Autor Téma: Black – pes a jeho pán.  (Přečteno 5715 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Black – pes a jeho pán.
« kdy: Září 10, 2011, 11:53:52 »

2011


                         Black – pes a jeho pán.

      Z nízkého, dřevěného baráku vyšel štíhlý muž. Pozorně za sebou zavřel dveře. Byl oblečen v leteckém plášti, límec kabátu vysoko vyhrnutý, aby si chránil krk. Od moře vál silný podzimní vítr, který zde na pobřeží dokázal být v tuto roční dobu hodně studený. Nasadil si čepici pevně na hlavu, aby mu ve větru neuletěla a vydal se stezkou, vyšlapanou stovkami nohou, směrem k perimetru. Prošel nízkým mlázím, zahnul doleva a pokračoval v chůzi, až došel na nedaleké mořské pobřeží. Dnes jej nečekala příjemná písčitá pláž, ve slunečných dnech zvoucí k ulehnutí do chladivého písku, nýbrž poměrně vysoký skalnatý sráz, o který se s velkým hukotem rozbíjel příboj vln, vytvářejíce mnohdy až strašidelnou kulisu společně s hvízdáním větru.
     Muž byl nevysoké, ale štíhlé postavy, hladké tváře a tmavých kaštanových vlasů. Byl sotva čtyřicetiletý, ale rysy ve tváři dávaly poznat, že už má leccos za sebou. Velel československé stíhací peruti, která sem, na letiště v Perthbroke, přibyla teprve nedávno. Piloti měli ze zdejší základny obavy. Přistávací dráha nebyla dlouhá a to věštilo mnohé problémy pro přistávající letadla. Jeden konec byl olemován hustými stromy a keři, domovem pro množství ušatých zajíců, donedávna zde žijících klidně a nerušeně. Druhý konec dráhy, označený červenobílými značkami, byl kousek od skalnatého útesu, ke kterému nyní náš voják směřoval. Vítr od moře vál téměř neustále a tak mnohdy letadlům pomáhal. Letadla vždy startovala proti větru. Piloti při vzletu riskovali, že když jim vysadí motor, budou muset s největší pravděpodobností podstoupit nedobrovolnou koupel ve studené vodě, pokud se nerozbijí o skaliska.
       Vybavení základny v Perthbroke bylo strohé. Několik dřevěných baráků, skladiště a technické depo. Briefing room, jak piloti po anglicku říkali místnosti, kde se konaly přípravy před letem, byl umístěn v malé plechové boudě, ve tvaru do oblouku, na níž v případě potřeby, mohla být nasypána hlína. Nová budova, kde měla být ubytovny a jídelna, se teprve stavěla. Letcům bylo přislíbeno, že zanedlouho bude vše hotovo. Letiště, vlastně velká louka, byla obroubena typickými nízkými domky anglického venkova a mnohdy vojákům ani nepřišlo, že se přestěhovali na novou základnu.
     Prozatím si byli všichni naprosto jisti, že průzkumná nepřátelská letadla a ani špionážní služba ještě nezjistila, kam se peruť přestěhovala. Libovali si, že zde mají klid. Pokud zdejší ticho nerušily motory letounů Spitfire, vzduchem se neslo pouze rozpustilé chechtání mořských racků. Velké množství těchto ptáků znamenalo pro letecký provoz stejně vysoké nebezpečí, jako palba protiletadlových děl. Srážka s velkým rackem nemusela vždy dopadnout špatně jenom pro nebohého opeřence.

          To vše si kapitán Sláma, v britské hodnosti Squadron Leader, plně uvědomoval a neustále záludnosti zdejšího kraje pilotům připomínal.
     Ano, byl to on, kdo se dnes za rozbřesku prodíral silným větru směrem k útesu. Nemohl spát. Probudil se dříve, než původně chtěl. Bylo příliš brzy. A zatímco ostatní piloti ještě spali, raději se oblékl a vydal na čerstvý vzduch. Chtěl venku přijít k lepším myšlenkám, než jaké se mu honily hlavou. Trápila jej začínající výměna pilotů. Ti starší, kteří s ním utíkali z republiky v roce 1939, když Československo obsadili Němci, měli odlétány téměř tři turnusy a opatrní Britové je nechtěli nechat déle létat v operační službě. A na jejich místa v perutích nastupovali mladí chlapci, mnohdy převeleni od pozemních jednotek, kteří možná byli pro létání velice nadšení, ale zároveň měli velice malé zkušenosti. Časté havárie tomu dávaly zapravdu. Sláma se musel velice snažit, aby nováčkům vtiskl do paměti nejednu zásadu bezpečného létání. Snad proto byla peruť přesunuta sem, do klidnější oblasti, aby piloti možná létali více na patrolách, průzkumech počasí nebo cvičných střelbách, než aby byli v neustálém kontaktu s nepřítelem za Kanálem. Občas podnikli sweepy do oblasti Cape Griz, nebo Chebourgu, ale také tam létali zpravidla zkušenější piloti, kteří nováčky více zaučovali do tajů nepříjemného napadání nepřátelských pozic. V tom vynikali Slámovi dva velcí kamarádi, Jirka Pospíšil, kterému neřekli jinak než Pospec a Otto Mikulecký. Oba dva veleli letkám a Pospíšil měl zanedlouho odejít od jednotky na delší dovolenou. Bránil se zuby nehty, nechtěl, ale britské velení bylo neoblomné. Pouze neurčitě přislíbilo, že po absolvování dovolené by snad  F/Lt. Jiří Pospíšil mohl nastoupit do jedné z leteckých škol jako instruktor, neboť dva sestřely ve francouzské kampani v roce 1940 a šest dalších sestřelených Němců v řadách RAF dávalo dobrou vizitku pilotova leteckého umění i přesné střelby.

     Sláma si sedl na velký kámen, který jakoby zde byl připraven k posezení pro dlouhé cesty podél pobřeží. Zároveň sváděl k upřenému pohledu do dálavy, přes mořské vlny. Sláma viděl v dálce vpravo blikat maják s příznačným názvem West End Land. Západní konec země. Za ním se již rozprostírá pouze černá voda Atlantiku. Na druhé straně mohutného oceánu jsou jím omývány břehy Ameriky. Sláma v Americe nikdy nebyl, ale ani po tom netoužil. Jemu, suchozemci, přivyklému snad jenom na Vltavu nebo nějaký rybník, mnohdy stačila stužka kanálu La Manche, která vytvářela překážku mezi britskými ostrovy a pevninou. Nebyla to velká vzdálenost, ale občas se zdála nekonečně velká pro její překonání s pochroumaným letadlem.
     Zde na břehu sedával rád. Naslouchal šumění vln, někdy zpozoroval v dálce na obzoru kouř z lodních komínů. Pokud nebyl v akci, dokázal dlouho sledovat plující lodě stejně, jako přilétávající letouny své perutě. Piloti často používali relativní blízkost červenobílé věže majáku, jako výtečného orientačního bodu při svém návratu k letišti…..

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #1 kdy: Září 11, 2011, 10:22:52 »
     Najednou jej cosi zezadu rýplo do zad. Otočil se a spatřil vztyčené uši na hlavě německého ovčáka, jak se na něj upřeně dívá. Jako by chtěl říci, to jsem tě vylekal, co?
„Blacku, co tady děláš? Kde máš pána?“ zvolal Sláma na psa. Myslel si, že pes utekl z letiště.
„Tady su,“ ozvalo se za ním trochu z dálky.
“Letěl za tebó jak střelené,“ postěžoval si muž, oblečený v pilotním kožíšku.
Sláma poznal Pospíšila.“ Juro, proč nespíš?“
„Nevím, nemožu“, odpověděl Pospíšil se silným moravským přízvukem.
„Taky něco na tobě sedí, jako na mně?“ pokračoval Sláma.
„Ani ne“, odpověděl Pospec. “Ale tady Black, ten mně tahal z postele. Asi Tě slyšel, Franto.“
Usedl ke Slámovi a pes pobíhal okolo nich.
Chvíli spolu jenom nezávazně mluvili, vzpomínali na své kamarády, kdo a kde létá, kdo již nelétá, a kdo již nikdy létat nebude, protože už není s nimi.
Po chvíli se Jirka začal ošívat. Dělal to vždy, když chtěl říci něco důležitého, ale bál se to vyslovit. Sláma jej znal již velice dobře na to, aby si ničeho nevšiml.
„Trápí tě něco, Jirko?“, otázal se.
„Víš, Franto, že za chvíli končím“.
„To vím, a co je na tom špatného?“ otázal se jej Sláma.
„No, chtěl bych tě o něco poprosit“
„Tak ven s tím!“ zvolal Sláma vesele. Bavil se rozpaky svého kamaráda.
„Ty, Franto, mohl bych dnes letět v čele peruti?“
Franta se pousmál.“ To myslíš jako její velitel?“
„Tak nějak,“ připustil Pospíšil. „Velitelem jsi samozřejmě pořád ty, ale já myslel, jestli bychom si nemohli prohodit roje. Ty bys letěl se svým rojem namísto mne a já se svým místo tebe.“
„To by šlo,“ připustil Sláma.
„A ty tolik stojíš o to letět v čele?“ otázal se ještě jedenkrát kamaráda.
„Víš, mám pocit, že to je můj poslední let u stíhačů. Víš, že Angláni dávají kluky všude možně, jenom ne nazpět ke stíhačům. A já velitelem perutě nikdy nebudu. Na tebe nemám“, tvářil se Jirka skromně. Věděl, že to na kamaráda zapůsobí.
„A víš, že by to šlo?“, opáčil Sláma. „Vysvětlím veliteli, že zkoušíme nové tvary letek, aby měl velitel skupiny větší přehled o jednotce. Věřím, že nebude proti.“, ukončil debatu Sláma.
Pospíšil hvízdl na psa, ten radostně přiběhl. Piloti se vydali cestou nazpět, Black, jako správný pátrač běžel napřed. Musí těm dvěma ukázat, že jako stopař je výtečný. Nebo ne?

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #2 kdy: Září 12, 2011, 08:51:03 »
     „Naše peruť bude tvořit přímé zajištění bombardérů. Vrchní sekci budou tvořit Kanaďané a zadní zajištění další britská peruť“, rozdával Squadron Leader Sláma informace svým pilotům.
   Peruť se chystala k doprovodu bombardérů nad severní Francii a jako vždy to měla být velká akce. Příprava začala právě před chvílí a před tabulí, jako ve škole, se střídali přednášející, aby se piloti dozvěděli podrobnosti letu. Informace o počasí, které je čeká v průběhu letu a jaké bude v prostoru cíle. Volací znaky, frekvence a v neposlední řadě si do mapy zakreslovali trať letu. Pečlivě si vyznačovali místo, kde se setkají s bombardéry,  prostor cíle a pečlivě studovali oblast, kde je může Luftwaffe přivítat. Jak hlásalo jedno z hesel, kterými byla místnost polepena, nepřítel útočí vždy, když jej nejméně čekáš. A zásadně ze slunce! Na toaletě, kam piloti před letem téměř povinně odcházeli, než je malý náklaďák odvezl k letadlům, zase nějaký vtipálek rozvěsil hesla „AIM WELL – MIŘ PŘESNĚ!“ . Velice důležité heslo pro nastávající boj…..
      Piloti se snažili humorem zakrývat svou nervozitu, možná i strach, a tak o šprýmy a legrácky nebyla nouze. Jirka Pospíšil patřil vždy k těm, kteří měli vždy něco v zásobě. Kanadský žertík, slovní hříčku nebo vtipnou odpověď na dotaz kamaráda.
     Teď byl vážný. Jestli to bylo tím, že očekával po návratu domů rozkaz k nástupu na dovolenou, nebo to byla ranní úmluva se Slámou, nikdo neznal důvod dnešní Jirkovy mlčenlivosti. Ale velitel nezapomněl.
„Dnes provedeme malou změnu v sestavě perutě. V čele nepoletím já jako obvykle, budu se svým modrým rojem na pravé straně. V čele poletí červená sekce s Jirkou Pospíšilem.“
Mezi piloty to zašumělo, kdosi obdivně pískl.
„Ty rosteš Pospec“, ozvalo se odněkud zezadu, ale Jirka dělal, že nic neslyšel. Sláma také. Znal různé uštěpačné poznámky kolegů, a kdyby měl vždy brát vše vážně, k létání by se snad nikdy nedostal.
Sláma zavelel k rozchodu. Ještě mávl na Jirku. Ten čekal, až se místnost vyprázdní. Maskoval to obratně tím, že si kožíškem ze stolu shodil mapu i tužky a teď vše pracně sbíral ze země.
„Jirko, žádné zbrklosti. A jestli zavelím k obratu, budeš první, kdo to udělá, jasný!“ dával Jirkovi pokyny.
„Pamatuj, že piloti vždy sledují, co udělá první letoun. A dnes jsi první ty. Za chvíli zapomenou, že v prvním letadle nejsem já, ale ty. Až budou skopčáci na scéně, potom už rádiový klid dodržovat nemusíme. A hlídej si trasu. Velcí bratři sice mají navigátory, ale znáš je. Když je hodně letadel pohromadě, chovají se piloti jako stádo. Takže rozum do hrsti a oči na stopkách, veliteli!“, poplácal Sláma s úsměvem kamaráda po rameni.
     Místnost osiřela. Zůstaly jen rozházené židle, odkrytá tabule s mapou, meteorologické poznámky, psané křídou na tabuli. Na stolech někdo zapomněl tužku, jiný támhle nechal hrnek s čajem. Z chodby sem ještě doléhal hluk a hlomoz vysokých bot pilotů, jak vybíhali z budovy a vesele na sebe pokřikovali, ve snaze nalézt na korbě malého nákladního auta, které je rozváželo k letadlům, co nejlepší místo. Sláma je pozoroval, viděl veselost mládí a doufal, že je uvidí takto všechny pohromadě halekat opět po návratu z letu. Nasedl do malého terénního auta s písmeny RAF na dvířkách, a rozjel se ke svému Spitfire.
     Jirka vyšel ven z místnosti. Pes se vztyčil a zpozorněl. Vždycky takhle vyprovázel svého pána a vždy seděl na kraji u cesty a pozoroval přistávající letadla. Čekal na Pospíšila a jeho letoun pokaždé neomylně poznal. To se rozběhl a pelášil k letadlu svého velkého kamaráda a pána přivítat. Dával mu najevo, jak je rád, že se vrátil.
     Vztah Jirky a jeho psa byl všeobecně známý. Také zbytek perutě Blacka dost rozmazloval. Pes jakoby věděl, jak se jim odměnit a pokaždé, když u závory vjezdu na letiště spatřil cizí auto, nebo postavu kterou neznal, zuřivě se rozštěkal. Nejednou tak zachránil jednotku od nepříjemností nenadálé kontroly.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #3 kdy: Září 13, 2011, 06:17:55 »
     Piloti usedali do svých letadel, přijímali hlášení techniků, kteří se snažili to „své“ letadlo udržovat v co nejlepším stavu. Velice dobře si uvědomovali, že na jejich práci mnohdy závisí život pilota. Ve chvílích volna piloti a technici trávili mnoho času společně a nejednou se stalo, že některý z techniků se přihlásil do plotního kursu britské Royal Air Force.
     Jirka dosedl na padák a zapnul si veškeré popruhy a přezky, které mu ruce technika podaly. Pevně se připoutal ke svému stroji, jemuž nyní dodal také svůj mozek, ruce a nohy. Jeho tělem projelo mírné vzrušení. Tolikrát si představoval, jak povede celou peruť do boje, ale nyní se cítil trochu nesvůj. Dnes měl za sebou šestnáct kamarádů. Čtyři roje letadel, které poletí jenom za ním a on se musí vždy správně rozhodnout. Ano, Sláma je zde také, ale dal mu najevo, že zasáhne, jen když bude opravdu zle.
Jiří se podíval na hodinky, kolik času zbývá k odletu. Bylo stanoveno, že spouštění motorů bude provedeno po vystřelení bílé rakety, ale nejdříve pět minut před povelem ke vzletu.
      Teď!! Raketa vyletěla k nebi modrému a jasnému, jak dokáže být nebe jenom v létě. Letištěm zaburácely motory letadel a Spitfire se začaly pomalu řadit za sebe, aby mohly pojíždět na místo vzletu.
Jiří si uvědomil, že čekají poslušně na něj, na svého vedoucího. Ukázal tedy technikům, aby vytáhli brzdící špalky zpod kol a přidal plyn. Spitfire se jemně zhoupl a pomalu se rozjel. Zahnul doprava a jel ke kraji vzletové dráhy. Najel na její konec a počkal, až se ostatní letouny jeho červeného roje seřadí vedle něj. Nalevo Jakub a vpravo Petr s Honzou. Vtom před nimi se k nebi vznesla zelená raketa. Motory zaburácely, jak piloti přidali výkon k maximálním hodnotám a všechny čtyři letouny se současně pohnuly ze svého místa. Nejprve pomalu, ale neustále zrychlovaly, až se ocitly ve vzduchu. Kola klapla o křídla a všechny podvozky zmizely. Pro pozorovatele to byl nádherný pohled, jak se čtveřice letadel vznáší k nebi a pomalou zatáčkou se ztrácejí z dohledu.
      Jiří dodržoval rychlost, aby ostatní roje neměly problémy jej dohonit. Díval se okolo sebe a čekal, až na svých místech spatří Otův žlutý roj a napravo Slámovu čtveřici modrého roje. Pavel vedl své „zelené“ za ním, výše než byl Pospíšil a jeho druhové.
Jirka se uvelebil na sedačce, stáhl otáčky motoru, upravil směs na „chudou“, aby mu palivo vydrželo co nejdéle. Stávalo se poměrně často, že se bombardéry opozdily a poté měla každá kapka benzínu navíc cenu zlata. Neustále se rozhlížel okolo sebe, aby měl na očích možná co nejvíce kamarádů.
„Musím se Slámy zeptat, jak to dělá. Vždyť si takhle ukroutím krk“, pomyslel si. Vedl peruť k pobřeží, kde se měli setkat s „velkými bratry“.  Už si myslel, že snad budou muset kroužit a čekat. Když v tom je spatřil. Letěli asi tisíc stop pod nimi a směřovali k Chebourgu.
Jirka popostrčil plynovou páku trochu kupředu, aby zrychlil a posunkem ruky naznačil také ostatním, aby také zvýšili svou rychlost. Nesmí nechat bombardéry o samotě, uvažoval, musí je dostihnout dříve, než dosáhnou francouzského pobřeží.

      Sláma měl Jirku s jeho rojem po své levici. Sledoval, jak letouny v povětří tancují, jak se piloti posunky domlouvají a neustále si něco ukazují. Pozorně sledoval vedoucí letoun Jirky Pospíšila, jestli neletí příliš rychle a ostatní se na něj musejí „dotahovat“, nebo naopak, neletí-li příliš pomalu. Také on zpozoroval bombardéry, kteří pluli oblohou o něco níže než oni a sledoval „velitelský“ letoun Jiřího, jestli zaujme tu správnou pozici v sektoru ochrany. Bezpečný návrat velkých letounů, to byl jejich hlavní úkol a Sláma věděl, že jejich posádky na ně spoléhají. Spoléhají na jejich ochranu před útočícím nepřítelem, který se na ně vrhá ze zálohy, ve střemhlavém letu, aby sebou dolů „vzal“ také někoho z nich. Sláma se taktéž díval nahoru, jestli spatří letouny kanadské peruti, tvořící „top cover“, neboli vrchní zajištění.
     Čeští piloti jim trochu záviděli, neboť Kanaďané měli silnější verze Spitfire, zatímco oni stále létali se stařičkými „pětkami“. Byly sice dostatečně obratné, ale Focke-Wulfa „stodevadesátku“ dohonit neuměly. Ještě s mesouny mohly trochu soupeřit, ale s novými stíhači Luftwaffe to měli naši piloti těžké. Sláma si to uvědomoval. A nejenom on, ale taktéž nejvyšší velitelé československých perutí žádali nové letouny. Britové nestačili reagovat na rychlou obměnu výzbroje perutí a tak si prozatím musely naše perutě vystačit se staršími stroji. Sláma si tyto nedostatky plně uvědomoval a pokaždé, když se někdo z pilotů nevrátil na základnu, pokládal si otázku, kolik viny na smrti kamaráda mají právě starší verze jejich letadel.
Kanaďané byli na svých místech a Sláma se opět věnoval svému okolí. Letěli seřazeni v rojích nad vodami Kanálu La Manche a francouzské pobřeží již bylo před nimi naprosto zřetelné. Sláma neustále porovnával své myšlenky s Jirkovou úlohou a neměl dosud svému kamarádovi co vytknout. Věděl ale, že to nejtěžší je teprve čeká.
Zaútočí dnes Němci, nebo je nechají v klidu? Tato otázka mu neustále vířila hlavou a on by dnes byl raději, kdyby vyšla druhá možnost. Jejich cílem byla elektrárna v Pau–sur–Mér. Cíl, který nestál ani za řeč. Sláma věděl dost dobře, že celý bombardovací útok je pouze jako záminkou k tomu, aby stíhači Luftwaffe proti nim vystartovali a utkali se s nimi. Plánovači ve velení RAF věřili, že Němci nebudou mít dost sil na vyrovnání svých ztrát a tím se jejich síly zmenší. Byla to hra kdo z koho. Sláma ale nevěděl, jak dlouho bude tahle hra trvat. Všichni si přáli, aby se vydali do Francie co nejdříve, ale zároveň bylo všem naprosto jasné, že nyní, v létě 1942, Britové ještě síly k tomuto kroku nemají.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #4 kdy: Září 14, 2011, 10:33:59 »
     Formace se přiblížila k pobřeží. S hukotem jej přeletěla a zamířila dále do vnitrozemí. Všichni piloti dodržovali naprostý radiový klid, aby je Němci zaměřili možná co nejpozději. Věděli, že teď jistě někde na zemi formují své letouny k útoku. Aby zanedlouho vystartovali z okupovaných letišť v plné síle a udeřili na ně.
Jirka rozkolébal svůj letoun ze strany na stranu a ukázal všem vztyčenou levici s roztaženými prsty na znamení změny formace stíhačů. Ostatní letadla v jeho roji signál pochopila a vzdálila se od Jirkova letadla. Totéž udělali piloti ostatních rojů a peruť nyní letěla doširoka roztažena. Pokud nepřítel zaútočí, nebude mít příliš mnoho šancí zasáhnout všechny letadla najednou. Tucty párů očí sledovaly oblohu nad sebou, vyhlížející černé tečky, řítící se na ně seshora.
„Nepřítel zaútočí ze slunce!“, Jirkovi toto pravidlo vtloukal do hlavy právě Sláma a tak si každou chvíli rukou zacláněl hlavu, aby viděl co nejlépe.
Sláma pozorně sledoval Jirkovy pohyby v kabině Spitfire. Roztažení sestavy bylo správné. Ale kromě vyhlížení letounů nad sebou bylo nutné kontrolovat taktéž bombardéry pod sebou! Díval se tedy také dolů, jestli se svým chráněncům příliš nevzdálil. Nyní se museli plně spoléhat jen sami na sebe.
Letěli již nad pevninou a čekali, kdy se do nich „obuje“ protiletadlové dělostřelectvo. Němci byli dobří střelci a vždy, v nižších výškách velice nepříjemní. Blížili se k cíli. Bombardovací letouny se seřadily do proudu za sebe a snížili rychlost. Sláma věděl, že teď je ten nejvhodnější čas pro útok. Letouny jsou zranitelnější než kdykoli předtím a než opět naberou rychlost, chvíli to potrvá.

„Red section, attention, bandits at two o´clock!“
 Vzduch rozřízlo zvolání jednoho z Kanaďanů. Pilota, který zpozoroval blížící se nebezpečí jako první. Éter se zaplnil povely a křikem. Teď již bylo jedno, jestli je nepřítel uslyší nebo ne. Již o nich věděl a útočil. Bylo nutno zaujmout obrannou pozici, aby se nedostal k bombardérům.
„Útočit až na můj pokyn! Hlídat si horní patro a nepustit je k velkým bratrům!“ zavelel Jirka a připravil se k boji. Motor jeho Spitfire opět dostával bohatou směs, potřebnou k boji v letu na plný výkon motoru. Zaměřovače měli všichni piloti rozsvícené a dychtivě očekávali nepřítele.

      Nebezpečí se přiřítilo shora a bylo jenom otázkou času, kdy klesající Focke-Wulfy rozrazí horní patro stíhačů a zaútočí na československou peruť.
„Jirko, teď!, Dělej!“, pomyslel si Sláma  a chystal se zavelet k útoku.
Jakoby Jiří tušil, co má Sláma na mysli.
„Break away! Tally ho!“, ozval se z vedoucího Spitfire bojový pokřik Jirky Pospíšila. Zatáhl za řídicí páku, zprudka přidal plyn a stoupavou zatáčkou letěl vstříc nepříteli. Podíval se do zrcátka, jestli peruť za ním uposlechla jeho pokynu.
Nestačil se podívat nahoru. Sláma ze své pozice viděl vše jako ve zpomaleném filmu. Čtveřice osamělých letounů, která neletěla v hlavní úderné nepřátelské sestavě. Jakoby číhala někde schována, až si lovná zvěř přijde očuchat návnadu.
     V okamžiku, kdy se Spitfire začaly šikovat k boji letadla proti letadlu, kdy piloti netrpělivě čekali, kdo z koho bude vítězem, snesla se na ně zkáza z nebes. Sláma stačil do rádia pouze zakřičet: „Jirko, pozor, nad tebou“, a potom již mohl pouze sledovat, jak z vedoucího letadla nepřátelské čtveřice vytryskl proud střel, končící v trupu a na křídlech Jirkova stroje. Z letadla se zakouřilo a Spitfire i s Jirkou zmizel v hloubce, zanechávaje za sebou stuhu černého dýmu.
„Ne, to se nemělo stát“, Sláma se zalykal vzteky a lítostí. Dokončil zatáčku a po křídle začal pronásledovat Jirkova přemožitele. Vůbec ho nezajímalo, jestli je jeho dvojka za ním, zapomněl snad kontrolovat v zrcátku prostor za sebou. Jediné co jej ovládlo, byla touha po pomstě. Nutil Spitfire k bláznivé honičce za německým stíhačem a čekal, až mu nepřátelský stroj vyplní jeho zaměřovač. Výškoměr se divoce otáčel, jak letoun prudce klesal, ale Sláma si byl jist svou kořistí. Pomalu se vzdálenost mezi pronásledovatelem a pronásledovaným zkracovala. Najednou vzduch rozřízla dávka z kulometů a Sláma měl možnost sledovat, jak střely z jeho letoun divoce bubnují na křídla a do trupu šedého nepřátelského letounu. Držel spouště svých zbraní jako očarovaný, jako by byl ovládaný čímsi jiným, než jenom rozumem.
      Focke- Wulf se překulil přes křídlo a bylo zřejmé, že svůj díl dostaly nejen řídicí plochy na křídle, ale také motor, ze kterého šlehaly jasné a dlouhé plameny.
Sláma se přestal starat o nepřátelskou stíhačku a pátral po obloze, jestli neuvidí někde bílou kopuli padáku. Neviděl nic. Ani výbuch letadla, které se roztříštilo o zem, ani zkázu svého soka. Uvědomil si, že je již nízko nad zemí a začal stoupat opět do výšek, kde probíhal boj. Pokud ještě probíhal, nemá žádný smysl se do něj zapojit. Chvíli se ještě snažil pátrat po Jirkově Spitfire, ale pohled na palivoměr jej donutil opět pozorně přemýšlet. Obrátil letoun do kursu směr Anglie, opět stáhl výkon svého motoru a nyní, nyní se již pozorně díval okolo sebe, jestli mu některý z nepřátel nechce cestu domů náhodou znepříjemnit.
     Dostihl dvoumotorový bombardér, jenž se ploužil nad vlnami Kanálu La Manche, letící pouze s jedním motorem. Vrtule levého motoru nehybně trčela, jako smutná obžaloba toho, co se stalo. Sláma poznal v bombardéru jeden z letounů, které měli doprovázet. Zavolal na něj rádiem, doufajíce, že jej posádka uslyší. Uslyšela. Domluvili se spolu a on byl rád, že alespoň v tuto chvíli může být ještě někomu užitečný. Že neletí sám a má společnost. Za chvíli spatřili bíle skály Doveru, kde se k nim připojil ještě jeden z Kanaďanů.
Ostatní letadla se domů vracela osamoceně. Svědčilo to o velkém boji s Němci. O rvačce, kde se nikdo nechtěl vzdát a bojoval až do konce.
Chlapci z bombardéru Slámovi zamávali, ukazujíce dolů, že oni již jsou doma. Ostatně Sláma terén také poznával a věděl, že zanedlouho přistane na domovském letišti také on.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #5 kdy: Září 15, 2011, 02:55:18 »
      Na letišti Perthbroke přistával proti větru osamocený spitfire. Kryt kabiny otevřený, klapky vysunuté. Přistál u písmene T, jak se sluší a patří. Letoun doroloval ke svému stanovišti, kde pilot vypnul motor. Rozhostilo se ticho. Již žádný letoun nepojížděl ke dráze, ani nebylo slyšet slabé vrčení leteckého motoru někde v dálce, který by signalizoval, že se ještě nějaký opozdilec hodlá dostavit k dnešní večeři.
Sláma sundal koženou kuklu a kouknul se na hodinky. Pokud někdo nepřistál na jiném letišti, moc času k návratu mu nezbývá. Palivo v nádržích již musí být vyčerpané…
Nad Slámou se objevila rozcuchaná hlava mechanika.
„Nějaké zranění pane?“
„Ne, Honzo. Proč se ptáš?“ opáčil Sláma.
„Jste nějaký bledý.“
„Jo, asi jo,“ Sláma zabručel.
“Pověz, vrátili se již všichni?“
„Vrátili“, mechanik sklonil hlavu, „ale ještě tady není Pospíšil“.
„Vlastně, poručík Pospíšil“, rychle dodal.
Sláma sklonil hlavu.“Dnes už zde asi nebude, Honzo“
„Tak to jste poslední, veliteli“, usmál se mechanik.
„Ano, asi jsem poslední“, dodal Sláma. Sklonil hlavu,
„Jirku Pospíšila sestřelili.“, dodal tiše.
Mechanik sebou trhnul.
“Cože, Jirku Pospíšila?“ a ruce s popruhy mu klesly. Slezl z letadla, udělal místo Slámovi. Pozdravil jej, jen co se jeho nohy dotkly země. Sláma odpověděl a vydal se k baráku.  Pěšky. Ale do baráku nedorazil.
Uviděl Blacka, jak stále hledí do dáli a čeká na svého pána. Sláma na psa zavolal. Plácl rukou do stehna na povel, aby se pes připojil k němu. Ten se však ani nepodíval a hleděl na obzor, kdy se letoun s jeho pánem objeví.
Sláma se zastavil. Vypadalo to, jako by chvíli přemýšlel. Potom se otočil a zamířil zpátky k letounům.


„Honzo, je tam benzín?“ a ukázal bradou k letounu, tázajíc se mechanika.
„Ano, pane“, zněla odpověď.
„A střelivo jste doplnili?“
„Zajisté pane, chcete někam letět?“ otázal se Slámy mechanik Honza.
„Jo, hledat Pospece“, zabručel Sláma a soukal se do kabiny Spitfire.
Honza mu pomohl. Byl to jeho velitel.
Zanedlouho se k obloze vznesl osamělý letoun. Zamířil k pobřeží a než se náhodní pozorovatelé na zemi vzpamatovali, byl pryč.
      Sláma se ohlásil středisku a vyžádal si povolení k „rescue patrol over sea“. Tedy k záchranné akci na moři. Povolení dostal a zamířil nazpět k francouzskému pobřeží. Nad mořem nehodlal zůstat, neboť tam by Pospíšila nenašel.
Zanedlouho se objevila nad francouzskou pevninou osamělá britská stíhačka. Letěla přitisknuta k zemi, aby ji nebylo možno nejen zaměřit, ale vůbec spatřit. Motor burácel a než se kdo nadál, byl letoun z dohledu.
S/Ldr Sláma v kabině svého letounu byl hnán touhou najít kamaráda. Byl pevně rozhodnut najít místo sestřelu stůj co stůj. Neomylně mířil k cíli jejich předešlého náletu, ale zároveň dával bedlivě pozor, neobjeví-li se nějaký německý stíhač. Ale jak znal Němce, pohled na hodinky jej přesvědčil, že nyní v této době jistě večeří, neboť jejich pečlivost a poslušnost byla pověstná. Sláma chtěl věřit také tomu, že je teď, po tom velkém souboji odpoledne, ani nenapadne, že se nějaký osamělý stíhač vydá k nim na návštěvu. Určitě věřili, že RAF si po dnešním boji líže rány a nikdo nevystrčí nos z bezpečí ostrova.
Sláma pozorně sledoval terén před letounem a snažil se vzpomenout na jednotlivé orientační body z odpoledního letu, aby našel Jirkovo letadlo. Stále věřil, že kamarád z poškozeného stroje vyskočil a jeho smrt si stále nepřipouštěl. Hledal dlouho. Pohledem na palubní hodinky se přesvědčil, že je čas se vrátit, pokud nechce vyčerpat všechno palivo. Smutně položil letoun do zatáčky a v tom uviděl zčernalý kráter. Nebylo pochyb. Je to kráter po letounu. Ale jak dopadl pilot? A bylo to vůbec Jirkovo letadlo?
Slámu přepadl vztek.
„Vy bestie, copak vám nestačí, že jste zotročili půlku Evropy?“, zalykal se.
Zamířil k nepřátelskému letišti. Tu večeři jim osladí. A to tak, že jim dozajista nebude chutnat.
Za okamžik se k letišti, plném nepřátelských stíhaček, přiblížila bouře. Bouře v podobě rozzuřeného pilota ve Spitfire, kterého nenávist k nepříteli dohnala až k zoufalému činu. Spitfire se přihnal ke kraji letiště, ale nezamířil na letadla, stojící zamaskovaná na okraji plochy. Jako cíl si vybral nízkou budovu, ve které předpokládal, že piloti právě večeří.
Sláma se nemýlil. Uviděl několik stojících postav před dveřmi. Asi kouřili. Ušklíbl se. Zamířil do oken budovy, kde předpokládal jídelnu a zmáčkl spouště všech svých zbraní. Spatřil, jak se okna roztříštila do spousty malých střepů a jak střely z jeho kulometů mizí někde uvnitř. Nad střechou budovy vytáhl letoun do svíčky. Na vrcholu kopl do směrovky, provedl levý souvrat a zamířil opět k zemi. Nemusel ani nějak pečlivě mířit. Střecha budovy zcela zaplnila jeho zaměřovač a on opět začal střílet. Střílel ještě v okamžiku, kdy vybíral střemhlavý let svého stroje a zamířil směrem k severozápadu. Vůbec jej nezajímalo, jak velkou škodu mezi personálem letiště způsobil. Všiml si jenom, jak před dveřmi leželo několik postav. Zamířil ještě na jedno letadlo, stojící na okraji plochy, „načechral mu peří“ jak s oblibou říkával, a vyrazil k domovu. Přestože si vybil vztek, tísnivý pocit z něj nezmizel.
Po přistání na dotaz mechanika jenom mávl rukou a zamířil k budově. Hodlal napsat hlášení, neboť si byl jist, že jeho let nezůstane bez povšimnutí. Usedl ke stolu a schoval hlavu do dlaní. Stále si vyčítal, že Pospecovi splnil jeho bláznivý nápad. Kdyby nesouhlasil, jemu by se možná podařilo uniknout a teď by zde mohli být oba dva. Nebo kdyby…..
     Vyčerpáním usnul a takto jej ráno našel službu konající seržant. Přišel ke Slámovi do kanceláře, oznámit, že Black sedí před skříňkou F/Lt. Pospíšila a nechce z převlékárny odejít. Na každého cení zuby a vůbec, chová se dost nepřátelsky. Sláma vstal od stolu a vydal se za ním. Black ležel před skříní svého pána a nehodlal se pohnout. Na Slámu, který jej chtěl pohladit, zavrčel tak silně, že ten raději ucukl.
  Nařídil tedy, ať dají psovi do převlékárny alespoň misku s vodou. Doufal, že psa stesk brzy přejde.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #6 kdy: Září 16, 2011, 07:25:04 »
     Nepřešel. Téměř každý den stál u dveří budovy a prohlížel si vstupující piloty, jako by chtěl zjistit, který z nich bude jeho pán. K peruti nastoupili noví piloti, které neznal a při prvním seznámení s nimi jenom výhružně vrčel. Jako kdyby netoužil po dalším přátelství. Jediným, koho respektoval, byl Sláma. Ale také na něj občas zíral se smutnýma očima, jako by se chtěl zeptat, „tak kdy se Jirka vrátí?“
Sláma by mu rád odpověděl. Nechtěl se smířit s myšlenkou, že bude muset napsat do zápisníku letů Jirky Pospíšila formulku, „missing, probably killed“. Teď byl Jiří jenom nezvěstný, missed. Ale pohled na Blacka jej utvrzoval v přesvědčení, že Jirka je naživu. Musí být. Nechtěl se smířit s myšlenkou, že již třeba nežije. Bohužel v zápisníku se musela tři měsíce po prvním zápisu objevit další formulace, „Killed in action“. Zabit v akci. Ne, to není pravda. Nemůže to být pravda …..

     Dny plynuly. Mladí piloti se již zúčastňovali letů a se Slámou, svým velitelem, létali rádi. Při jedné z patrol nad mořem, narazili na německý Heinkel. Útočili na něj ze všech směrů, čtveřice Spitfire byla velkou přesilou na jeden bombardér. Ale ten přes neustálé útoky trojice stíhaček letěl dále. Už se zdálo, že britští stíhači odletí zpět na letiště do Portheadu s nepořízenou, když se ozvalo ve sluchátkách: „A teď já, chlapci.“
     Čtvrtý Spitfire, který až dosud hlídkoval nad útočníky proti nenadálé návštěvě, se snesl na bombardér, jako jestřáb na kořist. Přesnou dávkou umlčel zadního střelce a za chvíli se Heinkel poroučel k hladině. Piloti ohlásili sestřel nepřítele operační kontrole a byli ujištěni, že k sestřelenému letadlu, dosud se držícím na hladině, byla vyslána loď na záchranu trosečníků.
V hlášení se objevilo potvrzení sestřelu novým pilotům, každému z nich jedna třetina. Ten čtvrtý, Sláma, se svého podílu vzdal. I kdyby sestřelil tucet nepřátel, Jirku to nazpět nevrátí.
Zdálo se, že velitel nedbá nebezpečí a léta bezhlavě sweepy, úmyslně se zúčastňuje se svými piloty všech nebezpečných akcí, kterými byla peruť pověřena.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #7 kdy: Září 17, 2011, 11:24:08 »
      Od Jirkova sestřelení již uběhly dva měsíce. Sláma v kanceláři dopisoval hlášení za poslední měsíce, doplňoval diagramy výcviku. Prostě nudná kancelářská činnost. Najednou se ozvalo zaklepání.
„Vstupte“, zvolal Sláma a dále psal hlášení.
Dveře se zavřely, Sláma zvedl hlavu.
Jen co uviděl příchozího, vztyčil se, jako když do něj střelí.
„Squadron Leader Sláma, pane“, zvolal, stojíce ve vypnutém pozoru.
„Pohov, Sláma, pohov“, ozvalo se.
Ve dveřích stál sám Group Captain Howe.
Sláma se uvolnil, ale sednout se neodvážil. Howe popošel dále do místnosti a rozhlédl se. Sláma pochopil a ukázal na křeslo.
„Sedněte si, prosím,“ pobídl velitele.
Ten se pohodlně usadil a rukou Slámovi pokynul.
„Nesednete si také, Sláma? Vždyť jste tady doma.“. Usmál se. Viděl na Slámovi, jak je vycvičen ještě z dřívějších dob a autoritu velitele svým jednáním neustále zdůrazňoval.
Sláma se usadil, celý nervózní, proč jej velitel skupiny takhle náhle navštívil. A proč jej neupozornila na příchozího služba? A co Black? Kde ten se toulá? Vždyť pokaždé, co někdo z velení přišel, Black vyváděl jako divý. Jako kdyby důstojníky z nadřízeného velitelství bytostně neměl rád. 
Howe se usmál. „Nabídnete mně alespoň čaj, Sláma?“
Sláma se zatřepal. Chová se jako křupan.
„Samozřejmě pane“, a odskočil k telefonu. Zavolal službu konajícímu seržantovi a požádal jej o čaj pro dva.
Když byl čaj na stolku před nimi, Howe spustil.
„Tak co Sláma?, jak jde výcvik?“
„Dobře, pane.“ Odtušil Sláma. Znal již velitele příliš dlouho na to, aby věděl, že toto je pouze úvodní zdvořilostní fráze, stejná jako u jeho britských přátel.
Sláma se rozpovídal o těžkostech výcviku mladých pilotů, kteří nedávno přišli k peruti. Dodal, že až na dva všichni ostatní potřebují ještě dokonalejší bojový výcvik, než je pustí do samostatné bojové akce.
„Fajn“, odtušil Howe, „pošlete je na několik patrol nad Kanálem. Víte, že potřeba hlídkování je neustálá a tam se oťukají“.
„Ale proč jsem tady,“ načal Howe další téma hovoru.
„Teď to přijde“, pomyslel si Sláma.
„Nepředpokládám veliteli, že na každý let budete s nimi létat pouze vy sám, že ne!“
„Ne, to ne“, bránil se Sláma.
„ale prozatím to tak vypadá!“, zaburácel Howe.
„Nechal jsem si zpracovat výsledky jednotlivých perutí, a ta vaše, Sláma, za nimi zaostává!“
„Jak to myslíte, pane?“ otázal se Sláma velitele. „Ukazatele plníme a letů se vždy zúčastňují piloti perutě podle plánu.“
„A jak je tedy možné, Sláma, že za poslední dva měsíce nejvíce hodin jste nalétal právě vy?“ Howe se díval Slámovi přímo do očí a pokračoval ve svých otázkách.
„Jak mně vysvětlíte, že vedete v počtu sweepů, že jste sestřelil další dvě nepřátelská letadla , několik jich zničil na zemi a vaši piloti jenom sem tam jedno?“
Sláma se přikrčil. Tušil, že to hlavní teprve nastane.
„Sláma, na co si tady hrajete? Na Bigglese? My potřebujeme schopné velitele, a ne, že se velitel perutě nechá zabít nad Morlaix!!“. To již Group Captain vysloveně burácel.
Upil trochu čaje a pokračoval. „Co vás k tomu vede, že denně usedáte do letadla? A nehrajte mně tady divadlo, na to jsme již oba dost staří!“.
Sláma zakašlal. „no, jak bych vám to řekl ...“
Než stačil dopovědět větu, Howe mu skočil do řeči.
„Sláma, vím, co se stalo. Chápu, že jste měl svého kamaráda rád. Ale copak jste jediný v této válce, komu zabili kamaráda? To si myslíte, že když sestřelíte o dva německé letouny více, že bude vše v pořádku?“
Sláma se snažil odporovat. „Ne, pane. Nezabili ho. Je pouze nezvěstný!“
 Howe jej nepustil k řeči.
„Poslouchejte, Sláma, jsou to již dva měsíce. Pravděpodobnost, že se zachránil, je malá, když ani Červený kříž neposlal zprávu.“
„Již jednou jsem vám řekl. Potřebujeme velitele. Dobré velitele. A vy jste zatraceně dobrý velitel. Nerad bych, aby se takový squadron leader jako vy nechal zabít jenom proto, že chce pomstít kamaráda. Vy musíte vycvičit nové piloty a ti to s radostí udělají za vás. Musíte jim předat své zkušenosti!“
Howe se opět napil čaje.
„Nerad bych vám šel na pohřeb, pane“. Použil toho slova schválně, aby dodal svým slovům punc důstojnosti.
„A mimochodem, nemáme teď dost československých vlajek“. Pokusil se o žert. V narážce, na to, že rakve padlých vojáků jsou vždy na jejich počest zahaleny do státní vlajky.
Howe se opřel do opěradla. Vzal si do ruky šálek čaje i s talířkem a pohlédl na Slámu.
Ten mlčel. Věděl, že velitel má pravdu. Jeho útoky na Němce jsou jenom chabou náplastí nad ztrátou druha.
Howe si všiml nedopité láhve, která stála na bedně za Slámou. Položil čaj na stoleček, vstal a popošel k bedně za Slámovými zády. Zaťukal na láhev.
„A to je co? Snad mně nechcete říci, že chlastáte!!“ slova dopadala příkře na Slámova záda. Jestliže předtím mohl veliteli odporovat, teď to nešlo. Nevěděl co říci.
„Sám pít nebudete Sláma, nalijte mně také“, a opět se posadil.
Sláma vzal dvě skleničky, nalil whisky do obou a sklenici opět uzavřel. Postavil ji na stůl vedle čajové konvice. Rozhodl se, že tato sklenka je jeho poslední.
Howe vzal skleničku do ruky, přičichl si k ní.
„Hm, skotská, již dlouho jsem neměl takovou.“ A obrátil obsah skleničky do sebe.
Sláma udělal totéž, ale do hovoru mu nebylo.
„Dám ji do perutního baru, pane“, řekl rázně.
„Dobrý nápad, Sláma, tak je to správné ...“, zabručel Howe.
Sláma na něm, pozoroval jistý druh uspokojení. Pochopil, že nepříjemnosti jsou u konce.
Howe povstal, Sláma s ním. Podal Slámovi ruku a se slovy „doufám, že se brzy uvidíme, Sláma“ se rozloučil
„Jistě pane“ Sláma odpověděl.
„Počkejte, vy mně nerozumíte. Počítáme s vámi jako s velitelem wingu. To se budeme vídat velice často, Sláma“
Zasalutoval a odešel.
Sláma zůstal jako opařený. Nejdříve přijde bouře a potom taková slova o povýšení. Pomyslel si něco o zpropadeném životě a začal dopisovat rozepsané hlášení.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #8 kdy: Září 17, 2011, 11:33:50 »
      Napadl sníh. Blížily se Vánoce a na vojácích to bylo znát. Úkoly plnili pečlivě, ale chvíle samoty zpravidla trávili sami, častěji než jindy hladili fotografie svých blízkých a milých, které zanechali doma. Neměli o nich žádné zprávy. Čekaly je již několikeré Vánoce daleko od domova.
Slámovi se podařilo Blacka si získat natolik, že pes trávil svůj čas s ním společně. Poslouchal jej, ale pohladit se nechal jenom občas. Jako by oba věděli, že se dali dohromady jenom proto, že jim společný kamarád tolik chyběl. O tomto podivném přátelství se v peruti povídaly skoro legendy.
Sláma nedbal, často psa brával sebou k moři, kde si s ním povídal. Měl dojem, že pes jeho slovům rozumí.
„Jsem nějakej divnej“, pomyslel si občas.
Po návratu z jedné takové procházky na velitele čekal voják britského strážního oddílu. Sláma si již sundal kabát a chystal se očistit psovi tlapy, když se ozvalo zaklepání a voják vstoupil ke Slámovi do kanceláře.
„Co máte?“ otázal se jej velitel.
„U brány stojí nějaký muž a chce hovořit jenom s Vámi, pane“, odvětil voják.
„A víte kdo je to?“, otázal se Sláma.
„Nevím, řekl, že nemá doklady a jenom vy mu můžete pomoc“, pokračoval voják.
Black zpozorněl. Vztyčil uši, aby mu neušlo ani slovo.
„Jak jej mám poznat,“ odtušil Sláma.
„Je to voják?“
„Ne, pane. Je v civilním oděvu a značně ošumtělý“, doplnil ještě voják, ale to se již pes tlačil ke dveřím.
Sláma se začal oblékat. „Tak pojďme!“, zavelel.
Otevřel dveře a pes vyběhl jako první. Před dveřmi způsobně počkal a šel po Slámově boku, který kráčel společně s vojákem. Všichni tři se vydali k závoře. Muži spolu rozmlouvali, pozorovali psa, jak běží před nimi. Došli na dohled brány. Pes zpozorněl a zastavil se. Sláma na něm pozoroval, že je vzrušen. Slechy vztyčeny a nasával pach.
„Co je Blacku, máš stopu?“ otázal se Sláma
 Najednou pes vyrazil, jako když do něj střelí. Letěl s větrem o závod, běžel, jako by chtěl dosáhnout cíle co nejdříve. Marně Sláma na něj volal „k noze,“ marně na něj nadával.
Běžící vlčák nedbal protijedoucích aut, nedbal lidí, kteří mu stáli v cestě a museli zmateně uskakovat. On viděl stát u závory muže v zimníku a chtěl být u něj co nejdříve.
Sláma zpomalil. Voják se na něj tázavě podíval.
„Stalo se něco, pane?“ otázal se Slámy.
„Proč myslíte?“
 „Měl byste identifikovat toho muže a rozhodnout co bude dále, pane“, dodal voják slušně.
„Není třeba, podívejte“ a Sláma ukázal před sebe.
Na zemi se ve sněhu váleli muž a pes a bylo poznat, že se znají velice dobře. Pes štěkal a samou radostí olizoval příchozímu tvář. Ten jej držel za mohutnou srst a neustále se smál.
Sláma zpomalil, téměř zastavil. Chtěl dopřát těm dvěma co nejvíce času. Věděl, že teď již není kam spěchat.
Poručík Jiří Pospíšil se právě vrátil nazpět k peruti.

Sláma

  • RAF
  • Group Captain
  • Příspěvků: 1015
Re: Black – pes a jeho pán.
« Odpověď #9 kdy: Září 17, 2011, 11:37:09 »
-----     The End     -----

-----     Konec povídky     -------



Doslov:
Jak jste jistě poznali, vše dopadlo dobře. Chtěl jsem původně přidat pospecovy příhody po sestřelení, ale přesahovalo by to obvyklý rámec, tudíž, pokud bude zájem, přidám samostatné pokračování. Ale ne hned, Jak vidím, na čtenáře se valí další lavina povídek z per Filipa a dalších autorů, nechám vás od RAF (a pospece  :) ) trochu odpočinout.....
Sláma


2011