Autor Téma: Tramvajová vozovna  (Přečteno 2330 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Filip Junek

  • Čestný moderator
  • Příspěvků: 316
Tramvajová vozovna
« kdy: Září 13, 2011, 09:30:06 »
TRAMVAJOVÁ VOZOVNA

Březen 1943, kdesi na východní frontě...

1)OBKLÍČENI

„Do prdele. Jsou nejspíš všude kolem, ale snad netuší, kolik nás tu je,“ odfrkl si feldwebel Claus Hoch a odložil dalekohled. Sedl si zpátky pod malé okénko v prvním patře transformátorovny nedaleko tramvajové vozovny. Německý wehrmacht město Nyžnyje Luki už více-méně dobyl. Bylo do podruhé, co město, spíše jen jeho ruiny, změnilo majitele. Minulý týden je odsud vyhnal sovětský pěší pluk a včera provedli Němci protiúder.

Byla to neskutečně krvavá a tvrdá akce. Bojovalo se celou noc a celý den. Teprve následujícího soumraku hlásil major von Weltheim, že „sovětský odpor byl konečně zlomen“. Avšak byla to jen ruská „maskirovka“, klamný manévr a tanková brigáda obešla město ze severovýchodu a spolu se dvěma prapory pěchoty odřízla několik německých jednotek na východním okraji.

„Vidíš někde nějaký tanky?“ zeptal se Hans Stolbe a usrkl z polní láhve. Teplá káva! Považoval to skoro za zázrak, malý div! Velitel praporu, hauptmann Felix Baum zakázal rozdělávat oheň a vůbec s ním manipulovat, aby se neprozradili. Jenomže Stolbe byl válkou a životem protřelý člověk. Kšeftař, jehož kousky byly v osmi z deseti případů proti všem vojenským řádům.
„No, třeba všude kolem je to samej ivanskej šrot, že jo,“ broukl od vchodu do transformátoru Heinz Bohr. Měl zrovna hlídku. Skryt za navršenou hromadou cihel už takhle trávil druhou hodinu. Snad jej už brzy přijdou vystřídat. V transformátorovně bylo ještě asi dalších dvacet vojáků. Většinou střežili vchody, hlídkovali u zabarikádovaných oken, či v nejbližším okolí stanice.

Bohr koukal hlavním vstupem na dvůr protkaný kolejemi, za nímž se rozkládaly haly. V nich původně stávaly tramvajové soupravy, servisní automobily a různé jiné traťové pomůcky. Nyní to však všechno bylo zničené. Mohutná železná vrata ležela vyrvána z pantů a zkroucená kus od veřejí. Následek výbuchu německé letecké pumy. Čelní stěna haly byla úplně celá omlácená od střepin, kulek a štěpin ze všeho, co tu v posledním dni neustále vybuchovalo. Kus od haly „3“ stál vrak tramvaje. Bohrovi to připomínalo vyvrženou velrybu na pláž. Nikdy to sice neviděl, avšak...přeci jednou ano. V učebnic zeměpisu na gymnáziu něco takového zahlédl. A přeci mu to utkvělo v paměti. Dvojice vagonů silou exploze převržených na bok a vyhozených z kolejí se válela na dlažbě v moři střepů, svých vlastních odlomených kusů a obtočena servanými trolejemi vypadala však jako obrovská moucha lapená v gigantických vláknech olbřímí pavučiny. Bohr byl na frontě druhým rokem. Celou tuhle scenérii prohlížel přes mušku kulometu, který pomalu otáčel po celé délce tramvaje. Kloub pomalu vrzal v úchytu nožiček a teplá ruka spočívala na bubnu, v němž byl uložen nábojový pás. Snad po sté se přesvědčoval, že jeho kulomet je nabitý a dokonale promazaný. Pokud se zasekne, jejich palebná síla znatelně ochabne. A Sověti je převálcují. Stejné jako jedna plus jedna jsou dvě.

Jak se hrozivá hlaveň kulometu ustálila, zahlédl Bohr přes mušky něco zvláštního. V sutinách nějaké budovy vedle vozových hal se pohnul zelenavý hadr. Nejdřív si myslel, že to je jen kus nějaké plachty, potahu ze zničeného křesla, nebo tak něco... Ale! To je Rus! Pozdě. Třeskl výstřel. Voják ve dveřích vozovny se skácel k zemi. Další strhl pušku z ramene, avšak kulka jej zastihla o pár vteřin později, než jeho druha. Mrsklo to s ním na zeď a po ní se sesul na betonovou podlahu.
„Snajpr!“ zařval kdosi. Ihned byli všichni muži na nohou. Utíkali sem a tam, zakopávali o povalující se cihly a snažili se proboha najít úkryt. Ideální čas pro minometný útok, jistě!

Sotva Bohr stiskl spoušť a kulomet vychrlil první dávku, zmizela mu ruina za explodujícím vozovnovým dvorem. Dvojice minometných granátů dopadla téměř současně a zmasakrovala téměř celou četu německých vojáků. K Bohrovu stanovišti dopadla bota s kusem nohy. Vojákovi se zvedl žaludek, leč zvracení musel potlačit. Další granát dopadl kdesi u hlavního vjezdu a totálně zdemoloval bránu. Třetí však zaječel snad přímo nad nimi. Bohr byl na frontě dostatečně dlouho, aby věděl, kam padne takhle ječící granát. Dopadne blízko. Schoulil se v rohu místnosti. Kulomet nechal kulometem a třásl se po celém těle. Jen se modlil ke všem svatý, ať má proboha štěstí i tentokrát. Už se viděl, jak jej mocná síla výbuchu rve z bezpečného kouta, jenž mu nyní evokoval hrad a mete jeho zkrvavené kusy po dvoře vozovny. Zaduněla exploze. Stěna se otřásla, padala z ní kvanta omítky a do vrchního patra transformátorovny vnikl oblak rezavého prachu ze zničené zdi, jenž obepínala areál. Bohr jen vzdáleně slyšel nadávajícího Stolbeho a rozkazy vydávajícího Hocha, jinak všude panoval děsný zmatek.

2)ÚTOK

Chvíli bylo ticho. Ale opravdu jen chviličku. Tam, kde Bohr uviděl prve ruského ostřelovače se zvedl rudý prapor. Nějaký důstojník se vztyčil, vypálil do vzuchu z obrovitého revolveru a zplných plic zařval „Urááá!!“ a poté se rozeběhl. Jeho bojovný pokřik se vrátil jako vlnobití z hrdel desítek sovětských vojáků, kteří se vynořili ze sutin.
„Heinzi! Ke kulometu, rychle!“ zařval z prvého patra Hoch. Sám chystal samopal a hrnul se k oknu nad úzkými schody. Bohr se po kolenou dohrabal k otlučenému kulometu. Sotva uchopil pažbu do ruky, do cihlové zdi rozvodné stanice udeřilo několik kulek. Bezpochyby určených jemu.
„Sráči, zkurvený,“ ucedil, natáhl závěr a stiskl spoušť. MG-34 rozrachotil a z hlavně se zakouřilo. Řetěz stopovek a smrtící oblak kulek zkosil první skupinu rudoarmějců. Zmučené výkřiky se rozlehly dvorem, avšak byly ihned zadušeny lomozem okolní bitvy.

Bohrovi bylo úplně jedno, že ostré úlomky zničených cihel a kamenů, po nichž se plazil, mu rozdírají kolena až téměř do krve jak se snažil podvědomě zahrabat do sutin, a že levačka se pálí o dalšími a dalšími dávkami žhavený koc kulometu. Hlavně proboha přežít! Nic víc si nepřál, než jen ustát tenhle příšerný nápor a zase urvat pár klidných hodin. Byl šílený strachy. Krátká dávka. Dlouhá série výstřelů. A znova. Zamířit, zapřít pažbu, tisknout spoušť. Jako stroj na zabíjení. Trrrrk...trrrrk... Kulomet před ním nepřestává chrlit olověná oblaka, která jako roj rozzuřených vos masakrují ruské vojáky a v jiskrách se odráží od dláždění. Na místo mrtvých nastupují však další živí. Z dlouhých pušek sovětských vojáků šlehají jako rudé nože plameny. Z hlavní špaginů tryská oheň a vzduchem létají stovky kulek. Bojem nasáklým vzduchem duní další zuřivé „Urááá!“ Bohr na okamžik přestal střílet. Povolil sevření pažby a sledoval to příšerné divadlo před sebou. Zoufalá obrana německých vojáků a stejně tak zuřivý a odhodlaný útok sovětských pěšáků, hnaných na smrt svými komisaři a veliteli. Obrať se a udělej krok zpět. No jen to zkus, a zastřelí tě blokovací jednotka NKVD... Mrtví padají na obou stranách. V místnostech vybuchují granáty a samopaly štěkají verše smrti. Bojuje se neúprosně.

První vlna byla smetena. Utopena v olovu a krvi. Zadupána do země. Sověti nezískali snad ani metr z vozovnového dvora, ale zaplatili potoky krve za tenhle pokus. Střílelo se už jen sporadicky a v širším okolí vozovny. Tady už to nemělo cenu, tihle útočníci si protentokrát vylámali zuby.
„Pošlou tanky. A letadla, uvidíte,“ pípl ustrašeně malý svobodník Glatz z kouta místnosti. Kabát měl dobře o tři čísla větší, přílba na něm visela jak hrnec na strašákově hlavě a puška byla jen o něco málo menší jak on.
„Nemáme jinou možnost, než se tu nějakou dobu bránit. Průlom z naší strany se nedá udělat, leda že by ty na druhý straně zvedli prdele a šli sousedy trošku polechtat na jeho plochejch hnátech“ řekl tiše Hoch sledujíce dvůr.
„Je to v hajzlu, stejně zařvem tak jako tak! Dávno nás vodepsali a nikdo nám nepřijde pomoct,“ mávl rukou desátník Braun. Jeho obličej byl šedivý a prázdný.
„A hovno vodepsali. Všude kolem je slyšet palba z našich kvérů. Spíš to tipuju, že naši něco chystaj,“ mhouřil Stolbe oči.
„Pojďte se vzdát...stejnak se to nedá vyhrát,“ pípl z koutu Glatz. Hoch se na něj otočil s neurčitým výrazem v unavené tváři.
„Dělej, jak myslíš. Ale pamatuj si, že Ivan ti do držky pečený holuby cpát nebude. A ty hrdlořezové od nás taky ne. Možná to přežiješ a skončíš jen na sibiři, kde tě nikdo hledat nebude. Možná ne a nedojdeš dál jak k jejich přední pozici. Je to tvoje volba,“ bylo mu úplně jedno, co se se svobodníkem Joachimem Baumem stane, jestli ho zabijí, nebo bude nějak přežívat dál. On mu byl úplně volný.

3)NOČNÍ NÁVŠTĚVA

Padal soumrak. Nebe se barvilo do nachova a začínal jeden ze studených předjarních večerů. Avšak tady v Nyžnych Lukách byly večery stále studené, mrazivé a smrtelně nebezpečné. V korunách spálených stromů nezpívali ptáci a ve žluté trávě nebylo slyšet cvrkot cvrčků, ale dusot holínek a motory tanků. Město a okolním krajina byly mrtvé...

„Tak jo, rozdávej. Dáme to ještě dokola. A sázky...vaše sázky, pánové. Ať z tý všivý posraný války něco taky mám,“ zkřehotal Stolbe, jenž seděl na prázdné bedničce obrácené dnem vzhůru a dloubl loktem do protiletadlového dělostřelce, jenž držel umaštěné a špinavé karty. Hoch kouřil pomuchlanou cigaretu. V očích se mu objevily vždy strašidelné jiskřičky, podtržené ještě okrajem ocelové přilby, pod nímž svítili. Svíral cigaretu špinavými prsty a hleděl ven z omláceného okna. Opřel se o železnou plotnu transformátoru a nohu opřel o rozstřílený ovládací panel s vymlácenými budíky. Zhluboka vyfoukl kouř nosem. Myslel na svou ženu doma. Kdesi daleko  v tom, co mělo zbýt z jeho rodného Essenu. Jak se asi má, co dělá? Žije vůbec? Poslední dopis od ní přišel před měsícem... Snažil se myslet na něco jiného. Nešlo to.

 Zbylých patnáct vojáků se rozvalovalo kolem. Někteří chtěli spát. Ticho protrhovalo jen pleskání a šustění karet, Stolbeho klení, nadávky a sem tam rachot dělostřelectva a střelby kdesi v dálce.

Ve velitelském stanovišti.
„Je to v hajzlu. Přišli jsme o poslední telefonní linku. Víme úplný hovno, co se kde děje. Ty sračky ruský našli někde kabel,“ prskal vojín Krumm, který byl přidělen ke spojovacímu družstvu.
„Mluvte slušně, vojíne! A radši mi řekněte, jestli jste schopni vadu opravit,“ řekl unaveně hauptmann Baum a promnul si otupělý a neoholený obličej. Posunul si přílbu a opřel se o vlhkou cihlovou stěnu sklepení, které se teď proměnilo v několikačlenný štáb obrany.
„Herr hauptmann, těžko! Nemáme už žádný drát a ani nevíme, kde asi tak zhruba jsou naše jednotky. Mohli bychom padnout do rukou nepříteli. Víme jen, že kus odsud je v sadu zakopáno asi stovka vojáků od všech možných zbraní!“ postavil se Krumm do pozoru, div že se neflákl o strop do hlavy.
„O těch dobře vím. Ale Sověti ne. Pokud na ně padnou, budeme vědět, odkud se blíží další útok. Odchod, vojíne. A...odpočiňte si trošku,“ s těmito slovy dopadl vyčerpaný kapitán Baum na omlácenou židli. Zavrzala a snad někde i křupla. Bylo mu to jedno.

Mezitím v transformátorovně Hans Stolbe prohrál druhé kolo. Mohl fixlovat jak chtěl, jeho protihráč byl asi lepší umělec. Ti dva zbývající už to vzdali. Stolbe nyní prohrával asi sto marek a dvě stovky rublů. Těžké peníze. HVÍÍÍÍZD! Příšerná rána. Ovládací místnost transformátoru se rozzářila jako ve dne a okamžitě se zatřásla jako kdyby nastával soudný den.
„Poplááách! Všichni na místa!“ prach z vybuchlého dělostřeleckého granátu se usadil a v tu ránu se ozvalo další bouřlivé „Urááá!“ tentokrát ale snad ze všech stran.

Hoch sebou mrskl pod okno, natáhl závěr samopalu a vystřílel ven půlku zásobníku. Tentokrát se však kdesi před zničenou branou vozovny ozval i varovný skřípot pásů a hluk silného tankového motoru. Vzápětí zaburácela vysoká rána a praskavý výbuch smetl půlku jedné z hal.
„To je T-34! Já to říkal! Tanky!“ vzlykl vojín Glatz
„Hovno T-34. Vobyčejná, blbá té šestadvacka! Cha, to stačí pár granátů a jde do hajzlu!“ zašklebil se Bohr.
„Kulový, Heinz. Ber kulomet a do druhýho vchodu! Rychle ale!“ velel Hoch naléhavě. Mezitím Sověti zahájili masívní útok na to, co zbylo z tramvajové haly. A snadno vnikli dovnitř. Po celém areálu depa a okolí se rozhořela další příšerná bitva.

4)BOJ O PŘEŽITÍ

Heinz Bohr založil poslední buben s náboji. Železnými rukavicemi vyměnil do ruda žhavenou hlaveň a zahodil ji ven. V nočním přítmí březnové noci výhružně zářila a s praskotem vychládala. Jeho kulomet dštil dál smrtící střely. Rusové jej však brzy objevili a začali jej zasypávat přívaly kulek z několika samopalů.
„Clausi! Pomoz mi, dostanou mě!“ ječel zpoza hromady suti.
„Nevylejzej, nebo ti to Ivan našije rovnou do květáku! Jestli vylezeš, nakopu tě do prdele osobně já!!“ odpověděl mu „mile“ velitel. K mohutné díře ve zdi transformátorové budovy přispěchala trojice střelců. Ty nejaktivnější sovětské vojáky se jim podařilo zabít, avšak dva z nich padli. T-26 na dvoře smrtící kulometnou palbou držel ochrannou ruku nad útočící hordou Sovětů, kterým se dařilo získávat metr po metru kontrolu nad vozovnovou halou. Uvnitř to muselo být peklo. Ozývaly se odsud výstřely, exploze, příšerný a zmučený řev, praskot kostí a hukot rozhořivšího se požáru.

Bohr uviděl, jak dvojice mužů spěchá k zádi pomalu pojíždějícího T-26. Jeden za sebou táhl cosi, co vypadalo jako železná traversa. Druhý...proboha, on má plamenomet! Malý obr uchopil traversu a zarval ji mezi napínací kolo a pás. Následoval zvuk, kdy tuhla krev v žilách, a morek v kostích stydl. Pekelný skřípot. V tom momentě zaduněl plamenomet a hořící směs ulpěla jako pavučina na celé boku. A plamenometčík nepřestával. Uvnitř to muselo být děsivé... Otevřel se poklop a muž v černé kombinéze vyskočil ven. V okamžiku byl zastřelen. Druzí dva se pokusili bránit střelbou z pistolí a samopalu. Marně. Za okamžik byla trojice tankistů mrtvá a ležela kolem svého tanku.

„Střílej, proboha! Pal! Na co do prdele čekáš!“ ječel vedle desátník pěchotního oddílu, který právě se svými muži doběhl od nějaké dílenské stavby. Bohr uchopil pevně pažbu a opět držel dvůr ve smrtonosném ohni své příšerné zbraně. Sověti asi čekali, že jej ten tank zabil. Jejich omyl byl asi strašlivý, když jejich řady začal kosit opět německý kulomet, o němž byla řada přesvědčena, že je umlčen.

„Jdeme na to! Musíme dostat zpátky haly. Ivani dostali přes prsty od našich, dokud můžeme, nakopeme je teď my! Držte se u země a střílejte třeba klidně u z praků! Tu halu musíme dostat. Buď my, nebo voni!“ chrčel prachem a sazemi pokrytý Hoch.
„Jo...a třeba nějaký laskavý slovo bys neměl?“ zeptal se jej Stolbe.
„Měl, polib mi prdel!“ s tím máchl automatem vpřed.

5) ZATÍM ŽIJEME

Útok byl dlouhý. O to krvavější. Původně rychlá akce se změnila v kruté obléhání. Ke slovu přišlo vše, co bylo po ruce. Bohrův kulomet dávno hladověl po munici. Nebyla. Zahodil jej a chopil se ruské pušky, kterou sebral mrtvému. Jeho opasek si hodil kolem krku a cpal do pušky další a další patrony. Střílel, ikdyž neměl ponětí o cíly. Strašná touha přežít a zároveň příšerný strach z něj udělaly stroj na zabíjení. Měl v očích slzy, zvedal se mu žaludek a nohy jej odmítaly poslouchat. Přesto mozek dále řídil vyčerpané, zmučené a pomalu již nepoužitelné tělo.

Vyčerpaný klesl za něco, co ještě před pár hodinami bylo vlečným vozem. Nyní to bylo cosi, co vzdálené připomínalo cedník. A opečenou olbřímí klobásu. Vlečný vůz byl prostřílen a shořel na prach. Zbyla pouze ohořelá, železná, masívní kostra.
„Je mi blbě. Bože, mě je tak zle!“ naříkal a cítil, jak už nemůže zabránit zvracení. Moc toho v posledních dnech nejedl a z vyzvracených žaludenčních šťav jej ukrutně rozbolelo břicho. Vedle něj klesla do marastu prachu, krve a oleje jakási bytost. Chvíli Bohrovi trvalo, než si uvědomil, kdo to je. Byl to Hans Stolbe. Uniformu měl rozedranou, chyběly mu knoflíky a nárameníky byly kdo ví kde. Obličej byl pokryt neskutečnou vrstvou narudlého cihelného prachu, jenž byl navíc slepen směsicí vody, oleje a bůhví čeho ještě.
„Asi se nám to podařilo...nejspíš jsme je zahnali,“ vykašlával jednotlivá slova.
„A na jak dlouho asi? Na hodinu? Na dvě? Na půl dne? Nemáme munici, lidí te´d zbylo jen pár! Vysrali se na nás všichni! Akorát nás tu nechají chcípnout!“ řičel vyčerpaný Bohr. Počínající šílenství...
„Uklidni se! Slyšíš! Klid... Zatím žijeme. Máš kebuli na krku? Máš. Koule taky na svým místě? Tak jseš v pohodě! Zatím žijeme...,“ avšak na konci věty jeho hlas podivně ztichl.

Ano... žijí. To je pravda. Sověty zahnali. Jejich parodie na oddíl byla z osmdesáti procent zlikvidována. Vojáci byli neskutečně unavení, bylo jim úplně jedno, jak to tu dopadne. Jestli je zajmou, nebo se probijí. Celá válka jim byla ukradená... Celá válka. 
   

KONEC 1. ČÁSTI
They have nothing in ther whole imperial arsenal that can break the spirit of one Irishman who doesn't want to be broken
 
-Bobby Sands

Filip Junek

  • Čestný moderator
  • Příspěvků: 316
Re: Tramvajová vozovna
« Odpověď #1 kdy: Listopad 12, 2011, 05:03:01 »
TRAMVAJOVÁ VOZOVNA

II DÍL

1)ZASE ZPÁTKY

Nad ránem těžké boje. Obloha snad nikdy nevyhasne, temně oranžová záře požárů, občas protnutá záblesky vzdálených explozí. Země se sem tam zachvěje. Jsou asi tři hodiny ráno, všude ještě leží tma, ale na východě už se začíná temnota trhat a nebe bledne. Nastane další den uprostřed ruin, smrti a umírání.

Vozovna je už úplně zničena. Tramvajová hlavní hala přišla o střechu, jenž se propadla dolů a pod svými nosníky pohřbila nešťastné vojáky. Dílenské stavby v okolí jsou téměř srovnány se zemí a drží se jen silou vůle. Transformátorová stanice je z půlky zničena a stojí z ní jen hlavní nosná zeď, přízemí a kus prvního patra. Zbytek je jen hromada suti, kusů zpřerážených trámů a betonových slepenců, z nichž koukají ostré armovací dráty.

Dlažba tramvajového dvora je rozryta výbuchy granátů, posekána kulkami a sem tam zeje kráter. Celé okolí poskytuje dokonalý obraz zkázy. A v tom se při plamenem ožehnuté zdi plíží jakási postava. Skrčená a přískoky se žene do stínu, kam nedosáhne světlo z hořící kaluže, do níž se vylil obsah sudu s vyjetým olejem a naftou. Voják si otřel čelo, opřel se zády o cihlovou zeď. Vytáhl z děravé kapsy odrané vojenské blůzy cigaretu a zapálil si. Nosem vyfoukl kouř, nasucho polkl a skryl žhavý konec v dlani.
Opatrně vklouzl do ruiny nějaké původně dílenské stavby. Nebylo místo v její stěně, které by nebylo poznamenáno boji. A aby také ano, když stála čelem proti hlavnímu bojišti. Uvnitř to nevypadalo jinak. Všechno zničené, zabalené propadlými krovy a sem tam provalenou zdí. Ponky, nástroje, židle a skříně. To vše leželo na zemi a tvořilo souvislou vrstvu. Zbytek ohořelého propagandistického transparentu ležel kus od vchodu. Mezi tím vším našli útočistě utahaní němečtí vojáci.
„Hlášení, gefreitere!“ zasyčelo to z kouta. Ležel tam hauptmann Baum. Opustil svůj bunkr a připojil se k bojujícím jednotkám. Z jednoho důvodu, všechny telefonní linky s okolím byly přervány. Buď to způsobil nepřítel, nebo nějaký granát, či bomba. Takže ve finále nepřítel.
„Herr hauptman, máme kontakt s jednotkou v tom jabloňovém sadu! Přišli o třicet procent mužstva, ale stále mají dost munice a pevná opevnění. Vydrží dlouho,“ hlásil desátník Zelenski. Určitě dýl, jak my tady, dodal v duchu.
„Dobře, gefreitere. Dám vám rozkazy. Budete fungovat jako spojka a donesete je feldwebelovi Gelbovi, který tam velí. Za žádnou cenu se tam musíte dostat. A Ivan vás nesmí dostat, rozumíte? Nesmí, závisí na tom naše přežití,“ chrčel kapitán, zatímco drásal na zažloutlý papír rozkaz špačkem tužky.

2)ZASE ZNOVA

„Vsaďte se vo co chcete, že tohle jsou motory našich plechovek!“ řekl s nadějí v hlase Stolbe. Všichni ostatní vzhlédli k nebi a napnuli uši do ustupující tmy. Opravdu! Ze západního okraje bylo slyšet motory tanků. A ne ruských, takhle burácí německé panzery!
„Odkud jdou? Přes náměstí, nebo přes ty domky,“ ptal se Bohr. Spíše sám sebe, než Clause Hocha vedle něj. Hoch však již studoval mapu a porovnával pozici tanků s mapou.
„Noo, jestli se nepletem, tak asi sem mažou přes to náměstí. To by měla držet naše protitankový družstvo. Ale hovno víme, kam se ty prevíti zdekovali,“ odtušil velitel jejich čety.
„Doufejte, že tu budou dřív jak Ivani vodnaproti,“ zaskřehotal vytáhlý vojín z vedlejšího družstva. Přežil jediný spolu s kulometčíkem a jejich velitelem. Všichni ostatní zůstali pod sutinami vozovnové haly číslo 2.

Kdesi na západě se opět rozbouřil hukot motorů. Teď však se přidalo i práskání tankových kanónů, doplněné o řev benzinových motorů blížícího se nepřítele. Vzápětí se na obloze začalo blýskat. Jenže nebyly to blesky jarní bouřky, avšak záblesky smrti, pocházející od vybuchující munice a zasažených obrněnců. Vypadalo to na zuřivou tankovou bitvu na předměstí rozstříleného města. Avšak kde byla německá záchrana, a kudy postupovala vidina sovětské obrněné smrti, to již nešlo poznat.
„Kde jsou pěší Ivani? Už by se tu měly stavit, tu obrněnou oslavu si nemůžou nechat ujít, ne?“ breptl Stolbe a připravoval si před sebe trojici granátů a nějaké sovětské granáty, které ukořistil.
„Mě už to mávání kvérama sere! Mám hlad, je mi zima, chci spát!“ kvikl jakýsi vojín v rohu místnosti. Ve své podstatě popsal to, co cítila většina mužů v téhle jednotce. Bezmoc, únavu na hranici vyčerpaní. Hlad a nezájem na tom, jak to celé skončí. Těch, kteří věřili ve vítězství Německa pomalu ubývalo. Avšak nacistů a optimistů bylo stále ještě dost. A pořád ještě mohli škodit.
Muži byli potichu. Nikdo nic neříkal, jen sledovali tmu před sebou a při každém blízkém výbuchu ustrašeně schovávali hlavy pod parapety oken, jako kdyby nějaká zbloudilá střepina měla doletět až k nim. To nebylo ostatně vyloučeno. Přede dvěma dny takhle zahynul svobodník Peters, dobrý chlap a kamarád. Těžký, doruda žhavený kus granátu mu utrhl ruku. Vykrvácel.
„Ivani! Támhle u vchodu!“ zařval kdosi od hromady suti, kterou obránci v zoufalém nedostatku opěrných bodů přeměnili v pevnůstku. Vzpětí se odsud na bránu vozovny sneslo krupobití kulek. Avšak odpověď žádná.
„Do prdele! To byl zkurvenej hadr! Kde máš voči, chceš nás prozradit!?“ houkl na něj naštvaně Stolbe.

Avšak voják u cihel se tolik nemýlil. V ulici u brány se přeci jen cosi pohnulo. Nejdříve bylo v ohni požáru vidět pár blížích se postav, avšak posléze jich ze šera vylezlo dobrých dvacet.
„Urááá!“ zařval jejich velitel a celá ta skupina postupně z chůze přešla do odvážného běhu. Někteří stříleli už za chodu, převážně to byli vojáci se samopaly. Jejich střelba měla ale i úspěchy. Porůznu se z okolí ozvaly výkřiky umírajících a raněných. Odneslo to pět mužů.

3)PŘETAHOVANÁ

Rusové se rozlezli do sutin a ruin. Pálili na obránce z kráterů po bombách a odkudkoli, co jim poskytovalo aspoň nějaký úkryt. Přijel je podpořit i jeden obrněný automobil. Šestikolový BA-10 se zastavil kus od zhroucené zdi. Jeho kanón rozstřelil poslední nepoškozený vstup do třetí haly. Celý portál se prohnuo směrem dvonitř, s puknutím praskl a sesypal se jako domek z karet. Okamžitě se zvedl oblak prachu.
„To je naše šance! Vztyk, chlapi! Přeběhneme jim do boku a zkusíme je zmáčknout. Vy ostatní, palte na slepo!“ štěkl Hoch, sebral svůj oddíl a utíkali přes sutiny za zřícené haly. Tam dvanáct mužů padlo vyčerpáním na zem. Bohra píchalo v plicích, v učích mu hučelo a před očima se mu dělaly kruhy. Sotva se nadechl a měl pocit, že mu praskne hlava. Puška se mu svezla ze zad a zarachotila někde na zemi.
„Vztyk, zvedejte se! Nemáme na to celej den. No ták, vstávej!“ zvedl Hoch aspoň na všechny čtyři jednoho mladého brance. Hrůza v jeho pohledu byla téměř zvířecí. Třásly se mu nohy a ruce sotva držely zbraň. Šoural se na konci jednotky, jenž se snažila co nejnápadněji proniknout ruskému oddíl u dozad, nebo aspoň najít nějaké výhodné místo.

V tu chvíli Bohr zahlédl skupinu rudoarmějců, jak utíká po ulici s nějakou rourou. Minomet!
„Davaj, bistro, bistro!“ štěkal jejich velitel. V ruině vrátnice muži zmizeli. Evidentně minomet rozložili tam.
„Nemáme čas. Chlapi, nasaďte bodáky a držte si ty škopky na palici,“ zasyčel Hoch. Vytáhl z boty poslední granát, odšrouboval pojistku a vrhl jej vší silou k vrátnici. Výbuch vylomil pořádný kus zdi a ta zavalila vchod. Bohr se silou vůle zvedl. Natáhl závěr pušky, zamířil a vypálil. Spíše náhodou, než opravdovým záměrem strefil ruského vojáka, který zoufale hledal úkryt na otevřeném place. Jeho sebou škublo a s roztaženýma nohama a rukama zůstalo ležet.

Mezitím však za ruinami hal vypuklo pravé peklo. Ozýval se tu skřípot pásů, řev motorů přerušovaný bouřením kulometů a práskání kanónů tanků. Sovětský BA-10 byl v okamžiku proměněn v hořící změť kovu, zbytků pneumatik a čehosi, co vzdáleně připomínalo obrněný vůz. Pouze pěší sovětští vojáci zběsile prchali do všech stran, nehledíce na smrt všude kolem. Několik jich vběhlo přímo před hlavně postupujícího granátnického oddílu, jenž je nemilosrdně skosil puškami a samopaly. Kdesi duněl plamenomet a jeho dlouhý ohnivý jazyk podpaloval vše, na čem směs ulpěla. Jeden z mála stromů stojících v okolí byl plamenometčíkem podpálen a v několika málo minutách padl se zapraštěním na dlažbu. v jednom ohni na dlažbu. Ze zmučeného kmene vylétly snopy jisker a menší větévky se vymrštily vzhůru...

4)PO BOJI

Ráno. Šedá obloha vypadalo jako ocelový plát, jenž přikrýval nebe. Všude kolem nebylo nic, než trosky, ruiny a zase jen sutiny. Zkroucené traverzy, jenž ještě nedavno podpíraly střechy hal trčely k onomu nevlídnému a nepřátelskému nebi. Bylo ticho. Nestřílelo se. A ani ty granáty v dálce už neduněly.

Tankisté seděli na pancířích svých hranatých strojů, kouřili, nebo jen tak prostě seděli. Granátníci procházeli okolní zdevastované budovy, jakoby snad ještě čekali nějaký odpor. Za branou vozovny prohučel německý tank. Celá ta obrněná obluda zastavila vprostřed zdemolované ulice a jeho motor běžel dál na prázdno.

„Hej, vy tam! Hejbněte kostrou k náklaďáku. Přišel rozkaz vyklidit pozice! Hněte sebou, rychle!“ skřehotal nějaký leutnant v ošuntělém šedém kabátu s puškou na rameni. Mával ovázanou rukou na Hocha a jeho oddíl. Vojáci se pomalu zvedali z hromad sutin, které dočasně prohlásili za svá bydliště. Zbylo jich opravdu jen málo, z necelých dvou stovek se jich k nastartovaným náklaďákům ploužilo sotva dvacet. Někteří na pokraji šílenství, jiní zlomení, ale většina naprosto vyčerpaná a utahaná.
„Kam jedem vůbec?“ zeptal se Hoch poručíka. Voják měl plné ruce se sháněním zbylých mužů z posilového oddílu, který se mezitím rozlezl po ruinách a okolních troskách. Měl v tom dost bordel, vypadalo, že není příliš zkušený. Nebylo mu ještě ani dvacet pět.
„Co..? Nevím, zeptejte se šikovatele,“ odbyl Hocha a štěkal rozkazy na nějakého desátníka, který si prolíval hrdlem kořalku spolu se dvěma protitankovými dělostřelci. Tahle jednotka byla pomalu, ale jistě v rozkladu. Hodnosti tu přestaly platit, vyznamenání se stala kusem bezcenného plechu a jediným oficiálním platidlem tu byla vodka, jakýkoli jiný alkohol a cigarety. Ostatně jako u všech jiných frontových jednotek.

Netrvalo dlouho a omlácený náklaďák se rozkrodrcal po zdemolovaném dvoře. Sem tam jeho kola najela na slepece cihel, či na jiné pozůstatky zdiva a auto prudce nadskočilo. Vojáci to komentovali reptáním a tu a tam přilétla řidiči jadrná nadávka. Náklaďák se na jedné vybombardované křižovatce přidal ke koloně omlácených a šrámy poznamenaných pancéřáků. Polopásové transportéry, těžké tahače a spousta nákladních vozů obsypaných hrozny pěšáků ve spěchu opouštěly město. Tu a tam se mezitím proplétal těžký armádní motocykl, spíše to vypadalo jako když mravenec v lese si klestí cestu přes větévky a roští. Terénní vozy se řvoucími motory překonávaly závěje trosek, jimiž byly pokryté celé ulice. Daleko i blízko...všude duněl boj. Dělostřelecké granáty dopadaly blíže a blíže. Bylo znát, že poslední obranná linie padla a sovětské oddíly se zmocňují města. Bylo jasné, že poslední ohniska odporu jsou drcena nepřátelskými pěšáky a město je obkličováno tanky...


5)NEŽ SKLAPNE PAST...

„No do prdele...tohle bylo kurva těsný,“ okomentoval Stolbe jejich útěk. Za posledním tankem v koloně vyletěl do vzduchu masívní dřevěný most přes hnědou řeku, který byl poslední spojnicí mezi nimi a umírajícím městem. Poslední kusy výbuchem rozštípaných a rozervaných trámů dopadly do bahna břehů, nebo je unášela kalná voda řeky.
„To teda! Ještě chvíli a ty debilní Ivani nás dostali. Vystupovat! Všichni ven z náklaďáku!“ velel Hoch a pažbou pušky strkal ze špinavé korby auta ty, kteří se opožděně zvedali z hrubých dřevěných lavic. Boty vojáků se zabořily s ošklivým čvachtnutím do bláta. Velitelé družstev je poklusem hnali přes rozbahněné předpolí něčeho, co snad mělo být obrannou pozicí. Ono asi také bylo, vysoký svah před nimi byl protkán sítí zákopů, pevnůstek, okopů pro kulomety a sem tam se z půdy zvedal nějaký ten bunkr. Celkem tu mohlo no...asi tak pět stovek vojáků.
„Hele...a tahle parta jako zdrží ty ďábly, co si to sem ženou v tancích a se samotným Pepkem Stalinovic za zadkem?“ uchechtl se Stolbe.
„Radši moc nemel a drapni tady ty bedny, dělej. Nechci dřepět tady venku víc, než bude nutný,“ prohodil Bohr a ukazoval na držadlo z druhé strany bedny, v níž byla uložena munice. Voják v odrané uniformě líně přikývl.

Celý evakuovaný oddíl zapadl do bludiště zákopů a vůbec celého tohodle opevněného kopce. To, co to tady bránilo, se jmenovalo 524. prapor. Jenomže do pěší jednotky to mělo daleko. Bylo tu možno najít všechno možné od dělostřelců, přes letce a tankisty až po výsadkáře. Pěšáků tu bylo také dost. Hochově jednotce vyčlenili třetí sektor – nedokončenou díru do země, kde výdřevá zákopů byl neznámý pojem a pytle s pískem, či jiná ochrana španělská vesnice. Rozkaz byl jednoduchý, držet pozice do příchodu posil.
„Ať si naserou, stejnak žádný tanky nepřijdou a jediný plechovky jsou tady ty ruský. Poslyšte...napadlo mě...eee...mám tu nějaký volný cigára,“ nadhodil nakonec Stolbe. Vytáhl z kapsy několik balíčků cigaret, a dokonce i dva doutníky!
„Kdes to u všech všudy sebral! Vždyť to je hotovej poklad!“ vyvalil oči Hoch a přestal se věnovat usazování kulometu. Stolbe pokrčil rameny jako malý školák, když se ho učitel ptá na něco, v čem měl nekale prsty.


Zároveň však vytáhl balíček pomuchlaných a špinavých karet. Začal je nedočkavě míchat a dychtivě se rozhlédl po ostatních. Tři vojáci, jeden tankista a tihle tři se sesedli dohromady. Hráli však jen Bohr, Hoch a on, Stolbe. Tankista hrábl do hromady vykutané hlíny a vytáhl z ní prázdnou bedničku d granátů. Sloužila jim coby hrací stolek. Jak však pleskla první série karet o dřevo bedny, prohučela na nebi nad zalesněným svahem dvojice „létajících tanků“ vzápětí se od spodního trupu IL-2 oddělily malé předměy a s jekotem dopadaly na zem. V okamžiku za lesem k nebi vystřelily plameny, sloupy ohně a do řeky před jejich pozicemi dopadlo několik kusů bůhví čeho. Dosud mlčící protiletadlové kanóny se probudily a na nebi vyprsklo několik černých obláčků spolu s trasírkami jejich munice. Šturmovikům to nijak nevadilo, a klidně provedly útok znovu. Tentokrát úspěšně, podařilo s ejim zlikvidovat nějaké náklaďáky a jeden tahač.
„Tanky! Tanky na obzoru! Popláách!! Rusáci!“ zařval kdosi dole v zákopech. A bylo po kartách. Průlezy, cestičkami a spojovacími zákopy dusali muži s municí a se zbraněmi na své pozice. Polní telefony drnčely a štěkavé hlasy v nich vydávaly rozkazy. Nižší poddůstojníci se pak mohli přerazit, aby je splnili.
„Se na celou válku můžu akorát tak vysrat!“ vykřikl Stolbe a sklízel svoje karty, jenž hned měnil za patrony mizející v komoře jeho pušky. Hoch stál za kulometem a akorát natahoval jeho závěr, když v lese vedle vybuchlo několik dělostřeleckých granátů. Vzal do ruky dalekohled a sledoval jím horizont. Napočítal zhruba deset sovětských T-34, kterak si klestí cestu přes vysokou trávu a na jejich korbách se veze pěchota. Ještě klika, že tu nejsou ty jejich otravný stíhačky... napadlo ho. Vypadalo to na další brutální bitvu...


KONEC SÉRIE
They have nothing in ther whole imperial arsenal that can break the spirit of one Irishman who doesn't want to be broken
 
-Bobby Sands