Gloster Gladiator

[Sláma]

HMS Eagle Fighter Flight

Než začneme další kapitolu našeho poznání o obraně souostroví Malta, nutno podotknout několik drobných poznámek. Příchodem hurricanů na nebe nad Maltou,  můžeme v letových záznamech a též souběžně bojových hlášeních vypozorovat, že piloti, kteří až dosud létali a bojovali na Gladiatorech nyní létají na obou typech současně. Pokud budeme chtít udržet kontinuitu Gloster Gladiátor, musíme být pozorní při sledování sériových čísel (s/n) letounů, na nichž dosáhli své vítězství.
     Jako doklad nám poslouží letecký souboj hned následujícího dne, po vcelku úspěšném ataku skupiny CR-42 na letiště Hal Far.
     Italové, snad posílení  vcelku viditelným úspěchem bombardování předešlého dne, se rozhodli  10.července svůj útok zopakovat.  Nezvolili však stejnou taktiku ze dne předcházejícího, nýbrž opět „povolali do boje“ bombardovací letouny.  K ostrovům směřovala skupina sedmi bombardérů S.79.  Avšak tentokráte bez stíhací ochrany letounů CR-42.
Není známo, jestli stíhací ochrana bloudila na jiném místě, než bylo stanoveno, nebo se opozdila. Jedna z otázek se též vkrádá na mysl, jestli vůbec skupina stíhačů odstartovala.
Nicméně bombardovací letouny vcelku sebejistě doletěly až nad Maltu. Jaké však bylo překvapení, když před započetím bombardování se na ně jako sršni vrhly dva letouny Hurricane. Italské posádky byly ubezpečeny, že letiště je zničeno, Britové tudíž nemohou odstartovat! A najednou se ocitli v dešti střel. Než se vzpamatovali, byly dvě S.79 sestřeleny, posádky se nepokusily o seskok. Zbývající pětice okamžitě obrátila k ústupu, bomby byly svrženy do moře. Přesto přistály italské letouny na Sicílii notně pochroumány. Vítězství tak slavil  F/O  W.´Timber´  Woods  na letounu  Hawker Huricane  s/n P2653.

      Další den vstoupila na scénu bojové arény Britská středomořská flotila,
Skupina lodí, která byla objevena italským letounem východně Malty. Italové zalarmovali všechny své dostupné bombardovací letouny k útoku. Proti skupině lodí zaútočila letadla z Brindisi, z Libyjské základny Castel Benito a též Bir el Bhera. Jeden z italských letounů sice hlásil zásah HMS Eagle, nicméně letadlová loď zůstala nepoškozena. Proti útočníkům vystartovala letadla typu Fairey Fulmar a Sea Gladiator, sdružené na lodi ve skupině  „HMS Eagle Fighter Flight“. Nutno podotknout, že piloti Sea Gladiátorů byli souběžně též piloty Fairey Swordfishů, na lodi také umístěných.V nastalém boji, kdy Italové podnikli snad až 16(!) útoků na svaz lodí, nicméně vážnější škody nebyly způsobeny.
     Od této chvíle Britové udržovali nad svazem neustálé letecké hlídkování a vyplatilo se jim to. Krátce po poledni, kdy ve vzduchu létala dvojice  Commander (F) Keighly-Peach (s/n N5517, imatrikulace  6 o A)  a Lieutenant (A) K. L. Keith ve (s/n N5513), byly zahlédnuty opět italské bombardéry. Pětice letounů se kradla k lodím v nízké výšce, asi 8000ft. (zhruba 2400 metrů). Oba britští stíhači se pustili střemhlavým letem do útoku a vyplatilo se jim to. Italové ztratili jeden bombardér, sestřelený pilotem Keighly-Peach . Nicméně, po přistání bylo v jeho letounu několik zásahů od italského střelce.
     V následujících náletech (ten den celkem 8 !) ztratili Italové ještě další stroj S.79 z 33o Stormo z libyjské základny, letoun byl sestřelen, posádka se však zachránila. Byla hned druhý den spatřena pátracím letadlem Cant Z- 501, který však prováděl přistávací manévr tak nešťastně, že letadlo se ihned potopilo a posádka zahynula. Posádka bombardovacího letounu byla zachráněna letounem Cant Z-506B.
     Italové, vědomi si nepříjemné účasti britské flotily ve Středomoří ve svých útocích neumdlévali a čtyři Sea Gladiatory na lodi HMS Eagle rozhodně nezahálely. 13. července 1940 v prostoru jižně od Kréty, došlo  v průběhu dne k několika střetnutím mezi britskými námořními stíhači a italskými bombardéry. V tento den si oba nám již známí piloti, Commander (F) Keighly-Peach (s/n N551, imatrikulace  6 o A)  a Lieutenant (A) K. L. Keith (s/n N5513) připsali každý jeden sestřel jistě, a jeden sestřel pravděpodobně. V identifikaci letounů se též Britové dopouštěli chyb. Možná chybovali při pozorování, možná neměli přesné informace o italských strojích. Dle italských zdrojů je doloženo, že jeden ze sestřelených bombardovacích letounů nebyl tak často uváděný S.79, nýbrž jedno z uznaných vítězství Commandera (F) Keighly-Peach  byl Savoia Marchetti S.75.
Neutuchající italské nálety svůj úspěch slavily. Kromě ztrát na životech námořníků, byl HMS Warspite donucen opustit sestavu a uchýlit se do Alexandrie k opravám na trupu.

[Sláma]

Boje na nebi nad Maltou pokračují...

     O tom, jak bylo obtížné, a dosud zůstává, určit naprosto přesně  průběh vzdušných bojů nad Maltou svědčí též fakt jednoho z případů.
     Dne  13. července Italové opět vyslali nad Maltu 11 stíhacích Fiatů CR-42 od 23o Gruppo k útoku na přístav. Italští stíhači po přistání dokladovali vítězství nad dvěma britskými letadly typu Hurricane. Jeden sestřelený letoun byl přiznán Capitano Guido Bobba a druhý celkově čtveřici dalších členů skupiny. Pravdou však je, že v té době se na hlídce nacházel pouze jeden Hurricane  (P2653) s pilotem P/O  D.Sugdenem z Hal Far Fighter Flight a druhým letounem byl Gladiator N5524  - pilot F/Lt George Burges, který byl v pohotovosti a byl proti nepříteli vyslán. Nicméně Hurricane byl v souboji opravdu poškozen a P/O Sugdenovi byla vytknuta přílišná aktivita , „hazard se svěřeným cenným majetkem bez předchozího rozkazu“. Byl odeslán  k 3 A.A.C.U, tj. na letadlovou loď, aby nadále létal se Swordfishy. Nicméně i zde se dostal ke stíhacímu Gladiatoru. Dokumenty již nehovoří o důvodu, proč onen pilot důtku obdržel, nabízí se jediné vysvětlení, že v této době měl snad ještě nedokončen svůj výcvik, nebo jeho zkušenost s typem Hurricane byla seznána jako nízká.
     V červenci 1940 totiž můžeme vidět, že piloti z Har Far Fighter Flight létali střídavě jak s jedním, tak též s druhým typem letounů. Do Británie putovaly neustálé depeše se žádostmi o zvýšení počtu stíhacích letadel, nicméně v této době již probíhala „Bitva o Británii“ a tak na ostrovech daleko na sever od Malty byly stíhací letouny též naprosto nepostradatelné.
Ochrana proti nájezdníkům si musela vystačit s tím, co měla.
     16.července 1940, asi v 9 hodin ráno se nad Maltou opět objevila skupina italských stíhaček  Fiat CR-42,  snad s úkolem průzkumu. Proti nim odstartovala dvojice letadel. Huricanne  Mk.I (P2623) byl pilotován F/ Lt P. G. Keeblem a Gladiator  F/Lt G. Burgesem. Dvojice napadla italskou skupinu z převýšení a Keeble zahájil palbu na jednoho z Italů. Nicméně, také on byl napaden další dvojicí a smrtelně zasažen. Hurricane se nekontrolovatelně řítil k zemi a dopadl na zem nedaleko Wied il-Ghajn, letoun se po nárazu vzňal, pilot nestačil vyskočit. Je pravděpodobné, že byl smrtelně zasažen již za letu. F/ Lt P. G. Keeble se tak stal prvním z obránců Malty, který zahynul v boji při obraně Malty. Pikantní na tomto souboji ovšem je to, že jeden z útočníků, 24letý  Tenente Mario Benedetti (MM4368) ze stíhací 74a Squadriglia sledoval na svém CR-42 britský letoun tak důkladně, že se mu strmé klesání již nepodařilo vybrat a dopadl na zem zhruba 200 metrů nedaleko od trosek Hurricana. Byla k němu okamžitě vyslána záchrana, pilot byl převezen do nemocnice, kde svým zraněním podlehl. F/Lt G. Burges však po přistání dokladoval, že letoun M.Benedettiho byl s největší pravděpodobností zasažen palbou protiletadlových střelců z 1. Battalionu  „The Dorsetshire“  pluku. Sergente Maggiore Renzo Bocconi dokladoval své vítězství nad druhým Hurricanem, ale to mu nebylo přiznáno. Zřejmě i on se stal obětí známého „double-claim efektu“.
     V dalších dnech, Gladiatory neustále patrolovaly na nebi nad ostrovy, připraveny zasáhnout. Občas docházelo k šarvátkám, mezi nimi a letouny protivníka, snažící se získat z výšky informace o dění na ostrově. Není však doloženo, kdy a s jakým výsledkem se kdo střetl. Pouze v dochovaných záznamech Hal Far Fighter Flight se objevují jména a časy pilotů, startujících na obligátní hlídku. A tak k zaznamenání stojí pouze případ ze dne 29.července 1940, kdy se nad Středomořskou flotilou Royal Navy objevila trojice útočníků v podobě S.79. Hlídkující Lieutenant (A) K. L. Keith a Lieutenant (A) P. W. V. Massy (N5512) z lodi HMS Eagle zasáhli a zaútočili. Lieutenant (A) P. W. V. Massy zaútočil na nepřátelský stroj celkem pětkrát, než zaznamenal úspěch v podobě hořícího motoru nepřítele. Letoun začal po křídle klesat k moři a italská posádka volila raději seskok na padácích z postiženého letadla. Byli zachráněni, vyloveni a umístěni na HMS Capetown. Ovšem W.V.Massy se dostal do potíží také. Paliva v nádržích měl tak málo, že by na svou mateřskou loď nedoletěl. Taktéž volil výskok z letounu a zbytek cesty do Alexandrie strávil na palubě doprovodného torpédoborce HMS Stuart.  V Alexandrii byl na palubu HMS Eagle dodán „nový“ Sea Gladiator, s/n N5523.

[Sláma]

   No. 261 squadron  RAF

        Je poslední den v měsíci červenci. Typický den středomořského ostrova, zvoucí ke koupání více než k čemukoli jinému. Průzračně jasné azurové nebe bez mráčku, vál jenom lehký vánek a očekáván byl další horký den. Mohl to být jeden z dalších běžných dnů obránců ostrova. Teprve až historie ukázala, že v tento den absolvovaly Gladiátory jeden ze svých posledních velkých soubojů s italskými stíhači nad Maltou.
     V 09:45 se objevil průzkumný S.79, doprovázený devíti stíhači Fiat CR-42. Hurricany nebyly připraveny, proti italské skupině tedy vystartovaly tři Gladiatory. V jejich kabinách seděli F/O  P. Hartley (N5519),  F. 'Eric' Taylor (N5529) a William ’Timber’ Woods (N5520). Okamžitě po spatření blížící se trojice stíhačů  bombardovací S.79 okamžitě obrátily k ústupu, ovšem italští „Falcos“ se neohrožně vrhli do boje, vědomi si své trojnásobné převahy. První, kdo „schytal“ pořádnou dávku byl bohužel F/O  Peter Hartley (N5519). Sergente Manlio Tarantino mířil přesně a zasáhl přímo palivovou nádrž Hartleyova Gladiatoru. Ten vzplanul jako ohnivá koule a řítil se k mořské hladině. Piloti, létající jenom v šortkách a košili, si možná nebyli vědomi tohoto  nebezpečí, které nyní potkalo P.Hartleye. Z letounu sice dokázal vyskočit, ale byl těžce popálen na nohách, paži a na tváři. Nakonec se po dlouhém léčení z následků svých popáleni III. stupně dokázal vyléčit, létání mu však lékaři nadobro zakázali. Vrátil se k RAF pouze k pozemní službě.
     William ’Timber’ Woods (N5520) využil chvilkového zaváhání Italů, neboť dle hlášení výbuch Hartleyova letounu byl velice jasný a „působivý“, a povedlo se mu sestřelit velitele italských stíhačů Capitano Antonio Chiodi (75a Squadriglia). Dopad velitelského CR-42 byl zpozorován zhruba 5 mil na východ od Velkého přístavu. Chioadi byl vyznamenán „in memoriam “Medaglia d’oro al valor militare", (Zlatá medaile za statečnost). Jak byl tento souboj těžký a zuřivý dokládá hlášení italských stíhačů, kteří tvrdili, že je napadlo nejméně pět nepřátelských Gladiátorů! Kupříkladu Capitano Luigi Filippi popsal, jak neustále byli velmi divoce  atakováni dalšími dvěma nepřátelskými letouny.
     V podvečer tohoto slunného dne nicméně na Hal Far zavládla dobrá nálada. Na Maltu dorazila depeše, že : „..Flight Lieutenant George Burges was advised of the award to him of the Distinguished Flying Cross. The citation stated that he had shot down three Italian aircraft and probably three more…“ Tedy že F/L George Burges obdržel Distinguished Flying Cross. V rozkaze o citaci zaznělo, že udělení bylo provedeno za sestřelení tří italských letadel jistě a dalších tří pravděpodobně. F/Lt. Burges byl prvním z obránců Malty, kdo byl vyznamenán tímto vysokým leteckým vyznamenáním.

     Následující den do Velkého přístavu - Great Harbour, dorazila letadlová loď HMS Argus, na jejíž palubě bylo umístěno dalších 14 letounů Hawker Hurricane. Měly se neprodleně zapojit do bojů na obranu ostrova a k datu 6. srpna 1940 byla ustanovena (obnovena) 261. peruť RAF.

Peruť zahájila svou činnost na Maltě v tomto složení:

Commander
Squadron Leader  J.A.F MacLachlan (do února 1941)

’A’ Flight
Flight Lieutenant Duncan W. Balden
Flight Lieutenant George Burges
Flying Officer R. H. ‘Jock’ Hilton-Barber
Sergeant R. J. Hyde
Sergeant E. N. Kelsey
Sergeant R. O’Donnell

’B’ Flight
Flight Lieutenant A. J. Trumble
Flight Lieutenant R. N. Lambert
Pilot Officer Tom Balmforth
Sergeant James Pickering
Sergeant D. K. Ashton
Sergeant Fred N. Robertson

’C’ Flight
Flight Lieutenant J. Greenhalgh
Flying Officer F. F. Taylor
Pilot Officer A. G. McAdam
Sergeant O. R. Bowerman
Sergeant Harry W. Ayre
Sergeant W. J. Timmis

Reserve:
Flying Officer H. F. R. Bradbury,
Flying Officer John Waters
Flying Officer ’Timber’ Woods

     Zbývá jmenovat posledního ze zakládajících  pilotů Hal Far Fighter Flight. Je jím  F/O Peter Bruce Alexander (RAF no. 40196), který obdržel rozkaz k převelení k jiné jednotce. Na Maltu se později vrátil v řadách 202. squadrony  RAF. Bohužel zahynul při letecké nehodě dne 21.ledna 1942 jako Flight Lieutenant.

     Než se budeme dále věnovat obráncům Malty, stručně si připomeňme historii „nově“ vzniklé perutě. 261. squadrona  RAF datuje svůj vznik ke dni 20.srpna 1918. Vznikla sloučením tří oddílů/letek No. 339, 340 a 341 Royal Naval Air Service ve Felixstowe. V té době používala letadla – létající čluny  Felixstowe F3. Hlavní náplní byly lety průzkumu nad mořem a pátrání po ponorkách.
Po skončení WWI byla formálně rozpuštěna ke dni 13. září 1919. Nově zformována byla dne 1.srpna 1940 pro účely obrany Malty. Používala v té době letouny Hawker Hurricane Mk.I (počet letadel byl variabilní 14-17 strojů). Ve stavu perutě v té době byly evidovány též 4 stroje Gloster Gladiator. Peruť používala letiště Luqa (La Valetta), Hal Far, Ta Kali.
Koncem května 1941 byla opět formálně rozpuštěna, přesněji, byla včleněna do právě přišedši 185. perutě RAF, která přibyla na Maltu posílit řady obránců. Formálně opět vznikla 12. července 1941 na letišti Habbaniya v Iráku, přejmenováním a transformací bývalé 137. perutě RAF. Posléze byla peruť přesunuta do Palestiny, k ochraně přístavu Haifa.V lednu 1942 obdržela letouny Hawker Hurricane IIB a přesunula se až do daleké Barmy. Válku 261.peruť ukončila v Indii s letouny Thunderboldt. když byla 26. září 1945 opět formálně rozpuštěna. Peruť používala trupové označení písmeny WY, a od roku 1944  - FJ.

     Příchodem nové perutě, ale hlavně výkonnějších jednoplošníků se rázem změnila úloha dosud nepostradatelných dvouplošných Gladiátorů. Letouny nyní převážně plnily hlídkové úkoly, dnes bychom mohli říci, plnili úkoly včasné výstrahy. Proti označeným nepřátelským svazům promptně startovaly letouny Hurricane. 
Nicméně úvod bojů pro novou peruť nezačal příliš šťastně. 15. srpna 1940 startovaly 4 Hurricany proti svazu 10 bombardérů S.79 a 18 doprovodným stíhačům CR-42. Britům se podařilo sestřelit dva CR-42, ale peruť ztratila svého prvního pilota. Byl jím Sergeant Roy O’Donnell. Jeho letoun byl při dopadu na zem zcela zničen. Tohoto boje se Gladiatory již nezúčastnily.
Ale účast Gladiátorů v bojích nad Středozemním mořem můžeme sledovat stále v rámci HMS Eagle’s Fighter Flight.
     Dne 17.srpna 1940 došlo k velkým soubojům stíhačů FAA s letouny Regia Aeronutica, tedy italským letectvem.  Tři Gladiátory, které  den předtím přeletěly z letadlové lodě HMS Eagle na letiště Siddí  Barrani v Libyi, odtud následující den vzlétaly k patrolám nad flotilou lodí Royal Navy. Že to bylo potřeba, dokazuje série několika náletů na lodě, po sobě jdoucích, kdy bylo napočítáno až 25 bombardovacích letounů S.79. V pilotních kabinách Gladiatorů seděli Commander Charles Keighly-Peach ( N5517), Lieutenant (A) Kenneth Keith (N5513) a Lieutenant A. N. Young (N5567). V průběhu úporného boje se Ch.Keighly-Peach od zbývající dvojice odpojil a působil samostatně. Sestřelil jistě jeden bombardér a druhý pravděpodobně, neboť nemohl identifikovat místo dopadu. Celkově britští stíhači FAA nárokovali 5 sestřelů, Italové potvrdili 4 sestřelené letouny. Nicméně v rozhlase potvrdili mnohá poškození dalších strojů.
      22.srpna 1940 Středomořská flotila opět vyplula na moře jako ochrana konvoje. Italové se snažili monitorovat pohyb lodí vysíláním pozorovacích letadel. Jedno z nich, na svou přílišnou zvědavost doplatilo.  Commander Charles Keighly-Peach vystartoval z HMS Eagle  v Sea Gladiatoru  N5517, společně s  Lieutenant (A) R. H. H. L. Oliphant v letadel s/n  N5567, dostihnout „stín konvoje“, jak začali těmto letounům přezdívat. Nalezli třímotorový Cant Z.506B zhruba ve výšce 6,000 feet nad mořem a promptně jej sestřelil nedaleko Kréty. I když oba britští piloti viděli dva padáky posádky, měli dojem, že letoun na hladinu „nějak“ přistál. V hlášení o souboji se objevilo slůvko „ditching“, nouzové přistání na vodu. Přesto byl italský letoun Ch.Keighlymu přiznán jako sestřelený.
     
Počátkem září 1940 posílila sestavu Středomořské flotily letadlová loď HMS Illoustrious, s cílem eliminovat italské síly. Společná sestava letadel z obou lodí podnikla útok na letiště Maritza na ostrově Rhodos, ale tato operace nebyla pro Brity příliš úspěšná. Při ztrátě několika Swordfishů zahynulo 12 členů letových posádek….
     Ale vraťme se na Maltu. Začalo září a stíhací úkoly téměř definitivně přebraly Hurricany. A Gladiatory, jako by se „nechtěly vzdát své role“ bojovníků, ještě dne 7. září se zúčastnily bojů s italskou skupinou. Po celou zbývající dobu měsíce však neúnavně křižovaly nebe nad Maltou jako vzdušní zvědové, aby včas vypátrali blížící se nebezpečí. Do bojů se piloti již nepouštěli. Italové přisunuli na bojiště své jednoplošné stíhačky a všem začalo být jasné, že Gloster Gladiator již má „své“ za sebou. Nicméně ojediněle ještě docházelo ke vzletům proti nepříteli, nebo ojedinělým soubojům s jednotlivými nepřátelskými letouny. 25. září 1940 ještě odstartovaly 2 Gladiátory společně se 3 Hurricany „přivítat“ silný svaz Italů, který byl tvořen devíti stíhačkami MC 200. Výsledkem byl sestřel jedné a poškození dvou dalších MC 200, bez vlastních ztrát. Podobný souboj se odehrál též 27. října…..
     Den  2.listopad 1940 si Italové vybrali ke svému velkému útoku proti vzdušným silám RAF, které bránily Maltu. Ve 12:20 odstartovalo 6 Hurricanů proti velké skupině 20 bombardovacích S.79, které doprovázelo 11 stíhaček MC 200 ze 71a and 72a Squadriglie a dalších 8 Fiatů CR-42 z 80a Squadriglia. Do nastalé vřavy odstartoval též „B“  flight 261. perutě s dalšími 5 Hurricany a dvěma Gladiatory. Výsledkem střetnutí bylo poškození jednoho Hurricanu, jeden sestřel jistý MC 200 a jeden pravděpodobný téhož typu. Také jeden sestřelený bombardér, o němž dělostřelci z 2. Battalionu  „The Devonshire“ pluku tvrdili, že je to „jejich práce“. Gladiator N5530 pilotoval opět  F/Lt. G. Burges, který si nárokoval sestřel jednoho CR-42. Škody z náletu byly mizivé. Letiště Luqa, na které v prvé řadě bylo zaútočeno, mělo pouze pobořený hangár a další bomby padaly do polí daleko za letištěm…. Vzhledem k tomu, že téměř celá peruť byla ve vzduchu, nebyl na zemi poškozen žádný letoun.
     6.listopadu 1940 vypluly souběžně na pomoc Maltě dva konvoje s materiálem. Jelikož Středomořská flotila očekávala nepřátelskou činnost, HMS Eagle byla posílena dalšími dvěma letouny Sea Gladiator, k dosavadním třem strojům. Šlo o letouny sériových čísel N5513 (trupové označení 6 o F) a N5523.  Letadlová loď HMS Eagle doprovázela konvoj z Alexandrie, s kódovým označením MB8. Jako obvykle, ani on neušel italské pozornosti a „jako obvykle“ za tuto zvědavost Italové zaplatili ztrátou letadla. 8. listopadu ve 12:30h,  Lieutenant Nicolls (N5549) a Sub Lieutenant Jack Sewell na své hlídce spatřili a sestřelili italský letoun Cant Z.501 ze 186a Squadriglie  R.M., které pilotoval Tenente Paolo Primatesta. Ze sestřeleného letounu byli tři členové posádky, pohybující se na záchranném člunu později, (ale ještě tentýž den), zachráněni britským Sunderlandem.
S největší pravděpodobností se tento sestřel stal posledním sestřelem letounu Gloster Gladiator nad Středozemním mořem.
     V průběhu listopadu se ráz bojů na nebi nad Maltou nezměnil. Gladiátory startovaly k průzkumným letům a do boje proti nepříteli Hurricany z 261. perutě. Není cílem popisovat zde souboje mezi stíhači znepřátelených stran, budeme se věnovat pouze dvouplošným stíhačkám Gladiator, tak jak o nich píšeme od samotného počátku. Snad jen lze napsat doplnění, že 26. listopadu 1940 utrpěla peruť další ztrátu. Byl jím Sergeant Dennis Ashton, který padl na Hurricanu při útoku proti svazu CR-42. Stal se doposud třetí obětí vzdušných bojů nad Maltou.
     26. až 28. listopadu 1940, v souvislosti s příjezdem obou konvojů k Maltě a tudíž obrovské koncentraci lodí v tomto prostoru došlo k mnoha leteckým bitvám, ve kterých byly poprvé nasazeny z italské strany Junkersy Ju-l87R. Těchto bojů se Gladiatory nezúčastnily. Též v průběhu prosince již není mnoho zmínek o bojové činnosti Gladiatorů nad Maltou.

_________________________________________________
Letouny, proti kterým startovaly Gladiatory a o kterých se píše - odkazy na fotografie:

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/24.jpg
CANT Z.506 Airone

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/6.jpg
Macchi MC.200 Saetta

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/18.jpg
Savoia Marchetti SM.79

http://www.pilotfriend.com/photo_albums/images14/23.jpg
Cant Z.501 Gabbiano


http://ww2photo.se/air/italy/fiat/00304.jpg
http://ww2photo.se/air/italy/fiat/04279.jpg
Fiat C.R. 42 "Falco"

[Sláma]

     Nastal konec roku 1940.  RAF při obraně Malty ztratila celkem 3 piloty. Ve skutečnosti v průběhu bojů odepsala dohromady 6 stíhacích letadel a deklarovala 20 jistých sestřelů nepřítele, tedy Italů.
Oficiální italské kruhy ovšem ohlásily, že při útocích na Maltu ztratila Regia Aeronautica celkem 12 vlastních letadel, ale dosáhla celkově 27 vítězství, sestřelů letadel britské RAF. Disproporce v počtech jsou tedy poměrně značné….
V období vánočních svátků válečná vřava trochu utichla, aby počátkem ledna vypukla nanovo a s větší intenzitou. Na Sicílii totiž dorazily jednotky Luftwaffe. Pozice obránců Malty se ztížila.
       Již 9.ledna podnikli Italové nálet s devítkou letadel Ju-87 a stíhacím doprovodem, který tento den byl určen letounům CR-42. Ovšem opravdová těžká zkouška, která jako předzvěst snahy Luftwaffe eliminovat sílu RAF na Maltě a tím umožnit silám Osy vcelku bez problémů proplouvat Středozemním mořem při zásobování Rommelova Afrika Korpsu, čekala Brity hned následující den, 10.ledna 1941. Ten den byl podniknut opravdu soustředěný útok dvou svazů německých letadel, čítající celkem 17 Ju-88 s eskortou dvaceti Messerschmittů Bf-110  a silnou skupinou 44 Junkersů Ju-87 se stíhací ochranou, tvořenou deseti MC-200 a deseti CR-42. Tedy opravdu spojenecká spolupráce jednotek Luftwaffe a Regia Aeronautica. Proti těmto svazům startovaly Hurricany 261.squadrony, ovšem výsledky vzdušných střetnutí mně nejsou známy. Co ovšem známo je, to je poškození letadlové lodi HMS Illustrious, kotvící ve Francouzské zátoce.
      Loď byla poškozena, ale paluba zůstala jako zázrakem zachována a tedy nadále zůstávala schopná pro vzlety a přistání letounů Fairey Fulmar z 806.squadrony FAA. Velké boje na nebi nad ostrovy se odehrály též 19.ledna 1941, kterého se zúčastnily 2 Gladiátory. Sestřel ohlásil Sgt. Fred Robertson z 261 squadrony na letounu Hurricane V7474. Přestože byl uznán jako pravděpodobný, obětí se stal CR-42 pilotovaný Sergente Maggiore Ezio Iacone ze 70a Squadriglia . Italský pilot vyskočil na padáku severně La Valetty, letoun dopadl do moře. Ten den Italové ztratili další dva CR-42 a pohřešovali též jeden MC-200.
      Další lety, prokazatelně provedené s Gladiátory se udály dne 22.ledna 1941, kdy F/ Lt James A. F. MacLachlan z 261. squadrony, dle operačního deníku  „provedl jednohodinový let za účelem získání zkušeností s pilotováním tohoto typu“.
 24.ledna 1941  Sub Lieutenant Jack Sewell z 806. squadrony FAA prováděl meteorologický průzkum, když bílé kondenzační pruhy prozradily nepřítele. Byl jím Junkers Ju 88 (L1+HM) od 4./LG1 pilotovaný  Unteroffizierem  Gustavem  Ulrichem. Německý letoun se v prudkém piké řítil k základně Hal Far s cílem provést bombový útok. Záměr se mu nezdařil. Gladiátor z „námořní“ perutě se rozhodl jej následovat a severně letiště jej opravdu poslal k zemi. Německý letoun se na svou základnu na Sicílii již nevrátil, z posádky nikdo nepřežil. S největší pravděpodobností jde o poslední sestřel nepřátelského letounu na typu Gloster Gladiátor.

Koncem ledna 1941, deklarovalo velení obrany Malty „sílu“ stíhacího letectva určeného k obraně ostrovů v následujících počtech:

261. squadrona RAF:
28 Hurricanů ( z toho 5 strojů boje neschopných)
4 Gladiatory

806. squadrona FAA:
3 Fulmary (1 neschopný)

     U obou perutí v tento moment sloužilo celkem 43 stíhacích pilotů. Bylo rozhodnuto, že Gladiátory budou přemístěny z působnosti 261.squadrony RAF k 806. squadroně FAA, ovšem s hlavním úkolem provádět meteorologické pozorování a hlídkové lety. Nicméně, než se stačily přemístit na palubu letadlové lodi, dne 4.února 1941 byl proveden za úsvitu náhlý a překvapivý útok Italů, mající za následek zničení celkem tří Gladiátorů a 2 letounů Fairey Swordfish, S jistotou byl také zničen letoun s/n N5531 „Hope“. Na ostrovech tedy zůstal pouze jediný letuschopný letoun Gloster Gladiátor. Letoun s/n N5519 „R“ „Charity“, jak víme, byl sestřelen 19.7.1940  Fiatem CR-42 pilotem serg.Tarantino, britský pilot F/Lt. Peter Hartley, vyskočil s padákem.
Další průběh bojů nad Maltou probíhal v neztenčené míře. My jej již sledovat nebudeme, neboť Galdiátory se jich nezúčastnily. Pouze doplním, že 261.squadrona RAF, dle některých byla přemístěna, dle jiných byla reformována ve 185.squadronu RAF, se již dalších bojů nezúčastnila, ale objevila se opět na Blízkém východě.
Ale to je již jiná kapitola.

Z OPR 185.squadrony RAF, se dovídáme, že letoun N5520 „Faith“ prováděl :
citace:
01/09/41    Air test;    F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
19/09/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
26/09/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
02/10/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
15/10/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
20/10/41    Met. flight;  F/L C. G. St. D. Jeffries (185 Sq.).
27/11/41 01:10 hrs  Met. flight; F/O G. C. C. Palliser (249 Sq.).
10/12/41 01:10 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.).
17/12/41 01:20 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.).
23/12/41 01:05 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.).
28/12/41 01:35 hrs  Met. flight; F/Sgt F. G. Sheppard (185 Sq.)
29/12/41 01:10 hrs  Met. flight; F/Sgt A. W. Jolly(185 Sq.)  Plane was damaged by the landing. Pilot has been not injured. (letoun byl zničen při přistání, pilot nezraněn)

Tolik o posledním letu letounu Gloster Gladiátor na Maltě.
Dodejme, že ještě v roce 1942, piloti Luftwaffe hlásili dvakrát sestřel letounu Gloster Gladiátor, nicméně je naprosto jisté, že z jejich pohledu došlo k záměně typu. Jaký letoun sestřelili, není známo. K posílení řad obránců nebe nad ostrovy přistály dne 7.března 1941 první letouny typu Spitfire.
      V průběhu bojů nad Maltou bylo přiznáno pilotům, bojujícím na Gladiátorech celkem 23 vítězství, z toho 2 poškození, 2 sestřely pravděpodobné a 19 jistých, při vlastních ztrátách 6 letounů na zemi (havárie a zničeny bombardovacím útokem) a dvou sestřelených letadel. 

Letoun N5520 „Faith“ (Víra) byl opraven, ale nejsou již dochovány záznamy, že by opět létal. Nyní je možné jej spatřit v The Malta War Museum, Fort St Elmo, Valetta.


A jak to bylo s legendou?
G/Cpt.  George Burges nabízí vysvětlení legendy o nesmrtelné trojici:
„…Čas od času, když je lidem zle, odkazují se na příběhy o víře, naději a lásce. S tím, že protivenství bude překonáno. My jsme tehdy měli čtyři, možná šest letadel, když začalo nepřátelství s Itálií. Mnoho letounů bylo v bednách, odkud se braly různé části na náhradní díly. A tak se stalo, že mnohdy letoun již nebyl originální kus. Stalo se, hlavně ze začátku bojů, že lidé viděli na obloze jeden, jediný letoun, který hlídkoval. Někdy viděli najednou tři letouny, a to již věděli, že se k ostrovům blíží nepřítel. Nevím, kdo tehdy poprvé použil pro naše stroje tyto názvy, Víra, Naděje, Láska. Byl to možná sentiment, ale my jsme věděli, že nám lidé věří, že se za nás modlí a to nám dodávalo sílu. Nám bylo jasné, že letouny Gladiátor již nejsou schopny „rozsévat smrt a zkázu“ v řadách nepřátel, ale věděli jsme, že máme vliv na morálku každého obyvatele ostrova a věřili jsme, že ostrov ubráníme….“
             Nechme tedy legendu žít dále. I když víme, že mnoho legend, do dnešní doby dochovaných se od skutečnosti velice liší. V článcích o hrdinných obráncích ostrova jsme si popsali a zjistili, že letounů Gladiátor bylo ve skutečnosti více, nebyly to jenom tři zastaralé dvouplošníky s odhodlanými piloty v kabinách. Byli ochotni bojovat proti nepřátelům i se zastaralými stroji, ve jménu vítězství dobra nad zlem.

Neberme tedy lidem jejich Víru, Lásku a Naději k překonání protivenství……

[Sláma]

Gloster Gladiator v Africe
                                                                             

            Začněme sledovat osudy tohoto letadla ve službách Royal Air Force v Africe. Zeměpisné oblasti, ve kterých letoun Gloster Gladiator létal, byly velice různorodé. To proto, že britské zájmy v Africe byly velice rozsáhlé, ale letounů na jejich pokrytí bylo velice málo. Výklad se pokusím vést chronologicky, ovšem nelze vést povědomí současně v několika liniích. Proto bude někdy nutné, se opět časově vrátit nazpět.
   Dříve, než bylo založeno uskupení Desert Air Force, postupně směřující až k vytvoření 1st Tactical Air Force, operovalo v severní Africe několik uskupení soustředěných v RAF Middle East Command, pod velením Air Chief Marshall Sira Williama Mitchella. Toto hlavní velitelství vydávalo pokyny pro čtyři samostatná velitelství:
- AHQ Egypt, označení jako RAF Middle East Command (někdy také  H.Q.M.E.)
- RAF Iraq
- RAF Středozemí a Malta
- RAF Aden
           V květnu 1940 A/C/M Mitchell předává velení, kterého se ujal Air Vice Marshall (A/V/M) Sir Arthur Longmore. Ten zažívá deklarování (vyhlášení) války Itálií v červnu 1940. V této chvíli měla RAF soustředěna pod velením A/V/M Longmore v severní Africe 29 squadron se zhruba 300 letouny.

10.června 1940 byly letadla soustředěna následovně:

AHQ Egypt soustředil bombardovací letadla Bristol Blenheim a Vickers Valiant v celkově pěti perutích. Ty byly organizovány ve dvou leteckých křídlech:
No.250 Wing RAF v Ismailia – perutě No. 30., 55., 113
No.253 Wing RAF v Ma´aren Bagush – perutě No.45., 211.,
Dále zde působily samostatné dopravně-bombardovací perutě No. 70 a 216 na základnách Helwan a Heliopolis.

AHQ Sudan organizoval letecké zajištění s jednotkami No.254 Wing RAF (perutě No.14., 223., 47) a
AHQ Aden pod svým velením měl perutě No. 8., 11., 39., 84.

Před vyhlášením války Itálií, byly síly v severní Africe posíleny perutěmi
No.33 squadron RAF (základna Mersa Matruh),
No.80. squadron RAF (základna Anryia),
No.112. squadron RAF (základna Helwan),
všechny perutě byly vyzbrojeny letouny Gloster Gladiator.

        Dalšími perutěmi RAF byly No. 208 s letouny Westland Lysander a čtyři perutě Blenheimů: No.30., 55., 113., 211. Také bombardovací síly byly posíleny No. 216. squadronou RAF s letouny Bristol Bombay. (O jejich bojových kvalitách pro tuto dobu bychom mohli dlouze diskutovat).
         Celé pouštní letectvo obsahovalo, jak již bylo uvedeno, zhruba 300 letounů. Záhy RAF seznala, že letectvo v severní Africe je nutné ještě posílit a v listopadu 1941 byly do oblasti odeslány squadrony No.73 (základna Tobrúk)  a No.274 (Gerawla) s letouny Hawker Hurricane a 37. a 38. bombardovací peruť s letadly Vickers Wellington.
V oblasti Severní Afriky se objevily také perutě SAAF, tedy Jihoafrického letectva. Konkrétně squadrony No. 1.,2.,3.,5. a perutě RAAF – australského letectva (No.3. squadron RAAF). Tyto perutě jsou pro nás zajímavé tím, že také ony obdržely k užívání letouny Gloster Gladiator.

Vstupem Velké Británie do války, byly britské Gladiátory opatřeny kamufláží pouštního typu a uvedeny do stavu bojové pohotovosti. 10.června 1940 vstoupila do války také Itálie a na horkém africkém nebi začalo přituhovat.

Jak vyplývá z úvodu, nejvíce nás v této chvíli zajímá 112. a 33. squadrona. Ta vykonala svou historicky první patrolu ve válce hned následující den, 11.června 1940.
             Ve vzpomínkové knize Pochod Gladiátorů. Od S/L J.Frasera DFC, 13.června 1940, ve 23:00h, za jasné noci obdržela 112. peruť umístěná na letišti Helwan, zprávu o blížícím se svazu italských bombardérů. Vzlet dvou Gladiátorů provedli F/O Butcher a F/O Smith.
Bohužel, v Egyptě té doby nebyly pravidlem poplachová schémata, jako za Bitvy o Británii, která by byla podpořena vyškolenými pozorovateli. Tyto všechny funkce zastupovali Egypťané a Britové o jejich umění neměli valné mínění. Bohužel, z důvodu omezeného počtu vojáků, nemohl britský personál stačit na vše. A tak se stalo, že egyptští hlásní vyslali signál, který byl zpracován. Dvojice stíhačů odstartovala….
                                              …proti řadě bílých mraků na temné africké obloze. Když se Gladiátory vracely „domů“, v prostoru pyramid v Gize, ve výšce asi 5000 stop egyptská protiletadlová obrana spustila silnou palbu na domnělého nepřítele, která neustále zesilovala, jak se přidával další oddíly. Piloti Gladiátorů byli v této chvíli schopni odpřísáhnout, že na ně střílejí snad všechna egyptská děla z Káhiry až do Alexandrie. Letadlům se podařilo šťastně přistát, ale piloti byli na pokraji svých sil.

______________________
Foto:
http://ww2today.com/wp-content/uploads/2010/12/Australian-Air-Force-Gladiators1.jpg

[Sláma]

Než zahájíme povídání o průběhu bojů v severní Africe, považoval jsem za nutné představit perutě, vyzbrojené letouny Gloster Gladiator které byly nejvíce vytíženy v průběhu dalších bojů. dnešní představení je jenom jakousi vizitkou, v dalším pokračováním popisu konkrétního časového údobí budu samozřejmě konkrétnější.

33.squadrona RAF



Byla zformována 12. ledna 1916 ve Filtonu, jako součást Home Defence, tedy součást obrany britských ostrovů. V době 1. světové války byla vyzbrojena letouny Royal Aircraft Factory BE.2. V červnu 1918 byla přezbrojena z typů „Bristol Fighters“ na noční stíhací letoun AVRO 504. Rozpuštěna byla v červnu 1919.
      Reformována byla 1.3.1929 na RAF bázi Netheravon jako bombardovací peruť, vyzbrojená typem Hawker Horsley. Ale zanedlouho, v únoru 1940 obdržela stíhací letouny Hawker Hart, na svou dobu poměrně rychlé stíhací letouny. V roce 1935 je peruť přesunuta do Egypta, podílející se na ochraně a udržování pořádku v Palestině. V únoru 1938 je peruť vyzbrojena Gladiátory a severoafrické nebe je peruti téměř souzeno. Kódová písmena na trupu byla v této době  NW.
Squadrona zůstává v Egyptě, účastní se bojů s Italy a v lednu 1941 je převelena k pomoci zastavit invazi Italů do Řecka. 20.4.1941 se peruť přesouvá z Řecka na Krétu, účastní se bojů o Krétu a 27.dubna 1941 se vrací nazpět do Egypta. Účastní se Bitvy o El Alamein, ale to již má v držení letouny Hawker Hurricane a posléze také Spitfiry.
     V roce 1944 se peruť přesouvá do Anglie se Spitfiry Mk.IX a jako součást 2nd TAF bojuje nad plážemi Normandie. Boje WWII končí peruť s letouny Hawker Tempest, které obdržela v prosinci 1944.
     Poválečné osudy perutě jsou pestré, několikrát byla formálně rozpuštěna, aby posléze byla opět reformována. Vítr poválečných politických změn zavál squadronu do Malajsie, piloti létají s typy Hawker Hornet, de Havilland Venom, Gloster Meteor nebo Gloster Javelin.
Dnes peruť létá s vrtulníky Puma HC2.

 
80. squadrona RAF




Založena v roce 1917 a s přestávkami vydržela až do roku 1969.
V bojích WWI byla vyzbrojena letouny Sopwith Camel a dokonce jeden čas působila s těmito letouny v roli bitevníků, ve snaze zastavit německou ofenzívu. Svou činnost ukončila v roce 1919 v Egyptě, aby v březnu 1937 byla opět zformována a vyzbrojena nejprve Gloster Gauntlet a posléze Gladiátory. Označení perutě v té době, písmena na bocích trupů Gladiátorů byla  YK. Krátce po přezbrojení se peruť vrátila do Egypta, byla umístěna nedaleko libyjských hranic, kde se zúčastnila prvních bojů s italskými vojsky. Taktéž tato peruť se postavila na odpor Italům v Řecku, ale v této válečné epizodě byla vyzbrojena letouny Hawker Hurricane. Poté rotovala po zemích středního Východu, aby se v závěru také účastnila bitvy o El Alamejn.
      Také 80.squadrona se s Tempesty postavila po bok „sesterské“ 33. Sqn. a bojovala v invazních bojích nad severní Francií. Po válce peruť zůstala v Německu jako součást okupačních sil až do roku 1949, kdy byla přesunuta do Hong-Kongu. V té době již byla z Tempestů opět přezbrojena na Spitfiry F.24, které později nahradili Hornety. V roce 1955 byla zreformována v průzkumnou peruť s letouny E.E.Canberra PR.7 a opět přesunuta do Německa. 28. září 1969 byla s definitivní platností rozpuštěna.

112. squadrona RAF




     Stejně jako další perutě RAF, také „stodvanáctka“ byl založena v dobách WWI k ochraně Londýna dne 30. července 1917. Rozpuštěna byla 13. června 1919, aby byla obnovena pro potřeby válečného stavu s Německem opět 15. května 1939. Stalo se tak formálně na lodi HMS Argus, kdy se peruť již přesouvala do svého působiště v Egyptě, na bázi RAF Helwan, nedaleko Káhiry. 26. května 1940 byla letka „B“ odeslána do Súdánu, kde posléze byla více známá jako „K-flight“.  Letka působila téměř nezávisle, až nakonec byla včleněna do 14. squadrony RAF, jako její pevná součást, aby se však později stala základem pro vznikající 250. squadronu RAF, v té době vyzbrojenou P-40 Tomahawk.
     112. squadrona na egyptském nebi proti Italům bojovala s letouny Gloster Gladiátor, ale také ona byla odeslána do Řecka proti Italům. Na africké nebe se vrací přes Krétu a posléze je včleněna do oblasti, kde působila 8. armáda. V červenci 1941 obdržela peruť letouny P-40 Tomahawk, jejichž široká příď přímo vybízela ke zdobení. Zrodila se tak letka známá více svým zbarvením přídě žraločí tlamou. V roce 1940/41, tedy na letounech Gladiator nosila kódová písmena RT. Letouny P-40 již obdržely nová písmena GA.
     Kittyhawky nahradily Tomahawky a squadrona  se více zapojuje do úkolů přímé podpory pozemních vojsk. Zajímavostí je, že perutí prošli piloti mnoha národností, Poláci, Australané, Kanaďané a také letci z Nového Zélandu. Samozřejmě také Britové. Nejslavnějšími z nich se stali Neville Duke a Clive Caldwell.
     Rok 1943 znamená pro peruť přesun na Sicílii a přezbrojení typem Mustang Mk.II (P-51 C) a později Mustang Mk.IV (P – 51 D). S těmito typy také 112. squadrona ukončila boje WWII. Peruti je přiznáno 206 vzdušných vítězství a dalších 62 nepřátelských letadel, zničených na zemi.
    Po válce byla squadrona reformována opět v roce 1951 v Německu. Obdržela letouny de Havilland Vampire Mk.5, v roce 1954 byly vyměněny za Sabre Mk.IV. Peruť ukončila činnost 31. května 1957.

[Sláma]

       O dva dny později došlo k dalšímu historickému prvenství ve válce pro britskou peruť Gladiátorů.
      Dne 14. června 1940 v 07:35 ráno odstartovaly čtyři letouny 33. squadrony pod velením F/O Deana v  Gladiátoru s/n  L9046 na ofenzivní patrolu do prostoru Sidi Barani, jako ochrana Blenheimů z 45.perutí. Mimo výše jmenovaného F/O Deana jim společnost dělali také F/O R. A. Couchman, P/O Vernon Woodward a P/O A. R. Costello. Dva Blenheimy směřovaly k útoku na vytýčenou plochu Italů v Sidi Azeziz. Onen pás v písku byl zpevněný, označený, a poskytoval tak Italům možnost používat jej jako vzletovou a přistávací dráhu. Ale tento pruh země byl také chráněn protiletadlovou palbou, která má na svědomí sestřelení jednoho z útočících britských strojů. Posádka zásah nepřežila, letoun havaroval. Gladiátory se vrátily nazpět na svou základnu Mersa Mtruh zhruba v 09:25 a ohlásily zničení jednoho italského stroje v přízemním útoku . Později, po obsazení onoho „letiště“, bylo potvrzeno zničení stroje Caproni Ca.309 Ghibli z 2o Gruppo APC.
           Co se vlastně stalo? Italští piloti byli nad letovou plochu vyslání k průzkumu, „aby zjistili, co se tam vlastně děje“ z nedaleké základny (asi půl hodiny letu) Menastir M. Byli při tom napadeni útočícími Gladiátory. Britům se povedlo zapálit jim jeden z motorů a zle poškodit letoun. Italský pilot Tenente Adriano Visconti přesto “přistál”, dá-li se skoro náraz do země, popsat. Nicméně posádka toto přistání přežila bez újmy na zdraví a pilot Visconti byl odměněn vyznamenáním „Medaglia di bronzo al valor militare“. To ale nebylo vše. Visconti totiž přistál do prostoru, kde útočili Britové (proto podpora Blenheimů) a málem by padnul do zajetí. Ale na základně Menastir M, Sergente Maggiore Oreste Speranza nastartoval další letoun tohoto typu, když se jeho velitel již delší dobu nevracel. Odstartoval směrem k Sidi Azeziz. Vzhledem k tomu, že Gladiátory již byly pryč a obloha zůstala čistá, povedlo se Speranzovi přistát, své nebohé druhy vysvobodit od trosek jejich letounu a přivézt je nazpět na svou základnu. Výkon hodný majora Bigglese z populárních leteckých knížek.
          Další letecký útok Britů na podporu pěchoty na sebe nenechal dlouho čekat. Již v 10:00h, tedy po doplnění palivem a střelivem, odstartoval opět F/O Dean (Gladiator L9046) a P/O Woodward (Gladiator N5783) směrem k Fort Capuzzo .Sgt J. Craig (Gladiator N5768) je následoval o pár minut později. Gladiátory v uvedené oblasti spatřily dva Caproni Ca.310Bs doprovázené dvěma Fiaty  CR.32. F/O Dean sestřelil jednoho z Fiatů CR. 32, zbývající piloti zapálili motor jednomu z Caproni, který následně havaroval při pokusu o přistání nedaleko britských obrněných vozidel. Sestřel byl tedy potvrzen. Ovšem jako pravděpodobný sestřel, zůstal totiž nepotvrzen, byl označen sestřel druhého z Fiatů CR.32, který si nárokoval P/O Woodward.

       19. června 1940 došlo k dalšímu střetnutí mezi Italy a britskou RAF. V 07:45h ráno se v oblasti Bug Bug – Solumn objevila čtveřice Gladiátorů z 33.perutě – S/L  D.V.Johnson (N5782), F/Lt.  G.E.Hawkings (N5765), F/O A.H.Lynch (N5764), Sgt. R.L.Green (L9043) společně s HurricanemMk.I  (s/n P2639) pilotovaným F/O P.Wykeham-Barnesem z 80. perutě, která doprovázela dva Bristol Blenheim Mk.I z 30. perutě.
Nezůstali nepovšimnuti, avšak vše se událo jinak, než by si čtenář představoval.
Britské uskupení do prostoru letělo s úkolem podniknout bitevní nálet. Proti nim se přibližovalo devět Fiatů CR 42, některé prameny hovoří o pěti letounech CR 42 a dalších sedmi CR 32. Došlo ke střetnutí, Britové byli ve výhodě a zaútočili z výšky.F/O Wykeham-Barnes sestřelil vedoucího italského stíhacího uskupení a další dva Fiaty padly za oběť ostatním Gladiátorům.
          Nyní ale dochází k překvapení. Do prostoru totiž směřovalo další podobné uskupení, ale tentokráte z italské strany. Z letiště T2 u Tobruku sem mířilo pět Fiatů CR 42, které doprovázely v podobném úkolu, tedy „search and hit“- „ najdi a znič“ letouny Breda Ba.65/A.80 v počtu pěti kusů od 159a Squadrillia. Došlo opět ke střetnutí, tentokráte se Britové dostali do nevýhody. Měli již napilno, zásoba paliva se tenčila a navíc byli přečísleni. Nicméně byly sestřeleny dva Fiaty, jeden z nich prokazatelně vybuchnul po dopadu na zem, Italové se radovali ze sestřelu Spitfire, jak byl zde letoun Hurricane všeobecně nazýván.
     O to více byli večer překvapeni při sledování zpráv BBC, když  v „British communiqué“ zazněla zpráva o ztrátě celkově šesti letounů!
Sergente Giuseppe Scaglioni se vrátil na základnu se sestřelem Gladiatoru (obětí byl zřejmě F/Sgt. Green) a zničením “Spitfire”. Sergente Pillepich ohlásil sestřel dvou dalších Gladiatorů a Capitano Monti take oslavoval jeden sestřelený Gladiator. Italové přiznali ztrátu dvou Fiatů CR 42 a jedné Bredy, která přistávala s poškozeným, ale běžícím motorem, ale při přistání byl letoun zcela zničen.

Foto:
http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e0/Breda_Ba.65.jpg/300px-Breda_Ba.65.jpg
Breda Ba-65

https://encrypted-tbn1.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcSSH68c_n_OECnhi7yc6iMerqDRskoHc2jxFyiJU26CXEIHXXFS-Q
Caproni Ca.309

[Sláma]

      3. července 1940 přibyli k 33. peruti RAF na základnu Sidí Barani F/O Smith a F/O R. J. Bennett za účelem nabytí bojových zkušeností. Letů bylo hodně a obě strany se činily získat převahu nad protivníkem. Hned další den se naskytla F/O Benettovi a F/O Smithovi příležitost získání prvních zkušeností v souboji s italskými stíhači. Navečer, v 18:00h odstartovala šestice Gladiátorů v sestavě dvou trojic, výškově rozdělených k doprovodu letounu Westland Lysander od 208. squadrony, který pilotoval F/O Brown.

Za řízením Gladiátorů seděli:
      Vrchní zajištění – Top cover : F/O Smith, F/O Benett, F/O Price-Owen, (také příslušník 112. squadrony).
      Spodní zajištění – low cover tvořili přímí příslušníci „Třicettrojky“- F/O Gray-Worchester, F/Sgt.Cottingham a P/O Eric Woods.
      Celá formace směřovala do prostoru Bardia, k průzkumu. Italové obdrželi o formaci informaci a k nebi zamířilo devět Fiatů CR 42. Ale dost nešťastně, Britové se na ně vrhli jako rozzuřené vosy, využívajíc své výhody v rychlosti a převýšení a po krátkém boji, dá-li se to takhle říci, Italové zoufale prchali. Podařilo se to pouze dvěma Fiatům. F/O Gray Worchester ohlásil po přistání zničení 4 nepřátelských strojů,F/Sgt.Cottingham dva Fiaty, a P/O Woods jeden nepřátelský stroj.
Vzhledem informaci, kterou italské velení obdrželo, že se do prostoru blíží celkem 9 Gladiátorů, vydalo rozkaz ke startu dalších pět pilotů se svými CR 42, tentokráte z letiště-pruhu Menastir. Sergente Maggiore Trento Cecchi z 94a Squadriglia byl promtně sestřelen a zahynul, sottotenente Nunzio De Fraia ze svého hořícího letounu vyskočil, capitano Franco Lavelli byl dalším setřeleným a tenente Domenico Bevilacqua sice nouzově přistál, ale letoun byl naprosto zničený. Pouze jediný z této pětice, sergente maggiore Agostino Fausti se dokázal z boje odpoutat. O sestřely těchto letounů se podělili piloti “top-cover”, F/O Smith a F/O Benett, kdy každý hlásil sestřel jednoho nepřátelského stroje. Zbývající dva padly za oběť, dle zkoumání historiků, zuřivé palbě pozemní protiletadlové obraně, která údajně zasáhla také Gladiátor, který pilotoval F/O Price –Oven, jenž z letounu vyskočil.
      Skore 11:1 v neprospěch Italů je velice špatné. Však se tento den zapsal černým písmem do historie bojů. V budoucnu se již neopakoval.

       Dne 4.srpna 1940 došlo k dalšímu souboji mezi italskými Fiaty z 160a Squadrillia a Gladiátory. Italové napadli stíhače RAF z převýšení, a tudíž notně překvapili čtveřici Gladiátorů, vedených Marmaduke „Pat“ Pattle a tři z nich sestřelili. V nastalém souboji nebyli ztrát ušetřeni ani Italové, kteří museli postrádat letoun 2 letouny Breda Ba.65, na které Britové útočili před příchodem italských stíhačů. Jeden Fiat CR 42 se taktéž domů nevrátil. Úspěšnými z britské strany se stali Pattle a W.Barnes.
     Také 8.srpna došlo k poměrně velkému souboji válčících stran. 14 Gladiátorů z 80.squadrony se střetlo s 16 Fiaty CR 42 z 9 a 10 Gruppi nad Gabr Saleh, v této chvíli v hloubi italských pozic. Po boji si britští stíhači nárokovali 13 vítězství jistě a téměř 7 pravděpodobně sestřelených protivníků. Již prostý součet nám dává jistotu, že zde opět dochází k nám již známému „double claim“ efektu. RAF potvrdila ztrátu dvou strojů.

[Sláma]

K Flight

RT S

112.squadrona RAF

       Od června 1939 až do února 1941 byla umístěna na základně Helwan k ochraně hlavního města Egypta Cairo-/Káhira. Základna byla umístěna asi 15mil jižně hlavního města a plně poskytovala svou polohou Gladiátorům výhodu bezprostředního kontaktu s městem.

     Dne 31. srpna 1940 byl „B“ Flight  (B – letka) odvelen rozkazem na letiště nazývané Summit, jižně města Port Sudan na pobřeží Rudého moře. Účast letounů v této akci je znám více jako „K“ Flight. Zde je nutno uvést malou poznámku. Mnohé prameny se liší v datu, ke kterému lze považoval založení K flightu za směrodatné. Nejčastěji se objevuje v materiálech den 31. května 1940, dnem 2.června se datuje přistání letadel na novém letišti působení.
Zbytek perutě zůstal v Egyptě na základně Helwan k ochraně hlavního města Káhiry. “K“ flight se již k peruti nevrátil, 1.dubna 1941 se v Aqiru (Palestina) stal základem vzniku 250.squadrony RAF.
            Dlužno dodat, že peruť v pozdější době (od února 1942) byla součástí No. 239. wing, který sestával z No. 3 squadron RAAF, No. 250 squadron RAF, No. 260 squadron RAF a No. 450 squadron RAAF. Původní letky peruti se tedy opět setkaly v jednom celku, nyní však jako samostatné součásti vyšší bojové jednotky. Ještě jednou podotýkám, že až dosud, kdy letouny Gladiátor byly součástí poměrně málo početných letectev evropských států, se pohyby letounů v rámci reorganizací příslušných letectev daly poměrně snadno vystopovat. Zde, v Africe, je situace nepoměrně komplikovanější, vzhledem k reakcím Britů na vzniklou situaci, která v této oblasti nastala.
   
                    “K” flight byl převelen do Port Sudanu s letouny těchto s/n :
K6134      (RT o S),
K6135      (RT o E),
K6143,   
K7948,     
K7969,
K7974      (RT o O),
K7977      (RT o P),
K7986.     
        Dohromady tedy 8 letadel. Imatrikulace na trupu byla tvořena písmeny RT. V průběhu doby, pravděpodobně v průběhu prosince 1940, byly k letce předisponovány další Gladiátory:
 s/n L7612, L7614, L7619, N5629, N5815, N5828, N5833, N5895, N5896, N5917.
           Podle dostupných dokumentů, byl velitelem této jednotky ustanoven S/L John E.Scoular, AFC.
G/Capt Leonard H.Slatter, v této chvíli velící důstojník uskupení, uznal neoficiální název „K flight“ jako oficiální, i když správní úkony podřídil 14. squadroně RAF, která operovala letouny Vickers Wellesley.
Známí příslušníci letky K-flight:
P/O  R.H.Chapman
P/O  J.M.Hayward
P/O  H.B. Kirk
Sgt.  Ch.J.W. Tait
P/O  D.Evans
P/O  P.O. Green
P/O  J.Hamlyn
P/O  J.T.Lean
P/O  J.H.Sanderson
P/O T.H. Scorrer
P/O  G.B.Smither DFC
P/O S.Wells (Canada)
P/O  R.B.Whittington
P/O  G.A.Welsey
Sgt. E.N.Woodward
F/Lt. K.H.Savage

      V dubnu 1941 se letka stává základem pro vznik 250.squadrony RAF, která je vyzbrojena letouny P-40 Tomahawk. Gladiátory v počtu 10 kusů jsou předány dalším jednotkám (112.squadrona, 94.squdrona, 237. squadrona RAF).

[Sláma]

      K flight byl odeslán na letiště Summit. Pokud budeme studovat více oblast jejího operačního působení, zjistíme, že Summit není podle překladu jenom schůzka, ale byla tak označena plocha - letiště v Súdánu. Bylo umístěno asi 90 km západně přístavu Port Sudan na pobřeží Rudého moře, paralelně s linií železniční tratě Sudan – Chartúm. Nedaleko od něj, asi 18 km jihozápadně,  bylo umístěno další letiště Wadi Gazouza – Erkovitz, odkud Gladiátory držívaly často operační pohotovost.
      22. května 1940 se letouny letky zúčastnili Derby, letecké přehlídky nad Káhirou. Egyptský tisk nadšeně psal o demonstraci síly britského letectva.
      18. června 1940 byla základna překvapena náhlým, ale ojedinělým útokem italského bombardéru Savoia Marchhetti SM81 „Pipistrelo“. Nikdo proti útočníkovi včas neodstartoval a ten tak mohl poměrně v klidu provést útok. Nejvíce škody bylo na ploše a na „dráze“. Letouny nebyly viditelně poškozeny, nicméně bylo rozhodnuto provést testovací let. Při jeho provádění se zabil při nízkém průletu nad jídelnou seržantů Sgt. Charles J.W.Tait. Při klesavém letu náhle ztratil vztlak, křídlo se oddělilo od trupu a letoun se zřítil. (K6143). Pilot zahynul.
       29. června 1940 se utkal P/O Hamlyn s letounem Savoia-Marchetti SM 81 ve výšce pouhých 1500 metrů. P/O Hamlyn odstartoval na příkaz ke stíhání nepřátelského svazu, ale ten na obloze marně hledal. Zaútočil proto zezadu nakonec na jeden jediný letoun ze zadní polosféry, italský bombardér se snažil utéci ostrým sestupným letem. Britský pilot se dostal k němu do bezprostřední blízkosti a opět střílel. Došlo k výbuchu bombardéru, který se v plamenech zřítil do Rudého moře. Odlétávající trosky poškodily pilotní překryt Gladiátora.
Tento italský letoun byl jediným, z původního svazu dvanácti bombardovacích letadel, který dosáhl cíle útoku jako jediný, bohužel na to doplatil. Bylo to vůbec první vítězství nejen K - Flightu, ale celé 112. squadrony ve válce.
       18.července 1940 - Letoun Gladiator K6130 při letu nad oblačnosti narazil do kopců nedaleko Qaret el Naga a F/O Gray-Worcester zahynul. Celá událost se udála při letu čtveřice Gladiátorů, kdy v oblasti cílového letiště byla špatná dohlednost. Blízkost moře, vysoká vlhkost vzduchu, způsobila, že letci nenašli letiště. F/O Worcester přikázal svým druhům kroužit nad oblačností a sám zahájil klesání pod mraky s cílem zjistit polohu letiště. V tomto klesavém letu narazil do písečné duny a havaroval.

1. srpen 1940 - P/O Green sestřelil Caproni Ca133 nad oblastí Gederef.
8. srpen 1940 - F/Lt. Savage sestřelil Savoia Marchetti SM79 nad přístavem Port Sudan

            6. listopadu.1940 se odehrála akce, která pro RAF nedopadla moc slavně. V oblasti Metemma byly sestřeleny všechny tři hlídkující Gladiátory. Celá akce se udála rychle, neboť trojice byla napadena 6-8 italskými fiaty CR42 s převahou výšky. Tato italská formace se na nic netušící nezkušené Brity vrhla ze slunce a využila momentu překvapení. Roji velel mladičký, 24-letý F/L Kenneth H.Savage  (pilotoval letoun L7614) a společně se svými druhy letěli nad uvedenou oblastí poprvé. Byl sestřelen a zahynul. Jeho druh F/O Kirk (RT o N  s/n K7969) zasažený Fiatem CR42, z letounu vyskočil a upadl do italského zajetí. Při tomto souboji potkal podobný osud také třetího z roje, F/O Hamlyna (K6136  RT o T), který se však zachránil a ke své jednotce se dostavil po několika dnech absolvováním usilovného pěšího pochodu.
           6.listopadu 1940 v oblasti Galabatt byl také sestřelen a zabit F/O J.M.Hayward (RT o P  s/n K7977), bližší okolnosti mně nejsou známy.
15. listopadu 1940 - P/O Wolsey sestřelil jeden SM-79 nad Port Sudan
21.listopadu 1940 došlo k souboji dvou Gladiátorů pilotovaných piloty P/O Smither ( K7948) a F/O Green s italským Savoia-Marchetti SM-79. Nejprve došlo k zahájení palby protiletadlové ochrany křižníku HMS Carlisle k odehnání útočníka a posléze došlo k nařízení vzletu obou letadel. K souboji došlo ve výšce asi 4800m, kdy oba stíhači zahájili palbu a italský bombardér zasáhli. Nicméně zasažen byl také F/O Green, který se zřítil. Italský střelec oznámil po přistání sestřel dvou Gladiátorů.
            17. prosince 1940 se P/O Smither zúčastnil stíhání 4 italských bombardérů SM-79, bohužel však Italové využili oblačnosti v oblasti a před dotírajícími Brity se skryli. Ihned další den ale Italové opět podnikli další nálety a byli zachyceni seskupením patroly dvou Hurricane a dvou Gloster Gladiator. Ani tentokráte Britové nebyli úspěšní, byť se snažili alespoň několikrát vystřelit.
V únoru 1941 byla letka předisponována do východní Afriky, na základnu Mersa Taclai. 22. února 1941, ve svém novém působišti obdrželi příkaz k doprovodu dvou Blenheimů k přesunu z letiště na letiště Massawa. Z Mersa Taclai odstartovali v doprovodu Gladiatora N5828 jehož pilotem byl F/O Scouler. Ten při svém návratu zpozoroval osamocený SM-79 a promptně jej sestřelil. Asi měl Italům co oplácet…. Italové ovšem ve svém hlášení ztrátu neuvedli a historiky je vyslovena domněnka, že uvedený typ v tomto souboji byly transportní verze tohoto letounu.
         26. února 1941 hlásil P/O Wells zničení jednoho Fiatu CR32 v oblasti KUB-KUB. Wells prováděl patrolu, když pozemní personál svou střelbou jej nasměroval na italské stíhače. Britové náhle spatřili nad sebou dva italské letouny CR32 na něž zaútočili ve stoupavé zatáčce. Boj se odehrál rychle a výsledkem byl sestřel nice netušícího italského stíhače, pilot z letounu vyskočil. Potvrzení sestřelu mu s radostí vydali pozemní příslušníci protiletadlové baterie.

        V dubnu 1940 se K - Flight stává základem pro vytvoření 250. squadrony RAF a do výzbroje dostává P-40 B Tomahawk. Ale to je již jiná historie....


Vcelku zajímavý je záznam letového deníku letadla:  RT o S

22/02/37     Z výroby byl odeslán k 72 Sqdn do Tangmere 22. února 1937 jako první ze série strojů s/n (K6130 - K6137)
16/05/39    Odeslán k ME unit (opravny) příprava  přesunu k 112 Sqdn.
01/07/39     F/Lt Fraser RAF přelétl letoun k 112 Sqdn,
10/08/39    pilot F/Lt Fraser, RAF 112 Sqdn - test
20/04/40   pilot F/Lt Fraser, RAF 112 Sqdn, -  Aboukir, test
30/05/40   pilot F/Lt Fraser, RAF 112 Sqdn, - Air Drill & No.3 F.A.
03/06/40    Určen pro Detachement ‘B’ Flight odlet do Summit, Sudan.
18/06/40    10:00-10:30  Port Sudan - Summit;  F/L Savage.
23/06/40    16:30-14:40  Zálet počasí - test;  F/L Savage.
31/08/40    ‘B’ Flight přejmenován na ‘K’ Flight   
22/09/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Patrola 15,000ft, 2.30 h
25/09/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Patrola 18,000ft, 1.35 h
30/09/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Interception, 0.20 h
06/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.15 h
07/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.35 h
08/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.25 h
10/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.35 h
13/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.30 h
14/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.45 h
14/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.10 h
15/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.25 h
16/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.30 h
16/10/40   pilot P/O Smither, "K" Flight, Intercept Patrol, 0.15 h
23/12/40   nedostatek paliva ve špatném počasí. Pokus o nouzové přistání na vodu, zničen  v Rudém moři 25 km jižně Suakin, Sudan

[Sláma]

Greek Air Force
                         

Konflikt mezi Itálií, vedenou Benitem Mussolini, a řeckými vojsky, bránícími svou vlast....
Mnoho se o tomto souboji neví, mnohdy je zastíněn boji v Africe, obzvláště Bitvou u E- Alamejnu, boji na východní frontě nebo vyloděním v Normandii, D-Day.
     Konflikt začal dne 28. října 1940 (!) po předchozí eskalaci, kdy již dříve italský diktátor vyhlásil pro svůj lid “životní prostor”, v podstatě kopírující oblast bývalé Římské říše, do které spadalo také Řecko.
Řecko bylo italskými vojsky napadeno ze severu, z Albánie, avšak po počátečním úspěchu byly italské síly zatlačeny nazpět. Byl to první souboj se silami Osy, kdy její vojska byla zatlačena protiofenzívou hluboce do týlu. Ovšem strnulost Řeků, možná jejich opájení se vítězstvím způsobilo, že po nástupu německého Wehrmachtu a bulharských sil z Jugoslávie a Bulharska způsobilo, že Řekové kapitulovali a zemi okupovala vojska bulharská, italská a německá.
Přesto Winston Churchull si neodpustil na půdě parlamentu opět svou brilantní řeč, kdy hodnotil Řeky v boji proti okupaci, že: “...nemůžeme povědět, že Řekové bojovali jako hrdinové, ale musíme říci, že hrdinové bojují jako Řekové!..”
         V tomto boji řecké armádě pomáhal kontingent Spojenců, který čítal též leteckou pomoc.
Nejprve se však musíme zmínit o vojenském letectvu Řecka, které se postavilo Italům na odpor, byť historické údaje hovoří o přesile 455 italských letadel proti pouhým 77 řeckým strojům. Tyto síly mimo dvě české Avie B-534, zakoupené podnikatelem jménem M.Zaparkis Homogenos, čítaly také dva Gladiátory a dále polské stroje PZL P.11 a “modernější”  PZL P.24. Po napadení Řekové obdrželi od RAF stroje Gloster Gladiátor, které umístili do 21. Mira, což byly “squadrony” řeckého vojenského letectva, umístěné na letišti Yannina.

Stroje, které Řekové obdrželi od RAF, obzvláště od 80.sqn. 112.sqn.  a 33.sqn.:
02/12/40
K8018, L7620, L7621 (od 33. sqn.)
K8031, K8054, L7609, L7611, L7623 (od 112. Sqn., Egypt)
K7892, K7923, K7971, K7973, K8013, K8017, K8047, L8011 (od 80. Sqn.)
K6135 (od ‘K’ Flight,)
14/02/41
K7961 (od 5. RAF MU. navrácen nazpět k 107. RAF MU dne 19.06.1941).
10/03/41
K7988, K7989 (od 5. RAF MU. navráceny nazpět k 107. RAF MU dne 19.06.1941).
14/03/41
K7984, K8033, K7990 (od 52. RAF MU a navráceny nazpět k 107.RAF MU dne 19.06.1941).
30/03/41
K7932 (od 52. RAF MU, vrácen RAF a přesunut k  1413 (Met) Flight).
13/04/41
K8019 (od 112 Sq.).

Celkově v průběhu války řecké vojenské letectvo využívalo služby celkem19 kusů Gloster Gladiator Mk.I a 6 ks Mk.II.

     Prvního sestřelu nepřátelského letadla na Gladiátoru mělo být dosaženo 8.ledna 1941 v prostoru Kerkira a sestřeleným strojem mél být Fiat CR.42. Toto řecké vítězství však z italských zdrojů nebylo nikdy potvrzeno.
     Dalšího vítězství mělo být dosaženo až 25.ledna 1941, kdy od konce prosince roku 1940 až po téměř celý leden 1940 byla oblast bojů zasažena velice nepříznivým počasím v podobě hustého sněžení z nepropustné oblačnosti, nízkých teplot a silného větru.
     25.ledna 1941 proti hlášenému italskému útoku bombardovacích letadel BR.20 odstartovalo celkem 7 Gladiátorů od 21 Mira a 7 PZL P.24 od 22 Mira do prostoru Premeti-Kelcyre. Potvrzeno byly celkem 3 sestřely, o jeden z nichž se 1/3 podělil sminagos Ioanis Kellas bojujícím na Gladiátoru a piloti PZL P.24 sminagos Andreas Antoniou a episminias Panagiotis Argyropoulos. V nastalém boji hlášený sestřelený BR.20 nejprve obdržel přímý zásah do pravého motoru, aby následně přišel o tah druhého motoru, který byl zapálen střelami PZL při dalších útocích. Řeckými pozemními vojenskými jednotkami z dané oblasti byly potvrzeny 3 sestřely, ale Italové potvrzují nouzové přistání jednoho BR.20 se třemi zabitými členy posádky a jednoho havarovaného stroje, kdy střelci, bránící svůj bombardér ve výpovědi označili jako strůjce svého neštěstí, (a tudíž vítěze střetnutí) stíhače na PZL P.24.
     19.února 1941 celkem 18 bombardovacích letadel S.79 z 104 Gruppo vyrazilo k útoku směr Kelcyra-Tepelene, doprovázeny 12 stíhači Fiat G.50bis z 24.Gruppo a 12 stíhači Fiat CR-42 z 160. Gruppo. Proti nim se postavilo 8 stíhaček PZL P.24 z 22 a 23 Mira a a 4 Gladiátory z 21 Mira. Početní převaha byla jasná, přesto se Řekové pustili do boje. Nepovedlo se jim prorazit ochrannou clonu stíhačů a rozhořely se prudké boje “dogfights”, sledovány ze země nejen řeckými pěšáky, ale také novinářem, panem Roussosem, z listu ELEYTHERON BHMA. Na základě potvrzení pěších jednotek hned druhý den v novinách vyšla oslavná óda na sestřel celkem osmi (!) italských stíhaček!!! Z toho Gladiátory se měly na vítězstvích podílet v počtu celkem 5 letadel.
Italští piloti G.50bis deklarovali a byly jim uznány sestřely jednoho Gladiátora a tří strojů PZL. “Falcos” ohlásili zničení 3 Gladiátorů a dvou PZL. Celkem tedy 9 strojů řeckých proti 8 italským. Pravda však byla trochu jiná. Dva Gladiátory byly v boji poškozeny, ale piloti Kellas a Dimitrakopoulos doletěli nazpět na letiště a stroje byly opraveny. Jeden PZL byl zničen, pilot zachráněn a druhý PZL nouzově přistál. Není ale dokladu, jestli byl opraven. Ztráty na životech nebyly. Italové neohlásili žádné zničené letadlo, předpoládá se, že vzniklá poškození byla opravena v rámci jednotky. Taktéž ztráty na životech nebyly.
     10.února 1941 čtyři PZL P.24 z 22. Mira, 4 další stroje z 23.Mira a 4 Gladiátory z 21.Mira byly poslány hlídkovat ohlášenému náletu italských bombardérů do prostoru  Premeti-Kelcyre. Gladiátory tvořily “top cover”, neboli vrchní zajištění letounům PZL. Italská formace byla tvořena stroji 3x Z.1007bis a 5x S.79s, 13 bombardérů BR-20, doprovázeny stíhači Fiat G.50bis. Tentokrát se Řekům povedlo rozrazit ochrannou stíhací clonu a napadnout také bombardéry. Byly hlášeny celkem 3 sestřely, putující na účet stíhačům z 22.Mira, dva další sestřely jisté a dva pravděpodobné pilotům z 23.Mira. Gladiátory se rvaly se stíhací ochranou a po přistání byly hlášeny celkem 3 sestřely. Vlastní ztráty čítaly sestřel dvou PZL, kdy se z trosek podařilo technikům sestavit jeden letuschopný PZL. Italové však ohlásili sestřel celkem 4 strojů PZL a jednoho Gladiátora. Vlastní ztráty nedokladovali, nelze v současné době potvrdit, jsou-li počty sestřelů od řeckých stíhačů pravdivé nebo nikoli.

Účast britských letců bude zmíněna zanedlouho...

     Nutno dodat, že učiněný masakr nastal dne 15. dubna 1941, kdy útočilo 18 letadel Ju-87 Stuka, doprovázené celkem dvaceti stroji Bf-109E na letiště Trikala. Proti této skupině vyletělo naproti celkem 5 Gladiátorů z 21.Mira, 4x PZL P.24 z 22.Mira a dva stroje typu Bloch MB.151 z 24.Mira. Jedna Stuka byla sestřelena Gladiátorem a druhá PZL. Dvě další byly přiznány jako pravděpodobně sestřelené G.Mokkasovi na Blochu. Ale to bylo vše. Jak do boje vlétly Messeschmitty, nastala zkáza. George Mikkas byl sestřelen oberleutnantem Gustavem Rödelem z 4./JG27. Bylo to jeho 15-té vítězství a G.Mokkas zahynul. Typ byl vítězem identifikován jako Hurricane. O pět minut později Rödel poslal k zemi další PZL a oberfeldwebel Otto Schulz v ten samý čas sestřelil také PZL jako své 5-té vítězství. Smiganos Ioanis Kellas zahynul v plamenech svého Gladiátoruv 07:01 po nárazu do země, když sestřel jeho Gladiátoru si nárokoval leutnant Ernst Börngen. Další Gladiátor padl za oběť leutnantovi Wilhelmu Wiesingerovi v 07:04 a oberleutnant Rödel si nárokoval třetí vítězství v tomto boji, když při zemi (v hlášení uvadí 50-100m) sestřelil  PZL P.24.
Espisminias Katsarelis na PZL P.24 bojoval současně se 4 Bf-109E, ohlásil sestřel jednoho. Ale až později, neboť sám byl sestřelen, při nárazu do země těžce zraněn, nicméně ze zranění se uzdravil.
     Další zbývající stroje (Němci deklarovány další dva sestřely) byly povětšinou natolik poškozeny, že po přistání již nebyly opraveny. Řecké letectvo přestalo existovat....

[Sláma]

RAF v Řecku

      V předešlé části jsme si popsali účast letounů Gloster Gladiator v řecko-italské válce pod výsostnými znaky Řeckého království. Nyní věnujme svou pozornost Gladiátorům, bojujícím v Řecku pod insigniemi RAF.
      V Řecku s Gladiátory bojovaly nám již dobře známé perutě. 80. squadrona RAF a 112.squadrona RAF. Nejprve do Řecka byla přesunuta 80.squadrona, stodvanáctka o něco později. Ale v Řecku Gladiátory již dostihl čas a tento typ letounu musel odstoupit do pozadí, byv nahrazen modernějšími Hawker Hurricane.

Jednotkám RAF v Řecku velel The RAF Air Vice Marshall A/V/M  J.H. D´Albiac, D.S.O. Ke dni 1.1.1941 měl k dispozici tyto jednotky:
No. 30 (F) Squadron (Blenheim – stíhací verze).
No. 80 (F) Squadron (Gladiator).
No. 84 (B) Squadron (Blenheim – bombardovací verze)
No. 211 (B) Squadron (Blenheim – bombardovací verze).
*No.37 (B) Squadron (Wellington)
*No.70(B) Squadron (Wellington)
(*Poslední dvě perutě však zůstaly bázovány v Egyptě, počítalo se s nimi pouze jako s podporou strategického bombardování.      Později byly do Řecka následně přesunuty jako na “detáchement“, tedy dočasnou, oddělenou bázi.) Vzhledem k eskalaci konfliktu bylo vypočteno, že dosavadní síly nebudou stačit a tudíž přibyly do Řecka následující jednotky:
No. 11 (B) Squadron (Blenheim) 24.ledna 1941.
No. 112 (F) Squadron (Gladiator)  10.února 1941.
No. 33 (F) Squadron (Hurricane) 19.února 1941
No.113(B) Squadron (Blenheim-bombardovací verze) 3. březba 1941
No. 208 (A.C.) Squadron (Hurricane a Lysander) – připravena k přesunu z Egypta.

Hlavním úsekem bojové činnosti pro Hurricany a stíhací verze Blenheimů byla ochrana prostoru Athén a jejich přístavů, další perutě byly přesunuty do oblasti Tepelene -Kelcyra.  Úkolem bojujících jednotek bylo udržet frontovou linii, popřípadě protlačit se více na sever. Jak vyplývá z popisu celkové situace v pamětnických knihách, piloti nebyli zrovna nadšeni z horské oblasti, nad kterou létali. V mnoha směrech to byla neobydlena vysokohorská krajina, dosahující výšek až 6000 stop nad mořem. V čase přesunu jednotek, tedy prosinec až březen, zde panovalo velice špatné počasí. Zatažená obloha, déšť, silný vítr, časté mlhy v údolích. V případě opuštění letounu na padáku nebyly šance pilotů k přežití zrovna vysoké.
Gladiátory se v bojovém nasazení věnovaly hlavně stíhacím úkolům, RAF se snažila o získání letecké nadvlády v dané oblasti, a stíhacím doprovodům bombardovacích Blenheimů, při jejich akcích. V březnu a dubnu 1941 již byly Gladiátory postupně nahrazovány stíhacími Hurricany, doplňujícími počty letounů v jednotlivých perutích.

80.squadrona RAF působení v Řecku
    18.listopadu 1940, odlétá “B” flight 80.squadrony z Egypta do Řecka pod vedením S/L W.Hickey. Následuje jej dalších 8 Gladiátorů (dohromady celkem 9 strojů) s piloty:
F/L Pattle,
F/O Greg Graham 
F/O Sidney Linnard,
P/O Samuel Cooper,
P/O 'Heimar' Stuckey
P/O William Vale
Sgt. Charles Casbolt

“A” Flight 80.squadrony se do Řecka přesunul z Egypta až 23.listopadu 1940 pod vedením F/L E.Jonese

     19.listopadu 1940 – “B” Flight z 80.squadrony se přesouvá z Athén na letiště Tikkala, kam byl bojově umístěn. Ihned po doplnění letounů palivem vede S/L Hickey 9 Gladiátorů společně se třemi PZL P.24 z 23.Mira na ofenzivní patrolu do prostoru Koritza. V tomto letovém úkolu můžeme tak spatřit seznámení se britských pilotů s prostorem bojové činnosti. Po několika minutách letadla PZL obrací k návratu z důvodu tenčící se zásoby paliva, avšak Gladiátory zůstávají v bojovém prostoru. Přiblížily se k linii bojové činnosti, což se dalo velice snadno rozeznat zesilující palbou italského protiletadlového dělostřelectva. F/L Pattle zpozoroval stoupající čtveřici italských Fiatů CR.42 a začal proto prudce klesat, aby posunkem ruky(!) varoval velitele S/L Hickey o přítomnosti Italů. Nabízí se otázka, proč nepoužil R/T, tedy vysílačky? Důvody pro jeho konání mohou být dva:
1./ Piloti v té době ještě nedokázali natolik ovládat radiotelefonii, jako k tomu byli donuceni v pozdějších letech. Navíc jejich výcvik ještě probíhal na letounech bez radiotelefonního spojení, jak byly například DH Tiger Moth a posunky jim byly bližší. Této znakové “řeči” rozuměli.
2./ Někteří piloti dokládají ve svém hlášení, že Italové na svých Falcos používali stejné, nebo sobě velice blízké frekvence vysílání, a komunikace v prostoru bojové činnosti tak letouny RAF prozradila. Proto se z důvodu utajení piloti raději domlouvali posunky. Ostatně o “radiovém klidu” se ale můžeme dočíst také v informacích o provozu Spitfirů v rámci operací Circus, nad okupovanou Evropu. Právě z důvodů utajení, aby podle radiového vysílání nemohli být odhaleni.
     S/L Hickey porozuměl F/L Pattemu a naznačil, že si označené letadla bere na starost. Pattle se vrátil nazpět ke své čtveřici, jejíž byl velitelem a osud italských "Falcos" nechal na svém veliteli. Dobře udělal. Zanedlouho spatřil dalčí čtveřici Fiatů CR.42, které si jeho “boys” vzali na starost a tak nedošlo k přečísleni dvou skupin Gladiátorů, které se v prostoru bojové činnosti pohybovaly s výškovým převýšením navzájem. F/L Pattle podnikl se svou dvojkou útok na Italy z převýšení, palbu ze svých palubních zbraní zahájil až velice blízko nepřátelského letadla. Úspěch na sebe nenechal čekat. Přesnou palbou byl zasažen nejen CR.42, ale zřejmě také italský pilot, protože italský letoun se ani nepokusil o manévr a narazil v prudkém piké do země zhruba 2 míle západně od Koritzy. Oba útočící Gladiátory využily převahy rychlosti k dalšímu získání výšky v prudkém stoupání. Tento manévr je zřejmě zachránil od blížící se pohromy v podobě dalších pěti strojů CR.42 a dvou Fiatů G.50bis, přilétávajících k bojišti ze severu. Pattle viděl pod sebou klasický “psí souboj” mezi letouny RAF a Regia Aeronautica. Z převahy výšky se vydal vstříc nové skupině, sledován P/O Stuckey. Ten zahájil palbu jako první, později si nárokoval sestřel G.50bis, F/L Pattle zasáhl další CR.42. Viděl italský letoun hořet ze závojem dýmu, stoupajícím z prostoru pilotní kabiny, když najednou letoun CR.42 vybuchl a jako ohnivá koule padal k zemi.
     Také skupina 4 letounů, bojujících pod vedením S/L Hickeye byla úspěšná a po přistání si britští piloti nárokovali 9 italských letounů sestřeleno jistě a další dva letouny pravděpodobně bez vlastních ztrát. Jenom P/O Stuckey byl zraněn na noze, odvezen do Athén k ošetření, ale navečer byl u jednotky zpět.
Tentokrát se piloti RAF příliš nezmýlili. Pokud začneme počítat Fiaty CR.42 vstupující do boje, sčítáním skupin 4+4+5 dojdeme k číslu 13. A také nesmíme zapomenout na dva G.50bis. Tedy celkem 15 letadel. Druhá skupina opravdu byla vyslána na pomoc původní osmičce, neboť Italové o přítomnosti Britů neměli informace a ve svých hlášeních piloti původní skupiny hlásili, že byli napadeni 20(!) stroji Gladiátor a třemi PZL. Dokladovali sestřel dvou Gladiátorů jistě a dvou pravděpodobně. Sami přiznali ztrátu 3 sestřelených CR.42 a jednoho G.50bis a zničení další CR.42 při přistání. Tedy dohromady 5 letounů bylo odepsáno ze stavu 160.Gruppo Autonomo. Dva piloti skupiny padli. (zásahy a sestřely F/L Pattleho).

     F/L Pattle opět vedl 27.listopadu 1940 skupinu 9 strojů své jednotky z letiště Trikkala ke hlídce do prostoru severně Yaninny. V průběhu letu spatřili trojici nám již známých S.79, doprovázené stejným počtem stíhacích letounů CR.42 z 364.squadrillia. Britové dokázali při útoku sestřelit dva stíhače, bombardéry unikly.
    28. listopadu 1940 šestice Gladiátorů z A-flightu 80. squadrony potkala dle svého hlášení zhruba 20 letounů CR.42. Velitelem letounů RAF byl F/Lt. “Tap” Jones, italské “Falcos” vedl sám velící důstojník 365. squadrillie capitano Giorgio Graffer. Protivníci se do sebe zakousli a rozhořel se skutečný “dog-fight”, jak jej známe z války minulé. Vysledovat, kdo koho sestřelil, je velice obtížné. Budeme se tedy držet informací, uvedených a posbíraných historiky z jednotlivých hlášení.
Skutečně v tomto boji byl sestřelen capitano Graffer, do té doby velice úspěšný italský stíhač, eso s pěti setřely. Graffer zahynul. Další italský pilot, sergente Achille Pacini byl po zásahu svého letounu nucen své CR.42 opustit na padáku.
F/O H.U.Sykes (Gladiator s/n N5812) se srazil s italským strojem CR.42 sergente Corrado Mignani, ani jeden z pilotů srážku nepřežil. F/Lt Jones později ohlásil nejprve sestřelení dvou CR.42, když následně také jeho Gladiátor N5816 byl zasažen dávkou, vedoucí od týla ku přídi letounu. Jeho palubní deska byla zničena a sám pilot byl zasažen do zad. Odpoutal se z boje a za doprovodu Sgt.Gregoryho přistál na letišti Yannina. Sgt.Gregory dokladoval ve svém hlášení sestřelení celkem tří nepřátelských letounů. Celkově Regia Aeronautica ztratila skutečně 4 letouny CR.42 a dva piloty.
RAF ten den také utrpěla ztráty. F/O W. Flower (s/n N5854) vyskočil z letounu po zásahu, ale byl přesvědčen, že předtím sestřelil také jedno CR.42. Gladiátor N5788 s pilotem F/O W.B. Price Owen a další letoun N5788, který pilotoval F/O F.W.Hosken byly taktéž poškozeny, ale oba piloti svorně dokládali po sestřelu jednoho CR.42 každý. Pravdou je, že italští piloti sergeante Bruno Zottu a Guglielmo Bacci opravdu museli vyskočit a v druhém případě nouzově přistát (letoun zničen) a tím statistiku sestřelu naplňují. Pokud sečteme opravdu doložené sestřely, byl poměr ztrát 4 Gladiátory proti 4 jistě sestřelenými CR.42. Můžeme přičíst neověřené, tedy pravděpodobné, sestřely dalších 7 italských strojů.

[Sláma]

....pokračování.....

     29.listopadu 1940 se A letka zúčastnila  doprovodu devíti Blenheimů z 84.squadrony do prostoru Tepelene. Doprovod celkem šesti Gladiátorů byl rozvrstven do tří výškových pater přímého a výškového zajištěni.  F/L Pattle byl pověřen velením nad celou stíhací skupinou, ale byl to právě on, který v prostoru bojové činnosti spatřil celkem dvě nepřátelské formace, blíže nespecifikovaného počtu, italských třímotorových bombardérů. Identifikoval je jako S79.  F/L Pattle a P/O W.Vale opustili svou pozici výškového zajištění a zaútočili na nepřátelské bombardéry. Italové zahájili obrannou střelbu, Britové zpozorovali u dvou, jimi zasažených letounů, dým. Domů se již piloti RAF opět vraceli ve skupině, kterou tak náhle opustili.
Zasaženými letadly byly Z.1007bis ze 47.Stormo BT a do uvedeného prostoru jich bylo posláno celkem 28(!). Prohlédneme-li si jejich siluetu, zjistíme, že splést si je ve vzduchu s letouny S.79,  z dálky několik set metrů, je velice snadné pro jejich vnější tvarovou podobnost.

     2.prosince 1940, krátce před 11:00 hodin dopoledne, odstartoval F/L Pattle z letiště Yannina, kam byla letka přesunuta k rannímu průzkumu počasí. Musíme si uvědomit, že za války povětrnostní služba pracovala odlišným způsobem než dnes, v době počítačů a digitálního přenosu dat. Při tomto letu spatřil pod sebou v prostoru Argyrokastron osamocený dvouplošník, který se po jeho útoku poroučel k zemi. Šlo o nepřátelský průzkumný letoun Ro.37bis. Posádka italského letadla, bohužel, útok nepřežila.
V odpoledních hodinách F/L Pattle letěl do stejného prostoru, tentokrát  jako vedoucí skupiny 12 Gladiátorů s úkolem ofenzivní patroly k podpoře pozemních vojsk řecké armády.  Při průletu nad frontou ve výšce asi 6000 stop spatřili piloti dva osamocené letouny. Pokradmu se připojili k letadlům, ale Italové byli tak zaujati svou prací, že nezpozorovali blížicí se nebezpečí.  P/O S.G. Cooper a F/Sgt. M.Richens zahájili palbu z těsné blízkosti téměř současně a italské letouny Ro.37bis se domů nevrátily. 72. pozorovací skupina italského vojenského letectva tak v jeden den ztratila 3 své letouny a její činnost byla vážně ohrožena.
     4. prosince 1940 se skupina celkem 15 Gladiátorů (4 od 112. squadrony a 11 od 80.squadrony) pod vedením S/L W. Hickey střetla při své ofenzivní patrole nad Tepelene s přibližně 27 nepřátelskými stroji. Později bylo studiem dokumentů zjištěno, že tohoto boje se skutečně zúčastnilo 12 letounů Fiat CR.42 ze 150. Gruppo vedených tenente collonello Rolando Pratellim a dalších 10 strojů Fiat G.50bis ze 154. Gruppo.
V tomto souboji dokladoval F/Lt. “Pat” Pattle sestřel a zasažení celkem 4 nepřátelských letadel. Jednoho CR.42 viděl s jistotou narazit do úpatí horského vrcholu severně Delvinakion a druhý nepřátelský stroj se zřítil k zemi v plamenech, když pilot z něj vyskočil. Také Pattle byl zasažen, ale dříve než se odpoutal z boje, střílel po “CR.32”, který ovšem zmizel v mracích a jednom CR.42, “za kterým se táhl pás černého kouře”.
Další piloti letky oznámili sestřel několika CR.42 a jednoho G.50bis, dohromady si piloti RAF nárokovali sestřel 9 nepřátelských strojů, Italové vznesli nárok na uznání celkem dvou nepřátelských strojů. Italské ztráty ve skutečnosti ovšem byly nižší. Byly zničeny pouze tři stroje při ztrátě dvou pilotů. RAF nepotvrdila žádnou ztrátu.

Dalšího dne se 80. squadrona přesunula do Larissy.

     20.prosince1940 se vzneslo devět Gladiátorů z letiště, aby se střetlo s Blenheimy z 211.squadrony a doprovázelo je k ofenzivní akci nad Tepelene-Kelcyra. Stíhači zaujali výchozí pozici ve třech trojicích s výškovým rozestupem, začínajícím na 10 000 stopách. Velitelem byl opět F/L Pattle. Bombardéry měly zpoždění, což se stíhačům moc nelíbilo, neboť drahocenné palivo, a s ním čas, který měli k dispozici, rapidně ubýval.
V tuto chvíli spatřili opět italskou formaci devíti bombardérů S.79 doprovázených escortou jedenácti CR.42, jejichž výška byla odhadována na 20 000 stop. F/L Pattle,  letící jako nejvyšší zajištění nelelkoval, vyhodnotil situaci a se svými druhy Sgt. Casboltem a F/Sgt. Richensem zaútočil. Napadl jeden S79., drze zaútočil na velitelský stroj a byl úspěšný. Letoun vzplanul a narazil do země, když předtím italská posádka dokázala letoun opustit na padácích. Lépe dopadl druhý S.79, jehož zasáhli dva Pattleovi druhové. Vrátil se na letiště v Tiraně se zraněným členem posádky a hlásil, že zničil jeden Gladiátor, který se s jeho letounem srazil. Další S.79 dokladovala sestřel Gladiátoru. Skutečnost byla taková, že oba britští stíhači, Sgt. Casbolt a F/Sgt. Richens si z boje odnesli poškození svých letounů.
Zbytek 80. squadrony mezitím pokračoval ve své původní činnosti, tedy krytí bombardovacích Blenheimů. Také oni spatřili další italskou formaci šesti S.81 a po obratu vlastních bombardérů k návratu domů, se zapojili do stíhání nepřátel. P/O Vale deklaroval sestřel S.81 a velitel dalšího italského letounu, shodou okolností velitel 38.Stromo BT, colonel Domenico Ludovico se vrátil do Tirany se třemi zraněnými členy posádky.

     21. prosince 1940 se nad Řeckem opět odehrála velká letecká bitva mezi RAF a italským letectvem. 80. squadrona odstartovala v 10:30h na ofenzivní patrolu a byla seřazena celkem ve třech sekcích, rozdělenými stupňovitě nad sebou. První sekci vedl sám S/L W.Hickey, druhou F/Lt. “Pat” Pattle a třetí F/O S.Linnard.
Blízko Argyrokastronu britští letci zpozorovali tři nepřátelské letouny, třímotorové bombardéry. Byly identifikovány jako S.79. Zanedlouho spatřili další tři letouny s dvojitou směrovkou, které byly označeny piloty RAF jako Fiat BR.20. Pravda byla jiná. Všech 6 italských bombardérů patřilo do sestavy 47. Stormo B.T. a typ byl Cant Z.1007bis.
Italské bombardéry byly atakovány trojicí, vedenou “Pat” Pattle a sám Pattle byl přesvědčen o zásahu jednoho z nich.
V tom se na scéně objevilo 15 stíhačů CR.42 ze 160. Gruppo, vedených maggiore (major) Oscar Molinari. Spatřili útočící Gladiátory a rozhodli se ochránit vlastní druhy. Ve svých pozdějších hlášeních Italové odhadovali počet nepřátel z RAF až na 54 strojů!!!
Taktéž výsledky soubojů byly, jako obvykle, mírně nadsazené. Piloti RAF si nárokovali 8 sestřelů jistých a 3 pravděpodobné, Italové sestřel 6 nepřátelských strojů. Ve skutečnosti v boji byl zabit F/O A.D. Ripley (N5854), který byl spatřen jak se řítí v plamenech k zemi a S/L W.Hickey, který byl taktéž viděn, jak vyskakuje ze svého hořícího letadla. Ovšem vrchlík jeho padáku byl v plamenech a nešťastný pilot se řítil k zemi vysokou rychlostí. Jeho bezvládné tělo přinesli do britského postavení řečtí vojáci, pilotovi však již nebylo pomoci. 80.squadrona přišla o svého velitele.
F/O S. Linnard byl zasažen střelou a po přistání odvezen do nemocnice.
Na straně RAF tedy s jistotou můžeme hovořit o dvou zničených letadlech a dvou mrtvých pilotech, Italové potvrdili ztrátu dvou letadel a dvou pilotů, třetí zničený letoun byl odepsán, pilot byl zraněn na pravé noze.
     28. ledna 1941 S/L Edward “Tap” Jones, nahradivší S/L Hickeye, vedl 15 Gladiátorů z 80.squadrony opět do “oblíbeného”  prostoru. Měli provádět ofenzivní patrolu mezi Kelcyre a Premet. Zhruba po dvaceti minutách činnosti spatřili nepřátelskou sestavu čtyřech letounů BR.20 z 37.stormo a pět Cant Z1007bis z 35.stormo. Nevěřili svým očím – stíhací doprovod nikde! Nemeškali a pustili se do práce. Výsledkem činnosti 15 rváčů z bojišť v Africe a nyní také Řecka bylo, že za sebou zanechali spoušť v podobě tří zničených cantů, které viděli piloti explodovat ve vzduchu, dopadnout hořící na zem a jednoho, který narazil do úbočí rozeklaných kopců. Jeden BR.20byl prohlášen za pravděpodobně sestřelený, když F/L Pattle a P/O Trollip se dušovali, že hořely oba motory a letoun se poroučel k zemi. Na britské straně toho dne nebyla ztráta žádná.

     9. února 1941- dochází opět k velké srážce bojujících stran. S/L E.Jones vedl 14 letounů Gladiátor opět do prostoru Tepelene. Spatřili tam trio S.79, ale již poučeni, pátrali po dalších letounech. A našli. Britové odhadovali svaz nepřátel o síle 20 až 30 letounů, ve skutečnosti Italů bylo 16. Ale taktéž Italové měli odhad nepřesný, tipovali počet Britů na 20 strojů.
Trojice pilotů RAF zaútočila na bombardéry, ale bezúspěšně. Pouze P/O W.Vale dokladoval poškození jednoho z bombardérů, které se okamžitě po britském útoku skryly v mracích a bojovou scénu neprodleně opustili.
To se již na sebe vrhli stíhači obou stran. Italové byli v mírné výhodě, neboť zaútočili z převýšení.  Ale svou výhodu nezúročili a opět se rozhořelo množství jednotlivých soubojů.
Po přistání piloti podávali svá hlášení. RAF byla tentokrát “skromná” a dokladovala jistý sestřel tří letadel a 4 pravděpodobně. Nicméně Řekové (pozemní jednotky) v následující dny potvrdili nález 7 zničených italských strojů a britským pilotům vydali potvrzení o sestřelu všech sedmi italských Falcos.
Britové však neztratili ani jeden stroj. Italové deklarovali sestřel 4 Gladiátorů, byli zřejmě “podvedeni”. Ještě před zahájením boje deklaroval špatný chod motoru velitel S/L Jones, vysílačkou předal velení,  a odpoutal se z boje, následován F/O Flowerem se stejným problémem. F/Lt. Kettewell byl nucen nouzově přistát asi 50 mil severně Yanniny pro ztrátu tlaku oleje v motoru, nikoli pro bojové poškození letounu. Domů na základnu se vrátil v doprovodu řeckých vojáků.
F/L Pattle byl navržen k vyznamenání DFC. 80.squadrona obdržela ústní příslib dodání 8 strojů Hawker Hurricane a F/L Kettewel byl proto vyslán do Atén, provést první “test flights”.

     10.února 1941 se Italové rozhodli zničit letouny umístěné na základně Yannina, které jim tak silně znepříjemňovaly život. Ten den bylo podniknuto několik náletů s výsledkem..... Ale nepředbíhejme.
První italský útok byl sirénami ohlášen brzy ráno. Ve vzduchu se ale v té době nacházela hlídka řeckého vojenského letectva tří řeckých Gladiátorů z 21.Mira. Tato hlídka při zachycení útoku tří  Z.1007bis a pěti S.79, byla napadena doprovázejícími G.50bis. Italové ohlásili sestřel všech tří Gladiátorů. Pravdou je, že sestřelen a zabit v tomto boji byl anthyposminagos (2nd Lieutenant) Anastassios Bardivilias.
Další útok Italů již zachytili Britové.  Piloti Pattle, Greg Graham and P. T. Dowding, italské bombardéry Z.1007bis zahnali, ale sestřelu dosaženo nebylo. Bomby dopadly na severní část letiště a jedinou vážnější škodou bylo zničení osobního vozidla pilotů. Letiště vážnější škody ani jiné újmy neutrpělo.
Ani odpoledne, kdy po sobě následovalo několik vln útoků, nedošlo k výraznější změně ani na jedné z bojujících stran. Pikantní je, že odpolední vlna bombardérů (asi 3 stroje BR.20) hlásilo v souboji zničení jednoho a poškození druhého ze tří Gladiátorů, ale ve vzduchu byl jediný F/L Graig Graham. Další tři vlny nájezdů Italů na pevnost Yannina nic nezměnily na situaci. Byly hlášeny sestřely dalších tří BR.20, také Italové dokladovali sestřely Gladiátorů, pravdou je jenom několik poškození a neupřesněný počet zabitých civilních osob.

[Sláma]

... poslední pokračování o bojích v Řecku...


V únoru 1941 začali Britové své squadrony v Řecku doplňovat letouny Hurricane Mk.I.
    20.února 1941 spojilo své síly 8 Gladiátorů z 80.squadrony a 9 strojů ze 112.squadrony. Startovaly z letišť Paramythia a Yannina k doprovodu dvou Wellingtonů z 37.squadrony RAF. Dále se k formaci připojil řecký Ju-52. Celá tato formace směřovala do prostoru Kelcyra se zásobováním a s vojáky-parašutisty (Ju-52). Akce byla obtížná, neboť nebe bylo zatažené oblačností a bylo složité udržet formaci letu ve skupině. Byly spatřeny skupiny nepřátelských stíhačů, ale k boji ani ztrátám nedošlo.
     Téhož dne, odpoledne 17 Blenheimů ze squadron 84. a 211., doprovázených několika Hurricane útočilo na Berat. Při zpáteční cestě došlo k útoku italských Fiatů G.50bis. z nichž S/L Pattle jednoho sestřelil. Blenheimy se dále vracely k základně, kde již patrolovaly Gladiátory z 80. a 112. squadrony a ty se do protivníků, pronásledující jejich svěřence, které přebrali od svých předchůdců-Hurricane- pustily také. Fiaty vyklidily oblohu. Piloti RAF ohlásili sestřel tří italských stojů, uznány byly jako pravděpodobné, neboť nebylo možné dokázat jejich skutečný sestřel italských strojů. Pouze jediný, čtvrtý Fiat v pořadí, byl prokazatelně sestřelen.
Italové ohlásili ztrátu dvou pilotů a dvou Fiatů (tedy jeden z dalších sestřelů RAF byl jistý), při sestřelu jednoho Blenheimu a jednoho “Spitfire”. Pravdou je, že jeden z Blenheimů musel pro požár motoru doletět na letiště Paramythia pouze s jedním pracujícím motorem, avšak bezpečně přistál.
     28. února 1941 velitelství “Western wing” vyslalo v 15:30 do vzduchu nebývale velké množství letadel, jako odpověď na připravovaný útok Italů v prostoru Tepelene. Údaje ze špionážních zdrojů hovořily o masívním bombardovacím náletu a velitelství RAF chtělo předejít možným zkázám. Ve vzduchu se setkalo 11 Gladiátorů ze 112.squadrony, 7 Gladiátorů z 80.squadrony a po patnácti minutách se přiřítily do prostoru další 4 Hurricane z 80.squadrony pod vedením F/L Pattleho. Další skupina 4 Hurricane pod velením F/L Younga  ze 33.squadrony směřovala  poněkud vzdáleně  od hlavního svazu směrem k pobřeží. Dohromady úctyhodný počet 26 letounů. Gladiátory v prvé chvíli moc úspěšné nebyly. Spatřily několik S.79 nad Corfu, dva stroje byly Italům sestřeleny. F/L Pattle se svým citem pro hledání nezklamal a se svou formací zaútočil na další spatřené BR.20, letící v počtu 10 letadel jižně Valony. Italů bylo ve skutečnosti 16 a ve svých hlášeních dokladovali útok zhruba “20 letadel typu Spitfire”! Je vidět z hlášení leteckých posádek, že italské letecké posádky měly vždy tendenci více nadsazovat, než tomu bylo ve skutečnosti. Výsledkem střetnutí byly 3 sestřelené BR.20 jistě (z nichž jeden sestřelil Pattle sám a druhý ve spolupráci) a 4 další poškozená letadla při nouzových přistáních. Vzhledem k faktu, že přistání byla provedena do terénu, nikoli na letiště, letadla byla pro Italy ztracená.
    V tom se na scéně objevují CR.42 společně Fiaty G.50bis a do boje se vracejí Gladiátory. Scéna ne nepodobná bojům nad Británií, v roce předešlém! Došlo k velkému množství soubojů, kdy “double-claim effect” je v tuto chvíli víc než jistý.
Po ukončení boje došlo k počítání ztrát: 5 jistých sestřelů a 2 jistě zničené BR.20, 3 jistě sestřelené a 2 zničené S.79, 13 sestřelených jistě a 3 pravděpodobně sestřelené CR.42, 6+2 sestřely Fiat G.50bis. Regia Aeronautica naproti tomu deklarovala sestřel 6 Gladiátorů a 1 “Spitfire”. Jako obvykle, skutečnost byla prozaičtější. Pouze 1 Gladiátor byl ztracen. Své vlastní ztráty Italové velice nenápadně a neradi, ale přeci jenom později potvrdili. Opravdu neuvěřitelných 29 letadel!!!!
Tento den byl pro RAF v Řecku počtem dosažených vítězství nejúspěšnější.

     V ranních hodinách 4.března 1941 byly nedaleko Valony identifikovány italské lodě – křižník Augusto Riboty, torpédoborec Andromeda a několik menších lodí. RAF se rozhodla reagovat a v odpoledních hodinách vyslala svaz Blenheimů (9), doprovázený 10 Hurricane a 17 Gladiátory. 3 stroje byly z 80.squadrony, 14 ze 112.squadrony. 4 Hurricany vedl F/L Pattle z 80.squadrony, zbylá šestice byla z 33.squadrony. Nad loděmi neustále kroužily Fiaty G.50bis jako ochrana před útokem ze vzduchu. Byla úspěšná. Fiatům se povedlo seslat dolů v plamenech Pattleho wingmana F/O Cullena. Pattlemu se podařilo útočníka sestřelit a po návratu do boje “ztrestat” dalšího Fiata, ale kamaráda mu to již nevrátilo.
Střemhlavým letem se do prostoru operační činnosti vrhlo dalších 9 letadel Fiat CR.42, přivolaných na pomoc. Rozhořel se boj, jehož výsledek byl dokladován oběma stranami takto:
-RAF: Sestřel jistě 5 letadel Fiat G.50bis a jeden pravděpodobně,
-Regia Aeronautica: Sestřel jistě 4 Gladiátory, jeden “Spitfire” a jeden “Battle”. Tento typ se na bojišti nevyskytoval, pravděpodobně došlo k záměně s typem Hawker Hurricane.
A skutečný výsledek?
Regia Aeronautica ztratila dva CR.42 i s piloty a jeden G.50bis.
RAF ztráta jednoho Hurricane i s pilotem.

    23.března 1941 S/L Pattle vedl formaci 33. squadrony. Celkem 13 Hurricane vzlétlo toho dne z letiště Larissa, aby se ve vzduchu připojilo k doprovodu 6 Blenheimů a 11 Gladiátorů ze 112.squadrony k útoku na letiště Berat. Výsledkem náletu bylo zničení dvou Ro.37bis a jednoho G.50bis, zatímco ve vzniklém boji byl Hurricane F/O Dysona zasažen do chladiště a s dlouhou stuhou kouřícího glykolu se mu povedlo přiletět až k letišti Larissa, kde svůj letoun musel opustit na padáku. Drobná poškození hlásilo několik Hurricane a jeden Blenheim. Důvod? Nad letištěm se válely v nízké výšce husté mraky a  útok musel být proveden z malé výšky 1500 stop. Ochrana nepřátelského letiště v této výšce byla neskonale účinná.

1.dubna 1941 již bylo evidentní, že útok Německa na sebe nenechá dlouho čekat. Německo plně ovládalo “spřátelené” Bulharsko a přípravy k útoku již byly natolik zřetelné, že se nedalo nic jiné očekávat.
Síly RAF v Řecku byly v té době uskupeny v Easter wing (Východní křídlo) a Western wing (Západní křídlo)

-Eastern wing byl složen z perutí:
No. 11.( B) Squadron (Blenheim - bombardovací verze),
No 113. (B) Squadrons (Blenheim - bombardovací verze),
No. 33 .(F) Squadron (Hurricane)
No. 208. (A.C.) Squadron (Hurricane a Lysander).
Velitelství bylo umístěno na letišti Tsaritsani

-Western wing byl složen z perutí:
No. 112. (F) Squadron (Gladiator)
No. 211. (B) Squadron (Blenheim),úkol obou perutí byla podpora řeckých vojsk na Albánské frontě
No. 30. (F/B) Squadron (Blenheim -  stíhací verze),
No. 80. (F) Squadron (Hurricane a Gladiator)
No. 84. (B) Squadron (Blenheim – bombardovací verze),

No. 37. a 38. (B) Squadron (Wellington) byly umístěny na letištích u Atén a byly přímo řízeny Bombardovacím velitelstvím  H.Q., B.A.F., Greece.
No. 815. Squadron Fleet Air Arm byla umístěna na letišti Paramythia (Swordfish)
No. 805. Squadron Fleet Air Arm byla umístěna na letišti Maleme (Crete).(Swordfish)

Wellingtony již dříve podnikly nálety na Durazzo, také Brindisi, Swordfishe podnikly několik torpédových útoků proti lodím, plujícím od Itálie k Řecku.

     6.dubna 1941 zahájili německá vojska masívní operace s podporou Luftwaffe. Ta se opět střetla s RAF, ovšem na jiném válčišti, než bylo předešlého roku. První velké vlně útoků střemhlavých Ju-87 Stuka pod podporou ME 109 E se postavily patroly12. a 33. squadrony Hurricane, v noci ze 6./7. dubna podnikly Wellingtony útok na nádraží v Sofii a Blenheimy na na seřadiště vojsk v Bulharsku. Dochází ke krutým bojům ve vzduchu. S/L Pattle hlásí ještě další dvě vítězství nad Me-109E a se svou 33.squadronou dělá vše, co je v jeho silách. Nicméně 15.dubna, kdy startuje do bojů celkem třikrát, stižen horečkou, je pozdě odpoledne, v souboji s Me 110, doprovázejícími Ju 88, sestřelen. Dosáhl celkem 50 setřelů jistých.


Na začátku kampaně, kdy do bojů zasáhla na straně Italů Německo a Bulharsko, byly odhadovány síly protivníků následovně:
Italové společně s Němci postavili k útoku skoro 1100 letadel, z nichž polovina byla stíhacích,
RAF společně s Řeky disponovala množstvím asi 220 letounů. Přesila byla pětinásobná.

    18. dubna 1941, kdy množství letišť v Řecku bylo zničeno a situace se stávala neudržitelnou, bylo rozhodnuto o stažení britských sil, včetně jednotek RAF.Evakuace proběhla podle připraveného plánu. Nejprve do Egypta odletěly Wellingtony v noci z 17./18. dubna 1941, 23.dubna byl evakuován pozemní personál.
     19. dubna odletělo na Krétu 14 Blenheimů z 30.squadrony. Zbytky squadron 11.,84.,113.,211. a 208.,které představovaly dohromady asi 24 Blenheimů a 4 Lysandery, odletěly do Egypta v noci z 22./23. dubna 1941. Velký útok, Němci zahájený dne 23.dubna 1941 ještě zachytávaly Hurricane (6 strojů) společně s Gladiátory (14strojů) z 33. a 80. squadrony. Poté Gladiátory zamířily na Souda Air Base (dnes známá Chania) na Krétě, posílit ochranu ostrova před očekávaným útokem Němců. Hurricane ještě zůstávaly na obranu Sunderlandů, použitých k evakuaci personálu RAF a posléze také jugoslávského krále Petara I.

      Po konečném odchodu RAF z Řecka se na Krétě soustředilo 14 stíhacích Blenheimů ze 30.squadrony, 9 stíhacích Blenheimů 203.squadrony a zbývajících 6 Hurricanů a 14 Gladiatorů z 33., 80. a 112. squadrony. Mimochodem, pouze 6 Gladiatorů ze 14 bylo schopno operačního nasazení....