6A1). Vyrobeno 210 kusů.
LVTC5 : Velitelská verze výsadkového transportéru, přepravní prostor využit pro rozsáhlejší spojovací zařízení. Základní posádka navýšena o devět osob, na střeše stroje instalovány další radiové antény. Stroj se původně označoval jako LVTP5A1 CMD.
LVTR1 : vyprošťovací verze pro odtah a opravy vozidel LVTP5. Jeho výbava se skládá mimo jiné z generátoru, svářecího zařízení, kompresoru. Má instalován zvedák s nosností 3,75 t (s oporou až 6,40 t) a naviják o tahu 20,41 t. Stroj je bez výzbroje, vyrobeno asi 65 vozidel, později modernizován na verzi LVTR1A1, jako základní varianta. Posádka zůstala o třech mužích, obsluhu zvedáku, uchyceného na přední části měl na starost velitel vozidla.
LVTE1 : ženijní speciál s dozerovou radlicí na přední části a raketovým odminovacím zařízením uloženým v přepravním oddíle. Radlice byla ozubená, schopná vyrýt v minovém poli cestu o šířce 3,70 m s hloubkou 41 cm. Stroje se začaly vyrábět až v roce 1962, počet neznámý. Radlice byla při plavbě nadlehčována plastovými nádržemi vyplněnými pevnou pěnou, později vozidlo dostalo věžičku s kulometem. Stroje byly modernizovány výkonnějším motorem  Continental AVI-1790-8, bez změny označení.

 
< Vozidlo LVTP5A1 - celkový pohled
> Střecha korby stroje LVTP5A1.

 
< Pohled na stanoviště řidiče vozidla LVTP5A1
> Pohled do přepravního prostoru vozidla LVTP5A1.

Technická data vozidla LVTP5A1 :
> posádka : 3 (+ 34 výsadek, při plavbě pouze 25)
> rozměry : délka 9042 mm, výška 2921 mm, šířka 3567 mm, světlost 457 mm
> hmotnost : 30,14 t (prázdná), 37,09 t (bojová), 39,82 t (maximální)
> výzbroj : jeden kulomet M1919A4 ráže 7,62 mm (2000 nábojů)
> pohon : zážehový dvanáctiválcový motor Continental LV-1790-1 s výkonem 604 kW (810 HP)
> dojezd : silnice 402 km, voda 105 km
> měrný výkon : 20,177 Hp/t
> rychlost : pevný povrch 48,3 km/h, voda 10,94 km/h
> obsah nádrže : 1 726 l
> překážky : příkop 3,65 m, kolmá stěna 0,91 m, stoupavost 70 %, náklon 60%
> pancéřování : do 16 mm


 
< Prototyp LVTAAX1 s věží z protiletadlového tanku M42 Duster, která byla osazena dvojicí protiletadlových kanonů ráže 40 mm, testován v roce 1954.
> Další testovací prototyp LVTAAX2 s protiletadlovou výzbrojí  z roku 1956.

 
< Experimentální velitelské vozidlo LVTCRX1 z roku 1955.
> Prototyp ženijního speciálu LVTEX1 byl dokončen v roce 1955.

 
< LVTHX4, prototyp vozidla s houfnicí z roku 1953.
> Prototyp obojživelného transportéru LVTP6  z roku 1956.

 
Nejde o překlep, experimentální obojživelné vozidlo LVTPX2 z roku 1952 bylo postaveno téměř o dva roky později než prototyp LVTPX3 výsadkového vozidla z roku 1950.   

 
< Další experimentální vozidlo na přepravu pěchoty LVTPXD1 bylo sestrojeno v polovině 60. let (1965).
> LVTH6 je stroj shodný se základní verzí, ale na střeše korby má věžičku osazenou houfnicí M49 ráže 105 mm.

[size=100]Verze a varianty poválečných obojživelných vozidel[/size]
LVTPX3 : prototyp výsadkového vozidla (1950).   
LVTPX2 : experimentální obojživelné vozidlo (1952).
LVTHX1 : prototyp disponoval mohutnou širokou korbou s celkovou délkou 9040 mm (1952).
LVTP5 : základní výsadková verze (1952).
LVTP5A1 : modernizovaná verze LVTP5 (1956).
LVTH6 : stroj shodný se základní verzí, avšak vyzbrojený houfnicí M49 ráže 105 mm (1953).
LVTH6A1 : vozidlo LVTH6 modernizované do standardu LVTP5A1 (1956).
LVTC5 : Velitelská verze výsadkového transportéru, přepravní prostor využit pro rozsáhlejší spojovací zařízení. Původní označení bylo LVTP5A1 CMD (1960).
LVTC5A1 : Velitelská verze výsadkového transportéru, prošlá modernizací do standardu LVTP5A1 (1961).
LVTR1 : vyprošťovací verze pro odtah a opravy vozidel LVTP5 (1955).
LVTE1 : ženijní speciál vyvinutý z verze LVTP5 s dozerovou radlicí na přední části a raketovým odminovacím zařízením uloženým v přepravním oddíle (1962).
LVTR1A1 : modernizovaná varianta vyprošťovacího vozidla s prvky LVTP5A1 (1957)
LVTPX2 : prototyp obojživelného tanku (1963)
LVTUX2 Goliath : prototyp mající hmotnost 134,3 t a délku korby 14 m (1960).
LCAX1 : výsadkové prototypové vozidlo o délce korby 17,29 m (1961)
LVT76 GC (Gun Carrier) : jak lze vyčíst z označení, stroj měl v upravené věži stíhače tanků M18 Hellcat kanon ráže 76 mm (1950).
LVTAAX1 : prototyp s věží z protiletadlového tanku M42 Duster, která byla osazena dvojicí protiletadlových kanonů ráže 40 mm (1954).
LVTAAX2 : další testovací prototyp s protiletadlovou výzbrojí (1956).
LVTHX4 : prototyp vozidla s houfnicí (1953).
LVTCRX1 : experimentální velitelské vozidlo (1955).
LVTEX1 : prototyp ženijního speciálu (1955).
LVTP6 : prototyp obojživelného transportéru (1956).
LVTPXD1 : další experimentální vozidlo na přepravu pěchoty (1965).

Pokračování ve 3. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7 (USA)
« Odpověď #2 kdy: Leden 24, 2012, 03:50:48 »
Obojživelný útočný transportér AAV7 – pokračování – 3. část

3. Nový transportér


V lednu roku 1964 požádalo velení americké námořní pěchoty konstrukční kanceláře o zpracování nového projektu na obojživelné vozidlo, náhradu za zastarávající transportér LVTP5. Jmenovanému vozidlu se vyčítala jeho velikost a velká hmotnost, dále mezi nedostatky se dá uvést slabé pancéřování, absence výzbroje a pohyb ve vodě pomocí pásů.
Požadavky na nové vozidlo by měly obnášet novější a výkonnější pohonnou jednotku, pohyb ve vodě zajištěný hydrodynamickou tryskou. Důraz se kladl i na lepší stabilitu ve vodě a mobilitu na pevnině.
V roce 1967 přišla konstrukční kancelář firmy FMC ((Food Machinery and Chemical Corp) s prvním prototypem, označeným LVTPX12. Od svého předchůdce se odlišoval speciálně tvarovanou korbou pro pohyb ve vodě. Trup vozidla byl v přední části zúžen a zešikmen tak, že při nájezdu do vody, byla voda tlačena pod dno stroje. Ochranné kryty na přední části podvozku odrážely vlny do stran, čímž pásy nekladly takový odpor. O další snížení odporu se staraly velké blatníky, které kryly větší část podvozku. O pohyb a směr plavby transportéru ve vodě se staraly dvě hydrodynamické trysky instalované po stranách zadní části trupu. Zadní části korby zabírala vyklápěcí rampa o velikosti 1700 x 1800 mm, ve které se nacházely dveře, v případě poruchy automatického vyklápění, otvírané ručně.
Zde jsou další technická data prototypu LVTPX12 :
> hmotnost : bojová 18,25 t, maximální 32,64 t
> posádka : 3 muži + 25 vojáků výsadku
> celková délka : 7980 mm
> výzbroj : automatický kanon M139 ráže 20 mm, plánovaný kulomet ráže 7,62 mm
> obsah nádrže : 681 litrů
> dojezd : silnice 482 km, voda 90 km
> rychlost : souš 64,36 km, voda 13,5 km/h


 
< Od svého předchůdce (LVTP5) se prototyp LVTPX12 odlišoval speciálně tvarovanou korbou pro pohyb ve vodě, vývoj byl ukončen v roce 1967.
> V roce 1968 vznikl prototyp vyprošťovacího vozidla LVTRX2.

 
< Prototyp velitelského vozidla LVTCX2  z roku 1969.
> Prototyp ženijního speciálu LVTEX3, který avšak nebyl plně obojživelný, byl vyvinut v roce 1970.

 
< Vozidlo LVTP7, základní verze transportéru vycházející z prototypu LVTPX12.
> Velitelské vozidlo LVTC7 na konstrukci LVTP7.

 
< Vyprošťovací speciál na podvozku LVTP7 se nazýval LVTR7.
> Modernizovaná varianta transportéru s označením LVTP7A1.

 
< LVTC7A1, označení modernizované varianty velitelského vozidla.
> LVTR7A1, označení modernizované varianty servisního vyprošťovacího vozidla.

Výzbroj, tedy automatický kanon se spřaženým kulometem, se nacházela ve střelecké věžičce nainstalovaná na pravé straně korby. Konstrukční kancelář firmy FMC vytvořila další prototypová vozidla speciálních variant transportéru, šlo o velitelskou, vyprošťovací a ženijní verzi. Jako první (přesněji, v roce 1968) z těchto speciálů byla vytvořena velitelská varianta, označená LVTCX2 ( Landing Vehicle, Tracked, Command, prototyp Model 2). Prototyp velitelské verze se od základní odlišoval pouze vybavením, výzbroj zůstávala jako u bojová varianty. Výbava se odrazila navýšením spojovací techniky, uloženou v přepravním oddílu. Mimo základní tříčlennou posádku a pět členů obsluhy spojovacího zařízení mohlo v přepravním prostoru pracovat dalších pět důstojníků štábu. Bojová hmotnost se pohybovala v rozmezí od 20,13 do 22,01 tuny (jiný zdroj uvádí dokončení vývoje v roce 1969). Ve shodném čase pracovali konstruktéři na prototypovém vyprošťovacím speciálu, s označením LVTRX2 (Landing Vehicle, Tracked, Recovery, prototyp Model 2). Pětičlenná posádka stroje s bohatou výbavou byla schopna vyprošťovat a odtahovat nepojízdnou a poškozenou techniku, a provádět drobné opravy. Základní výbava se skládala ze zvedáku (jeřábu), navijáku, pomocného agregátu, kompresoru, vodního čerpadla, akumulátorové nabíječky a svařovacího zařízení. Pohyblivé hydraulické rameno jeřábu, který se nacházel ve středu přepravního (nyní nakládacího) prostoru mělo nosnost 4,30 tuny, naviják uložený v zadní části stroje vykazoval tah až 14,15 tuny. Pomocný generátor byl nutností, neboť výbava vyprošťovacího vozidla byla především na elektrický pohon, generátor byl poháněn pomocným motorem Detroit 8V53. Tato výbava se odrazila na hmotnosti vozidla, která dosáhla na hranici 24,40 tuny. Na rozdíl od základní verze měl vyprošťovací speciál problémy s plavbou, jeho možnosti byly omezené.
O tři roky později (1970) od vzniku základní verze byla vytvořena poslední z trojice speciálních vozidel. Byl to prototyp výsadkového ženijního stroje (Landing Vehicle, Tracked, Engineering, prototyp Model 3) s velkou dozerovou radlicí nainstalovanou na přední části korby. Mimo další výbavu vezlo vozidlo ve svém nákladovém prostoru speciální odminovací zařízení na likvidaci minových polí. Při přesunu je zařízení v klidové poloze, podle potřeby se automaticky vysouvá, jakmile jsou otevřeny poklopy nad nákladovým oddílem. Zařízení je hydraulicky poháněno, stejným způsobem je ovládaná dozerová radlice. Prototypu zůstala bojová výzbroj jako u základní verze. Mimo standardní posádku, kterou tvoří velitel, řidič a střelec, se vezou další tři muži, mající na starost ženijní výbavu. Prázdné vozidlo vykazovalo hmotnost 20,73 tuny, maximální pak dosahovala 24,35 tuny. Tento poslední speciál se od prototypu bojového vozidla odlišoval tím, že nebyl schopen plavby.
Firma FMC rozjela sériovou produkci v roce 1972, testy zabraly dva předchozí roky, první bojové stroje LVTP7 začala americká armáda přebírat v srpnu roku 1973. Z výrobních hal jmenované firmy vyjížděly stroje různých variant, později modernizované, až do konce roku 1999. Celkově, nejen pro americkou armádu, ale i pro export bylo společností FMC vyrobeno na 1800 kusů těchto výsadkových vozidel různých variant. 
Jiný zdroj uvádí začátek sériové produkce na rok 1970, a první vozidla převzala americká námořní pěchota v roce v roce 1972. Sériová výroba vozidel probíhala ve dvou cyklech, první začal v roce 1970 do konce roku 1976. Druhý byl rozjet až v roce 1983 a produkoval již modernizovaná vozidla AAV7A1, trval přibližně tři roky. Další výroba se týkala vozidel pro jednotky Jižní Koree, v licenci je vyráběla společnost Samsung Techwin, a to v druhé polovině 90. let. Označení vozidel bylo KAAV (Korean Amphibious Assault Vehicle), samozřejmě v modifikované variantě KAAV7A1.

4. Podrobnější popis bojového transportéru LVTP7


Vyprošťovací speciál AAVR7A1, patřící k 31.MEU (Marine Expeditionary Unit – Expediční jednotky námořní pěchoty), "vjíždí" do vod Tichého oceánu z paluby USS Juneau, aby se dopravil na pobřeží.

Zahájení sériové výroby dala prototypu označení LVTP7 (Landing Vehicle, Tracked, Personnel, Model 7 – výsadkový pásový transportér vzor 7). Korba transportéru byla svařena z hliníkových desek, jejich použití rapidně snížilo celkovou hmotnost vozidla. Nedostatkem použití jmenovaného materiálu byla nízká odolnost proti nárazu. Sériově vyráběná varianta bojového výsadkového vozidla měla oproti prototypu jeden zásadní rozdíl, tím byla absence kanonu, výzbroj se skládala pouze z kulometných zbraní. I když šlo o velkorážné kulomety ráže 12,7 mm, velmi se tím snížila obranyschopnost stroje a výsadku. Střelecká věžička se nacházela na pravé straně v přední části korby a byla ovládána  hydraulicko-elektricky. Plně otočná věžička zajišťovala 360-ti stupňový odměr, náměr byl v rozmezí od -15° do +60°. Ve věžičce měl stanoviště střelec, vysoký náměr mu umožňoval vést palbu na nízko letící cíle. Měl výběr ze dvou rychlostí palby, a to nižší, s kadencí 450 střel za minutu, nebo vyšší, až 1050 střel za stejný čas. Účinný dostřel zbraní byl do vzdálenosti 1830 metrů. Druhý z posádky, řidič, měl stanoviště v levé přední části vozidla. Pro lepší výhled mu sloužila pozorovací věžička obdařená sedmi průzory, standardní výbava zahrnovala noktovizor, které řidič používal při špatné viditelnosti. Shodná pozorovací věžička sloužila také veliteli vozidla, ale její umístění nebylo vhodně řešeno, protože velmi ubíralo ze zorného pole velitele. Na snížení výhledu velitele se také podepsal poklop průlezu řidiče, který byl umístěn na jeho pozorovací věžičce a otvíral se dozadu a překlápěl na pravou stranu. Tento problém s výhledem částečně vyřešila instalace prodlouženého periskopu na pozorovací věžičku velitele.
Přepravní oddíl pro výsadek vyplňovaly tři řady lavic, jedna řada se nacházela ve středu prostoru, další dvě po jeho stranách. Lavice bylo možné demontovat a prostor použít k převozu materiálu. Užitečný prostor měl rozměry o délce 4110 mm, šířce 1829 mm a do výšky 1676 mm, přičemž se musela dodržet maximální hmotnost nákladu 4500 kg. Materiál do přepravního prostoru bylo možné naložit i jeřábem, oddíl lze otevřít shora, pomocí dvou poklopů (dveří) otvírajících do stran, ovládaných speciálním zvedacím zařízením.
Podvozek se skládal ze šesti párů pojezdových kol, napínacích kladek, přičemž nosné (podpůrné) kladky nebyly použity. Pojezdová kola byla uchycena na vahadlech, s použitím dvou tlumičů z torzních tyčí a trubek. To se odrazilo na větším výkyvu kol oproti trupu a vyloučila se možnost nárazu vahadel do bandáže. První a šesté pojezdové kolo dostalo navíc hydraulické tlumiče.
Pohon vozidla LVTP7 zajišťoval motor uložený v přední části. Motor vyvinula firma Detroit Diesel Company, šlo o vznětový dvoutaktní osmiválcový motor DDC 8V53T s turbodmychadlem, s uložením do V, úhel rozevření bloků válců má 66°, s výkonem 298,3 kW (400 HP) při 2800 otáčkách za minutu. Motor je chlazen kapalinou, chladič je uzpůsoben nucenému prodění vzduchu. Mazací soustava vozidla pracuje bez problému i při 30° náklonu transportéru. Motor je přístupný dvěma velkými průlezy, při plavbě si motor nasává vzduch přes šnorch vedle řidiče. Výkon motoru předává automatický systémem přenosu pohonu FMC HS-400-3 s hydrokinetickým převodem s blokující spojkou, poloautomatickou převodovkou (čtyři stupně dopředu a jeden zpět) a mechanickým řízením. Postranní převodovky uložené po stranách vozidla mají jeden neměnný převod. V horní části systému přenosu pohonu je instalován hřídel, který roztáčí přes další dva hřídele hydrodynamickou trysku. Mimo dosah blatníku, přesněji nad pásy, mezi třetím a čtvrtým pojezdovým kolem je umístěn nasávací otvor. Kryty výstupních hrdel hydrodynamické trysky byly vyvinuty tak, že je možné natočit proud vody do všech směrů, což velmi pomáhá při manévrování s vozidlem ve vodě, které tak může rychleji zatáčet, couvat či zastavit. V případě poruchy trysky posádka ovládá stroj pomocí pásů, jenže s poloviční rychlostí plavby.
Po zahájení sériové výroby základního transportéru byla do výroby zavedena také velitelská varianta s označením LVTC7 (Landing Vehicle, Tracked, Command, Model 7). Velitelská verze se od základní verze odlišovala minimálně, měla pouze jeden kulomet M85 ráže 7,62 mm a rozšířené komunikační a spojovací zařízení, převážené ve výsadkovém oddíle.
Dalším vozidlem doplňující oba stroje byl vyprošťovací speciál LVTR7 (Landing Vehicle, Tracked, Recovery, Model 7), s podobnou výbavou jako měl prototyp LVTRX2. Jeho výzbroj spočívala pouze v jednom kulometu M85, uloženého v nástavbě vozidla. Obě varianty, LVTC7 a LVTR7, byly do výzbroje armády zařazeny rokem 1972.

 
<  Jedno ze čtyř obojživelných útočných vozidel bojové podpory 3. praporu námořní pěchoty vjíždí při veřejné ukázce do vody.
> Členové výsadku námořní pěchoty se vydávají směrem k cíli.

Technická data vozidla LVTP7 :
> posádka : 3 muži + 25 členů výsadku
> hmotnost : 22,86 t (bojová)
> rozměry : délka 7940 mm, šířka 3140 mm, výška 3120 mm, světlost 410 mm
> výzbroj : jeden kulomet M85 ráže 12,7 mm (400 nábojů)
> odměr zbraně : 360° (plně otočná věžička) náměr od -15 ° do +60 °
> pohon : osmiválcový přeplňovaný vznětový kapalinou chlazený motor General Motors 8V53T o výkonu 289,2 kW (400 HP) spojený s převodovkou FMC model HS-400-3
> optika : velitel 7 pozorovacích hranolů, periskop M27, řidič 7 periskopů M24, střelec 9 pozorovacích hranolů
> rychlost : (max) silnice 64 km/h, voda 13 km/h
> dojezd : silnice 482 km, voda 7 hodin plavby
> překážky : příkop 2,41 m, kolmá stěna 0,81 m, stoupavost 60%, plná obojživelnost
> tlak na půdu : 0.54 kg / cm2
> hmotný výkon : 17,49 hp / tunu.
> obsah nádrže : 817 litrů paliva


5. Modernizace výsadkových vozidel LVTP7


Útočný obojživelný transportér verze AAVP7A1

První modernizace vozidel LVTP7
Již po velmi krátké době používání jmenovaných vozidel, tedy v roce 1973, vydalo velení americké námořní pěchoty upřesňující požadavky na jejich modernizaci. Když se to vezme, mělo vedení výhrady ke všemu, mimo konstrukci vozidla LVTP7. Požadavky zněly na zvýšení rychlosti plavby, vyšší operační dosah, zlepšení výzbroje a ochrany vozidla.
Vzniklo několik projektů, řešící pohyb vozidla na vzduchovém polštáři či zasunutí podvozku do trupu. Všechny byly nakonec zamítnuty pro jejich technickou náročnost a nebyly realizovány. Po několika letech pokusů požádala v roce 1977 námořní pěchota konstrukční kancelář firmy FMC o modernizaci stávajících vozidel typové řady LVTP7. Mimo práce na modernizaci vozidel rozjela firma FMC také vlastní projekt výsadkového vozidla, které vycházelo z LVTP7, ale bylo rozměrově mnohem menší. Po schválení modernizace výsadkového vozidla LVTP7 se projekt firmy FMC nedostal ani do fáze prototypu.
Prototypy modernizovaných vozidel byly představeny velení námořní pěchoty v polovině roku 1979 a všechna dostala příponu A1 (LVTP7A1, LVTC7A1 a LVTR7A1).
Modernizace se podepsala na těchto změnách :
Základní výsadková verze LVTP7A1 :
> nová střelecká věžička tzv. UWS (Upgunned Weapons Station (přezbrojené zbraňové stanoviště) s hmotností 1073 kg. Věžička byla osazena kulometem M2HB ráže 12,7 mm, pružinovým granátometem Mk19 ráže 40 mm a 2x4 vrhači dýmových granátů. Odměr zbraní 360° určovala plně otočná věžička a náměr byl v rozmezí od -8° do +45°. Granátomet byl schopen vrhnout 325 až 375 granátů do vzdálenosti 1500 metrů. Velkorážný kulomet ráže 12,7 mm měl kadenci 450 až 550 ran za minutu do vzdálenosti 1830 metrů. Osmička vrhačů dýmových granátů doplňovala systém tvorby kouřové clony, který ji vytvářel vstřikováním paliva do výfuku. Nová věžička byla poháněla pouze elektricky, nově instalován je odsávání plynů po střelbě a sběr nábojnic.
> velitel vozidla obdržel novou velitelskou věžičku, která byla posunuta nad stanoviště řidiče, čímž se zlepšilo pozorování bojiště.
> změnou prošla čelní maska, kde dva kulaté reflektory byly nahrazeny menšími čtvercovými světly, také uloženými v horní části masky.
> instalován přední vlnolam, řízený zevnitř stroje, výkonnější čerpadlo na odstranění vody z trupu a modernější protipožární systém AFSS (Auto Fire Suppression systém).
> podvozek zpevněn tlumiči vnějších dvoukolí a druhého dvoukolí, čímž se zvedla nosnost vozidla. Montáž hydraulického servomotoru dala možnost ovládat napínání pásů zevnitř stroje.
> původní motor DDC8V53T byl nahrazen obsahově větším motorem Cummins VT400 se shodným výkonem 298,2 kW (400 HP). Šlo o osmiválcový motor s uložením V a úhlem rozevření bloků válců 90°, spojený s novou převodovkou HS-400-3A1 firmy FMS, který využíval hydrostatický převod. Modernější převodová skříň měla také čtyři rychlostní stupně vpřed, ale dva stupně zpět, což rychlost couvání posunula na 19,3 km/h. Modernizace se dotkla také výfukového s ventilačního systému.
> řidič dostal novou přístrojovou desku s novými číselníky (zjednodušení a přehled), instalován nový zvukový a světelný bezpečnostní systém, který měl poukázat na poruchu některého ze subsystémů. Spojovací systém dostal automatické kódovací a dekódovací zařízení.
Modernizace se podepsala na celkovém zvýšení hmotnosti, a to na 21 tun, přičemž bojová naopak klesla na 23,02 tuny, hmotnost užitečného nákladu činila 4536 kg. Rychlost transportéru na zpevněném povrchu se zvýšila na 72,4 km/h, instalací vlnolamu rychlost plavby klesla na 13,2 km/h. Celková hmotnost, tedy i s výsadkem vykazovala hodnotu 25,74 t, s maximálním nákladem 27,56 t a vyhledávačem min dokonce 27,74 tuny. I když bylo stále uváděno, že výsadek je 25 vojáků, prakticky se do vozidla vešlo pouze 21 vojáků z plnou polní výstrojí. Americká armáda modernizované vozidlo LVTP7A1 vzala do služby v roce 1982, používat je začala o rok později, tedy v roce 1983.
Velitelská verze transportéru LVTC7A1 :
> úpravy konstrukce a pohonu jako u základní varianty LVTP7A1.
> spojovací výbava velitelského transportéru spočívala ve dvou radiostanicích pro posádku a ve velitelském systému VIC-2. Ten se skládal z dvou radiostanic MRC-145, radiostanice VRC-89, radiostanice UHF PRC- 103, radiostanice HF MRC-83 a systémem MSQ, který se staral o to, aby všechny radiostanice spolupracovaly. Systém radiostanic měl být následně doplněn o systém Harris Falcon II, a to radiostanicí PRC-117 pro rozsahy VHF/UHF/SAT-COM a radiostanicí PRC-150 pro rozsah HF. Mimo základní tříčlennou posádku se ve vozidle nacházelo pět operátorů, jako obsluha spojovacího zařízení, dva velitelé a tří štábní důstojníci. Modernizované velitelské vozidlo LVTC7A1 mělo základní hmotnost 22,50 t a bojová se se zastavila na hranici 24 tun. Jednotky vyjely s prvními stroji v roce 1983.
Vyprošťovací verze transportéru LVTR7A1 :
> úpravy konstrukce a pohonu jako u základní varianty LVTP7A1.
> výbava tohoto speciálu se výrazně nezměnila, posádka čítala také pět členů. Hmotnost prázdného stroje byla 22,73 t a bojová pak 23,62 tuny. Při modernizaci probíhající od roku 1991 byla vyprošťovací vozidla vybavena teleskopickým jeřábem s nosností 2,72 tuny a navijákem o tahu 13,60 tuny.
V roce 1985 došlo k výrazné změně označení výsadkového transportéru LVTP7, stroj obdržel označení AAVP7 (Assault Amphibian Vehicle Personnel, Mark 7 což znamená útočný obojživelný transportér, vzor 7). Samozřejmě se změnily názvy modernizovaných vozidel stejné typové řady. Základní varianta vozidla na AAV7A1, velitelského vozidla AAVC7A1 a vyprošťovacího na AAVR7A1. Označením AAV7 je myšlena celá typová řada, některé zdroje označují základní vozidla také jako AAVP-7 (další varianty AAVC-7, AAVR-7, modernizovaná AAVP-7A1, AAVC-7A1 a AAVR-7A1). Také předchozí typ mívá někde označení LVTP-7 (LVTP-7A1), a jeho předchůdce LVTP-5.

  Obojživelná útočná vozidla jsou schopna přepravy vojsk a zařízení z lodi na pobřeží díky svým jedinečným plavebním a pozemní schopnostem. Jakmile jsou vojáci transportováni do svého cíle, posádky vozidel je podpoří palbou.

Technická data transportéru AAVP7A1 :
> hmotnost : 25, 652 t
> posádka : 3 muži + 25 členů výsadku
> rozměry : délka 8161 mm, šířka 3269 mm, výška 3315 mm, světlost 410 mm
> pohon : řadový čtyřtaktní osmiválcový motor s obsahem 14,8 l, vznětový vícepalivový motor s turbodmychadlem, kapalinou chlazený Cummins VT400 s výkonem 298,2 kW (400 HP)
> obsah nádrží : 647 litrů
> rychlost : silnice 72,4 km/h, voda 13,2 km/h, pouze s pásy 7 km/h
> dojezd : silnice až 400 km (při rychlosti 40 km/h), ve vodě až 7 hodin
> výzbroj : automatický granátomet Mk19 ráže 40 mm (48 nábojů) nebo kanon M242 Bushmaster ráže 25 mm (900 nábojů), kulomet M2HB ráže 12,7 mm (250 nábojů), zadýmovací granátomet M257 (8 vrhačů)
> zaměřovací přístroj : pasivní noktovizor AN/VVS-2(V)IA
> pozorovací přístroje : 7 periskopů pro velitele a 7 pro řidiče, 9 pro střelce
> pancéřování : svařovaný pancíř z hliníkových desek, korba – čelo, boky 31 – 45 mm, zadní část 25 mm, strop a dno 30 mm, rampa 25,4 mm, možnost doplnění vrstveným pancířem
> překonání překážek : příkop 2,40 m, kolmá stěna 0,91 m, stoupavost 60%, boční náklon 40%, plave.


 
< Modernizovaná varianta útočného transportéru ve velitelské verzi AAVC7A1
> Obojživelný útočný transportér vylepšené verze AAVP7A1.

 
< Modernizovaná varianta servisního a odtahového vozidla s označením AAVR7A1.
> Obojživelné vozidlo AAVP7

Další úpravy vozidel AAV7
Zkušenosti s používáním transportérů AAV7 potvrdily nízkou ochranu před palbou z pěchotních zbraní a před střepinami. Velení námořní pěchoty požádalo o vyřešení tohoto problému, a v roce 1988 byl vyvinut model transportéru s prototypovým pancéřováním. Jako první vznikl dvouvrstvý pancíř s označením P-900 AAK (Applique Armor Kit). Šlo o perforované desky z nerezavějící oceli, kde první vrstva byla na boky korby uchycena pomocí držáků ve vzdálenosti 152 mm, druhá pak 25,4 mm za prvními deskami. Systém přídavného pancéřování P-900 AAK se však ukázal jako nevhodné řešení. Odrazilo se to nejen v navýšení hmotnosti vozidla, ale jak prokázaly zkušební plavby prototypu, zhoršily se i plavební schopnosti vozidla. Z těchto důvodů konstruktéři vyvinuli lisovaný kompozitní pancíř EAAK (Enhanced Applique Armor Kit), který byl lehčí, se srovnatelnými vlastnostmi předcházejícího přídavného pancíře. Pancíř EAAK plavební vlastnosti vozidel nenarušoval a na stroje byl instalován od roku 1991. Ne však všude, ale pouze na kolmé stěny strojů, na vodorovné plochy byl upevněno pancéřování typu P-900 AAK. Pancéřování bylo použito na vozidla variant AAVP7A1 a AAVC7A1.
V průběhu obou konfliktů s Irákem bylo několik vozidel AAV7 upraveno na odminovací vozidla. Do přepravního prostoru se nainstalovalo odpalovací zařízení protiminových střel, určených k vytvoření průchodu v minových polích. Zařízení bylo podle potřeby doplněno závěsným mechanismem k odstranění min, označené MCK (Mine Clearance Kit).
Vozidla AAV7 sloužila také zkušební stroje poháněné plynovou turbínou, na některé stroje byly pokusně instalovány laserem naváděné protiletadlové kanony.

Druhá modernizace vozidel AAV7
Z důvodu, že transportér nové generace by se měl do výzbroje americké námořní pěchoty dostat kolem roku 2018, byl rozpracován v roce 1997 projekt druhé modernizace. Výdaje s ním spojené se plánovaly do roku 1999. Projekt byl označen jako RAM/RS (Reliability, Availability and Maintainability/Rebuilt to Standart – volně přeloženo jako spolehlivý, dostupný, udržovatelný/upravený na standard). Hlavní důvod je unifikace s bojovým vozidlem pěchoty M2 Bradley, což má usnadnit logistické zajištění (nejen náhradní díly, ale i celkovou údržbu vozidel. Modernizace zahrnuje instalaci dílů podvozku bojového vozidla pěchoty M2 Bradley, přičemž tlumiče zavěšení využijí pouze torzní trubky. Společný má být pohon, v tomto případě původní motor bude nahrazen novým typem motoru Cummins V903 s výkonem 372,8 kW (500 HP) spojený s převodovou skříní HS-525. Modernizace se dotkne 1007 strojů, verze AAVP7 (A1) bude 896 strojů, velitelské verze AAVC7 64 vozidel a vyprošťovacího speciálu AAVR7 47 kusů. Modernizace měla být rozjeta v roce 2005, a v první fázi půjde o stroje nahlášené do generální opravy. Stroje upravené podle této modernizace by měla nést označení  AAVP7A1 RAM/RS.

Pokračování ve 4. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7 (USA)
« Odpověď #3 kdy: Leden 24, 2012, 03:55:39 »
Obojživelný útočný transportér AAV7 – pokračování – 4. část

6. Vozidla LVTP / AAV7 ve službě a použití v boji


Vozidla 1. praporu 31. MEU v oblasti Camp Buehringu spaluje kuvajtské slunce. Jednotka je v Kuvajtu pro pouštní aklimatizaci a na secvičení pro případné akce v boji proti terorismu.

Služba výsadkových vozidel AAV
Mimo americkou armádu jsou výsadkovými vozidly LVTP7 / AAVP7 vyzbrojeny jednotky desíti států.(stav asi k roku 2005).
> Spojené státy americké
Výsadkové transportéry typové řady LVT7 a AAV7 slouží v americké armádě v jednotkách Sboru námořní pěchoty (United States Marine Corps). Jmenované stroje byly zaváděny do výzbroje na začátku 70. let. Verze LVTP7 u námořní pěchoty pomalu vytlačovaly zastaralé velké transportéry LVTP5A1, v období od srpna 1971 do září 1974 převzaly útvary americké námořní pěchoty 942 vozidel LVTP7. Zbytek vozidel LVTP7 do počtu 1311 strojů následoval v malých výrobních sériích v dalších letech. V rámci různých testů bylo pravděpodobně nasazeno několik transportérů LVTP7 na konci války ve Vietnamu, ale není zmínka, že se účastnily bojových akcí.

 
Vozidla LVTP5 nasazené v bitvě u Con Tien dne 8. května 1967. Na obrázku vpravo jedno ze dvou vozidel LVTP5 zničené nepřátelskou palbou.

 
Vozidla LVTP5 v dubnu 1967 podporují 1. prapor námořní pěchoty u Danang, Vietnam.

 
< Stroje LVTP5 opět na cestě vietnamskou krajinou.
> Stroj M42 Duster, který jednotky používaly jako pozemní podporu, díky jeho dvojici kanonů ráže 40 mm míjí zničené vozidlo LVTP5. Vozidlo bylo zničeno severovietnamskou palbou v noci z 8. na 9. května 1967.

Nynější americkou námořní pěchotu tvoří tři základní celky MEF (Marine Expeditionary Force tedy Expediční oddíl námořní pěchoty). Tyto oddíly jsou poskládány z jedné divize námořní pěchoty a leteckého křídla, který podle potřeby může doplnit jedna záložní divize a jedno záložní letecké křídlo. Jeden oddíl (MEF) při plném stavu obnáší více než 170 tisíc osob. Oddíl je možné podle potřeby rozdělit do malých taktických jednotek tzv. MEU (Marine Expeditionary Unit – Expediční jednotky námořní pěchoty). Jednotku MEU vytváří jeden prapor námořní pěchoty, letecká skupina, smíšená vrtulníková peruť, které doplňují jednotky logistického zajištění. Této jednotce, v počtu 2200 osob, velí důstojník v hodnosti plukovníka. Prapor námořní pěchoty má ve výzbroji dělostřelecké zbraně, obojživelné transportéry, vozidla pro průzkum a speciální výbavu pro konkrétní úkoly. Skupiny dislokované na jednotlivých základnách disponují výsadkovými plavidly, což jim umožňuje rychle reagovat na konkrétní situace. V současné době jsou aktivní dva útočné prapory obojživelných vozidel (2nd AABn, 3rd AABn) a jeden kombinovaný útočný prapor (1st CABn). Jedním z nich je 3rd Assault Amphibian Battalion (3. útočný obojživelný prapor), který je součástí 1. divize námořní pěchoty, patřící k 1. MEF. Jednotka má svou základnu v Camp Pendletonu v Kalifornii. Tento prapor se mimo jiné nasazen v průběhu války ve Vietnamu, ve které byl vyzbrojen transportéry LVTP5. V té době měl nesl název 3.rd Amphibian Tractor Battalion (3. prapor obojživelných tahačů). Jak už zde bylo uvedeno, na začátku 70. let začaly nové stroje LVTP7 nahrazovat starší variantu LVTP5A1, se změnou výzbroje došlo i ke změně označení praporu. Nynější pojmenování bylo jednotce přiděleno 30. prosince 1976.
V průběhu 70. let nechyběl prapor u žádného cvičení a testů americké námořní pěchoty. V průběhu 80. let každý rok, po dobu 6 měsíců cvičil prapor účast v akcích sil rychlé reakce v oblastech Pacifiku, Indického oceánu a Perského zálivu. Jedna z rot praporu, s kompletními posádkami a vybavením, byla začleněna přechodně do 1st CABn. Na začátku 80. let byla zahájeno přezbrojení na modernizované (také přejmenované) stroje AAV7A1.
V červenci 1979 byly vyčleněny z 3. praporu dvě čety, které byly převeleny do školícího střediska MCAGCC v Twentynine Palms. Další dvě čety byly připojeny k 3. tankovému praporu. Následně byly převeleny dvě čety z 3. praporu do školícího střediska MCAGCC  v prosinci 1981. Školení, trvající téměř do konce 80. let, ukázalo své výsledky v efektivním využití těchto transportérů v operaci Pouštní bouře.
Další menší jednotkou americké námořní pěchoty je 1st Combat Assault Batalion (1. bojový útočný prapor), jehož útočná obojživelná rota používá transportéry AAVP7A1. Od konce války ve Vietnamu nebyl prapor nasazen do žádné bojové operace. Nyní je 1. prapor začleněn do 3. divize námořní pěchoty, která patří bojově k III MEF, se základnou v Camp Schwabu na ostrově Okinawa.

 
< Vozidlo LVTP7 argentinské námořní pěchoty.
> Vozidla AAV při cvičení, stroje patří do 4. divize námořní pěchoty.

 
< Španělská námořní pěchota předvádí nasazení vozidel AAV při veřejné ukázce v rámci výstavy v roce 2009.
> Dvě vozidla americké námořní pěchoty vjíždí na australské písečné pláže

 
< Peruánská a americká vozidla AAV si razí cestu přes peruánskou poušť dne 19. září v průběhu cvičení v oblasti Salinas Bay, Peru.
> Vozidlo patřící k 2. četě roty Alfa 3. praporu obojživelných vozidel se vrací po provedené hlídce na okraji města Fallujah na základnu. Rota neprovádí pouze hlídkovou činnost, ale poskytuje další odbornou přípravu iráckých speciálních sil.

> Argentína
Argentinská námořní pěchota (Infantería de Marina de la Armada de la República Argentina- IMARA) vykazuje 21 vozidel LVTP7, z toho 10 strojů prošlo modernizací, výměnou motoru za Caterpillar C7, a drobné úpravy konstrukce. Výsadkové stroje LVTP7 jsou výzbrojí 1. praporu obojživelných vozidel, založeného 27. prosince 1947. Ten byl zprvu vyzbrojen transportními vozidly T16, na jaře (přesněji v březnu) roku 1971 dostal do výzbroje obojživelné transportéry LARC 5, které argentinská armáda přejmenovala na VAR (Vehiculo Anfibio a Ruedas). V roku 1972 objednalo vedení argentinské námořní pěchoty v USA vozidla 21 výsadkových transportérů LVTP7, které byly následně dodány v letech 1973 a1974. V Argentině jim byl přidělen název VAO (Vehiculo Anfibio a Orugas).

> Brazílie
K argentinské armádě se v jižní Americe nákupem výsadkových vozidel připojily Brazílie a Venezuela. Brazilské námořní jednotky (Corpo de Fuzileiros Navais do Brasil) disponují 13 stroji AAV-7A1, z toho 9 LVTP-7A1, 2 LVTC-7A1 a 2 LVTR-7A1. V roce 1997 odkoupila brazilská armáda dalších 12 (jiný zdroj uvádí 13 strojů) vozidel AAVP7A1, které nyní slouží u praporu obojživelných vozidel Batalháo de Viaturas Andibias.
> Venezuela
Venezuelské námořnictvo (Venezuelan Navy) je vyzbrojeno 11 vozidly, z toho 9-ti AAVTP-7, jedním velitelským AAVTC-7 a jedním vyprošťovacím AAVTR-7. Obojživelné stroje vedení námořnictva legálně odkoupilo ze Spojených států ještě dříve, než venezuelská vláda obnovila přátelské vztahy s komunistickou Kubou.

> Itálie
Také italská armáda zakoupila v 70. letech dvacátého století pro námořní jednotky (Esercito Italiano) 35 kusů LVTP7, které měly zastoupit stará vozidla LVT4 vyrobená na konci druhé světové války. I když bylo jasné, že nové výsadkové stroje jsou pro jejich potřeby velké, neměli z čeho vybírat. Italská speciální jednotka Lagunari a výsadkový prapor San Marco byly téměř bez vozidel. Oba tyto útvary se nachází v oblasti Benátek a mají za úkol bránit ústí řeky Pád. Italské velení rozhodlo, modernizovat 25 strojů na standard AAV7A1 RAM/RS. Koncem roku 2000 objednala italská vláda ve Spojených státech 36 vozidel AAV7A1, s tím, že budou dodána do čtyř let. Prvních13 vozidel bylo předáno v roce 2001, 4 stroje v roce 2002, 18 v roce 2003 a poslední jeden v létě (červenec) roku 2004.
> Španělsko
Španělské námořnictvo (Spanish Marines – BRIMAR) uvádí 19 modernizovaných vozidel AAVP-7A1. Začlenilo se tak mezi pár zemí na evropském kontinentu používající tuto výsadkovou techniku.
> Jižní Korea
V Asii jsou výsadkovými vozidly LVTP7 vyzbrojeny námořní jednotky pěti států. Námořní pěchota Korejské republiky (Republic of Korea Marine Corps) vlastní asi 162 různých variant těchto výsadkových vozidel. Svému hlavnímu spojenci v této oblasti USA dodalo první stroje AAV7 v roce 1997, v roce 1998 to bylo 59 kusů, v průběhu roku 1999 šlo o dodávku 18 vozidel, v následném roce 2000 to bylo 17 strojů. Následoval až rok 2002, kdy bylo dovezeno 13 kusů obojživelníků., rok 2003 udává 15 vozidel a posledních 8 strojů převzala korejská námořní pěchota v roce 2004. O zbytku vozidel, v počtu 29 kusů není zmínka, stroje jsou začleněny do výzbroje 1. a 2. útočného praporu obojživelných vozidel.
> Tchaj-wan
Zde se u námořních jednotek (Republic of China Marine Corps - Zhōnghuá Mínguó Hǎijūn Lùzhàndùi) nachází 54 výsadkových vozidel AAV-P7A1, dále asi 84 vozidel LVPT5A1. Těmito výsadkovými vozidly jsou vyzbrojeny tři brigády námořní pěchoty, tyto útvary jsou svojí velikostí podobné divizím, jde o 66. 77. a 99. brigádu námořní pěchoty.
> Thajsko
Královská námořní pěchota thajské armády (นาวิกโยธินแห่งราชอาณาจักรไทย) disponuje 40 vozidly ve verzích AAVP-7A1, AAVR-7A1 a AAVC-7A1. Stroje slouží jako výzbroj výsadkových jednotek, přesněji dvě brigády složené ze šesti praporů. Brigády doplňuje útočný prapor.
> Indonésie
Korps Marinir, tedy námořní pěchota dostala 10 vozidel LVTP-7 od jihokorejské armády, modernizované na standard LVT-P7A1. Plánuje nakoupit dalších 35 strojů ve variantě AAV7A1.
> Kambodža
Vojenské námořnictvo Kambodžského království získalo 64 transportérů AAVT7, z čehož 12 kusů je verze AAVTC7, 1 kus AAVTR7 a 9 kusů AAVTP7, zbytek vozidel neznámý.

Bojové nasazení výsadkových vozidel
Výsadkové stroje AAV byly také nasazeny do skutečného boje, a to případě dvou zemí, mimo americkou námořní pěchotu se tak stalo u argentinské armády.
Americká armáda poprvé bojově nasadila výsadkové transportéry v průběhu invazních bojů o karibský ostrov Grenada dne 25. října 1983. O tento ostrov projevovala zájem nejen Kuba, ale i Sovětský svaz, přičemž kubánská vláda zde stavěla letiště, samozřejmě hlídané vlastní armádou. Rozkol názorů panoval také v ostrovní vládě, v té době se k moci dostala prokubánská skupina, která pomocí kubánských vojáků provedla převrat a popravila původní členy vlády. Demonstrace byly také potlačeny silou a po odmítnutí evakuace americkými studenty se americký president Ronald Reagan rozhodl pro ozbrojenou intervenci. Operace byla rozjeta v 5,00 hodin 25. října 1983 vzdušným výsadkovým praporem, s celkovým nasazením sedmi tisíc vojáků, které symbolicky podpořilo asi 300 vojáků poskládaných z okolních šesti karibských států. Jednotky námořní pěchoty ze 124 TF (operační skupiny), které měly za úkol obsadit letiště Grenville a Pearls, provedly výsadek až v 19,00 hodin. Bojovalo se po celou noc, akce byla nakonec ukončena následný den k třinácté hodině.
Další bojové nasazení výsadkových vozidel AAV7 bylo plánováno v Panamě v roce 1989, ale použita nakonec nebyla.
Velkou bojovou prověrkou se vlastně stala až operace Pouštní bouře rozpoutaná napadením Kuvajtu sousedním Irákem. Operace se mimo jiné zúčastnil 3. útočný obojživelný prapor, který byl do plné bojové pohotovosti zvednut už od léta (srpen) 1990, kdy probíhalo obsazování Kuvajtu Irákem. Prapor se následně přesunul do sousední Saúdské Arábie, kde byla výzbroj výsadkových vozidel zmodernizována. Zde také došlo k rozdělení praporu na dvě GCE (Ground Combat Elements – pozemní bojové skupiny). První bojová skupina podporovala 1. tankový prapor v Task Force Ripper, druhá spolupracovala s 3. tankovým praporem v Task Force Papa Bear. Obě skupiny se do února 1991 doplňovaly při hlídkování na hranicí Kuvajtu. V průběhu pozemních bojů na území Kuvajtu se výsadková vozidla zasloužila o vypuzení iráckých jednotek, na základnu Camp Pendleton dorazil 3. prapor ke konci března 1991.
Další bojové nasazení 3. útočného obojživelného praporu na sebe nedalo dlouho čekat, za rok a půl, přesněji 9. prosince 1992 se jednotka objevila v Africe. Nasazení v operaci Obnova Míru (uvádí se také Obnova naděje) se dělo na plážích nedaleko města Mogadiša v Somálsku. Do akce byly nasazeny tři roty, které operovaly nejen u Mogadiše, ale v nedalekých osadách Bardera, Baidoa a Kismayo. Jednotky bránily letiště s překladem humanitární pomoci a prováděly patroly na silnicích do hlavního města. Poslední čety praporu se ze Somálska vrátily až v roce 1995.

 
< Chvíle odpočinku v zásobovacím místě, posádka přežila bez úhony prvních 14 dní operace Iraqi Freedom 30. březen 2003.
> Část 7. pluku roty Lima při zabezpečení mostu přes řeku Tigris 2. dubna 2003. Most byl důležitým přechodem při postupu na Bagdád.

 
Vojáci námořní pěchoty nacvičují v Jordánsku jim známý způsob boje v neznámém terénu, 21. srpen 2002.

 
Obojživelná vozidla nebyla nasazena jen bojově, zde provádějí vyhledávání a záchranu v ulicích New Orleans po hurikánu Katrina. Stroje patří do 4. útočného obojživelného praporu a pěšáci k rotě B, 1. praporu, 8. pluku námořní pěchoty. Jen 5. září bylo zachráněno 78 osob.

Také druhé americké použití síly v Perském zálivu v roce 2003 při operaci Iraqi Freedom si vyžádalo nasazení vozidel ze 3. útočného obojživelného praporu. Ten spolupracoval s 1. divizí námořní pěchoty. V únoru se vozidla praporu nacházela v Kuvajtu a o měsíc později 3. AABn přešel přes iráckou hranici. Stroje AAVP7 převezly námořní výsadek až do Bagdádu, kde ho podporovaly v pouličních bojích. I když ztráty na modernizovaných vozidlech byly nízké, kritizován byl slabý pancíř. Na ztrátách se podepsalo použití ručních pancéřových zbraní RPG-7, které silně poškodily vnitřek strojů.
Vyhodnocení bojové činnosti při obsazování Iráku v roce 2003 si vyžádalo změny v konstrukci a pancéřování. Nasazený 3. AABn zůstal v Iráku jako součást okupačních jednotek a dále podporoval námořní pěchotu v oblasti provincie Al Anbar. Stroje AAVP7A1 pomalu zastarávají, avšak sloužit mají nejméně do roku 2015, jejich náhrada je zatím ve vývoji.

Jak už bylo v úvodu naznačeno, druhou armádou, která bojově nasadila tyto výsadkové transportéry, byla argentinská. K prvnímu použití mělo dojít v argentinsko-chilské válce o kanál Beagle, dne 12. prosince 1978 na Isla Grande de Tierra del Fuego sloužily jako demonstrátory síly, bojově použity však nebyly.
Druhá bojová akce vozidel LVTP7 spadala do britsko-argentinského konfliktu o Falklandy v roce 1982. Přesněji, v 6,30 hodin 2. dubna toho roku při operaci Rosario zaútočila argentinská armáda na britskou základnu. Námořní jednotky vysazené na pobřeží pomocí strojů VAO (argentinské označení strojů LVTP7) postupovaly na hlavní město ostrovů. Stroje s taktickými čísly 05, 07 a 09 se střetly s britskou pěchotou, zaznamenaly sice větší poškození, ale jejich posádky přežily. Vozidla ještě před britským protiútokem opustila 3. dubna ostrov pomocí výsadkové lodi Cabo San Antonio.
Později prošlo 10 vozidel modernizací, v roce 2007 uvádí argentinská armáda ve svém stavu na 11 vozidel VAO (LVTP7).

Pokračování ve 5. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7 (USA)
« Odpověď #4 kdy: Leden 24, 2012, 08:50:13 »
Obojživelný útočný transportér AAV7 – pokračování – 5. část

7. Zajímavosti a doplňující informace k vozidlu LVTP7 (AAV7) 


Posádky dvou vozidel přidělené k rotě Bravo, 2. útočného obojživelného praporu, 2. divize námořní pěchoty pozorně sledují, jak pěchota prohledává dům od domu, za účelem získání informací a zabavení nelegálních zbraní. Místní obyvatelé stroje AAV pro jejich velikost a zvuk motorů pojmenovali "zelení draci". Oblast Al Amariyah, Irák.

Celkový souhrn verzí a variant obojživelných vozidel LVT /AAV
Alligator : vývojová civilní verze, která byla základem této typové řady (1937).
LVT-1 : armádní základní verze (1941).
LVT-2 Water Buffalo: lehce pancéřovaná verze, kulometná výzbroj (1942)
LVT-3 Bushmaster : verze s kulometnou výzbrojí, další úpravy (1943).
LVT-4 : lépe pancéřovaná verze se sklopnou rampou (1943)
LVT(A)-1 : pancéřovaná verze s kanónovou výzbrojí (1942).
LVT(A)-2 : verze zkoušena také  s upravenou věží tanku M3 (1943)
LVT(A)-3 : pancéřovaná verze LVT-4 pouze s kulometnou výzbrojí, sériově nevyráběna (1943).
LVT-3C : modernizovaná verze vozidla LVT-3 s hmotností 20,54 tuny (1949).
LVT(A)-4 : verze osazená houfnicí ráže 75 mm (1944).
LVT(A)-5 : verze vyráběná v roce 1945, do války již nenasazena (1944)
LVT(A)-5 Modified nebo také LVT(A)-6 (neoficiální označení) : modernizovaná verze LVT(A)-5 (1949).
LVT(A)-1/M24 (Prototyp) : verze s věží a díly tanku M24 Chaffee (1944).
T86 : prototyp vycházející z vozidla M18 (1944).
T86E1 : prototypová varianta T86, testován jiný pohon ve vodě (1944).
T87 : prototypová verze s houfnicí (1944).
LVT4 LGTWGT : pravděpodobně neozbrojená nákladní varianta (1945).
Amphibian, tracked, 4-ton General Service : britská verze vozidla LVT-4, pojmenované také jako Neptun (1944/45)
LVTPX3 : prototyp výsadkového vozidla (1950).   
LVTPX2 : experimentální obojživelné vozidlo (1952).
LVTHX1 : prototyp disponoval mohutnou širokou korbou s celkovou délkou 9040 mm (1952).
LVTP5 : základní výsadková verze (1952).
LVTP5A1 : modernizovaná verze LVTP5 (1956).
LVTH6 : stroj shodný se základní verzí, avšak vyzbrojený houfnicí M49 ráže 105 mm (1953).
LVTH6A1 : vozidlo LVTH6 modernizované do standardu LVTP5A1 (1956).
LVTC5 : Velitelská verze výsadkového transportéru, přepravní prostor využit pro rozsáhlejší spojovací zařízení. Původní označení bylo LVTP5A1 CMD (1960).
LVTR1 : vyprošťovací verze pro odtah a opravy vozidel LVTP5 (1955).
LVTE1 : ženijní speciál vyvinutý z verze LVTP5 s dozerovou radlicí na přední části a raketovým odminovacím zařízením uloženým v přepravním oddíle (1962).
LVTR1A1 : modernizovaná varianta vyprošťovacího vozidla s prvky LVTP5A1 (1957)
LVTPX2 : prototyp obojživelného tanku (1963)
LVTUX2 Goliath : prototyp mající hmotnost 134,3 t a délku korby 14 m (1960).
LCAX1 : výsadkové prototypové vozidlo o délce korby 17,29 m (1961)
LVT76 GC (Gun Carrier) : jak lze vyčíst z označení, stroj měl v upravené věži stíhače tanků M18 Hellcat kanon ráže 76 mm (1950).
LVTAAX1 : prototyp s věží z protiletadlového tanku M42 Duster, která byla osazena dvojicí protiletadlových kanonů ráže 40 mm (1954).
LVTAAX2 : další testovací prototyp s protiletadlovou výzbrojí (1956).
LVTHX4 : prototyp vozidla s houfnicí (1953).
LVTCRX1 : experimentální velitelské vozidlo (1955).
LVTEX1 : prototyp ženijního speciálu (1955).
LVTP6 : prototyp obojživelného transportéru (1956).
LVTPXD1 : další experimentální vozidlo na přepravu pěchoty (1965).
LVTPX12 : Od svého předchůdce (LVTP5) se odlišoval speciálně tvarovanou korbou pro pohyb ve vodě (1967).
LVTRX2 : prototyp vyprošťovacího vozidla (1968).
LVTCX2 : prototyp velitelského vozidla (1969).
LVTEX3 : prototyp ženijního speciálu, který avšak nebyl plně obojživelný (1970).
LVTP7 : základní verze transportéru vycházející z prototypu LVTPX12 (1971).
LVTC7 : velitelské vozidlo na konstrukci LVTP7 (1972).
LVTR7 : vyprošťovací stroj na podvozku LVTP7 (1972).
LVTP7A1 : označení modernizované varianty transportéru LVTP7 (1982).
LVTC7A1 : označení modernizované varianty velitelského vozidla (1983).
LVTR7A1 : označení modernizované varianty servisního vyprošťovacího vozidla (1983).
AAVP7 : změna v označení vozidla LVTP7 ( Assault Amphibian Vehicle Personnel, Mark 7 což znamená útočný obojživelný transportér, vzor 7) (1983).
AAVC7 : nové označení vozidel LVTC7.
AAVR7 : nové označení vozidel LVTR7.
AAVP7A1 : modernizace vozidla AAVP7 (1991).
AAVC7A1 : modernizace vozidla AAVC7 (1991).
AAVR7A1 : modernizace vozidla AAVR7 (1991).
AAVP7 MCK : vozidlo s nainstalovaným odminovacím zařízením (1991).
AAVP7A1 RAM/RS : modernizované vozidlo s použitím dílů z  bojového vozidla pěchoty M2 Bradley (unifikace) (2005).
KAAV7A1 : Vozidla AAV7 vyráběná v jihokorejské licenci.
VAO (Vehiculo Anfibio a Orugas) : argentínské pojmenování vozidel LVTP7.
AAAV : projekt vozidla nahrazující předchozí stroje AAV7 (1995).
EFV : změna názvu projektu AAAV, postaveny tři prototypy 1. generace (2003).
SDD-1 (System Development and Demonstration, model-1) : postaveno sedm prototypových vozidel 2. generace (asi 2008).
SDD-2 : postaveno deset prototypových vozidel 3. generace (asi 2010).
EFVP1 : plánované označení sériových bojových vozidel EFV
EFVC1 : plánované označení sériových velitelských vozidel EFV

Charakteristické znaky vozidel AAV7 :
> korba ve tvaru lodě, ostré zalomení přídě ve směru pásů odsunutých dozadu, kolmé stěny přední a bočních částí korby.
> podvozek poskládán ze šesti párů pojezdových kol, s hnacím párem vpředu, napínacím párem kol vzadu, pásy nejsou nikde podpírány kladkami, horní větev pásu zakrytována.
> stanoviště řidiče se nachází v přední levé části korby, velitel má své stanoviště za ním.

 
Vozidlo EFV

Plánovaná náhrada vozidel AAV7
Velení americké armády plánovalo, že kolem roku 2015 by měly být vozidla typové řady AAV7 pomalu nahrazována modernějšími stroji. Jedná se o vozidla EFV (Expeditionary Fighting Vehicle - Expediční Bojové vozidlo). Projektu zahájenému v polovině 90. let (1995) přecházelo několikaleté (asi pět) vytváření technických specifikací. Projekt byl označený jako AAAV (Advanced Amphibious Assault Vehicle), později, v roce 2003 přejmenován na EFV. Vývojem byla pověřena společnost General Dynamics Land Systems, která v letech 1995 až 2001 sestrojila tři prototypová vozidla (1.generace), která měla sloužit jako předsérie hlavního vývoje. Hlavní vývoj vyprodukoval deset prototypů (2. generace) označených SDD-1 (System Development and Demonstration, model-1) a dalších sedm prototypových strojů (3. generace), s označením SDD-2. Poslední generace vozidel se podepsala 200 změnami a úpravami oproti předchozí prototypové generaci vozidel. V tomto roce (2012) měly být zahájeny závěrečné dvouleté testy, které měly vyústit v sériovou produkci započatou rokem 2015. Stroj měl být v porovnání s předchozí verzí třikrát rychlejší při plavbě, s dvojnásobnou odolností pancíře se shodnou palebnou silou. Prototypy při testování nezklamaly a překonávaly své předchůdce jak v plavbě, pancéřování, výzbrojí a elektronickou výbavou. Vývoj měl být dokončen v roce 2015, ale rozpočtové škrty projekt nejen zastavily a dokonce v lednu 2011 úplně zrušily. Přednost byla dána modernizaci stávajících vozidel AAV7 a vývoji kolového transportéru.
Zrušení projektu stornovalo objednávku na 573 vozidel ve dvou variantách. První verze, s označením EFVP1 byl přepravní útočný transportér pro 17-ti členný výsadek námořní pěchoty a druhá verze byla velitelská varianta, s označením EFVC1. Bylo plánováno, že jedna četa námořní pěchoty dostane do výzbroje 13 přepravních vozidel a jedno velitelské. Bojové vlastnosti nových strojů zajišťovaly provedení výsadku z lodí plující za horizontem, tj. mimo dostřel. Uvádí se až 25 mil od pevniny, rychlost plavby by umožnila bleskový přesun jednotek k pobřeží a dále do vnitrozemí. Vozidlo EFV je větší než jeho předchůdce AAV7 a převáží kompletní střelecké družstvo, považuje se za bojové vozidlo než jako přepravní transportér. Vozidla měla mít jako hlavní zbraň plně stabilizovaný systém MK-46 s automatickým kanonem ráže 25 mm se spřaženým kulometem ráže 7,62 mm (jiné zdroje uvádí automatický kanon ráže 30 mm). Plně digitální systém řízení palby poskytuje 90% úspěšnost na vzdálenost 1200 metrů za každého počasí. Vozidlo disponuje novým motorem, který má dvojnásobný výkon, než jeho předchůdce a o doplnění elektrické energie se stará pomocný motor. Po vjezdu do vody se vozidlo sklopením čelního vlnolamu a zatažením podvozku (ještě další změny) změní v loď s plochým dnem, podpořené tahem 2700 HP, dosahující rychlost více jak 20 - 25 uzlů, podle stavu moře. Členové výsadku při převozu používají jednotlivá sklopná sedadla, zadní rampa je nižší, i tak při testech byl výsadek schopen opustit vozidlo za 18 sekund. Prototypová vozidla EFV mají mnoho dalších rozdílů v pojetí AAV, například lepší pancéřování s použitím keramických materiálů, které je zařazují mezi nejlépe chráněná vozidla ve své typové třídě. Uvádí se odolnost od vzdálenosti 155 m proti dělostřeleckým střepinám a zbraním do ráže 14,5 mm.

 

 
Prototypová vozidla EFV při testech.

Technická data prototypu EFV (SDD-1) :
> posádka : 3 muži +17 vojáků výsadku
> hmotnost : 34.32 t (bojová), 28.62 t (základní)
> rozměry : délka 9098 mm, výška (po věž) 3187 mm, výška (korby) 2564 mm, šířka 3657 mm, světlost 406 mm (délka při plavbě 10 670 mm)
> výzbroj : jeden automatický kanon Bushmaster II ráže 25 mm (150 nábojů), kulomet M240 ráže 7,62 mm (800 nábojů), 8x2 vrhače dýmových granátů
> náměr zbraní : od +45 ° až -10 °
> pohon : dvanáctiválcový přeplňovaný dieselový kapalinou chlazený MTU MT883 Ka-523 o výkonu 626 kW (846 HP) spojený s převodovkou Allison (šest stupňů)
> rychlost : silnice 72 km/h, voda 46 km/h
> dojezd : silnice 483 km, voda 120 km
> překážky : příkop 2,43 m, kolmá stěna 0,91 m, stoupavost 60%, boční náklon 32°
(při plavbě 1985 kW (2680 HP))


Modely vozidel LVTP /AAV7



Konkurence nebo možný protivník vozidla LVTP5 (LVTP7)
Obrněné vozidlo MT-LB
Jedná se univerzální obrněné vozidlo, které původně vzniklo jako dělostřelecký tahač, ale stále častěji je využíváno jako transportér pro potřebu pěchoty. Když konstruktéři ve druhé polovině 60. let dvacátého století hledali řešení pro nový typ dělostřeleckého tahače, rozhodli se, že v zájmu snížení nákladů využijí již stávající civilní vozidla. Pro tento účel se ukázal být nejvhodnějším tahač MTL, jehož konstrukce využívala prvky plovoucího tanku PT-73. Konstruktéři navrhli nový trup s lehkým pancířem, vozidlo dostalo označení ML-LB (многоцелевой тягач легкий бронированный – víceúčelový lehce pancéřovaný tahač). Motor má umístěn v přední části korby, což umožňuje využít jeho zbývající vnitřní části jako nákladní prostor. Kapacita MT-LB je 2,5 t nákladu, přičemž může táhnout dělo až do hmotnosti 6,5 t. Součást výzbroje je věž TKB-01 s kulometem PKT ráže 7,62 mm. Projekt MT-LB vznikl v konstrukční kanceláři firmy ChTZ. Dodávky nového vozidla byly zahájeny v roce 1970. Kromě tehdejšího Sovětského svazu se vozidla začala ve velkém licenčně vyrábět také v Polsku a Bulharsku, přičemž vzniklo mnoho verzí. SSSR – MT-LBV, MT-LBu (velitelský), MT-PLB (vyprošťovací), 9K35 Strela-10, 9P149 Sturm-S (raketové), TT-LB (dělostřelecký radar SNAR-10),  RChM a RChM-K (chemický průzkum), 2S1 Hvozdík (houfnice), Polsko – vyprošťovací stroj Mrož, sanitní verze Lotos, muniční vozidlo Bor.
Bojově byla tato vozidla nasazena v konfliktech Irák – Írán.
Technická data vozidla MT-LB :
> hmotnost : 11,9 t
> posádka : 2  muži + 11 výsadek
> rozměry : délka 6454 mm, šířka 2850 mm, výška 1920
> pohon : řadový osmiválcový motor chlazený kapalinou JaMZ 238 W s výkonem 179 kW (240 HP)
> výzbroj : kulomet PKT ráže 7,62 mm (1000 nábojů)
> rychlost : silnice 61,5 km/h, terén 30 km/h, voda 5-6 km/h
> dojezd : silnice 500 km
> pancéřování : do 14 mm


Bojové vozidlo pěchoty BMP-3
BMP-3, jak vyznívá z jejího typového označení je již třetí základní variantou tohoto bojového stroje. Jeho použití je shodné s předchozími typy BMP-1 a BMP-2, které ve výzbroji jednotek pomalu nahrazuje. Podle požadavků velení sovětské armády se vývojem nového bojového vozidla začala na konci 70. let (asi říjen 1979) zabývat Blagonravova konstrukční kancelář Kurganského strojírenského závodu. Konstruktéři sáhli po odloženém projektu Objekt 685, kterým byl prototyp lehkého tanku z roku 1975, vyzbrojený kanonem 2A48-1 ráže 100 mm. Stroj se do sériové výroby nedostal, bylo s ním však počítáno jako s výchozím typem pro novou generaci pěchotních bojových vozidel. V průběhu vývoje byla upravena korba, usazen nový motor a do věže, podobné střelecké věžičce německého vozidla Marder, byl pokusně instalován kanon ráže 30 mm spolu s dvojicí odpalovacího zařízení 9M113 Konkurs. Projekt byl označen jako Objekt 688. Tato varianta výzbroje byla však odmítnuta a vozidlo dostalo novou střeleckou věžičku (zbraňový modul 2K23) vyzbrojenou kanonem 2A70 ráže 100 mm s možností vypouštět protitankové řízené střely 9M117, se spřaženým kanonem 2A72 ráže 30 mm. Mimo tyto kanony je stroj osazen dalšími třemi kulomety PKT ráže 7,62 mm, přičemž jeden je spřažen se dvěma jmenovanými kanony a další dva v přídi vozidla. Tato výzbroj staví BMP-3 jako bojové vozidlo pěchoty s nejmohutnější výzbrojí mezi podobnými válečnými stroji. Vývoj pokračoval, vozidlo prošlo dalšími změnami, od předchozích typů, BMP-1 a BMP-2 se odlišovalo nejen mohutnou výzbrojí, ale i korbou podobnou vozidlům BMD a novou ocelovou střeleckou věžičkou. Vozidlo, nyní s továrním označením Objekt 688M, bylo od roku 1985 zařazeno do testů v Uzbekistánu a oblastech Sibiře. Po jejich ukončení bylo vozidlo oficiálně označeno jako BMP-3 a v roce 1987 přijato do výzbroje sovětské armády. Veřejnosti bylo vozidlo BMP-3 poprvé představeno při vojenské přehlídce v květnových dnech roku 1990, v NATO tímto figurovalo pod označením SIFV (Soviet Infantry Fighting Vehicle) M1990/1. Sériová výroba byla rozjeta následně, ještě téhož roku (1990), společnost KBP v Tule vyrábí střelecké věžičky, zbytek a závěrečnou kompletaci převzal KMZ (Kurganmašzavod). Produkce začala pomalým tempem a na dalším útlumu se podepsaly politické změny a rozpad Sovětského svazu na začátku 90. let.
Technická data vozidla BMP-3 :
> hmotnost : 18,7 t
> posádka : 3 muži (velitel, řidič, střelec) + 7 členů výsadku
> rozměry : délka (celková) 7140 mm, délka korby 6720 mm, šířka 3230 mm, výška (celkem) 2650 mm, výška (po strop věže) 2300 mm, světlost 450 mm
> výzbroj : kanon 2A70 ráže 100 mm s drážkovaným vývrtem hlavně (40 nábojů), rychlopalný automatický kanon 2A72 ráže 30 mm (500 nábojů), 3 kulomety PKT ráže 7,62 mm, jeden spřažený, dva v přídi (6000 nábojů), protitankové řízené střely 9M117 (až 8 střel)
> pohon : vznětový kapalinou chlazený motor UTD-29 s výkonem 368 kW (492 HP)
> rychlost : silnice až 70 km/h, terén až 45 km/h, voda až 10 km/h
> dojezd : do 600 km
> překážky : příkop 2,20 m, kolmá stěna 0,80 m, stoupavost 60%, brod – plave


 
< Vozidlo zařazené do 24. MEU je naváděna do shromažďovacího místa.
> Ženijní speciál LVTE1 s dozerovou radlicí, nasazený ve Vietnamu.

Pár plků nakonec
> I když byly stroje označeny jako obojživelné tanky či transportéry, jedno z vozidel přijalo jméno vodního buvola (LVT-2 Water Buffalo), mezi vojáky se jim říkalo různě, například amtracks, amptracks, Aligátor, nebo jen jednoduše LVT.
> Výsadková vozidla LVT(A) se jako tanky moc neujala, byla využívána spíše jako samohybná děla. V závěru války došlo k reorganizaci obojživelných tankových praporů, v závislosti na jejich „novou“ funkci. Nové jednotky byly označeny jako baterie a skládaly se z čtyř rot, každá z nich pak měla tři čety, v celku baterie obnášela 48 vozidel LVT.
> Originální označení prototypu T88 bylo105 mm Howitzer Motor Carriage T88.
> Originální označení prototypu T86 bylo76 mm Gun Motor Carriage T86 (Amphibious).
> Originální označení prototypu T86E1 bylo 76 mm Gun Motor Carriage T86E1 (Amphibious).
> Originální označení prototypu T87105 mm Howitzer Motor Carriage T87 (Amphibious).
> Stroj LVTP7 byl prvním pásovým transportérem, který byl při plavbě poháněn vznětovým motorem v přední části vozidla. Sice poslední výrobní série LVTP5 měly vznětový motor Packard ID-1770, vozidlo se avšak pohybovalo pomocí karburátorového motoru.
> Motor DDC 8V53T, použitý u LVTP7, je řešen tak, že je možné jej vyjmout za jednu hodinu, lze jej také zkoušet mimo vozidlo.
> Modernizované vozidlo AAVP7A1 poháněl nový typ vícepalivového vznětového přeplňovaného motoru Cummins VT400, se shodným výkonem, ale s obsahem víc než dvakrát větším (14,8 l) než u původního motoru DDC8V53T (o obsahu 6,95 l).
> Na vozidlech AAV7 byly prováděny testy s pohonem plynovou turbínou a vyzbrojené protiletadlovými kanony naváděné laserem. Vývojem prochází také elektromagnetický kanon s velikostí možné instalace v těchto transportérech.
> Při obsazování iráckého území v roce 2003, docházelo ke zničení celého stroje i s posádkou a výsadkem, a to pomocí RPG-7, výbušnin či propojených min. V prvním případě se tak stalo v průběhu bojů o město  Al Nasirija, v posledním pak 3. srpna 2004, kdy zahynulo 14 vojáků výsadku. Je zaznamenáno také zničení stroje vlastním letounem A-10, kdy nepřežil nikdo.
> První války v Perském zálivu se zúčastnilo asi 93 000 členů námořní pěchoty s 530 vozidly AAV7A1. Převážně se jednalo o jednotky z 1., 4., 5. a 7. MEB ( Marine Expeditionary Brigade) z I. a II. MEF (Marine Expeditionary Force).
> U vozidla EFV nebyla požadována pouze rychlost plavby, ale i rychlost po souši, neboť byla plánována součinnost s tanky M1 Abrams.
> Vzhledem k tomu, že se americká námořní pěchota snaží zdokonalit svůj primární úkol obojživelného použití, plánovala součinnost EFV s dalšími stroji, například MV-22B Osprey a LCAC, které jsou nezbytné pro operační manévry z vody. I když byl projekt EFV zrušen, má námořní pěchota v záloze vozidlo, ze kterého může v budoucnu vycházet.
> Kdyby už nic jiného, armáda Severní Koreje pracuje na vývoji pozemní protilodní střely, ty by se mohly stát vážnou hrozbou nejen pro výsadkové lodi. Rychlá plavba vozidel EFV a vzdálenost od pobřeží tuto hrozbu snižuje (pozn. testy nové střely provedeny na podzim minulého roku /2011/ odpálené z letounu Il-28 nad Žlutým mořem, mimo to, vývojem těchto střel se zabývá také Čína a Rusko).
> Jak už bylo uvedeno, byly vyvíjeny dvě varianty vozidel EFV, jedno pro převoz vojáků s označením EFVP1 byl přepravní útočný transportér pro 17-ti členný výsadek námořní pěchoty a druhá verze byla velitelská varianta, s označením EFVC1. Ta měla také tříčlennou základní posádku a v přepravním prostoru měly být instalovány komunikační přístroje podle
různé velitelské úrovně. S nimi pracovalo sedm operátorů a dva velitelé. Oba stroje jsou vybavené klimatizací, některé zdroje vozidla označují jako EFV(P) a EFV(C).

Zdroje informací : amtrac.org, amercom.s.a, panzernet.net.
valka.cz, fas.org, en.wikipedia.org, shushpanzer-ru, ferreamole.it, armour.ws,
forum.bestway.com, afvdb.50megs.com, howard-stern.narod.ru,
vn-parabellum.com, ru.wikipedia.org, pivo-raki.net, guntruck.com,
madmax6391.deviantart.com, strangernn.livejournal.com, mailer.fsu.edu,
army-technology.com, globalsecurity.org a další.
kn. Bojová vozidla pěchoty, M. Zdobinský, 2009.
kn. US Amphibious Assault Vehicles, Steven J Zaloga, 1999
Fotozdroje : amtrac.org,  fas.org, wikipedia.uk, guntruck.com.
Zdroj modely : track-links (ignatjev, sylegad, truss, williams).
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: obojživelný transportér pěchoty typové řady LVTP / AAV7 (USA)
« Odpověď #5 kdy: Srpen 08, 2013, 01:24:50 »
Co se nevešlo do článku :

 
< Prototyp T87 bez kulometu ráže 12,7 mm.
> Prototypové vozidlo T86 s kanonem ráže 76 mm, komín motoru a výfuků je složen.

   
< Útočný transportér z 31. MEU sjel z paluby USS Juneau a míří k pobřeží Pohang (Jižní Korea). Každoroční cvičení je určeno k posílení vztahů s armádou Korejské republiky.
> Vozidlo AAV se vydává k 3640 m vzdálenému břehu. 

 
< Obojživelná vozidla AAV převáží americkou a argentinskou námořní pěchotu z lodi USS Portland (LSD-37) ke břehu při cvičení poblíž Puerto Belgrano v Argentině.
> Pohled shora na vozidlo LVT(A)-4.

  Americká bojová vozidla projíždějí iráckou vesnicí, 4. srpen 2003.

 
Prototypová vozidla EFV při testech.

Zdroj : jako u úvodního článku
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!