Autor Téma: Franz Nopcsa (R-U)  (Přečteno 2669 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Franz Nopcsa (R-U)
« kdy: Duben 22, 2011, 01:35:19 »


Baron Franz Nopcsa von Felsö-Szilvás

"Důvod, proč jsem zastřelil svého dlouholetého přítele a sekretáře, pana Bajezida Elmase Dodu ve spánku, je ten, že jsem jej nechtěl nechat nemocného, v bídě a bez peněze".

Život Franze Nopsy by se dal bez větších rozpaků označit jako velice zvláštní. Šlechtic, průkopník paleontologie, znalec Albánie, důstojník rakousko-uherské armády, kandidát na albánský trůn, dobrodruh, špion a gay. Tento podivný dobrodruh se narodil 3.května roku 1877 na rodném sídle Szacsal nedaleko města Hateg v divoké Transylvánii, do rodiny zámožných maďarských aristokratů. V té době byla Transylvánie součástí Rakousko-Uherska a právě s touto říší byl Nopcsa spjat co celý život. Pro mladého šlechtice se stal zlomovým okamžikem rok 1895, kdy jeho sestra Ilona objevila na rodinném pozemku několik zkamenělých dinosařích kostí. Nopcsa tyto kosti představil profesoru vídeňské univerzity Eduardu Suessovi. Přes počáteční zájem byl Nopcsa odmítnut a nebyla mu přislíbena žádná vědecká pomoc. Mladý baron se tedy rozhodl jednat bez cizí pomoci. Po analýze fosílií došel k závěr, že se jedná o nový druh hadrosaura. Své zjištění prezentoval na vídeňské Akademii věd roku 1899. Leč nepředbíhejme.
Nejprve studoval na vídeňské akademii Maria-Theresianum a později na vídeňské univerzitě. Naučil se plyně mluvit i psát v několika jazycích, v těchto jazycích dokonce psal i své vědecké studie. Dokázal velice rychle nasávat nejrůznější vědomosti a již ve dvaceti dvou letech poprvé přednášel na akademické půdě. Zanedlouho, roku 1904, získal doktorát a v následujících letech se pustil do zkoumání takzvaných trpasličích dinosaurů z období svrchní křídy ve své domovině. Během několika let se stal tak úspěšným vědcem, že je dodnes považován za jednoho z průkopníků paleontologie. David Weishampel dokonce tvrdí, že více než paleontologem byl paleobiologem (věda o životních projevech dávno vyhynulých tvorů). Jako první vědec se dokonce zabýval doměnkou, že se někteří dinosaři starali o svá mláďata a vykazovali prvky společenského chování. Nopcsa se také velice zajimal o způsob námluv a páření dinosaurů. Roku 1929 dokonce navrhl, že lebeční hřebeny některých hadrosaurů byly druhotnými pohlavními znaky. Později se sice prokázalo, že zmíněnými lebečními hřebeny se spíše rozlišovaly jednotlivé druhy hadrosaurů, ale i tak byla Nopcsova myšlenka velice důležitá. Během života také popsal několik nových druhů dinosaurů. Také jako první člověk tvrdil že ptáci jsou potomci malých, nelétavých dinosaurů. Největší práci si dal se studií pancéřovaných dinosaurů, pro které navrhnul roku 1928 název Thyreophoridae. Jeho práce tehdy sice nezískala podporu odborné veřejnosti, ale studie v roce 1970 prokázala, že jeho závěry byly správné. Během svého života sepsal více než 180 vědeckých pojednáních. Věčina se týkala paleontologie, ale nevyhýbal se ani tématům jako archeologie, geologie, etnologie a geografie. Baronův vnější projev byl ale poněkud netradiční. Často chodíval zahalen v dlouhém, černém, sametovém plášti, který sahal až na zem. Každým coulem působil vždy elegantně a exoticky. Při jednání s druhými lidmy se choval temperamentně, arogantně až popudlivě. Dobré jméno jeho teoriím také nedělala skutečnost, že si nedělal pražádnou starost se skrýváním své homosexusality. Mnoho vědců a odborné veřejnosti se jednoduše domnívalo že je zkrátka příliš volnomyšlenkářský a jeho revoluční vize jednoduše zametali pod stůl. Díky své nekonformní povaze byly tak jeho teorie přehlíženy a uznány byly až několik desítek let po jeho smrti.

Baron Franz Nopcsa se ale nezajimal jen oživot dávných titánů. Jeho mysl zaměstnávala i geologická stavba západobalkánských pohoří a etnologie balkánských obyvatel. Největší vášní a zárověň celoživotní láskou se mu však stala Albánie. Nikdo nemá tušení, co vedlo mladého šlechtice k zájmu o toto podivné okno do minulosti, jakým tehdejší Albánie nepochybně byla. Je ale zajimavé, že ve stejné době se Vilém Habsburský (syn Štěpána Habs.) velice zajimal o ukrajinské Huculy žijící na zapadlé části východního Haliče. Podobně jako Nopcsa se i Vilém rozhodl spojit svůj život s budoucností těchto zaostalých národů. Tento Habsburk nosil pod svou uniformou ukrajinskou, vyšívanou košili a nechal se přejmenovat na Vasyl Vyšyvanyj. Dodejme jen krátce že Vilém byl Ukrajinci okouzlen především z antropologického hlediska (kroji, písněmi, příběhy a kroji) což se příliš neslučovalo s jeho politickými ambicemi, stát se podobně jako Franz Nopcsa králem svého vyvoleného lidu, tedy v tomto případě Ukrajinců. Myslím že nemusím dodávat, že po počátečním úspěchu a velké šanci stát se králem Uhrajiny (kdy centrální mocnosti okupovaly celou Ukrajinu) jeho sen narazil na nelibost místní německé správy zosobněné hetmanem Skoropadským a divokým poválečným zmatkem stělesněným třba anarchistou Nestorem Machnem. I tak se ale Vilém silně zasadil o ukrajinskou věc i několik desítek let po konci první války, kdy byl v úzkém kontaktu s ukrajinským exilem. Vraťme se ale zpět k baronu von Felsö-Szilvás.

Baron jako král Albánie

Franz Nopcsa se stal jedním z prvních cizinců, kterým bylo umožněno procestovat a prostudovat tuto drsnou, hornatou krajinu s vesměs neporušenou přírodou, ve které se život po dlouhá staletí nezměnil. Dokonce se dostal i do izolovaných hornatých oblastí na severu Albánie. Postupně se etabloval jako nejuznávanější albanolog své doby. Mezi léty 1907-1932 publikoval celkem 46 prací týkajících se právě Albánie. Najdeme zde studie o lingvistice, dějinách, folklóru, etnologii nebo zvykovém právu. Spolu s tisíci stran rukopisů, se právě tyto spisy staly základem albanologické sbírky v Albánské národní knihovně. Jeho zájem o Albánii se ale neomezoval jen o pouhé studim místního života. Velice aktivně se také zajimal o místní politickou situaci, kde dokonce hodlal aspirovat na ty nejvysší pozice! Již od prvních chvil se stýkal s místními nacionalisty a bojovníky proti tehdejší Turecké okupaci. Při mnoha příležitostech dokonce nabádal k ozbrojenému odporu proti útisku. Rozhodně netrpěl pocitem méněcennosti, neboť měl o sobě značně vysoké mínění (jak jsem popisoval výše). Byl si dobře vědom svých jazykových a akademických kvalit. Jelikož byla Albánie brzy opuštěna tureckými jednotkami a hrozilo že bude rozdělena mezi sousední státy, setkali se přední představitelé Albánie v přístavu Vlore, kde byla 28.listopadu vyhlášena svobodná Albánie a zřízena prozatimní vláda. 29.července byl nový stát oficiálně uznán. Nový stát se stal dědičným knížectvím pod dohledem všech šesti mocností. Bezpečnost v Albánii měla na starost holandská policie. Roku 1913 se začalo jednat o tom, kdo by se měl stát novým vládcem autonomní Albánie. V zahraničí a diplomatické korespondenci byl uváděn titul Suverénní kníže, ale v Albánii byl označovaný jako mbret (neboli král). Celý titul pak zněl: "Z milosti velmocí a vůle lidu Albánský kníže".


Nopcsa v oblečen jako albánský bojovník

Nopcsa se rozhodl jednat. Před rakouskými úřady se sice krátce přetvařoval, ale při mezinárodní konferenci v Terstu navrhl za kandidáta sám sebe. Ještě pozoruhodnější je, že se skutečně začal rýsovat jako jeden z hlavních uchazečů! Připomeňme že mezi jeho konkurenty byli: italský markýz Giovanni Kastriota Skanderberg d´Auletta nebo španělský šlechtic Don Juan de Alandro Kastrioti y Perez de Velasco, černohorský král Nikola. Nopsovi velice hrála do karet jeho vynikající znalost místního jazyka i různých dialektů, politického vývoje, styky s významnými osobnostmi, obdivuhodnou cečtelost v oblasti albánské literatury a mnoho dalších. Asi nikoho nepřekvapí že se ambiciózní maďarský baron neštítil ani neopodstatněných pomluv a diskreditace svých potencionálních konkurentů. Pro většinu z nich měl hanlivé výrazy jako "retardovaný", "naivní" nebo "zcela neschopný". Dle záznamů z jeho korespondence měl nevalné mínění i o národním hrdinovi a budoucím představiteli státu Ismajlovi Kemal Bej Vlora (1844-1919). Nopcsova korespondence také poodhalila jeho nevšední plán pro případ že se stane Albánským králem. Jeho záměrem bylo oženit se s bohatou americkou vdovou, nebo dcerou milionáře. Předpokládal totiž, že málokterá bohatá panička odolá možnosti stát se skutečnou královnou, byť pouze v chudé zemi. Příliv amerických financí pak měl jednak pojistit jeho místo na trůnu a také zlepšit tíživé životní podmínky místních obyvatel. Jeho přesné záměry však jdou jen velice těžce interpretovat. Historikové se tak stále přo o to, za by Nopcsovo zvolení albánským králem znamenalo pro chudou zemi výrazný obrat k lepšímu, nebo ne. Jiné jeho dopisy ale ukazují, že jeho odhad politické situace v zemi nebyl příliš reálný. I nadále se můžeme touto problematikou zaobírat, leč historie šla jiným směrem.

Nejvysší rakouské velení, které bylo pověřeno v dané věci rozhodnout, upřednostnilo (možná si připoměli předchozí lži z úst maďarského barona) na albánský trůn prince Wilhelma Fridricha zu Wied (1876-1945), jehož matkou byla nizozemská princezna a jeho vzdálený příbuzný byl císař Vilém II., rozhodujícím faktorem pro něj bylo to, že byl protestant a tedy přijatelný pro všechny. Ironií osudu musel tento loutkový král, již po 200 dnech vlády, uprchnout ze země a zachránit si tak holý život. Nominální vládu si však udržel až do 31.ledna 1925, kdy byla oficiálně vyhlášena albánská republika (Republika Shqiptare). Převrat a revoluce však vyústila pouze ve zrušení monarchie a vytvoření republiky čímž Albánii nijak nepomohly. Vůdčí albánskou postavou převratu i celé Albánie už od roku 1922 byl Ahmet Zogu. Po převratu a vyhlášení republiky byl právě on zvolen prezidentem na období sedmi let. Zogu udržoval dobré vztahy s italským fašistickým vůdcem Benitem Mussolinim, ale Albánie se tak ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Jugoslávie, která pomohla Zogovi k převzetí moci očekávala velké úzení ústupky, ve skutečnosti dostali jen klášter Svatý Naum. V době albánské republiky byla zavedena cenzura a opozice byla tvrdě potlačována. V roce 1928 se prezident Ahmet Zogu prohlásil králem (Zog I.) a zavedl tvrdou diktaturu.





Baron jako rakouský špión


Nopcsa se ale po svém neúspěchu neztratil. První světovou válku prožil jako důstojník v rakousko-uherské armádě a zároveň jako špion na balkánských hranicích. Zde se skvěle zůročily jeho zkušenosti z Albánie, neboť znal skvěle místní prostředí a plynně hovořil několika jazyky. Při mnoha příležitostech měl namále a často vyvázl životem jen rychlým útěkem, neboť nebyl nikdy dopaden. Připomeňme, že jiný maďarský superagent té doby - Georg Gondos, zemřel právě při plnění jedné z tajných misí na Balkáně! Nopcsa dokonce velel skupině albánských válečných dobrovolníků. Je zajimavé, že i mezi jednotlivými bojovými akcemi dokázal psát hodnotné vědecké práce o pravěkých tvorech. Válka ale pro něj nedopadla dobře. Jelikož se jeho majetky nacházely v Transylvánii, která připadla Rumunsku, přišel tak při konfiskaci o drtivou část financí i statků. Jako záslužné ocenění byl ale roku 1925 zvolen do čela Maďarské geologické společnosti. Zchudlý baron, který nutně potřeboval vylepšit svou finanční situaci, nábídku přijal. Brzy se však ukázalo, že Nopcsovy razantní reformy a horlivost se nemohou zavděčit prakticky nikomu. Pod nátlakem ze všech stran, již roku 1929, složil svou funkci.

 Spolu se svým albánským přítelem a sekretářem, Bajezidem Elmasem Dodou, se vypravil na dobrodružnou poznávací cestu po Itálii. Ku svým dobrodružným cestám používal motocykl, které v těchto časech ještě nebyly příliš rozšířeny. Procestovali celý Apeninský poloostrov, leč pak jim došly peníze na benzín a byli nuceni motocykl prodat. Po návratu domů byl Nopcsa nucen, z finanční nouze, prodat své zkameněliny britskému Přírodovědeckému muzeu v Londýně. Brzy nato upadl do hlaboké deprese. Skon geniálního vědce a dobrodruha byl velmi ponurý a tragický. Z ne zcela jasných příčin se 25.dubna roku 1933 rozhodl svoji životní pouť ukončit. Impulzivní a zároveň geniální baron si však přál o svém osudu rozhodnout sám. Nechtěl však odejít osamocen. Svého přítele Bajezida uspal pomocí uspávacích prášků rozpuštěných v čaji a pak mu pistolí prostřelil hlavu. Chvíli nato ukončil stejným způsobem i svůj život. Nopcsa se nedožil ani 56 let. Zbylo po něm udivující množství nedokončených studií a rukopisů. Baron Franz Nopcsa von Felsö-Szilvás žil v době velkých změn a těmto změnám se dokázal aktivně přizpůsobovat. Není pochyb o tom, že mezi reálnými postavami vědců-dobrodruhů, mohl bez větších potíží překonat i slavnou postavu Indiana Jonese.

Zdroje:
Časopis Živá Historie (5/11)
http://www.albanianhistory.net/texts20_1/AH1913_8.html
http://www.glbtq.com/social-sciences/nopcsa_bf.html
http://www.nexusboard.net/sitemap/6365/albanien-die-deutschfreundlichen-aspekte-t297493/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1nsk%C3%A1_republika_(1925-1928)
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alb%C3%A1nsk%C3%A9_kn%C3%AD%C5%BEectv%C3
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757