Autor Téma: Turecké jednotky na haličské frontě  (Přečteno 6148 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Turecké jednotky na haličské frontě
« kdy: Srpen 14, 2010, 11:51:05 »
Turecké jednotky
na haličské frontě


Halič
Ruská ofensiva z léta 1916, se stala drtivou ránou pro rakousko-uherskou armádu. Utrpěla ztráty ve výši 750.000 mužů. Ztráty, ze kterých se nikdy pořádně nezotavili. Nejkritičtějším důsledkem bylo, že vznikla velká díra v obrané linii, kterou rakousko-uherské velení nedokázalo zacelit. Pomoc přislíbilo Německo, to ale mělo vázáno příliš mnoho sil na jiných frontách a jejich pomoc, tedy byla malá. Vznikla tedy pozoruhodná situace. Bylo možné spatřit turecké vojáky v odlehlých částech Maďarska – poprvé od sedmnáctého století (!)

Arcivévoda Karel, při inspekci tureckých vojsk na nádraží
Výlet do Evropy
Po bojích u Galipoli, byla slavná 19. Pěší divize, Mustafy Kemala, přesunuta na sever do Keşan a Şarköy kde byl spolu s 20. pěší divizí, v lednu 1916, přičleněny k nově zformovanému XV. Armádnímu sboru. 10. července byly jednotky připraveny k přesunu do Haliče. Přesun ale nebyl lehkým ukolem. Více než 30.000 mužů mělo putovat přez čtyři různé země, aby se dostali k místu, o kterém nikdy v životě neslyšeli. Navíc němeli dokončený vícvik. Podle plánu, měly první jednotky odcestovat 22. července a poslední do 11. srpna. Pěší jednotky 20. divize, odcestovaly z Apullu. Všechny ostatní odcestovaly z Uzunköprü. Enver Paša pospíchal, chtěl dostat vojáky na frontu co nejrychleji.
Dne 21. července odcestoval 57. pluk 19. divize a dělostřelecký oddíl. Následovala jej 20. Divize 22. Července a zbytek 19. Divize odcestoval 24. července. První skupiny přicestovaly do Maďarska 5. Srpna. Cely sbor se přesunul během dvacetidvou dní. Možná se podivujete, jak se dokázaly turecké jednotky přesunout tak rychle. Důvodem bylo, že vlaky, které převážely munici z Německa do Turecka, se vracely do Evropy prázdné. Bylo tedy jednoduché je naložit vojáky. Celý přesun by bez těhto vlaků, nebyl proveditelný.
Podle plukovníka Yakupa Şevki, byl XV. armádní sbor přidělen pod velení generálporučíka Graf von Bothmer, kde měl obsadit úsek fronty o délce 28 km, na západním břehu řeky Zlotalipa. Na křídlech se nacházely dvě německé divize - 55. pěší divize a bavorský 1. rezervní divize. Proti nim stála ruská 47. a 113. divize a 3. turkestánská divize.

Pochodující turecké jednotky
Prvním tureckým důstojníkem, který navštívil frontu, byl podplukovník Mehmet Şefik, velitel 19. Divize. Şefik navštívil frontu v noci ze 12. na 13. srpna. Z jedoucího auta spatřil jen několik ženyjních jednotek a skupiny rakouské pěchoty. V dálce se ozývala dělostřelecká palba.
Arcivévoda Karel navštívil plukovníka Yakupa Şevki a jeho podřízené, 20. srpna na stanici Hodorov. Další den, navštívil turecké velitelství generál Bothmer a vyjádřil úctu k hrdinům od Gallipole, pod Şevkiho vedením, spolu se všemi německými, rakouskými a maďarskými vojáky.
Dne 22. srpna, poslal plukovník Yakup Şevki, vrchnímu velitelství zprávu, v níž stálo, že turecké síly jsou připraveny ve svých pozicích a jsou připraveny k boji. Další den zjistil letecký průzkum, ze sousedního Hofmannova sboru, že se rusové připravují k útoku.

Turecké odvodní stanice
První kontakt s rusy
Ruský útok započal 2. září a první boje byly nejtěžší , severně od tureckého sboru. Zde dislokovaná německá 55. Divize, čelí moderním, ruským silám, podporovaným intenzivní dělostřeleckou palbu směřující na přední linii, která byla široká jen 4 km. V poledne, bylo několik tureckých regimentů zataženo do bojů. Jmenovitě se jednalo o  77. pluk, který přišel do kontaktu s nepřítelem jako první, a dokázal odrazit útok ruské pěchoty, která překročila řeku Zlotopila. Mezitím, dostaly rezervní prapory 19. divize rozkaz, přesunout se na sever a podpořit zde bojující německou divizi.
Rusové se pomalu dostávali do výhody a dařilo se jim němce tlačit. Dne 3. září, Hofmannův sbor zahájil protiútok. Podařilo se mu však jen nepřítele spomalit a zdržet. V noci ze 4. na 5. září, generál Hofmann zopakoval útok, ale tentokrát požádal turecké dělostřelectvo o podporu. Tentokrát byl protiutok úspěšný a rusové se museli stáhnout z německých pozic. Díky tomu se podařilo udržet turecko-německou frontu na severu.
Brzy po tomto úspěšném protiútoku, zaslechli vojáci turecké 20. Divize, exploze v jižním sektoru. Byla to těžká dělostřelecká palba, po které rusové útočí na 25 km široké frontě. V noci z 5. září, proběhly na této frontě. Rusům se podařil průlom na bavorskou 1. rezervní divizi, která musela vyklidit své opevněné pozice. Zase je ale museli obsadit, jelikož se zdařil další protiútok. Rakouské jednotky v okolí ale rychle ustupovaly a místním jednotkám hrozilo obklíčení, což byla špatná zpráva pro generála Bothmera. Hrozilo že bude Gerokova skupina a turecký sbor obklíčen nepřítem a zcela odříznuta. Navíc nebyl čas a ani dostatečné síly, aby bylo možné, ruský parní válec zastaven. Bothmer nařídil ústup, dne 5. září v 20:00. Podle jeho nového plánu, měla Gerokova skupina a turecký sbor, zaujmout nové pozice, vzdálené 20-30 km a zaujmout zde novou, obranou línii.

Turecký voják na stráži
pokračování příště
Zdroj:
Přeloženo z: http://www.turkeyswar.com/campaigns/galicia.htm
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Turecké jednotky na haličské frontě
« Odpověď #1 kdy: Srpen 15, 2010, 10:58:27 »

Enver Paša, přihlíží obléhání Přemyšle

Návrat
Během obdržení zprávy k ústupu, se nacházelo turecké velitelství uprostřed zmatku. Vojsko totiž nebylo v kontaktu s nepřítelem a bylo tedy obtížné, vysvětlit vojsku důvody tohoto ústupu. Vojáci totiž přišli o mnoho přátel při bojích o pár metrů území a nyní měli vyklidit území o rozloze 20 kilometrů (!). Ne jen, že se jim tato myšlenka nezamlouvala, ale především postrádali zkušenosti a cvik s ústupovými přesuny.
Ústup se musel provést v naprosté tajnosti, jelikož pokud by se nepřítel dovtípil, co se chystá, mohly být důsledky katastrofální. Podle plánu, mělo linii držet osum z čtyřiadvaceti praporů, v opevněních na západním břehu řeky Zlotalipa a jako zadní voj, pak pěšky ustupovat přez lesy až dosáhne nové obrané linie (tzn. 20 km). Plán byl proveden o půlnoci a zadní stráže měli klidnou noc. Rusové spali.
Mlžného rána, dne 6. Září, zahájili rusové masivní utok na stará opevnění. Turecké prapory opětovaly palbu, jak jen dokázaly. Ruské velení si ale rychle uvědomilo, že počet střelců byl jen dvoutřetinový, než během předchozích dnů. Mezitím turečtí velitelé, museli čelit velice složitému rozhodnutí. Jednotky byli příliš slabé na udržení linie, ale pokud by ustoupily moc brzo, hrozilo že ohrozí ostatní dvě divize, které by neměli čas na přípravu pozic. 
Podplukovník Bahattin Bey, velitel 61. pluku a 20. divize, se rozhodl pro částečný ústup. 2. prapor mě setrvat na pozici a 5. Prapor mě ustoupit. Rusové ale léčku prokoukli a zahájili útok na turecké jednotky. Ty utrpěly těžké ztráty
 Turecká vojska na pochodu
Tyto boje prokázaly, že linie dlouhá 16 km byla prostě příliš široká pro jeden sbor. Velitel armádního sboru, plukovník Yakup Şevki, požádal, aby kopce a některá pole kolem nich, která měla nastarost 20. divize, připadly bavorské 1. rezervní divizi, aby tak zůžili tureckou línii. Tak se také stalo. Během následujících dnů, byl v Haliči klid. Turecké a německé jednotky byly posíleny a mezery byly obsazeny. Mezitím rusové připravovali útok do oblasti Lipicadolna na jihu, který byl spojnicí mezi tureckými a bavorskými jednotkami. Dne 16. září, rusové zahájil hlavní útok. Útok opět zahájila těžká dělostřelba na turecké pozice a následný úutok pěších jednotek. Rusové dokonce použili jedovatý plyn. Soustředili jej především na 62. Pluk. Vliv však byl minimální, jelikož byla turecká vojska, vybavena protiplynovými maskami. (narozdíl od tureckých jednotek, na jiných bojištích. Tam turecká vojska masky postrádaly – ruský plán byl tedy chytrý a promyšlený).
61. pluk byl nucen ustoupit a situace začala být velmi nebezpečnou, protože po několika týdnech intenzivních bojů, přišli turci o taktické rezervy na levém křídle. Ve tři hodiny, téhož dne, zahájila německá, 65. brigáda podporovaná dvěma prapory z tureckého 20. divize, protiútok.
To bylo poprvé, kdy německá a turecká vojska, měla bojovat společně. Přez všechny potíže v koordinaci (zejména jazyková bariéra) byl protiútok velkým úspěchem. Čímž byli rusové zahnáni do výchozích pozic. Dne 17. září, se rusové pokusil o další útok, ale byl odvrácen tureckým protiútokem (bajonety).
Během bojů mezi 16. a 17. zářím, ztratil turecký XV sbor 95 důstojníků a 7000 mužů. Odhady ruských ztrát se pohybují mezi 15ti až 20ti tisíci. Fronta se stabilizovala a po zbytek září probíhaly jen drobné, lokální boje. Němci přesunuli, jako zálohu, k XV. armádnímu sboru, jeden pěší pluk, jeden jezdecký pluku a několik dělostřeleckých baterií. Turecký voják, Ibrahima Efendi (Arıkan), veterán těchto bojů, napsal ve svých pamětech, že i přes ztráty, byla solidarita mezi tureckými a německými vojáky pozoruhodná.

Turečtí, němečtí, rakouští a maďarští důstojníci v Haliči
Dne 30. září, opět propukly boje, kdy ruský kavkazský 3. sbor zaútočil na turecké line. Turecké pozice několikrát změnily vlastníka, na konci dne se ale rusové museli vrátit zpět s prázdnýma rukama. Turecké ztráty, toho dne, činily 45 důstojníků a 5.000 mužů.
Dne 5.-6 října, rusové obnovili útoky s 13 pluky a podařilo se jim obsadit kopec Cevatbey (pojmenovaný po padlém důstojníkovi), v jižní části tureckého perimetru. Po těžkém boji, získaly čtyři turecké prapory, kopec zpět. Ztráty činily 15 důstojníků a 3.000 mužů. Ruské ztráty byly odhadnuty na 12.000. Co se týče bojů v tomto období, napsal turecký důstojník poručík Mehmet Şevki Bey, ve svém deníku, že turci byli v této době zkušení a zvyklí na urputné boje. Přesně věděli, co mají dělat a snadno tak dokázali odrážet ruské útoky.
"V těchto dnech, probíhala intenzivní dělostřelecká palba, trvající déle než 24 hodin, s cílem zničit naše přední linie. Ty byly obsazeny jen řídce. Během začátku ostřelování jsme evakuovali tyto linie a stáhli je na čtvrtou linii. Pak proběhl naivní útok ruské pěchoty, která byla zcela vystavena naší palbě. Přišli o 80% ze svého počtu, ale zbylých 20% i nadále bojovalo. Bojovali s našimi muži, tváří v tvář, v lese s naší pěchotou. Bojovalo se granáty a bajonety. Za nepřetržitého skandování "Alláh Alláh" byli rusové donuceni k ústupu. Naše vojsko pak obsadilo naše pozice, o které jsme přišli během dělostřelby. Následující ruské útoky probíhaly zcela stejně, boj se stal rutinou a vždy byli zastaveni dříve, než dosáhli našich pozic. "

Turecké zákopy
Zimní spánek
Dne 8. října, byl velitel sboru plukovník Yakup Şevki povýšen na brigádního generála. Následujícího týdne, po těžkých bitvách z 5. a 6. září, vojáci odpočívali a probíhala reorganizace. Probíhaly jen menší ruské pokusy o zisk některých území, ty ale byly snadno odraženy. Mezitím Bothmer zkrátil délku sektoru XV. sbor o 10 km, umístěním německé 36. pěší divize v jižní části sektoru, který byl dříve obsazený tureckou 20. divizí. Turečtí vojáci tak získali potřebný čas na potřebný odpočinek a nabrání nových sil. Dne 10. listopadu, byl brigádní generál Yakup Şevki, odvelen do Turecka, kde převzal velení 14. armádního sboru a byl nahrazen brigádním generálem Cevatem Pašou. Listopad a Prosinec 1916 proběhl bez vážných střetů. Byla totiž zima a obě strany měly plné ruce práce se zajišťováním zimních uniforem a zásob pro své vojáky.
Na začátku roku 1917, byly ztráty doplněny čerstvými vojáky z Turecka a počet vojáků, XV. armádního sboru vzrostl na 27.031 mužů, s dalšími 5.668 muži, prodělávajícími výcvik v zázemí. Sbor byl také významně posílena novými jednotkami, čímž posílil svou bojovou účinnost. Tito zahrnovali dělostřelecké baterie, ženyjní jednotky, leteckou skupinu, balónovou jednotku, polní pekárnu, dopravní jednotky a veterinární nemocnici. Turečtí důstojníci se zúčastnili výcvikových a vzdělávacích programů (patrně novou taktiku bojových oddílů – sturmtruppen).

Turecký voják odpočívá v zákopu
V roce 1917 návštívil turecká vojska v Haliči, korunní princ Abdurrahim, dne 4. ledna. Byla to velká morální vzpruha pro utužení morálky bojujících vojáků. Dalšího dne následovala návštěva delegátů od Císaře Viléma a později, 22. ledna, byli úspěšní turečtí velitelé i vojáci, dekorováni německým železným křížem. 4. února byl brigádní generál Cevat Paša, navštíven samotným Císařem Vilémem. Později, 28. ledna, 17. a 25. února, se rusové pokusili obsadit Chikilanské kopce v severní části tureckého sektoru. Během všech těchto útoků, byli za těžkých ztrát odraženi. Několik útoků v březnu a dubnu, také nepřinesly žádný výsledek, pouze další ztráty na ruské straně.
Během dubna, se dva rustí vojáci přiblížili k tureckým zákopům s bílou vlajkou. Po souhlasu velitelů na obou stranách, byly umožněny vzájemné návštěvy. Nicméně, toto mírumilovné jednání brzy skončilo, když rusové vzali dva německé vojáky jako rukojimí.
Rusové se připravovali na nový útok. Byli posíleni jednotkami ze Sibiře a finskými jednotkami. Kerenský a generál Brusilov navštívili frontu. V květnu, XV. armádní sbor obdržel rozkaz, aby se vrátil zpět do Turecka. 19. divize měla odejít co nejdříve, ale 20. divize měla ještě nějakou dobu zůstat v Haliči. Od 11. června do 7. Července roku 1917, byla 19. divize zcela přestěhována, zpět do Turecka.

Turečtí granátníci
Ruská poslední naděje
Významný ruský útoku započal 29. června. Pozice byly ostřelovány novým, železničním dělem ráže 205 mm a houfnicemi ráže 155 mm. Turecká 20. divize a německé jednotky, měly co dělat, aby ustály silnou dělostřeleckou palbu a následný útok početné pěchoty na křídlech. 1. července se stalo mnoho tureckých vojáků obětí ruských plynových granátů. Lieutenant Mehmet Şevki Bey, podrobně popsal celý utok ve svém deníku:
"Všimli jsme si, že granáty dopadající na naše pozice, nevytvářely mohutné exploze a ani nelétaly šrapnely. Bylo možné spatřit zelenožlutý mrak, který pomalu rostl a přibližoval se. Chlorový oblak, stejně jako ten, který Mehmetçik viděl v Berlíně, bylo kolem nás! Počet dopadajících granátů prudce vzrostl a brzy jsme mohli vidět, jak oblak plynu stoupá nejen po naší levici, ale také po naší pravici, také byl přednámi a měli jsme jej i v zádech. Byl v podstatě všude. "
Rozsáhlý plynový útok, rusům příliš nepomohl. Situace byla pro ruské vojáky bezvýchodná. Došlo i na boje na bodáky. Po třech dnech těžkých bojů, byli rusové doraženi. Rusové ustoupili ještě dříve, než turecké 20. divizi dorazily posily, tvořené 250. německým plukem.
Nyní nastal čas, aby turecké jednotky přešly do protiútoku. 12. července, začal turecký útok dělostřeleckou palbou ze všech pozic. Ibrahim Efendi napsal ve svých pamětech:
"Naše děla bušila do ruských pozic, s cílem přerušit dodávky střeliva. Ostřelovala nepřátelské pozice a cesty, z jedné strany na druhou. Rusové opětovali palbu celý den. Když začala noc, tempo zpomalilo. Nepřítel opět vypálil plynové granáty na německé pozice po našem levém křídle, ale nezpůsobil tak žádné škody. V noci z 12. na 13. Července, probíhalo další velké ostřelování nepřítele, za účasti německých, rakouských a maďarských děl všech ráží. Zdálo se, že nebe pláče. Kolem druhé hodiny, bylo nařízeno, aby jsme posílili německé pozice u Kurzhani. Okamžitě jsme odjeli a zanedlouho jsme dorazili k německému velitelství."
15. července, bylo velitelství XV. armádního sboru, převezeno vlakem do Istambulu. 20. divize byla nyní pod velením Rohatynského velitelství. Vzhledem k tomu, že všechny ruské pokusy o prolomení tureckého linie byly marné, rozhodli se ustoupit. Vyklidili své pozice, evakuovali blízká města a vesnice. Začali vše stěhovat na východ. 21. července, obdržela 20. divize rozkaz, pronásledovat spolu s německou jižní armádou, ustupující ruské jednotky a zničit je mezi řekami Dněstr a Sereth.
Do pohybu se dali druhého dne. Během postupu byla jednotka navštívena Císařem Vilémem a opět se předávala vyznamenání. Rusové začali budovat obrané postavení, východně od řeky Zebruc. Turecká a německá vojska se mezitím snažila řeku překročit. Zde ale zastihl tureckou divizi, rozkaz k zastavení a připravit se nikoli k překročení řeky, ale k návratu do Turecka.
Dne 5. srpna, byla 20. Turecká divize nahrazena německou 24. divizí, byla přesunuta do zázemí k železničním nádražím. Během příprav k odjezdu, se konaly velké ceremoniály a byly udělovány další medaile a vyznamenání. Dělostřelecké jednotky odjely 16. srpna a jednotky pěchoty je následovaly 22. srpna. Do 26. září 1917, dorazily všechny jednotky 20. divize, zpět do Istanbulu.
 
Turecká pěchota opatřená vaky na granáty a německými přilbami

Závěr
O událostech na Haličské frontě se v turecké společnosti, mnoho neví. Většina turků sice na vysoké škole slyšela o Haliči, ale většina ji nedokáže nalézt na mapě. Turecká tradice sice glorifikuje a ospravedlňuje válku na vlastní půdě (ve své době na Gallipoli, Palestině, Iráku, Kavkaze atd.), to ale nebyl případ haličské fronty. Tato kampań ale byla velice důležitá z potřeby lidských zdrojů v oblasti, turecká pomoc umožnila němcům, aby soustředili své síly na ostatních bojištích. Haličské tažení není mezi turky brána jako "zbytečná válka", zkrátka jen přitahuje méně pozornosti, v porovnání se známými a epochálními bitvami na Gallipoli, nebo dramatem ze Sarıkamışe, kde se jednalo o obranu vlastních území Osmanské říše. Zde jsou sepsány nejdůležitější body, které vyplynuly z turecké účasti na haličské frontě:
- Bylo to poprvé, kdy turecká armáda bojovala na cizí půdě, pod velením spojeneckých sil.
- Haličská kampaň ukázala, jak vysokých výkonů jsou turečtí vojáci schopni, pokud jsou dostatečně vybaveni a zásobeni.
 - To co němečtí vojáci dokázali za použití značného množství materiálu, dokázali turečtví vojáci dosáhnout za použití oddanosti své povinnosti, i když nebylo třeba bránit vlastní zem. Jasně prokázali hrdinství a houževnatost, což byly hlavní faktory v úspěšném výsledku. Rakušané a maďaři také obdrželi stejnou pomoc, ne-li víc, než turci, ale tváří v tvář ruským útokům se zcela zhroutili.
- Turecký XV. armádní sbor utržil během celého působení v Haliči ztráty v počtu 25.000 mužů.
- Rusové zajali 10.000 tureckých vojáků, kteří byli následně deportováni do odlehlých částí říše – na Kazaň, do Moskvy a na Sibiř.
Zdroj:
Přeloženo z: http://www.turkeyswar.com/campaigns/galicia.htm

Moderně vyzbrojení, turečtí pěšáci při cvičení v Rohatyni – povšiměte si rakouských přileb typ Berndorfer
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757