Jednoroční dobrovolníciEinjährig FreiwilligerAneb něco o fenoménu zvaném jednoročák - ajnjérigrZákladním rozlišovacím znakem jednoročního dobrovolníka byla 1cm široká páska našitá nad horním okrajem manžety obou rukávů blůzy. Barva vyložení odpovídala vojenské části, u které nastoupili službu:
žluto-černo-žlutá u k.u.k. Herru. a k.k. Landwehru
žluto-červeno-žlutá u k.u. Honvedu
Nejprve ale něco k vyčerpávajícímu popisu hodností:
Jednoroční dobrovolníci zařazení do školy pro důstojníky v záloze byli po dvou měsících jmenováni do hodnosti titulárního svobodníka (Titular-Gefreiter) a po ukončení teoretické výuky do hodnosti titulárního desátníka (Titular-Korporal). Po složení důstojnické zkoušky byli jmenováni do hodnosti Reservekadettaspirant (hodnostní odznaky šikovatele – stále s rukávovým označením). Po absolvování povinné praxe u vojsk byli povýšeni do hodnosti Reservekadett a odpovídalo-li tomu jejich hodnocení k 1. lednu následujícího roku povýšeni do hodnosti Fänrich. Po třech letech v této hodnosti s úspěšným absolvováním všech předepsaných cvičení mohli být jmenováni záložním poručíkem (Leutnant in der Reserve). V roce 1915 došlo k reorganizaci a zjednodušení jednotlivých hodností.
Kadettaspirant-Feldwebel (od feldwebla se odlišuje oní kolečkem vpravo)
Před válečnou mobilizací platila v Rakousku-Uhersku všeobecná branná povinnost. Vojáci u běžných útvarů měli (od roku 1912) základní vojenskou službu dlouhou dva roky, u speciálních druhů zbraní tři, u námořnictva čtyři.
Tehdejší masa vojáků nikdy nepovýšila z hodnosti pěšáka (vojína), jejich jediným úkolem bylo položit život za císaře a k tomu žádnou hodnost nepotřebovali, naopak museli poslouchat a nemít zbytečné sebevědomí. Pro běžného vojáka byla nejvysší možnou hodností hodnost kaprála (desátník). Ta nám může dnes připadatpoměrně nízkou, ovšem opak je pravdou. Voják v hodnosti kaprála požíval určitého respektu u mužstva, konal v rotě černou práci za důstojníky. Důstojníci vymysleli útok, kaprálové do toho útoku pěšáky vedli. Byrokracií nasycené armáda tak absolutně nedovolovala překonat tento strop.
Podobné omezení platila i v letectvu. Na začátku války musel být v letou vždy přítomný důstojník – na pozici pozorovatele. Zmíněné nařízení kupříkladu komplikovalo život i druhému nejlepšímu stíhači monarchie Juliusi Arigimu (rodák z Děčína zaznamenal 32 sestřelů).
"Dne 22. srpna 1916 přišlo hlášení, že šest italských Farmanů útočí na přístav Durazzo a Arigi se dobrovolně hlásil, že sestavu nepřítele napadne. Byl však odmítnut s odůvodněním, že není k dispozici volný důstojník, který by letěl s ním jako pozorovatel a velitel letounu zároveň. Když se italské bombardéry přiblížily, bez rozkazu odstartoval v posádce s poddůstojníkem Johannem Lasim a odvážně zaútočil proti formaci nepřítele. Během půl hodiny se Arigimu podařilo neuvěřitelné. Tři Farmany nouzově přistály a dva se zřítily do ústí řeky Skumbi. Všechny sestřely byly neprodleně hlášeny do Vídně na velitelství letectva, odkud se především zajímali, proč se akce nezúčastnil žádný důstojník... "
Na tomto příkladu můžete krásně vidět, jak komplikované bylo snažit se jít proti konvencím. Obzvláště svazujícím se tedy ukázalo, že skutečným důstojníkem se mohl stát pouze středoškolák (viz níže) popřípadě šlechtic.
Zvláštní skupinu tvořili takzvaní jednoroční dobrovolníci – o tuto službu mohli požádat absolventi středních škol, učitelé a některé další skupiny. Jeden Rakušan o ní napsal:
"Vojenská povinnost je nepřímá daň, za kterou je "dobrovolník" odměněn za ztracený čas kouzlem uniformy, mečem na levém boku a nakonec hvězdou poručíka. Když jsem večer přišel domů, vyměnil jsem uniformu za občanský oblek a těšil jsem se, že nemusím zdravit oficíry... Ale ten jeden rok mi přinesl tolik nových dojmů a zážitků, tolik přátel a především – koně, že to bylo dokonce zábavné. Kdo sloužil ve staré armádě, naučil se milovat ji. Na celém světě nebylo humánnější armády než ta císařská."
Po čtyřech týdnech výcviku v kasárnách v Brück an der Leitha se pisatel stal kaprálem. Cvičení byla pro záložní důstojníky příjemnou změnou, tařka vítanou dovolenou, na které se seznamovali s novými částmi země, příjemnými provinčními městečky, malebnými vesničkami a místními dámami.
V době války se ale žilo novým rekrutům zcela odlišně:
V půl páté ráno mají vojáci budíček, ve čtvrt na šest vybíhají do terénu. V rumburských kopcích je honí v plné polní až do jedné odpoledne, po krátkém oddychu pak znovu od půl třetí až do půl sedmé. Běhají do kopců, znovu a znovu, den za dnem. Noci se skládají z nočních poplachů. Za večeři a snídani platí jednoročáci čtyři zlaté měsíčně, nemají chleba, chybí jim maso, docházejí peníze. Jednoroční dobrovolník František Maxa píše o výcviku takto:
"Bude-li to tak dále, raději se necháme přeložiti k marškumpanii. Běháme po těch vrchách a skrz lesy, že se pak nemůžeme ani hnout. Všichni již mají té execírky dost. Všechno musí oddřít jednoročáci a zas jen jednoročáci."
Je také třeba připomenout, že tato služba nezanikla ani po Velké válce. Za první republiky se nazývali aspiranti a po druhé válce absolventi – získávali tak hodnost důstojníka v záloze.
Zdroje:
Časopis Tajemství české minulosti – Vojákem Velké války
http://www.rejka.com/vincenc/vincenc3.htmlhttp://www.pamatnik.valka.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=24%3Adopisy-frantika-maxy-z-vojny-zajeti-a-legii-1896-http://www.serak.cz/Svejk/nap2_ce.html
Ilustrační obrázek – nižší důstojníci
Různí důstojníci během obléhání Přemyšle
