Italské střední tanky - pokračování - 2. část4. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M13/40
Nedostatky středního tanku Carro Armato M11/39 přetrvávaly už od testů prototypu, z toho důvodu byl koncem roku 1937 schválen projekt jeho modernizace. Projektu se ujal generál Caracciola di Feroleto, který jej téměř za dva roky (říjen 1939) dovedl k postavení prototypového vozidla společností Ansaldo. Následovaly náročné testy ukončené v březnu roku 1940, kdy bylo italskou armádou vozidlo přijato do výzbroje, s označením M13/40. Nový tank se od předchozího typu M11/39 odlišoval především rozložením výzbroje.

Prototyp tanku Carro Armato M13/40.
Korba tanku byla rozšířena o 102 mm, pancéřování od předchozího vozidla navýšeno, tloušťka se pohybovala od 9 mm do 42 mm (některé zdroje uvádí maximálně 40 mm). Čelo korby se již neskládalo z několika částí spojených šrouby, ale pouze jedné tvarované. Výroba silnějších pancéřových desek nebyla tak kvalitní a pancíř měl tendenci po zásahu granátem prasknout. Vyšší hmotnost tanku si také vynutila výměnu tažných háků na čele a zádi korby, jednoduché za dvojité. Věž tanku uložená ve středu korby se podepsala na zvětšení bojového prostoru posunutím přední stěny. V mohutnější věži se nacházeli dva muži posádky, na pravé straně velitel, který zastával funkci střelce a na levé straně nabíječ. Velitel k palbě z kanonu používal teleskopický zaměřovač. Střecha věže byla opatřena průlezem s dvojdílným poklopem. V korbě to byl řidič, jehož stanoviště bylo na její levé straně a střelec po jeho pravici, který měl na starost dvojici kulometů Breda a radiostanici.
Tank M13/40 měl hlavní zbraň, kterou byl poloautomatický kanon Ansaldo 47 L/32 Modello 37 ráže 47 mm, uloženou v plně otočné věži. Náměr kanonu byl v rozsahu -10° do +20°, rychlost palby se pohybovala 20 až 35 výstřelů za minutu. Při palebných testech byla zjištěna úsťová rychlost střely 630 m/s a protitankový granát měl probít pancéřovou desku s tloušťkou 50 mm na vzdálenost 400 m. Počet vezené munice pro kanon byl 104 náboje, přičemž 30 nábojů mělo své místo ve věži. Ve věži se nacházel spřažený kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm se 120 náboji. Kanon se uváděl k výstřelu ručně nebo prostřednictvím nožního pedálu.
Pohyb věže byl hydraulický, náměr hlavně kanonu se měnil ručně. Průlez řidiče se nacházel na levé straně, byl delší a průzor byl nahrazen kruhovou střílnou, shodná střílna byla také na pravé straně, přičemž na zadní stěně bojového prostoru byly tyto střílny dvě. Jak už bylo uvedeno v horní čelní desce byl nainstalován výstupek s kulovou lafetou pro dvojici kulometů Breda Modello 38 ráže 8 mm se zásobou munice 2592 kusů. Lafetou se dalo pohybovat v úhlu 15° na každou ze stran. Posádka převážela ve vozidle další kulomet, Breda Modello 37 ráže 8 mm, který se dal upevnit do držáku ve stropu věže k použití proti nízko létajícím cílům, počet nábojů byl 120 kusů.

< Doplnění tanku M13/40 municí a materiálem.
> Bližší pohled na tank M13/40.
Dalším vylepšením oproti předchozímu vozidlu (M11/39) byly možnosti pozorování, ve stropu věže se nacházely dva periskopy a po stranách průzory, u prototypu byl také průzor v zadní desce věže, sériové tanky jej však neměly. Přes tyto průzory bylo možné střílet z osobních zbraní, jejich velkým nedostatkem byla absence krytů, čímž se zvyšovalo riziko proniknutí střel či střepin do bojového prostoru. Co se v porovnání s předchůdcem M11/39 nezměnilo byl motor, převodovka a palivový systém. Motor se nacházel v zadní části korby, pohyb byl přenášen k převodovce umístěné v přední části korby pomocí hnacího hřídele.
Pouze podvozek dostál změny se zvýšením hmotnosti na 14 tun, jenž byla instalace silnějších tlumičů a vyztužení kolébek(vozíků). Hnací kolo mělo 17 zubů, napínací kolo s menším průměrem bylo posunuto i s napínacím mechanismem směrem dozadu. Tato úprava se podepsala na prodloužení pásu, tedy 84 článků, šíře pásu byla 260 mm. Podvozek se skládal ze čtyř vozíků (kolébky), každý s dvěma pojezdovými koly, pohyb vozíky tlumily listová půleliptická pera. Tank byl vybaven elektrickým systém, který napájel dvě přední světla, umístěné po stranách korby a jedním na zadní desce. Řidičovo stanoviště osvětlovaly dvě žárovky (přístrojovou desku) a stejný počet se nacházel v bojovém oddíle. V bojových situacích posádka využívala k pozorování dva perikopy ve věži (1x zvětš.), střelec z kulometů měl zaměřovač uložený mezi kulomety (1x zvětš.), velitelův zaměřovač byl na pravé straně věže, monokulár (1,25x zvětš.).
U sériových tanků byl oproti prototypu použit jiný držák protiletadlového kulometu.

< Tanky M13/40 ze třetí výrobní série, ještě před pouštní úpravou.
> Tank Ansaldo-Fiat M13/40 při běžné údržbě.
První sériová vozidla byly zkompletována v červenci roku 1940 a tempo produkce se zvyšovalo, při plném nasazení společnosti Asaldo-Fossati vyjíždělo z výrobních linek mezi 60 až 70 tanky měsíčně. Toho roku, tedy od července do prosince 1940 bylo celkově vyrobeno na 235 tanků M13/40 a za rok od zahájení sériové výroby, do července 1941 vykázala společnost 710 jmenovaných vozidel (v roce 1941 to bylo 475 tanků). Ještě v roce 1940 byly s těmito vozidly vyzbrojeny tři nově zformované tankové prapory, které po naplnění plného stavu byly přesunuty do Libye. Ale o jejich bojovém nasazení nemohla být řeč, neboť za prvé, tanky neměly tropickou úpravu a musely být přizpůsobeny a za druhé, posádky nebyly řádně vycvičeny. Tankisté prošli jen několikadenním výcvikem (maximálně 25 hodin), řidiči ve vozidlech měli ujeto pouze dvě hodiny jízdy a velitelé na tom byli podobně. Pokud bychom porovnali tento tank s jeho předchůdcem (M11/39), byť se shodným pohonem, manévrování bylo hodnoceno jako lepší. Ještě výše byla hodnocena jeho výzbroj, při použití kvalitnějších teleskopických mířidel se mohl pustit do křížku s britskými křižníkovými (Crusader) a pěchotními (Valentine) tanky. Když však protivník nasadil střední tanky M3 Lee/Grant a M4 Sherman, kanon tanku M13/40 na ně nestačil. Největším problémem posádek bylo ne zrovna silné pancéřování tanku, řešení bylo standardní (jako u všech armád), navěsit na tank co se dalo, tj pytle s pískem nebo články pásu. Navíc z důvodu nedostatečného zásobování (italská armáda tím byla známa) posádky ve a na vozidlech přepravovala nezbytnou výstroj, vodu, munici, palivo a náhradní díly, což neúměrně zvyšovalo hmotnost. To se odráženo v přehřívání motoru, poruchách, také omezovalo přístup k motoru a kardanu. Posádky si také stěžovaly na velmi stísněný vnitřní prostor a nízkou spolehlivost v bojových podmínkách. Po zásahu průbojnou střelou tank často začal hořet.
Pomoci odtížit vozidlo vedlo ke snížení vezené munice pro kanon ze 70 na 53 nábojů, také demontáž hydraulického zařízení otáčení věže, což zvětšilo bojový oddíl, pohon zůstal pouze ruční. Poslední sériové tanky dostaly motory tanku M14/41, který byl výkonnější a objemnější výbava nebyla problém, na stroje byly instalovány protiprachové kryty čela věže a tropické vzduchové filtry. Nedostatkem byla slabá ventilace a jedoucí posádky to řešily otevřením všech možných průlezů. Plusem byly dobré podmínky pro práci posádky a bezpečné palivo, které velmi snížilo nebezpečí požáru po zásahu.

< Nakládání tanku M13/40 podvalník, Italové měli velký nedostatek těchto speciálních vozidel na převoz tanků.
> Velitel tanku a nabíječ vozidla M13/40 při vzácné chvíli, odpočinku.
Další problém, který řešila italská armáda, bylo rádiové spojení vozidel. Testy byly uskutečněny v roce 1940, kdy se rozhodovalo mezi německými a italskými radiostanicemi. Nakonec byla dána přednost italskému systému Marelli, který doporučil použití radiostanic RF2 CA na úrovni pluku a radiostanic RF1 CA na úrovni praporu. Výrobce ale nesplnil včas zakázku a nová vozidla M 13/40 prvních výrobních sérií vyjížděla bez nich. A tak se stalo, že s tanků vyslaných do Afriky měla radiostanici RF1 CA (je možné i Telefunken) pouze tři velitelská vozidla, velitel 3. praporu a velitelé dvou rot. Několik radiostanic obdržely také velitelské tanky 4., 5. a 6. praporu. Situace se rapidně zlepšila až po příjezdu německého Afrikakorpsu, všechny tanky vyrobené v této době již měly radiostanice, stroji byl následně vyzbrojen 7. tankový prapor. Začátkem roku 1942 uznalo italské velení slabou palebnou sílu tanků M13/40 a začalo tankové prapory doplňovat těžkými stíhači tanků Semovente 75/18. Každá rota tankového praporu měla dostat jeden tento stroj.
Závěrem nedostatky tanku M13/40 : vznětový motor dával větší dojezd, ale byl nespolehlivý. Dále shodný motor používal i předchůdce (M 11/39), ale ten byl lehčí, což u tanku M13/40 snižovalo jeho rychlost a zvyšovalo měrný tlak.
Podvozek byl dostatečně spolehlivý, ale to nijak nepomohlo, v rychlosti o málo převyšoval pěchotní tank Matilda.
Výzbroj mohla stačit tak v letech 1940 až 1941, ale později se už nemohla rovnat německým či spojeneckým tankům.
Nýtovaná korba vozidla byla v nevýhodě, protože se mohla část po zásahu utrhnout či uvolnit, většina v té době vyráběných tanků byla již svařované konstrukce.
Dva členové posádky ve věži snižovali bojovou účinnost (velitel byl hodně vytížen), většina tanků měla třímístné věže. Velká část tanků neměla radiostanice.
Technická data tanku M13/40 :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 14 t
> rozměry : délka 4915 mm, šířka 2280 mm, výška 2370 mm, světlost 410 mm
> výzbroj : kanon Ansaldo 47/32 Modello 37 ráže 47 mm (104 nábojů), ve věži jeden kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm (120 nábojů), v korbě dva kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2808 nábojů)
> pohon : vznětový řadový osmiválec chlazený kapalinou Fiat SPA 8T TM40 o výkonu 93,2 kW (125 HP)
> obsah nádrží : 180 l (145 +35)
> rychlost : max. silnice 30 km/h, terén až 15 km/h
> dojezd : silnice 200 km, terén asi 10 hodin jízdy
> překážky : příkop až 2,20 m, kolmá stěna 0,80 m, sklon svahu -10° až +20°, brod 1,0 m
> pancéřování : korba : horní čelo 30 mm/12°, dolní čelo 30°/oblé, dolní bok 25/0°, horní bok 25/9°, záď 25/25°, přední strop 15/8°, zadní strop 14/90°, věž : čelo 40/15°, štít kanonu 37/oblý, boky a záď 25/22°, strop 14/85° (jiný zdroj uvádí čelo věže 42 mm)5. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M14/41
Opuštěný tank M14/41 na severoafrickém bojišti.
Nevalné zkušenosti z bojové činnosti tanků M13/40, převážně stížnosti na jejich rychlost vedla k modernizaci jmenovaných tanků. Verze označená jako M14/41 byl vlastně tank M13/40 s výkonnějším motorem a určitými změnami. Vývoj tanku byl ukončen v červenci 1941, vozidlo poháněl vznětový motore Fiat SPA 15T V-8 o výkonu 108,1 kW (145 HP).
Změny odlišující M14/41 od předchozího tanku M13/40 :
> jiné kryty ventilačních otvorů nad chladičem (od 492. stroje).
> shrnovač nečistot nacházející se u hnacích kol.
> krátké blatníky (od 50. sériového stroje).
> demontáž spřaženého kulometu ve věži.
> snížena zásoba vezené munice, pro kanon na 87 kusů, pro kulomety v korbě na 2664 kusů.
> snížen počet náhradních pojezdových kol ze dvou na jedno (od 500. stroje).
> montáž kompasů typu Putin, pro navigaci v poušti.
Sériový tank M14/41
Stroje dostaly také účinnější olejové filtry a modernější převodovku. Byl proveden pokus o zvýšení dojezdu, celkovým navýšením vezeného paliva a to instalací vnitřních a venkovních držáků na 20-ti litrové kanystry. Konstruktéři se snažili snížit celkovou hmotnost tanku, ale změny ji zastavily na hranici 14,5 tuny, výkonnější motor pak dával stroji maximální rychlost do 32 km/h. Z výrobních linek společnosti Ansaldo sjelo v roce 1941 na 376 tanků, v dalším roce (1942) byla produkce shodná, celkově bylo vyrobeno 752 vozidel verze M14/41. Sériovými tanky byly vyzbrojeny tankové prapory (13., 14., 15., 16. a 17.) nacházející se na africkém kontinentu, přesněji v Libyi, které se později účastnily šarvátky u El Alameinu a bojových akcí o Tunisko. Část tanků M14/41 dostal také 18. tankový prapor dislokovaný na Sardinii, ale asi v polovině roku 1944 byl zrušen, a 15. tankový prapor byl začátkem roku 1943 reorganizován složením dvou tankových rot a jedné roty samohybných děl.

Kořistní tanky, převážně typ M14/41.
První sériový kus M14/41 byl vyroben jako velitelský tank Centro Radio s rozšířenou spojovací technikou.
Byly prováděny pokusy s různou výzbrojí tanku, u jednoho kusu byl nainstalován kulomet ráže 13,2 mm nahrazující oba kulomety v korbě, původní kanon ráže 37 mm nahradil kanon L/40 ráže 47 mm z tanku M15/42.
6. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M15/42 
Německý kořistní tank PzKpfw M15/42 738 (i) z Pz.Abt.zbV12, 15. října 1944.
Důvody další modernizace italské tankové výzbroje byl nedostatek motorové nafty a velký skluz v zahájení sériové výroby těžkého tanku P40. Ve skutečnosti šlo hmotnostně o tank střední (u jiných armád), ale u Italů splňoval hmotnostní tabulku pro kategorii těžkých tanků. Z prvního důvodu byla do nových vozidel, označených jako M15/42 instalována zážehová pohonná jednotka, přesněji nová varianta osmiválcového řadového zážehového motoru SPA 15 TB s výkonem 141,6 kW (190 HP). Nový tank 15/42 se od předchozího typu M14/41 lišil delší korbou o 100 mm, prodloužení si vyžádala změna motoru. Montáž korby se nezměnila, na kostru byly šroubovány a nýtovány pancéřové desky, ale podle požadavků velení armády byly použity silnější desky v rozmezí 14 až 42 mm. Celkově na tanku nejsilnější pancéřová deska se nachází na čele věže, a to s tloušťkou 45 mm. Stanoviště posádky je shodné s předchozím tankem M14/41, tedy řidič v přední části nalevo a na pravé straně střelec z kulometů, který měl na starosti radiostanici. Ve středu korby byla uložena věž, vyzbrojená kanonem Ansaldo L/40 ráže 47 mm a znovu instalovaným spřaženým kulometem Breda Modello 38 ráže 8 mm. Střela vypálená z kanonu měla úsťovou rychlost 829 m/s, a uvádí se, že byla schopna prorazit kolmou pancéřovou desku o tloušťce 42 mm na vzdálenost 1000 metrů. Posádka převážela 111 nábojů do kanonu a 2640 nábojů do kulometu. Podvozek byl svým složením shodný s tankem M14/41, změna se dotkla tlumičů, které nahradily novější typ a zavěšení napínacího kola. Pásy díky prodloužením korby dostaly další dva články. Změnou motoru se navýšila spotřeba paliva, což se odrazilo v instalaci obsahově větších palivových nádrží, hlavní na 367 a rezervní na 40 litrů. Průlez (dveře) pro řidiče byl instalován na pravou stranu a levé straně korby se objevily držáky pro dodatečnou výstroj. Vzhled korby změnily opět dlouhé blatníky a uložení rezervních pojezdových kol. Část tanků vyjížděla z výroby pouze s jedním rezervním pojezdovým kolem, druhé nahradilo zařízení k vytváření dýmové clony. Závěr sériové výroby poznamenaly další změny, v pancéřování, výzbroji i konstrukci (například nová hnací kola).

Sériový tank M15/42
Sériová výroba tanků M15/42 probíhala v letech 1942 a 1943 s produkcí pouze 82 kusů (jiný zdroj uvádí výrobu ve společnosti Ansaldo do roku 1944 s produkcí až 219 tanků). Zde se také uvádí, že počet 82 tanků převzala italská armáda a rozdělila je do pěti praporů 132. obrněné divize Ariete. I když italská armáda převzala nové tanky již začátkem (leden) roku 1943, do bojové činnosti avšak nasazeny nebyly. Na nízkém počtu vyrobených tanků se podepsala přednostní výroba samohybných děl na stejném podvozku. Sériovou výrobu v roce 1943 již kontrolovala německá armáda a vyzbrojovala s nimi vlastní jednotky, nasazené v Itálii a Balkáně. Tanky M15/42 byly použity italskými jednotkami při snaze zabránit Němcům obsadit hlavní město, Řím.

< Převrácený tank M15/42 od 2. roty 202. Panzer Abteilung, Nagykanizsa, Maďarsko, březen 1945.
> Složiště kořistní techniky na okraji Budapešti. Nachází se zde maďarský Turan I, Turan II a Zrinyi SPG, německý PzKpfw III a PzKpfw IV, Bison a Hummel SPG. Nechybí italský tank M15/42 z 22. SS Freiwilligen Kavallerie divize Marie Terezie a britský Matilda II, únor 1945.
Technická data tanku M15/42 :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 15,5 t
> rozměry : délka 5040 mm, šířka 2230 mm, výška 2390 mm.
> výzbroj : kanon Ansaldo L/40 ráže 47 mm (111 nábojů), 4 kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2520 nábojů)
> pohon : zážehový osmiválec SPA 15 TB M42 o výkonu 143 kW (192 k)
> maximální rychlost : silnice 40 km/h
> dojezd : silnice 220 km
> překážky : příkop 2,10 m, brod 1,00 m, stoupavost 60%, kolmá stěna 0,80 m
> pancéřování : od 14 do 45 mm
Prototyp protiletadlového tanku na konstrukci tanku M15/42
Italští konstruktéři testovali na podvozcích tanků různé druhy výzbroje. V roce 1943 byl postaven prototyp protiletadlového tanku. Původní věž na korbě nahradila částečně pancéřovaná věžička se čtveřicí kanonů Scotti ráže 20 mm. Kapitulace Itálie zastavila další testy a vozidlo zůstalo ve stádiu prototypu.
Pokračování ve 3. části