Autor Téma: Gloster Gladiator  (Přečteno 28966 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Gloster Gladiator
« kdy: Březen 20, 2011, 11:08:48 »
           GLOSTER GLADIATOR

     
     V průběhu 30.let minulého století se na nebi všech států Evropy objevovaly více, nebo méně, zdařilé konstrukce stíhacích letadel. V letech 1933 bylo možno spatřit první náznaky, že dvouplošníkům zanedlouho bude odzvoněno. Avšak nové konstrukce jednoplošných stíhacích letadel, ač vypadaly sebeslibněji, čekala ještě doba úprav, změn a zkoušek, než se mohlo povědět, že letou, alespoň jeho základní typ, je hotov. Bylo nutné přeorganizovat výrobu z důvodu nástupu nových technologií a materiálů. Také bylo nutné brát ohledy při organizování výroby na ne zcela nenápadnou změnu v politickém dění v tehdejší Evropě, zejména v Německu, kde se k moci dral rvravý fašismus. Jednotlivé státy reagovaly na nové  podmínky velice rozdílně,  povětšinou sázely na „osvědčené“ konstrukce – tedy dvouplošná stíhací letadla. A tak můžeme být svědky vzniku „rodiny“ letadel s podobnými výkony a můžeme říci i tvary. V Československu to byla Avia B-534, v Německu stále Arado Ar 68 a Heinkel He 51, ve Francii to byl Spad 510, v Itálii konstrukce firmy  Fiat, typy  CR.32 Freccia a CR.42 Falco.
Velká Británie v té době vyzbrojovala své stíhací perutě letounem

         GLOSTER GLADIATOR

Byl to letoun, který přišel k jednotkám příliš pozdě na to, aby si vydobyl nehynoucí slávu na význačných bojištích.
Byl to letoun, který přesto zasáhl do bojů ve 2.světové válce a díky odvaze svých pilotů vstoupil do dějin.
Povězme si tedy o něm trochu více.

     Firma Gloster dodávala svá letadla Royal Air Force jako náhradu za zastaralé Bristol Bulldog. Konala tak na základě specifikace Air Ministry F.7/30, kdy nástup jednoplošného letounu firmy Supermarine, byl prozatím odložen. I když požadavky specifikace nebyly absolutně splněny, přesto byl typ SS.19B  přijat pod názvem Gauntlet. Firma Gloster typ dále vyvíjela (pod svými náklady) tak, aby specifikace byla splněna. Byla vyvinuta zcela nová křídla, trup byl použit z Gauntletu, změněn a zpevněn byl podvozek. Na trupu se objevila hlavová opěrka pro pilota, prstenec, obklopující nový motor Bristol Mercury ME.30 (700HP) byl z Gauntletu také použit.  Letoun. S prototypovým označením SS.37 byl zalétán s uspokojením, neboť požadavek specifikace F.7/30 byl splněn. Letadlo dosahovalo požadované rychlosti 250 mil/h. Kde stále byly nedostatky, byla výzbroj. Pod křídly se nacházely pouze dva kulomety, namísto požadovaných celkově  čtyř kusů. Pokud byly namontovány všechny, maximální rychlost letadla opět poklesla.
     Prototyp letounu, který byl později zkoušen u 1. squadrony RAF s motorem Mercury VIS (650HP), vzlétl 12.září 1934.  Letoun dosahoval maximální rychlosti zhruba 235 mil/h, ale s plnou výzbrojí 4 kulometů. Zbraně typu Vickers Mk.III byly montovány do trupu (2 kusy) se zásobou 600ks střeliva na zbraň (ráže 7,7mm), pod křídlem se nacházely kulomety Lewis s bubnovými zásobníky s počtem 97 nábojů na zbraň.  Air Ministry typ označila jako Gloster F7/30, s bojovým jménem Gladiátor.
    V průběhu zkoušek byl vyměněn motor, letoun dostal výkonnější devítiválec Bristol Mercury Mk.IX s kompresorem o výkonu 840HP (koňských sil). Letoun byl vybaven dvoulistou dřevěnou vrtulí. Zkoušela se taktéž třílistá, ale nárůst hmotnosti vrtule byl natolik velký, že nárůst získané maximální rychlosti byl pouhých 5 mil/h, což bylo nedostatečné.Výzbroj se ustálila na použití 4ks kulometů Vickers Mk.V ráže 7,7 mm, z nichž dva byly umístěny v trupu (se zásobou 600 nábojů na zbraň) a další dva pod spodními křídly (zásoba 400 ks nábojů na zbraň). Letoun byl označen jako Gloster Gladiátor Mk.I.
     Letoun byl typické konstrukce té doby, tedy trup z ocelových a hliníkových trubek, potažen plátnem. Taktéž obdélníková křídla se dvěma ocelovými hlavními nosníky a kovovými žebry byla potažena plátnem. Obě křídla byla vybavena křidélky a taktéž (malými) vztlakovými klapkami. Podvozek byl jednoduchý, pevný, samonosný.
Sériová výroba byla započata na sklonku roku 1936 a první výrobní série (též označovaná jako „block“) obsahovala 23 kusů letadel. K jednotkám RAF byly první letadla dodávány od února 1937.
Druhá výrobní série obsahovala celkem 355 strojů, z nichž celkem 147 letadel bylo určeno zahraničním zákazníkům. Celkem bylo tedy vyrobeno 378 strojů Gloster Gladiátor Mk.I.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #1 kdy: Březen 20, 2011, 09:05:51 »
     Gladiátor Mk.II se nazývala modernizovaná verze „jedničky“, aby alespoň trochu byl snížen „handicap“ dvouplošníku vzhledem k jednoplošným letadlům. V této verzi byl použit výkonnější motor Bristol Mercury Mk.VII o maximálním výkonu 830HP. Zvýšení maximální rychlosti oproti původní verzi bylo zhruba o dalších 5 mil/h, zpočátku se standardně montovanou trojlistou vrtulí. Byla zcela překonstruována palubní deska, letoun  dostal umělý horizont Reed.
      Obě verze Gladiatorů měly plnohodnotný plexisklový kryt pilotní kabiny, z mnoha fotografií je však patrno, že piloti často létali s otevřeným krytem, obzvláště při startu a přistání. Měli obavy, že v případě nehody nebude možné rychle opustit bezpečně letoun.
Gladiatory byly k jednotkám dodávány v celostříbrném provedení, teprve po vyhlášení války byla u RAF aplikována  nejprve obvyklá kamufláž, tvořena na horních plochách zelenou a hnědou barvou, několik desítek strojů se později dočkalo taktéž změny barvy hnědé v barvu tmavě šedou…
Sea Gladiátor byl letoun, který měl původně „dočasně“ sloužit u Royal Navy. Nejprve bylo námořníkům dodáno 30 strojů verze Interim, tedy „dočasná“, pozdější verze Mk.II již byla plně vybavena podle námořních požadavků. Trup byl vybaven přistávacím hákem a patřičná zadní část byla zesílena, aby dokázala bez následků odolávat zvýšenému namáhání trupu po přistání, Taktéž radiostanice byla jiného typu a změny doznaly taktéž kalibrace přístrojů. Rychlosti v mílích byly nahrazeny jednotkou námořní míle (jde o odlišné hodnoty!). Letadlo bylo vybaveno dingy a nouzovou dávkou potravin a  vody. Zbarvení odpovídalo námořním standardům, obvyklé dva odstíny šedé barvy na horních plochách křídel.


                     SLUŽBA V RAF   
     

      Gladiatory vstoupily do služeb RAF dne 22.února 1937 v Tangmere u 72.squadrony.Tato peruť je používala do dubna 1939, kdy obdržela nové Spitfire Mk.Ia. Další perutí, která tento typ letounu obdržela, byla 3.squadrona v Kenley a 27.dubna 1937 následovala 54.squadrona v Hornchurchi. 65.squadrona na stejné základně v té době, obdržela nové stroje 14. května 1937. Dále nové stroje obdržela 80. squadrona. Výzbroj dalších perutí byla obměněna záhy, jako tomu bylo u perutí číslo 56.,73.,85,,87. Letadla Gladiátor se však u nich dlouho neohřála, koncem roku 1938 je pomalu začaly nahrazovat Hurricane. Gladiátory byly předisponovány k Auxiliary Air Force, k perutím číslo 607. (County of Durham), 603 (City of Edinburgh) ještě v roce 1938, začátkem roku následujícího, to byly další perutě číslo 605. (County of Warwick), 615. (County of Surrey).
Tak se stalo, že v září 1938 stály na letištích vedle sebe perutě vyzbrojeny Hawker Hurricane a perutě s Gladiátory, které přicházely do výzbroje s Hurricane téměř současně. V té době mělo Fighter Command k dispozici 5 perutí Gladiátorů, dvě perutě vyzbrojeny Hurricany, osm (!) perutí s Gloster Gauntlet (předchůdce Gladiátorů) a ještě po třech perutích s Hawker Fury a s Hawker Demony.
Po vyhlášení války Německu obdržely perutě vyzbrojené Gladiátory první bojové úkoly hlídkování podél pobřeží Velké Británie.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #2 kdy: Březen 23, 2011, 09:54:59 »
PODIVNÁ VÁLKA

       3.září 1939 vstoupila Velká Británie do války s Německem. To, čeho se tak dlouho obávala, se stalo skutkem. Ale žádné velké bojové akce se neudály. Nastalo období, nazývané již v této době ve Francii jako „podivná válka“, v Německu „sitzkrieg“ a v Anglii „the Phoney war“. Bojové jednotky však již byly v pohotovosti. Tento stav provázel také RAF, ve které se rozběhl stav horečné reorganizace a zvyšování počtu bojových jednotek. S příchodem jednoplošných letounů Hawker Hurricane a Supermarine Spitfire,  dvouplošné stíhačky začaly být z bojových perutí vyřazovány. Tento osud stihl také Gladiátory. Začaly být přeřazovány k perutím Auxiliary Air Force (zobrazeno výše) a k bojovým perutím, které prováděly svou službu mimo území Velké Británie.
Vezměme sled událostí pěkně popořádku…..
       První bojovou akcí letounů Gloster Gladiator v začátcích WWII byl „ostrý“ vzlet letadel 603. squadrony k hlídkovému letu dne 5.září 1939, ale kontakt s nepřítelem nebyl zachycen. Zanedlouho tato peruť se začala přecvičovat na Sipitfiry…. 10.října 1939 byla 607. squarona přemístěna na základnu Acklington, kde započala svou bojovou činnost společně s nově vzniklou 152. squadronou RAF. Na této základně již sloužila, vybavena stejným typem letadel taktéž 247. squadrona.
       Dne 17.října 1939 Gladiátory vybojovaly svůj první vítězný vzdušný boj ve válce. Dopoledne odstartovala trojice letounů 607. squadrony s piloty F/lt. J.Sample, F/O G.D.Craig a P/O W.H.R.Whitty proti nepříteli. Byl jím německý Dornier Do 18 s imatrikulací 8L+DK, byl sestřelen, i když se snažil přízemním letem ve výšce 50 feet nad mořem uniknout. Nakonec s poškozeným letounem německý pilot nouzově přistál na moře a jeho posádka byla vzata do zajetí britským torpédoborcem. Velitel tohoto roje letěl s Gladiátorem Mk.II trupového označení AF o O, trupového čísla K7995,  P/O W.H.R.Whitty s letounem Gladiator Mk.II,  AF o L, K8026.
152. squadrona dosáhla svého úspěchu v podobě sestřelu He 111 nad Drurigde Bay dne 29. ledna 1940 a další letoun téhož typu byl piloty P/O Wildblood a P/O J.S.Jones sestřelen 27. února 1940.
      V polovině listopadu 1940 se 607.squdrona připojila k 615.squadroně, aby společně vytvořily „ No.60th Wing of Air Component“, tedy leteckou součást britských expedičních sil, odeslaných záhy do Francie. Tam bylo křídlo umístěno na letišti Merville a Vitry-en-Artois. K přímým soubojům téměř nedocházelo, pouze 29.prosince se F/Lt. J.Sanders utkal s He 111.(Dochované prameny hovoří o letounu s imatrikulací KW o T s trupovým číslem N2308).
         O účasti Gladiatorů v bojích ve  Francii není mnoho známo. Předpokládá se, že vykonávali hlídkovou činnost, popřípadě doprovodné lety britských Fairey Battle nbo Westland Lysander.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #3 kdy: Březen 24, 2011, 09:22:12 »
The Gloster Gladiator in the Belgian Air Force            

     Nadpis netřeba snad ani překládat. Pokud chceme sledovat krátkou dráhu bojové činnosti letounů Gloster Gladiator a jejich pilotů, nesmíme zapomenout na Belgii.V době podivné války spoléhala na svou neutralitu, ale ani tato země neušla svému osudu, který pro ni nachystal věrolomný soused, Hitlerovo fašistické Německo.
Belgie, jako poměrně malá země neměla dobré zkušenosti se svým sousedem, obzvláště když deklarovaná neutralita byla porušena dne 4.srpna 1914 německým útokem….
      Z tohoto důvodu země neustále udržovala malou armádu společně s leteckými silami. Nebudeme zde podrobně sledovat vývoj „Aeronautic Militaire“, snad jen můžeme připomenout krátkou účast našich Avií B.21. 
Ve druhé polovině třicátých let Belgičané hledali náhradu za dosluhující letadla a obrátili se na svého tradičního dodavatele, Velkou Británii. Belgie chtěla nejprve získat licenční práva na výrobu stíhaček, ale v té době bylo čím dál víc jasné, že dvouplošníkům již zvoní hrana. Přesto bylo objednáno 22 letadel Gloster Gladiator a 34 letounů Fiat CR.42 Falco. ( dodána jen 30 ks). Smlouva o dodávce Gladiátorů byla podepsána 19. června 1937, první kusy byly dodány již v září 1937 a poslední přiletěl v polovině května 1938. Ve všech případech šlo o verze Mk.I. Letouny byly zařazeny k 1er Escadrille de Chasse du 1er Gruppe du 2eme Regiment Aeronautique , zkráceně 1/I/2,  česky 1. stíhací letka 1.perutě 2.leteckého pluku. V tehdejší době považované za elitní útvar belgického letectva.  Jednotka byla detašována na základně Shaffen - Diest až do osudného 10. května 1940. Název útvaru byl „La Comete“, což vysvětluje symbol zobrazené červené komety na trupech belgických letounů. Zbarvení měly uvedené stroje na horních plochách tmavě zelenou barvou a zespodu bleděmodré. Označení letounů bílým číslem na SOP (svislé ocasní plochy) vycházelo z přiděleného typového označení, které bylo G-16 až G-38.
Zásadní modernizaci belgického letectva mělo přinést až plnění nové objednávky na dodání 20ks Hawker Hurricane Mk.I s následnou montáží dalších 80 strojů v licenční výrobě továrny SABCA. Sled dějinných událostí byl však rychlejší a v Belgii se ocitlo „pouhých“ 15 letadel….
      Provoz letadel nebyl zcela bezchybný, dne 9. prosince 1939 letoun s označením G.28 narazil kolmo do země a pilot, Sergent H. Dopagne, zahynul. Závada byla shledána na přívodu kyslíku pilotovi.
Další nehoda se udála dne 11. března 1940. kdy z neznámých příčin havaroval stroj G.21 a pilot Sergent Pipert, taktéž nehodu nepřežil. O měsíc později, 19. dubna havaroval další Gladiator, tentokrát se pilot zachránil na padáku.

10. květen 1940
     Pro Belgii osudné datum, kdy byla opět napadena svým “tradičním” nepřítelem, Německem. Ve 3 hodiny ráno se rozezněly na letišti Shaffen – Diest poplachové sirény. Vojáci nejprve věřili tomu, že jde opět o cvičný poplach. Nad letištěm se převalovala mlha, znemožňující vzlet letadel. Piloti Gladiatorů byli připraveni ke vzletu v poměrně krátkém čase. Stejně jako piloti letounů Fairey Fox, které začaly startovat zhruba ve 04:20 hodin ráno, aby přeletěly na záložní letiště No.14 – Jeneffe. V tu chvíli se nad letištěm objevilo zhruba 50 nepřátelských letadel a Gladiátory startovaly ve 04:30 v dešti padajících bomb. Všichni pochopili, že vyhlášený poplach byl skutečný…. Hawker Hurricane byly v této chvíli schovány v hangárech…..
     O kritické okamžiky v nastalé vřavě nebyla nouze. Jeden ze startujících Gladiatorů narazil do jediného Hurricanu, který stál mimo hangár a poškodil si podvozkovou nohu natolik, že nemohl odletět. Naštěstí Hurricane byl téměř nepoškozen a s ním odletěl Capitaine Charlier. Další Gladiator společně s Hurricane, které se pozemní obsluha snažila vytáhnout z hangáru, byli zasaženi bombami útočících Dornierů.
 Piloti Gladiátorů se snažili napadat útočníky, jeden z Hurricanů, pilotovaný  Capitaine Van den Hove byl obrannou střelbou zasažen do olejové nádrže a musel nouzové přistát. Další trojice Gladiatorú napadla Do 17, ale bez úspěchu.
Po přestálém útoku přistálo na záložním letišti Beauvechain celkem 12 Gladiátorů a dva Hurricane. Pýcha slavné a elitní belgické letky 1/I/2 byla pokořena. Jeden z dvanácti dvouplošníků byl osobní letoun velitele letectva generála Hiernauxe. Letoun byl bohužel beze zbraní…..
Ještě týž den startovali belgičtí piloti proti nepříteli, ale zde se historické prameny rozcházejí. Němečtí piloti si nárokují ze dne 10. května 1940 sestřelení celkem 5 Gladiátorů, belgické prameny nehovoří o žádné ztrátě. Je možné, že dvouplošníků se na obloze pohybovalo více a mohlo dojít k záměně typů.
Následující den, 11.května 1940 odstartovalo 6 letadel Gladiator jako doprovod devíti letounů Faitey Battle. Úkol zněl: bombardováním mostů přes Albertův kanál zamezit nepříteli další postup do nitra Belgie. Letouny odstartovaly ve dvou tříčlenných rojích. V okamžiku útoku bombardovacích letounů byla formace napadena dvanácti Messerschnitty Bf 109 E od I/JG1. V nastalém souboji se pilotovi sergentu Winandovi podařilo jeden messerschmitt sestřelit, další nepřátelský letoun byl později sergentu Rolinovi později přiznán jako poškozený. Němečtí piloti po boji nárokovali sedm sestřelených Gladiatorů.  Zde je nutno vidět to, co později Britové označili jako „double-claim effect“, neboť je prokázáno, že  do boje letěla skutečně šestice letounů a na letiště Beauvechain se vrátili dva letci se svými letouny.  Toto záložní/polní letiště bylo ve 14:07 hodin napadeno německými Messerschmitty 109, které zničily na zemi stojících 7 Gladiatorů a dva Hurricane. Další útok byl proveden bombardéry He 111, jimž padnul za oběť zbytek letounů. Dva Hurricane a poslední Gladiator. Všechny ztráty letounů na zemi se naštěstí se obešly beze ztrát na životech jejich pilotů. Belgické letectvo přestalo existovat….

Odkazy na ilustrační fotografie letounu Gloster Gladiator v belgickém letectvu:

http://farm4.static.flickr.com/3580/3815930448_4bc317369c.jpg

http://img.wp.scn.ru/camms/ar/46/pics/66_1.jpg

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/pirlot_1.jpg

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #4 kdy: Březen 27, 2011, 09:42:39 »
Zimní válka,
       
          aneb služba ve Finském vojenském letectvu….

    30.listopadu 1939 napadl Sovětský svaz svého o mnoho menšího souseda, Finsko. Záminkou, pro jiné můžeme říci příčinou, tohoto vpádu země velikosti obra proti trpaslíkovi bylo odmítnutí  ruského návrhu Finskem o úpravě společných hranic. Sovětům vadilo, že hraniční linie se táhne pouhých 32 km od Leningradu a kromě tohoto města již nemají žádný další přístav v Baltském moři. Papírové předpoklady jasně hovořily ve prospěch "rudých“, jak propaganda v SSSR nazývala vlastní vojska (Rudá armáda). Pro ospravedlnění svého činu byli Finové ruskou propagandou nazvání „bílými“ a navíc označeni za imperialisty.
Finové se nepříteli postavili nadmíru statečně a papírové předpoklady brzkého vítězství brzy vzaly za své. Nicméně statečným obráncům vlastní země brzy začala docházet munice a výzbroj.
Nejinak tomu bylo v letectvu. V té době v řadách „Suomen Ilmavoimat“  byly hlavní výzbrojí typy Fokker D.XXI a Fokker C.X.
      Tváří tvář hrozícímu nebezpečí sháněli Finové výzbroj po celé Evropě. Podepsali smlouvu s Itálií o dodávce 30 letounů Fiat G.50, ale Německo nepovolilo transfer přes své území, odvolávajíce se na „Smlouvu o neútočení“, kterou mělo podepsanou se SSSR.
Velká Británie, věrna své tradici, nechtěla do nebezpečí zasahovat, což nás, v té době již obyvatele Protektorátu, až tak nepřekvapilo. Nicméně 4.prosince 1939 navrhl ministerský předseda Neville Chamberlein  britskému parlamentu schválit dodávku 30 letounů, o něž byli finskou stranou požádáni. Tento návrh byl schválena dokonce s dodatkem, že platba bude provedena jenom za dvacet letounů. Dalších 10 je dáno darem.  Letouny, které měly být Finsku dodány, se jmenovaly Gloster Gladiator…..

http://www.x-plane.org/home/urf/aviation/img/fvmus96/j8-gladiator.jpg
Záběr na letoun ve "Swedish Air Force Museum"  v Malmslätt. Letoun je ve zbarvení jednotky švédských dobrovolníků, bojujících na straně Finů v Zimní válce.

----------------------------------------
pozn. Jak jistě víme, modrá svastika v bílém kruhu byla Finy používána v letech 1918 až 1947, kdy byla posléze vyměněna po mírových rozhovorech v Paříži, za soustředné kružnice bílá-modrá-bílá. V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ NELZE HOVOŘIT O PROPAGACI FAŠISMU!!

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #5 kdy: Březen 28, 2011, 01:48:16 »
Suomen Ilmavoimat, Lentolaivue 26.

       Ne, to není zeměpisná adresa, ale označení. Finské vzdušné síly, 26.stíhací peruť. Běžně označována jako LLv 26. K této jednotce byly umístěny Gladiátory, které  do Finska dorazily z Velké Británie. Jejich cesta vedla přes Švédsko, přístav Gothenburg, dále do Malmslättu, kde byly letecké dílny. Zde byly letouny zkompletovány a zalétávány švédskými piloty. Švédsko totiž v té době již mělo téměř 55 Gladiátorů ve své výzbroji. Z Malmslättu byly již letouny, opatřeny finskými výsostnými znaky – modrými svastikami v bílém kruhu – přelétávány do Finska. Kamufláž zůstala původní britská, spodní konce křídel a pruh na trupu obdržely nástřik žlutou barvou pro rychlou identifikaci (spodní nátěr křídel byl proveden v kombinaci pravá polovina křídel barva bíla, levá polovina barva černá). Nám známou kamufláž na horních plochách kombinace tmavé černozelené a světlezelené barvy, spodní plochy křídel bleděmodré se žlutými konci, obdržely letouny později. Celá akce začala dne 18.ledna 1940 a poslední letoun přistál ve Finsku 17.února 1940. Letouny dostaly označení GL-251 až GL-280 a byly předány stíhacím perutím.
Původní tovární čísla (serial number s/n) byla:
N5584, N5683, N5685, N5686, N5687,
N5688, N5689, N5691, N5692, N5694,
N5696, N5700, N5704, N5706, N5707,
N5708, N5709, N5710, N5711, N5712,
N5713, N5715, N5718, N5721, N5722,
N5724, N5726, N5727, N5728  N5729.
     Dovolím si malou odbočku, původně měla LLv 26 obdržet zmiňované Fiaty G.50, ale průtahy v jejich dodání způsobily, že peruť obdržela Gladiatory.
Ve finském letectvu v průběhu Zimní války celkem čtyři perutě používaly letouny Gloster Gladiator. Byly to LLv 26, LLv 14, LLv 16 a jednotka švédských dobrovolníků s označením F19 (bude popsáno později).
V době započetí Zimní války byla LLv 26 dislokována v Heinjoki jako součást Lentorykmentti 2 (vzdušný pluk 2), pod velením kapitána E.Heinillä.
V okamžiku přijetí Gladiatorů do finského letectva, nejprve všech třicet strojů prošlo bází Utti, kam byla LLv26 přesunuta k výcviku. Později, to již byla LLv26 pod velením majora J.W.R.Harju-Jeanty, si 1.letka ponechala 4 stroje a 2.letka 7 letadel. Ostatní letouny přešly k LLv14 a později LLv 12. Gladiatory u LLV 26 nahradily v této chvíli dosluhující Bristol Bulldog Mk.IVA. Zhruba v polovině února však své Gladiatory LLV 26 začala předávat LLv 14, protože byla vybavena přišlými Fiaty G-50. 1.března 1940 bylo předání dokončeno.
LLv 16, která nebyla čistě stíhací obdržela 6 Gladiátorů od LLv 14 až v pokračovací válce v roce 1941, konkrétně 25.června. LLv 14 byla v té době přezbrojen na letadla Curtiss Hawk 75, které Němci ukořistili v Norsku a ve  Francii. Dle dokumentů "údajně"  Němci Norům za letadla Curtiss Hawk zaplatili......
Možná tyto přesuny se zdají být komplikované, ale v popisu bojové činnosti zjistíme, že to až tak nebylo.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #6 kdy: Březen 31, 2011, 01:25:26 »
Vzdušné boje nad Finskem
   
      Popis jednotlivých soubojů a operací svědčí o mimořádné odvaze finských pilotů a jejich vnitřní síle postavit se mnohonásobně početnějšímu nepříteli k obrané své vlasti. Než se začneme seznamovat s jednotlivými souboji finských letců, nebylo by od věci se seznámit s operacemi pozemních armád a skupin je popsán v jiné části panzernetu,autorem Oto.

http://www.panzernet.net/php/index.php/topic,4018.msg91639.html#msg91639

       My se soustředíme na letectvo, speciálně na letouny Gloster Gladiátor.
První bojové vystoupení Gladiatorů na finském nebi se událo dne 2.února 1940. To poručík Luutnanti Paavo Berg z LentoLaivue LLv 26, se střetl se šesti Polikarpovy I-153 Čajka v oblasti poloostrova Hanko a jeden z nepřátelských letounů sestřelil. Podle dochovaných záznamů se jeho obětí stal taktéž poručík, lejtěnant Bedarev z 38.IAP (Istrebitělnyj aviacionnyj polk – stíhací letecký pluk). Další sovětskou ztrátou tohoto dne byl bombardovací SB-2 z 57. SBAP, který sestřelil Luutnanti Jörn Ulrich z téže peruti. V té době byla LLv 26 stále ještě soustředěna na letišti Utti. Tento souboj má v sobě jistý nádech pikantnosti. Jörn Ulrich odstartoval na pokyn leteckého poplachu ze své pohotovosti a po vystoupání do výšky 3000 metrů spatřil formaci (hlášeno celkem 17)  bombardérů. Ovšem letouny SB-2 byly dostatečně rychlé na to, aby je finský pilot dostihl. Nad Suusari (finský ostrov) spatřil osamocenou dvojici letounů SB-2, zbytek předešlé formace. Podařilo se mu je dostihnout změnou směru letu a na jeden z nich zahájil střelbu. Zasáhl pravé křídlo, které zanedlouho vzplálo a letoun se poroučel k zemi. Z jeho posádky se na padácích zachránili jenom dva členové, pilot lejtěnant (poručík) G.S. Pinčum a střelec-radiooperátor poručík A.I.Belogurov. Navigátor, kapitán V.M.Charlamov zahynul. Tato posádka byla zachráněna létajícím člunem MBR-2. Posádka bombardéru byla vyznamenána Zlatou hvězdou Hrdiny SSSR, pilot létajícího člunu toto ocenění obdržel 21. dubna 1940.
     Ještě ten samý den odpoledne vzlétl z hotovosti yliikersantti O.Tuominen k bojovému úkolu proti ruským letounům v prostoru Elimäki. Skupina útočníků byla tvořena dvěma letouny SB-2 a šesti Polikarpovy I-16. O-Tuominen neohroženě zahájil boj a přiznány mu byly dvě sestřelené I-16. Bombardéry unikly.
Den 2.únor 1940 tedy pro LLv  26 dopadl velice dobře. Vzhledem k omezeným silám perutě byly výsledky soubojů více než dobré. Taktéž 3.února byly peruti přiznány další sestřely, celkem 4 bombardéry SB-2.
Dne 5. února bylo rozhodnuto, že se peruť rozdělí na dvě letky, aby pokryly větší oblast. Letky byly nazvány jmény svých velitelů. 1.letka byla označena jako detachement Kivinen a byla s 9 letouny přesunuta na základnu Mensunkangas, jako ochrana IV.armády a skupiny T v prostoru Ladožského jezera. O další dva dny později se letka přesunula na letiště Värtsilä.
2.letka, detachement Siiräinen odletěla se sedmi letouny na základnu Kuluntahami v severní části země k ochraně Severní skupiny vojsk. Letky téměř okamžitě zahájily bojovou činnost a v nastalém boji dne 11. února se v odpoledních hodinách skupina Kivinen střetla se skupinou 15 I-16. Byly jí přiznány 2 sestřely pravděpodobně. Dalšího sestřelu dosáhl Luutnanti Knut Kalmberg (vedoucí dvojice Gladiátorů) dne 12.února 1930 z téže skupiny krátce po poledni zachytil skupinu osmi SB-2 bez doprovodu. V 11:45 se jedna z nich poroučela k zemi, když skórovalo jeho číslo 2, I.Joensuu.. Za několik okamžiků  taktéž vedoucí skupiny byl úspěšný a seslal k zemi druhý bombardér.
     Ten samý den však 2.letku postihla  ztráta. P.Siirilä zahynul při nehodě Gladiátoru s trupovým číslem GL-251 v prostoru Kuluntalahdela. Letoun byl zcela zničen.
     13.únor1940  byl pro skupinu Kirvaven perutě LLv 26 velice perný den. Jeden z velkých soubojů absolvovala zhruba ve dvě hodiny odpoledně, kdy proti velké skupině SB-2 se stíhacím doprovodem odstartovala postupně celá skupina devíti Gladiátorů. Rusové po útoku Gladiátorů utvořili obranný kruh, který se snažil rozrazit Knut Kalmberg, bohužel neúspěšně. Byl zasažen a zřítil se nedaleko Havuvaara. Pilot zahynul. Taktéž letoun velitele Kivanena byl zasažen do motoru, který vzplál.Pilotovi se podařilo požár prudkým klesáním uhasit a nouzově přistál. Taktéž Jörn Ulrich byl v souboji zasažen, nouzově přistál.Pilot byl zraněn a zbytek času zimní války strávil v nemocnici. Nicméně taktéž finští piloti byli úspěšní. Lentomestari L.Latamäki a ylikersanti O.Tuiminen ohlásili setřel tří SB-2 jistě, jedné SB-2 pravděpodobně a sestřel jednoho stíhacího I-152. Skóre  pro tento den tedy bylo 4:3 v neprospěch vzdušných sil SSSR.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #7 kdy: Duben 05, 2011, 09:46:56 »
       Nyní zastavme povídání dle finských knih (přeložených do angličtiny) a podívejme se na charakter leteckých bojů, do té doby probíhajících nad zasněženými plochami Finska.
      Musíme si uvědomit, že vedení bojů a jejich zajištění pozemními silami bylo maximálně náročné na obsluhu a logistiku. To proto, že mrazy způsobovaly tuhnutí pohyblivých částí na letounu a sníh způsoboval obtíže při dopravě paliva, střeliva a všech nezbytností, potřebných k provozu letadel.
     Pro piloty znamenalo toto roční období také zvýšenou zátěž, neboť pomineme-li jasné a mrazivé dny, mnohdy byla severská obloha pokryta souvislou vrstvou mraků, které pro jednoduché dvouplošníky znamenaly poměrně velké riziko při pilotáží (ztráta kontaktu se zemí a tím přirozeného horizontu) a taktéž možnosti námrazy, tedy obalení letounu ledem.Taktéž navigace se prováděla poměrně obtížně, protože na zasněženém (bílém) terénu, s absencí orientačních linií, jako jsou cesty a řeky, bylo mnohdy obtížné najít zpáteční cestu k letišti, které nejednou bylo vytvořeno na ploše zamrzlého jezera.
      Ruští piloti rozhodně nebyli jenom nováčkové, snad lze zpočátku zaznamenat jistou nezkušenost s vedením bojové činnosti. Dalším, možná neznámým faktem je, že lze ze zdrojů vystopovat pouze zápisy o soubojích poměrně velkých leteckých skupin, alespoň z ruské strany. Nejmenší skupina bombardérů byla šestičlenná, povětšinou létal celý pluk o síle 12 strojů a více. Taktéž doprovodní stíhači byli zpravidla ve třech trojicích. Pravdou je, že poté 2-3 Gladiátory byly ve výhodě, neboť obratnost jednotlivého stroje byla vyšší, než celé skupiny, kde piloti kromě sledování nepřítele, museli sledovat též své vedoucí stroje a to na volnosti pilotáže rozhodně nepřidá. V dalším pokračování ale uvidíme, že ruští piloti si taktiku boje s finskými stíhači osvojovali poměrně rychle a další dny pro Gloster Gladiatory ve finských rukách nebyly rozhodně procházkou růžovou zahradou.       
      Pokud zapřemýšlíme nad počty sestřelených letounů  ruské straně, lze s jistou dávkou představivosti tato čísla akceptovat. Podíváme-li se na konstrukce letadel z 30.let minulého století, nádrže benzínu mnohdy byly z plechu nebo gumové vaky. Jakoukoli ochranu proti prostřelení samozřejmě postrádaly. Taktéž ochrana posádky byla zpravidla nedostatečná, stejně jako různých „citlivých“ částí motorů, nebo konstrukce draku. Však také jsou mnohdy sestřely, dosahované Finy zakončovány popisem požáru zasaženého letadla.
Vraťme se nyní k LLv 26 a jejím účinkováním v Zimní válce.

      15. února 1940 patrola 2 letadel, kterou vedl luutnanti Siriälinen, atakovala formaci devíti bombardérů DB-3. Jeden letoun  byl přinucen nouzově přistát na zamrzlém jezeře „Suulajärvi“ a další byl v boji poškozen. Ten samý den, v dalším boji byl sestřelen letoun Polikarpov R-5.
Následující den skupina sestřelila jeden I-16. 19. února vedl Paavo Berg trojici Gladiátorů proti skupině 32 bombardérů SB-2, chráněné několika I-153. V nastalém boji byly sestřeleny dvě nepřátelské stíhačky. Den poté Paavo Berg, osamoceně napadl skupinu asi 30 bombardérů SB-2. Neútočil však na poslední letadla ve skupině, nýbrž z převýšení se zvýšenou rychlostí snášel přímo do středu bombardovací skupiny. To se mu stalo osudné. Osamocený letoun, vydaný napospas téměř všem střelcům bombardérů byl mnohokrát zasažen a začal hořet. Berg chtěl vyskočit, ale nepodařilo se mu rychle otevřít překryt kabiny. Plameny zasáhly jeho tvář, než v posledních okamžicích botou vykopl kryt. Zachránil se, ale zbytek války strávil v nemocnici a do bojů více nezasáhl.( Celkově ve své bojové kariéře dosáhl 10 ověřených sestřelů, z toho na Gladiátorech pět. Tedy stal se finským stíhacím esem. Zahynul v souboji s ruskými I-16 jako velitel perutě dne 1.listopadu 1941.)
V ten samý den probíhaly taktéž další souboje skupin letounů Gladiátorů s ruskými vetřelci a Finové přiznali pilotům sestřelení jednoho DB-3, poškození/ zničení dalších tří strojů (sestřel nebyl potvrzen). Sestřelení jednoho stíhače I-153 a poškození dalšího.
21. února oddíl/ detachement Kivinen se přemístil na letiště Ruokolahti, kde se již nacházel taktéž oddíl/detachement Siiriläinen. Peruť LLv 26 se vlastně opět spojila…..
      Spojení perutě ovšem bylo zlou předzvěstí….

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #8 kdy: Duben 05, 2011, 10:35:46 »
     Dne 25. února 1940 odstartovala trojice Gladiatorů z LLv 26 proti svazu devíti letounů Polikarpov R-Z, chráněných šesti stíhačkami I-153, které v momentě útoku zřejmě spatřeny nebyly. Matti Sukanen (GL-258) sestřelil dva R-Z, Ilmari Joensuu sestřelil jeden nepřátelský letoun a luutnantti Pentti Tevä taktéž dva ruské R-Z. V tom se na ně vrhli stíhači, kteří velice rychle, vlastně z prvého útoku sestřelil Teväho (GL-254), jehož Gladiator se z výšky asi 300 metrů řítil přímo k zemi, pilot se o výskok nepokusil a roztříštil se společně s letounem o zem. Předpokládá se, že byl zasažen ihned při útoku. M.Sukanen byl při nouzovém přistání po zásahu z dalších dvou I-153 zraněn, ale přežil. Jeho Gladiator  však byl zničen a k dalším bojům již zůstal nezpůsobilý. Taktéž I.Joensuu (GL- 256) byl sestřelen, ale pokus o nouzové přistání přežil. Letoun byl zničen. Peruť tak přišla v jediný okamžik o tři letouny.
     26. února zničil I.Lautamäki jeden I-16.

     29.únor 1940, aniž to kdo ráno tušil, se stal černým dnem finských Gladiátorů. Těsně před polednem se v oblasti objevila průzkumná skupina tří I-153, která objevila dobře kamuflované Gladiatory perutě LLv 26 na základně Ruokolahti. Tato základna byla vlastně zamrzlé jezero, ze kterého letadla startovala a přistávala. V kopcovitém terénu bylo poměrně obtížné najít rovnou plochu…..
     Po vyhlášení poplachu proti této skupině vystartoval Gladiátor GL-269 vedený alikersanti Pentii Kosola. Trojice ruských stíhačů byla nad jeho síly. Letoun byl sestřelen a jeho pilot v troskách zahynul. Další drahocenný letoun byl zničen. Zjištěné letiště však bylo pro ruské velení  lákavým cílem a následný útok na sebe nenechal dlouho čekat. Nevíme, jestli Finové nebezpečí podcenili, jisté však je to, že poplach proti skupině bombardérů a stíhačů VVS SSSR, tedy Rudého letectva (v ruštině Krasnoj avijaciji - taktéž používaný název), byl vyhlášen neskutečně pozdě. Útočící skupina byla složena z 21 bombardérů SB-2. Stíhací doprovod,  tvořilo 40 Polikarpovů I-153 a I-16. Z uvedených počtů zcela jasně vyplývá, že ruské velení se snažilo význačně ochromit působení finského letectva nad bojištěm.
     Poplach, který Finové vyhlásili, byl nejprve určen peruti LLv 24, proti útočníkům vzlétly tedy letouny Gladiator a Fokker D.XXI. Formace 14 obránců stoupala směrem od letiště k bombardérům, informaci o stíhacím svazu pravděpodobně neměla. V okamžiku, kdy se na ně Rusové vrhli, byli smeteni z oblohy okamžitě 2 Gladiátory a jeden Fokker. Rozhořela se jedna z největších leteckých bitev zimní války.
     Jakmile finští piloti zjistili, že cílem útoku je jejich letiště, snažili se okamžitě odstartovat. Ovšem bylo již pozdě. Trojice Gladiátorů byla promptně sestřelena okamžitě po odlepení se od zamrzlé plochy jezera. V zuřivém boji se Finům podařilo sestřelit deset nepřátelských strojů. Prameny uvádějí pouze „nepřítele“, je obtížné rozlišit, kolik I-153 a kolik I-16 zůstalo poseto v okolí jezera. Finové přiznávají ztrátu 10 (!) Gladiátorů a 2 Fokkerů D.XXI, ruské prameny však hovoří o deseti strojích „Bulldog“ a 8 Fokkerech. V prvém případě se typ Bulldog objevuje v ruských hlášeních často. Zřejmě byli piloti „išaků“ a „čajek“ informováni a tím dlouho přesvědčeni, že bojují právě proti tomuto typu a nikoli proti letounu Gloster Gladiator. Disproporci v počtech sestřelených Fokkerů se mně nepodařilo  rozluštit, může však být pravdivá.
     Ztráta tolika strojů pro Suomen Ilmavoimat byla velice citelná a LLV 26 se z ní podstatě vzpamatovávala dlouho. 12. února 1940 bylo zbývajících 7 letounů přelétnuto k perutím LLv 12 a LLv14. Peruť LLv 26 se chystala k převzetí dodaných italských Fiatů G.50.  V řadách LLv 26 v době Zimní války, v intervalu dní 18.1. až 1.3.1940, vykonala s letouny 600 bojových letů a nárokovala si 34 vzdušných vítězství, která ji byla přiznána. Vlastní ztráty činily 6 pilotů mrtvých 13 letadel zničených.
     V peruti LLv12 letony sloužily až do 4. července 1941, kdy byly nahrazeny Curtiss Hawky 75A a Gladiátory byly převedeny do působnosti LLv16.
Ještě v době Zimní války, Gladiátory sloužící u LLv14  vykonaly několik letů na podporu pozemních vojsk a několikrát se utkaly s nepřítelem. Vybojovala celkem tři vzdušná vítězství, vlastní ztráta byla jediná. V souboji s I-153 ze 68. IAP, letoun čísla GL-279 byl zcela zničen nárazem do země a pilot  luutnanti T.Ollikainen zahynul. 9.července 1941 byly Gloster Gladiatory předány LLv16 náhradou byly opět letadla Curtiss Hawk 75A.
     Lentolaivue  16 (LLv 16), létala s letouny již jen v době Pokračovací války, kdy letouny již byly beznadějně zastaralé. Byly využívány převážně k průzkumným letům, popř. letům k podpoře pozemních vojsk. Nicméně ještě v roce 1944(!) byl zaznamenán souboj mezi finským Gladiátorem a  sovětským P-40 Kittyhawk z 152. IAP. Sovětský pilot lejtěnant (poručík) Cibulkov ohlásil sestřel v oblasti Uunitsa.
     V průběhu Pokračovací války Gladiátory u LLv16 vybojovaly jedno vzdušné vítězství, ale bylo ztraceno celkem 10 letadel, při ztrátách tří pilotů. Z celkového počtu uvedených 10 strojů byly sestřeleny 4 letouny, zbývající byly zničeny z důvodů nehod a technických závad. V říjnu 1944 byly poslední tři stroje staženy od jednotek a uloženy ve skladech. Jestli se některý z nich dochoval do dnešních dnů jako muzejní exponát, nevím. Podle dostupné literatury ale všechny finské Gloster Gladiatory byly zničeny.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #9 kdy: Duben 10, 2011, 12:21:37 »
               

                ŠVÉDSKO

      Švédsko ve druhé polovině třicátých let již moc dobře vědělo, že svou, neustále deklarovanou neutralitu bude muset v případě napadení bránit. Proto uvolnilo značné prostředky na posílení své obranyschopnosti. V roce 1937 bylo rozhodnuto vybudovat další, 8.letecký pluk – Flygflotttilj 8. Výzbroj tohoto pluku mělo tvořit celkem 45  bojových a 10 záložních letadel. Bylo rozhodnuto tato letadla získat nákupem v zahraničí. Volba padla na letouny Gladiátor, britské firmy Gloster. Byla podepsána smlouva a letouny ke Švédskému vojenskému letectvu Flygvapnet přícházely po dobu téměř dvou let. První dodávky letounů Gloster Gladiator Mk.I s motorem Bristol Mercury VI S2 byly označeny jako J-8 a verze Mk.II s motorem Bristol Mercury VII S3 jako J-8A. Evidenční čísla Flygvapnet byla rezervována v řadě 231 až 285. Zbarvení švédských Gladiatorů bylo nejprve „neutrální“, tedy letoun byl na všech plochách nastříkán stříbrnou barvou a výsostné znaky představovaly „Tre kronor“, tedy tří korunky černé barvy bez jakéhokoliv označení. S příchodem válečných let byly Gladiátory nové natřeny na horních plochách křídel a do poloviny trupu tmavě zelenou barvou, spodní plochy křídel a trupu byly bleděmodré. Výsostné znaky dostaly nový ráz: v modrém poli kruhového tvaru, byly tři žluté korunky, ohraničeny jemnou černou linkou. Na některých kamuflážních schématech má modrá kružnice znaku ještě žluté lemování. Pro modeláře nezbývá nic jiného, než nastudovat obrázek daného konkrétního letadla, aby se nedopustil faktické chyby. Trupové označení sestávalo z číslice před znakem, kdy se zpravidla jednalo o číslo pluku a dvojciferné číslo, pořadové, za výsostným znakem. Často to bylo koncové číslo ze sériové řady označení letounu.

      Po příchodu do Švédska byly Gladiátory zařazeny nejprve k Leteckému pluku 1. Tam bylo provedeno přeškolení pilotů a technických sil na nové letouny a posléze byli všichni, včetně strojů, předisponováni na základnu Barkaby. V průběhu let 1940 až 1946 letouny byly přemisťovány k jednotkám, kde se očekávalo menší bojové zatížení, neboť všem bylo jasné, že tyto dvouplošníky poměrně rychle zaostávaly. Poslední Gladiátor byl od bojových jednotek vyřazen v březnu 1947. Celkem bylo do Švédska dodáno 55 letounů.
     Přesuny Gladiátorů byly prováděny na základě vyhodnocení situace v sousední zemi – Finsku. Dokud nedošlo k napadení Finska Sovětským svazem, panoval v severských zemích názor, že do Evropy je relativně daleko. Ovšem Zimní válka v sousední zemi tento názor radikálně pozměnila. Švédové si byli vědomi nebezpečí a proto bylo rozhodnuto, pomoci této zemi v jejím boji proti útočníkovi. Pomoc měla být organizována nejen materiální, ale také lidská, pomocí dobrovolníků. 8.12.1939 se začala organizovat jednotka pomoci Finsku, 19.12.1939 začal nábor pilotů a dobrovolníků k jednotce, která nejprve byla nazvána Flygflottilj 101, tedy letecký pluk 101, ale 9.1.1939 dostala jednotka konečné označení Flygflottilj 19, pod kterým je historicky nejvíce známa. Základním letounem této jednotky se stal GLOSTER GLADIATOR.

Odkazy na ilustrace letounu Gloster Gladiator ve švédském vojenském letectvu:

http://en.valka.cz/files/gladiator_sweden_804.jpg
Gloster Gladiator Mk.II v celostříbrném zbarvení  Švédského vojenského letectva

http://www.hoxity.de/papercraft/img/gladiator/orig_sweden.jpg
Gladiator s maskovacím nátěrem.

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/j8_11.jpg

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/j8_13.jpg

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/j8_5.jpg

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #10 kdy: Duben 15, 2011, 03:15:16 »
Švédské Gladiatory v boji.

Jednotka, která byla organizována, byla zformována do podoby smíšeného pluku, v anglické literatuře mnohdy označované jako wing:

- Velitelství: velení jednotky, radiooperační a spojovací služba, dopravní oddíl a zdravotní služba.
- Stíhací letka: velitel Capt. Söderberg, 11 pilotů a 12 letounů Gloster Gladiator
- Bombardovací letka: velitel poručík / fanrik Sterner do 12. ledna 1940. 3 piloti a 5 navigátorů. Letouny typu Hawker Hart, v počtu 4 kusů.
- Transportní letka : 2 piloti, 2 letouny. Spojovací letoun Raab-Katzenstein  RK-26 a Fokker F.13.
Celkově měla letka 110 mužů.
Při studiu materiálů jsem narazil na mírné disproporce ve jménech velitelů F19.
Nejprve se objevilo jméno Kapten/kapitán Bjuggren, ovšem většinou v souvislosti s organizací jednotky a krátce s pozicí velitele při přesunu do Finska. Nejčastěji je však zmiňován major Beckhammar, uváděný též jako velitel bombardovací letky.

Výzbroj skupiny byla sestavena dle možností. Podle všeho, byla část letounů odkoupena ze sbírek ve Švédsku zorganizovaných.
Letouny Gladiator byly vybaveny lyžemi (byla zima s velkým množstvím sněhu), a na stříbrnou švédskou kamufláž byly nastříkány nepravidelná pole tmavozelené barvy. Letouny obdržely výsostné znaky finského letectvy, na směrovkách se objevila žlutá písmena. Řada A – L byla určena Gladiatorům, Harty obdržely písmena „R“, „X“, „Y“, „Z“. Junkers F.19 (s/n 2069)  byl odkoupen od společnosti ABA, kde nosil imatrikulaci SE-ACK a jméno „Gästrikland“. Byl přeznačen imatrikulací OH – SUO , (možná že impulsem bylo jméno země- Suomi) s vojenským trupovým číslem JU-120. Tento letoun válku přečkal, poslední let je datován 6.2.1947.

     Transport jednotky do Finska započal 1.ledna 1940, ukončený byl oficiálně 11.ledna 1940. Jednotka byla nejprve umístěna na základnu Olkkajärvi, nazývanou „Oskar“, a nacházela se zhruba 15km severně od Rovaniemi. V této oblasti byla jedinou leteckou jednotku chránicí exponovaný úsek fronty. Historikové odhadují, že proti této letce mohlo působit zhruba 500 letadel VVS SSSR (Vojenno Vozdušnyje Sily Sovjetskovo Sojuza) všech typů.
     V průběhu popisu činnosti je skoro až nápadná častá změna letišť, která byla letci přeznačena na jména „Oskar“, „Ulrik“, „Nora“, „Svea“ . Jestli tomu bylo z důvodu utajení před ruskými zvědy, nebo z důvodu špatné výslovnosti finských zeměpisných názvů švédskými dobrovolníky, se mně nepodařilo zjistit. Pravdou je, že všichni piloti u sebe nosili papír s následujícím textem ve finštině : „..Jsem dobrovolník. Jsem Švéd, bojující ve finském vojenském letectvu. Jsem finský pilot, ale hovořím jenom švédsky..“.
Švédové se jistě báli nedorozumění v případě sestřelení. (Jak známo, Švédsko hrálo v historii severských zemí dominantní úlohu a jednou z podmaněných zemí bylo také Finsko. Vzájemné vztahy obou národů tedy nebyly vždy idylicky laskavé.)
První rozkaz k bojovému letu byl vydán 12.ledna 1940.



Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #11 kdy: Duben 16, 2011, 09:10:06 »
Flygflottilj 19 v boji

12.ledna 1940
      Toho dne ve 13:10 hodin, se vzneslo 8 letounů, 4 Gladiatory a 4 Harty, ze zasněžené plochy letiště Olkkajärvi – „Oskar“ pod vedeném majora Beckhammara ke svému prvnímu úkolu. Bylo jim určeno vypátrat, tedy provést vzdušný průzkum, a napadnout nepřátelské síly v prostoru letišť Märkäjärvi, Salmijärvi a Salla. Na ploše Märkäjärvi byly zničeny dva letouny typu I-15bis po útoku bombardovacích Hartů. Za povšimnutí stojí, že letouny používaly poměrně malé, 12,5kg těžké bomby. Třetí letoun sestřelil krátce po vzletu fänrik/poručík Ian Jakobi. Švédové ovšem utrpěli ztráty také. Dva letouny Hawker Hart se ve vzduchu srazily a třetí byl sestřelen. Letouny nesly označení „X“, „Y“, :Z“. Jeden z letců zahynul, dva padli do ruského zajetí a zbylí tři se pokoušeli na lyžích dosáhnout území, které byly pod kontrolou finské armády. Dlužno dodat, že vybavení lyžemi bylo pokládáno tehdy za standardní a zkušeným Seveřanům pohyb na lyžích zasněženým terénem nečinil velké potíže.
      15.ledna se část stíhací letky přesunula na letiště „Ulrik“, k provedení průzkumných letů a hned následující den následoval přesun na plochu označenou jako „Nora“. Po oba dny se lety odehrály bez střetnutí s nepřítelem. 17. ledna 1940 při opětovném průzkumu v ose Märkäjärvi – Salla byla čtveřice Gladiatorů napadena sovětskými stíhači na letounech I-15. Rozhořel se boj jednotlivců, neboť taktéž letouny s rudými hvězdami na křídlech byly čtyři. Švédové ostřelovali své nepřátele poměrně intenzivně, a tak není divu, že zanedlouho se jeden z dvouplošníků I-15  odpoutal z boje. Švédové nemohli potvrdit jeho sestřelení, tak jako u druhého letounu. Nicméně domů se vrátily všechny čtyři Gladiátory. Večer Finové zachytili hlášení ruského rozhlasu, který obšírně informoval o útočné akci, tedy napadení čtveřice neznámých finských letadel chrabrými letci. Bohužel pro ně, rozhlas potvrdil nouzové přistání jednoho I-15 zhruba 15 km od místa střetnutí., kdy letoun byl zcela zničen, ale pilot zůstal nezraněn. Opačně to bylo v případě druhého letounu, který nouzově přistál na základně, ale pilot byl zraněn a následně zemřel.
      Linie  Märkäjärvi – Salla – Salmijärvi, byla hlídána téměř denně, a tak není divu, že za dva dny se švédští stíhači opět objevili v tomto prostoru a za další den došlo opět k souboji obou soupeřů.
    23.ledna 1940 došlo ke střetu čtyřech Gladiatorů a skupinou (pravděpodobně šestice) ruských letců na I-15. Výsledkem bylo sestřelení tří ruských letadel, ale taktéž ztráta prvního Gladiatoru, imatrikulace „B“, společně s pilotem, který se ani nepokusil z hořícího letounu po zásahu vyskočit. Zřejmě byl smrtelně zraněn již v průběhu boje, nebo byl zabit při útoku.
Boj to byl těžký, svědčilo o tom velké množství zásahů v křídlech a trupech dalších Gladiatorů.
     Že ochrana svěřeného úseku byla vyčerpávající svědčí neustále přesuny jednotky a vzdušné průzkumy ve prospěch pozemních sil. Přes časté změny letišť byla jednotka F19 napadena nepřítelem na zemi, letiště „Nora“ bylo atakována ruskými bombardéry, avšak bez výraznějších úspěchů.  Tudíž také ztrát pro švédskou leteckou jednotku.
    1.února 1940 došlo k dalšímu velkému střetu mezi švédskými dobrovolníky a ruskými leteckými silami. Toho dne odstartovala tříčlenná skupina Gladiátorů z letiště „Nora – 2“, které bylo umístěno blíže města Rovaniemi, aby jej mohli stíhači lépe chránit. Patrola probíhala zhruba ve výšce 300 metrů, když v 10:30 byla zachycena hlídkujícími stihači skupina osmi DB-3 a celkem 26 (!) bombardéry SB-2. Jeden SB-2 byl sestřelen poručíkem Per-Johan Salwén sestřelen. Z ruské posádky nepřežil nikdo. Nicméně bombardování města se nepodařilo zcela zabránit. Rusové v rádiu hlásili sestřel dvou finských letadel, ovšem na letiště se v pořádku vrátily všechny tři Gladiatory.
     Ve druhé polovině února se švédské Gladiátory zúčastňovaly napadání základen ruských stíhacích pluků. Útoky byly podnikány za tmy a nejednou až pozdě v noci, kdy se předpokládala snížená bdělost, nebo spánek ruských posádek. Při těchto nočních útocích letouny používaly také lehké, 12,5 kg bomby a podařilo se jim na zemi zničit několik stíhaček I-15. Při hodnocení těchto akcí musíme brát úvahu, že potvrzení ruských ztrát je z důvodu tmy poměrně obtížné.
    20.února 1940 opět startovala dvojice Gladiatorů po vyhlášení poplachu do prostoru Vaala proti skupině ruských bombardérů SB-2. Zde úspěchu švédských pilotů pomohli sami ruští letci, díky své zbrklosti. Pilot Per-Johann Salwén po přistání hlásil sestřel jednoho letounu způsobem, který může vyloudit úsměv na tváři nezasvěceného člověka. Při prvním útoku stíhače proti jednomu z bombardérů, zřejmě zadní střelec nerozuměl instrukcím svého velitele a z letounu vyskočil na padáku. Švédský pilot tak mohl poměrně pohodlně mířit na nepřítele. Po několika zásazích se ruský bombardovací pilot rozhodl pro nouzové přistání bez podvozku. To se mu podařilo, posádka byla zachráněna a byla vzata do zajetí. Letoun byl odepsán a na ruskou základnu se již nevrátil. Poručíkovi Salwému byl přiznán sestřel ruského bombardéru.
Druhý ze stíhačů vystřílel do bombardérů veškerou svou munici a podařilo se mu jeden ze strojů taktéž sestřelit.
     Hned další den museli švédští piloti opět odvracet útoky ruských bombardérů na město Rovaniemi. Toho dne, 21.února 1940, bylo do náletu zapojeno celkem 26 letounů SB-2 a 13 DB-3. tato letadla svrhla na město odhadem přes 14000 kg bomb. Po návratu ruští piloti ohlásili ztrátu dvou SB-2 a jednoho DB-3. Střelci hlásili sestřelení dvou nepřátelských stíhacích letadel.
Těmi nepřáteli byli nám známí letci z jednotky F19, kteří protivníkovi vystartovali v ústrety. Boj se odehrál o poledni a ještě větším paradoxem je, že první dvojice stihačů se musela z boje odpoutat velice záhy pro nedostatek paliva a s nepřítelem bojovala pouhá dvojice odvážlivců – fänrik Arne Frykholm a fänrik Carl-Olof Steninger.  Pikantní na celé věci bylo, že posádka DB-3 již bombardovala švédské území, aniž by rozeznala hranice mezi dvěma zeměmi a v podstatě tak švédští dobrovolníci již v této chvíli bránili svou zem.
     26. února byl odvelen nazpět do Švédska velitel stíhací letky F19  kapten /kapitán Aker Södrberg a jejím novým velitelem se stal již několika sestřely ověnčený poručík Ian Jakobi.
     7. března 1940  fänrik/poručík Einar Tehler  bravurně sestřelil dva letouny SB-2, ale sám zažil dramatické chvíle při návratu na letiště Vaala. Jelikož po souboji cítil benzín, který ubýval velice rychle, usoudil, že má zřejmě zasaženou palivovou nádrž nebo palivové potrubí. Vypnul tedy motor a klouzavým letem  zamířil ke svému letišti. Již se připravoval na téměř jisté nouzové přistání do terénu, když měl letiště na dohled. Zariskoval a opět spustil motor. Jeho záměr vyšel dokonale. Podařilo se mu přistát bez problémů, letoun byl zachráněn, techniky opraven a opět zasáhl do bojů.
      Že boje byly tvrdé svědčí další záznam v historických materiálech. Hned následující den, 8. března opět Per-Jaohan Salwén sestřelil další SB-2. 10. března dokonce švédské Gladiátory dosáhly velkého úspěchu v podobě sestřelu čtyřmotorového ruského bombardéru TB-3. Šestice těchto velkých letounů bombardovala Rovaniemi, když fänrik/poručíkGideon Karlsson zaútočil na jednoho z nich. Vystřílel do velkého letadla veškerou svou munici a poškodil jej natolik, že donutil ruského pilota k rozhodnutí nouzově přistát. TB-3 provedla nouzové přistání na zamrzlou hladinu jezera Murtoselkä. V tuto chvíli ještě všichni členové osmičlenné posádky bombardéru žili. Ovšem velitel letounu, lejtěnant/poručík Sergej Kačerov vydal rozkaz vyhnout se zajetí stůj co stůj. Posádka zahájila palbu z ručních zbraní a pistolí na finský oddíl, obkličující letoun. Výsledek boje byl fatální. Boj přežili pouze tři palubní střelci z bombardéru, zbytek posádky, 5 členů, zahynul v nastalém boji.
      V ten samý den se však stala událost, jejíž následkem byla ztráta života technického inženýra Ake Hildingera a jednoho z letounů-. Gladiator „D“, bylo nutno po opravě motoru „zalétnout“ a k tomuto úkolu se Přichystal právě onen „technický“ pilot. Nicméně krátce po stratu, po vystoupání do výšky asi 1000 metrů, spatřilo osazenstvo letiště Veitsiluoto , jak Gladiator náhle začal strmě klesat, až se roztříštil o zamrzlou plochu jezera. Pilot nehodu nepřežil. Bylo provedeno vyšetřování, a bylo zjištěno, že jedna z lyží se uvolnila a sklopila se dolů. Vzniklý odpor výchylka výškového kormidla již nedokázala kompenzovat a letoun se stal neovladatelný.
  Během dalších dní se stíhací letka jednotky F19 věnovala bojové činnosti průzkumu, volného lovu a stíhání, nicméně dalších význačných výsledků nebylo již dosaženo.
    11. března 1940 byl vyhlášen klid zbraní. Zimní válka skončila a Finsko kapitulovalo. Švédská bojová jednotka se začala chystat k odjezdu ze země. Veškerý materiál byl zabalen a připraven k transportu železnicí. Letadla, dohromady sedm Gladiatorů, dva Hawker Harty a RK-26 byla zbavena finského označení před přeletem nazpět do Švédska. Zbarvení bylo ponecháno, ale bleděmodré svastiky byly zamalovány různými obrázky, jako byly pirátské znaky lebky se zkříženými kostmi, nebo postavy lovce, atd. Letadla odletěla dne 29. a 30. března 1940.
     V průběhu svého působení letci Flygflottilj 19 sestřelili celkem 14  nepřátelských letadel, při vlastních ztrátách celkem 5 zničených Gladiatorů a tří padlých pilotů.(může navíc započítat taktéž 3 zničené Harty v začátku bojů).
Po návratu domů švédským pilotům nebylo dopřáno dlouho odpočívat. Dne 9.dubna 1940 byl opět vyhlášen poplach. Byl napaden jejich západní soused, Norské království. Útočníkem tentokráte bylo hitlerovské Německo…..

Odkazy na obrazy"

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/9/98/Gloster_Gladiator%2C_J_8.jpg/800px-Gloster_Gladiator%2C_J_8.jpg
Gloster Gladiator v podobě, jak létal u F19 ve Finsku.

http://surfcity.kund.dalnet.se/images/gladiator_41.jpg
Letoun Gloster Gladiator - J8 ve zbarvení švédských dobrovolníků, létajících v jednotce F19 ve FInsku v době Zimní války.
Záběr diorámatu ze "Swedish Air Force Museum"  v  Malmslätt ve Švédsku. Rozložení lyží okolo letounu má představovat (včetně zásob ve vaku)  nouzové vybavení letounu pro případ sestřelení  a následné přežití pilota v drsných severských podmínkách.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #12 kdy: Květen 01, 2011, 03:43:34 »
      NORSKO                   

     Dalším státem, který se zařadil mezi uživatele bylo Norsko.
     Koncem třicátých let, přesně v dubnu 1937, navštívila delegace vlády Norského království firmu Gloster, aby zde dojednala koupi letadel. V červnu 1937 byla objednávka finalizována a zněla na 12 letadel Gloster Gladiator Mk.I. První letadla přistála na letišti Kjeller nedaleko Oslo již v srpnu 1937. Další šestice měla být dodána později a Norové využili zbytku času ve prospěch změny na zbývající letouny - chtěli verzi Mk.II. Vzhledem ke změně priority RAF ve prospěch letounů Spitfire a Hurricane, byla druhá šestice letadel dodána ze série, určené pro RAF. Stalo se tak v říjnu 1939. Letouny z výrobní řady N 5919 – N 5924 byly lodí přepraveny do Norska, kde byly zkompletovány.
     Norské letouny byly prosty jakékoliv kamufláže, létaly ve stříbrném zabarvení a na trupu nosily číselná označení 413, 415, 417, 419, 423, 425, 427, 429, 431, 433, 435. Jistě není bez zajímavosti, že trupová čísla letadel nebyla shodná s koncovými čísly výrobního čísla, jak tomu bývalo často u ostatních letectev, nýbrž byla odlišná a všechna byla lichá.
Gladiátory byly zařazeny k Jagevingen – stíhacímu leteckému křídlu, se základnou v Kjeller. V intenzivním výcviku ztratilo norské letectvo v průběhu roku 1940 tři letouny. Jako první havarovalo číslo 431, v březnu 1940 letoun číslo 435 a 15.března 1940 musel poručík Tradin opustit svůj letoun 417 na padáku. Devítka letounů Gladiátor tak nepředstavovala význačnou sílu, která by mohla ovlivnit úspěch jakéhokoli střetnutí….
      8. dubna 1940 byly v blízkosti norských břehů spatřeny německé válečné lodě a letadla byla přemístěna na letiště Fornebu, k ochraně hlavního města Norska – Oslo. V tento den byly letuschopných jenom pět strojů, ostatní potřebovaly nutně opravy. Do půlnoci bylo schopných letu celkem sedm letounů ( 413, 419, 421, 425, 427, 429, 433 ). Bojová sestava pilotů byla tvořena celkem deseti piloty (důstojníci a seržanti), další tři piloti v hodnosti seržant byli ve výcviku. Z hangárů byly vytaženy další dva stroje D.H. Tiger Moth a byly dodatečně natřeny kamuflážními barvami (jejich podobu uvádím pod článkem).
      První střetnutí s nepřítelem se událo časně ráno 9. dubna 1940. V 5 hodin ráno byli posláni dva piloti, 2nd Lieutenant F.Thorsager (stroj 433) a Lieutenenat A.Braathen (425) ve směru hluku motorů (!) zjistit, o jaké letouny se jedná. Nikdo nemohl tušit, že tento den byl stanoven jako datum útoku na jejich zemi a letoun, který byl piloty spatřen, byl s největší pravděpodobností meteorologický průzkum oblasti nepřítelem. Norskými piloty byl identifikován jako Dornier Do 17, s největší pravděpodobností však šlo o Messerschmitt Bf 110.  Thorsager se snažil nepřítele dohonit a taktéž na něj z poměrně velké vzdálenosti střílel, nepřítel však unikl do mraků. Poté se oba Norové vrátili zpět na základnu Fornebu.
     V 6 hodin ráno odstartovala z Fornebu další trojice Gladiátorů (421, 427, 429) k letecké hlídce. Vrátila se zhruba po 50 minutách, aniž by nepřítele spatřila. Téměř okamžitě však přišla zpráva, že se k oblasti blíží velká formace nepřátelských letadel. Právě navrátivší letadla byla urychleně doplněna benzínem a opětovně připravena k letu. V 07:00 hodin ráno přišel nový rozkaz ke startu. Do vzduchu se vzneslo pět letounů a zamířilo směrem ke fjordu, na jehož okraji se město Oslo rozprostíralo a dále směřovali k Nesoddenu.. Zbývající dva letouny , A.Braathen (413) a A.Lütken (419) startovali zhruba o dvacet minut později. Lütkenovi však vysadil motor, přistál nezraněn přímo před sebe. Braathen pokračoval ve stoupání sám. To již ve vzduchu hořel zuřivý boj statečných obránců norského nebe. První stíhací skupina, která letěla zhruba ve výšce 1700 metrů, spatřila pod sebou velkou skupinu transportních Ju.-52 se stíhacím doprovodem, který v této chvíli tvořily Bf-110. Nepřítel byl atakován v oblasti Steilene, kdy se pětice Gladiátorů na něj snesla z převýšení s maximální rychlostí. Prvního sestřelu dosáhl lieutenant Tradin ( 429).  Atakoval Ju- 52/3m  z II/KGzbV1. Zapálil mu pravý motor a dále sledoval, jak nepřítel po křídle padá do mlhy při zemi. Na kraji Oslotfjordu se roztříštil o zem, zahynula celá pětičlenná posádka a taktéž všech 12 parašutistů. Lieutenant Dag Krohn (421) sestřelil jeden Ju-52 a taktéž Bf-110, který však identifikoval jako Do-17. Sergent Per Waaler (425) poslal k zemi bombardér, označený jako Heinkel 111. Potvrdil, že jej viděl, jak se roztříštil o zem, tento sestřel však historikové nenašli v německých archívech zaznamenaný. Je možné, že viděl dopad stejného letounu (Bf-110), který hlásil  taktéž D.Krohn. Po vystřílení veškeré munice se vracel k Fornebu, těsně před přistáním měl problémy s motorem. Přesto po doplnění letadla střelivem a palivem chtěl opět odstartovat do boje. Než se tak stalo, bylo letiště Fornebu atakováno a jeho stroj zapálen útočícím Messerschmittem Bf-110. Stejný osud potkal také odstavený Gladiator (419), se kterým Lütkens do bojů neodletěl pro poruchu motoru. Sergent Schye (427) taktéž atakoval domnělý Do-17, nicméně jeho zkázu již nemohl potvrdit. Pravdou je, že německý letoun se rozbil při pokusu o nouzové přistání a němečtí letci byli vzati do zajetí. Jejich kolegové z jednotky 1/ZG 7b však na osamocený ostře zaútočili a norský letec se štěstím z boje vyvázl. Nicméně při pokusu o přistání, kdy mu nefungovalo ovládání motoru, nešly vysunout vztlakové klapky a jedno výškové kormidlo nefungovalo, byl rád, že přežil. Letoun byl zničen.
     2nd Lieutenant Thorsager po boji přistál na zamrzlém jezeře Lyseren, 12 mil od Osla. Atakoval taktéž Ju-52/3m, s největší pravděpodobností stejný letoun jako poručík Tradin. Letoun číslo 433 byl poškozen a Thorsager se vrátil do Osla autem.
     Lieutenant Braathen, který do boje zasáhl jako poslední, atakoval taktéž jeden letoun, o němž tvrdil, že jej donutil svrhnout své bomby dříve, v prostoru Brönnöya. Následně se sám musel bránit útoku stodesítek. Přistál na zamrzlém jezeře Bogstad. Při přistání však ulomil podvozkové kolo a letadlo se již dalších bojů nezúčastnilo.
     Jediný stroj, který přistál nepoškozen se stal letoun 421, pilotovaný D.Krohnem. ten přistál v Mljösa. Po doplnění palivem již nepokračoval směrem k Oslo, ale dále na sever. Vznikala tam nová „Skupina R“, která chtěla soustředit  veškeré letouny, přeživší německý útok. Ale ani tento stroj neměl dlouhou životnost. Dne 21.dubna 1940 s ním havaroval sergeant Waaler a Norsko tak přišlo o svého posledního Gladiátora, když všechny předešlé stroje  byly zničeny  téměř během jediného dne.
     V průběhu leteckého souboje nad městem Oslo dne 9. dubna 1940, bylo Nory oficiálně deklarováno sestřelení osmi transportních letounů Ju-52/3m a sedmi těžkých stíhací Bf-110. Německé zdroje potvrdily ztrátu v boji celkem dvou Ju-52/3m a dvou BF-110, nicméně byla potvrzena ztráta dalších šesti JU-52/3m, 1x Bf-110 a 1x-He-111. Označeny byly jako sestřelené protiletadlovou palbou. Je v současnosti velice obtížné dokázat, kdo který letoun vlastně sestřelil. Všechny sestřely německých letounů se obešly beze ztrát na životech norských pilotů.
     Norského tažení se však nezúčastnily jenom letouny Gloster Gladiator s norskými výsostnými znaky, ale také letouny 263. perutě RAF…..

Odkazy na obrázky:

http://cdn-www.airliners.net/aviation-photos/middle/9/2/9/0454929.jpg

http://cdn-www.airliners.net/aviation-photos/middle/8/2/3/0914328.jpg

Letoun Gloster Gladiator Mk.I z Old Warden - Biggleswade, UK - England. Fotografováno  5.října  2003.
Jde o dlouhou dobu jediný letuschopný exemplář, létající s imatrikulací G-AMRK.
Norské číslo 427 (cn L8032). Lze jej na fotografiích spatřit též jako číslo 423. Taktéž létal ve zbarvení RAF jako HPoB, a celostříbrný.

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #13 kdy: Květen 09, 2011, 08:17:53 »
        No. 263 squadron RAF in Norway.

263. squadrona RAF v Norsku.                 

Než přistoupíme k popisu účasti stíhací perutě RAF číslo 263 v bojích v severním Norsku, musíme se vrátit o několik desítek let nazpět.
     263.squadrona RAF byla založena 27. září 1918 v Itálii, po válce byla její činnost ukončena ke dni 16. května 1919. Následně obnovena byla 2. října 1939 ve Filtonu jako stíhací squadrona. Jejím velitelem se stal S/L J.W.Donaldson a již 10.října 1940 přibylo k jednotce prvních šest Gladiátorů od 605. squadrony z Tangmere a hned další den byl počet letounů navýšen na 10 kusů, poté co přiletěly další 4 letouny. Koncem měsíce obdržela peruť dalších 16 letounů od 8MU, bohužel jeden stroj byl zničen při nehodě, pilot sergeant Watson-Parker byl těžce zraněn. Squadrona dále prováděla výcvik, který byl však komplikován častými mlhami a deštěm. Zimní počasí na britských ostrovech výcviku moc nepřálo. V téže době probíhala v Parlamentu jednání o vyslání letecké perutě do Finska na pomoc v boji proti agresorovi. Uvažovalo se o odeslání právě 263.squadrony. Dříve než padlo v Dolní Sněmovně rozhodnutí, Zimní válka skončila.
7.dubna postihla peruť ztráta letounu a pilota. V průběhu letu ve skupině, mimochodem v poměrně špatném počasí (nízká oblačnost nad letištěm a déšť) při letu ve skupině  sergeant K.P Vickery ztratil kontakt se svou skupinou a nebyl nalezen. Byl prohlášen za nezvěstného. Bohužel již následující den při pátrací akci byly nalezeny na břehu moře zbytky jeho Gladiatora. Bylo potvrzeno, že pilot havárii nepřežil, tělo však nalezeno nebylo.
13.dubna se na letiště Filton vrátily skupiny ze základen Northolt a St.Eval a začaly být přípravy k přesunu.

       Admiralita v této době bedlivě sledovala pohyb německých lodí a již od  března působila v Severním moři skupina bitevních lodí. Prvnímu Lordu Admirality bylo nadmíru jasný záměr Hitlerovské Kriegsmarine. Šlo o důležitý norský přístav Narvik, odkud se vozila do Německa železná ruda. Mimoto, Hitler toužil po ovládnutí Severního  moře a Baltského moře, aby měl zajištěný pohyb lodí a ponorek do vlastních přístavů z Atlantiku.
      Krátce po napadení Norska Německem, bylo v Británii rozhodnuto o posílení sil u norských severních břehů vysláním skupiny stíhacích letadel. Volba padla na 263.squadronu RAF. FAA v té době vlastnila 36 Gladiatorů, které byly umístěny na letadlových lodích HMS Furious a HMS Glorious, část byla deponována na Maltě. HMS Glorious se  v této době nacházela ve Středozemním moři. Kapitán obdržel 10. dubna 1940 příkaz k přesunu do Scapa Flow, kde letouny RAF měly být na palubu umístěny a převezeny do Norska.
       Velící důstojník 263.squadrony Squadron Leader J.W. Donaldson přijal rozkaz o přesunu do Norska 19.dubna 1940. K odletu se připravilo dalších 18 pilotů a 18 letadel Gloster Gladiator.
Seznam skupiny, která byla k přesunu určena:
Velící důstojník - Squadron Leader J. W. DONALDSON.
Flight Lieutenant R S. MILLS,
Flying Officer H. E. VICKERY,
Pilot Officer S. R. McNAMARA,
Pilot Officer M. A. BENTLEY,
Pilot Officer J. M. V. CARPENTER,
Pilot Officer J. G. HUGHES,
Pilot Officer J. W. McKENZIE,
Pilot Officer P. H. PURDY,
Pilot Officer L. P. JACOBSEN,
Pilot Officer W. P. RICHARDS,
Pilot Officer P. WYATT-SMITH,
Pilot Officer R. M. HOGG,
Pilot Officer H. A. CRAIG-ADAMS,
Sergeant Pilot E. F. W. RUSSELL,
Sergeant Pilot G. S. MILLIGAN,
Sergeant Pilot H. H. KITCHENER,
Sergeant Pilot D. FORREST,
Sergeant Pilot B. W. WHALL

       Letouny odstartovaly z Filtonu  21.dubna 1940, následující den vyrazil také konvoj 54 automobilů do přístavu Scapa Flow.  Přesun lodí započal téměř ihned, letouny byly společně s námořními Gladiátory v útrobách lodi HMS Glorious. Následující den vzlétly Gladiátory 263. perutě RAF z paluby lodě, aby zamířily ke svému „letišti“, zamrzlé hladině jezera Lesjaskog. Uvážíme-li, že peruť RAF operovala z paluby letadlové lodi, šlo jistě o mimořádnou kombinaci odvahy a štěstí pilotů, kteří vzlétali z kymácející se paluby bez předešlého podrobnějšího výcviku.
      Umístění v drsných podmínkách severské země působilo personálu perutě nemalé problémy. Zamrzlá hladina jezera, sloužící jako vzletová a přistávací dráha, nebyla rovná. Četné zmrazky byly nebezpečím pro podvozky a pneumatiky přistávajících letadel. Následné přimrznutí kol k ledové ploše bylo velkým problémem pro technický personál k dalšímu uvolnění podvozkového kola. Pokud si klademe otázku, jak k tom u mohlo dojít, odpověď je velice jednoduchá. Otáčením, tedy “jízdou“ po ledě  po přistání se kolo zahřívá, vzniká tepelná energie. Další teplo, které kolo zahřálo, vzniká při brzdění ( jak známo, kinetická energie se v tomto  momentě přeměňuje v energii tepelnou – zákon známý z fyziky jako Zákon o zachování energie.) A teplé kolo podvozku po zastavení nejprve rozmrazilo hladinu, aby po vychladnutí kolo přimrzlo.
Dalším problémem, na který nebyl technický sestav perutě uvyklý bylo doplňování letadel benzínem. To se provádělo z barelů, přivezených k letadlům sáněmi a následně ručním přelitím ( a pumpováním z barelu) do letadla.
Piloti se pohybovali nad pro ně zcela neznámým terénem, skýtajícím v sobě nebezpečí v podobě výškových převýšení kopců a pohoří. Taktéž absence obydlených míst ztěžovala navigaci a v případě sestřelu na tom Britové byli podstatně hůře, než na zimu zvyklí Seveřané.
      Následující den bylo „letiště“ zjištěno letounem Heinkel He-111 a útok Luftwaffe na sebe nedal dlouho čekat. Naštěstí pro Brity se odehrál bez vážnějších následků. Ten den, tj. 24. dubna, piloti RAF provedli 40 bojových letů a hlásili celkem 6 potvrzených sestřelů.
Bezprostředně další den, 25. dubna 1940, Luftwaffe svůj útok zopakovala. Dnes již s podstatně lepším výsledkem. Jelikož „letiště“ postrádalo jakékoliv protiletadlové ochrany, dva útoky německých bombardérů dokázaly zničit celkem 13 Gladiátorů ze stavu perutě a důkladně rozbít plochu jezera. 5 zbývajících letounů se navečer přesunulo na letiště Setnesmoen. Když další den musel skákat padákem ze svého poškozeného stroje P/O Craig-Adams, zůstal již letuschopným pouze jeden stroj. Jelikož peruť postrádala zásobování náhradními díly, střelivem, ale také benzínem, bylo rozhodnuto o návratu na britské ostrovy. Dne 1.května 1940 se letci nalodili na loď „Delius“, zbytek peruti byl přijat na lodi „Orion“. Obě plavidla odplula směrem ke Scapa Flow.
       Po vylodění piloti pokračovali autobusem do Londýna, kde ihned následující den byl S/L Donaldson přijat na Air Ministry a posléze též v Parlamentu sirem Samuelem Horaem. Zatímco někteří piloti obdrželi volno s návratem ke dni 10. května 1940, ostatní příslušníci perutě, včetně nových posil od 610., 266., a 46. squadrony odjeli na RAF základnu Turnhouse.
      Pozemní obsluha letky byla taktéž předisponována na letiště Turnhouse téměř okamžitě, k převzetí dalších 12 letounů Gladiátor, znamenající náhradu za zničené stroje v Norsku. Velícímu důstojníku bylo oznámeno, že se budou přesouvat pozemním sledem do Skotska (Leith Doks), kde je očekávají na parníku „Chrobry“ k nové cestě do Norska. Jedna skupina obdržela datum nejpozději do 17.května, druhá o týden dříve…..

Sláma

  • Moderator
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1016
Re: Gloster Gladiator
« Odpověď #14 kdy: Červenec 31, 2011, 01:08:49 »
           

Gloster Gladiator v námořních službách Royal Navy.

Pokud ve svém vyprávění chceme být precizní a sledovat osudy letounu v časovém sledu, musíme nyní opustit 263. peruť RAF a na chvíli zavítat na paluby letadlových lodí Royal Navy.
      Jak víme, britské námořnictvo postupem doby měnilo svůj názor na letadla jako na zbraň a zřídilo svou leteckou složku Fleet Air Arm. Nejprve sloužilo na pozemních základnách., plníce specifické úkoly námořnictva a tudíž nebylo zapojeno do výcviku a služby stejné jako RAF k ochraně teritoria, ale admiralitě bylo jasné, že zřízení letadlového nosiče bude nutné.
     Jako jednu z prvních spustila na vodu Royal Navy lodě HMS Furious (1917, plně přestavěn na letadlovou loď v letech 1922-1925) a HMS Argus, který byl nejprve stavěn jako osobní parník, později přestavěn na letadlovou loď. Paluba byla rovnou přistávací plochou a v době našeho vyprávění, tedy WWII mu byly přidělovány úkoly ve funkci Air carrier, tedy něco jako „nosič letounů“. Do našeho vyprávění o Gladiátorech ovšem nejvíce zasáhne letadlová loď HMS Glorious. Také tato loď vznikala v roce 1915 nejprve jako lehký křižník, v letech 1925-1930 probíhala její přestavba na letadlovou loď.
Pro úplnost dodám názvy ostatních letadlových lodí Royal Navy, i když tyto nejsou hlavním tématem našeho vyprávění:
HMS Hermes
HMS Eagle
HMS Courageous
HMS Ark Royal
HMS Illustrious
HMS Victorious
HMS Formitable
HMS Audacity
HMS Indomitable

V okamžiku napadení Norska Německem, vyvstal pro Velkou Británii problém, jak  účinně ochránit vodní cesty a jak Norsku pomoci. Bombardéry RAF sice nad Norsko  doletěly, ale účinná stíhací ochrana ve formě prvních Spitfire a Hurricanů toho nebyla schopna (ostatně tutéž komplikaci musela řešit také Luftwaffe v době bojů Bitvy o Británii). Vyřešení úkolu tedy spočívalo ve vyslání letadlových lodí k norským břehům.
Dvě nejvýkonnější letadlové lodě britského námořnictva v té době byly na výcvikových plavbách. Byly proto přerušeny a vydán příkaz k plavbě k britským břehům. HMS Glorious se cestou zastavila na Maltě, kde v „depot“ byly odloženy letadla Sea Gladiator. Byly vyzvednuty tři z celkem 18 uložených strojů a loď doplula do zátoky skotské řeky Vlyse, tedy kotvišti Royal Navy, 18.dubna 1940.
HMS Ark Royal se dostavila na seřadiště o pár dní později, společně se sešly ve Scapa Flow . Na jejich palubách v té době byly letouny FAA v následovném složení:
HMS Ark Royal:
800. peruť FAA s letouny Blackburn Roc (9),  Blackburn Skua (9)
801. peruť FAA  s letouny Blackburn Roc (3),  Blackburn Skua (9)
810. a 824. peruť FAA s letouny Fairey Swordfish (23)

HMS Glorious:
802. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9)
804. peruť FAA s letouny Sea Gladiator (9), do té doby působící na základně Hatston.
803. peruť FAA s letouny Blackurn Skua Mk.II (12)
Na palubu letounu byly přelétnuty letouny 263. perutě RAF Gloster Gladiatou Mk.I (17).

S těmito „úctyhodnými“ počty se lodě vydaly vstříc norským břehům. Nutno poznamenat, že havárie Gladiatoru Mk.I při přistávání měla za následek, že jeden Sea Gladiator od 804. perutě byl předán RAF jako náhrada.
23. dubna 1940 se obě letadlové lodě vydaly k norským břehům společně ve svazku s křižníky HMS Berwick a HMS Curlew. Celá operace obdržela název Operace D X a Britové tak poprvé ve svých námořních dějinách vytvořili opravdový operační svaz. Navíc, HMS Curlew měl ve své výstroji novinku – radar.  Nebyl to sice naváděcí radar, jak jej známe z pozdější doby, ale primární úkol plnil. Dokázal svazu zajistit ochranu proti útočícím letadlům. To se mělo v blízké době potvrdit.
    V průběhu plavby nad svazem neustále kroužila letadla, jako protiponorkové a protiletecké krytí. Tento úkol plnily neustále dvojice Swordfishů, která pátrala po ponorkách a trojice Sea Gladiatorů, která hlídala lodě před vzdušným útokem. Na základě informací z radaru, odstartovala již ve večerních hodinách 23. dubna šestice Blackburn Skua, aby zasáhla proti útočníkovi, jímž byly letouny Luftwaffe - trojice bombardérů Heinkel He-111. Námořní piloti po boji nárokovali sestřel jednoho Heinkelu.
Odlet „pozemních“ Gladiátorů RAF byl naplánován na 24. dubna 1940 v 14 hodin, ale krátce před tímto časem vpluly lodě do velice silného sněžení a odlet byl (k nelibosti pozemní armády, jež na letouny netrpělivě čekala), odložen.
Poté se do operací nad Norskem zapojily převážně posádky letounů Skua a Swordfish a piloti Sea Gladiátorů a Blackburn Roc trávili několik prvních dní v nečinnosti. Operační svaz britských lodí totiž zvolil taktiku udržovat pozici vzdálenou zhruba 160 – 180 mil od pobřeží, aby co nejvíce ztížili Němcům jejich možnosti k útoku. Že tato taktika slavila své jisté úspěchy bylo možné spatřit v tom, že pokud se nějaký nepřátelský letoun nad svazem objevil, nebyl nikdy doprovázen vlastními stíhači, neboť vzdálenost pro Bf - 109 D byla příliš velká.
Přesto Sea Gladiators dodatečně držely dvouhodinové patroly nad svazem lodí. Musíme poznamenat, že tato vzdálenost byla veliká taktéž pro Sea Gladiátory a ty se bojů nad pevninou nemohly zúčastnit.
     Poprvé do kontaktu s nepřítelem se Gladiatory dostaly dne 27. dubna 1940. Luftwaffe vyslalo k průzkumu dva Dornier Do-215 a jeden He-111. Byl vyhlášen poplach a proti nepříteli vzlétly z HMS Glorious čtyři letouny. Tři byly z 804.perutě a jeden z perutě číslo 802.  Piloti spatřili letoun, který identifikovali jako Heinkel He-111. Z převýšení útočili na letoun, letící těsně nad mořskou hladinou. Heinkel letěl na plný výkon motorů a po několika minutách vzdušného boje námořním pilotům unikl. Ti jej nárokovali jako poškozený. Že opravdu poškozený byl svědčí, že nouzově přistál u Trondheimu. Stupeň poškození byl stanoven na 65% a vyšší, to znamená, že již nebyl opravován a ze služby byl vyřazen. (jestli lze toto nakonec hodnotit jako sestřel si netroufám potvrdit). Němečtí piloti nárokovali sestřel jednoho Gladiátoru, ale britští piloti přistáli na HMS Glorious nazpět v plném počtu.
      Po tomto souboji se letadlová loď vrátila do Scapa Flow k doplnění paliva a veškerých zásob k vedení boje. O dva dny později jej následoval také HMS Ark Royal, který „odpočíval“ u Faerských ostrovů. Ale již 30.dubna byly lodě nazpět v bojových pozicích. Neměly štěstí, protože svaz byl vypátrán. Postaral se o to Dornier Do-17, ale musel podstoupit boj s dvojicí Sea Gladiátorů z 804. perutě FAA. Německý letoun vyvázl s poškozením, nicméně informace o svazu stihl vyslat. K útoku Luftwaffe došlo zhruba o hodinu později. Naneštěstí, obsluha radaru byla zaměstnána sledováním dalšího průzkumného letounu a šestice Ju-87 R, a tak útočící nepřítel k lodím proklouzl zcela nepozorovaně. Útok bombami nebyl pro Němce úspěšný, nicméně jedna z bomb minula Glorious jenom o pověstný vlásek.
Další vlna útoků na sebe nenechala dlouho čekat a nad svazem se opět objevily Stuky. Nyní byly včas odhaleny a narazily na přichystané Sea Gladiatory z 802. a 804. perutě. Útok byl odražen, k sestřelům nedošlo, ale německé střemhlavé letouny odhodily své bomby poměrně daleko od lodí.
To vše se dělo v dopoledních hodinách. Odpoledne se k lodím opět přiblížil průzkumný letoun a posádky Sea Gladiátorů „měly opět práci“. Nejprve trojice letadel zahnala He-111 a za necelou hodinu zde byla opět návštěva v podobě plovákového He-115. Přestože druhý jmenovaný letoun byl nepoměrně pomalejší, Britům se nepodařilo jej sestřelit a také on vyvázl jen s pouhým poškozením.
      Němci vyhodnotili situaci a poslali do boje opět šestici Stuk Ju-87 R v další bombardovací vlně k útoku na letadlové lodě. Bylo to v době, kdy na křižníky útočily Heinkel He-111 (proti těm startovaly Skuy). Souboj se Stukami vypadal poměrně divoce, a ty bez stíhací ochrany poměrně obtížně odrážely útoky Sea Gladiátorů. Dlouho byly úspěšné, až nakonec v 18.25 byl pilot Lt. J.F.Marmont úspěšný. Sestřelil jednu Stuku, kterou pilotoval Ofw.E.Stahl. Sea Gladiátory dokončily boj beze ztrát. Po tomto rušném dni se bojové lodě stáhly z exponovaného místa a 3.května HMS Glorious a HMS Ark Royal opět zakotvily ve Scapa Flow.