Japonské výboje v Asii (1902-1918)poznámka autora: V článku se nebude pojednávat o rusko - japonské válce z let 1904/05

Úvod k Japonsku na přelomu 19. a 20. století:V průběhu období Meidži (1868-1912), za vlády císaře Mucuhita, se Japonsko stalo jednou z největších asijských velmocí vedle Ruska a Británie. Již v druhé polovině 19.století se začalo Japonsko měnit v moderní stát s těžkým průmyslem a dobře vycvičenou armádou. Nejviditelnějším a nejtrvalejším výsledkem reforem z období Meidži se stala centralizace správního systému. Prosazení císařovy vlády bylo nutným a významným krokem směrem k centralizaci. Šógunát byl svržen a opět bylo obnoveno císařství. Císařský trůn byl přestěhován do města Edo, které přejmenoval na Tokio (“východní hlavní město”) a zahájil okamžitě řadu reforem:
-ustanovení parlamentu
-ustanovení nejvyššího soudu
-veřejné poštovní služby
-jednotná měna pro celé území Japonska
-otevření tokijské burzy
-zrušení rozvrstvení společnosti (tzv. kasty)
-rovnoprávnost pohlaví
-zrušeny restrikce proti křesťanstvíSpolečně s novými reformami byli do Japonska povolání odborníci z jiných zemí (Británie, Francie, USA), především z oborů železniční dopravy, těžký průmysl, architektury a konečně i zbrojení.
Diplomatické posilování Japonska na mezinárodní scéně:Japonské vítězství nad čínským loďstvem a armádou v letech 1894/95 měly varovat ostatní velmoci o nových poměrech v Asii. Všechny země, až na Británii, která pochopila, že je lepší mít Japonsko na své straně, se dívaly na dění v této oblasti s obavami z japonských úspěchů.
Možnost spojenectví mezi Japonskem a největší koloniální mocností v oblasti - Velkou Británií - se zdála reálná už od roku 1895, kdy se Británie odmítla připojit k tzv. ,,Trojitému zásahu" proti Japonsku, které vedly státy Francie, Rusko a Německé císařství, země, které usilovaly rovněž o čínské území. Důvodem intervence tří mocností se stala japonská okupace čínského poloostrova Liaodong, severočínské provincie.
Ovšem víceméně skutečnou záminkou k uzavření této smlouvy se stalo společný problém, ohledně boxerského povstání v Číně, kdy čínské tajné skupiny vystupňovaly násilí proti cizím ,,návštěvníkům" a jejich novým praktikám. Před Peking dorazili povstalci v květnu roku 1900. Následovala velmi rozpačitá a váhavá jednání císařovny-vdovy Cch'-si, jež nakonec povolila a umožnila vstup boxerům do města Peking, přičemž zakázala veškeré aktivity zahraničním ,,Mořským ďáblům" , jak nazvala zahraniční cizince. Došlo k obklíčení zahraniční ,,diplomatické" čtvrti a následujícím střetům padl za oběť i německý velvyslanec.
Následovala tvrdá reakce zahraničních velmocí (USA , Velké Británie , Japonsko , Francie , Německé císařství , Rusko , Rakousko-Uhersko a Itálie), které do Číny vyslaly své jednotky k nastolení pořádku. Celkem 49-60 000 mužů expedičních sil. Jejich velitelem byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee a britský admirál loďstva Sir Edward Seymour. Během necelého měsíce bylo povstání potlačeno a 7.září 1901 byl podepsán tzv. závěrečný protokol, v němž se čínská vláda zavázala uhradit reparace v nereálné výši 150 miliónů liber a byla donucena podepsat souhlas s přítomností cizích vojsk v zemi, za účelem ochrany diplomatické čtvrti.
Boxerské povstání bylo potlačeno. Za tuto skutečnost Aliance zaplatila cenou 2 500 mrtvých, čínské ztráty se pohybují přes 20 000 císařských vojáků.
Čínsko-japonská válka v letech 1894-95:Celé tažení se událo na území dnešní Koreje, které v té době ovládala Čína. Ovšem Japonsko, jež si na toto území rovněž dělalo zálusk, využilo vnitřních problémů Číny a rozhodlo se toto území obsadit. Obě země si diplomaticky vyhlásily války 1.srpna 1894, ovšem boje prakticky probíhaly již od 25.července. Japonsko slavilo úspěchy, když se jí podařilo obsadit celou Koreu, plus další čistě čínská území, jako města Pchjongjang, Soul a další více severně. Bez problému byl obsazen Pusan.
Po japonském vítězství v
námořní bitvě u ústí řeky Jalu (1895) postoupila japonská armáda až na území Mandžuska, které bylo již zčásti obsazeno Ruskem, které využilo současné čínské slabosti.
Čínsko-japonská válka byla ukončena tzv. Šimonoseckou mírovou smlouvou. V té byla Čína nucena Japonsku poskytnout několik ústupků, jako např.:
-nájem Liso-tungského poloostrova (včetně přístavu Port Arthur)
-zřeknutí čínských nároků na Koreu
-zaplacení reparací Japonsku v hodnotě 200 milionů taelů
-otevření některých přímořských přístavů a říčních cest japonským obchodním lodím
Ovšem o část svých zisků bylo Japonsko připraveno zásahem velmocí (Francie, Německa a Ruska). Přístav Port Arthur se tak dostal do ruských rukou a to formou pronájmu. Japonské vítězství příliš mnoho na čínsko-japonských vztazích nezměnilo a ty přetrvaly až do tzv. ,,Druhé čínsko-japonské války" (1937-45).
Shunpanro Hotel v Šimonoseki, kde byla smlouva uzavřena.Anglo-japonská aliance z roku 1902:K této smlouvě se obě strany držely zpětně, obecně i mediální prostředky obou zemí se vyjadřovaly k této skutečnosti s posměchem. Navíc zde nebylo příliš témat ke společné alianci, přesto se zde jich několik našlo. Největší z nich bylo pronikání ruského carského režimu do Číny, které se nelíbilo ani jedné z místních velmocí. Ovšem z pohledu Británie by se v tomto případě měly obě země držet od Ruska zpět, jelikož v Evropě bylo Rusko velkým a neocenitelným spojencem Británie. USA zase byli přístupnější ke ,,přátelskému kompromisu."
Smlouva z roku 1902 - body dohody:Celkově smlouva obsahovala šest článků:
Článek 1 - Vysoké smluvní strany, které společně uznávají nezávislost Číny a Koreje, prohlašují za zcela neovlivnitelné agresivní tendence
Článek 2 - Prohlášení o neutralitě, pokud jeden signatář se zapojí do války na základě článku 1.
Článek 3 - Příslib podpory, pokud se jeden signatář zapojí do války s více než jednou zemí
Článek 4 - Signatáři se zavazují nevstupovat do samostatné smlouvy (dohody) na úkor této aliance
Článek 5 - Signatáři slibují komunikovat mezi sebou otevřeně a plně, když některé ze zájmů této smlouvy, jsou v ohrožení.
Článek 6 - Smlouvy zůstávají v platnosti po dobu 5ti let s výpovědní lhůtou na jeden rok, pokud bude podáno oznámení ke konci roku čtvrtého.
Články 2 a 3 byly nejzásadnější ohledně společné obrany a vedení války. Smlouva rovněž potvrzovala japonské nároky v Koreji, aniž by zavazovalo Británii zasáhnout v případě rusko-japonského konfliktu, naopak Japonsko není povinno hájit britské zájmy v Indii. Ačkoliv byla smlouva psána jasně, všechny strany si ji vyložili po svém. Británie v ní viděla mírné varování Ruskému carskému dvoru, zatímco Japonsko to povzbudilo k dalším krokům v této oblasti.
Signatář - Osoba se tímto způsobem hlásí k textu, který je většinou uveden výše (odtud název podpis), dává najevo svůj souhlas s ním, nebo jeho autorství a nazývá se signatář (tímto termínem se obvykle označují osoby, které (se) podepsaly (pod) významný dokument; osoby, které podepsaly dopis nebo nevýznamný dokument se obvykle takto neoznačují)Pár čísel a faktů k anglo-japonské smlouvě:-aliance byla vyhlášena 30.ledna 1902
-oficiální vyhlášení aliance proběhlo 12.února 1902
-do konce února tuto smlouvu následně odmítla Francie, Rusko a Německo
-jako protiváhu této smlouvě podepsala Francie a Rusko 16.března 1902 spojenecký pakt
-tuto smlouvu rovněž ,,jako zcela nevhodnou" odmítla následně Čína a Spojené státy americké
-navzdory své smlouvě s Ruskem, odmítla Francie během japonsko-ruské války v letech 1904-05, vstoupit do války na straně Ruska (jednalo by se o válečný akt rovněž s Británií, do nějž se Francie nechtěla zaplést)
Ustanovení aliance o ,,Vzájemné obraně" zapletlo Japonsko do událostí první světové války. Japonsko napadlo a po krátkodobém obléhání obsadilo pronajatý přístav
Tsing-Tao v Číně, od které mělo tento přístav Císařské Německo pronajato.
Prodloužení aliance v letech 1905 a 1911Aliance byla ve svém rozsahu obnovena a rozšířena celkově dvakrát, roku 1905 a 1911. Částečně to bylo podníceno i britskou podezřívavostí o skutečných japonských záměrech v jihovýchodní Asii. Japonsko skrytě podporovalo nacionalistické skupiny v jihovýchodní Asii, přičemž největší podporu získali indičtí nacionalisté, vedení
Rash Behari Rosem, indickým revolučním vůdcem v boji proti Britům a autora řady spiknutí. Přestože Britové několikrát požadovali po Japonsku jeho vydání, nikdy se tak nestalo. Roku 1923 se dokonce stal japonským občanem.
V květnu 1905 Britové opětovně spoléhali na podporu Japonska ohledně britských nároků na Indii, zatímco Japonsko na oplátku počítalo s britským projevem souhlasu ohledně japonské expanze do Koreje. V listopadu 1905 byla Korea vyhlášena jako japonský protektorát a roku 1910 definitivně aknetována. Při dalším prodloužením smlouvy roku 1911 získalo Japonsko v tomto prostoru autonomii ohledně jednání a zásahů.
Karikatura z roku 1905 poté, co byla britsko-japonská smlouva prodloužena