Autor Téma: Oni!?! Nemožné!  (Přečteno 4499 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Oni!?! Nemožné!
« kdy: Prosinec 19, 2011, 08:26:22 »
Oni!?! Nemožné!

Část první: Hrozba

   ,,Pane, pane!“ křičel nenápadný zrzavý vojín na velitele.
Psal se konec léta roku 1940 a voják nesl nemilou zprávu od pozorovatelů z pobřeží.
,,Pane, pane podplukovníku!“ křičel vojín celou cestu až k velitelskému postu.
,,Co se děje vojíne?“ zeptal se s klidem v hlase podplukovník Thomas Hoff.
,,Německé lodě byly spatřeny kolem celého jižního pobřeží!“
,,Cože, jak se mohli opovážit takhle blízko?“ přešel klid podplukovníka.
Sesunul se do křesla pokrytého zeleným přehozem a začal přemýšlet, na jeho mladé tváři, bylo mu teprve 28 let, začala být vidět nejistota.
,,Co budeme dělat, neporazíme je, není šance,“ mrmlal si pod vousy.
Přemýšlel správně, královské letectvo bylo v troskách a pozemní síly nebyly dostatečně vyzbrojeny, o něco se ale pokusit musí, to bylo jasné.
,,Vojíne řekněte mužům, ať se připraví, přesuneme se blíže k pobřeží!“
,,Pane, ano pane!“ srazil podpatky vojín a odběhl.
   Podplukovník se přesunul k telefonu, provedl krátký telefonát na vyšší velitelství, přesun k pobřeží mu byl povolen a dokonce mu byly slíbeny posily. Pomalu položil sluchátko starého oprýskaného telefonu, otevřel zásuvku a vytáhl z něj svůj milovaný revolver Webley, který zatím nikdy neobrátil proti člověku, ale vše je jednou poprvé. Revolver zastrčil do pouzdra u opasku, vzal kabát z věšáku a brigadýrku ze stolku, připravil se k odchodu. Otevřel dveře svého skromného stanoviště a vyšel ven. Vanul nepříjemný vítr, byl tak silný, až mu shodil čepici z hlavy. Ta uletěla dobrých 20 metrů, až se zastavila o nohu důstojníka v dlouhém světlém plášti. Důstojník ji zvedl a oklepal. Podplukovník doběhl k muži a chtěl si vzít svoji brigadýrku, muž však rukou uhnul.
,,Synu, ani nepozdravíš svého otce, to tu čepici tak chceš!“ ozval se podplukovníkovi známý hlas.
,,Otče to jsi ty?“ zeptal se s nejistotou v hlase. ,,Odpust mi, že jsem tě hned nepoznal!“
,,Nic se neděje, teď máš jistě horší starosti, než se zdravit se svým otcem.“ řekl generál Hoff chápavě.
,,Děkuji otče za pochopení, jaké přinášíš zprávy?“
,,Bohužel zlé, němci jsou připraveni k vylodění, ale nevím kdo nám je pomůže odrazit, když v boha nevěříme, máme jen málo tanků a děl, pobřeží musí chránit hlavně pěchota, pošlu ti posili jen co budu moci. Zatím musíš vydržet s tou čtyřstovkou vojáků co máš, ale neboj, odvážných mužů máme dostatek.“ odpověděl generál.
,,Musím jít, synu uvidíme se později a neudělej rodině ostudu.. A hlavně, važ si svých mužů, jsou to nejhlavnější co můžeš mít!“ rozloučil se.
   Poté už jen objal syna a odešel směrem ke svému vozu, nasedl, řidič se rychle rozjel a generál byl pryč. Teď to bylo zase jen na Thomasovi. Podplukovník Thomas Hoff pocházel z prastarého rodu válečníků, jež vdžy chránili jeho veličenstvo, většina rodu však zastávala vždy pouze nízké hodnosti a tak byla rodina pyšná na generála a podplukovníka, na otce a syna.
   Thomas měl zakalené myšlenky, seděl na lavičce vedle skladu jako troska, vojáci stáli v malých hloučcích a pokuřovali. Zanedlouho se již sešli všicni, plně obtěžkáni výstrojí a výbrojí, spořádaně se seřadili do pochodové formace a vydali se na dvaceti kilometrový pochod k pobřeží. Zpočátku probíhal přesun bez problémů, až po prvních pěti kilometrech se stala událost, jež Thomase rozrušila.

,,Pane, pane!“
Thomas už nechtěl tohle slyšet, ráno přišly špatné zprávy, co se tedy stalo tentokrát.
,,Pane, jeden muž je na tom zle, musíme zavolat lékaře!“ řekl udýchaný vojín.
,,Zastavit stát!“ vykřikl Thomas.
,,Snad už je u něj někdo, kdo má lékarnu ne?“ zeptal se podplukovník podrážděně.
,,Jistě že je, pane, ale tohle je zvláštní pojďte se na to podívat!“
,,Dobře vojáku, ale jestli to bude nějaká ptákovina, nedostanete měsíční žold!“
A tak podplukovník následoval vojína. Došli až k hloučku vojáků stojících v kruhu.
,,Ustupte, ustupte, prochází velitel!“ rozrážel formaci vojín.
Vojáci se rozestoupili, jako moře před Mojžíšem. Na zemi uprostřed kruhu ležel mladý vojín, celou uniformu měl od krve a něco nesmyslného vykřikoval.
,,Probo.. zatraceně co se tady stalo, proč ten muž krvácí!“ řekl vždy zapřísáhle ateistický podplukovník.
,,Pane, to nikdo neví, prostě najednou spadl a začal krvácet, na kůži však nemá žádná zranění, je to, jako kdyby potil krev!“
Podplukovník chvíli stál jako opařený, nedokázal nic říct. Vojín se mezitím na zemi zmítal v hrozivých křečích v písku cesty pokrytém krví. Čtyři vojáci ho chytili, aby sebou nemlátil a snažili se ho udržet v protišokové poloze, nešlo to ale vůbec snadno, spíš to nešlo vůbec. Voják jako by dostal nadlidskou sílu, mohutně rozhodil končetinami a všechny čtyři statné muže porazil na zem.
,,Pane, co mám dělat?“ křičel na Thomase medik.
,,Já.. netuším, netuším!“ odpověděl zoufalým křikem podplukovník.
   Thomas se cítil zoufale asi jako nikdy předtím, ale prozatím se držel v relativním klidu, nebo se snažil tak působit, po svém výstupu se mu to však moc nedařilo a vojáci cítili jeho nejistotu. Thomas přemýšlel, co by asi dělal v podobné situaci jeho otec. Z rozýmání ho probudil vojín, jež ho zatahal za kabát.
,,Pane, pane, poslouchejte, teď je mu něco rozumnět!“
,,Všichni jsme odsouzeni k záhubě, všichni na celém světě, ..... nejenom my ale i oni! ...... nemáme šanci, oni přijdou!“ soukal ze sebe slova polomrtvý vojín.
,,Kdo přijde, kdo přijde?“ ztratil jakoukoliv soudnost podplukovník Hoff.
,,Oni! ONI!“ křičel v hrozivé agónii zkrvavený nebožák a ukazoval na nebesa.
Většina vojáků se podívala na nebe, to však bylo naprosto azurové, nic tam nebylo.
Voják na zemi ztichl, už se ani nehnul.
,,Zjistěte, zda je mrtev!“ rozkázal Thomas, který už dávno ztratil nervy.
Voják, který raněného ošetřoval přiklekl, položil prsty na krk, chvíli počkal a poté odsouhlasil, je mrtev. Ustoupil a sundal si lodičku z hlavy, ostatní vojáci udělali totéž. Podplukovník se otočil a rukou si plácl do čela, tohle se muselo stát zrovna jemu, až se to jeho otec dozví.
,,Pane, pane, otočte se!“ křičeli hystericky vojáci.
Thomas se otočil. Voják stál na nohou, ale vypadal jako smyslů zbavený. Podplukovník nevěřil svým očím, před chvílí mu potvrdili, že ten muž je mrtev.
,,Co jste to sakra za medika? To ani neumíte určit úmrtí!“ řval zuřivě Thomas na muže, jež měl dosud na rukou krev.
,,Já... nevím, omlouvám se pane!“ řekl roztřesený ošetřovatel.
,,Co vy, můžete stát?“
Muž se pomalým krokem blížil k podplukovníkovi a sahal přitom po noži, jehož pouzdro pomalu a nešikovně otvíral.
,,Co to děláte!“ začal opět ztrácet kontrolu Thomas.
Voják se pomalu šoural blíž a blíž a něco mumlal.
,,Oni přijdou, oni přijdou, oni přijdou!“ opakoval tiše.
Nyní již držel nůž a směřoval k Thomasovi.
,,Stůjte!“ vykřikl podplukovník a vytahoval přitom revolver, jež následně namířil na vojáka.
,,Stůjte!“ opakoval svou výzvu.
Voják neuposlechl, stále pokračoval v pomalé chůzi směrem k němu a dokola mumlal ta podivná slova. Když už byl moc blízko, podplukovník vystřelil. Muž se sesunul k zemi.
,,Neuposlechl opakovanou výzvu a ohrožoval důstojníka!“ řekl Thomas s razancí carského důstojníka.
,,Sice nevím co se tu stalo, ale nenechám to bez prošetření, spojaři zavolejte mi vojenskou policii, jen ať přijedou!“ řekl nyní již opět sebevědomý podplukovník Thomas Hoff.

Konec první části
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Oni!?! Nemožné!
« Odpověď #1 kdy: Prosinec 20, 2011, 07:56:23 »
Část druhá: Pot a krev

   Vojenská policie reagovala rychle a asi za půl druhé hodiny byla na místě. Z černého vozu vystoupil major a dva poručíci. Vojáci zasalutovali na pozdrav, vojenští policisté ho s pokřiveným obličeji opětovali.
,,Dobrý den podplukovníku!“ řekl major a díval se přitom na ramena Thomase.
,,Dobrý den majore!“ odpověděl podplukovník.
,,Co se tady stalo!“
,,Jeden muž mě napadl, varoval jsem ho, ale neuposlechl ani opakovanou výzvu, tak jsem byl nucen ho zastřelit!“ řekl Thomas celkem klidným tónem.
,,Kde je!“
,,Támhle!“ ukázal na tělo přikryté dekou.
,,S ničím jste nehýbali?“
,,Ne s ničím!“
Major se otočil a odešel ke dvoum poručíkům, poradili se a poté se šli podívat na tělo. Zběžne ohledali místo činu. Přikázali okolo stojícím vojákům, aby tělo naložili do rakve a odvezli, kde mají vzít rakev a vůz, to jim nikdo neřekl.
,,Podplukovníku.. Jak že se jmenujete?“
,,Podplukovník Thomas Hoff, čtvrtá samostatná rota pobřežní stráže!“ představil se Thomas.
,,Dobře podplukovníku Hoffe, půjdete s námi. Na vaše místo prozatím dosadíme nějakého podobně vysokého důstojníka ze zálohy!“
,,Jistě pane!“
Thomas si sedl do černého vozidla a odjížděl od svých mužů. Vojáci mu zasalutovali a poté již vůz zmizel v prachu cesty!

   Thomas byl odvezen do věznice a zde byl usazen do cely jako nějaký zločinec. Ještě téhož dne, asi v 8 hodin večer, byl podroben výslechu. Posadili ho do malé tmavé místnůstky, pouta na rukou neměl. Po chvíli přišel i muž, který ho odvezl od jeho jednotky.
,,Říkejte mi jen majore, žádná osobní oslovení prosím,“ začal rozhorvor major.
,,Jistě pane!“
,,Takže, zajistili jsme výpovědi vašich mužů, myslím že vás nekryjí, ale potřebujemi si ověřit, zda výpovědi souhlasí i s vaší!“ řekl major, vypadalo to, jako by ho chtěl uklidnit.
,,Začněte, popište mi co nejstručněji celou událost.“
,,Jeden vojín mi....“
,,Který?“ skočil Thomasovi do řeči.
,,Já nevím!“ znervózněl.
,,Dobře to nevadí, pokračujte!“
,,Jeden vojín mi řekl, že musím vidět co se děje jednomu našemu muži. Tak jsem se šel podívat. Muž se válel na zemi a krvácel, medik se ho snažil ošetřit...“ řekl Thomas trhaně.
,,Který?“ zopakoval neslušnost major.
,,Já nevím!“ odpověděl Thomas s nervy na pochodu.
,,Tak pokračujte!“ řekl již značně nepříjemný major.
,,Ten muž ležel a vypadalo to s ním zle, byla tam spousta krve, poté dostal jakýsi šok a přestal dýchat, tak jsem rozkázal zkontrolovat, zda je opravdu mrtvý. Medik potvrdil, že je. Otočil jsem se ....“
,,Proč jste se otočil?“ znepříjemnil major tón ještě víc.
,,Já nevím.“
,,Dobře, pokračujte!“
,,Ten muž se mi však za zády zvedl, vytáhl nůž a šel směrem ke mně...“
,,A jak víte, že vám chtěl něco udělat?“ rýpal do vynervovaného Thomase policista.
,,Myslíte si, že když proti vám jde někdo s nožem, že vás chce jen poplácat po zádech?“ začal Thomas křičet na majora.
,,Uklidněte se! Nebo ukončím výslech! Já tu být nechci, snažím se vás očistit!“ rozčílil se major a tvéře mu zrudly jako sovětská vlajka.
,,Zatím jsem si nevšiml, že byste mi chtěl pomoct, ... a tak jsem ho několikrát varoval!“
,,Přesněji dvakrát a pak jste vystřelil, je to tak!“ dokončil vyprávění major.
,,Ano tak to bylo!“
,,Dobře uvidíme co se dá dělat podplukovníku!“
V Thomasovi to hrklo, bylo to poprvé, co mu ve vězení někdo řekl jeho hodností. Jestliže mu tak začal opět říkat, tak to muselo značit jediné, situace je dobrá. Odvedli ho do cely a dali mu celkem dobrou večeři. Thomas nemohl spát, přemýšlel o mrtvém vojákovi, o jeho prvním zabitém, o prvním zabitém z vlastních řad. Když konečně usnul, bylo už k ránu.
   Thomas se probudil asi dvě hodiny před obědem.
,,Á vy už jste vzůru,“ ozval se dozorce v malém okénku.
,,Nechtěli jsme vás budit, počkejte panej podplukovníku, já vám otevřu a můžete jít,“ řekl dozorce uctivě.
Otevřel dveře, pustil Thomase z cely, zasalutoval a popřál pěkný den. Cestou po chodbě Thomas potkal známého z výslechu.
,,Rozhodli jsme, že jste nevinný, promiňte, že jsme vás tu drželi, ale to víte, prošetřit se to muselo!“
,,Děkuji majore, děkuji!“
Jen co opustil brány věznice ve voze, který ho měl odvést zpět k jeho vojákům, bleskla mu hlavou myšlenka, na kolik se otec na jeho propuštění podílel.

   ,,SsSs, pane,“ začal rozhovor řiďič.
,,Ano, co mi chcete říct?“ zeptal se zvědavě Thomas.
,,To co se stalo Vám, tak to se děje po celé zemi, spousta vojáků zešílela. Pane, ale raději se o tom nikde nezmiňujte, prozatím je to tajemství!“
,,Děkuji vojáku, opravdu vám děkuji!“ řekl Thomas upřímně.
Takže po celé zemi, co za to asi může, začal přemýšlet Thomas. Celou další cestu bylo ticho, ani jeden už se neopovážil nict říct.
,,Děkuji za odvoz!“ poděkoval ještě jednou Thomas.
,,Rádo se stalo pane, nashledanou!“ odpověděl řidič.
Podplukovník se vrátil ke svým mužům, ti už mezitím dostali rozkaz zakopat se. Byli blízko pobřeží a měli krásný výhled na moře.  Všichni svého velitele přivítali a večer tuto štastnou událost zapili. Prozatím vše vypadalo v pořádku.
   Další čtyři dny proběhli v klidu, vojáci se věnovali tréninku a Thomas neustále myslel na muže, jež zastřelil. Seděl na vratké rozkládací židli a listoval si v knize.
,,Pane, támhle je loď a naše rozhodně není!“ vykřikl náhle jeden z vojáků.
Podplukovník spadl ze židle a praštil se o stolek do hlavy, s vypětím všech sil se postavil opět na nohy a vyběhl z velitelského postu ven. Podíval se na obzor a spatřil majestátní bitevní loď.
,,Němci!“ vykřikl.
,,Všichni do zákopů a připravit, možná přijde ostřelování!“
Vojáci naskákali do zákopů a připravili se k boji. Nic se však nedělo. Loď stála u pobřeží dalších dvacet minut a poté se dala líně do pohybu. Krize byla zažehnána, prozatím. Thomas stanovil více hlídek v noci a přikázal mužům spát v uniformách. Sám šel příkladem a lehl si na lehátko plně ověšen výstrojí.

   ,,Pane, jsou tu!“ křičel vojín na dosud spícího podplukovníka.
,,Kdo?“
,,No Němci, jejich čluny míří k pobřeží!“
,,Jsou muži připraveni?“
,,Ano pane, to už jim rozkázali velitelé jednotlivých čet!“
Thomas vyběhl ven a nevěřil svým očím, po celé délce obzoru se rýsovalo německé námořnictvo a k pobřeží pomalu mířilo menší množství člunů. Vojáci byli připraveni v zákopech a čekali. Thomas vytáhl revolver, políbil ho a zalezl do zákopu k několika mužům. Rád šel sám příkladem, nikdy by se neschovával vzadu, musel podpořit své muže.
,,Vojáci, přátelé, nebojte se, bráníme svou zem, nepřítele porazíme!“ křičel Thomas na všechny strany.
,,A nebo tady všichni zemřeme,“ špitl si pro sebe.
   Čluny se blížily k pobřeží, děla nepálila, lodě se nechaly unášet vlnami, bylo jakési podivné ticho. Až teprve, když se čluny dostaly asi pětset metrů od pobřeží, uslyšeli vojáci zvuk letadel. Nad hlavami jim z nenadání prolétly bombardéry, doposud skryté v mracích,  a odhodily svů smrtonosný náklad. Bomby dopadaly, vybuchovaly a braly si své první oběti. Zanedlouho už dorazily k pobřeží i čluny, otevřely se a vojáci začali vybýhat na pobřeží, čluny se následně otočili a ignorantsky zamířily zpět k lodím. Obránci vlasti začali pálit, Němci padali do písku a do vln omývajících pobřeží. Po několika minutách boje, nestál již jediný muž na pláži, všichni byli mrtví.
,,Tohle je všechno!“ zakřičel Thomas směrem k moři.
Ale mysl mu říkala, že tohle je hloupost, proč sem poslali tak málo mužů, proč?
   Vojáci ošetřili své raněné a někteří šli ohledat mrtvé. Hned při pohledu na patrně vyhublá těla se jim něco nezdálo, prohlédli si tedy uniformy pořádně a zjistili děsivou věc.
,,Pane, to co jsme stříleli, asi nejsou němci!“ řekl uřícený vojín podplukovníkovi.
,,Jak jste to poznali?“
,,Pojďte se podívat!“
Thomas doběhl na pláž.
,,Pane podívejte se! Ty uniformy jsou jiné než německé a podívete se na tohle, většina z nich má na uniformě různobarevné trojúhelníky, koukejte, červený, zelený, černý, růžový, fialový! Pane tohle nejsou Němci, alespoň ne nacisté, proto je sem poslali, na smrt!“
,,Pane a podívejte se na tohle, některé zbraně jsou jen ze dřeva a jsou jen pomalované, tak proto po nás nestříleli!“ přidal se jiný voják.
Proč to udělali, napadlo Thomase, proč to udělali.
,,Dobře, odtahejte je z pláže a pohřběte!“ vydal podplukovník rozkaz.
Vrátil se do svého příbytku a nepřestával přemýšlet. Bláznivý voják, falešný útok. Co bude následovat?

***
   Voják běžel potemnělou chodbou, doběhl ke dveřím, zuřivě vzal za kliku a bez zaklepání vpadl dovnitř.
,,Pane, oni se vrátili!“
,,Oni!?! Nemožné!“ odpověděl klidně generál Hoff.

Konec druhé části
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Oni!?! Nemožné!
« Odpověď #2 kdy: Leden 05, 2012, 08:24:56 »
Část třetí: 66

   Asi ve dvě hodiny v noci, téhož dne co Thomase pustili z vězení, zaslechl podplukovník hluk kolem svého prkeného příbytku, hlídka nic nehlásila, a tak znovu usnul.
,,Vstávej ty zmrde!“ křičel muž na spícího velitele.
Thomas zmateně otevřel oči, nevěděl co se děje, sáhl na noční stolek po zbrani, ale ta tam nebyla, namísto toho ji ve svých tlustých zpocených rukách držel muž, jež na něj křičel.
,,VTAŇ!“ zakřičel znovu. Thomas byl zmatený a chtěl muže uklidnit: ,,Určitě se to dá vyřešit v klidu, odložte tu zbraň a řekněte mi co chcete!“
,,TVOU HLAVU!“ zařval muž.
V Thomasovi hrklo, proč chtěl jeho hlavu, vždyť toho muže ani nezná, tak proč mu chce něco udělat. Znovu proletěl muže očima, byl to celkem mladý, obtloustlý muž, na tváři měl několika denní strniště a na pravé straně výraznou jizvu, celý barbarský zjev doplňovaly podlouhlé nemyté vlasy hnědé barvy.
,,Kdo jste a proč mě chcete zabít, a proč už jste to neudělal!“ provokoval nevhodně Thomas.
,,Chci aby jsi trpěl, jako...“ muž se na chvíli zastavil a z očí se mu vyronily slzy, ,,jako můj bratr,“ dokončil muž větu.
,,Ať se vašemu bratru stalo cokoli, co s tím mám já společného?“ nepřestával Thomas v provokativním tónu.
,,Co máš společného, co máš společného..“ řekl muž vyčítavým tónem, ,, to ty jsi ho zabil, TY!“
Thomasovi došlo, kdo je ten muž, vzpoměl si na mrtvého vojáka, ale byl si jist, že ten ho napadl a on se jen bránil.
,,Já vašeho bratra nezabil..“ obhajoval se.
,,Ne a kdo tedy?“ skočil muž Thomasovi do řeči.
,,Já jsem se jen bránil!“ rozčílil se Thomas.
,,Aha, takže vy v armádě říkáte popravě obrana?“ řekl muž ironicky.
,,Ten muž... Váš bratr mne napadl! Já byl v právu, JÁ!“ rozvášnil se podplukovník.
,,Tak teď budeš mít další důvod se bránit, protože teď na tebe opravdu útočím, tedy zatím tě spíš ohrožuji, ale to jedno. Zanedlouho to ukončím a má odplata bude hotova!“ vysmíval se muž důstojníkovi do očí.
,,Ale až vystřelíte, přiběhnou sem mí muži a zabijí vás!“
,,No a, ale ty už budeš po smrti, už ti nepomohou!“
,Jste mizerný střelec, kouká vám to z očí. Až vystřelíte, trefíte mě tak maximálně do nohy, jestli tedy vůbec!“ neodpustil si další posměch Thomas.
,,Tak dobře, pojistím se!“ řekl muž a přibližoval se k podplukovníkovi s namířeným revolverem.
Útočník přitiskl revolver na Thomasovu tvář a připravoval se stisknout spoušť. Thomasovi se na chvíli zastavil dech, ale jako zkušený voják věděl co dělat. Vymrštil koleno vpřed a kopnul ho do rozkroku, muž bolestí celý zrudl a byl vyvedený z míry, než se však stačil vzpamatovat, následoval další kopanec tentokrát do břicha, muž odletěl asi o metr dozadu a zády narazil do stolu u stěny příbytku. Celý rozlámaný se jednou rukou opřel o stůl, o nějž se poranil a krvácel na ruce, a druhou, ve které stále skřečovitě svíral revolver, znáčkl spoušť. Místností se rozezněl výstřel a projektil letěl směrem k Thomasovi. Nebyla žádná šance se vyhnout. Kulka podplukovníka zasáhla, kam to zatím nikdo nevěděl.
   Za pár okamžiků vpadli do dveří dva vojáci s puškami a na nich nasazenými bodáky. Nevěřili svým očím, podplukovík ležel v rohu a krvácel. A na stole ležel rozvalený neznámý muž, který také krvácel.
,,Poplach! Potřebujem medika, podplukovník je zraněn!“ zakřičel směrem ven jeden z vojáků, zatímco druhý odzbrojoval neznámého muže. Zdravotník přispěchal jak nejrychleji mohl, přiběhl
nahý do půl těla, okamžitě přiklekl k Thomasovi v bezvědomí, ohledal podplukovníkovo tělo a zjistil kam byl zasažen.
,,Tu kulku má v hlavě,“ konstatoval a vzápětí se rozkřičel, ,,zavolejte někdo sanitku z nejbližší nemocnice, tohle dlouho nevydrží!“
   V malé místnosti panoval docela zmatek, medik s dvěma muži v rohu ošetřovali podplukovníka, další dva táhli ven zarostlého muže v bezvědomí a dveřmi dovnitř nakukovala spousta zvědavých vojáků. Zdravotník se snažil zastavit krvácení, ale to bylo příliš silné, každou chvíli odhazoval obvaz promočený krví a sahal do zelené brašny pro další. Až po dlouhé době se medikovi povedlo krvácení zmírnit na únosnou úroveň.
,,Kde je ta zatracená sanita, kdy přijedou!“ zeptal se křikem celý zkrvavený medik, ,,nevím jak dlouho mi ještě vydrží, začíná blednout a začíná mít křeče!“
,,Budou tu za chvíli!“ odpověděl pohotově jeden z přihlížejících pěšáků.
   Opravdu, zanedlouho přijela sanita, naložila umírajího podplukovníka a odjela s ním do nemocnice. Jeden z poručíků rozkázal, ať někdo zavolá na velitelství, že jsou bez velitele, opět.

* * *
   
   Generál Ezechiel Hoff seděl pozdě večer v koženém křese v luxusně vybavené kanceláři, na zdech byla zelená tapeta, na podlaze načechraný rudý koberec a na stropě visel luxusní křištálový lustr. Generál seděl a pročítal si něco v dokumentech s označením ,,Top Secret“. Vypadal klidně, i když ho trápily zprávy z posledních dní. Obrátil list a zjistil, že již dočetl poslední stranu, vrátil všechny části do desek a zavázal je. Pomalu se zvedl ze svého křesla, sáhl po dokumentu a vydal se ke dveřím. Jen se dotkl kliky, zazvonil telefon.
,,Rozhodně to není nic důležitého,“ procedil mezi zuby, ,,a pokud je, zavolají znovu.“
   Pomalým, šouravým krokem starého gentlemena došel až do místnosti archivu s tajnými dokumenty, zastrčil desky zpět do police a pohlížel se po dalším, co by si měl nastudovat. Vytáhl složku s nápisem 66. Otočil se a vydal se zpět, cestou přemýšlel o telefonu, jež nezvedl. Doklopítal se do kanceláře, sedl si a čekal až zavolají znovu. Složku nechal ležet na stole bez povšimnutí a jen čekal až někdo zavolá. Díval se upřeně na drahý telefon z mramoru a ebonu, když najednou zaslechl jakoby vzdálený hlas, nerozumněl však co říká, zneklidnilo ho to, ale jen trošku, přece jenom starého generála jen tak něco nerozhází. Zavrtěl se na křesle, protože ho vzala křeč do nohy. Křeč neustupovala a tak se chtěl postavil a projí se po kanceláři, bolest však zesílila natolik, že nebyl schopen vstát, zůstal tedy sedět, otevřel zásuvku, vyndal krabičku léků a jeden si vzal. Úleva byla téměř okamžitá, generál si oddychl když bolest ustoupila. Seděl dál, ale nyní již nečekal na telefon, nýbrž otevřel dokument a začetl se do něj.
   Opět zaslechl vzdálený hlas, nyní mu ale rozumněl: ,,Jsme zpět, zpět, zpět,....“
,,Cože?! Jak je to možné?“ vykřikl do pološera generál.
,,Neptej se, ale jsme opět tady, tady, tady, .....“
,,A proč mi to říkáte, proč už jste mne nezabili!“ křičel generál kolem sebe.
,,Je příliš brzy, brzy, brzy, brzy, ....“ šeptal hlas, ,,ale neboj, nedáme vám šanci, šanci, šanci,...“
O generála se pokoušel infarkt, tuto scénu prožíval v nejděsivějšch snech a nyní ji prožíval naživo.  Štípl se do pravého ucha, bolelo to, byl vzhůru.
Uklidnil se, nabral čerstvý vzduch do plic a vzdorovitě vykřikl směrem vzhůru: ,,Nebojte se, nyní  MY nedáme šanci vám!“
Šeptavý hlas mu již neodpověděl.

   Dalšího rána když se generál probudil, bolela ho nesnesitelně hlava, otevřel noční stolek a napil se z malé lahvičky, v ústech se mu rozlila pachuť zkažených ryb a másla, zašklebil se a zaklepal hlavou. Vstal z postele, umyl se, učesal a oblékl si uniformu, poté vyrazil do kanceláře. Šel ulicemi Londýna líně a bez zaujetí pro okolní svět, tížili ho jeho vlastní myšlenky. Cestou vrazil do jednoho mladíka a bez jakékoli omluvy pokračoval dále. Došel až do budovy ministerstva války, prokázal se svým zvláštním průkazem a sešel do suterénu. Došel pomalu do své kanceláře, pozdravil sekretářku, sundal si kabát a posadil se do křesla.
,,Slečno Fetlová, je přítomen profesor Gudelain?“ otázal se.
,,Nevím pane, musela bych se dojít zeptat, vydržte chviličku prosím,“ odpověděla se vší slušností slečna Fetlová.
,,Děkuji slečno budete moc laskavá.“
Na pracovišti generála panovala vždy příjemná atmosféra, slečna Fetlová, křestním jménem Gregorie, byla žena asi čtyřicetiletá, s prošedivělími vlasy a malou milou tváří
Za chvíli se vrátila do kanceláře, usmála se na generála a řekla: ,,Pane profesor Gudelain je přítomen, chcete ho zavolat?“
,,Ano prosím, zavolejte mi ho a poté nás prosím nechte osamotě,“ požádal generál.
,,Jistě pane, vše zařídím,“ řekla slečna zatímco již odcházela.
   Profesor si dal na čas, přišel asi za 20 minut od doby, kdy generál poslal Gregorii aby ho zavolala. Rozcuchaný muž střední postavy zaklepal a bez počkání na odpověď vstoupil do kanceláře.
,,Zdravím tě starý příteli, co potřebuješ,“ pozdravil usměvavý profesor.
,,Já tě také zdravím, mám nemilé zprávy!“ zvážnil tón generál, ,,prosím posaď se!“
Profesor se posadil do křesílka u malého stolku na podávání kávy, generál se zvedl ze svého křesla, nabídl profesorovi kávu, ten přijal, generál nalil dva šálky z bílé ručně malované konvice, položil je na stolek a posadil se k profesorovi.
,,Jak pokračuje projekt 66?“ zeptal se generál zatímco Gudelain usrkával kávu.
Profesor překvapeně vyprskl kávu a vykulil oči na svého přítele. ,,Jak pokračuje projekt 66?“ řekl ironicky, ,,proč by pokračoval, všichni byli zničeni, už pět let sedá na ten projekt  prach!“
Generál znepokojeně zakroutil hlavou. Profesor udiveně pokračoval: ,,Takže, když se takhle ptáš, to musí znamenat jedinné, Oni se vrátili?!“
,,Ano,... Oni se vrátili!“
,,A jak to víš?“ dožadoval se rozvedení informace profesor.
,,Objevilo už se několik Proroků, jednoho můj syn zabil v sebeobraně... A včera mi vyhrožovali, že...“ nedokončil větu generál.
,,Že co? Že co?“ tázal se netrpělivý profesor.
Generál s nelibostí dokončoval větu pomalým táhlým hlasem: ,,Že nám nyní nedají žádnou šanci, že s námi navždy skoncují! Rozumíš? Vyhlašují nám otevřeně válku, musíme se jim postavit!“
Profesor zíral s otevřenými ústy a v ruce držel šálek, jehož obsah už mezitím vyprázdnil na koberec.
Chvíli bylo ticho. Poté generál řekl svým tvrdým, formálním hlasem: ,,Profesore Hansi Gudelaine, okamžitě vám nařizuji znovu rozběhnout projekt 66, finance obdržíte zítra ráno, odchod!“

Konec třetí části
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Oni!?! Nemožné!
« Odpověď #3 kdy: Leden 10, 2012, 09:10:00 »
Část čtvrtá: Naděje?

   Další den ráno přišel generál do práce celý vykolejený. Otevřel dveře, odhodil kabát směrem na věšák, ten však v letu shodil skleněnou vázu a ta se roztříštila o podlahu, jako příboj o skálu. Mávl rukou, usadil se do křesla a začal pročítat složku 66. Nic ho nezaujalo, začal se zvedat z křesla s úmyslem navštívit profesora Gudelaina a podívat se jak znovu započal projekt, když v tom zazvonil telefon. Generál ho nechal dvakrát zazvonit, pak líně natáhl ruku po sluchátku, to pevně uchopil a milým hlasem řekl: ,,Dobrý den, ministerstvo války, u telefonu generál Ezechiel Hoff.“
Mladý nervózní hlas mu rychle odpověděl: ,,Dobrý den pane generále, volám vám v nemilé záležitosti, váš syn...“
Generálovi začal stékat pot z čela a neslušně přerušil muže na druhé straně: ,,Co se děje s Thomasem? A kdo vůbec volá, nepředstavil jste se!“
,,Velice se omlouvám pane, jmenuji se Nikolaj Ivanov, jsem lékař v nemocnici ve  Folkenstone, váš syn sem byl včera v noci přivezen s vážným poraněním hlavy a ...... nevypadá to dobře, prozatím žije, ale je v hlubokém kómatu. Pane moc mě to mrzí!“
,,Děkuji za informaci, děkuji vám doktore Ivanove!“ řekl jakoby bez citu generál.
,,Nemáte zač pane, kdyby se cokoli změnilo, budeme vás informovat. Nashledanou,“ odpověděl smutným tónem doktor.
   Generál položil sluchátko rozklepanou rukou zpět, i když to byl zkušený voják, ztráta dalšího syna by ho nejspíše zničila. Thomas již ztratil dva své bratry, prvního Olivera zabila jeho žena v afektu a nejmladší ze tří bratrů zahynul při letecké katastrofě, když jako pilot RAF testoval pro letectvo nové letadlo. Generál se už nechtěl účastnit pohřbu dalšího ze svých synů. Z jeho myšlenek ho vytrhlo zaklepání na dveře.
,,Dále!“ řekl generál naštvaně.
Dveře se pomalu otevíraly a do místnosti vstupovala slečna Fetlová ve vzdušných květovaných šatech. Jen vstoupila, začala se omluvat: ,,Dobrý den, pane prosím za odpuštění, můj vnuk Boby měl ráno horečku, nechtěla jsem ho doma nechat samotného a než jsem sehnala někoho na hlídání, bylo už moc hodin, moc se omlouvám.“
Generál se na slečnu nemohl zlobit, už z principu, že oba milovali své nejbližší.
,,Já se nezlobím, nic se neděje slečno, stejně není nic na práci,“ odvětil generál jak nejmileji mohl.
   Slečna se usadila ke svému pracovnímu stolu vedle dveří a čekala, až jí generál dá něco na práci, nic však neříkal a tak si začala listovat v módním časopise, jelikož seděla ke generálovi zády, netušila, co se za ní děje.
   Až po padesáti minutách pročítání časopisu z roku 1938 se slečna otočila a to co viděla jí vyrazilo dech. Celá se rozklepala, opřela se o stůl, napřímila se a tichým vyděšeným hlasem se zeptala: ,,Pane, je vám něco?“ Generál neodpověděl, místo toho strnule seděl opřený o opěradlo, oči stočené vzhůru, ústa otevřená a paže položené na stole, který už pokrývala silná vrstva krve skapávající po malých kapkách dolů na koberec. ,,Pane bože, generál je mrtev,“ procitla slečna Fetlová v hysterický křik. Vyběhla na chodbu a pokračovala v křiku, z okolních kanceláří již mezitím vykukovali další vysocí důstojníci. Žena běžela po chodbě až surově narazila do hubeného mladého muže s mečem u pasu. ,,Co tady řvete ženská, zbláznila jste se,“ okřikl slečnu zatímco jí pomáhla zpět na nohy, náraz ji totiž srazil na zem.
,,Pane plukovníku Tercio, pan Hoff je asi mrtvý!“ řekla rychle a stále jaksi hystericky vyděšená slečna.
,,Cože?“ zakřičel plukovník Tercio a slečnu odstrčil na stranu. Jeho atletické tělo se dalo do pohybu, bežel dlouhou chodbou a poté prudce zabočil do generálovi kancelář, vběhl dovnitř a nevěřil vlastním očím, slečna Fetlová nelhala, generál Hoff byl stále ve stejné poloze. Za plukovníkem se již valila horda zvědavců ze všech různých koutů podzemní části ministerstva, plukovník Tercio se otočil a urychleně zabouchl dveře a zamknul klíčem, který generál Hoff vždy nechával v zámku.
,,Všichni se rozejděte, tady není nic k vidění!“ křičel na dav přes zavřené dveře.
A poté křikem snad ještě silnějším dodal: ,,A někdo zavolejte vojesnkou policii, chci majora  Normana! Rozumíte? Jedině majora Normana!“
Plukovník zůstal zamčený v kanceláři, otočil se od dveří zpět k mrtvému tělu svého přítele. Ničeho se nedotýkal, jen pomalu obcházel tento hrůzný výjev.
,,Proč jsi volal ty nicky, moc dobře víš kdo to udělal, udělal, udělal, ...“ začal nečekaně mluvit záhadný šepot.
,,Jistě že vým, že vy, už jsem se dozvěděl, že jste se vrátili, já Ezechiela pomstím!“ odpověděl plukovník, jež nebyl šepotem nikterak překvapen.
,,Víte jen co mě zajímá?“ zeptal se naprosto klidně a vyrovnaně, ztráta kamaráda ho sice zasáhla,  ale nedával to najevo.
,,Co vás zajímá?... My víme! Proč jsme to neudělali dříve, že?“ odpověděl šepot pomalu a táhle.
,,Ano přesně to, oba jsme obětovali vašemu zničení velkou část života, tak proč jste ho zabili až teď?“
,,Prostě se nám chtělo, milujeme výzvy, nic jiného v tom nehledejte!“ znělo mísntostí výsměšně.
,,Takže teď musel přijít na něco tak zásadního, že už by to nebyla výzva ale sebevražda, nechat ho naživu! Je to tak?“ vysmál se šepotu plukovník Tercio.
Na chvíli bylo v kanceláři hrobové ticho, šepot i plukovník mlčeli. Až po další chvíli začal šepot opět mluvit: ,,Přeber si to jak chceš ubohý plukovníku!“
Plukovník se pousmál a poté hrdě odpověděl: ,,Takže ano, přišel na něco jak vás efektivně zničiť! A já ho nyní zastoupím! A jestli na to nepřijdu tak to vyřešíme jako za stara!“ Po těchto slovech plukovník vytáhl meč a namířil ho směrem k nebi a řekl: ,,Pamatujete si tohle? Tak mi sem jednoho pošlete! A nebo se snad bojíte?!“
Nikod už nemluvil, plukovník vrátil meč zpět do pochvy. Zanedlouho na to někdo zaklepal na dveře. Plukovník je pootevřel, a když uviděl známou tvář majora Normana, pustil ho dovnitř.
,,Není to pěkný pohled!“ varoval plukovník majora a jeho techniky, ,,jinak je jasné kdo to udělal, ale potřebujeme uklidnit okolí, musíte si vraha vymyslet, vezměte nějakého slabomyslného z ústavu, obviňte ho, odsuďte a zavřete zpět. Se slečnou Fetlovou musíte domluvit, že nic neviděla, že ho našla až v tomto stavu. To je vše co jsem vám chtěl, dejte se do práce!“
,,Jistě pane!“ přijal rozkazy major a dal se svým týmem do práce.

***

   Profesor Hans Gudelain mezitím bádal ve své malé uzavřené místnosti vedle laboratoře, nerad pracoval se „svým“ týmem, ale jeho výzkum vždy pokračoval správným směrem. Byl všestraně zaměřený, zvládal chemii, stejně jako balistiku a byl otcem mnohých nápadů. Projekt 66 byl ale vyjímkou, zadání bylo příliš složité a materiálu na zkoušky byl zoufalý nedostatek, proto i přes značný čas, který mu výzkumníci věnovali (trval již asi 21 let a poté nastala pětiletá pauza až do jeho obnovení), nebyly k dispozici žádné pozitivnější výsledky.
   Samotný profesor byl muž věku kolem šedesátky, střední postavy, podlouhlých vždy rozcuchaných prošedivělých vlasů. Jeho tvář byla kulatá s malými šedými očky. Často se usmíval a rozdával radost kolem sebe, i nyní byl na jeho tváři úsměv přítomen, to ale jen proto, že o smrti generála Hoffa neměl zatím ani ponětí.
   Stál u stolu, v každé ruce měl jednu erlenmayerovu baňku, povzdechl si a poté vliv jednu do druhé, postavil je na těžký betonový laboratorní stůl a nechal látky volně reagovat. Stál u stolu v rozepnutém bílém splívavém plášti, bez rukavic, i bez jakýchkoli jiných ochraných prostředků. Na chvíli se podíval z okna, zasnil se, ale po chvíli ho cosi začalo dráždit ke kašli, několikrát odkašlal, až ho napadlo podívat se na erlenku na stole. Z té se už valil silný zeleno-žlutý plyn.
,,Já idiot starý, chlór!“ řekl Gudelain pobaveně.
V klidu vzal baňku do rukou a postavil ji do zapnuté digestoře. Několikrát si znovu odkašlal, došel k oknu, otevřel ho a do zatuchlé místnůstky vpustil trochu příjemného čerstvého vzduchu.

***
       
        Thomas ležel na nemocničním lůžku, byl připojený na všelijaké možné i nemožné přístroje, jež mu měli pomoci zotavit se z jeho vážného zranění. Hlavu měl celou zahalenou v obvazech, byly vidět jen otvory pro oči, nos a ústa. Ležel na pokoji sám a přede dveřmi stáli dva strážní. Thomas neustále vykřikoval různá nesourodá slova, po každém z těchto výkřiků se jeden strážný nahnul k malému okénku na dveřích pokoje a nahlédl dovnitř zda je vše v pořádku, vždy bylo. Vypadalo to, že v nemocnici bude klid, ten však neměl trvat dlouho.
   Třikrát se ozval táhlý zvuk sirén. „Letadla! Bombardují nás!“ znělo nemocnicí.
Většina personálu zůstala s pacienty na povrchu, nikdo se neběžel schovat do sklepního improvizovaného krytu. Nastal zmatek, po chodbách běhalo několik lékařů a uklidňovali nejenom pacienty ale i sestry. Primář chirurgického oddělení běžel po chodbě a křičel: ,, V klidu, nic se neděje, nebudou přece bombardovat nemocnici, nejsou přece nelid......,“ větu již nedokončil, protože mu hlavou po prvním výbuchu prolétla kovová traverza vymrštěná od okna a primáře jistě usmrtila. Následovali další výbuchy, budova se otřásala v základech. U zavřených dveří se krčili oba strážící a rukama si zakrývali hlavy.
   Mohutný nálet pomalu utichal, jak se začínal usazovat prach, bylo vidět více a více utrpení. Mrtvá těla lékařů a zdravotnického personálu ležela rovnoměrně roztroušena stejně tak i těla pacientů, přišli do nemocnice aby se vypořádali s neduhy, místo toho našli smrt. Několik málo postav se začínalo zvedat ze sutin, nejdříve se zvedli dva lékaři, i přestože byli oba poraněni, nechyběla jim lékařská čest a začali pomáhat těm, co na tom byli hůře než oni. Oba strážní byli v pořádku a šli pomáhat lékařům v jejich nelekém úkolu.
   Lékař se sklonil nad pacientem a vyšetřoval poranění břicha, ohnul se k muži, přiložil ucho k břichu, znovu se narovnal chtěl něco říci, ale náhle ucítil palčivou bolest v břiše, podíval se na své břicho, trčel z něj malinký kousek čehosi, co vypadalo jako bodák. Neznámý stojící za ním se opřel nohou o jeho záda a vší silou zatáhl za pušku a vytáhl ji i s bodákem.
,,Co to je?“ zakřičel jeden z Thomasových strážců.
,,Němci! Střílej!“ odpověděl druhý.
   Oba hrdiní vojáci vytáhli pistole a začali střílet, dva němci padli, hrdinové však nemohli vzdorovat velké přesile asi čtyřiceti mužů, jež se nečekaně vynořili z prachu. Oba padli bok po boku. Němečtí vojáci šli na jistotu, vykopli dveře jednoho z mála téměř nepoškozených pokojů, něco křikli, dva muži vzali Thomase a přeložili ho na nosítka, dorazili raněné a začali se vracet směrem k pobřeží.

Konec čtvrté části
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Oni!?! Nemožné!
« Odpověď #4 kdy: Leden 24, 2012, 05:36:46 »
Část pátá: Vzpoura

   Odpoledne stejného dne, kdy byl Thomas unesen a jeho otec zabit, se k rozbombardované nemocnici rozjel na pomoc jeden z praporů pobřežní stráže. Vojáci, jež byli povětšinou poprvé konfrotováni s válkou jinou než leteckou, nevěřili vlastním očím. Spořádaně seskákali z nákladních vozidel a nepřestávali žasnout nad tím co vidí. Nemocnice byla téměř srovnána se zemí, jen několik zdí stálo kolmo k zemi, ostatní se válely rozvalené po okolí. Mezi troskami, kusy skla, kovovými výztužemi, nábytkem, zdravotnickým materiálem a dalšími věcmi ležela těla nemocných i lékařů.
   Skupinka velitelů se sešla a projednávala další postup, zatímco se několik zdravotníků s vojáky snažilo najít nějaký náznak života. Chodili od těla k tělu a většinou mohli pouze konstatovat smrt. Bylo až k nevíře, jak byl nálet přesný, zasažena byla pouze nemocnice a přilehlé blízké okolí, taková přesnost byla nevídaná! A co bylo také nevídané, byl fakt, že se cílem stalo právě civilní zdravotnické zařízení. Prohledávání trosek pokračovalo a velitelský štáb roty se nepřestával radit.    Několik obyčejných vojáků stálo tiše opodál, v ruce měl každý z nich cigaretu a od úst vypouštěli obláčky těžkého tmavého dýmu.
Jeden z nich si odkašlal a řekl: ,,Sakra, ta cigareta je nějaká divná!“
,,Máš recht, jsou fakt hnusný!“ přidal se k hovoru druhý, výrazně zrzavý vojín s velkým nosem.
,,Ale buďte rádi, že apoň něco máme!“ řekl rázným hlasem vojín mešího vzrůstu s růžencem na krku.
,,To je zase pravda!“ řekli téměř sborem ostatní.
   Štáb se radil dál a skoro to vypadalo, že plánují invazi do Francie nebo nějakou jinou operaci velkého rozsahu. Nic se nedělo ani po hodině, důstojníci spíše tlachali, než aby něco řešili, zdravotníci stále hledali přeživší, jen několik dalších mužů začalo odklízet těla z trosek a shromažďovat je na plácku před nemocnicí. Ostatní vojáci dále postávali a ani se neobtěžovali jim pomoct. I když následující okamžiky již tak klidné být neměly.
   Skupinka, jež si před časem stěžovala na kvalitu kuřiva, stála dále osamoceně u nákladního vozu. Většinou to byli silní kuřáci, a tak zapalovali jednu cigaretu za druhou. Právě když si ten plavovlasý mrňous s růžencem zapálil další, stala se mu nečekaná věc.Vojín pomalu přibližoval sirku k cigaretě, kterou držel v ústech. Cigaretu zapálil, potáhl, odkašlal si a odplivnul, v plivanci byla patrná stopa krve, vojín si ji však nevšímal. Cigaretu oklepl o nohu, a když se cigaretou opět dotkl rtů, celý se ocitl v ohni, prostě vzplanul. Vojáci kolem něj uskočili, strhli ze sebe blůzy a snažili se ho uhasit. Hořící voják se již mezitím vrhl na zem a začal se válet. Hašení nepomáhalo, zářivě modré plameny šlehali nadále, to už si toho všimli i důstojníci.
,,Co to je?“ zakřičel major, ,, .... No tak, uhaste ho!“
,,Nejde to!“ křičeli zoufalí vojáci, zatímco svými blůzami stále ,,bili“ svého kamaráda, bohužel bezvýsledně. Světlovlasý vojín, který již mezitím ztratil vědomí, se škvařil v plamenech. Vojáci neustávali ve svém snažení, bylo však vidět, že je marné. Plameny se uhasit nedaly. Až teprve, když vojínovo srdce dotlouklo, plameny rázem zmizely. Na zemi leželo ohořelé a seškvařené tělo, vojáci sundali pokrívky hlavy a vzdali mrtvému hold.
,,No tak, zkuste ho oživit!“ řekl vůdcovsky major.
,,S prominutím pane majore,.. jste snad úplnej debil, nevidíte, že je tuhej!“ rozvášnil se nad mrtvým kamarádem zrzek.
,,Jak to se mnou mluvíte, za tohle budete pykat!“ nenechal si major líbit urážku. Následně vytáhl z pouzdra revolver, namířil ho na drzého vojína a vystřelil. Vojín spadl na zem. Všichni okolo oněměli úžasem a zděšením zároveň. Uplynulo pár tichých sekund.
   Major mlčky vrátil revolver zpět do pouzdra a s tvrdým výrazem v obličeji se otočil k užaslému mužstvu. ,,Takhle dopadne každý, každý z vás!“ vyřkl nesmyslnou frázi.
,,Pane posloucháte se vůbec, co to říkáte?“ řekl odvážný a nebo potěšilý voják tmavší pleti.
,,Jen pravdu!“ odvětil major s nelidským výrazem v obličeji. Následoval rychlý sled událostí, opět vytažený revolver, opět výstřel a další mrtvý byl na světě.
,,Jak jsem říkal! Každý z vás!“ pronesl absolutisticky k vyděšenému mužstvu velitel. Barva očí se mu změnila z příjemně hnědé na temně rudou a zorničky se neuvěřitelně zúžili.
   Dalšího mrtvého spolubojovníka již někteří vojáci nevydrželi a namířili své pušky na důstojníka pevně svírajícího revolver.
,,Pane... odložte tu zbraň!“ zakřičel na šíleného muže jeden z nich.
,,Děláte si legraci, zbláznili jste se? Tohle je vzpoura, všechny vás postřílím!“ křičel na vlastní vojáky pomatený důstojník.
,,Pane!“ začal uštěpačně další z vojáků, ,,moc dobře víme, že vám zbývají čtyři náboje, všechny nás nezabijete, odložte to, nebo budeme střílet!“ dokočil větu voják s jemným úšklebkem.
Stále více a více vojáků pozvedalo své zbraně a mířili s nimi na svého, nyní již asi bývalého, velitele.
,,Nic nebude, neustoupím nátlaku smrtelníků!“ mluvil opět nejasně major, jeho hlas se však začal měnit na hluboký démonický. Ve svěšené ruce držel revolver a prozatím ho nehodlal namířit na nikoho ze svých mužů. Vojáci stáli v úžasu, mířili na zmateného muže, ael  nikdo si nedovolil vystřelit.
   Velitel si přestal všímat okolí. Ruce i s revolverem přitiskl k hlavě, jako by mu jí drtila nesnesitelná bolest a začal křičet opět svým přirozeným hlasem: ,,Ať už jste kdokoli, mne nedostanete... Mne ne! Táhněte pryč! Podívejte co jsem udělal! To jste chtěli? Táhněte!“
Vojáci nedýchali úžasem, nechápali co se děje
Major spadl na kolena, ruce měl stále pevně přitisklé k hlavě, ale revolver se uvolnil a vypadl mu z ruky. Jeden z přihlížejících neozbrojených po něm okamžitě skočil, major však nevypadal, že by ho chtěl sebrat zpět, zabýval se nyní spíše drtivou bolestí, jež ho sužovala.
Velitel zvedl oči k nebesům a začal opět křičet: ,,Nechte nás na pokoji, nechte nás! Co nám chcete, nic jsme vám neudělali! Jestli chcete mojí duši, tak zabte mne, nechte mé muže na pokoji, rozumíte? Vemte si mě! Nevím kdo jste, ani to nechci vědět, ale vemte si mé tělo, mou duši, můj život!“ Po těchto slovech spadl velitel tváří do bahna, mrtvý ale nebyl, jen se nekontrolovaně třásl a něco mumlal. Zdravotníci k němu okamžitě přiklekli a snažili se pomoct.
   Mezitím se mezi vojáky rozvířila debata.
,,Nechme ho chcípnout!“ navrhoval první.
,,Jo, jo, je to pravda, zabil dva z nás!“ přitakal mu druhý.
,,Uklidněte se, nemáte právo vynášet rozsudky a nevypadalo to, že za to může!“ uklidňoval nově vzniklou napjatou situaci jeden z poručíků.
,,Takže za to můžu já!“ osočil se další z vojáků.
,,Poručíku, proberte se, nikdo nás nemůže ovládat, jen mi sami!“ řekl celkem klidně brýlatý vojín.
,,Doufám že máte pravdu! Přesto vám nařizuji, ošetřtit ho a odeslat do nemocnice! Nyní tady velím já!“ vzchopil se poručík.

***

   Zaklepání na dveře a do zatuchlé soukromé laboratoře profesora Gudelaina vešel plukovník Tercio. Profesor se zrovna skláněl nad stolem. Tercio si sundal brygadírku z hlavy.
,,Nejdu nev.. Neruším?“ otázal se plukovník mírně nervózním hlasem.
,,Ale vůbec ne příteli,“ řekl profesor, příteli oslovoval téměř každého.
,,Vemte místo!“ dodal a smetl ze židle několik popsaných papírů.
,,Děkuji profesore, přicházím v nemilé záležitosti!“ pronesl Tercio zatímco si opatrně sedal na zjevně špinavou židli.
,,A jaké..?“ zeptal se profesor nechápavě.
,,Jjistě jste si všiml nedávného zmatku na našem oddělení,“ řekl Tercio s nervozitou v hlase a chtěl dále pokračovat, Gudelain byl však rychlejší: ,,Nikoli, nevšiml, trávím většinu času v laboratoři a k odchodům a příchodům používvám zásadně svého soukromého vchodu, a nebo východu při opačném směru přirozeně, na chodbu se vůbec nedostanu, a jelikož jsme od ostatních dosti, jak bych to řekl... zašantročeni, ano to je to správné slovo, nedolehne k nám mnoho sebedůležitějších zpráv. Tak asi takhle. Tak šup sem s informacemi.“ dokočil souvětí poťouchle Gudelain.
,,Radši byste se měl posadit!“ doporučil Tercio starostlivě.
,,Se mnou nehne ani pár volů, tak to vyklopte!“ docházela trpělivost profesorovi, nepřestával však býti příjemným.
,,Hoff je mrtev!“ vychrlil ze sebe plukovník.
Gudelain svěsil hlavu a zasmušile dodal: ,,Chudák, tak mladý, zemřel na následky střelné rány do hlavy že?“
Tercio byl vyveden z míry a tak musel nic netušícího profesora ještě více zklamat: ,,Pane, Thomas nezemřel, nemocnice sice byla bombardována, zatím se pohřešuje, ale on zatím prokazatelně mrtvý není!“
Gudelain se zamyslel a s roztržitosí génia dodal: ,,Pokud vím, Ezechiel více synů již neměl, Thomas byl poslední, nebo ne!“
Tercio se nadechl a zklamán profesorovou nechápavostí ,,vyložil karty na stůl“: ,,Ezechiel je mrtev! Generál Ezechiel Hoff!“
,,Vím!“ reagoval Gudelain a mávl rukou.
,,Cože? A proč jste mi to neřekl dříve?“ řekl nechápavě a zároveň překvapeně Tercio.
,,To vám nemohu říci, prostě to vím, i když od vás to poprvé slyším jako informaci!“ zašeptal Gudelain tajemně.
,,Mě můžete říct vše, já generála viděl, vím že to udělali Oni, nebo jak jim říkáte!“ suveréně zasypal informacemi a zároveň otázkami plukovník profesora.
Gudelain, ač se divil, nedal to najevo a jen suše a nepřátelsky pronesl: ,,Plukovníku to vůbec nespadá do vaší agendy! Vy máte zkoumat ty... vykopávky, ty... artefakty, nepleťte se do naší práce, nechcete-li dopadnout jako generál!“
Plukovník Gabriel Tercio se zvedl ze židle a bez rozloučení začal odcházet, jen mezi dveřmi tiše pronesl: ,,Zabili mi otce a kamarády, já se dozvím kdo jsou za každou cenu a vy ani nidko jiný mi v tom nebude stát v cestě! Chtěl jsem spolupracovat profesore, ale vypadá to, že každý máme o zájmech celého světa asi jiné mínění, sbohem!“
Poté se už jen ozvalo prudké zavření dveří.
,,Ach Tercio, nevíte do čeho se pouštíte...“ tiše zabědoval Gudelain.

Konec páté části
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Oni!?! Nemožné!
« Odpověď #5 kdy: Květen 17, 2012, 02:41:15 »
Část šestá:Návštěva

   Plukovník Tercio vrazil do své kaceláře v ne zrovna nejlepším rozpoložení. Po prudkém otevření dveří následoval nezvladatelný výlev vzteku, který si vybil na nevinné židli - rozkopal ji, rozlámal ji, prostě dočista ji zničil. S rudým obličejem poté otevřel barovou skříňku, vytáhl lahev nějakého tvrdého alkoholu, asi džinu. Lahev postavil na strohý dřevěný pracovní stůl, sáhl po sklence, otevřel lahev a právě když to vypadalo, že si nalije, uklidnil se, s bouchnutím položil lahev zpět na stůl a zašrouboval uzávěr.
Začal si mluvit pro sebe: ,,Přece teď nezačnu pít, nepil jsem nikdy, tak nyní taky ne!“
Náhle ho opět přepadl vztek, vzal lahev džinu a hodil ji na zeď. Rozbila se na malé ostré kousky a ty se rozletěly po celé kanceláři.
   Místnost to nebyla velká, ale za to přeplňená, v pravém rohu stála vysoká hromada nejrůznějších popsaných i nepopsaných papírů, spisů, brožur a dalších tiskovin. V levém rohu oproti tomu stály dva majestátní trezory s tajným obsahem, oproti vchodu stál pracovní stůl a za ním byla obyčejná dřevěná židle, na níž právě seděl plukovník. Na zdi za ním visela spousta různých druhů zbraní, asi tři muškety, několik pušek z Velké války a samozřejmě  také několik sečných zbraní. Po plukovníkovo pravé ruce byl stolek, na němž stála celkem dlouhá, hosnosně vypadající dřevěná krabička, víko bylo odklopené a uvnitř ležel meč, byl to právě ten meč, který Tercio obvykle nosil u pasu, když byl však v kanceláři, odkládal ho na toto místo a nikdy by nedopustil, kdyby se tohoto meče dotkla cizí ruka, byl to jeho nejcenější majetek, protože se s ním pojila silná vzpomínka, silnější než si kdokoliv z nás dovede představit.
   Celá událost se udála před dvanácti lety, když Gabriel teprve stál na prahu dospělosti (bylo mu 14 let). Když se vracel ze školy, napadlo ho, že navštíví svého otce, který pracoval na ministerstvu války na odboru Záhad a (dosud) nevysvětlených jevů, jelikož zde byl celkem častým návštěvníkem, většina personálu ho znala, a tak mohl projít i přísnými bezpečnostními kontrolami i bez průkazu. Gabriel doslova doskákal až ke dveřím na nichž bylo napsáno: Výzkum nekonvenčních nepřátel, vedoucí: plk. Michael Tercio, asistent vedoucího: mjr. Ezechiel Hoff. Vešel do dveří bez zaklepání, v kanceláři seděl jen jeho otec, svého syna miloval a tak jeho neočekávanou návštěvu uvítal, vytrhla ho totiž z nudného papírování. Gabriel si sedl na židli vedle svého otce a ,,hráli“ si se služební zbraní, malý Tercio prováděl rozborku a sborku jako zkušený voják. Seděli by dále, kdyby nedostal plukovník podivné tušení, zvedl se, poslal syna za dveře a tasil meč.
   Gabriel stál za dveřmi a nechápal co se děje, tohle mu otec nikdy dříve neudělal, opřel ucho o tlusté dubové dveře a zevnitř zaslech směs nadávek a zvuků od šlehů mečem. Pomalu stiskl kliku a opatrně pootevřel dveře, nahlédl dovnitř. Plukovník se oháněl mečem a vypadalo to, že šermuje, nepřítel tam ale žádný nebyl. Některé plukovníkovi údery se však jevili, jako kdyby je někdo zastavoval. Po jednom výpadu se na meči obejvila tenká vrstvička čehosi černého, černého jako nerafinovaná ropa. Právě v tom okamžiku si plukovník všiml, že ho syn pozoruje, otřel si pot z čela a zakřičel na něj: ,,Gabrieli, co jsem ti řekl! Mazej pryč!“ Gabriel zabouchl dveře a odběhl pryč. Běžel pro majora Hoffa. Nikde ho nemohl najít a když ho konečně objevil, bylo už pozdě. Major Hoff do kanceláře malého Gabriela radši ani nepustil, musel sedět a čekat na sedačce na chodbě. Otce už viděl pouze na nosítkách, to byl však překryt kusem látky. Když ho nesli po chodbě, jeden z vojáků zakopl a tělo plukovníka spadla na podlahu. Gabriel přes slzy viděl nezapomenutelný výjev, tělo bylo nelidksy poškozené, všechny končetiny byly zlámané a trčely z nich kosti, oči na obličeji chyběly a nos také. Na těle bylo také patrné šřámy od sečných zbraní. Malý ale tvrdý chlapec přísahal pomstu tomu, kdo tohle jeho otci způsobil.
   Po tom co si Tercio přehrál celou vzpomínku, zhostil se ho podivný pocit. Sílila v něm pochybnost, že mu vzpomínku někdo pozměnil, že někoho v kanceláři viděl, nemohl si však vzpomenout koho. Přemýšlel usilovně, tak usilovně až si nevšiml, že někdo zaklepal na dveře. Snažil se vzpomenout koho to viděl, kdo šermoval s jeho otcem a kdo ho zabil. Zaklapání na dveře se ozvalo znovu, ale Tercio si ho opět nevšiml. Vzpomínka se však jevila tak jasně, tak dokonale, neustále dokola viděl výjev, kdy jeho otec šermuje se vzduchem. Byl si ale jist, že takto to jako malý neviděl. Opět někdo zaklepal na dveře, nyní již plukovník slyšel.
,,Dále!“ řekl potichu, dveře se však neotevřeli.
,,Dále!“ zopakoval hlasitěji a do místnosti vstoupil mladý voják v uniformě s čepicí v ruce.
,,Zdravím Gabrieli!“ řekl ten muž.
Tercio se objevila jisrka v očích a řekl: ,,Také tě zdravím příteli! Dlouho jsem tě neviděl! Co děláš? Jak se máš? Nebo počkej, přišel jsi v nějaké důležité záležitosti?“
„Ano i ne,“ řekl ten muž, ,,přišel jsem se ti omluvit za chování svého otce, on to tak nemyslel!“
,,Stefane, proč by jsi se měl omlouvat za svého otce, to já bych se jemu měl omlouvat za své chování, choval jsem se jako idiot,.. ne jako prase, choval jsem se velice nezdvořile, tvému otci se musím dojít omluvit já!“ řekl plukovník.
   Stefan Gudelain byl synem profesora Gudelaina, sloužil v tajné vojenské jednotce jež spadala pod velení vedoucího úseku Výzkumu nekonvečních nepřátel, tedy pod velení generála Ezechiela Hoffa, ten byl však nyní mrtví. Možná se přišel ujmout vedení této agendy, to by však bylo vysoce nepravděpodobné, jelikož měl příliš nízkou hodnost – byl pouhým poručíkem.
   ,,A vlastně jsem přišel ještě v jedné záležitosti,“ řekl stydlivě Stefan, ,,můj otec tě žádá,“ větu však dokončil jen dlouhým nádechem.
,,Oč mě tvůj otec žádá?“ vstoupil do nádechu Tercio.
,,Žádá tě o velikou službu, vlastně o dvě,“ rozváděl pomalu informace poručík, ,,můj otec by tě chtěl požádat, zda-li by jsi se nechtěl ujmout velení v naší speciální jednotce....“
,,A co je to za jednotku?“ skočil poručíkovi do řeči Tercio s neskonalou dychtivostí. Už si sebe představoval jako velitele pluku a ne jako obyčejného úředníka ve výzkumném ústavu armády.    Vlastně nebyl tak obyčejným úředníkem, byl expertem v oblasti amuletů a jejich působení na člověka, jeho skutky a další věci s amulety spojené. Vždy však chtěl stát v čele nějaké jednotky a nyní by se mu taková nabídka naskytla, nebyl si však jist zda-li by to zvládl a taktéž ho zajímalo o jakou jednotku půjde, možná pěchoty, možná tanků, ale možná jen nějakého bezvýznamného pluku pobřežní stráže. Tercio chtěl vést své muže do útoku, sníval o tom jak padne v první linii proti nepřemožitelnému obranému postavení, a když uvidí vojáci jeho hrdinou oběť, posílí to jejich motivaci a oni přemůžou sebelepšího nepřítele, aby pomstili svého velitele, o tomhle Tercio snil jako o ničem na světě. Chtěl se totiž setkat se svým otcem na druhé straně co nejdříve, ne však dříve než se pomstí.
   ,,Jednotka pro boj s nekonvečními nepřáteli!“ řekl Stefan.
,,Taková existuje?“ divil se Tercio.
,,Ano existuje! Založil ji generál Hoff, máme za úkol jejich vyhledávání a likvidaci!“
,,A jak velká je to jednotka, prapor anebo snad pluk?“ zeptal se Gabriel dychtivě.
,,Prapor? Pluk? Prosímtě Gabrieli nebuď blázen! Celá naše jednotka je asi o velikosti čety a velí jí generál, ty by jsi velel jednomu družstvu!“
Plukovík vyvalil oči a naprosto šokován nesmyslnou iformací řekl: ,,S prominutím Stefane, to se už celé velení zblázilo, já plukovník, opakuji PLUKOVNÍK, budu velet družstvu, v názvu mé hodnosti stojí, že mám velet pluku ne družstvu, tak s tímhle můžeš jít do háje!“
Stefan stál jako opařený, zároveň byl však hluboce zklamaný chováním svého nejlepšího přítele. Odkašlal si a nepříjemně řekl: ,,Gabrieli, vážně jsem si nemyslel, že ty jsi takový, takový ... , nevím jak to mám říct, nechci již s tebou dále hovořit, nabídka se ruší,...“
Tercio přerušil mladého Gudelaina:,,Jaká nabídka, potupa by to byla, víš co táhni, táhni za svým otcem, jste všichni jedna pakáž!“
,,Nemáš žádnou úctu k nikomu, milerád odejdu, sbohem!“ řekl Stefan a začal odcházet.
,,Jen vypadni poručíčku, padej a nevracej se!“ křičel za odcházejícím plukovník.
Dveře se hlasitě zabouchly.
   Tercio vyčerpaně a překvapivě uspokojeně seděl dál na své židli.
,,Výborně plukovníku, hodíte se k nám,“ řekl z nenadání šeptavý hlas a před plukovíkovým stolem se objevil oblak hustého šedého dýmu. Dým se různě převaloval a za chvíli se z něho začalo cosi zhmotňovat. Byla to postava podobná lidské.
,,Těší mne plukovníku!“ řekla osoba, zpola stále zahalená v dýmu, natahující šedou ruku ke stolu plukovíka Tercia.

Konec šesté části.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Oni!?! Nemožné!
« Odpověď #6 kdy: Září 13, 2012, 12:48:22 »
Část sedmá: Strach a zmatení

   Stefan seděl nepřítomně za volantem svého osobního vozidla, vracel se z Londýna zpět do výcvikového prostoru své jednotky. Řídil bez přemýšlení a bylo velkým zázrakem, že zatím nehavaroval. Projížděl ostrými zatáčkami a světla jeho vozu osvětlovala pouze úzký pruh silnice před ním, byla už noc, v Londýně se zdržel dlouho a nyní se vracel za tmy.
   Asi sto metrů před vozem si Stefan náhle všiml červeného odrazu od svých světel.
,,Vojenská policie, co mi můžou chtít?“ procedil nepříjemně mezi zuby.
Zpomalil a zajel ke kraji, tam už stáli dva muži v béžových uniformách, jež měli na paži bílou pásku s písmeny MP. Stefan otevřel dveře a vystoupil ven.
,,Dobrý večer pánové, co potřebujete?“
,,Dobrý večer, poručíku. Pouze kontrolujeme, jedete nevojenským vozem, mysleli jsme, že jste civil. Máte doufám povolení pro jízdu vlastním automobilem?“ řekl unaveným hlasem jeden z příslušníků.
,,Jistě že mám, chcete ho vidět?“ zeptal se ne moc nadšeně Stefan, protože nevěděl, kde toto povolení vůbec má.
,,Ne, to nebude potřeba, my vám věříme, sloužíme přece všichni vlasti,“ řekl celkem klidně vojenský policista.
Stáli na rovném úseku silnice v hustém lese, nebylo vidět skoro na krok, jaká byla tma. Policisté si šli prohlédnout vůz a Stefana nechali stát na místě, byl zvyklý na takové kontroly, takže věděl, že musí prostě chvilku počkat a pak mu dají pokoj. Stál znuděně a očima brouzdal po lese, něco se mu nezdálo, prostě jak se říká, cítil něco v kostech. Koukal skrz hustou tmu, ale to mu nebylo moc platné, raději se snažil poslouchat. Otáčel hlavou a stále víc a víc nervóznější hledal to, co mu nedalo klidu. Něco jako kdyby je obcházelo. Rozhodně tu ti tři nebyli sami.
   Policisté byli nějak moc důkladní, vypadalo to, že budou snad kontrolovat i  tlak v pnaumatikách.
,,Že vás to baví, pitomci, dokončete to, ať z tohohle zasranýho místa můžu vypadnout!“ mumlal si pro sebe poručík. Stále pozoroval okolí a najednou si všiml, že se v keři asi 15 metrů před ním něco hýbe, bez varování se hluk ozval i z druhé strany cesty. Poručík otáčel hlavou a kam se podíval, slyšel zvuky, to už znejistili i příslušníci vojenské policie.
,,Pánové, nejsme tu sami, máte zbraně?“ šeptal na policity nenápadně Stefan.
,,V autě je jeden Thomson, jinak u sebe máme revolvery,“ řekl jeden a hlasitě při tom nervozitou polkl naprázdno.
,,Kašleme na něj, opatrně a pomalu nasedněte do mého auta, tady něco nehraje!“ řekl rozhodným tónem mladý Gudelain.
Policisté i Stefan se pomalu, ale opravdu velice pomalu, sunuli k autu. Snažili se být co nejméně nápadnými, šoupali nohy těsně nad zemí. Hluk neustávaL, právě naopak, byl silnější a silnější. Všichni tři tedy přidali a urychleně naskákali do auta. Právě když všichni najednou, rychle a tedy hlasitě zavřeli dveře, ozval se z křoví lidský křik. Křik sílil víc a víc, zněl, jako kdyby byl někdo nelidsky mučen. Nikdo z osazenstva auta však tomuto křiku nevěnoval pozornost, všichni se chtěli zachránit. Stefa urychleně nastartoval a dupl na plyn, začali tohle místo opouštět. Jeli rychle a poručíka Gudelaina ani nenapadlo se podívat do zpětného zrcátka, kdyby to však udělal, možná by vozidlo raději otočil a vrátil se zpět, aby tomu mohl zabránit...
   Cesta do základny se zdála být nekonečná, policisté byli zmatení, protože touto cestou nikdy nejeli, nikdo jí nejel, pokud nebyl z úzkého okruhu pracovníků nebo vojáků zde sloužících. Základna byla tajná a dobře skryta v hlubokých lesích. Až konečně po dvou dlouhých nočních hodinách uviděl Stefan vjezd do nitra výcvikového tábora Speciálního oddílu pro boj s nekonvečními nepřáteli. Stefan se uklidnil a zpomalil, uvědomil si, že policisty dovnitř nepustí, protože nemají povolení pro vstup. Zpomalil a  zajel ke kontrolnímu stanovišti.
,,Dobrý večer, poručíku, co tak pozdě?  ... A sakra koho to vezete? MPáky? A mají povolení ke vstupu?“ vychrlil ze sebe mladý brýlatý desátník.
,,Nemají desátníku, po cestě jsem se setkal s Nimi, byli u toho, nechtěl jsem je tam nechat, vzal jsem je tedy sebou!“ snažil se být co nejméně konkrétní poručík Gudelain.
Policisté si mezi sebou vyměnili nechápavý pohled, ale radši byli zticha. Přece jenom asi unikli mrti, kdo by je ale zabil, to nechápali.
,,Tak to vám asi zavolám generála Wigginse, protože, chápejte mě, nechci mít průšvih!“
,,A to ho chcete budit?“ apeloval na desátníka Stefan.
,,No to asi nebude nadšený, ale jinak je do základny pustit nemohu...“ řekl desátník a poté se nervózně rozhlédl po okolí.
,,No tak ho zavolejte, jestliže opravdu musíme!“ rezignovaně odvětil poručík Gudelain.
,,Hej ty, zavolej generála!“ křikl desátník na strážného s puškou a tím se krásně zbavil odpovědnosti za generálovo probuzení.
   Ani ne za 2 minuty už z jedné budovy na druhém konci tábora vyšel muž zvláštního vzezření, podlouhlé prošedivělé vlasy se vůbec nehodily ke svršku generálské uniformy, jež měj volně přetažený přes dlouhý modrý župan. Na tváři měl ne zrovna nadšený výraz a pravou rukou si neustále probíral svůj pěstěný knír. Vedle něj šel ukázkovým krokem strážný, jež dostal za úkol generála vzbudit.
,,Proboha tohle není přehlídka!“ okřikl generál strážného, „Do háje, když už jste mě vzbudil, tak jděte aspoň nějak normálně. Mám takový pocit, že dnes již král na obhlídku nepřijede!“ dokončil s jemnou ironií v hlase.
Došli až k bráně, generál nakoukl do vozu. Stefan vystoupil, zasalutoval a stroze a hlavně tiše řekl: ,,Pane tihle muži byli přítomni jejich útoku, musíme je tu někde uložit a zítra vyslechnout, budou muset složit přísahu, jinak nemůžeme jednat! Zítra se musíme vrátit na to místo s plnou výstrojí!“
,,Aha a kvůli tomu jste mě budili?“ zasmál se generál, ,,Jistě že musí dovnitř, jinak to nejde!“
   
   Další den ráno se Stefan probudil ve své celkem pohodlné postely. Slunce bylo ještě velice nízko, ale on už stejně nemohl spát. Vstal. Sednul si k pracovnímu stolu a podíval se z okna. Necházel se v táboře, ve kterém trávil poslední roky svého života. Tato základna fungovala i v době míru, protože jednotka, která v ní sloužila nepatřila ke klasickým typům vojska, byla něco speciálního, její úkol byl však nesmírně těžký. Doposud nezaznamenali jedinný výraznější úspěch, dokonce si nebyli jisti, zda jejich speciální vybavení bude fungovat, ale všichni v to věřili.
   Za oknem se náhle něco mihlo, Stefam se trochu lekl, ale byl jsi jist, že to byl jen pták a nebo nějaký hmyz. A znovu, pohyb se opakoval.
,,Bude to jen vítr, uklidni se!“ řekl si v duchu.
A opět se za oknem něco mihlo, to už byl poručík silně rozrušený, sáhl po pistoli, ale pak si uvědomil, že pokud to jsou Oni, pistole mu bude k ničemu. Zvedl se ze židle a celkem ve spěchu opustil budovu svého družsta, nikoho ze svých mužů ani nezkusil probudit, jestli to mělo být setkání mezi ním a Nimi, chce na to být sám. Přeběhl tábor tak, aby si ho žádný ze strážných pokud možno nevšiml. Zastavil se až u budovy zpola zahrnuté zeminou, byl to sklad zbraní. Stráž tu nestála, to bylo divné. Vešel dovnitř, rozsvítil světlo a otevřel velkou ocelovou skříň, v každé poliíčče byla jedna zvláštní pisole a u ní několik naplněných zásobníků. Stefan si zastrčil pistoli do pouzdra, žádný z dalších zásobníků si však nevzal.
,,Tak pojďte!“ špitnul.
   ,,Tvé přání je mi rozkazem! Ale já přicházím v míru!“ zazněla skladem neočekávaná odpověď. Skladiště bylo celkem rozsáhlé a jelikož světla zde bylo málo, na druhý konec Stefan neviděl.
,,Jste tu? Co mi chcete? Jestli vůbec něco?“ vychrlil ze sebe kupu otázek poručík Gudelain.
,,My Vám nechceme nic, vy jste nás zavolali! Znovu! Nikdy bychom se nevrátili, nebýt...“ věta nesoucí se vzduchem odnikud skončila hlasitým a dusivým zakašláním.
,,Čeho nebýt? A vy už jste tu byli? A kdo vůbec jste?“ ptal se nyní ještě více zmateně Stefan.
,,Vše vám řeknu, jen mi pomozte, jsem raněn!“ zněl hlas stále z prázdna, začal však dostávat jasnou polohu, odkud zní.
,,Raněn? A jak vám mám pomoct, ani nevím kdo jste a kde jste?“ řekl poručík tak nějak nechápavě, ale zároveň zvědavě.
,,Zhmotním se, nelekněte se! Vypadáme trochu jinak než vy, ale jsme vám podobní! Jsem už velice slabý, prosím, přineste mi nějakou silnou kyselinu, to nás léčí!“ řekl hlas vycházející nyní z malého šedého obláčku vznášejícího se mezi regály.
,,Jistě, hned jsem zpět, ale poté mi vše vysvětlíte!“
,,Samozřejmě!“
   Stefan vyrazil ze skladu, přeběhl zpět do svého pokoje, otevřel skříňku a vzal lahev z tmavého skla.
,,Štěstí, že s tím můj otec experimentuje a mě to zrovna také není cizí“ pousmál se absurditě tohoto teprve začínajícího dne.
Zkontroloval, zda všichni vojáci jeho čety spí a poté se začal s dychtivým pocitem po poznání vracet zpět do skladu.

Konec sedmé části.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell