Anketa

Myslíte si, že z mých povídek chápete moji životní filozofii?

Ano
1 (16.7%)
Z větší části
1 (16.7%)
Moc ne
4 (66.7%)
Ne
0 (0%)
Absolutně ji nechápu
0 (0%)

Celkem hlasů: 6

Autor Téma: Války anonymů  (Přečteno 3480 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Války anonymů
« kdy: Březen 24, 2011, 06:25:59 »
Název tématu změněn ze Samoty(samostatná povídka) na Války Anonymů (moje připravovaná sbírečka obsahující povídky s podobným laděním)

Zdravím přátelé ve zbrani,
již dlouho píši své kratičké experimentální prózy, ale až nedávno jsem se registroval na panzernet fórum (i když panzernet navštěvuji již několik let) a když jsem zahlédl téma Autorské válečné povídky, byl jsem nadšen, okamžitě jsem se rozhodl prezentovat svoji práci světu.
jak jsem již jednou řekl píši experimentální prózu se spoustou prvků, které obyčejný čtenář nejspíše nepochopí, moje povídky jsou dosti lyrizované a neurčité, obojí je naprostým záměrem.
A tak vám přeji příjemné počtení u této první povídky s názvem Samota
P.S. Budu rád za jakákoli vaše ohlasy! ;)


Povídka 1.
Samota
        Výkřiky i dělostřelecká palba pomalu utichaly a já jsem si začal uvědomovat ,že nás tento útok asi mnoho nepřežilo. Les, sníh, zima, dělostřelba a mrtvá těla, aneb vítejte v mé realitě.
   Zvedl jsem se a zakřičel:,,Je tu někdo naživu." Odpovědi se mi však nedostalo. Opakoval jsem své volání znovu a znovu, odpověd jsem  neočekával, protože dělostřelecká palba přišla naprosto nečekaně a v řídkém lese, v jakém jsme se necházeli,nás stromy příliš nechránily. Teprve jsme se zakopávali, proto nebylo ani kam se schovat. Dopadla na mě beznaděj, vypadalo to že jsem přežil sám. Na velitelství jsem se vrátit nemohl, rozkaz zněl jasně: udržet pozici! A rozkazy jsou přece od toho aby se plnily. Vysílačku jsem neviděl a i kdybych jí našel, neuměl bych s ní zacházet.
   Procházel jsem okolí a hledal  jakýkoliv náznak života, všude však ležela jen bezvládná těla příslušníků našeho praporu. Mezi těly jsem nikoho nepoznával, neboť těla byl nelidsky zohavena šrapnely a kusy těch pár stromů co děla trefila. Potřeboval jsem zbraň, jediné moje myšlenky směřovaly k ní, jelikož zbraň v rukou vojáka znamená život pro něj a smrt pro nepřítele nebo alespoň někdy. Našlapoval jsem na rudý sníh, ale částem lidských těl jsem se snažil vyhýbat, lidskou důstojnost a etiku jsem si ponechal, i když se ji ze mně velitelé snažily vyrvat jakýmkoliv způsobem. Většinu zbraní co jsem našel byla rozbitá nebo jim dokonce chyběly části. Mojí zbraní byl spolehlivý lehký kulomet, ale nyní bych dal cokoliv i za pušku či samopal. Pokračoval jsem v chůzi po jatkách, až jsem konečně spatřil mrtvého vojáka pevně svírajícího samopal. Natáhl jsem pro něj ruku, ale v protisměru vyletěla naprosto nečekaně ruka ,,mrtvého" vojáka. Chytil mě tak pevně, až jsem vyjekl bolestí.
,,Prosím zastřel mě!" řekl prosícně.
,,Přece nezasřelím spolubojovníka!" odpověděl jsem rázně.
,,MUSÍŠ! Mohl bych tu umírat několik dní!" řekl rozpínajíce si přitom kabát z pod kterého vypadly vnitřnosti z jeho roztrženého břicha.
,,Není mi pomoci, vidíš!"
,,Ale je kdybych tu měl obvaz dal bych tě dohromady," zalhal jsem nepříliš přesvědčivě.
,,Nelži nejsi sanita ,nic takového neumíš!" odpověděl slábnoucím hlasem. Měl pravdu, sanita nejsem, nikdy bych nikoho nedokázal ošetřit a tohle opravdu nevypadalo dobře. Z jeho roztrženého břicha my bylo na zvracení, ale toho vojáka mi bylo líto.
,,No tak jak chceš!" snažil jsem se chladnokrevně odpovědět, ale v mé řeči byl slyšet odmítavý postoj k tomuto činu.
Odstoupil jsem tedy dva kroky zpět, zkontrovoval  samopal a namířil na vojáka . Zavřel jsem oči a stiskl  spoušť. Padla rána, pomalu jsem otvíral oči. Voják již nedýchl, byl mrtev.
,,Zabij jsi svého člověka," blesklo mi hlavou
,,Ale udělal jsi správnou věc, zbytečně by se trápil." napadlo mě po chvíli.
   Musel jsem pokračovat dál v cestě, nemohl jsem myslet na jeho smrt, musel jsem myslet teď jen na sebe. Chtěl jsem spatřit jakéhokoliv živého vojáka, spíš jsem ho potřeboval spatřit. Šel jsem dál a dál, až jsem začal našlapovat na bílý sníh, znamenalo to že jsem opustil pozici našeho praporu. Až teď mi to úplně došlo,přežil jsem jen já. Byl jsem zcela vyčerpán, ale nemohl jsem si sednout, či dokonce lehnout na prochladnou zem. Nevnímal jsem ani chlad, ani plynutí času, vnímal jsem jen SAMOTU! Chtěl jsem vidět kohokoliv živého, skočil bych kolem krku i nepříteli, kdybych nějakého viděl. Cesta utíkala rychle, netušil jsem kolik kilometrů jsem ušel, věděl jsem jen že jich bylo dost. Slunce již dosáhlo vrcholu a začalo líně zapadat. Náhle mě jako z čistého nebe udeřilo do očí nepřátelské kulometné postavení stojící mezi  staveními. Do žil se mi vlila nová energie, byl jsem nanejvýš ozrušený.
,,Mám jít blíž nebo mám čekat," trápilo mě v mysli. Sedl jsem si na pařez blízko kraje lesa, ale tak opatrně aby mě případní odstřelovači neviděli. Pozozoroval jsem ten kulomet se zaujetím malého dítěte v zoo, avšak nikde se nic nehýbalo. Začínala mi být zima, velká zima. Slunce se již koulelo do svého lože a já také potřeboval někam složit hlavu. Kulomet dále stál nehybně a v okolí bylo  ticho. Stavení sice vypadala opuštěně, ale zdání mohlo klamat. Zanedlouho mi však trpělivost došla, zvedl jsem své tělo a vyrazil jsem směrem ke stavením. Očekával jsem, že mnou kazdou chvílí proletí kulka od ostřelovače a nebo ke kulometu vyrazí jeho obsluha. Čím jsem se blížil víc a víc, tím mi srdce tlouklo rychleji a rychleji, když jsem se konečně dotknul stěny dřevěného stavení spadla ze mne polovina starostí. S respektem jsem z pravé strany obešel kulomet a pokračoval jsem ke dveřím onoho stavení, do žil se mi začala vlévat další dávka adrenalinu ,která zvyšovala tepovou frekvenci mého srdce. Když jsem se dostal na dosah dveří, položil jsem svoji ruku na chladnou kliku. Stiskl jsem ji, nic se nestalo, dveře byly zamčené. Dovnitř jsem však potřeboval, stmívalo se najednou obrovskou rychlostí. Kopl jsem proto do dveří veškerou mojí zbývající silou. Dveře povolily a s hrozivým rachocením dopadly na podlahu. Stavení vypadalo opuětěny i zevnitř, ale moji pozornost v potemnělé místnosti upoutaly plechovky s cizokrajnými nápisy, které byly vyskládany na stole uprostřed. Měj jsem hlad, obrovský hlad. Doufal jsem tedy že jsou to plechovky s jídlem. Vytáhl jsem z kapsy otvírák a s hladovým úsměvem jsem se blížil ke stolu, poprvé od té osudné dělostřelby jsem byl  štasten. Zabořil jsem otvírak do výčka plechovky a začal jsem ji otevírat. Zvedl jsem pomalu pohled, jelikož mne upoutaly boty ve výšce asi 50 cm nad zemí. K mému zděšení tam nevisely boty, ale voják a byl náš. Úplně mne přešla chuť k jídlu, nepřítel mi popravil spolubojovníka! Nenávist k nim ve mne začala narůstat obrovských rozměrů. Odložil jsem plechovku s otvírákem na stůl a s posledními silami jsem šel toho nebožáka sundat z trámu. Sáhl jsem do kapsy pro útočný nůž a odřízl jsem lano na kterém visel. Tělo spadlo na zem jako kámen, bylo zmrzlé, znamenalo to že tu visel alespoň dva dny. Táhl jsem  ho pryč z chalupy, chystal jsem se ho odvléci do lesa a zítra ho podle možností pohřbít. Byla tma a tak jsem ho táhl velice pomalu, když se mi to kovečně povedlo, sebral jsem na kraji lesa pár klacků a vrátil jsem se do chalupy. Rozdělal jsem si oheň a zalezl  do slamníku. Usínal jsem doufajíce že mne tu nikdo nenajde.
   Když jsem se druhý den ráno probudil, došlo mi že jsem se večer ani nedozvěděl obsah tech plechovek stojících na stole. Vzal jsem do ruky plechovku ,kterou jsem včera začal otevírat a pustil jsem se opět do jejího otvírání, šlo to ztuha! Až konečně po několika minutách snažení jsem byl překvapen uvnitř plechovek bylo opravdu jídlo – Lunchmeat. Ten sice nemusím, ale co se dalo dělat, měl jsem hrozivý hlad. Najedl jsem se tedy do sytosti. Opět na mě začala dopadat samota, chtěl jsem vidět někoho živého, sice jsem ještě včera viděl své spolubojovníky, ale ve válce je to jiné než v míru, každý si kamaráda či spřízněného spolubojovníka váží více, než si to vůbec dovedete představit! Seděl jsem na dřevěné židly a připadal jsem si jako nejosamocenější člověk na světě, stach ze smrti mě opustil už nadobro, život nyní pro mě neměl smyslu. Náhle jsem si vzpoměl na mrtvolu vojáka ležící na kraji lesa, slíbil jsem si že ho pohřbím a to taky udělám. Zvedl jsem se ze židle, vzal samopal ze stolu a višel z domu ven. Lopatu ani krumpáč jsem u sebe neměl, šel jsem tedy do druhého domku a doufal jsem, že tam najdu, to co hledám. Začal jsem kopat do zamčených dřevěných dveří. Dveře byly pevné, držely pod mými kopaci, jako by byly z betonu. Po asi 20 kopancích se s rachotem zřítily do místností. Jen co se prach usadil začal jsem hledat krumpáč a lopatu. V místnosti toho však moc nebylo, ale v rozích byly hromady přikrité vojenskými plachtami, bál jsem se je odhrnout, aby mě nečekal další hrůzný nález jako včera. Náčiní jsem  zoufale potřeboval, a tak zvítězilo odhodlání pohřbít ho. Strhl jsem rychle plachtu a k mému údivu pod ní neležela jedna lopata, ale celá hromada lopat, na tváři mi tento nález vykouzlil úsměv. Takový nález mě povzbudil, strhl jsem další plachtu, pod ní se nalézali  pušky nepřátel, tento nález mě  znepokojil, ty pušky byly uložené ve skladovací poloze. Nevypadalo to na rychlé opuštění, ale na organizovaný ústup s myšlenkou se sem ještě vrátit. Chtěl jsem odsud co nejrychleji vypadnout, ale čest a slib daný tomu mrtvému vojákovi mě vázal k pohřbu. Vzal jsem tedy lopatu a šel k lesu, cestou jsem byl velice nervózní, neustále jsem se rozhlížel na všechny strany. Došel jsem do lesa bez jediné komplikace, začal jsem kopat 3 metry o ležícího kamaráda, země však byla proklatě zmrzlá, šlo to ztuha. Během kopání jsem si 3x odskočil do chalupy najíst se obsahů konzerv. Když byl konečně hrob dostatečně hluboký, bylo již pozdě večer. Ještě jednou jsem prošacoval tělo, v kapse jsem našel pistoli, řekl jsem si, že se bude hodit, poté jsem již vhodil  tělo do hrobu, pronesl jsem krátkou modlitbu a zahrnul ho hlínou. Úkol byl splněn, řekl jsem si.  Zítra odsud odejdu. Zašel jsem proto do chalupy, rozdělal oheň a tvrdě usnul.
   Probuzení bylo nepříjemné, probudil mne totiž zvuk kolopásvoého transportéru. Pomyslel jsem si že to možná budou naši. Zvedl jsem se rychle z postele a rozběhl jsem se k malému okénku, vykoukl jsem ven a s hrůzou jsem zjistil že to naši opravdu nejsou. Na transportéru vlála červená vlajka s tím symbolem, který tak nenávidím. Spěchal jsem rychle ke stolu, popadl jsem samopal a vylezl na trám, kde dříve visel můj kamarád. Nad trámem byl malý prostor sloužící nevím k čemu. Doufal jsem že, si naberou pušky a odejdou, jistotu jsem však neměl. Náhle se kolopásový transportér zastavil a někdo začal  křičet, napadlo mne že našli vykopnuté dveře. Slyšel jsem jen dupání bot a funění vojáků, nic jsem neviděl, myslel jsem si že jsem v bezbečí. Vojáci  vběhly do mého přechodného příbytku a začali ho prohledávat.
,,To je můj konec!" pomyslel jsem si.
Vojáci pode mnou běhali a bylo jen otázkou času, kdy je napadne podívat se nahoru. Vzdávat se nemělo cenu viděl jsem co udělali mému příteli. Dopsal jsem poslední řádky tohoto neobyčejného dobrodružství. Chystal jsem se schovat tento dopis za trám a skoncovat se svým životem kamarádovou pistolí.


Pokud se vám tato povídka líbila, doufám, že si přečtete i další, které mají podobné téma jako povídka Samota, doufám že již v pondělí dopíši další povídku, kterou přidám sem do tohoto tématu a konečně se z jedné osamocené povídky stane maličká sbírečka kterou jsem příznačně nazval Války anonymů.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Války anonymů
« Odpověď #1 kdy: Březen 29, 2011, 08:23:51 »
Opět vás zdravím,
dopsal jsem další povídku, která je naprosto jiná než Samota, ale zároveň stejná. Na pochopení je však jednodušší. Hlavním hrdinou bude v této povídce velice zvláštní voják a na rozdíl od Samoty se posuneme mnohem dále do minulosti. Dost řečí, kdo si chce trošičku potrápit hlavu mojí filozofií nechť se pustí do čtení povídky s názvem, který je pro válku velice příznačný a to Bolest.

Povídka 2.
Bolest

   Jsou to již tři roky, co jsem vytáhl společně s mnoha dalšími do války proti rebelům. Zabrali nám jih země a nehodlali se ho jen tak vzdát, natrefily však na špatného nepřítele, náš panovník se jihu země také nehodlal zprostit a tak se rozhořel konflikt, ve kterém já pomáhám našim raněným, jsem ranhojič.
   Byl to krásný pocit když naše nezměrná armáda stála v hlavním městě na náměstí. Vojáci všech druhů-kopiníci,sekerníci,lučištníci,peltasté,prakovníci,my ranhojiči a další se chystali svrhnout vládce separátorů na jihu, každý toužil po bohatsví a slávě, nikdo však netušil co najde doopravdy. Bolest, utrpení, vraždění a v neposlední řadě smrt, to bylo to jediné co jsme našli. Rebelové bojovali zákeřně, snažili se vyhýbat velkým bitvám, raději napadali naše předsunuté oddíly a nebo naopak likvidovali ty co se opozdily. Já sám jsem  s nimi zatím nikdy nepotkal blíže než na několik stovek metrů. Mým úkolem není  bojovat, mám se starat o raněné, což také dělám. Snažím se našim vojákům pomáhat, i když to někdy tak nevypadá, například jsem li nucen amputovat končetinu, jsem v jejich očích ten největší řezník. Vím že je to hrozné, ale musí si uvědomit, že pokud to neudělám, zemřou a když to vykonám budou žít nebo alespoň možná, malá naděje je lepší než žádná.
   Pochodovali jsme vstříc dalšímu krveprolití a mě se v hlavě začali honit myšlenky. Již jsem prošel s naší mocnou armádou velkou část naší země, viděl jsem tolik utrpení a bolesti. Tyto dva pocity vláli nad naší armádou jako dva prapory, vlastně také ještě smrt, ale ta byla někdy spíše vykoupením než trestem. Několikrát jsem dokonce zahlédl  celý oddíl dobrovolně kráčející pro smrt, to však byla spíše vzácnost. Většina vojáků byla odvážná, smrti, utrpení ani bolesti se nebáli, zvláště elitní sekerníci nebo žoldnéři, kteří se přidali cestou. Žoldnéři mě vždy fascinovali, v jedné bitvě jsem pozoroval žoldnéře bojující stylem, který jsem v naší armádě nikdy neviděl. Pevně se sešikovali, sklopili svá obrovská kopí tak, že každá řada opírala svá kopí o ramena řady před sebou, takto stáli na místě a čekali na nepřítele nebo se k němu jako ježek pomalu sunuli. Po bitvě jsem je letmo zahlédl téměř všechny, v bitvě jich padlo minimum. Ale v další bitvě, když jsem je opět zaujatě pozoroval, se mi naskytl hrozivý pohled, zezadu se k nim přiřítila spousta nepřátelských vojáků, neměli žádnou šanci, jejich dlouhá kopí jim byla v boji zblízka k ničemu, snažili se je tedy odhodit, přitom však pouze srazily několik svých druhů. Poté, těch pár co zůstalo stát, tasily krátké meče a snažili se bojovat, nebylo to však k ničemu, jejich mečíky a malé štítečky nemohly vzdorovat bojovým srpům a sekerám heretiků. Všichni padli.
   Z ranhojičského pahorku, vypínajícího se nad bojištěm, jsem též jednou věnoval pozornost jiným neobvyklím vojákům ze vzdálených krajů. Bojovali podobně jako naši peltasté, až na malý rozdíl, poté co jim došly vrhací oštěpy, vytáhli meče a s velkými štíty se vrhli na nepřítele. Několikrát jsem někoho z nich ošetřoval, nikdy však nekřičely bolestí, i když jsem jim prováděl bolestivé zákroky, vydrželi vše. Jejich velitel, mi dokonce i přes mojí snahu, zemřel na lůžku. Ale těsně předtím než odešel na onen svět, poděkoval mi a do ruky mi zavřel krásný zlatý medailonek, poděkoval jsem mu také, poté již jeho duše cestovala k poslednímu soudu.
   Z mých vzpomínek mě náhle vytrhl návrat průzkumného oddílu. Přiklusali na svých rychlích hnědých koních, na nichž byla vidět únava. Zaslech jsem jen zlomek rozovoru, který vedli s velitelem kavalérie pochodujícím vedle našich povozů s ranhojičským náčiní, ale pochopil jsem že nepřítel je velice blízko, ale zatím o nás neví. Kavalérii se rychle rozjela na okraje našeho putujícího zástupu, aby nás chránily, pokud bychom byli napadeni. Zanedlouho přiběhl posel s rozkazy i pro pěchotu, z rozkazu vyplynulo že jsme blízko bitvě, pěchota měla vytvořit dvojřad s kopiníky v předu a sekerníky, šermýři, lučištníky, prakovníky a peltasty za nimi. Naše organizovaná armáda zahájila manévry, aby se postavily přesně do formace, jaké po ní velení chtělo, netrvalo to příliš dlouho a vojáci stáli v přesných řadách, kavalérie stála na bocích tohoto dlouhého hada. Nám přišel také rozkaz, a to abychom zaujali pozice za naší linií v malých rozestupech, učinily jsme tak. Stáli jsme ve skupinkách o dvou ranhojičích společně s 8 snášečemi raněných. Celá naše dlouhá linie hleděla na horizont očekávajíce nepřítele, zatím se nikdo nevynořil, ale mohla to být otázka chvíle, kdy  tam vyběhne nepřátelské jezdectvo. Trvalo to pár hodin a stále nikdo nepřicházel, většina vojáků teď už seděla, ale byla připravena se okamžitě zvednou a postavit opět do řad. Sluneční kotouč se pomalu kutálel k obzoru a začalo se smrákat.
   Nikdo již nečekal že bitva začne dnes, byla již skoro tma a většina oddílů zapálila pochodně, stejně tak my. Z nenadání však několik vojáků začalo křičet, asi bolestí, podíval jsem se na nejbližšího z nich a všiml jsem si že měl ve stehně zabodnutý šíp.
,,Nepřítel!!!!!!!!!" rozeznělo se našimy řadami. Vojáci spořádaně nasoupily a namířily své zbraně směrem odkud létaly šípy a začali se krýt štíty. Nepřítel neměl zapálené pochodně a proto nebyl vidět. Odporní rebelové a jejich záškodnické praktiky!
   Snášeči již ke mě táhli prvního raněného, musel jsem přestat věnovat pozornost bitvě a začít se věnovat jemu, avšak než ho ke mne dotáhli, zemřel. Šíp měl zaražený hluboko ve stehně, asi protnul tepnu a tak rychle vykrvácel, tohle se mi stávalo často. Bylo mi ho líto, byl tak mladý, že by to klidně mohl být můj syn, ale nebyl. Můj syn je zde sice také, ale v elitní jizdní ochrance generála, a tak se do bitev téměř nezapojuje.
   Bitva, i přesto že začala nečekaně, vyvíjela se pro nás dobře, naši jezdci zahnali nepřátelské jízdní lučištníky a hloupá rebelská jízda nalétla přímo do naší první linie tvořené kopímy, ti co přežili, dali se na zběsilý útěk, a tak to má být. Mezitím již ke mě donesli dalšího zraněného, tento žil. Měl také zaražený šíp ve stehně, ale měl štěstí, tepna byla minuta. Rozkázal jsem snášečům položit mi ho na lehátko tvořené kusem látky. Přiklekl jsem k němu a podíval jsem se na ránu.
,,Bolí to?" otázal jsem se.
,,Děláte si legraci? Doufám, že ano!" odpověděl. Mluvil a to bylo dobré znamení.
,,Teď to bude hodně bolet!" varoval jsem ho vkládajíc mu do úst kousek dřeva, aby si neozdrtil bolestí zuby o sebe. Zatáhl jsem zlehounka za šíp, voják se držel statečně, ale bylo vidět že ta bolest musí být nelidská. Vytahoval jsem šíp pomalu ven, šel velice ztuha. Šíp pevně držel v jeho velice svalnatých nohách, byl celkově velice silný, určitě to byl sekerník, to jsou velice tvrdí vojáci. Tahal jsem dál a dál, vojákovi již tekly z bolesti slzy, až konečně jsem dostal ten šíp ven. Podíval jsem se vojákovi do ztrápené tváře a řekl jsem: ,,Hotovo!"
Jeho odpověď byla sice strohá, ale vděčná, řekl jen: ,,Děkuji!"
Nyní jsem musel jeho ránu omýt, namazat mastí a zavázat, to už byla maličkost v porovnání s tím, co si protrpěl, když jsem šíp dostával ven. Po dokončení ošetření jsem přikázla snášečům odnést ho pryč od první linie. Zvláštní je, že při ošetřování raněných vůbec nevnímám vřavu všude kolem. Povstal jsem z pokleku a rozhléd  se kolem, mezitím co jsem ho ošetřoval, zaútočili na naší linii nepřátelští pěšáci, byly to však pouzí vzbouřenci bez dobré výzbroje a výstroje, nemohli konkurovat našim zkušeným a profesionálně vycvičeným vojáků. Sedl jsem si tedy na lehátko a čekal jsem na dalšího raněného, kterého ke mě přitáhnou snášeči. Nemusel jsem čekat dlouho a už ke mě přicházeli dva snášeči a táhli za sebou velice ošklivě zraňěného vojáka, teď mi teprve začala opravdová práce, tohle bude dnešní první raněný z přímého boje. Snášeči se pomalu přibližovali se silně krvácejícím raněným mužem, nebyl to žádný chudinka, ale pořádný svalovec. Když ho přitáhli blíže, poznal jsem na jeho zbroji že patří k elitní jednotce užívající podivné cizí zbraně schopné rozetnout muže vedví, nepamatuji si však jak se nazývali. Snášeči mi ho položili na lehátko a opět vběhly do víru boje pro dalšího nebožáka.
   Sklonil jsem se nad něj a prohlédl jsem si jeho zranění, takto zohaveného vojáka jsem ještě neviděl, chybějíjí kus tváře umožňoval pohled do úst, kde chyběla spousta zubů. Tvář byla celá pokrytá silnou vrstvou krve jeho i nepřátel, pravá ruka byla tak poraněná že jsem se rozhodl k okamžité amputaci, doufal jsem že to půjde snadno, voják dýchal i srdce mu bilo, ale nevnímal. Sáhl jsem po noži a kousku dřeva, který jsem mu vložil mezi zuby. Nůž jsem zabořil  hluboko do paže malý kousek od lokte, z rány se vyrojilo obrovské množství krve, musel jsem postupovat rychle, aby nevykrvácel, řezal jsem svaly, až byla ruka celá odříznutá, vzdorovala už jen kost. Odskočil jsem si tedy ke koši s nástroji, popadnul jsem sekeru na kosti a kvapem jsem se vrátil zpět, kost byla pevná, vydržela asi pět úderů, než praskal. Vzal jsem oddělenou ruku a položil  ji pryč z lehátka. Popadl jsem již dříve připravený kus látky a obvázal jsem s ním celou nehezky vypadající ruku, ale byl jsem si téměř jist že to nepřežije, málokdo přežil tak obrovské zranění. Nyní byla na řadě jeho tvář, položil jsem na část bez tváře malý kousek látky a obmotal jsem ho dlouhým kusem, takže měl téměř celou hlavu obmotanou nevzhledným, zkrvaveným kusem látky. Nevypadal teď vůbec jako člověk, nyní byl spíše bájnou stvůrou s jednou rukou a zahalenou tváří.
   Sedl jsem si vedle tohoto zvláštního tvora a oddychoval jsem. Člověk úplně zapomíná na bitvu, když se snaží zachránit život. Naše linie se drželi dobře, raněných bylo zatím přineseno málo a mrtvých leželo na zemi ještě méně, ale na jiné části naší linie to mohlo vypadat úplně jinak. Rebelský útok již nepokračoval, jen zbylé hloučky, které ještě nevzaly nohy na ramena, bojovaly s našimi vojáky. Teď byl čas převzít iniciativu. Z úst našich důstojníků po obdržení depeše od velitele zazněl známý povzbuzující povel:,,PROTIÚTOK, zadupejte je do země!!!!!"
Na takový rozkaz čekala právě nebojující kavalérie. Jezdci pobídly své koně ke klusu a začali jistě pronásledovat nyní již prchající nepřátelé. Ani pěchota se nedala zneuctít a se zuřivým rykem začali dorážet raněné napřátele ležící na zemi. Nepřátelská pěchota utíkala jak nejrychleji mohla, ale před jezdci nebylo útěku. Nepřítel byl na útěku a neznamenal již žádné ohrožení, naši muži však byli zraňováni a umírali nadále a to kvůli chybám a rozvášněnosti svých spolubojovníků. Sekerníci se někdy oháněli svými velice nebezpečnými zbraněmi jako smyslu zbavení. Jízda jindy omylem pronásledovala žoldnéře, protože vypadali jako by k nám nepatřili. Bylo po bitvě.
    Byla už hluboká noc když se naše zkrvavená a unavená armáda ukládala ke spánku, pár malých hlídek všek muselo hlídat, nebylo jisté zda tohle nebyl jen malý klamný útok, který nám měl dát falešný pocit bezpečí. Byl jsem tak unaven,že my to bylo celkem jedno, lehl jsem si a usnul.
   Ráno jsem byl probuzen hlasitými výkřiky, vylezl jsem ze svého maličkého stanu a naskytl se mi úžasný pohled, celá naše armáda jásala, nechápal jsem však proč. Náhle ke mne z prava přiskočil muž, objal mne a vykřikl:,, Tatínku, je po válce! Nepřátelský vůdce se rozhodl podrobit našemu vládci!" Byl to můj syn, byl jsem štasten, že jsme oba přežily tuto hrůznou epizodu našich životů, nyní nás již jen čekala dlouhá cesta domů, ale ta rozhodně nebude delší než cesta sem a hlavně nebude tak krvavá.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Války anonymů
« Odpověď #2 kdy: Duben 27, 2011, 08:15:31 »
Sedl jsem k počítači, nechal jsem si hlavou procházet volné myšlenky, napadla mne nejdříve smrt a poté válka. Volně jsem sepisoval věty, vzniklé dílko jsem si přečetl a dávalo i smysl, což mne překvapilo.
Pokud jste dobře naladěni na trochu tvrdší filozofii, přečtěte si toto dílko, které není povídkou ale spíše esejí, která však do sbírečky Války anonymů zapadá a doplňuje ji!


Válka
   
        Kulka z pušky 1 mrtvý, kulometná salva 12 mrtvých, tříštivý dělostřelecký granát další 3 mrtvoly, torpédo 800 topících se vojáků, atomová puma 40 000 uškvařených zaživa, válka 10 miliónů padlých. Tolik zničených snů a tolik zničených životů. Fyzické ale i morální mrzačení listva, to je válka, slovo skloňované všemi staletími, někdy oslavované, jindy oplakávané, někdy vítězství, jindy prohra. Svět bez válek je utopie, svět s válkami je utrpení, strach, zkáza, ničení, vraždení, smrt! Válka to nejsou zbraně, to jsou hlavně vojáci a civilisté, tedy lidé, co hůř trpící lidé.  Trpící příroda a trpící matička Země, to je také válka, jestliže žije nad naší planetkou bůh, proč dopouští takové hrůzy, on nežijě, nikdo nerozhoduje o našich osudech, nikdo, jen my sami. Lidé si můžou stěžovat že do války je zavlekl vůdce či jejich pohlavárové, ale kdyby v samém počátku se všichni postavily proti němu a řekli: ,,DOST!“ žádná válka by nenastala. Hnací silou války je však obyčejná závist a ta vládne světu, vládne však proto, že jsou mezi námi rozdíly, kdyby však rozdíly neexistovaly, lidé by si stěžovali, že je všechno stejné, prostě nevíme co chceme. Někdy chce někdo území, někdy otroky, někdy suroviny a někdy jen zbytečnou slávu, za kterou stojí padlý vojín x., vojín y., vojín z. a dalších většinou několik desítek tisíc či dokonce miliónů zkažených liských životů. Matkám přijdou kondolenční dopisy a zbyde jim jen pocit, že svého syna již nikdy neuvidí, protože ho voják z druhé strany brutálně ubil lopatou, či něčím jiným co bylo zrovna po ruce.
   Lékař se snažil zachránit život svému válečnému druhovi, když v tu chíly mu prolétla hlavou nepříjemná věc, ne myšlenka, ne nápad, ne vzpomínka, ale kulka, kterou proti němu vyslal vynález s názvem puška. Nevinní lidé pozorující směšnou věc na padáčích se starají o své záležitosti, dokud se nevypaří a nezbyde po nich nic, maximálně diamantový prsten bohaté dámy okusující pečené kuřátko a odhazující kosti hladovějící chudině. Děti pobíhající po náměstí odhozené a zabité výbuchem letecké pumy, copak ty za něco mohli. Obránci vlasti válející a dusící se v zákopech si naposledy vzpomenou na své milované, těsně před tím než jim chlór zaplavý plíce a už se nikdy nenadechnou.
   Války můžeme rozdělit na útočné a obrané, útočná válka vzniká z ,,nenažranosti“, obraná vzniká z nutnosti bránit své domovy, a snad ona jediná má smysl, aby se však mohla uskutečnit válka obraná na jedné straně, je nutno z druhé strany vést válku útočnou tedy naprosto zbytečnou. Vojáci z opačných stran by se v míru mohli stát kamarády, takto se však musí vraždit navzájem a terorizovat nepřátelský národ.
   Válka je věc hrozná, kterou myslím si, nikdo z nás nechce zažít a tak zamyslete se nad tím jestli opravdu chcete válku podporovat. Války patří k naší historii, a tak jí je nechme, poučme se z chyb předků a nepišme další stránky dějepisu krví.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Války anonymů
« Odpověď #3 kdy: Září 19, 2011, 08:15:57 »
Po delší době jsem si udělal čas na psaní a napsal jsem novou povídku. Bez dlouhých úvodů se začtěte do povídky s názvem Vina.

Povídka 3.
Vina

   Namířil jsem na nic netušícího nepřítele, stiskl spoušť, padla rána a on padl také. Natáhl jsem pušku a prázdná nábojnice s cinkotem dopadla na podlahu kdysi výstavního kostela zničeného touto nesmyslnou válkou, kde se bratři vraždí navzájem. Sedl jsem si na kus rozvalené zdi. Seděl jsem a oddychoval, vzal jsem nůž a udělal další dva zářezy do pažby, asi proto abych  byl po válce za hrdinu. Už od počátku sporu jsem si zářez udělal za každého zabitého nacionalistu. Seděl jsem dál a snažil  jsem se na nic nemyslet, nedařilo se mi to však dokonale, v hlavě se mi honila jedna myšlenka za druhou, a tak jsem byl nucen vstát a jít vraždit znovu.
   Odkráčel jsem pomalu z kostela a opatrně jsem přešel ulici. Proskočil jsem rozbitým oknem do zničeného domu a hledal jsem další výhodné místo. Dům byl dosti pobořený, nevypadal však opuštěně, a tak jsem ho procházel s ještě větší obezřetností. Proběhl jsem bývalým obývacím pokojem a přikrčil jsem se ke zdi na druhé straně, opatrně jsem se plížil ke dveřím, byl za nimi slyšet jakýsi hluk. Vpadl jsem do dveří s puškou v ruce a namířil jsem ji na zdroj hluku. Žena na kterou jsem mířil vyjekla a upustila na zem skleněnou mísu která se roztříštila na tisíc maličkých kousíčků.
,,Prosím odejděte, nechci mít žádné problémy!“  špitla na mě.
Obvykle jsem nebýval zlý, ale najednou ve mě vyskočil jakýsi záchvat hněvu.
,,Ke komu patříte?“ vykřikl jsem na tu ženu.
,,K nikomu a odložte už tu pušku!“  odpověděla ustrašeně.
,,K nikomu? Nelžete!“ začal jsem na ni křičet.
,,Vážně k nikomu! Vemte si odsud co chcete a vypadněte!“  odpověděla žena křikem.
Sílil ve mě pocit, že patří k nacionalistům, ale nechce se přiznat. A tak jsem se znovu rozkřičel.
,,Sakra přece musíte s někým sympatizovat, tak ke komu patříte?“
,,K nikomu a dejte už mi prosím pokoj!“  odpovídala žena se slzami v očích
Náhle začali ve vzuchu hvízdat a na zemi vybuchovat dělostřelecké granáty. Zazmatkoval jsem a chtěl jsem se přikrčit, otočil jsem hlavu směrem ven, abych zjistil zdali dopadají blízko. Lekl jsem se prvního blízkého výbuchu a omylem jsem stiskl spoušť, jelikož jsem zbraň držel u boku, pocítil jsem mohutnou ránu pušky pod žebra, to jak odskočila zpětným rázem. Otočil jsem hlavu zpět k ženě a stalo se přesně to co jsem nechtěl, můj nemířený výstřel ji trefil. Žena seděla opřená o skříňku a z rány na krku jí vytékalo velké množství krve. Z helmy jsem si strhl obvaz přidělaný gumovým páskem, rozbalil jsem ho a urychleně jsem jí ho přitiskl na ránu, krvácení neustávalo a žena bledla a podivně chroptěla. Obvaz byl za chvíly celý promočený krví a já nevěděl co mám dál dělat, držel jsem ho tedy u jejího krku i nadále, ucho jsem přiložil k jejímu hrudníku, srdce už nebylo byla mrtvá. Celý rozklepaný jsem se sesunul na zem a z očí mi začali vytékat obrovské slzy. Vyčítal jsem si celou tuto událost, nemusela se vůbec stát, kdybych jí věřil, že nepatří k nikomu a odešel bych.  Já se však paličatě snažil dopídit, zda podporuje nacionalisty, ale i kdybych to zjistil nezastřelil bych ji. Mojí chybou však teď ta nevinná žena zemřela a já měl na rukou její krev.
   Otřel jsem si slzy a tím jsem si celý obličej ušpinil krví. Vstal jsem a chystal jsem se odejít, stále se mi však ruce i nohy klepali a já se na nich sotva držel, chopil jsem se tedy židle, odsunul jsem ji od stolu a sedl jsem si znpvu. Podíval jsem se na tělo mnou zabité ženy a opět jsem si to celé začal vyčítat. Chtěl jsem zjistit, zda jsem opravdu zabil podporovatelku frankistů a nebo nevinou ženu. Stoupl jsem si a s nechutnou zvědavostí domovního zlodějě jsem začal prohledávat její věci, otvíral jsem vztekle šuplíky a vyhazoval z nich věci, hledal jsem náznak její sympatizace s nepřáteli. V šuplících však byly jen věci denní potřeby, žádný důkaz. Hledal jsem však dál a tak jsem se přesunul od kuchyňské linky k almaře. Otevřel jsem ji a konečně jsem našel alibistický důkaz, který jsem hledal, ve skříni byly naskládané hadry mezi nimiž ležela přeložená červeno černá vlajka s pěti kopími. Oddychl jsem si, alespoň jsem nezabil republikánku. Pocit viny ze mne začal opadat a já se cítil jako podivný hrdina. Vytáhl jsem nůž a do pažby jsem udělal další zářez, tento jsem však vyřízl šikměji něž ostatní, neměl být hrdinský, ba právě naopak, udělal jsem ho proto, abych měl hmatatelný důkaz k celé této děsivé události.
   Konečně jsem byl schopen postavit se na nohy, a tak jsem se chtěl vydat na cestu zpět k našim pozicím. Z almary jsem vytáhl velkou, moly proděravěnou deku a přehodil jsem ji přes nehybné tělo ženy. Pokřižoval jsem se a vykročil jsem směrem ke dveřím, ale vyrušil mne podezřelý zvuk zpoza dveří, které vedly z kuchyně do další místnosti. Otočil jsem se tedy směrem zpět a šel jsem  ke dveřím, stiskl jsem kliku a opatrně otevřel dveře, světlo vniklo do potemělé místnosti a já jsem si všiml, že v postílce leží malá holčička, se šátkem zavázaným přes oči.
,,To jsi ty maminko?“ zeptala se jemným dívčím hláskem.
Nevěděl jsem co odpovědět a tak jsem plácl první co mne napadlo:,,Ne, ne maminka musela odejít, já jsem její kamarád, mám tě vzít sebou, maminka tam už na nás čeká!"
,,Aha a kam půjdeme?“ otázala se dívenka překvapivě klidným tónem. Válka s ní udělal své, připadala mi celkově citově i tělesně otupělá, ale pro mě to nyní bylo dobře.
,,Půjdeme někam kde žádná válka nebude!" zalhal jsem.
,,Strýčku, podejte mi ruku, ať můžeme vyrazit." řekla dívenka a přitom ke mne natahovala svou malinkou ručku. Chytil jsem ji jemně a pomohl jsem  posadit se na postel, nasadil jsem ji na nohy malinké botičky ležící u postele a opatrně jsme začali opouštět dům. Přeběhli jsme ulici zpět do kostela, ze kterého jsem ráno odstřeloval. Pozoroval jsem obezřetně okolí a hledal jsem nějakou naší jednotku, která by mne navedla k nejbližšímu velitelskému postavení naší armády. Nikoho jsem však neviděl, a tak jsem se vydal směrem k našemu velitelství, ze kterého jsem ráno vyšel do akce. Postupovali jsme městem a holčička ani nedutala, byla disciplinovanější než většina našich vojáků. Město bylo silně zničené a tak chůze se slepou holčičkou byla nutně pomalá. Šli jsme širokou ulicí a já začal mít podezření, že se v okolí nachází nepřítel. Potvrdilo se to když kolem mě zasvištila kulka, naštěstí mimo. Chytil jsem holčičku do náručí a utíkal jsem s ní do nejbližšího domu. Padl další výstřel a ten mne nepříjemně minul u pravého  ramene. Nebyli jsme v bezpečí, holčičku jsem položil na zem a lehl jsem si vedle ní.
,,Lež a mlč!“ přikázal jsem holčičče.
,,Jistě strýčku!“ odpověděla holčička jako nejposlusnější z vojáků.
Opatrně jsem vystrčil hlavu a hledal jsem toho kdo po nás střílel. Nikoho jsem však neviděl, vystrčil jsem tedy hlavu ještě o trochu víc, když v tom padla další rána a mne spadla z hlavy helma. Hlavu jsem tedy zandal zpět a odfrkl jsem si, měl jsem obrovské štěstí. Museli jsme čekat a doufat ,že si nás neobejde, leželi jsme dlouhé minuty a nic se nedělo, určitě jen čekal, až znovu vystrčím hlavu a on mi ji ustřelí. Náhle se mi vrátila vzpomínka na matku toho děvčátka a na tu osudnou chvilku. Ještě, že nic nevědělo, jinak by tu vedle mne tak klidně neleželo. Podíval jsem se na ní a pousmál jsem se, holčička i když byla slepá usmála se také. Rozhodl jsem se, že když jsem ji připravil o matku, tak se o ní postarám. Teď jsem nás hlavně musel zachránit, nevěděl jsem však jak, a tak jsem se rozhodl dál čekat. Po další hodině čekání jsem si byl  téměř jist, že na nás nemíří. Chtěl jsem se zvednout, ale vyrušil mne další podezřelý zvuk, něco jako směs dupání a hlasů. Zůstal jsem tedy přikrčený a nenápadně jsem vykukoval skrz rozbitou zeď. Dupání a hlasy se však nepřibližovaly, právě naopak spíše se vzdalovaly, nevěděl jsem zda si mám oddychnout nebo bědovat, jelikož jsem netušil čí vojáci  to byli. Zvedl jsem se tedy, holčičku jsem vzal za ruku a vyšli jsme ven ze zničeného domu. Šli jsme dlouho a klidně, žádný kontakt s nepřítelem, ba co víc ani s živou duší. Potřeboval jsem si odpočinou a ona určitě také, sedli jsme si proto do zničené kavárny a dal jsem jí napít vody. Zanedlouho poté co jsme dopili, uviděl jsem blížící se nákladní vozidlo, postupovali kolem něj naši pěšáci, vzal jsem tedy maličkou vlaječku, nasadil jsem ji na pušku, děvčátko jsem schoval za sebe a zamával jsem na ně. Vojáci jen co uviděli pohyb zalehli, ale když spatřili vlaječku na mé pušce, uklidnili se a pokračovali dále, vyšli jsme tedy z kavárny a blížili jsme se k vozu. Vojáci nás přívitali, vzali holčičku a vysadili ji k řidiči do kabiny, velitel poté zavelel k návratu na základnu a já jsem si byl jist že holčička je nyní v bezpečí.Vina

   Namířil jsem na nic netušícího nepřítele, stiskl spoušť, padla rána a on padl také. Natáhl jsem pušku a prázdná nábojnice s cinkotem dopadla na podlahu kdysi výstavního kostela zničeného touto nesmyslnou válkou, kde se bratři vraždí navzájem. Sedl jsem si na kus rozvalené zdi. Seděl jsem a oddychoval, vzal jsem nůž a udělal další dva zářezy do pažby, asi proto abych  byl po válce za hrdinu. Už od počátku sporu jsem si zářez udělal za každého zabitého nacionalistu. Seděl jsem dál a snažil  jsem se na nic nemyslet, nedařilo se mi to však dokonale, v hlavě se mi honila jedna myšlenka za druhou, a tak jsem byl nucen vstát a jít vraždit znovu.
   Odkráčel jsem pomalu z kostela a opatrně jsem přešel ulici. Proskočil jsem rozbitým oknem do zničeného domu a hledal jsem další výhodné místo. Dům byl dosti pobořený, nevypadal však opuštěně, a tak jsem ho procházel s ještě větší obezřetností. Proběhl jsem bývalým obývacím pokojem a přikrčil jsem se ke zdi na druhé straně, opatrně jsem se plížil ke dveřím, byl za nimi slyšet jakýsi hluk. Vpadl jsem do dveří s puškou v ruce a namířil jsem ji na zdroj hluku. Žena na kterou jsem mířil vyjekla a upustila na zem skleněnou mísu která se roztříštila na tisíc maličkých kousíčků.
,,Prosím odejděte, nechci mít žádné problémy!“  špitla na mě.
Obvykle jsem nebýval zlý, ale najednou ve mě vyskočil jakýsi záchvat hněvu.
,,Ke komu patříte?“ vykřikl jsem na tu ženu.
,,K nikomu a odložte už tu pušku!“  odpověděla ustrašeně.
,,K nikomu? Nelžete!“ začal jsem na ni křičet.
,,Vážně k nikomu! Vemte si odsud co chcete a vypadněte!“  odpověděla žena křikem.
Sílil ve mě pocit, že patří k nacionalistům, ale nechce se přiznat. A tak jsem se znovu rozkřičel.
,,Sakra přece musíte s někým sympatizovat, tak ke komu patříte?“
,,K nikomu a dejte už mi prosím pokoj!“  odpovídala žena se slzami v očích
Náhle začali ve vzuchu hvízdat a na zemi vybuchovat dělostřelecké granáty. Zazmatkoval jsem a chtěl jsem se přikrčit, otočil jsem hlavu směrem ven, abych zjistil zdali dopadají blízko. Lekl jsem se prvního blízkého výbuchu a omylem jsem stiskl spoušť, jelikož jsem zbraň držel u boku, pocítil jsem mohutnou ránu pušky pod žebra, to jak odskočila zpětným rázem. Otočil jsem hlavu zpět k ženě a stalo se přesně to co jsem nechtěl, můj nemířený výstřel ji trefil. Žena seděla opřená o skříňku a z rány na krku jí vytékalo velké množství krve. Z helmy jsem si strhl obvaz přidělaný gumovým páskem, rozbalil jsem ho a urychleně jsem jí ho přitiskl na ránu, krvácení neustávalo a žena bledla a podivně chroptěla. Obvaz byl za chvíly celý promočený krví a já nevěděl co mám dál dělat, držel jsem ho tedy u jejího krku i nadále, ucho jsem přiložil k jejímu hrudníku, srdce už nebylo byla mrtvá. Celý rozklepaný jsem se sesunul na zem a z očí mi začali vytékat obrovské slzy. Vyčítal jsem si celou tuto událost, nemusela se vůbec stát, kdybych jí věřil, že nepatří k nikomu a odešel bych.  Já se však paličatě snažil dopídit, zda podporuje nacionalisty, ale i kdybych to zjistil nezastřelil bych ji. Mojí chybou však teď ta nevinná žena zemřela a já měl na rukou její krev.
   Otřel jsem si slzy a tím jsem si celý obličej ušpinil krví. Vstal jsem a chystal jsem se odejít, stále se mi však ruce i nohy klepali a já se na nich sotva držel, chopil jsem se tedy židle, odsunul jsem ji od stolu a sedl jsem si znpvu. Podíval jsem se na tělo mnou zabité ženy a opět jsem si to celé začal vyčítat. Chtěl jsem zjistit, zda jsem opravdu zabil podporovatelku frankistů a nebo nevinou ženu. Stoupl jsem si a s nechutnou zvědavostí domovního zlodějě jsem začal prohledávat její věci, otvíral jsem vztekle šuplíky a vyhazoval z nich věci, hledal jsem náznak její sympatizace s nepřáteli. V šuplících však byly jen věci denní potřeby, žádný důkaz. Hledal jsem však dál a tak jsem se přesunul od kuchyňské linky k almaře. Otevřel jsem ji a konečně jsem našel alibistický důkaz, který jsem hledal, ve skříni byly naskládané hadry mezi nimiž ležela přeložená červeno černá vlajka s pěti kopími. Oddychl jsem si, alespoň jsem nezabil republikánku. Pocit viny ze mne začal opadat a já se cítil jako podivný hrdina. Vytáhl jsem nůž a do pažby jsem udělal další zářez, tento jsem však vyřízl šikměji něž ostatní, neměl být hrdinský, ba právě naopak, udělal jsem ho proto, abych měl hmatatelný důkaz k celé této děsivé události.
   Konečně jsem byl schopen postavit se na nohy, a tak jsem se chtěl vydat na cestu zpět k našim pozicím. Z almary jsem vytáhl velkou, moly proděravěnou deku a přehodil jsem ji přes nehybné tělo ženy. Pokřižoval jsem se a vykročil jsem směrem ke dveřím, ale vyrušil mne podezřelý zvuk zpoza dveří, které vedly z kuchyně do další místnosti. Otočil jsem se tedy směrem zpět a šel jsem  ke dveřím, stiskl jsem kliku a opatrně otevřel dveře, světlo vniklo do potemělé místnosti a já jsem si všiml, že v postílce leží malá holčička, se šátkem zavázaným přes oči.
,,To jsi ty maminko?“ zeptala se jemným dívčím hláskem.
Nevěděl jsem co odpovědět a tak jsem plácl první co mne napadlo:,,Ne, ne maminka musela odejít, já jsem její kamarád, mám tě vzít sebou, maminka tam už na nás čeká!"
,,Aha a kam půjdeme?“ otázala se dívenka překvapivě klidným tónem. Válka s ní udělal své, připadala mi celkově citově i tělesně otupělá, ale pro mě to nyní bylo dobře.
,,Půjdeme někam kde žádná válka nebude!" zalhal jsem.
,,Strýčku, podejte mi ruku, ať můžeme vyrazit." řekla dívenka a přitom ke mne natahovala svou malinkou ručku. Chytil jsem ji jemně a pomohl jsem  posadit se na postel, nasadil jsem ji na nohy malinké botičky ležící u postele a opatrně jsme začali opouštět dům. Přeběhli jsme ulici zpět do kostela, ze kterého jsem ráno odstřeloval. Pozoroval jsem obezřetně okolí a hledal jsem nějakou naší jednotku, která by mne navedla k nejbližšímu velitelskému postavení naší armády. Nikoho jsem však neviděl, a tak jsem se vydal směrem k našemu velitelství, ze kterého jsem ráno vyšel do akce. Postupovali jsme městem a holčička ani nedutala, byla disciplinovanější než většina našich vojáků. Město bylo silně zničené a tak chůze se slepou holčičkou byla nutně pomalá. Šli jsme širokou ulicí a já začal mít podezření, že se v okolí nachází nepřítel. Potvrdilo se to když kolem mě zasvištila kulka, naštěstí mimo. Chytil jsem holčičku do náručí a utíkal jsem s ní do nejbližšího domu. Padl další výstřel a ten mne nepříjemně minul u pravého  ramene. Nebyli jsme v bezpečí, holčičku jsem položil na zem a lehl jsem si vedle ní.
,,Lež a mlč!“ přikázal jsem holčičče.
,,Jistě strýčku!“ odpověděla holčička jako nejposlusnější z vojáků.
Opatrně jsem vystrčil hlavu a hledal jsem toho kdo po nás střílel. Nikoho jsem však neviděl, vystrčil jsem tedy hlavu ještě o trochu víc, když v tom padla další rána a mne spadla z hlavy helma. Hlavu jsem tedy zandal zpět a odfrkl jsem si, měl jsem obrovské štěstí. Museli jsme čekat a doufat ,že si nás neobejde, leželi jsme dlouhé minuty a nic se nedělo, určitě jen čekal, až znovu vystrčím hlavu a on mi ji ustřelí. Náhle se mi vrátila vzpomínka na matku toho děvčátka a na tu osudnou chvilku. Ještě, že nic nevědělo, jinak by tu vedle mne tak klidně neleželo. Podíval jsem se na ní a pousmál jsem se, holčička i když byla slepá usmála se také. Rozhodl jsem se, že když jsem ji připravil o matku, tak se o ní postarám. Teď jsem nás hlavně musel zachránit, nevěděl jsem však jak, a tak jsem se rozhodl dál čekat. Po další hodině čekání jsem si byl  téměř jist, že na nás nemíří. Chtěl jsem se zvednout, ale vyrušil mne další podezřelý zvuk, něco jako směs dupání a hlasů. Zůstal jsem tedy přikrčený a nenápadně jsem vykukoval skrz rozbitou zeď. Dupání a hlasy se však nepřibližovaly, právě naopak spíše se vzdalovaly, nevěděl jsem zda si mám oddychnout nebo bědovat, jelikož jsem netušil čí vojáci  to byli. Zvedl jsem se tedy, holčičku jsem vzal za ruku a vyšli jsme ven ze zničeného domu. Šli jsme dlouho a klidně, žádný kontakt s nepřítelem, ba co víc ani s živou duší. Potřeboval jsem si odpočinou a ona určitě také, sedli jsme si proto do zničené kavárny a dal jsem jí napít vody. Zanedlouho poté co jsme dopili, uviděl jsem blížící se nákladní vozidlo, postupovali kolem něj naši pěšáci, vzal jsem tedy maličkou vlaječku, nasadil jsem ji na pušku, děvčátko jsem schoval za sebe a zamával jsem na ně. Vojáci jen co uviděli pohyb zalehli, ale když spatřili vlaječku na mé pušce, uklidnili se a pokračovali dále, vyšli jsme tedy z kavárny a blížili jsme se k vozu. Vojáci nás přívitali, vzali holčičku a vysadili ji k řidiči do kabiny, velitel poté zavelel k návratu na základnu a já jsem si byl jist že holčička je nyní v bezpečí.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell

RainBowPolux

  • Wehrmacht
    Stabsgefreiter - desátník
  • Příspěvků: 72
    • Můj nový blog
Re: Války anonymů
« Odpověď #4 kdy: Prosinec 14, 2011, 08:16:03 »
Veselý předvánoční čas všem,
nevím, jestli je tato povídka hodí k vánočním svátkům, ale válka už je taková a tak si přečtěte zvláštní povídku psanou stylem deníkových zápisků a uvidíte, co válečný konflikt udělá s člověkem. Některé momenty této povídky jsou drsné (i tím co nemuselo býti napsáno, ale co si každý domyslí), ale myslím, že proti skutečné válce, je to stále jen čajíček. Prostě co to tady kecám, raději si povídku sami přečtěte. ;D

Povídka 4.
Krutost

       1. Července
   Poprvé jsem se dostal do kontaktu s nepřítelem, viděl jsem, jak moji spolubojovníci odváděli skupinku zajatců do zajateckého tábora, necítil jsem k nim žádnou zlost , vypadali celkem normálně, pro jejich ztrápený výraz se mi jich chtělo až litovat, že by propaganda lhala?

      5. Července
   Kamarádi mi dnes pověděli, že jsem k nepříteli příliš měkký, že bych měl přitvrdit. Nepřipadalo mi nutné být krutý, ale když to tvrdí oni, asi bych se jím tedy měl stát. A tak, když jsem odváděli skupinku zajatců a jeden upadl, praštil jsem do něj vší silou tak, že zaryl svou nemytou hubu do hlíny, když se zvedl vrhnul se na mě, já už naštěstí nestál tak blízko a měl jsem proto čas namířit na něj pušku, měl jsem sto chutí ho zastřelit, ale nemohl jsem, šel bych za to před vojenský soud, tak jsem ho nechal žít.

      14.Července
   Dnes jsme bojovali o naprosto nepodstatnou vesničku, netuším proč nás tam velitelé hnali, zastřelili jsme asi 20 vojáků a ostatní utekli do lesů, když utíkali stříleli jim kamarádi do zad a smáli se u toho, tak jsem se také přidal. Trefil jsem dva. Není přece nic špatného na tom, zabít několik utíkajícíh podlidí. Ve vesnici jsme sebrali co jsme mohli, ukradl jsem si svícen, o němž jsem si myslel, že je zlatý, ale velitel naší čety se smál, když mě s ním viděl, nechápal jsem proč, možná záviděl a nechtěl to dát najevo. Později odpoledne jsem nasedli do transportérů a odjeli pryč, cestou mi kluci konečně řekli, že ten svícen je jen bezcenná tretka, tak jsem ho vyhodil ven. Vrátili jsme se do tábora a ulehli jsem ke spánku.

      22. Července
   Několik předchozích dní se nic nedělo, tak jsem nic nezapisoval. Dnes jsme však byli pověřeni důležitým úkolem, velitelé se dozvěděli že kousek odsud působí malá průzkumná nepřátelská jednotka, která podává přesné informace o našem pohybu. Dlouho už unikala našim vojáků, dnes jsem jim však měli zasadit rozhodující úder. Ráno jsme tedy nasedli do vozů a odjeli jsme neznámo kam, velitel nás seznámil s plánem. Moc mě nepotěšil, měli jsme jít první. Dojeli jsme na planinu a nikde nebylo po živáčkovi ani vidu ani slechu. Bylo mi to divné, ale raději jsem byl zticha. Vystoupili jsme a dále jsem museli pěšky. Velitel dal rozkaz k pomalému a nenápadnému postupu, za několik desítek minut plížení se před námi otevřel pohled na velký polorozbořený statek, stál tam jako nějaká pevnost, ale vypadal bezmocně. Velitel dal rozkaz k zalehnutí, naše početná bojová skupina sebou plácla na zem a dál jsem se plazili, moc se mi to nelíbilo, moje čerstvě vyčištěná uniforma byla celá od bláta. Z ničeho nic padl výstřel. Netušil jsem co se děje, zanedlouho se však ozval známý dlouhý pisklavý zvuk. Velitel začal křičet ať sebou hneme, že už o nás stejně vědí, celá skupina až na jendoho vstala a rozběhli jsme se ke statku. Padl další výstřel a další voják se svalil. Byl tam odstřelovač, jedna naše skupina se však již dostala tak blízko, že je  už neviděl, hodili do okna granát, ten za chvíli vybuchl a skrz okno vypadl ten hajzl. Dopadl na zem, ale stále žil, ležel a kašlal krev. ,,Nechte tu svini chcípnout jak psa, neplýtvejte municí!“ řekl kamarád. Nechali jsme ho tedy na pokoji, když sem kolem něj procházel, kopl jsem mu do obličeje trochu hlíny a odplivl jsem si na něj. Pomalu jsem došli k hlavní budově, nabili jsme a vpadli dovnitř. Nikdo tam nebyl. Začali jsem prohledávat budovu, byla však prázdná. Nelíbilo se mi to. Jeden z našich vojáků sešel po schodech do sklepa, za pár sekund padlo několik výstřelů, které vycházely ze sklepa. Příbližil jsem se proto ke vchodu a nahlédl jsem po schodech dolů, voják tam ležel v tratolišti krve, ty parchanti, zabili ho. Hodili jsme do sklepa kouřový granát a opustili jsme budovu. Vyběhli jsme ven, čekali jsme až vyběhnou oni, po pár sekundách jsme se dočkali, nekladli téměř žádný odpor, tak jsem nemohl střílet, jaká škoda. Dali ruce nad hlavu a vzdali se. Nechtěli jsme brát zajatce, tak jsme ty hajzlíky pověsili na strom stojící vedle statku. Když jsme odjížděli, slunce již zapadalo a osvětlovalo krásně ozdobený stromeček, chtěl jsem si ho uchovat v paměti, doufám že ho někdo vyfotil.

      29. července
   Pár dní se vůbec nic nedělo, seděl jsem a nic nedělal, pak však přišel rozkaz k postupu a my se vydali opět na cestu. Při přestřelce v malé vesnici padl kulometčík z našeho vozu, tak jsem se ochotně ujal kulometu, jelikož jsem ho všah držel poprvé v ruce a nevěděl jsem jak se ovládá, tak jsem při průjezdu další vesnicí omylem pokropil několik žen stojících u studny, všechny zemřeli, neznal jsem je, tak mi do nich nic nebylo a za pár okamžiků jsem se opět smál s kamarády. Zbytek dne proběhl bez obtíží.

      1. října
   Dlouhou dobu se nestalo nic důležitého, jen jsme pokračovali v postupu, obkličovali a zajímali jsme nepřátelské vojáky. Byli jsme nedaleko jejich hlavního města a hodlali jsem zasadit rozhodující úder.

      15. listopadu
   Neměl jsem teď vůbec čas zaznamenat něco do deníku, až dnes jsem si po několika týdnech povedlo najít trochu času. Byli jsme teď pod silným tlakem, to s čím jsme bojovali nyní, se nedalo s předchozím nepříelem vůbec srovnat, jejich tanky nás drtili svými pásy, pěšáci na nás palí ze zbrusu nových samopalů a z nebe začíná padat sníh a rakety, už mám toho pískavého zvuku plné zuby, jak bych byl rád, kdybych do téhle války nešel a zůstal doma, snad když se vzdám nebudou se ke mně chovat jako my k nim. Proč se chci vzdát? Doslechl jsem se, že na jejich náměstí probíhá přehlídka elitních bojovníků a jen co skončí, tak ti ostřílení hoši vyrazí na nás.

* * *
   ,,Okamžitě se vrať!“
   …......
   ,,Vrať se nebo tě sejmu ty bastarde debilní!“
   ….......
   ,,Jak chceš! Wilhelme sejmi toho zmrda!“
   ,,Já nemužů!“
   ,,Okamžitě to udělej nebo sejmu i tebe!“
   ,,Ne já to neudělám!“
   Padly tři výstřeli z pistole, voják se v zákopu sesunul, poručík mu sebral pušku, namířil na utíkajícího a vystřelil, trefil se do nohy. Voják padl na kolena a chvíli tak setrval, asi odříkával modlitbu. Padl další výstřel, kulka se zarila hluboko do zad. Otřel si krev z uniformy, podíval se na krvavou ruku a padl, jeho válkou zvrásněná tvář dopadla tvrdě na namrzlou zem.
"Ovládáme hmotu, protože ovládáme vědomí. ..." O´Brien, román 1984, George Orwell