Autor Téma: Gloster Gladiator  (Přečteno 27372 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #15 kdy: Červenec 31, 2011, 04:34:14 »
      Oddech pro Ark Royal dlouho netrval. Loď opět doplnila veškeré zásoby, aby již 4.května vyrazila nazpět k bojišti Norsku. Admiralita přeskupila a doplnila síly a Ark Royal vyrazil k norským břehům s těmito leteckými jednotkami:
800.peruť FAA s letouny Blackburn Skua (12)
803. peruť FAA s letouny Blackburn Skua (11)
810. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (10)
820. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (11).
Ve svazu byl opět HMS Curlew s radarem. Pro Ark Royal začala téměř dvoutýdenní aktivita, kdy ve svazu s ostatními loděmi, jako jediná letadlová loď poskytovala přímou podporu bojujícím jednotkám na severu Norska.
    Letadlové lodi  HMS Glorious byl dopřán podstatně větší odpočinek. Také na této lodi probíhaly organizační změny v souvislosti s přepravou leteckých jednotek. Palubu opustila 804. peruť FAA s celkem s devíti Sea Gladiatory. Šest z nich bylo přesunuto na palubu letadlové lodi HMS Furious a zbylá tři letadla, lehce poškozená v předchozích bojích, přelétla na základnu Cambeltown k opravě.
10. května začala nakládka letounů Hawker Hurricane Mk.I od 46. perutě RAF. Trvala dva dny a na lodi bylo umístěno celkem osmnáct těchto moderních letadel ve srovnání s dosavadním letadlovým parkem, který v Norsku bojoval.
 Osmnáct letadel Gloster Gladiator Mk.II od 263 perutě RAF (která se vracela do boje), bylo opět přelétnuto námořními piloty (z 804.perutě FAA). Tentokrát se přelet uskutečnil beze ztrát a letadla byla uložena na letadlovou loď HMS Furious.
Po doplnění všech zásob obě dvě letadlové lodi, doprovázeny čtveřicí torpédoborců, vypluly k severnímu Norsku večer 14. května 1940. Vyplutí bylo provedeno ve 20.30h,  zakrátko lodi dostihla zpráva o zahájení útoku německé Wehrmacht na Nizozemí a Francii… Všem bylo jasné, že v této chvíli již není hlavním válčištěm Norsko..
Na lodích bylo celkem umístěno:
802. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
804. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
263. peruť RAF s letouny Gloster Gladiator (18)
42. peruť RAF s letouny Hawker Hurricane Mk.I (18)
701. peruť FAA s letouny Supermarine Walrus (6)
806. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (9)

      Letadla RAF měla 17. května přelétnout na letiště Bardufoss a Skaanland. Ale odlet se opozdil, neboť letiště nebyla stavebně připravena. I když byl květen, zde na severu Norska stále panovala tuhá zima. Letadla z HMS Furious odstartoval dne  21. května, na Barbudoss. Druhá plocha nebyla stále připravena a tak HMS Glorious obrátil k návratu do Scapa Flow. Tam 23.května připlul také HMS Furious. Šestice letounů Sea Gladiator z 804. perutě FAA opustila její palubu k ochraně Orknejských ostrovů.
HMS Glorious opět vyplul k Norsku dne 24.května a tentokráte se přesun Hurricanů zdařil. 26. května tyto stíhačky opustily palubu letadlové lodi a přistály na základně Skaanland a Bardufoss. Staly se vítanou posilou pro bojující vojáky a velkým překvapením pro Luftwaffe. (Během 14 dnů bojové činnosti si piloti Hurricanů nárokovali 37 sestřelů nepřátelských letadel při vlastní ztrátě 4 strojů).
V den dobytí Narviku, 28.května 1940 si palubní stíhači z HMS Glorious /802.peruť/ nárokovali sestřel jednoho letounu Heinkel He-115, který pocházel od průzkumné jednotky Luftwaffe KüFlGr. 506. Bohužel vzápětí HMS Glorious opět opouští bojiště společně s HMS Ark Royal do Scapa Flow, aby se tam připravil ke konečné evakuaci jednotek z norského bojiště.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #16 kdy: Červenec 31, 2011, 09:08:42 »
Vložený komentář autorem:
I když dosud nemám téma uzavřeno, kromě "drobných epizod" mne čeká hlavně Malta, rozhodl jsem se po obdržení dotazu na zdroje mé práce tyto zveřejnit v polovině seriálu.
Jelikož očekávám delší dobu zpracování tématu, uvedu dosud mnou použité zdroje: literární a internetové. Po ukončení tématu tento seznam přesunu na konec souboru a doplním další, mnou studované materiály.
Sláma

Literatura a další /internetové/ zdroje informací k tématu:

Andrew Thomas: Gloster Gladiator Aces, Osprey Publishing Ltd., 2002

Ivo Pejčoch: Bojové legendy – Gloster Gladiátor, nakladatelství Vašut 2008

Olli Vehviläinen : Finland in the Second World War: between Germany and Russia.,
Palgrave Publisher Ltd:, 2002

Finnish Air Force 1939 – 1945, K.Keskinen, K.Stenman, 1998 Squadron signals Publications

Häkan Aviaion page -  http://surfcity.kund.dalnet.se/index.html

Combat report
http://homepage.ntlworld.com/laurieburley/jeff/pdfs/air271550mills.pdf

Operational Record Book of 263. squadron RAF
http://homepage.ntlworld.com/laurieburley/jeff/pdfs/air271547.pdf

WINSTON S. CHURCHILL: THE SECOND WAR, Vol. 1, THE GATHERING STORM.,
Cassel & Co.Ltd.. London 1948, First Edition.  Str. 478- 520.

Miroslav ŠNAJDR: Palubní stíhači Jejího Veličenstva, díl 1., FAA 1939-1941, nakladatelství  Votobia 1996

C.Shores a kol. Podivná válka - začátek cesty /Dánsko a Norsko/. Vydavatelství Mustang 1996, Část druhá - Skandinávské dobrodružství, str. 235- 398

Fotografie:
http://ww2photo.mimerswell.com
http://www.airliners.net

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #17 kdy: Srpen 02, 2011, 07:43:09 »
     12. května 1940, již byla technická část perutě naloděna na jiné polské lodi s názvem Sobieski. 18 Gladiátorů přiletělo na letiště Glasgow a na palubu HMS Glorious s nimi přistáli piloti FAA, 18 pilotů 263. perutě se „nalodilo“ pomocí přepravy autobusem z Glasgow do přístavu. K bojům se připravovali tito piloti:

Velící důstojník S/L J. W. DONALDSON.
F/Lt. R S. MILLS,
F/Lt. A. WILLIAMS
F/O  A. EDE
P/O  L .FALKSON
F/O  C.B. HULL
P/O  S. R. McNAMARA,
P/O  M. A. BENTLEY,
P/O  J. G. HUGHES,
P/O  P. H. PURDY,
P/O  L. P. JACOBSEN,
P/O  W. P. RICHARDS,
P/O  P. WYATT-SMITH,
P/O  H. A. CRAIG-ADAMS,
Sgt.  E. F. W. RUSSELL,
Sgt. G. S. MILLIGAN,
Sgt. H. H. KITCHENER,
Sgt. D. FORREST,
Sgt. B. W. WHALL

     Již 20. května, pár dní po vylodění očekávají technici své letouny a piloty na nové základně Bardufoss. Ta však ještě není připravena pro přijetí letounů a na letadlové lodi HMS Furious jsou piloti instruování o novém čase odletu: 0200 LT dne 21.května 1940. Musíme si uvědomit, že v té době byly dny již velice dlouhé, v létě slunce skoro nezapadá, a tudíž nejsou časy těsně před půlnocí, nebo naopak krátce po půlnoci ničím neobvyklým. Panoval světlý den a piloti mohli létat za viditelnosti. Zkratka LT znamená „local time“, v operačním deníku 263. peruti.
        Záměrně uvádím krátkou informaci o délce bílého dne a LT. To proto, že si musíme uvědomit, že země je točící se globus a v různých zeměpisných délkách je místní, tedy lokální čas, odlišný. Britové velice často používali „svůj“ GMT, tedy „Greenwich mean time“, aby byli schopni koordinovat své síly na mořích a oceánech. Jednotlivé posádky, ať již lodí nebo letadel, k tomuto času přičítali svůj lokální čas. Můžeme se tedy setkat mnohdy v materiálech s hodnotu „ GMT + 2“. To znamená, že lokální čas je posunut o dvě hodiny déle, a místo je na východ od Londýna.
       Ve stanovenou dobu se HMS Furious natočil proti větru a ke startu byly připraveny dva roje letadel. Vždy jako vedoucí Fairey Swordfish se dvěma Gladiátory. Počasí ovšem nepřálo, panovala sněhová vánice a ani dohlednost nebyla veliká. Nicméně oba dva roje odstartovaly za sebou. První pokračoval v letu, piloti druhého roje se velice záhy vrátili k mateřské lodi. I když piloti RAF neměli výcvik v přistání na její palubu, přistání se všem třem letounům zdařilo.
První roj při letu ztratil orientaci (připisuje se právě vedoucímu stroji Fairey Swordfish) a letadla narazila do vrcholků pohoří severně od Soreisa. P/O Richards zahynl okamžitě, F/Lt Mills byl zachráněn, ale do služby se nevrátil. Další let pro tento den byl prozatím odložen. Okolo sedmé hodiny ranní se však počasí vylepšilo natolik, že letouny odstartovaly a krátce po deváté hodině přistály na základně Bardufoss. Ten den stačili piloti vykonat dohromady 40 letů, nicméně kontakt s nepřítelem nebyl zaznamenán.
        22.května opět piloti zahájili velice časně ráno patroly v prostoru Harstadt-Sorreisa-Salanger, neboť očekávali, že jejich přílet nezůstane pro Luftwaffe utajen. Opravdu došlo ke střetu s letouny He-111. Piloti ohlásili celkem tři souboje s těmito letouny, byla uznána dvě poškození, a jedno zničení nepřítele, bohužel při kterém P/O Craig-Adams  zahynul. Názory na tento boj se různí. Některé prameny hovoří o zaseknuté ojnici Adamsova Gladiátoru a jeho následném „taranování“ nepřítele, jiné zase o tom, že v jeho těle byly nalezeny stopy po střelách, kterými byl zasažen s  největší pravděpodobností ze zbraně palubního střelce. Je tedy možné, že do Heinkelu narazil těžce zraněn, nebo snad již mrtev. Celá událost se měla udát nad mraky a proto ta nejasnost v pilotově osudu. V každém případě se k zemi snesl jeden nepřátelský letoun při vlastní ztrátě jednoho Gladiátoru. Posádka He-111 stačila z letounu vyskočit s padáky. Dva členové této posádky byli zajati, další dva unikli.
     23.května 1940. Tento den je opět zaznamenán jako velice obtížný pro celou 263.peruť, je zaznamenáno opět přes 40 vzletů. K dispozici bylo 14 letuschopných strojů. Letová činnost tentokráte byla podstatně intenzivnější, než při prvním bojovém vystoupení perutě v Norsku.
První souboj s nepřítelem se odehrál v 10.30, kdy Sgt.Milligan napadl z převýšení He-111, ten se však z boje rychle odpoutal. Další souboj mezi Gladiátorem a německým Dornierem Do-17 se udál odpoledne v 16.25. Sgt.Whall divoce z převýšení zaútočil a na nepřítele po dobu zhruba 25 minut zle dotíral. Podle jeho hlášení se Dornier poroučel k zemi v prostoru západně od Harstadtu.  Bohužel britského pilota potkala nepříjemnost závady na olejovém systému s následným zadřením motoru. Pilot opustil letoun na padáku a přistál nezraněn. Jeho sestřel zůstal nepotvrzen. Nicméně tento boj rozhodl, že pro další hlídky budou letadla létat ve dvojicích, aby se jejich palebná síla znásobila.
     24.květen 1940. Vlastně třetí den bojové činnosti perutě, ale piloti již nesli známky únavy. Absolvovali téměř každý 3-4 vzlety denně a přičteme-li neustálé denní světlo, které panovalo nad základnou, podmínky pro odpočinek nebyly právě nejlepší. Přesto ten den podnikli opět téměř 40 vzletů, aby se utkali s nepřítelem. Ten vyslal k Bjornfellu 5 Ju 52/3m s celkem 55 příslušníky 2/GJR 137 k posílení bojujících jednotek. Tuto skupinu doprovázely celkem 4 Messerschmitty Bf-110 z I/ZG 76. Po splnění úkolu se čtveřice stíhačů odpoutala k volnému lovu – tedy napadání protivníka. V těsné formaci se dokázali přiblížit až k Bardufossu, ale ostrá palba za země je donutila se stáhnout. Z letiště odstartoval P/O Grant EDE a palbou zřejmě jeden z letounů poškodil. Ten opustil obranný kruh svých kolegům na které nadále dotíral Edeho Gladiátor. Krátce na to prostor boje opustily taktéž tři zbývající Messerschmitty. EDE nasadil na přistání zřejmě tak zhurta, že  Lt.Loobes ohlási ve 13.10 zničení Gladiátoru. Po přistání britský pilot hlásil poškození nepřátelského Bf-110. Z dalšího zkoumání historiků ovšem  je prokázáno, že nepřátelský letoun byl natolik poškozen, že  přistál nouzově na malém, ale stále zamrzlém jezeře Thysfjord. Bf-110 byl zcela zničen, posádka byla zachráněna německými druhy ve zbrani. (Parametry pro přiznání sestřelu tedy byly splněny).
Před touto akcí, časně zrána se udál ještě jeden souboj, stojící za zaznamenání. Při obvyklé ranní hlídce P/O Ede a F/O Riley narazili na Heinkel He-111. Oba piloti zaútočili a jednomu z nepřátel poškodili pravý motor natolik, že letoun pokračoval v letu pouze s jedním pracujícím motorem. Možná by se mu únik před zle dotírajícími Gladiátory zdařil, ale v prostoru se náhle objevil třetí Gladiátor, pilotovaný F/L C.Hullem. Tomu se povedlo zasáhnout zbývající motor tak vážně, že Heinkel se poroučel k zemi a osádka Oblt. Paula Hartmuta byla zajata.

Obrázek:
http://rafmuseum-1.titaninternet.co.uk/milestones-of-flight/images/p1685.jpg
Gloster Gladiátor Mk.II  od 263. perutě RAF v Norsku, s největší pravděpodobností se jedná o Bardufoss

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator - monografie
« Odpověď #18 kdy: Srpen 10, 2011, 10:18:39 »
Záhadné stroje na norském nebi

aneb
Jaká letadla piloti 263.squadrony RAF sestřelili?

     25.května 1940 pokračovala 263.peruť v bojové činnosti s nemenším úsilím, než tomu bylo v předešlé dny. Toho dne, kdy byly na letecké patroly vysílány již dvojice letadel a platilo nařízení velitele, že dva pikoti jako jeden jsou a taktéž musí ve dvojici přistávat. Dosud bylo pravidlem, že po boji často piloti přistávali jednotlivě. Přes toto nařízení se vracel v 9 hodin ráno z hlídky F/O Ede a zahlédl Ju-90 (dle operační knihy perutě) a zahájil střelbu. Vzhledem k velké vzdálenosti nepřítel unikl. Později bylo potvrzeno, že nepřítel musel nouzově přistát nedaleko ostrova Dyroy.
        Zanedlouho (v 10:30 h.) startoval F/O Ede podruhé a znovu byl úspěšný. Také tento letoun, který byl sestřelen, byl identifikován jako Junkers Ju-90. V tomto případě  britský pilot střílel z podstatně menší vzdálenosti. To proto, že již při prvním útoku zneškodnil zadního střelce a další míření mu nikdo neznepříjemňoval. Ede nejprve nepřátelskému bombardéru vyřadil levý motor a vzápětí také pravý. Letoun havaroval v plamenech nedaleko Narviku.
    Další ztráta potkala Luftwaffe pár minut poté kdy další letecká hlídka ve složení P/O Purdy a sgt.Kitchener zaútočila opět na stejný typ letounu, který právě atakoval britský torpédoborec. Letoun byl sestřelen a dopadl zhruba 1500 metrů od lodi. Námořníci oběma letcům sestřel s radostí potvrdili.
    Zde je nutné naše vyprávění přerušit, neboť dochází k disproporci historických materiálů. Oč jde?
     Pro dosavadní údaje  ze dne 25.května byl použit jako zdroj operační deník 263. perutě RAF. V něm se vyskytují identifikace sestřelených letadel jako Junkers Ju-90. Tento typ letadla byl v Norsku skutečně použit. Existuje letecká fotografie mnoha letounů, pořízena z výšky, umístěných na letišti Oslo-Fornebu  (letiště dnes již neexistuje), na které jsou patrny minimálně dva exempláře tohoto čtyřmotorového dopravního letounu. Ale Ju-90 na uvedené fotografii (a jedné další) je čistě dopravní (!) letadlo, tedy bez střeliště pro vlastní ochranu. V tomto případě sestřelené letadlo z deváté hodiny ranní nemohl být čtyřmotorový Junkers. Záznamy Luftwaffe hovoří o ztrátě Focke Wulf Fw 200z 1/KG 40. Posádce velel Oblt. Schöpke a ten do záznamu nahlásil, že na něj útočily celkem 4 Gladiátory! Zřejmě se bál hněvu svých nadřízených…
      Ovšem letadla, na které se střílelo ve zbývajících soubojích, jsou větší záhadou. Ve druhém případě již s jistotou nešlo Fw 200, ale též nemohlo jít o letoun Ju-90, když  F/O Ede hlásil, že zneškodnil zadního střelce. C.Shores ve své knize vyslovuje domněnku, že britský pilot mohl střílet na letoun Blohm & Voss Ha 139. Tento letoun je dosti podobný zmiňovanému Junkersu, snad jen s rozdílem, že má plováky. Ale v záznamech Luftwaffe o výzbroji vlastních jednotek se žádný takový stroj nevyskytuje. U jednotky KGrzbV byly umístěny letouny  Blohm & Voss BV 138, které ale byly od Ju-90 natolik rozdílné, že snad by si je britští stíhací piloti nespletli.
     Kde se tedy vzala tak velká chyba?  Autor knihy se podivuje, že snad nemohl být písař, označující letoun stejného výrobce ve výzbrojních knihách  tak nepozorný, aby zaměnil označení Ha 139 za BV 138. Posledním faktem také je to, že Blohm & Voss Ha 139 existoval snad jen ve třech exemplářích jako prototyp. Že by důvodem této „krycí identifikace“ byly důvody pro utajení? Potom fakt, že všechny tři letouny byly zničeny během jediného dne, lze považovat  za obrovskou náhodu. Ale nelze ji vyloučit….
     Posledním letounem který bombardoval torpédoborec, pokud by britští piloti výslovně neoznačili ve svém hlášení čtyřmotorový letoun, mohl být s největší pravděpodobností Ju-88. Takto zůstává v historii opět další záhada…..

Fotografie letadel /ODKAZY/ o kterých se v textu pojednává:

http://www.aer.ita.br/~bmattos/mundo/images_b/ju90_a2.jpg
Junkers Ju-90 A2

http://www.wwiivehicles.com/germany/aircraft/floatplane/blohm-und-voss-bv-139-floatplane/blohm-und-voss-bv-139-floatplane-02.png
Blohm&Voss Ha139

http://www.msacomputer.com/FlyingBoats-old/german-BlohmUndVoss/German-Blohm&Voss-BV138C-2.jpg
Blohm&Voss BV138

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #19 kdy: Srpen 11, 2011, 10:10:53 »
     Další boje nad Norskem
pokračování bojové činnosti 263.perutě RAF

     26.květen 1940 patřil mezi rušné dny perutě Gladiatorů v Norsku. Rozhodně ty předešlé nebyly klidnější, ale událo se mnoho leteckých soubojů a nedá se říci, že by Luftwaffe měla zcela navrch, jak původně předpokládala. V 10 hodin a 30 minut byl potvrzen sestřel letecké hlídce dvojice Gladiátorů ve složení F/Lt Williams a Sgt.Milligan. Poslali do vln Severního moře u Skaanlandu  letoun Ju-88, který prováděl bombardovací útok, Oba britští piloti měli plné ruce práce dostihnout rychlý nepřátelská bombardér, neboť jejich Gladiátory byly o mnoho pomalejší. Naštěstí útočili z převýšení a byli schopni nepřítele dostihnout. Junkersu byl nejprve zapálen jeden z motorů a následně poškozeno křídlo natolik, že se zcela oddělilo od trupu a letoun se prakticky neovladatelný zřítil do moře. Luftwaffe sestřel svými hlášeními sestřel potvrdila. Avšak typ letounu byl nesprávně určen, v hlášení se vyskytl typ Dornier Do-17 F.
        Luftwaffe se snažila neustále útočit a proto se v prostoru nedaleko Trondheimu objevila další letadla. Dosáhla úspěchu, zasažen byl křižník HMS Curlew (již jsme se o něm zmínili), který měl na své palubě radar. Ten byl jednotkami RAF, ale také FAA využíván, a teď Britové o tuto výhodu přišli. Uvážíme.li, že v tomto prostoru nebyl propracovaný systém ochrany, tak jak jej známe z pozdější Bitvy o Británii, byla to ztráta citelná.
Nicméně proti útočníkům okolo 15 hodiny odpolední zasáhly též Gladiátory. Piloti odstartovali proti letounům, které opět označili za typ Dornier Do-17F. P/O Bentley nejprve jednomu z letounů měl zapálit motor, načež se nepřítel snažil uniknout přízemním letem. Následně pronásledovaný letoun narazil do kopce. Bohužel trosky nebyly identifikovány. P/O Purly mezitím zasahoval proti další pětici letounů, když jednomu z nich zapálil motor. Nepřátelský letoun poté havaroval, tedy sestřel mohl být potvrzen. Trosky letounu byly identifikovány jako Messerschmitt Bf-110.
        Druhá dvojice Gladiátorů, jež hlídkovala ve vzduchu zaútočila proti další pětici nepřátel, identifikovaných jako Heinkel He-111.  F/O Pernall zaútočil na jednu z nich, zneškodnil střelce a poslal nepřátelský letoun k zemi. F/O Riley při provádění útoku z boku byl zasažen a pilot zraněn. Nicméně také on hlásil zasažení nepřátelského stroje.
Bohužel mraky zabránily v identifikaci dopadu a piloti sic byli přesvědčeni o tom, že každý z nich „dostal“ nepřátelský letoun, opak byl pravdou. Luftwaffe ve svých hlášeních z bojiště pouze zaznamenává lehké poškození dvou letadel a zranění dvou členů posádek. Naopak tyto stroje při návratu zle zatopily Britům, když napadly letiště Bardufoss a zničily dva Gladiátory. Třetí Gladiátor byl zničen při přistávání, když vjel do kráteru po bombardování.

      Tento den byla trojice letounů Gladiátor poslána na „letiště“ v Bodo, aby posílila obranu  tamního bojového prostoru. Plocha letiště byla rozmoklá a letadla se po přistání bořila do bahna. Letiště nebylo dobře vybaveno a doplnění palivem se provádělo přeléváním z plechovek do nádrží letadla, což bylo velice zdlouhavé a pracné. Již cestou sem, se stíhači utkali s letounem He-111, ale jenom jej zahnali na útěk. Po přistání, v době doplňování benzínu, byl zpozorován znovu  He-111. Proti nim se snažil vystartovat F/O Hull, ale bořil se do bláta a odstartoval jen tak tak. Lt. Tony Lydekker byl úspěšnější, ale pro změnu neměl v nádržích mnoho paliva a Hull mu přikázal vrátit se a doplnit palivo. Sám proti Heinkelu He-111 zaútočil a zapálil jej. Letoun později havaroval. To už F/O Hull ale útočil na Ju-52/3m, který také zapálil a  jeho posádka se zachraňovala seskokem na padácích.
      Najednou bylo okolo  britského stíhače několik nepřátelských letadel. Po pár výstřelech na další He-111 se znovu „věnoval“ dopravním Ju-52/3m. Nejprve atakoval jeden stroj, který ovšem zmizel v mracích, aby zanedlouho poslal k zemi druhý Junkers. Také tento stroj vzplál plamenem a z hořícího stroje vyskočilo celkem 6 mužů, ale dalších 8 výsadkářů z jednotky 1/ FJR1 v něm zahynulo při nárazu do země. V průběhu návratu zahnal na útěk ještě jeden He-111, aby posléze přistál v Bodo. Celkově ohlásil dvě jistá (He-111 a Ju-52) a jedno pravděpodobné (JU-52) vítězství. Nemohl ani tušit, že Junkers, který mu zmizel v mracích byl poškozen natolik, že hořící nouzově přistál. Posádka se zachránila, ale Junkers byl absolutně zničen. Tedy aniž to tušil, v jediném boji sestřelil dohromady 4 nepřátelské letouny:
Heinkel He-111 po vzletu, ihned po něm Ju-52 a v následném útoku na dvojici letounů zničil taktéž oba dva dopravně-výsadkové Junkersy Ju-52/3m. Tento výkon již nikdy nezopakoval a s největší pravděpodobností ani nikdo jiný na letounu Gloster Gladiator.
     V odpoledních hodinách na letišti u Skaanlandu a následně také v Bardufossu přistála šestice letadel Hawker Hurricane Mk.I, startující z letadlové lodi HMS Glorious. Tato vítaná posila změnila ráz bojových operací nad norským válčištěm.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #20 kdy: Listopad 09, 2011, 09:45:02 »
/pokračování.../     

 Situace se pro Spojence nevyvíjela růžově. Dopoledne 27.května po kolizi jednoho z Hurricanů na rozbředlém povrchu letiště ve Skaalandu bylo velením 46.perutě RAF rozhodnuto tento prostor opustit a vrátit se zpět na Bardufoss. Tento přesun se uskutečnil tentýž den ve večerních hodinách.
     Gladiátory pokračovaly ve svém boji a již v 08:00 ráno odstartoval Lt.Tony Lydekker proti Ju 87R, které měly bombardovat stožár vysílače u Bodosjoenu.  Napadl skupinu letadel, doprovázených několika Messerscmitty Bf-110. F/O Hull měl problémy s nastartováním motoru svého stroje a proto první vlnu útoku Stuk na letiště musel přečkat v krytu. Na druhý pokus, po odletu první skupiny útočníků, byl již úspěšný. Okamžitě po vzletu narazil na druhou vlnu útočících Stuk a povedlo se mu jednu zasáhnout natolik, že ta již svůj střemhlavý útok nevybrala. Nicméně posádka německého letounu byla zachráněna německou lodí, když nad troskami letounu neustále hlídkovaly dva meserschmitty. Další Stuce Hull rozbil kryt kabiny, ale současně byl napaden další Stukou(!).  Britský letoun byl zasažen a své „dostal“ také pilot. Odpoutal se proto z boje a v přízemní výšce unikal na základnu. Nicméně těsně před dosažením cíle byl napaden podruhé, tentokráte Bf-110 a havaroval při pokusu o nouzové přistání. F/O Hull utrpěl zranění kolene a hlavy.
      Také Lt. Lydekker byl napaden zbylými německými letouny a byl zasažen. Jelikož nad Bodo neustále kroužily Stuky, zamířil k Bardufossu, kde zraněn přistál. Také jeho Gladiátor musel být odepsán, jelikož byl naprosto zničen.
V tomto souboji hlásila Luftwaffe zničení 4 Gladiátorů, britští piloti si nárokovali dva sestřely. Boj byl sveden v poměru 2:14. V sestavě Luftwaffe bylo 11 Ju-87R a 3 Bf-110.
V 09:00 ze základny Bardufoss startoval další pilot 263.squadrony sgt.Miligan, aby zaútočil na trojici letounů He-111. Pravděpodobně jeden z letounů poškodil, neboť ten začal očividně kouřit. Cíle nedosáhl, odpoutal se boje a zmizel v Mracích. Sgt. Miligan nahlásil pouze poškození, Norské jednotky potvrzovaly sestřel. Nicméně Luftwaffe ten den nehlásila do Berlína žádnou ztrátu stroje…. .
     Ve večerních hodinách se Luftwaffe objevila nad Bodo opět. Tentokráte téměř nikým nerušena provedla bombardování šesticí Heinkel He-111,když 13 strojů Ju-87R Stuka si „vzalo do práce“ letiště. Úřady po útoky hlásilo 15 mrtvých civilistů a zničení téměř čtyřech stovek domů.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #21 kdy: Listopad 12, 2011, 05:42:31 »
Útok na Narvik, předehra ústupu….

    Po útoku německé armády na Belgii, Holandsko a dále Francii, začalo být Britům jasné, že pomoc v Norsku jim značně svazuje ruce v dalších akcích v západní Evropě, kterých se původně chtěli zúčastnit, což dokazuje vyslání BEF (British Expedition Forces). Akce ve Francii zde sledovat nebudeme, „vrátíme“ se do Norska.
Spojenci se rozhodli, nejprve zničit přístupové trasy a posléze město narvik natolik, aby Němcům znemožnili, anebo alespoň maximálně ztížili dopravu železné rudy do Německa.
     28.května 1940 v ranních hodinách Spojenci zahájili na přístavní město Narvik útok. Němci zaznamenali tuto bojovou operaci průzkumným letounem Fw-200 a do prostoru vyslali 8 letounů Ju-88 a celkem 26 Henkelů He-111. Britští stíhači, operující z Bardufossu čelili tomuto útoku společnými silami obou perutí RAF s letouny Hurricane a Gladiator. F/L Williams se svým letounem s/n N5681 poškodil jeden He-111 natolik, že ten s oběma motory v plamenech se odpoutal z boje. Vážně poškozený německý letoun nouzově přistál jižně města Bodo. Tento letoun, byl po večerním obdržením zprávy o nouzovém přistání, F/L Williamsovi přiznán jako sestřelený. V odpoledních hodinách Němci podnikli další útok, ale tentokráte shodili svůj pumový náklad zcela beztrestně, aniž by je kdokoli z britské RAF nějak obtěžoval.
Naproti tomu se v tento den vyznamenali stíhači FAA. Tři Sea Gladiatory letadlové lodi Glorious (802.peruť), odstartovaly proti „zvědům“. V té době se objevil nedaleko jejich lodi výzvědný letoun Dornier He-115. Na průzkum bylo německým velením vysláno celkem 6 těchto letadel, domů se vrátila pouze pětice strojů. Šestý stihl ještě odeslat zprávu o nalezení velké lodě, ale poté byl „ztrestán“ a více se již neozval….

    Ještě téhož dne bylo rozhodnuto o změně způsobu boje. Vedení vzdušného boje bylo určeno primárně Hurricanům a Gladiátory od 263. perutě v průběhu dalšího dne startovaly k útokům na pozemní cíle. Bez zajímavosti nezůstává fakt, že piloti Luftwaffe  ve svých hlášeních vytrvale dokladovali, že byli napadáni letkami Spitfirů….
Gladiatory pokračovaly také v následujících dnech (29.května až 1.června) v útocích na autokolony, štábní stanoviště a taktéž na jednotlivé opěrné body. Nicméně, jak to v tomto případě je již téměř pravidlem, útoky nechráněných letadel na pozemní cíle měly velice špatné, téměř katastrofální důsledky pro letouny Gladiator a jejich piloty. Naštěstí nikdo z pilotů nepřišel o život, nicméně dva stroje byly poměrně těžce poškozeny.
2.června 1940 Němci provedli velice silnou ofenzívu, která se projevila též zvýšenou činností ve vzduchu. Časně ráno byla k Narviku vyslána skupina 8 letounů Ju-87R,4x Ju-88,11x He-111. Nicméně nesmíme si představovat „velkoskupinu“ takovou, jak ji známe z pozdější Bitvy o Británii. Šlo totiž o letouny velice různorodé, jak svým účelem použití, tak rychlostí a tudíž by bylo velice obtížné dodržet koordinovaný společný let. Navíc všechna tato letadla startovala v předem domluvený čas ze svých letišť a lze tedy předpokládat, že nad cíl též přilétala jednotlivě.
     Proti nim zasahovaly nejprve Hurricany ze 46. perutě, startující po dvojicích. V této vlně došli Němci úhony a ztratily dvě Stuky, kdy posádka jedné z nich zahynula. Závěr celé akce patřil Messerschmittům Bf-110, kdy pětice těchto letadel po napadení Hurricany utvořila obranný kruh a stíhačům RAF se nepodařilo tento obranný útvar rozrazit. Domů se ale nevraceli s prázdnou. Krátce před útokem na zmiňované Messerschmitty poslaly k zemi další Stuku. Gladiátory začaly startovat z Bardufossu nepoměrně později, v době, kdy se již první Hurricane vracely. Byly nasměrovány do prostoru mezi Narvikem a švédskými hranicemi.
     Dvojice Gladiatorů se s Němci střetla poměrně rychle. Zaútočila na dva letouny, které piloti identifikovali jako Ju-88. Bohužel oba zaútočili na těžké stíhače Bf-110 a výsledek souboje nedopadl pro Brity nejlépe. P/O J.Wilkie byl sestřelen a zabit. Vítězství bylo přiznáno Lt.Lentovi z jednotky I./ZG 76. Druhý britský pilot P/O Jacobsen vlétl do mraků a jen tak tak, že se nesrazil s terénem. Po vylétnutí z mraků však zpozoroval pod sebou několik letounů, které identifikoval jako He-111. Bezprostředně zaútočil na jeden z nich, ale v průběhu boje mu došla munice v křídelních kulometech. Nicméně německý bombarděr byl zasažen, vzepjal se, ztratil rychlost a pád již nevybral. Jeho kořistí se stal Do-215, německá posádka byla internována Švédy.
     Jacobsen ovšem nehodlal vyklidit prostor. Věděl, že mu ve trupových kulometech nějaké náboje zůstávají a pokračoval v útocích. Letouny, které dále identifikoval (a popsal v hlášení) opět jako He-111 (2x) a Ju-88 (2x). Znovu nesprávně identifikované stroje a málem doplatil na stejnou chybu jako jeho bojový druh J.Wilkie. Nebyly to Junkersy, ale znovu Bf-110. Zřejmě stroje z předešlého střetnutí, uvážíme-li, že od doby sestřelu prvého Gladiátoru neuteklo mnoho času a ani nedošlo k posunu v prostoru souboje. Zaútočil nejprve na jeden He-111 a ten, přestože střílel jenom trupovými kulomety, se poroučel k zemi. Ale v dalších okamžicích se již musel bránit zle dotírajícím Bf-110. Byl zasažen olejový chladič jeho Gladiátoru a olej stříkal všude okolo, včetně pilotního překrytu. Taktéž jedna mezikřídelní vzpěra byla rozstřílena. Pilot již zoufale uvažoval o možnosti úniku, když se před něj opět nachomýtl bombardovací Heinkel. Jacobsen vystřelil… a kulomety ztichly. Neměl již náboje. Unikal proto v přízemní výšce a podařilo se mu útočníky setřást. Jím sestřelený letoun taktéž přistál ve Švédsku. Byly mu přiznány tři sestřely a P/O Jacobsen byl na vrcholu slávy. Samozřejmě nemohl tušit, jak je mnohdy vše jinak.
     Nikdo jeho úsilí nezpochybňuje a sestřely mu historikové uznávají. V případě posledního sestřelu však Němci ztrátu Heinkelu nepřiznávají, naopak ohlásili ztrátu transportního Ju-52, převážející výsadkáře do oblasti bojiště. Nad bojiště u Narviku byly poslány letouny z KGrzbV 107 s příslušníky 1/FJR. Bylo posláno celkem šest Junkersů Ju-52/3m. Tento ztracený Junkers svou posádku zcela pohřbil, nicméně přepravovaní výsadkáři stačili z letounu vyskočit a zachránit se. Sice přiznali útok britského stíhače, ale zároveň jedním dechem dodávali, že po nich střílelo švédské protiletadlové dělostřelectvo. Je totiž pravdou, že Švédsko se bálo přenesení konfliktu na své území, velice ostře hlídalo své hranice a tím také neporušení své neutrality. Němci následně po těchto výpovědích poslali Švédům ostrou diplomatickou nótu, která však zůstala bez odezvy.
        Další dvojice Gladiatorů, pilotovaná F/L Williamsem v a sgt.Kitchenerem odstartovala v 15.00 hodin odpoledne. Stoupala do výšky 1200 metrů, kde očekávala  hlášený německý svaz letadel. Skutečně přiletěl a byl oběma piloty identifikován jako He-111 v počtu 12 kusů. Oba piloti na letadla, letící v řadě za sebou nejprve zaútočil zezadu na poslední dva a byli úspěšní. Německá letadla se odpoutala z formace a do bojů nezasáhla. Obě byla nárokována jako sestřelená. Poté Britové zaútočili na vedoucí stroje a také zde byli úspěšní. Heinekely zmizely. Poté byla zpozorována formace šesti Do-17, nicméně se historikové domnívají, že šlo o He-111 z KGr-100. Po útocích stíhačů odhodily předčasně bomby a obrátily zpět k návratu. Poslední, kteří přiletěli na scénu, byli piloti z 2/St.G 1 se svými Ju-87R. Taktéž na ně Gladiátory zaútočily a bylo později ohlášeno, že jedna Stuka se odpoutala z boje s hořící přídavnou nádrží pod křídlem a druhá Stuka se roztříštila do hor. Oběma pilotům byly přiznány celkem 4 sestřely (3x He-111 a jedna Ju-87R), nicméně Němci ve svých hlášeních oznamovali „pouze“ ztrátu jednoho He-111 a jedné Stuky
Ovšem Luftwaffe tento den ztratili ještě další letouny. Prvním byl Bf-110, který létal nad bojištěm příliš dlouho a vylétal si takové množství paliva, že se již domů nedostal a při nouzovém přistání jižně Trondheimu utrpěl význačná poškození. Poslední ztrátou tohoto dne byl Heinkel He-111, který prováděl průzkum mezi Vestfjordem a Narvikem a také jemu došlo palivo a posádka musela nouzově přistát v prostoru Lofot. Taktéž tato posádka vyvázla nezraněna, ovšem letoun musel být odepsán.


http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/8/89/Narvik.jpg/640px-Narvik.jpg

Město Narvik z doby těsně před II.sv.válkou

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #22 kdy: Listopad 13, 2011, 04:50:44 »
Evakuace z Norska

     3.června 1040 započala evakuace vojáků z Norska. Vojáci se začali stahovat z pozic, začaly práce na ničení přístavních zařízení v Narviku. Vzhledem k velice špatnému počasí letadla nelétala. HMS Glorious byla odslána do Tromso k doplnění palivem, vrátila se nazpět dne 5.června. Němci tuto aktivitu zaznamenali a vyslali k norským břehům bitevní Schanhorst a Gneisenau, aby posílily další loď – Admirál Hipper s cílem, zničit co nejvíce spojeneckých lodí, převážejících spojenecké vojáky. Můžeme poznamenat, že mračna se začala stahovat nad spojeneckými loděmi.
     6.června byla nad bojovým prostorem Narviku cítit silná spojenecká aktivita ve vzduchu. Snad proto, aby bylo stahujícím se vojákům poskytnuto co největší krytí. Akcí se zúčastnila převážně letadla z letadlové lodi Ark Royal, Glorious se stáhl více do moře. Gladiátory tudíž tento den do bojů nezasáhly.
      Další den se počasí vylepšilo a Luftwaffe okamžitě toho chtěla využít. Vyslala do prostoru Narviku opět několik vln bombardovacích letadel. Již první, ve 4.00 ráno byla zastavena hlídkujícími Hurricany a byly ohlášeny dva sestřelené He-111. Proti dalším německým útokům nastoupily také Gladiátory. Bohužel o průběhu bojů není více zpráv, než že si piloti těchto letadel nárokovali tři sestřelené bombardéry, bez vlastních ztrát. Němci sestřely nepotvrdili, ve svých depeších se o ztrátách nezmiňují.
     V odpoledních hodinách přistály na základně Bardufoss čtyři letouny Fairey Swordfish. Měly za úkol přivést ke svazu lodí stíhače, kteří se pokusí přistát na letadlové lodi Glorious, ač samy pocházely z Ark Royal. Bylo rozhodnuto nejprve poslat tři Huriicane s dobrovolníky. Přihlásili se všichni. Zhruba po 18 hodině večer, se odlepily ze základny Bardufoss tři Hawker Hurricane od 46. perutě, aby v doprovodu vedoucího Swordfishe se pokusili splnit úkol, který pro piloty RAF nebyl zcela obvyklý. Přistát na krátké palubě letadlové lodi. Stalo se tak naprosto v pořádku a v 19:30. Za hodinu startoval další Swordfish s instrukcemi pro další letadla.

     Luftwaffe se však snažila odsun Spojencům co nejvíce znepříjemnit. Počasí bylo toho večera velice proměnlivé, ale denní doba zde nehrála velkou roli, neboť jak jsme si již řekli, v létě v těchto severních zeměpisných šířkách slunce téměř nezapadá. I krátká noční tma je vlastně šero, které až tolik v leteckém provozu nevadí.
Svaz, tvořený dvěma letadlovými loděmi Ark Royal, Glorious a křižníkem Coventry, společně s pěti torpédoborci, byl navečer objeven průzkumnými Heinkely He-111. Proti lodím, na základě této informace byla vyslána do útoku silná skupina letadel Ju-88 a He-111.V době, kdy tři stíhačky směřovaly k lodím, byly ve vzduchu na obvyklé hlídce další dvě a ty tento svaz zachytily. Piloti obou z nich svorně nahlásili po jednom sestřelu a třetí He-111 jako poškozený. Němci skutečně utrpěli ztrátu jednoho He-111,který byl zničen při nouzovém přistání, další bombardér také nouzově přistával na své základně, u něho byla poškození klasifikována třiceti procenty. Můžeme tedy říci, že poškození bylo střední. Třetí, Ju-88, který postřeloval pozemní cíle,  byl zasažen protiletadlovým dělostřelectvem. Havaroval při přistání a byl zničen.
Tento souboj byl posledním na norském nebi mezi letadly RAF a Luftwaffe. Norové, poté co se Spojenci začali stahovat, začali s Němci jednat o zastavení palby.

8.června 1940
     Ráno nastalo poslední jednání velké epizody jménem Evakuace z Norska. Po stažení všech spojeneckých vojáků z prostoru Narviku, začaly ústup také letecké jednotky. Celkem pět Swordfishů přivedlo k HMS Glorious postupně 10 Gladiátorů a Walruse. Po bezpečném přistání RAF, přistály také Swordfishe. Všechna letadla, včetně devíti Gladiátorů FAA, byla stažena do podpalubí, aby přistání mohla provést další letadla. Zanedlouho poté se opravdu objevilo sedm zbývající Hurricanů od 46.perutě a všechna letadla bezpečně přistála, když jejich piloti přistání bravurně zvládli.
Na letadlové lodi Glorious se nyní nacházeli tito piloti RAF:

46. peruť RAF /Hawker Hurricane/
S/L  K.B.B. Cross
F/L  C.R.D. Stewart
F/L  P.G.Jameson
F/O  R.M.J.Cowles
F/O  P.J.Frost
F/O  H.H.Knight
F/O  M.C.F.Mee
P/O  L.F. B. Bunker
Sgt. E. Shackley
Sgt. B.L.Taylor

263. peruť RAF /Gloster Gladiator/
S/L  J.W. Donaldson, DSO, DFC
F/L  A.T. Williams, DFC
F/O  H.T. Grant – Ede, DFC
F/O  H.E. Vickerey
F/O  L.R.Jacobsen, DFC
F/O  S.R. McNamara,DFC
P/O  J. Falkson
P/O  P.H.Purdy, DFC
P/O  M.A. Bentley
Sgt.  E.F.W. Russel, MM

Zbývající pozemní personál a piloti se nalodili na obchodní loď Star. Byli to piloti:
46. peruť RAF:
P/O J.F. Drummond
P/O P.W. Lefevre
Sgt. E Tyrer

263.peruť RAF:
F/L C.B. Hull,DFC
F/L R.S. Mills
P/O J.G. Hughes
Sgt. G.S.Milligan
Sgt. H.H. Kitchener
Sgt. B.E.P. Whall

     Po odletu letadel bylo letiště Bardufoss, tak pracně vybudované tisícovkou dobrovolníků, co nejvíce poničeno, aby jej Němci nemohli dále používat. Byla zanechána jenom krátká vzletová dráha, aby mohly dva D.H Tiger Mothy odletět do Finska společně s jedním Fokkerem C-VD. Tyto stroje byly zařazeny posléze do finského vojenského letectva, ale jejich bojová hodnota byla zanedbatelná.

     V původním plánu ústupu bylo navrhováno, aby obě letadlové lodě společně se dvěma křižníky a pěti torpédoborci stahovaly z bojiště společně. Avšak ve 03:00hodiny ráno odsignalizovala HMS Glorious žádost o povolení k plavbě do Scapa Flow. V zápětí kapitán G. D´Oyly povolení obdržel. HMS Glorious vyrazila k plavbě ve 03:50 ráno, doprovázena torpédoborci Ardent a Acasta. Všichni byli přesvědčeni, že vyrazili vstříc domovu. Aniž by to kdokoli tušil, vyrazili vstříc – záhubě.
Na scénu vstupují německé křižníky. Ty zachytily britský svaz v 15 hodin a za 45 minut zahájily palbu. Britové tudíž měli velice málo času na jakoukoli protiakci. Dlužno přiznat, že proti obrněncům Kriegsmarine mohli vyslat nanejvýš letadla, která však byla ukotvena v podpalubí.
Němci zahájili zdrcující palbu, v 17:40 již letadlová loď ležela na hladině jako nehybná masa železa a v 19:08 se HMS Glorious potopil. Společně s ním též 1207 mužů Royal Navy a Royal Air Force, nacházejících se na jeho palubě. Oba torpédoborce podnikly zoufalé útoky, HMS Acasta dokonce přímým zásahem velice těžce poškodila Scharnhorst, ale také tyto lodě klesly ke dnu. Zbývá dodat, že  celkové ztráty Britů činily 1519 mužů.
Společně s lodí klesly ke dnu také Sea Gladiatory FAA (9 letadel), Gladiatory RAF (10 letadel) a 10 Hawker Hurricane, které měly být původně zanechány na základně Bardufoss a zničeny…..

     V průběhu norského tažení piloti letadel Gloster Gladiator  z 263.stíhací perutě RAF v 13 operačních dnech uskutečnili celkem 389 letů a bylo jim přiznáno 26 sestřelených německých letadel. Přímou ztrátou v bojích byly pouze tři Gladiatory, několik dalších jich bylo poškozeno. Letuschopných v době ústupu zůstalo 10 strojů.
Ztráty 263. perutě RAF:
P/O Richards, P/O Craig-Adams, F/O Wilkie (missing)
Zranění:
F/Lt. Mills, P/O Wyatt-Smith, F/O Riley, F/Lt C.B.Hull.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #23 kdy: Listopad 24, 2011, 07:24:43 »
BITVA O BRITÁNII 
BATTLE OF BRITAIN

...... a účast letounů Gloster Gladiátor v ní....


               

     V době bojů v Norsku začalo být zřejmě, že doba stíhacích dvouplošníků je v nenávratnu. Letadla byla nechráněná, vůči letadlům protivníka, proti nimž měly zakročit pomalá a slabě vyzbrojená. V době pro Velkou Británii nejvíce kritickou, v době velkého boje proti nepříteli, známém jako Bitva o Británii, byly letouny Gloster Gladiator Mk.II ve výzbroji pouze jediné stíhací perutě RAF. Tou perutí byla 247. squadrona RAF
     Tato squadrona  byla založena již 20. srpna 1918 sloučením letek No.336 a No.337 Royal Naval Air Service. Byla vybavena letouny Felixstowe F2A, provozovala hlídkové patroly nad Severním mořem a 22. ledna 1919 byla rozpuštěna. V meziválečném údobí nefigurovala na seznamu aktivních leteckých jednotek. Nicméně potřeba stíhacích perutí v době ohrožení Velké Británie byla natolik urgentní, že dne 1.srpna 1940 byla její činnost obnovena. Základnou se jí stalo letiště Roborough  (Plymouth), a byla vybavena letouny Gloster Gladiátor Mk.II s kódovým označením perutě HP.
        Primárním úkolem této perutě byla ochrana jihozápadního pobřeží, speciálně přístavy Plymouth a Falmouth. Není dochováno mnoho informaci o bojové činnosti této skupiny s Gladiátory, zaznamenána byla pouze akce ze dne 25. září 1940, kdy 24 Dornierů Do 17, doprovázeno 12 Messerschmitty Bf 110 bylo směřovalo směrem k přístavu Plymouth. Čtveřice Gladiátorů se chystala postavit útočníkům, byli ale z boje odvoláni a na obranu cíle byly povolány Hurricany ze základny v Exeteru.
Gladiátory již neměly možnost se zúčastnit bojů, dodejme však, že pro piloty a letouny samotné to již bylo štěstím, neboť proti letounům Luftwaffe, operujícím nad jižním územím Velké Británie již mnoho šancí neměly, obzvláště proti Messerschmittům Bf-109 E. Byla ještě zaznamenána snaha umístit tyto letouny v sekci k nočnímu stíhání, dokonce byl patřičný výcvik proveden, ale v polovině prosince je peruť stažena z boje, plní pouze hlídkové a průzkumné úlohy a dne 24. prosince 1940, tedy na Štědrý den, je 247. squadrona vybavena letouny Hawker Hurricane Mk.II A
        Šest strojů Gloster Gladiátor měla v době Bitvy o Británii ještě 141. squadrona RAF, ale ani ona je již bojové nepoužívala.

----------------------------------------------
Na mnohých fotografií je tu a tam možné spatřit  dvojplošné Gladiátory na letištích v povzdálí, jakoby krčící se ve stínu slavných stíhacích letadel Spitfire a Hurricane. Nutno podotknout, že mnohdy ale byly stále využívány k r plnění různých kurýrních úkolů, piloti je využívali k vlastní přepravě a byly též používány k pozorování počasí, pro potřeby Královské meteorologické společnosti.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #24 kdy: Listopad 26, 2011, 07:34:00 »
Lotyšské  Gladiátory   
      ...... a jejich další osudy v ruském zajetí VVS a v rukou Luftwaffe.


      výsostný znak 1919-1940     
     

       Dalším uživatelem těchto letounů byly pobaltské státy. První z nich. Lotyšsko/Latvija  mělo na svých letounech jako označení rudou svastiku. V těsném sousedství se zemí s  rudou hvězdou ve znacích, působí tento poměrně bizarně, nicméně je tomu tak. Ještě v roce 1937 bylo standardní výzbrojí stíhacích perutí Lotyšského vojenského letectva/ Latvias Gaisaspeki letadlo Bristoll Buldog. V tomto roce byli do Velké Británie vysláni dva letci, kteří na základě kontraktu mezi vládou Lotyšska a firmou Gloster Aircraft Company, Ltd. , prováděli první seznamovací lety s tímto typem letounu. Bylo totiž objednáno 13 letadel tohoto typu s dodáním v roce 1937, posléze bylo objednáno dalších 13 letadel, které do Lotyšska dorazily až v březnu 1938. Oba letci se vrátili domů s nalétanými 30 letovými hodinami a po dodávce prvních letounů se tak stali lotyšskými instruktory pro létání s tímto typem.
     První 4 letouny opustily londýnské doky dne 11.září 1937 na palubě lodi Balttrafic, zbývajících devět strojů dorazilo do země určení koncem měsíce. Letouny byly sestavovány ve Spilve a před předáním zákazníkovi byly zalétány britskými továrními piloty. Tyto letouny byly dodány s otevřenými pilotními prostory, nicméně souběžně s požadavkem dalších letounů byly dodatečně objednány překryty taktéž pro tuto první sérii. Letounům byla přidělena sériová čísla 114-125, pro druhou sérii byla rezervována řada 163-175. Zbarveny byly tmavozelenou kamuflážní barvou na horních plochách křídel až do poloviny trupu, spodní plochy křídel a polovina trupu měla by být údajně bleděmodré. V modelářských materiálech se však vyskytují pochybnosti při analýze černobílých fotografií, připouští se tedy, že spodní plochy křídel mohly být také světlešedé, dokonce snad stříbrné! Tato barva však nemohla být lesklá jako na kovových částech, předpokládá se, že také tato „stříbrná“ barva mohla být téměř stříbrně-šedá. Černá čísla na trupu měla bílé lemování.
       Dodávka letounů byla zaplacena z výnosu státní loterie a z peněz, které vláda utržila z prodeje 11 strojů Bristol Bulldog španělským republikánům. Anály zde hovoří o českém zprostředkovateli celé transakce. S velkou slávou se letouny Gloster Gladiator Mk.I zúčastnily slavnostní přehlídky leteckého pluku dne 21.srpna 1938 ve Spilve.
V této době již byly rozděleny do dvou perutí leteckého pluku:
123. stíhací perutě, které velel Capt. Nikolaj Balodis, která obdržela letouny „první“ dodávky s čísly 114-125
124. stíhací perutě s velitelem Capt.Janis Balodis s letouny „druhé“ dodávky. Čísla letounů 163 -175.
     V září 1939 byla vytvořena ještě jedna stíhací peruť (bohužel číslo mně není známo, předpokládám, že by to mohla být 125. stíhací peruť), kam byly od 123. perutě přemístěny 4 letouny a od 124. perutě taktéž 4 letouny.
     Služba Gladiátorů v lotyšském letectvu se jako všude jinde na světě neobešla bez incidentů. Nehody se nevyhnuly ani letounům Latvias Gaisaspeki. V letech 1938 až 1940 havarovalo celkem 5 letounů:
167- 13. března 1938 nedaleko Spilve, pilot Janis Karklins,
121-  zima 1938 nedaleko Daugavpilsu, údajně zničen při přistávacím manévru
171-  19. července 1939 nedaleko Bildene, pilot Zanis Tamsons zahynul. Údajně se tak mělo stát při nízké akrobacii nad domem rodičů pilota. Jinak řečeno-letecká nekázeň.
175-  červenec 1939, nedaleko Daugavpilsu havaroval Teodor Abrams, pilot havárii přežil.
Nezjištěný stroj – červen 1940 pilot Alberts Gudermanis
       Průběh služby Gladiátorů byl ovlivněn rusko-finským konfliktem. Lotyšští letci se proto učili zasahovat proti přelétávajícím ruským bombardérům, narušujících územní suverenitu Lotyšska. Při jednom takovém letu se bohužel dostal do tísně seržant Kristas Springis a po ztrátě orientace přistál na ruském území. Byl internován a Lotyšům dalo mnoho úsilí, vyreklamovat pilota a stroj z ruského držení.
     Po útoku ruských divizí na tuto malou zemi obdržely stíhací perutě pluku ve Spilve rozkaz k rozptýlení. 123. stíhací peruť se přemístila na Rumbuli, 124. stíhací peruť byla poslána do Koknese a zbývající letouny poslední perutě přeletěly na louky Zemědělské university  v Ramavě.  Po okupaci země ruskými vojsky byly letouny soustřeďovány ve městě Krustpils, kde měly být zbaveny zbraní a část z nich rozložena do beden. Jelikož v té době byli Rusové spojenci Německa na základě Smlouvy o neútočení, několik strojů mělo být zbaveno výzbroje a v rozmontovaném stavu odesláno do Německa. Stalo-li se tomu tak, mně není známo.
Při přeletech byly Gladiátory pilotovány Lotyši a Rusové jim v průběhu letu poskytovali „ochranu“ mohutným doprovodem stíhacích I-153 a I-16. Před kým byli Gladiátory „chráněny“ zůstává záhadou nejen pro zúčastněné letce.
      17. srpna 1940 provedly Gladiátory poslední let nad Lotyšskem v rámci přehlídky, uspořádané k výročí VVS, tedy ruského vojenského letectva. Tři stroje, v původním zbarvení, ale již s ruskými hvězdami, přeletěly nad Rigou, aby opě+t přistály v Krustpils. Za řízením letadel seděli tehdy Ernest Rudzitis,Talivaldis Misianoe a Arvidis Bambers. Po přistání byly letouny zatlačeny do hangáru, kde je takto našli vojáci Wehrmachtu, kteří v okupačním držení země vystřídali ruská vojska v roce 1941. V hangárech bylo umístěno celkem 13 Gladiátorů,
Z nichž posléze bylo technickou inspekcí Luftwaffe jedenáct uznáno schopných provozu.
Letadla byla železnicí odeslána do Německa, podrobena revizi a uznána letuschopnými ve službách Luftwaffe. Byla opatřena novým nátěrem, standardním tmavě šedým odstínem RLM Grau 02, označena Balkenkreuz na křídlech a trupu a Hakenkreuz na směrovém kormidle.
Označení v Luftwaffe jsou známá pouze tato následující:
britské výrobní číslo/kódové trupové značení Luftwaffe
45829      NJ+BO
45710      1E+BL
45717      1E+DK
45826      1E+SH
45829      1E+EM
xxxxx      NJ+BQ
xxxxx      1E+PH
xxxxx      1E+JM

Letadla byla zbavena veškeré výzbroje, a byla používána pouze k druhořadé službě u Erganzungsgruppe 1 v Langendienbachu nedaleko Hanau. Pro představu prováděly různé lety, jako vlekání terčů, vlekání kluzáků, atd. Jejich počet neustále klesal, neboť náhradní díly nebyly a taktéž ani zde se letadlům nevyhnuly nehody. Poslední letoun v této službě byl údajně zrušen v roce 1943.

http://latvianaviation.com/AV%20Images/AV%20052sp.jpg
Kamuflážní zbarvení lotyšských Gladiátorů.

http://latvianaviation.com/Images/Gladiator%2001.jpg

http://latvianaviation.com/Images/079.jpg

http://latvianaviation.com/Images/AP%20Gladiator16.jpg
Lotyšské Gladiátory v "ruském zajetí"

http://latvianaviation.com/Images/AP%20Gladiator12.jpg
Lotyšský Gladiátor v německých rukou.



Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #25 kdy: Listopad 26, 2011, 11:34:43 »
Karo Avijaciaj- Litevské letectvo

                         
     

 Taktéž Litva/Lithuania objednala u britské firmy stejné letouny, jako její soused. Kontrakt na dodávku 14 letadel podepsala Litevská vláda nedlouho poté, co jej dojednala vláda Lotyšska. Do Litvy připutovalo objednané množství letadel v říjnu a listopadu roku 1937. Letouny byly rozmontovány v bednách, stejně jako v předešlém případě a v Litvě byly smontovány. Letadla obdržela označení/evidenční čísla G-704 až G-717.  Letouny byly na všech plochách nastříkány jednotnou stříbrnou barvou, jenom výsostné označení, tzv. Jagellonský kříž, byl bílý v černém ohraničení. Taktéž evidenční čísla byla černá.
     Letouny Gloster Gladiator Mk.I obdržela  5.stíhací eskadra, pod velením majora J.Nausedy, a měla základnu na letišti v Šiauliai.
V době napadení Litvy sovětským Svazem, byla většina Litevského letectva zničena, nebo zadržena na zemi. Toto byl zároveň případ Gladiátorů, jichž bylo zadrženo plných 12 strojů. Není zmínky o bojích mezi letectvem útočníka a Gladiátorů na straně obránců. Z uvedeného počtu byly dva stroje uznány neletuschopné, nutná byla velká oprava. Dva stroje z původního počtu 14 letadel byly ztraceny ještě v provozu litevského letectva při haváriích.
Po anexi Litvy byla sovětskými orgány vytvořená proruská letka, Tauitine eskadrila, která měla ve výzbroji celkem dvanáct letounů ANBO-41, ANBO-51 a jednoho Gladiátora. Tato jednotka měla v roce 1941 údajně bojovat proti německému vpádu, nicméně věrohodné důkazy chybí.
     O dalších osudech zbývajících Gladiátorů není mnoho známo. Má se za to, že určitá část letadel mohla být přesunuta do Lotyšska a soustředěna společně s letadly téhož typu v Krustpilsu. Zdroje uvádějí, že pouze u letadla G-709, je jisté, že taktéž prošel „ruským zajetím“, aby se ocitl v německé službě u Luftwaffe jednotky v Langendiebachu. 

Jestliže všechny materiály hovoří o celostříbrném zbarvení litevských Gladiátorů, u letounu G-704 je jasně zřetelné nanesení zelené barvy na horní plochy křídel. Není již doloženo, jaký odstín ona zelená barva měla a s největší pravděpodobností byl nátěr dodatečně proveden za provozu u bojové jednotky. Bylo-li tomu tak též u ostatních letounů letky, mě není známo.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #26 kdy: Březen 06, 2012, 07:40:26 »
                        Gloster Gladiator over Malta

      Malta - souostroví ve Středozemním moři, jehož důležitost si uvědomovali nejenom Britové. V minulosti se o něj nesčetněkrát vedly tvrdé boje a také námořní piráti znali jeho význam pro své loupeživé výpravy. Před vypuknutím 2. světové války jej měli v držení Britové, nejprve jako svou kolonii, později, jako součást  Commonwealthu.
      Blízkost ostrovů, obsazených Brity, nedaleko od pobřeží Itálie byla  Mussolinimu trnem v oku. Proto ihned po vstupu Itálie do války dne 10. června 1940 byly zahájeny útoky proti nepříteli. První nálet byl vypraven o den později. Náletu bombardovacích letadel Savoia Marchetti SM.79, doprovázenými stíhačkami Macchi  MC-200 se postavily hrdinně – Sea Gladiatory…..

Vznik legendy

      Hrdinný boj obránců ostrova, tedy pilotů a jejich strojů, byl nesčetněkrát zobrazen v dobovém tisku. Nikdo již dnes s jistotou nepotvrdí, kdo byl první a kdo dal letounům jména:
Faith, Hope, Charity. V jazyce českém tedy Víra, Naděje, Dobročinnost. Poslední z nich někdy pozměněna překladateli na Láska…..
Kolik letounů na Maltě v době bojů opravdu bylo? Pouhé tři? Nebo jich bylo více…
Jako každá legenda, žije si svým životem a lidé jí věří. Legendy totiž povětšinou vypráví o dobrých skutcích. Tentokráte hlavní roli hrají letadla. Pusťme se tedy do objasnění této legendy….

Nepotopitelná letadlová loď.

       Tak nazvali všechny ostrovy tohoto souostroví Britové. Ale s jistotou můžeme říci, že tím mysleli především letiště Luqua a posléze přístav, kde lodě zastavovaly na svých cestách po Středozemí, obzvláště do Egypta.
Sledovat všechna letadla, která se na Maltě objevila, by vydalo na tlustou knihu. Nicméně k pochopení naší problematiky se musíme vydat až do doby, kdy FAA obdrželo první letouny Sea Gladiator.  Prvních 18 strojů, z plánované dodávky 36, obdržela 801. squadrona FAA v únoru 1939 (12 letounů) a v březnu 1939 (zbývajících 6 strojů).

1940
     Prvních 36 letounů Gloster Gladiator obdržela  801. squadron FAA natřikrát. Nejprve to bylo dne 8.února 1939, kdy převzala  prvních 12 strojů (s/n N5500-N5511),  dalších 6 kusů  ( s/n N5512-N5517)  bylo dodáno  21. března 1939, zatímco zbylých 18 ( s/n N5518-N5535) bylo dodáno k 36th Maitenance Unit s konečným cílem doručení letounů na Blízký východ a jejich předání 802. perutě FAA.
      Mezitím byla 801. peruť rozpuštěna jako stíhací peruť první linie, aby se stala jako 769. squadron FAA druholiniovou tréninkovou jednotkou. To udrželo prvních 12 námořních  Gladiatorů v dalším provozu (u FAA), zatímco dochází k novému obnovení 801.squadrony FAA, tentokráte však s letouny Blackburn Skua. Začíná být prováděno školení nových pilotů FAA na nově dodané jednoplošníky.  Letouny Gladiator nyní byly převedeny na Blízký východ, kde sloužily až roku 1941, většinou u 804. Squadrony FAA, až do příchodu Gruman Martlett. Posléze byly poslány do Alexandrie jako zdroj náhradních dílů do Maitenance Depot.
Vzhledem k tomu, zbývajících šest Sea Gladiatorů  (s/n N5512-N5517) se staly již nepotřebnými pro 801. squadronu FAA, také tyto byly poslány do 36. Maintenance Unit s cílem pro Blízký východ. To mělo být provedeno společně  s 18 letadly 802. perutě FAA. Tedy celkem 24 Sea Gladiatorů bylo přemístěno na letadlovou loď HMS Glorious a deponováno na Maltě. Celý tento proces se udál již v roce 1939. Je nutné takto komplikovaně popisovat přesuny jednotlivých letadel, neboť dle nalezených dokumentů,  FAA, tedy námořní letectvo - The Royal Navy „operativně“ Gladiátory přemisťovalo. K udržení kontinuity až k válečným událostem nad Maltou nejlépe poslouží sledování operačních deníků jednotlivých letadel, neboť jejich popis jako celku, zavání trochu „chaosem“.
 
      Z těchto 24 kusů, byl jeden stroj ztracen v předválečném provozu (havárie), další jeden letoun byl ztracen před odletem na palubu HMS Glorious krátce  před odplutím do prostoru  Středozemního moře, šest strojů bylo dodáno do Alexandrie (36. MU), devět zůstalo ve službě na palubě letadlové lodi HMS Glorious, která s nimi odplula do Norska v dubnu 1940, a sedm (7) zůstalo na Maltě. Těchto sedm strojů bylo na Maltě evidováno v okamžiku vstupu Itálie do války dne 10. června 1940.

     V březnu 1940 bylo rozhodnuto, aby RAF Station Hal Far na Maltě provedla zajištění provozu letiště. Stalo se tak pod velením W/ Cmdr G.R. O'Sullivana. V rámci těchto opatření k zajištění obrany Malty bylo dohodnuto velícím důstojníkem obrany ostrova Malta A/C  F.H. Maynardem  s admirálem sirem A. Cunninghamem (Commander-in-Chief v oblasti Středomoří) svolení k vypůjčení šesti strojů Sea Gladiator pro RAF, toho času  uložených v  Kalafraně (N5521, N5525, N5527, N5530 a N5533).
A/C Maynard věděl, že nemá na ostrově žádné vyškolené piloty, kteří kdy sloužili nebo létali  na  Gladiátorech. Nicméně byli vyzváni dobrovolníci, jenž  se začali záhy hlásit. Prvním dobrovolníkem byl F/Lt. G. Burges, dále to byli S/L Alan C. 'Jock' Martin, F/O W.J. Woods F/Lt. P. G. Keeble. Dobrovolníci F/O J.L. Waters, F/O P.W. Hartley a F/O P. Alexander z 3 AACU. John Waters, byl v průběhu března 1940 odeslán na palubu HMS Glorious aby po dobu jednoho týdne (!) nasbíral jakés takés zkušenosti u 802. stíhací perutě FAA. Ve výcviku byl v týdnu od 5. do 13. března 1940. Během tohoto období létal s letouny s/n N5533 a N5520 a N5521 a N5527 a N5525 a N5530 a N5521.

     V rámci invaze do Norska ze dne 9. dubna 1940, byla HMS Glorious  odvolána  do Anglie a to s velkým spěchem. Dne 11. dubna 1940, kdy odplula  z Malty, měla na palubě  802. squadronu FAA s 9 Sea Gladiatory. Jak již víme z předešlého vyprávění, při návratu z bojů o Narvik k britským břehům byla potopena a s ní kleslo ke dnu 6 strojů Sea Gladiator  (N5518, N5521, N5525, N5526, N5527 a N5530). To by mohlo znamenat, že šestice Sea Gladiatorů, které si "vypůjčila"  RAF  k  Hal Far Fighter Flight byly stroje, původně určené pro FAA (N5521, N5525, N5527, N5530 a N5533)
     Z dalších 12 strojů, které se v té době nacházely na Maltě, si RAF "vypůjčilo" čtyři další (N5519 "Charity", N5520 "Faith", N5524, N5531 "Hope"), ze kterých byla dne 19. dubna 1940 zformována stíhací jednotka  „Hal Far Fighter Flight“, tedy Hal Far stíhací letka. Desítka leradel byla doplněna v květnu o další dvě  N5522, N5529).  poté, co jeden z původního počtu byl poškozen. Poškozený Gladiator byl ale opraven a byl testován při záletu dne 6. Června 1940.
     Tyto Sea Gladiatory byly vybaveny standardně dle vzoru Fleet Air Arm s výjimkou přistávacích háků, malých záchranných člunů „dinghy“ nebo „sea markers“, tedy kapsle s barvivem pro nalezení sestřeleného pilota. Všechny letouny byly vybaveny pancéřovými deskami za sedadly pilotů a stavitelnou třílistou vrtulí.

     O pět dnů později přišla zpráva, že letka má být zrušena a letouny odeslány na Blízký východ. Tato zpráva těžce zasáhla personál letky, téměř rozbila morálku malé jednotky RAF. Další demoralizaci skupiny způsobilo, že letouny začaly být opravdu demontovány a připravovány k transportu.  HMS Eagle byla očekávána každým dnem, kdy měla naložit letadla a odvézt je do Alexandrie. Tyto zprávy a akce, nemohly přijít již v horším čase. 
Z uvedeného je vidět, že počet letadel Gloster Gladiator na ostrově Malta byl velice proměnlivý a příslušní velitelé sektorů se snažili pro sebe získat každý stroj, který byl někde k dispozici.
     Dne 29. dubna 1940, byla oficiálně rozpuštěna Hal Far Fighter Flight, nicméně v procesu přebírání strojů přišla zpráva o znovuobnovení a dne 3. května 1940 byla letka opět zformována. Tak se stalo, že ke dni prvního útoku na Maltu, bylo na ostrově nejméně 6 stíhaček Sea Gladiator (mezi nimi s jistotou s/n N5519, N5520 a N5531 "Charity". "Faith"  "Hope").

      Nicméně, před vypuknutím války s Itálií, letecký velitel na lodi HMS Eagle, Charles Keighly-Peach, nařídil čtyři Sea Gladiatory  (s/n N5512, N5513, N5517 a N5567), přemístit na palubu, s tím, že budou zajišťovat obranu Malty. Nařídil proto přecvičit další dva piloty, dosud létající se  Swordfishy, k létání se Sea Gladiatory. Byli to  Lt.(A) K.L. Keith a  Lt.(A) P.W.V. Massy. Ale také toto rozhodnutí bylo záhy změněno. Bylo nutno provádět stíhací ochranu flotily a přišlo rozhodnutí založit jakousi stíhací skupinu ochrany lodí. Stíhací letka HMS Eagle Fighter Flight byla oficiálně založena dne 16. června 1940 a trojice pilotů prováděla „early fighter defence of the Mediterranean Fleet“, tedy něco jako včasnou stíhací obranu Středomořské flotily.  Ke HMS Eagle stíhací letce byl převelen další Sea Gladiator ( s/n N5523), s cílem na nahradit N5512 poté, co toto letadlo bylo ztraceno dne 29. července 1940. ( Výše uvedené dění probíhalo v době, kdy byl Hal Far Fighter Flight rozpuštěn.)

Dvanáct dalších Sea Gladiatorů, tedy dostatečný počet pro stíhací peruť, byl umístěn u 36. Maintenance Unit na Blízkém východě. V období před vyhlášením války dne 10. června 1940 ze strany Itálie to byly:
N5548:
N5549:
N5565:
N5566:
N5567:
N5568:
N5569:
N5570:
N5571:
N5572:
N5573:
N5574:

      Tolik tedy alespoň základní údaje o počtu a rozmístění letounů Sea Gladiátor od FAA. Jak jsem již jednou uvedl, limitujícím faktorem bylo, že FAA měla příliš mnoho úkolů a příliš málo letadel. Rozmístění letadel bylo nutné nejen na letadlových lodích, ale též k zajištění ochrany oblasti Blízkého východu dvěma stíhacími perutěmi FAA.

_________________________________
Pozn. Pro seznámení se s historií bojů ve Středozemním moři, v oblasti Malty doporučuji alespoň krátký výtah na vámi tolik oblíbené Wikipedii. Předkládám odkaz na českou a také anglickou stránku:

http://en.wikipedia.org/wiki/Siege_of_Malta_(World_War_II)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_o_Maltu

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #27 kdy: Březen 08, 2012, 05:35:42 »
Boje nad Maltou začínají....

10. červen 1940      Itálie vyhlásila válku Francii a Británii.

     V tento den byly na Maltě téměř s jistotou vzdušné síly  v počtu šesti  Sea Gladiatorů, z nichž jeden byl v záloze v Hal Far a dva byli  umístěni na letišti  Luqa. Sedm pilotů, kteří už získali alespoň základní znalosti ovládání letadla omezení, dokončili výcvik v počtu zhruba osmdesáti letových  hodin .
Během dne F/O John Waters provedl jeden průzkumný let s Gladiatoroem s/n N5519, který trval 1 hodinu.


11. červen 1940          První nálet na Maltu.
   
      Krátce před 07:00 ráno byl hlášen útok. Proti útočníkům odstartovaly z Hal Far tři Gladiatory ( N5519, N5520 a N5531). Vedl je F/Lt. G. Burges ( N5531),  S/L  A.´Jock´ Martin (N5519) a  F/O ´Timber´Woods (N5520), s úkolem zadržet útočníky. Nad La Valettou bylo mnoho leadel a došlo tedy k tomu, že se Gladiátory rozdělily. F/Lt. Burges viděl devět bombardérů v obratu, v široké zatáčce okolo jižní části ostrova, zřejmě se připravujíce již k návratu na Sicílii. On a jeden z dalších pilotů  (asi S/L A. Martin) se dali do jejich pronásledování. Vystřílel téměř většinu své munice do jednoho z bombardéru, ale bez zjevného výsledku. S největší pravděpodobností se jednalo se o některý ze  S.79s  ze 34. Stormo BT.  Posádky, pozorující souboj z letiště Hal Far,  hlásily, že Gladiator střílel z velké vzdálenosti. Nicméně jeden S.79, pilotovaný Capitano Rosario Di Blasi z  52 Gruppo byl zasažen do trupu.

     O pět hodin později, tedy zhruba krátce po poledni, byl vyslán osamocený S.79 od 34 Stormo  prozkoumat výsledek náletu. Proti němu vystartovaly dva Gladiátory a cíl byl zachycen. Tentokrát to byl F/O J. Waters v N5520 kdo měl italský bombardér v dosahu a zahájil palbu. F/O Waters si byl jistý, že italský stroj sestřelil, ale ve skutečnosti jej pouze zahnal na útěk. Bombardér později přistál na základně na Sicílii, aniž by byl schopen splnit své poslání.

19:25h, v tento den již osmý, ale poslední „nájezd“ Italů, proti nimž vystartovaly opět tři Gladiatory . F/O ´Timber´ Woods (N5520) nejprve napadl dva různé S.79s, bez zjevného výsledku, než byl napaden on sám doprovodnou stíhačkou MC.200  od 79a Squadriglie,  pilotovaný Tenente G. Pesolou. Pesola vystřílel na Gladiátora okolo 125 střel, ale bez valného výsledku. Woods okamžitě šel do levého strmého klesání. V točivém, manévrovém souboji, trvajícím  déle než tři minuty, se snažili oba soupeři najít si dobrou pozici k možnému zásahu nepřítele.  V malé výšce po jedné z dávek Woods  zahlédl výrazný kouř a italská stíhačka se řítila k moři. Woods jej již dále nepronásledoval a po přistání hlásil jako sestřelený. Woodsovi bylo následně připsáno jedno nepotvrzené vítězství, označeno jako první vítězství obránců Malty. Ve skutečnosti, G.Pesola, ale ani jeho letadlo, nebylo vážněji poškozeno, či zasaženo. S velkou pravděpodobností, množství úhybných manévrů a černý kouř z výfuků, prudce otevřeného „ plynu“, zřejmě uvedlo Woodse v omyl. Dodejme jen, že v Bitvě o Británii, se takovýchto nepotvrzených „vítězství“objevilo více, kdy pilot prudkým přidáním výkonu a tudíž silného kouře z výfuku byl přesvědčen, že nepřítel je zasažen.


12.červen 1940

      F/Lt  G.Burges v tento den letěl pouze jednu hlídku v Gladiatoru s/n N5531
      Mějme na paměti, že s největší pravděpodobností si obránci uvědomovali fakt, kdy množství paliva a munice může se přehoupnout do kritické meze a tedy letová činnost z jejich strany zřejmě nebyla příliš intenzivní.

13. června 1940

     V tento den se nad Maltou opět objevily italské bombardéry. Proti jednomu z nich, S.79 60a Squadriglia  ze 33 Gruppo/11o Stormo BT, vystartovala opět trojice Gladiátorů, ale italskému stroji se podařilo uniknout. F/O John Waters, opět v N5520, byl přesvědčen, že bombardér sestřelil, ale  nebylo tomu tak.
Přesto tento den Italové utrpěli svou první ztrátu. Jeden z bombardérů  se zřítil za špatného počasí, v blízkosti Catina, Sicílie. Všechny členové posádky byli zabiti.Během dne Waters letěl další dva lety proti nepřátelskému útoku  v Gladiatoru  N5520.
     F/Lt G.Burges letělv tento den celkem čtyři hlídky. Dvakráte v N5531, a dvě hlídky v N5520. Při svém třetím bojovém letu, zaútočil na pět S.79s a dvě MC.200 a při svém posledním letu, zaútočil na pětíci S.79. Ovšem výsledky jeho střelby, prokazující alespoň poškození italských letadel, nemoly být průkazně prověřeny
   V tento den, přistály na Maltě první tři Hawker Hurricanne, ale po obědě a krátkém odpočinku pokračovaly směr Mersa Matruh na egyptském pobřeží.

14.červen 1940

F/Lt G.Burges provedl během dne jednu letovou hlídku v Gladiatoru  N5531

______________________________________________________________
První protivníci Gladiátorů na Maltě - odkazy na fotografie:

http://26.media.tumblr.com/tumblr_llpw0fCSxP1qzsgg9o1_500.jpg
Savoia-Marchetti SM.79 Sparviero

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/it/1/14/Macchi200_c.JPG
Macchi-Castoldi MC-200 Saetta

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #28 kdy: Březen 10, 2012, 07:23:38 »
Další italské nálety...

     V tyto dny, které dávaly tušit hektičnost budoucího období, se na obloze nad Maltou zpravidla objevovaly, tři, maximálně čtyři stroje. Jestliže Britové dříve něco zanedbali, bylo to snad pouze množství strojů, které na ostrovech zanechali pro jejich obranu. Samozřejmě, že si byli vědomi, co může v budoucnu vzniknout, proto se horečně snažili obráncům ostrova dodat nejen nové letouny, ale také veškerou podporu, která je k boji potřeba. Tedy munici, náhradní díly, benzín. A samozřejmě posily. Byly konány přípravy k vyslání konvoje s letouny, torpédoborci a obchodními loděmi. Správně tušili, že Italové budou chtít Maltu vojensky obsadit. K tomu však nesmělo dojít.

     Mezitím 15. června 1940 Italové zaútočili opět. Desítka bombardérů S.79 z 11.Stromo doprovázených devíti stroji MC-200 opět dosáhla ostrova a než obránci stačili zareagovat, bombardéry odhodily svůj náklad v prostoru La Valetty a přístavu. Nicméně trojice Gladiátorů se vrhla na přesilu a výsledkem bylo oficiální italské potvrzení ztráty jednoho bombardéru včetně posádky. Vítězství bylo přiznáno F/O  P.Hartelymu.  V hlášení o sestřelu, tzv. „Combat report“  pilot též hovoří o zpozorování jednoho bombardovacího letounu s německým (!) označením, bohužel věrohodnost tohoto hlášení nebyla nikdy historiky potvrzena.
V tento den byl podniknut ještě jeden nálet, kryli jej svou hlídkou F/ Lt G. Burges na Gladiátoru s/n N5531 a F/O John Waters na letadle s/n N5519.Výsledky nejsou známy.
     Následující den Italové pokračovali ve svém úsilí a opět to byl P/O Hartley, který ohlásil sestřel jednoho S-79, který Italové potvrdili ve svém hlášení. O doprovodných stíhačích není nikde zmínka.
Ten den pokračovali piloti v leteckém hlídkování,  F/ Lt G. Burges na Gladiátoru s/n N5531 musel záhy přistát s nepracujícím motorem.
     Celý tento týden Italové neustávali ve svém úsilí a tak ani 17. června 1940 „neopomněli“ se nad Maltou objevit znovu. A opět to byla pětice bombardérů Savoia Marchetti S.79, která chtěla bombardovat přístav a opět byla napadena hlídkujícím Gladiátorem. F/O John Waters (s/n  N5519), napadl poslední stroj, který se oddělil od formace. Několikrát nepřátelský stroj zasáhl, ten se chtěl opět vrátit ke zbývající čtveřici, ovšem málem došlo ke kolizi letounů. Nicméně taktéž Watersův letoun inkasoval několik zásahů od střelce z hřbetního střeliště. Evidentně poškozený bombardér klesal k mořské hladině, nicméně F/O Waters jej nepronásledoval a vrátil se na Hal Far, kde nepřítele označili jako poškozený.
Následující čtyři dny, jakoby si protivník vzal oddechový čas a oblohu nad Maltou brázdily v pravidelných hlídkách pouze letadla Gloster Galdiátor.

     Až do 21. června 1940. Ten den, byl v ranních hodinách ohlášen nálet. Vzlet z pohotovosti prováděl S/L Martin a při startu vysadil motor jeho Gladiátoru ( s/n N5522). Letoun byl zničen, pilot zůstal nezraněn. V podvečerních hodinách se událost opakovala.Tentokráte to byl F/O Hartley (s/n N5524), kterému se při vzletu ulomilo kolo a letoun se převrátil na záda. Pilot byl lehce zraněn. Avšak ztráta dvou strojů v této situaci byla poměrně výrazná. Skupina techniků, která u Hal Far Fighter Flight pracovala¨, pod vedením Command Engineering Officer (Velící technický důstojník),  S/L  A.E. Louks, tak důkladně, že ráno stál na ploše nový letoun, s označením N5524. S/L Louks  na pochvaly pouze lakonicky odpověděl: “…no co, ze dvou vraků jsme sestavili jeden!“

Ovšem den 21.červen 1942 se stal pro obránce významným též po jiné stránce. V tento den, přistály na letišti Luqa dva letouny Hawker Hurricane, aby posílily řady obránců. Stroj P2645 pilotoval F/O Eric Taylor a letoun  P2614  P/O Tommy Balmforth.
V dalších dnech na Maltě přistály další dva letouny téhož typu…. Ale nepředbíhejme.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #29 kdy: Duben 01, 2012, 09:34:11 »
Snaha Italů, narušit obranu Malty nepolevovala.
Další den, v odpoledních hodinách byl zjištěn osamělý S.79, z 216a Squadriglia, 53o Gruppo, 34o Stormo, pilotovaný Tenente Francesco Solimene. Tedy téměř již „tradiční“ nepřítel, dnes pravděpodobně s úkolem vzdušného průzkumu. Proti němu vystartovali F/Lt. G. Burges (N5519) a F/O ’Timber’ Woods. Absence stíhací ochrany nepřítele, pro dva, nyní již ostřílené válečníky, jasně naznačila výsledek střetnutí. Po krátkém boji nepřátelský letoun vzplanul a pilot a co-pilot Sottotenente Alfredo Balsamo opustili letoun padákem. Dalším členům posádky se opustit letoun nepodařilo, neboť ten vzápětí vybuchl a jako ohnivá koule se snesl k mořským vlnám. Oba piloti byli vyloveni torpédoborcem HMS Diamond a vzati do zajetí. Byla potvrzena též identifikace zbývajících členů posádky a kód letadla Savoia Marchetti SM-79, který byl MM22068.
      Dvojice britských pilotů dokázala své pilotní umění opět nazítří. Dva letouny odstartovaly z pohotovosti na Hal Far letišti proti pětici bombardovacích S.79, doprovázených třemi stíhacím MC-200.  Piloti F/Lt. Burges a F/O Woods se snažili dostat co nejdříve k bombardérům, jenomže tentokrát jím stíhači přehradili trasu. Nezbylo než se utkat s nepřátelským stíhacím doprovodem. Pozornost na sebe upoutal Burges, kterého napadl Sergente Maggiore Lamberto Molinelli od 88a Squadriglia. Podle výpovědi se souboj zvrhnul v klasický „dog-fight“ ve stylu první světové války. MC- 200 byla rychlejší, zato Gladiátor obratnější. A rychlost se nakonec stala italskému stíhacímu pilotovi osudnou. V jednom okamžiku se dostal před Gladiátora a F/Lt.Burges již nepustil svou šanci. Macchi Castoldi MC-200 se poroučela do vln Středozemního moře, pilotovi se podařilo letoun opustit padákem. Burges následující den italského pilota navštívil v nemocnici Imtarfa Hospital, ale dle jeho svědectví Ital neprojevil příliš mnoho nadšení ze setkání se svým přemožitelem.
     Zatímco F/Lt. Burges přistával rozradostněn ze zvýšení svého skóre sestřelů nepřátelských letadel, ´Timber´ Woods při přistání havaroval a letoun s/n N5531 byl zcela zničen.
     F/O Woods si napravil reputaci 28.června 1940, kdy odstartoval proti dvěma S.79. Podařilo se mu jeden letoun zapálit a italská posádka jej opustila na padácích.
Blížil se konec června….

     Na letišti Luqa přistála formace letounů Hawker Hurricane, která byla určena k posílení protivzdušné obrany ostrovů. K předešlým dvěma strojům přibyly další a byly položeny základy obnovení činnosti 261.squadrony RAF. Letouny Gloster Gladiátor, které po celý měsíc byly maximálně vytížené, společně se svými piloty si mohly vydechnout. Bylo domluveno, že primárním strojem k obraně budu sloužit hlavně Hurricany. Neznamenalo to však žádné zrušení Gladiátorů, nebo jejich odstavení z provozu, Následné měsíce ukázaly, že „práce“ bylo pořád mnoho. 

Hned 3. července 1940 odstartovala dvojice Hurricanů proti formaci dvou S.79, doprovázenými – devíti dvouplošníky Fiat C.R.42(!).  Britové nevěřili svým očím, jak byli překvapeni. Očekávali jednoplošné stíhačky, které dávaly pořádně zabrat jejich druhům v Gladiátorech, a nyní se karta obrátila. Piloti se nad touto změnou příliš nerozmýšleli a tvrdě se vrhli do boje. Výsledkem byl okamžitý sestřel jednoho S.79, jehož  posádka  sice z hořícího letounu vyskočila na padácích, avšak nikdy nebyla v moři nalezena. Účinek palby osmi Browningů z křídel Hurricanu měl na italský bombardér devastující účinek…. Sestřel byl připsán F/O J.Watersovi s Huricanem s/n P2614.
Byl to první sestřel letounu Hawker Hurricane při obraně Malty.
V rámci zachování objektivity nicméně musíme dodat, že devítka Italů ve dvouplošnících zase tak bezbranná nebyla. F/O Watersovi dali v následujícím souboji zabrat a letoun byl několikrát zasažen. Při přistání letoun havaroval, musel být odepsán ze stavu, nicméně pilot zůstal nezraněn. Tato havárie nezůstala Italy nezpozorována a veliteli italské formace byl připsán sestřel „Spitfire“.
Formaci italských stíhačů vedl Gruppo Commander, Maggiore Officer Ernesto Botto. Hrdina bojů ze Španělska, nyní létal pouze s jednou nohou, druhou měl amputovanou, jako následek zranění z těchto bojů. Patřil tak mezi několik známých pilotů, létajících ve WWII  s amputovanou končetinou.

Tento velitel zasedl za řízení letounu také následující den, aby vedl skupinu 24 letounů Fiat CR-42, složených z perutí 73a, 96a a 97a Squadriglia. Letouny byly obtěžkány lehkými bombami a směřovaly k letišti Hal Far. Na mapě můžeme zjistit, že vzdálenost není zase až tak velká a tak moment překvapení Italům vyšel dokonale. Na základnu se snesl déšť bomb, aniž by odstartovaly nějaké stíhačky k obraně. Italové zřejmě v bombardování nevynikali, protože ani jeden z parkujících sedmi Gladiátorů nebyl zasažen. Naopak, protiletadlová obrana spustila silnou palbu a dvě italská letadla zasáhla. Nicméně Italové v hlášení potvrdili návrat všech letadel na Sicílii a zničení dvou nepřátel. Taktéž oni se tentokráte zmýlili. Zasažená letadla byla z 830, perutě FAA a byly to dva Swordfishe.
 Následující dny proti nepříteli vzlétaly Hurricany, i když nepřítel byl přesvědčen o přítomnosti Spitfirů. Kupříkladu dne 9. července 1940 hlásilo Radio Roma sestřel dvou britských spitfirů. Pravda byla trochu jiná. Byl sestřelen jeden S.79 a jeden CR-42 uznán jako poškozený, při britských ztrátách pouze jednoho poškozeníého Hurricanu.