Autor Téma: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)  (Přečteno 15378 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« kdy: Únor 11, 2011, 06:22:26 »
Italské střední tanky Carro Armato typové řady M
Používá se také označení Ansaldo-Fiat M11/39, -13/40, -14/41, -15/42
(Carro Armato -  obrněný vůz)



Italský střední tank typu M15/42

1. PŘEDMLUVA – PŘEDCHŮDCI ITALSKÝCH TANKŮ
Podzim roku 1917, situace na italsko-rakouské frontě nevypadá pro italskou armádu příznivě. Jednotky rakousko-uherské armády se tlačí na jih a italské velení armády se začíná zajímat o novou zbraň která se objevila na bojišti 1. světové války, a tou jsou tanky. Po zvážení bylo rozhodnuto, že pro italskou Královskou armádu (Regio Esercito) budou tanky nakoupeny ve Francii, která má prvenství ve vývoji této zbraně. Zakázka zahrnovala dvacet vozidel typu Schneider a stovku již prověřených tanků Renault FT17. Dodávka avšak nebyla vykryta ani z 10 procent, neboť italská armáda do července 1918 převzala pouze jeden tank Schneider a tři stroje Renault FT17. Vozidla byla základem vzniku zkušební školní jednotky označené jako „Zvláštní oddíl samohybných útočných vozů” (Reparto speciale di marcia carri ď assalto), která sloužila k výcviku tankových posádek téměř do konce roku 1923. Tanky Renault FT17 byly označeny jako lehké a Itálie se rozhodla je vyrábět v licenci, ve společnosti Fiat. Velkorysí plán počítal s výrobou až do května 1919 a za tu dobu se mělo zkompletovat na 1400 těchto obrněných vozidel. Příměří v listopadu 1918 a následný konec války zastavit počet vyrobených strojů na čísle sto. Ve shodném roce (1918) byl podle vlastních návrhů postaven prototyp těžkého tanku s označením Fiat 2000, ale konec války zapříčinil, že k sériové výrobě nedošlo. V roce 1920 rozjela firma Fiat produkci vlastní varianty tanku FT17, se zjednodušeným podvozkem, změny byly v zavěšení a menšími články pásu. Do korby byl vsazen výkonnější motor o výkonu 37,28 kW (50 HP), který dával vozidlu rychlost 24 km/h. Armáda začala tanky přebírat v roce 1921, což se odrazilo v jeho označení, Fiat 3000 M 21. Není známo, co zastavilo výrobu na 100 strojích, zda-li požadavek armády nebo slabá výzbroj, kterou tvořily pouze dva kulomety ráže 6,5 mm. Dne 1. října 1927 byl těmito tanky vyzbrojen nově zformovaný tankový pluk, disponující 50 vozidly. Tankům byla později (začátkem 30. let) upravena výzbroj výměnou za účinnější kulomety Breda ráže 8 mm. Na žádost italského velení společnost Fiat, počínaje rokem 1930, sestavila dalších 50 tanků Fiat 3000 M21, ale s tím rozdílem, že byly již osazeny kanonem ráže 37 mm.

   
< Vozidlo Fiat 3000 Modello 21
> Italský tančík L3/33


< Italský tančík, zde ještě pod označením CV 33
> Italský střední tank typu M13/40

Italská armáda nenakupovala pouze ve Francii, v roce 1929 byly takto získány čtyři tančíky Carden Loyd Mk VI z Velké Británie. Licenční výrobu těchto vozidel si vzala na starost společnost Vickers-Terni (pozn. od roku 1953 společnost OTO Melara), a do roka (v průběhu roku 1930) bylo zkompletováno 21 strojů označených CV 29 (Carro Veloce - rychlý vůz, 1929). Ve shodném roce vyvinula konstrukční kancelář společnosti Fiat-Ansaldo vlastní tančík s označením CV 33 (Carro Veloce, 1933) nebo později L3/33. Tančík nesl výzbroj v podobě jednoho kulometu Fiat-Revelli M14 ráže 6,5 mm. Jmenovaný stroj byl modifikován o dva roky později a převzal označení L3/33-35 (Leggero - lehký, 3 t, vzor 1933, modifikován v roce 1935). Celkem od roku 1933 vyjelo z výrobních hal společnosti asi 2000 strojů a oba tančíky byly nasazovány do bojových akcí. Tedy v letech 1935 až 1939 v Habeši (Etiopie), později ve španělské občanské válce (1936 - 1939) a nakonec v průběhu roku 1939 v Albánii. V koloniálních střetech tančíky obstály, ale ve Španělsku bylo nasazení těchto vozidel naprostým fiaskem. Protivník, který nasadil sovětská vozidla T-26 a BT-5 s kanony ráže 45 mm, dokázal, že v moderní válce pro tento typ techniky již není místo. Po této zkušenosti usoudilo velení italské armády, že je nutné získat silnější techniku s výkonnější výzbrojí.

2. STŘEDNÍ TANKY V ITALSKÉ ARMÁDĚ

 
Italský střední tank typu M13/40

Označení středního tanku v italské armádě se odlišoval od jiných armád, Italové označovali střední tanky vozidla v rozmezí 5 tun až do hmotnosti 15 tun. později, v roce byly za střední tanky považovány stroje od hmotnosti 8 tun. V převážné většině armád i tato hmotnost (8 t) určovala kategorii lehkých tanků. Konstrukční kanceláře zatím nezahálely a pomalu vznikly dva prototypy tanků.

  Vlevo je testovací tank M11/39, vpravo prototyp Carro Armato 32.

Jako první si představíme prototyp vozidla L 6 vyzbrojený kanonem Vickers-Terni 37 mm L/21. Jmenovaný stroj prošel v roce 1935 testy, ale sériová vozidla dostala jako hlavní výzbroj pouze kanon Breda ráže 20 mm. Tank byl do italské armády zařazen jako standardní průzkumné vozidlo.
Druhým vozidlem byl projekt průlomového tanku (carro di rottura) s názvem Carro Armato 32 (pozn. Carro Armato - obrněný vůz). Číslo 32 označovalo rok výroby prototypu, stroj byl také označován jako Modello 32, a byl brán jako zkušební vozidlo, ze kterého se mělo vycházet pro vývoj modernější konstrukce. Pohotovostní hmotnost stroje byla 8 tun, při testech pak bojová váha vzrostla na 11,5 tuny, stroj avšak svojí konstrukcí připomínal víc samohybné dělo než klasický tank. Tomu napovídala hlavní výzbroj, kterou byla houfnice ráže 45 mm uchycena v kulové lafetě na čelní desce korby. Jiný zdroj uvádí, že testovaný prototyp byl vyzbrojen pouze kanonem ráže 37 mm, který se nápadně podobal kanonu tanku FT17. V prototypu byly pravděpodobně testovány různé typy výzbroje, kterou podle možnosti doplňovaly kulomety tři až čtyři kulomety Fiat 14 ráže 6,5 mm. Jeden se nacházel vedle hlavní zbraně, další dva pak na bočních průlezech, kde byly umístěny do kulových lafet (čtvrtý byl pokusně instalován na stropě korby). Prototypový stroj poháněl řadový zážehový motor Fiat 643 o výkonu 55,9 kW (75 HP), který dával vozidlu po zpevněném povrchu rychlost do 22 km/h. Z podvozku se dalo vytušit, že se na něm podepsal britský lehký tank Vickers 6-ton, jelikož po stranách korby byly na nápravách uchyceny dva páry vozíků a v každém vozíku byla tři dvojitá pojezdová kola zavěšená na vahadlech a odpružená pérovými tlumiči. Hnací kola se nacházela vpředu, napínací pak vzadu a horní větev pásu byla podepřena třemi kladkami. Podvozek měl být při bojové činnosti chráněn pancéřovými deskami, ale to by se odrazilo na značném nárůstu hmotnosti, přičemž tloušťka pancíře vozidla zajišťovala ochranu pouze před střepinami a palbou z ručních zbraní.

Technická data Carro Armato 32 :
> posádka : 3 muži
> hmotnost : bojová 11,5 t (prázdná 8 t)
> rozměry : délka 4973 mm, šířka 1814 mm, výška 1957 mm
> pohon : řadový zážehový motor Fiat 643 o výkonu 55,9 kW (75 HP)
> rychlost : silnice 22 km/h
> výzbroj : houfnice ráže 45 mm nebo kanon ráže 37 mm, tři až čtyři kulomety Fiat 14 ráže 6,5 mm
> překážky : příkop 2,0 m, kolmá stěna 0,75 m, brod až 1,0 m


3. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M11/39



V roce 1935 bylo sestrojeno prototypové vozidlo 8T, silně připomínající konstrukci stroje Vickers, s hlavní kanónovou výzbrojí ráže 37 mm vestavěnou na pravé straně korby. Další pomocná výzbroj, konkrétně dva kulomety ráže 8 mm, byla umístěna v plně otočné věžičce. Podvozek vycházel z předcházejícího vozidla Carro Armato 32, s dalšími nezbytnými úpravami. V každé kolébce byl pár vnitřních kol zavěšen na nápravě, jedno vnější kolo pak na vahadle. Horní větev pásu podpíraly tři nosné kladky. Pojezdová kola a nosné kladky měly nasazeny gumové obruče (bandáže). Testovaný stroj postrádal blatníky, i tak tank splňoval všechny základní požadavky italské armády. Tím bylo možné rozběhnout sériovou výrobu, pouze byly předneseny jisté změny v konstrukci.
Druhý prototyp 8T byl zkompletován v průběhu roku 1937, vzorový stroj pro zahájení sériové výroby byl zpočátku označen M11(8T), po standardizaci (rok 1938) převzal konečné označení jako M11/39. Změna označení byla oficiálně schválena během návštěvy Mussoliniho v Janově, kdy také bylo pro potřeby reorganizované italské armády objednáno 100 těchto sériových vozidel.
Instalací zbraní vozidlo připomínalo americký tank M3 Lee, jenže M3 byl vyzbrojen kanonem ráže 75 mm. Rozložení zbraní bylo zdůvodněno obavou z následků zpětného rázu či montáží mohutnější věže., přičemž umístěním hlavní zbraně do věže musel být přítomen nabíječ.

Sériový tank se od prototypu odlišoval změnou v zadní části korby s jinými kryty motorového prostoru. Tak jak u ostatních tanků, korba byla rozdělena na bojový a motorový oddíl, s protipožární přepážkou mezi nimi. Protože tank měl hnací kola vpředu, procházela bojovým prostorem hřídel od motoru dopředu k převodovce a bočním rozvodovkám. Řidič měl stanoviště v čele korby na levé straně, a při přesunu používal otvor v horní čelní desce. Na bojišti řidič sklopil pancéřový kryt opatřený štěrbinou vyplněnou pancéřovým sklem, které bylo vyměnitelné. Mimo to měl nad hlavou i pozorovací periskop a k opuštění vozidla používal průlez na levé straně korby. Korba vozidla byla smontována tak, že se na kostru pancéřové desky připevňovaly šrouby a nýty. Pancéřování korby bylo následující, čelní kolmé desky měly tloušťku 30 mm, šikmé pak 14 mm, kolmé boční a zadní také 14 mm. Strop a dno korby byly nejslabší, pouhých 8 mm, což mělo za následek velké ztráty mezi posádkami tanků při nájezdu na minu. 


< Prototyp tanku M11/39
> Testování tanku M11/39

Na pravé straně korby se nacházel lafetovaný kanon Vickers-Terni L/40 ráže 37 mm, s odměrem 15-ti stupňů na každou stranu, náměr zbraně byl +/- 12°. V pohybu kanonu do stran pomáhal hydraulický posilovač. Zacílení kanonu se provádělo přes teleskopické mířidla. Střelec k pozorování používal také boční štěrbinu, jeho průlez byl umístěn ve stropě korby vedle věže. Palebný průměr munice pro kanon byl 84 nábojů, úsťová rychlost střely je uváděna 640 m/s. Teoreticky střela prorážela kolmou pancéřovou desku s tloušťkou 34 mm na vzdálenost až 910 m, prakticky na stejnou vzdálenost prorážela pancíř o síle 20 - 25 mm.
Věž tanku byla vyrobena shodně jako korba, tedy na kostru byly přišroubovány pancéřové desky. Nová věž byla mohutnější než prototypová, se širší čelní deskou, boky kryly ploché desky, zadní část věže byla zaoblená. Do čelní desky věže byla upevněna dvojitá odlévaná výkyvná lafeta, ve které se nacházely dva kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm. Velitel tanku, jehož průlez se nacházel ve stropě věže, obsluhoval jmenované kulomety, kterými díky výkyvné lafetě pohyboval ve dvou rovinách. Pancéřový kryt lafety chránil převážnou část hlavní kulometů, pancéřové desky čela a boků věže měly tloušťku 30 mm, záď 14 mm a strop 7 mm. Vezená zásoba střeliva pro oba kulomety činila 2808 kusů.
Podvozek zaznamenal velké změny, každý ze dvou vozíků obsahoval dvě vahadla, na kterých se nacházel na hřídeli pár zdvojených pojezdových kol, opatřených gumovou obručí. Na každé straně tanku tak bylo osm pojezdových kol. O odpružení všech vahadel se postaraly poloelipsovité pružinové tlumiče. Napínací kola byla umístěna vzadu, hnací 17-ti zubé kola pak vpředu. Celkově se pás tanku skládal z 80 článků, horní větev podpíraly tři kladky, též opatřené gumovou bandáží.
Tank poháněl osmiválcový kapalinou chlazený řadový vznětový motor v systému „V” Fiat SPA 8T TM40 o výkonu 93,2 kW (125 HP), dělo se to přes kardan, procházející bojovým prostorem dopředu ke hnacím kolům, přes převodovou skříň a rozvodovky. Jiné zdroje uvádí výkon motoru pouze 8,2 kW (105 HP). Chladič se nacházel za motorem, žaluziemi osazené ventilační otvory byly nad ním. Palivové nádrže s celkovým obsahem 180 litrů se rozdělovaly na hlavní se 145 litry a rezervní s 35 litry. Posádky si dojezd prodlužovaly montáží držáků na zadní desku motorového oddílu, pro ukořistěné britské nádrže s obsahem 23 litrů. Motor byl roztáčen elektrickým startérem, při výpadku pomocí kliky. Rychlost tanku nebyla nijak vysoká, podle různých zdrojů v rozmezí 32 až 33,3 km/h, terénem vozidlo projíždělo maximálně do 15 km/h. Dojezd tanku na zpevněném povrchu se pohyboval do vzdálenosti až 210 km.
Spojovací technika vozidla byl problém, neboť plánovanou radiostanici RF1 CA pro tank M11/39 měl ve výbavě pouze prototyp. A tak se stalo, že spojení pro tankovou rotu zajišťovaly motospojky s radiostanicí uloženou v postranních vozících motocyklů.


< Radiové spojení řešené pomocí motospojek.
> Sériový tank M11/39 při přebírání italskou armádou k testům.

První stroje sériové výroby byla vozidla předsérie určená k armádním testům, od prototypu se odlišovala jen v drobnostech. Koncem června 1939 tanky převzaly  posádky 32. tankového pluku spadající pod 132. obrněnou divizi Ariete. Testy se rozběhly v srpnu téhož roku, v průběhu letního cvičení v Piemontu. Produkce vozidel probíhala neskutečně pomalu, měsíčně vyjelo z výrobní haly společnosti pouze devět tanků, na jaře 1940 byla výroba zastavena. Nedlouho po vstupu Itálie do světového konfliktu téměř všechna vozidla M11/39 (asi 96 vozidel) poslána na africký kontinent. Na začátku července 1940, když tanky dorazily do Libye, bylo zjištěno, že nejsou upraveny pro bojové podmínky v poušti. Změny a úpravy vozidel trvaly několik týdnů a po jejich nasazení velitelství konstatovalo, že bojová hodnota tanků M11/39 je téměř nulová. Absence radiospojení ve vozidlech bránila kvalitnějšímu velení, používání radiostanic v motocyklech brzdilo tempo akce nebo je nebylo možné užít vůbec. Používání signálních praporků bylo možné maximálně na úrovni roty, což znemožňovalo masivní a překvapující nasazení. Do boje pak naráz nevyjížděl celý prapor, ale skupinky tanků, na které Britové soustředili palbu všech zbraní. Dalším mínusem italského velení byl nedostatečný průzkum. Pohled přes periskop instalovaný ve stropě byl omezený, velitelé tanků si vylepšovali seznámení s okolím výhledem otevřeným průlezem věže. Nevyhovující pro boj s britskými tanky se ukázal i kanon ráže 37 mm, posádky byly nuceny pouštět protivníkovi tanky blíže. Na křižníkové tanky A9, A10 a A13 to stačilo, ale proti silně pancéřovaným Matildám neměly žádnou šanci. Tankový kanon ráže 40 mm, kterým byly vyzbrojeny britská vozidla prorážel slabý pancíř italských vozidel po celé délce dostřelu. Dalším slabým místem italských jednotek se stal malý počet tahačů a servisních středisek s kvalitní obsluhou, o zásobování náhradními díly ani nemluvě. To vše se podepsalo na velkých ztrátách, když nebylo možné opravit sebemenší závadu. Díky tomu italské tankové jednotky v Libyi jen velmi málo dospěly do plného bojového stavu.


< Tank M11/39 zničený za bojů v severní Africe.
> Dva tanky M11/39 a jeden tank M13/40 ukořistěné Australany u Tobruku, leden 1941. Pro rychlé rozlišení nesly emblém bílých klokanů.

Technická data tanku M11/39 :
> posádka : 3 muži (velitel, střelec, řidič)
> hmotnost : 11,175 t
> rozměry : délka 4850 mm, šířka 2180 mm ,výška 2400 mm
> výzbroj : kanon Vickers-Terni L/40 ráže 37 mm (84 nábojů), 2 kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2808 nábojů)
> pohon : osmiválcový kapalinou chlazený řadový vznětový motor v systému „V” Fiat SPA 8T TM40 o výkonu  8,2 kW (105 HP)
> měrný tlak na půdu – 0,71 kg/cm2
> maximální rychlost : silnice 33 km/h, terén do 15 km/h
> dojezd : silnice 200 až 210 km


Pokračování ve 2. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #1 kdy: Únor 11, 2011, 06:25:57 »
Italské střední tanky - pokračování - 2. část

4. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M13/40



Nedostatky středního tanku Carro Armato M11/39 přetrvávaly už od testů prototypu, z toho důvodu byl koncem roku 1937 schválen projekt jeho modernizace. Projektu se ujal generál Caracciola di Feroleto, který jej téměř za dva roky (říjen 1939) dovedl k postavení prototypového vozidla společností Ansaldo. Následovaly náročné testy ukončené v březnu roku 1940, kdy bylo italskou armádou vozidlo přijato do výzbroje, s označením M13/40. Nový tank se od předchozího typu M11/39 odlišoval především rozložením výzbroje.

  Prototyp tanku Carro Armato M13/40.

Korba tanku byla rozšířena o 102 mm, pancéřování od předchozího vozidla navýšeno, tloušťka se pohybovala od 9 mm do 42 mm (některé zdroje uvádí maximálně 40 mm). Čelo korby se již neskládalo z několika částí spojených šrouby, ale pouze jedné tvarované. Výroba silnějších pancéřových desek nebyla tak kvalitní a pancíř měl tendenci po zásahu granátem prasknout. Vyšší hmotnost tanku si také vynutila výměnu tažných háků na čele a zádi korby, jednoduché za dvojité. Věž tanku uložená ve středu korby se podepsala na zvětšení bojového prostoru posunutím přední stěny. V mohutnější věži se nacházeli dva muži posádky, na pravé straně velitel, který zastával funkci střelce a na levé straně nabíječ. Velitel k palbě z kanonu používal teleskopický zaměřovač. Střecha věže byla opatřena průlezem s dvojdílným poklopem. V korbě to byl řidič, jehož stanoviště bylo na její levé straně a střelec po jeho pravici, který měl na starost dvojici kulometů Breda a radiostanici.
Tank M13/40 měl hlavní zbraň, kterou byl poloautomatický kanon Ansaldo 47 L/32 Modello 37 ráže 47 mm, uloženou v plně otočné věži. Náměr kanonu byl v rozsahu -10° do +20°, rychlost palby se pohybovala 20 až 35 výstřelů za minutu. Při palebných testech byla zjištěna úsťová rychlost střely 630 m/s a protitankový granát měl probít pancéřovou desku s tloušťkou 50 mm na vzdálenost 400 m. Počet vezené munice pro kanon byl 104 náboje, přičemž 30 nábojů mělo své místo ve věži. Ve věži se nacházel spřažený kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm se 120 náboji. Kanon se uváděl k výstřelu ručně nebo prostřednictvím nožního pedálu.
Pohyb věže byl hydraulický, náměr hlavně kanonu se měnil ručně. Průlez řidiče se nacházel na levé straně, byl delší a průzor byl nahrazen kruhovou střílnou, shodná střílna byla také na pravé straně, přičemž na zadní stěně bojového prostoru byly tyto střílny dvě. Jak už bylo uvedeno v horní čelní desce byl nainstalován výstupek s kulovou lafetou pro dvojici kulometů Breda Modello 38 ráže 8 mm se zásobou munice 2592 kusů. Lafetou se dalo pohybovat v úhlu 15° na každou ze stran. Posádka převážela ve vozidle další kulomet, Breda Modello 37 ráže 8 mm, který se dal upevnit do držáku ve stropu věže k použití proti nízko létajícím cílům, počet nábojů byl 120 kusů.

 
< Doplnění tanku M13/40 municí a materiálem.
> Bližší pohled na tank M13/40.

Dalším vylepšením oproti předchozímu vozidlu (M11/39) byly možnosti pozorování, ve stropu věže se nacházely dva periskopy a po stranách průzory, u prototypu byl také průzor v zadní desce věže, sériové tanky jej však neměly. Přes tyto průzory bylo možné střílet z osobních zbraní, jejich velkým nedostatkem byla absence krytů, čímž se zvyšovalo riziko proniknutí střel či střepin do bojového prostoru. Co se v porovnání s předchůdcem M11/39 nezměnilo byl motor, převodovka a palivový systém. Motor se nacházel v zadní části korby, pohyb byl přenášen k převodovce umístěné v přední části korby pomocí hnacího hřídele.
Pouze podvozek dostál změny se zvýšením hmotnosti na 14 tun, jenž byla instalace silnějších tlumičů a vyztužení kolébek(vozíků). Hnací kolo mělo 17 zubů, napínací kolo s menším průměrem bylo posunuto i s napínacím mechanismem směrem dozadu. Tato úprava se podepsala na prodloužení pásu, tedy 84 článků, šíře pásu byla 260 mm. Podvozek se skládal ze čtyř vozíků (kolébky), každý s dvěma pojezdovými koly, pohyb vozíky tlumily listová půleliptická pera. Tank byl vybaven elektrickým systém, který napájel dvě přední světla, umístěné po stranách korby a jedním na zadní desce. Řidičovo stanoviště osvětlovaly dvě žárovky (přístrojovou desku) a stejný počet se nacházel v bojovém oddíle. V bojových situacích posádka využívala k pozorování dva perikopy ve věži (1x zvětš.), střelec z kulometů měl zaměřovač uložený mezi kulomety (1x zvětš.), velitelův zaměřovač byl na pravé straně věže, monokulár (1,25x zvětš.).
U sériových tanků byl oproti prototypu použit jiný držák protiletadlového kulometu.

 
< Tanky M13/40 ze třetí výrobní série, ještě před pouštní úpravou.
> Tank Ansaldo-Fiat M13/40 při běžné údržbě.

První sériová vozidla byly zkompletována v červenci roku 1940 a tempo produkce se zvyšovalo, při plném nasazení společnosti Asaldo-Fossati vyjíždělo z výrobních linek mezi 60 až 70 tanky měsíčně. Toho roku, tedy od července do prosince 1940 bylo celkově vyrobeno na 235 tanků M13/40 a za rok od zahájení sériové výroby, do července 1941 vykázala společnost 710 jmenovaných vozidel (v roce 1941 to bylo 475 tanků). Ještě v roce 1940 byly s těmito vozidly vyzbrojeny tři nově zformované tankové prapory, které po naplnění plného stavu byly přesunuty do Libye. Ale o jejich bojovém nasazení nemohla být řeč, neboť za prvé, tanky neměly tropickou úpravu a musely být přizpůsobeny a za druhé, posádky nebyly řádně vycvičeny. Tankisté prošli jen několikadenním výcvikem (maximálně 25 hodin), řidiči ve vozidlech měli ujeto pouze dvě hodiny jízdy a velitelé na tom byli podobně. Pokud bychom porovnali tento tank s jeho předchůdcem (M11/39), byť se shodným pohonem, manévrování bylo hodnoceno jako lepší. Ještě výše byla hodnocena jeho výzbroj, při použití kvalitnějších teleskopických mířidel se mohl pustit do křížku s britskými křižníkovými (Crusader) a pěchotními (Valentine) tanky. Když však protivník nasadil střední tanky M3 Lee/Grant a M4 Sherman, kanon tanku M13/40 na ně nestačil. Největším problémem posádek bylo ne zrovna silné pancéřování tanku, řešení bylo standardní (jako u všech armád), navěsit na tank co se dalo, tj pytle s pískem nebo články pásu. Navíc z důvodu nedostatečného zásobování (italská armáda tím byla známa) posádky ve a na vozidlech přepravovala nezbytnou výstroj, vodu, munici, palivo a náhradní díly, což neúměrně zvyšovalo hmotnost. To se odráženo v přehřívání motoru, poruchách, také omezovalo přístup k motoru a kardanu. Posádky si také stěžovaly na velmi stísněný vnitřní prostor a nízkou spolehlivost v bojových podmínkách. Po zásahu průbojnou střelou tank často začal hořet.
Pomoci odtížit vozidlo vedlo ke snížení vezené munice pro kanon ze 70 na 53 nábojů, také demontáž hydraulického zařízení otáčení věže, což zvětšilo bojový oddíl, pohon zůstal pouze ruční. Poslední sériové tanky dostaly motory tanku M14/41, který byl výkonnější a objemnější výbava nebyla problém, na stroje byly instalovány protiprachové kryty čela věže a tropické vzduchové filtry. Nedostatkem byla slabá ventilace a jedoucí posádky to řešily otevřením všech možných průlezů. Plusem byly dobré podmínky pro práci posádky a bezpečné palivo, které velmi snížilo nebezpečí požáru po zásahu.

 
< Nakládání tanku M13/40 podvalník, Italové měli velký nedostatek těchto speciálních vozidel na převoz tanků.
> Velitel tanku a nabíječ vozidla M13/40 při vzácné chvíli, odpočinku.

Další problém, který řešila italská armáda, bylo rádiové spojení vozidel. Testy byly uskutečněny v roce 1940, kdy se rozhodovalo mezi německými a italskými radiostanicemi. Nakonec byla dána přednost italskému systému Marelli, který doporučil použití radiostanic RF2 CA na úrovni pluku a radiostanic RF1 CA na úrovni praporu. Výrobce ale nesplnil včas zakázku a nová vozidla M 13/40 prvních výrobních sérií vyjížděla bez nich. A tak se stalo, že s tanků vyslaných do Afriky měla radiostanici RF1 CA (je možné i Telefunken) pouze tři velitelská vozidla, velitel 3. praporu a velitelé dvou rot. Několik radiostanic obdržely také velitelské tanky 4., 5. a 6. praporu. Situace se rapidně zlepšila až po příjezdu německého Afrikakorpsu, všechny tanky vyrobené v této době již měly radiostanice, stroji byl následně vyzbrojen 7. tankový prapor. Začátkem roku 1942 uznalo italské velení slabou palebnou sílu tanků M13/40 a začalo tankové prapory doplňovat těžkými stíhači tanků Semovente 75/18. Každá rota tankového praporu měla dostat jeden tento stroj.
Závěrem nedostatky tanku M13/40 : vznětový motor dával větší dojezd, ale byl nespolehlivý. Dále shodný motor používal i předchůdce (M 11/39), ale ten byl lehčí, což u tanku M13/40 snižovalo jeho rychlost a zvyšovalo měrný tlak.
Podvozek byl dostatečně spolehlivý, ale to nijak nepomohlo, v rychlosti o málo převyšoval pěchotní tank Matilda.
Výzbroj mohla stačit tak v letech 1940 až 1941, ale později se už nemohla rovnat německým či spojeneckým tankům.
Nýtovaná korba vozidla byla v nevýhodě, protože se mohla část po zásahu utrhnout či uvolnit, většina v té době vyráběných tanků  byla již svařované konstrukce.
Dva členové posádky ve věži snižovali bojovou účinnost (velitel byl hodně vytížen), většina tanků měla třímístné věže. Velká část tanků neměla radiostanice.
Technická data tanku M13/40 :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 14 t
> rozměry : délka 4915 mm, šířka 2280 mm, výška 2370 mm, světlost 410 mm
> výzbroj : kanon Ansaldo 47/32 Modello 37 ráže 47 mm (104 nábojů), ve věži jeden kulomet Breda Modello 38 ráže 8 mm (120 nábojů), v korbě dva kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2808 nábojů)
> pohon : vznětový řadový osmiválec chlazený kapalinou Fiat SPA 8T TM40 o výkonu 93,2 kW (125 HP)
> obsah nádrží : 180 l (145 +35)
> rychlost : max. silnice 30 km/h, terén až 15 km/h
> dojezd : silnice 200 km, terén asi 10 hodin jízdy
> překážky : příkop až 2,20 m, kolmá stěna 0,80 m, sklon svahu -10° až +20°, brod 1,0 m
> pancéřování : korba : horní čelo 30 mm/12°, dolní čelo 30°/oblé, dolní bok 25/0°, horní bok 25/9°, záď 25/25°, přední strop 15/8°, zadní strop 14/90°, věž : čelo 40/15°, štít kanonu 37/oblý, boky a záď 25/22°, strop 14/85° (jiný zdroj uvádí čelo věže 42 mm)


5. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M14/41


Opuštěný tank M14/41 na severoafrickém bojišti.

Nevalné zkušenosti z bojové činnosti tanků M13/40, převážně stížnosti na jejich rychlost vedla k modernizaci jmenovaných tanků. Verze označená jako M14/41 byl vlastně tank M13/40 s výkonnějším motorem a určitými změnami. Vývoj tanku byl ukončen v červenci 1941, vozidlo poháněl vznětový motore Fiat SPA 15T V-8 o výkonu 108,1 kW (145 HP).
Změny odlišující M14/41 od předchozího tanku M13/40 :
> jiné kryty ventilačních otvorů nad chladičem (od 492. stroje).
> shrnovač nečistot nacházející se u hnacích kol.
> krátké blatníky (od 50. sériového stroje).
> demontáž spřaženého kulometu ve věži.
> snížena zásoba vezené munice, pro kanon na 87 kusů, pro kulomety v korbě na 2664 kusů.
> snížen počet náhradních pojezdových kol ze dvou na jedno (od 500. stroje).
> montáž kompasů typu Putin, pro navigaci v poušti.


Sériový tank M14/41

Stroje dostaly také účinnější olejové filtry a modernější převodovku. Byl proveden pokus o zvýšení dojezdu, celkovým navýšením vezeného paliva a to instalací vnitřních a venkovních držáků na 20-ti litrové kanystry. Konstruktéři se snažili snížit celkovou hmotnost tanku, ale změny ji zastavily na hranici 14,5 tuny, výkonnější motor pak dával stroji maximální rychlost do 32 km/h. Z výrobních linek společnosti Ansaldo sjelo v roce 1941 na 376 tanků, v dalším roce (1942) byla produkce shodná, celkově bylo vyrobeno 752 vozidel verze M14/41. Sériovými tanky byly vyzbrojeny tankové prapory (13., 14., 15., 16. a 17.) nacházející se na africkém kontinentu, přesněji v Libyi, které se později účastnily šarvátky u El Alameinu a bojových akcí o Tunisko. Část tanků M14/41 dostal také 18. tankový prapor dislokovaný na Sardinii, ale asi v polovině roku 1944 byl zrušen, a 15. tankový prapor byl začátkem roku 1943 reorganizován složením dvou tankových rot a jedné roty samohybných děl.

  Kořistní tanky, převážně typ M14/41.

První sériový kus M14/41 byl vyroben jako velitelský tank Centro Radio s rozšířenou spojovací technikou.
Byly prováděny pokusy s různou výzbrojí tanku, u jednoho kusu byl nainstalován kulomet ráže 13,2 mm nahrazující oba kulomety v korbě, původní kanon ráže 37 mm nahradil kanon L/40 ráže 47 mm z tanku M15/42.

6. STŘEDNÍ TANK CARRO ARMATO M15/42


Německý kořistní tank PzKpfw M15/42 738 (i) z Pz.Abt.zbV12, 15. října 1944.

Důvody další modernizace italské tankové výzbroje byl nedostatek motorové nafty a velký skluz v zahájení sériové výroby těžkého tanku P40. Ve skutečnosti šlo hmotnostně o tank střední (u jiných armád), ale u Italů splňoval hmotnostní tabulku pro kategorii těžkých tanků. Z prvního důvodu byla do nových vozidel, označených jako M15/42 instalována zážehová pohonná jednotka, přesněji nová varianta osmiválcového řadového zážehového motoru SPA 15 TB s výkonem 141,6 kW (190 HP). Nový tank 15/42 se od předchozího typu M14/41 lišil delší korbou o 100 mm, prodloužení si vyžádala změna motoru. Montáž korby se nezměnila, na kostru byly šroubovány a nýtovány pancéřové desky, ale podle požadavků velení armády byly použity silnější desky v rozmezí 14 až 42 mm. Celkově na tanku nejsilnější pancéřová deska se nachází na čele věže, a to s tloušťkou 45 mm. Stanoviště posádky je shodné s předchozím tankem M14/41, tedy řidič v přední části nalevo a na pravé straně střelec z kulometů, který měl na starosti radiostanici. Ve středu korby byla uložena věž, vyzbrojená kanonem Ansaldo L/40 ráže 47 mm a znovu instalovaným spřaženým kulometem Breda Modello 38 ráže 8 mm. Střela vypálená z kanonu měla úsťovou rychlost 829 m/s, a uvádí se, že byla schopna prorazit kolmou pancéřovou desku o tloušťce 42 mm na vzdálenost 1000 metrů. Posádka převážela 111 nábojů do kanonu a 2640 nábojů do kulometu. Podvozek byl svým složením shodný s tankem M14/41, změna se dotkla tlumičů, které nahradily novější typ a zavěšení napínacího kola. Pásy díky prodloužením korby dostaly další dva články. Změnou motoru se navýšila spotřeba paliva, což se odrazilo v instalaci obsahově větších palivových nádrží, hlavní na 367 a rezervní na 40 litrů. Průlez (dveře) pro řidiče byl instalován na pravou stranu a levé straně korby se objevily držáky pro dodatečnou výstroj. Vzhled korby změnily opět dlouhé blatníky a uložení rezervních pojezdových kol. Část tanků vyjížděla z výroby pouze s jedním rezervním pojezdovým kolem, druhé nahradilo zařízení k vytváření dýmové clony. Závěr sériové výroby poznamenaly další změny, v pancéřování, výzbroji i konstrukci (například nová hnací kola).

  Sériový tank M15/42

Sériová výroba tanků M15/42 probíhala v letech 1942 a 1943 s produkcí pouze 82 kusů (jiný zdroj uvádí výrobu ve společnosti Ansaldo do roku 1944 s produkcí až 219 tanků). Zde se také uvádí, že počet 82 tanků převzala italská armáda a rozdělila je do pěti praporů 132. obrněné divize Ariete. I když italská armáda převzala nové tanky již začátkem (leden) roku 1943, do bojové činnosti avšak nasazeny nebyly. Na nízkém počtu vyrobených tanků se podepsala přednostní výroba samohybných děl na stejném podvozku. Sériovou výrobu v roce 1943 již kontrolovala německá armáda a vyzbrojovala s nimi vlastní jednotky, nasazené v Itálii a Balkáně. Tanky M15/42 byly použity italskými jednotkami při snaze zabránit Němcům obsadit hlavní město, Řím.


< Převrácený tank M15/42 od 2. roty 202. Panzer Abteilung, Nagykanizsa, Maďarsko, březen 1945.
> Složiště kořistní techniky na okraji Budapešti. Nachází se zde maďarský Turan I, Turan II a Zrinyi SPG, německý PzKpfw III a PzKpfw IV, Bison a Hummel SPG. Nechybí italský tank M15/42 z 22. SS Freiwilligen Kavallerie divize Marie Terezie a britský Matilda II, únor 1945.

Technická data tanku M15/42 :
> posádka : 4 muži
> hmotnost : 15,5 t
> rozměry : délka 5040 mm, šířka 2230 mm, výška 2390 mm.
> výzbroj : kanon Ansaldo L/40 ráže 47 mm (111 nábojů), 4 kulomety Breda Modello 38 ráže 8 mm (2520 nábojů)
> pohon : zážehový osmiválec SPA 15 TB M42 o výkonu 143 kW (192 k)
> maximální rychlost : silnice 40 km/h
> dojezd : silnice 220 km
> překážky : příkop 2,10 m, brod 1,00 m, stoupavost  60%, kolmá stěna 0,80 m
> pancéřování : od 14 do 45 mm


  Prototyp protiletadlového tanku na konstrukci tanku M15/42

Italští konstruktéři testovali na podvozcích tanků různé druhy výzbroje. V roce 1943 byl postaven prototyp protiletadlového tanku. Původní věž na korbě nahradila částečně pancéřovaná věžička se čtveřicí kanonů Scotti ráže 20 mm. Kapitulace Itálie zastavila další testy a vozidlo zůstalo ve stádiu prototypu.

Pokračování ve 3. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #2 kdy: Únor 11, 2011, 06:32:12 »
Italské střední tanky - pokračování - 3. část

7. ITALSKÉ STŘEDNÍ TANKY VE SLUŽBĚ A JEJICH NASAZENÍ V BOJI



Služba italských středních tanků
V létě roku 1938 se italský diktátor Benito Mussolini rozhodl, že modernizací pozvedne úroveň své armády, která byla velmi zastaralá. Jelikož v Mussoliniho velkopanských plánech bylo ovládnutí zemi kolem Středozemního moře, potřeboval motorizovanou armádu schopnou se přesunovat na velké vzdálenosti. Pětiletý plán zahrnoval vytvoření tankových a mechanizovaných jednotek. V roce 1938 disponovala italská armáda jen jednou mechanizovanou brigádou, která byla převedena na obrněnou brigádu. Brigád mělo být samozřejmě více, každá se měla skládat ze dvou praporů středních tanků a jednoho praporu tanků lehkých. Součástí brigády byl pluk motorizované pěchoty sloučený ze dvou praporů pěchoty, dvou protitankových rot a  jedné protiletadlové a jedné ženijní roty.

 
< Útok italské tankové roty, tanky M13/40 ve volné útočné formaci.
> Italské tanky Ansaldo-Fiat M13/40 při průjezdu Tripolisem v dubnu 1942, tanky patří k 132. obrněné divizi Ariete.

Podle první fáze plánu byly zformovány dvě tankové brigády (1. a 2. obrněná brigáda), které měly mít ve stavu 268 středních a 697 lehkých tanků. Jelikož italská armáda (Regio Esercito) nakoupila pouze 100 tanků, musela zbytek stavu zajistit zastaralými tanky Fiat 3000.
Byly provedeny zásadní změny, přeformování či vznik nových jednotek :
V roce 1939 :
> 1. obrněná brigáda se stala 131. obrněnou divizi Centauro (kentaur).
> 2. obrněná brigáda na 132. obrněnou divizi Ariete (beran, beranidlo).
V září 1941 :
> vytvořena 133. obrněná divize Littorio.
U nově zformovaných jednotek, obrněných divizí byl hlavním úderným článkem tankový pluk, složený ze čtyř tankových praporů. Tři prapory měly být vyzbrojeny středními tanky, čtvrtý prapor byl plánován jako těžký, vyzbrojený těžkými tanky, ale ty nebyly vyrobeny ani zakoupeny.

V sestavě obrněné divize se nacházely tyto další jednotky :
> jeden pěší motorizovaný pluk (zajištění pěší podpory) sestávající ze tří praporů, dva z nich automobiloví a jeden motocyklový.
> protitanková rota s výzbrojí 6 děl ráže 47 mm.
> pluk motorizovaného dělostřelectva s výzbrojí 24 děl ráže 75 mm a 12 protiletadlových děl ráže 20 mm.
> ženijní rota.
> zásobovací služba.
Organizační změny v prosinci roku 1941 přidaly obrněné divizi další složky :
> průzkumné jednotky (asi rota)
> samohybné dělostřelectvo

Podle plánu měl tankový pluk disponovat 184 středními tanky, ale jmenovanou výzbroj mohl mít dostat až po zahájení sériové výroby tanků M 13/40. Než k tomu došlo, bylo nutné stávající výzbroj (myšleno 100 tanků M 11/39) rozdělit mezi obrněné divize. Od poloviny roku 1939 do začátku roku 1940 s nimi byla vyzbrojena pouze 132. obrněná divize Ariete. K dalším divizím, 131. obrněné divizi Centauro a nově vytvořené 133. obrněné divizi Littorio přicházely tanky kategorie M (medio - střední) v období let 1941 a 1942. Organizační změny v roce 1941 se také podepsaly na zvýšení tankové výzbroje u tankového pluku ze 184 vozidel na 192 (tanky M 13/40).

 
< Tanky M13/40 nasazené v Jugoslávii.
> Útok italských tanků

Bojové nasazení italských středních tanků
Střední tanky M11/39 italská armáda použila v bojové činnosti v Libyi, Etiopii a Italském Somálsku. V červenci 1940 to byla 132. obrněná divize Ariete, která nasadila 72 tanků M11/39 v Libyi. Ve shodné době bylo posláno 12 tanků M11/39 na podporu pěchoty do Etiopie a později při italské ofenzivě proti britské armádě v Britském Somálsku. O půl roku později (leden 1941) při britském útoku na Eritreu, v bitvě u Kerenu byly veškeré tanky italské M11/39 zničeny silně pancéřovanými britskými Matildami. Tanky M11/39 byly také použity v útoku na Egypt, Britové jim oponovali operací Compass, při které většinu italských tanků zničili. Stejně dopadl i italský 2. tankový prapor, když 9. prosince překvapili Britové při útoku na tábor Nibeiwa posádky italských tanků mimo vozidla a z 35 tanků typu M11/39 a L3/35 zůstaly jen dvě vozidla. Při bojích o Tobruk, využívaly australské jednotky (6. divize) několik ukořistěných M11/39, ale jen krátce, do vyjetí motorové nafty, pak je samy zničily.

První bojové nasazení tanků M 13/40 neprobíhalo v severní Africe, ale na území Řecka, když v listopadu 1940 byl 4. prapor v síle 37 tanků začleněn do sestavy 131. obrněné divize Centauro. Bojovým křestem si tanky M 13/40 a jejich posádky prošly v lednu 1941, v bitvě o povodí Tepeleni, kterého se účastnila 1. rota 4. praporu. Ta působením dělostřelectva a min přišla o čtyři tanky, v dalším postupu je zastavilo zničení mostu přes řeku Drinos. Tanky M 13/40 z jmenované divize se účastnily také ofenzivy v dubnu 1941, kde se střetli s řeckými obrněnými vozidly. Kapitulace Řecka je poslala jako výpomoc k 133. obrněné divizi Littorio, kde se podílely na ničení odporu v Jugoslávii. Balkánská bojová výprava stála 4. prapor 22 zničených tanků. Tank M 13/40 na východní frontě nasazen nebyl, italské jednotky zde měly ve výzbroji pouze lehké tanky Fiat L6/40 a stíhače tanků Semovente 47/32.

 
< Kolona italských tanků M13/40 ze 132. obrněné divize Ariete v severní Africe, již spolupracující s německým Afrikakorpsem. Stroje byly nasazeny 8. dubna při útoku na Mechili.
> Dodatečná "pancéřová" ochrana tanků M13/40, pytle s pískem.

Na africký kontinent byly první tanky Carro Armato M 13/40 dovezeny v prosinci roku 1940, jako součást výzbroje nové jednotky zformované měsíc předtím (listopad 1940) s označením „Speciální obrněná brigáda” (Brigata Corazzata Speciale) pod velením generála Valentina Babiniho. Jmenovaná brigáda byla sestavena ze 3. a 5. praporu obrněné divize Centauro, v počtu 57 strojů M 13/40, tří praporů pěchoty a dělostřeleckého pluku. I když se na pobřeží Afriky nacházelo v té době (leden roku 1941) dalších120 tanků, bojů s britskými jednotkami se mohla účastnit pouze tato jednotka, neboť posádky procházely povinnou aklimatizací v trvání 10 dnů. V noci z 21. na 22. ledna 1941 podnikla britská 4. obrněná brigáda útok, ale po nedostatečném průzkumu nevědělo velení, že jejich jednotky postupují do cesty Babiniho Speciální obrněné brigádě, která spěchala na pomoc 60. pěší divizi Sabratha. Ráno dne 24. ledna 1941 na sebe narazilo 12 italských tanků M 13/40 a nezjištěné množství britských lehkých tanků pouze s kulometnou výzbrojí. Britové přišli nenávratně o šest vozidel a ustoupili. Druhý den britské jednotky útok opakovali, ale i tím rozdílem, že do boje nasadili křižníkové tanky (pravděpodobně typ Crusader), každá z bojujících stran přišla o dva tanky. Britové nasadili další křižníkové tanky a karta se začala obracet, Italové ztratili sedm tanků M 13/40 byli nuceni ustoupit. Italská brigáda se vyvlékla z obklíčení a stáhla se. Britské jednotky zahájili opětovný útok 5. února, narazili na Babiniho brigádu severně od Bengházi. Italský generál neprovedl průzkum a zaútočil ihned ráno 6. února, ale italské tankové roty vyrážely do protiútoku samostatně. Na první italskou rotu s 10-ti tanky M 13/40 si počíhaly zamaskované britské křižníkové tanky a po krátkém boji zůstaly na bojišti pouze 2 provozuschopné tanky M 13/40. Další rota opodál dopadla téměř shodně, ta přišla o sedm strojů a Britové z obou střetů ani o jeden. Do boje bylo na obou stranách nasazeno dělostřelectvo a další obrněná vozidla. Při nezjištěných britských ztrátách italské jednotky ztratili dalších osm strojů M 13/40. Další den se italské tanky M 13/40 za vydatné podpory pěších jednotek a dělostřelectva vydaly proti britským obranným liniím. Britům mimo standardních a protitankových děl pomáhalo v obraně 15 křižníkových a 51 lehkých tanků. Italské tanky se zaměřily na své obrněné protivníky a protitankové kanony, po těžkých ztrátách se jim podařilo umlčet kanony a mířily k britskému velitelskému stanovišti. Bohužel v té době italská pěchota nestačila tempu a zůstala pozadu. Britové soustředili veškeré dělostřelectvo na tanky a poslední M 13/40 byl znehybněn pouhých 18 m od britského stanoviště velení. Ve shodné době zaútočila australská 6. divize Italům do týla a přinutila je upustit od dalšího záměru.

 
< Americký voják, pravděpodobně v roce 1943, si prohlíží opuštěný tank M13/40.
> Britský důstojník pózuje před opuštěným tankem M13/40.

Válečné neúspěchy italské armády v Řecku a africkém kontinentu zapříčinily, že německé velení poslalo do severní Afriky jednotky, které se později proslavily jako Deutsche Afrikakorps (DAK). Jako první italská jednotka zařazená do jmenované německé formace byla 132. obrněná divize Ariete. Bojový křest si italští tankisté, ve spolupráci s německými jednotkami odbyli 19. února a jejich další akcí se stala velká dubnová německá protiofenziva. Obrněná divize Ariete 8. dubna pomohla německým jednotkám dobýt Mechili, byla to její nejen první, ale i vítězná bitva, její další akce byl společný útok na Tobruk. V tomto těžkém střetu italská divize přišla o část svojí výzbroje, když Australané část tanků M 13/40 zničili a další ukořistili. Celkově v jarních měsících ztratili Italové 113 tanků M 13/40, později nahradili veškeré lehké tanky vozidly M 13/40. Ke konci roku (listopad 1941) vykazovalo velení divize 146 tanků M 13/40, shodná vozidla dostala také 133. obrněná divize Littorio. První větší samostatné bitvy se účastnila 132. obrněná divize Ariete dne 19. listopadu 1941, v průběhu pokusu o uvolnění Tobruku. Britská 22. obrněná divize ji připravila celkově o 49 tanků M 13/40, z toho 34 zničeno nenávratně. Hlášení o ztrátách se nehodovalo, Italové oznámili zničení 50 křižníkových tanků Crusader a zajetí 37 britských vojáků, britská strana hlásila likvidaci 45 italských středních tanků M 13/40 a ztrátu 25 Crusaderů.
Do druhé bitvy o El Alamein Spojenci poprvé nasadily americké střední tanky M4 Sherman, v té době se v první linii ještě nacházelo asi 230 tanků M 13/40. V dalších bojích byly obrněné divize Ariete a Littorio použity na krytí ústupu, divize Centauro v průběhu bojů v Tunisku přestala prakticky existovat. Závěrem lze přiznat, přes možnosti výzbroje a nedostatečný výcvik si italští tankisté vedli docela dobře, místy statečně.


<  Tank M14/41 nasazený k potlačení Varšavského povstání, které začalo 1. srpna 1944, jako součást celonárodní povstání, operace Bouře.
> Tank PzKpfw 736 (i) (M 14/41) obrněné jednotky německé policie, Varšava, ulice Pinia XI, srpen 1944.

Nové tanky M14/41 se na africké bojiště dostaly v lednu 1942. Devadesát strojů přišlo spolu s 133. obrněnou divizí Littorio, dalších 138 tanků bylo dovezeno na doplnění 132. obrněné divize Ariete. Ta své původní tanky typu M13/40 přenechala 52. tankovému praporu, který měl ve výzbroji pouze lehké tanky. Nová obrněná vozidla (M14/41) se sice osvědčila květnových bojích roku 1942, a měla podíl na britském ústupu, ale za cenu vysokých ztrát. K 8. červnu vykazovala divize Ariete 70 tanků M14/41, s těmi se pak 19. června podílela na druhém útoku na Tobruk. Italské obrněné divize (Ariete, Littorio) se od 26. června účastnily bitvy u Mersa Matruh, k 29. červnu disponovala 132. obrněná divize Ariete pouze 10 tanky, 133. obrněná divize pak 30 tanky. Následného dne (30. červen) Italové přišli o většinu obrněné techniky, po 3. červenci jim z téměř 240 tanků zůstalo provozuschopných pouze 16. Na tom se podepsala první bitva u El Alameinu, v průběhu července se ztráty s protivníkem srovnávaly, italská armáda nakonec od ofenzivy upustila. K 31.8. 1942 byly obrněné divize doplněny až na stav 218 tanků (převážně M14/41), ale stroje byly ve velmi špatném stavu (většinou šlo o opravovaná vozidla). Dále ve zkratce (převážně typ M14/41) :
> 11. září 1942 - šarvátka u Alem Halfa - ztraceno 11 tanků.
> 23. října 1942 - druhá bitva u El Alameinu - 132. obrněná divize Ariete nasadila 129 tanků, 133. obrněná divize Littorio 115 tanků, 101. motorizovaná divize Trieste asi 34 tanků.
> 24. října 1942 - divize Littorio odepsala 55 tanků, o dalších 13 přišla o dva dny později.
> K 1. listopadu byl stav následující - divize Ariete, 24 tanků, divize Littorio, 38 tanků, divize Trieste, 27 tanků, po 5 dnech zůstalo u těchto jednotek pouze 10 provozuschopných tanků M14/41. Později, při ústupu do Tunisu byly jednotky částečně doplněny (pravděpodobný počet byl asi 57 tanků).
> 14. --22. února 1943 - bitva v průsmyku Kasserina - nasazeno 23 tanků z 31. tankového pluku 131. obrněné divize Centauro. (divize 26. dubna rozpuštěna a posledních 10 tanků převzala německá 10. tanková divize).
Poslední italské střední tanky verze M15/42 převzala do své výzbroje pouze 132. obrněná divize Ariete. Tyto nové tanky byly bojově využity pouze na území Itálie. Protože Němci dohlíželi na jejich výrobu, větší část produkce zařadili do svých jednotek, nejen v Itálii, ale i v dalších okupovaných evropských státech. Avšak pro jejich slabé výkony (pancéřování) jen v policejních útvarech (například při likvidaci Varšavského povstání). Pár kořistních strojů M15/42 bojovalo u spojeneckých jednotek (například při osvobození Říma).

 
< Kořistní tanky M13/40 používané Anglo-Australany během roku 1940.
> Přesun italských tanků M13/40 na pozice.

Pokračování ve 4. části
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #3 kdy: Únor 11, 2011, 06:39:51 »
Italské střední tanky - pokračování - 4. část

8. DALŠÍ VERZE A VARIANTY



M13/40 Centro Radio
Na podvozku nebo spíše úpravou tanku M13/40 vzniklo velitelské spojovací vozidlo M13/40 Centro Radio. Jeho spojovací výbavu tvořily dvě radiostanice, jedna RF1 CA a jedna RF2 CA. Od standardního tanku se stroj odlišoval dvěma pruty antén uchycených na korbě vpravo od věže. Ve velitelství praporu se nacházely dva jmenované stroje. Jedno vozidlo ze série bylo přestavěno pro použití jednotek samohybného dělostřelectva, úprava byla ve vyšší věži s velitelskou věžičkou, přičemž ve věži byl instalován dálkoměr.

 
< Velitelské spojovací vozidlo M13/40 Centro Radio.
> Upravené vozidlo pro samohybné dělostřelectvo, s dálkoměrem.

Carro Comando Per Semoventi
Pro prapory samohybného dělostřelectva byla vyráběna verze vozidla pro řízení dělostřelecké palby. Vozidlo vycházelo z konstrukce středního tanku M13/40, po odstranění věže byl na jejím místě vytvořen průlez. U sériových tanků byl průlez zakrytován velkým čtyřdílným poklopem, u prototypu sestaveného v roce 1941 byl tento poklop menší a pouze dvoudílný. Bojová hmotnost vozidla byla 12,5 tuny,  stroj byl ovládán čtyřčlennou posádkou, tvořenou velitelem, řidičem a dvě střelci (posádky bývaly i ve trojici, bez jednoho střelce). Výzbroj tvořily dva původní kulomety (Breda Modello 38 ráže 8 mm) v čele korby, ty však byly v průběhu roku 1942 nahrazovány jedním kulometem ráže 13,2 mm s vezenou zásobou 404 nábojů. V úchytu u průlezu se nacházel kulomet Breda Modello 38 ráže 8,8 mm používaný k palbě proti letadlům. K řízení palby sloužil metrový dálkoměr a vozidlo bylo také vybaveno gyrokompasem. Ke komunikaci s vyšším velením byly používány dvě radiostanice, RF1 CA a RF2 CA. Na základě bojových tabulek měl mít prapor ve výzbroji čtyři tyto vozidla. Celkově bylo vyrobeno 109 jmenovaných vozidel, z toho 30 na podvozku M13/40 v roce 1941, dále na konstrukci M14/41 v roce 1941 to bylo 34 strojů, v roce 1943 pak 45 vozidel.   

 
Vozidlo Carro Comando M40.

Samohybný kanon Semovente M41 75/18
Na základě konstrukce M13/40 byl vytvořen samohybný kanon. Byla odstraněna věž a hlavní výzbroj kanon ráže 75 mm se přestěhovala do čela korby. Samohybný kanon Semovente M41 75/18 byl plánován pro východní frontu, kde měl být nasazen proti tankům T-34. Stroje avšak bojovaly proti Spojencům na africkém severu a později na Sicílii. Výroba těchto vozidel byla přednostní, neboť se dala nasadit jako stíhače tanků.


Italská samohybná děla Semovente M41 75/18.

Kořistní vozidla
Každá z armád bojujících ve druhé světové válce využívala kořistní vozidla, ale v severní Africe to byla přímo nutnost, neboť kritický nedostatek vozidel pociťovaly obě strany. Britská armáda v průběhu bojů získala větší množství italských středních tanků nejen typu M13/40, převážně provozuschopných. Stroje se začátkem roku 1941 staly výzbrojí britského 6. královského tankového pluku a australského 6. jízdního pluku. Australané vyzbrojili kořistními italskými tanky tři celé eskadry, pojmenované Dingo, Rabbit a Wombat. Pro zvýšení ochrany před palbou spojeneckých jednotek byly tyto tanky výrazně pomalovány symboly. V tomto případě to byli bílý klokani, kteří figurovali na bočních stranách, zadní části věže a šikmém předním pancíři jmenovaných tanků.

9. ZAJÍMAVOSTI A DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE


  Italský střední tank M15/42

 

 



Model tanku M11/39


Pár plků nakonec
> V německé armádě měla ukořistěná italská vozidla tato označení : PzKpfw M13/40 735 (i), PzKpfw M14/41 736 (i), PzKpfw M15/42 738 (i).
> Střední tank M11/39 byl vyvíjen jako průlomový tank (Carro di Rottura).
> Tank Carro Armato M 13/40  byl podle výrobce označován také jako Fiat-Ansaldo M 13/40. Byl naplánován nahradit tanky Fiat L3, Fiat L6/40 a M11/39. Konstrukce tanku byla ovlivněna britským strojem Vickers 6-ton a jeho prototyp byl postaven na upraveném podvozku  předchozího typu M11/39.
> Jiný zdroj uvádí celkovou produkci tanků Carro Armato M13/40 na 779 kusů.
> Dalším vývojem tanku M13/40 vznikly typy M14/41 a M15/42.
> Podvozek italských středních tanků vycházel z britského tanku Vickers 6-ton, italští konstruktéři jej ještě zjednodušili, s úzkými pásy, to vše bylo v plánu nasazení tanků v horských oblastech, kde takový podvozek zaručoval dobrou pohyblivost. Skutečnost však byla jiná, tanky byly převážně nasazeny v poušti, kde jejich mobilita už nebyla tak uspokojivá.
> Použití vznětových motorů u italských středních tanků byl krok správným směrem, odrazilo se to v nižších nákladech, delším dojezdu a snížení nebezpečí vzniku požáru než u vozidel poháněných zážehovými motory.
> Pravděpodobně v roce 1941 byl sestaven experimentální prototyp tanku M13/40 pro leteckou přepravu. Jako nosič měl sloužit letoun Caproni CA 180, který byl měl vozidlo připojeno pod trupem.
> Použití protiletadlového kulometu (návrh v roce 1940) byla novinka, neboť jako standard byl na tanky instalován o nějaký čas později. Protiletadlový kulomet Breda Modello 37 ráže 8 mm, rychlost palby 450 ran/min, zásobník na 25 nábojů, úsťová rychlost 792 m/s. V severní Africe se na spolehlivosti kulometu podepsal písek.
> Označení italských středních tanků, například 11/39 - je odvozeno, první číslice značí přibližná hmotnost (v tunách), druhá číslice rok zavedení do výzbroje. Takže střední tank M11/39 (hmotnost 11,175 t a zaveden do výzbroje v roce 1939.

Zdroj informací :
wikipedia.org.,  wwii.vehicles, ww2armor.jexiste.fr
Italie 1935-1945, afrikakorps.org, onwar.com,
world war II, cs.finescale, valka.cz,
kn. Tanky (Chris Chant), nakl. Naše vojsko, 2006,
kn. Obrněná technika 9 (Pejčoch), nakl. Corona,
Foto zdroje : wikipedia.org.,  wwii.vehicles, ww2armor.jexiste.fr
Italie 1935-1945, afrikakorps.org, onwar.com,
world war II, palba.cz
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #4 kdy: Únor 11, 2011, 06:47:46 »
Doplnění k úvodnímu článku - nákresy



   
< Věž tanku M13/40, přední a zadní část.
> Přední deska korby tanku M13/40.

 
< Bok věže prototypu tanku M13/40.
> Bok věže sériového tanku M13/40.

  Tank M13/40, pohled na věž zhora.

  Levá strana prototypového vozidla M13/40.

  Levá strana tanku M13/40, ze začátku sériové výroby.

  Levá strana tanku M13/40, z konce sériové výroby.

 
< Celkový nákres tanku M13/40 - řez
> Nákres korby tanku M13/40

  Celkový nákres tanku M13/40

Zdroj : ww2armor.jexiste.fr (autor kreseb Vincent Bourguignon)
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #5 kdy: Únor 11, 2011, 06:49:19 »
Doplnění - kamufláže


< PzKpfw M15/42 738 (i) z 22. SS Freiwilligen Kavallerie divize Marie Terezie, Budapešť, únor 1945.
> PzKpfw M15/42 738 (i) z 22. SS Freiwilligen Kavallerie divize Marie Terezie, Budapešť, únor 1945.


< PzKpfw M14/41 736 (i) ze 7. SS Freiwilligen Gebirgs Division "Prinz Eugen".
> PzKpfw M14/41 736 (i) ze 7. SS Freiwilligen Gebirgs Division "Prinz Eugen", na podzim roku 1944.

 
< PzKpfw M15/42 738 (i) od 202. Panzer Abteilung.
> PzKpfw M15/42 738 (i) od 202. Panzer Abteilung.

Zdroj : jako u hlavního článku
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

Tony eM

  • Administrátor
  • Příspěvků: 1739
  • Kvalitními příspěvky podporuj forum Panzernet!
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 30. června 2009
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #6 kdy: Únor 11, 2011, 06:54:26 »
Co se už do článku nevešlo


< Tanky M14/41 s německými vojsky v srpnu 1944, někde v Bosně.
> Tank M15/42 PzKpfw 738 (i) z Pz.Abt.zbV12, Bělehrad, po bitvě u Bělehradu, která proběhla mezi 14. a 20. říjnem 1945.

 
< Tank M13/40 s instalovaným protiletadlovým kulometem Breda.
> Střední tank M11/39.

Zdroj : jako u hlavního článku
Nebojuj s nikým, kdo neví nic o vztahu rytíře a meče!

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Střední tanky Carro Armato typové řady M (Itálie)
« Odpověď #7 kdy: Únor 11, 2011, 10:41:17 »
Pro mě osobně je zajimavé, že militantní stát, jakým fašistická Itálie byla, se držel až do konce války překonaných konstrukcí: Hlavní dělo lafetované v korbě (tohoto způsobu se poměrně dlouho drželi Američané, ale je omlouvá poněkud pomalý start po začátku války). Nýtovanou konstrukci bych neviděl jako velký problém, ale podobné způsoby konstrukce se vyskytovaly především u menších států (Švédsko, Československo, Maďarsko atd.) hlavní mocnosti přeci jen pancíř svařovali, nebo odlévali. I konstrukce podvozku je poměrně netypická, nebo spíše až moc typická, opět pro překonané konstrukce. Tady bych možná srovnával pouze s maďarskými konstrukcemi podvozků, popřípadě francouzských tanků. Vždyť i československé tanky brzy přešly na modernější variantu (porovnejte podvozky LT-35 s LT-38). Italské tanky by se tedy daly popsat jako mix nejrůznějších archaických konstrukcí, kterých se drželi zarputile dlouho. Vždyť i Maďaři začali konstruovat tanky Turán, které byly vyzbrojeny silnými děly (vyhledejte si třeba Turán III) nebo samohybná děla Zrinyi II. A to Maďaři něměli ani zdaleka tak veliké ambice jako italové a maďarský průmysl byl mnohem menší (myslím že i místní pobočky ČKD) - vždyť Maďaři používali přídavné pancéře v době, kdy Italové používali maximálně pytle s pískem - vždyť až Němci přidávali na kořistní M15/42, jakési pancéř z kusů pásů.
Dle mého, mohly být všichni spojenci Německa (Itálie, Maďarsko atd.) mohli být přešťastní, když jim Němci dodali stroje Stug... je pozoruhodné, že i přez mnohé snahy, jej nikdy nedokázali ani napodobit - i když se o to snažili (Zrinyi)
člověk by čekal, že se tyto militaristické státy budou alespoň insirovat třeba stroji T-34 (tak jako Němci u Panthera a dalších)
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757