Autor Téma: Jan Eskymo Welzl (R-U)  (Přečteno 4030 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Jan Eskymo Welzl (R-U)
« kdy: Červenec 30, 2010, 03:16:13 »

Jan Eskymo Welzl
Jeden ze spisovatelů vyprovázel Welzla na vlak a chtěl po něm, aby posílal do redakce další pokračování svých příběhů ze Severu. Welzl to dál popisuje, svou pověstnou hatmatilkou, takto:
„Povdal jsem mu, aby uložil peňze na kolky a psani. On ale odpověděl že ja mam sem to platit. Tak ja mam každy krat 17 korun platit za kolky a psani a Lidovem novinam ze Severu zasilat. Tak takova sprostota je mezi č.s. novinařama. Nemyslim že jsem na hlavu padlej...“
Jan Welzl se narodil 15. srpna 1868 v Zábřehu. Otec byl kloboučnickým tovaryšem, matka  si na živobytí vydělávala jako hokynářka a mlékařka. Welzl, jemuž díky matčině živnosti v Zábřehu nikdo neřekl jinak než „Tvarohový Hanes“, nastoupil po ukončení školy do učení na zámečníka v nedaleké Zvoli. V šestnácti letech se vydal do světa. Pěšky putoval přes Vídeň a Janov a prošel celý Balkán. Po krátkém pobytu v Zábřehu a vojenské službě odešel do Hamburku a kde se uchytil na jednom zámořském parníku. Zde pracoval jako topič, strojník a pomocník v kuchyni.
Po této zkušenosti se dostal na stavbu transsibiřské magistrály a rozhodl se, že projde napříč Sibiří až k Severnímu ledovému oceánu. Nechal se dopravit na jeden z Novosibiřských ostrovů, lovil medvědy a brzy si získal respekt jako zručný řemeslník a obchodník s kožešinami. Se smečkou eskymáckých psů rozvážel po zaledněné Arktidě poštu a zboží.
Několikrát se přepravil na Aljašku, poznal zlatonosný Yukon. V roce 1903 byl na Novosibiřských ostrovech zvolen náčelníkem a nejvyšším soudcem. Jeho jméno bylo známo po celém Severu – bílí polárníci mu říkali Arctic Bird nebo Arctic Bismarck, domorodí Eskymáci Moojok Ojaak (Medvědožrout). Setkal se dokonce Amundsenem.
Někdy v roce 1924 ztroskotal se svou lodí Seven Sisters někde u Seatlu přičemž přišel o celý náklad drahých kožešin a zachránil si jen holý život. Americké úřady jej jako podezřelého cizince bez dokladů vyhostily a poslaly zpět do Evropy.

 Jeho dobrodružství, sepsaná spisovatelem, redaktorem Rudolfem Těsnohlídkem a vydaná pod názvem Eskymo Welzl, se stalo literární senzací a vzbudilo mimořádný zájem. Když se v říjnu 1928 objevil v Praze, byl známým a slavným spisovatelem. Všude měl otevřeny dveře, seznámil se s Karlem a Josefem Čapkovými, mluvil do rozhlasu a dokonce byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem (udajně byl ale rozhovor s Welzlem velmi komplikovaný, jelikož mluvil pouze jakousi lámanou čechoněmčinou s příměsemi jiných jazyků).
V roce 1929 se sešel s redaktory Lidových novin Edvardem Valentou a Bedřichem Golombkem, kteří na základě jeho vyprávění upravili a vydali knihy Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a nejznámější z nich Třicet let na zlatém severu. Knihy plné jeho dobrodružství se staly světově proslulými a byly dokonce přeloženy do japonštiny a estonštiny. Velký úspěch mělo v roce 1932 angloamerické vydání Třiceti let na Zlatém severu a Po stopách polárních pokladů. V Americe dostalo dokonce ocenění za nejlepší knihu měsíce spojenou s prémií 10 tisíc dolarů, Welzl prý z nich ale neviděl ani cent, peníze měli obdržet nakladatelé.
Brzy shledal, že život v moderní Evropě pro něj již není, rozhodl se k návratu na „Zlatý sever“. Své putování skončil v Dawsonu. Dále na Novou Sibiř se již nedostal (z důvodu nedostatku kapitálu). Začal pracovat pro železniční a paroplavební společnost, ale už v roce 1930 si poranil záda a od té doby až do své smrti žil ze státní podpory. Vzdal se svého snu o návratu k Eskymákům, ale začal se zarputilostí sobě vlastní pracovat na vynálezu perpetuum mobile. Žil samotářsky, bez přátel, jen se svým psem. Zemřel 19. září 1948 ve věku 80 let a byl pochován na dawsonském obecním hřbitově.
Dodnes se vedou spory o místě Welzlova hrobu. Welzl by měl být pohřbený, někde, zhruba v okruhu pěti merů od současného (oficiálního) hrobu, který nese jeho jméno.
Jedná se o obdivuhodného podivíny, který zaujmul svět a získal si mnoho následovníků.
Je škoda že o jeho tvorbě a díle je v místních končinách známo jen málo a jeho životní příběh je zahalen mlžným oparem. Díky němu se možná stal velkou inspirací k osobě Járy Cimrmana.
Navíc je klidně možné, že si Wenzl některá svá vyprávění přikrášlil, ale kde nejsou svědci, se pravda vytrácí. To ale nikterak neubírá nic z Wenzlova věhlasu a obdivuhodnosti.
Brzy dojde k zaplnění informační mezery, která po našem slavném světoběžníkovi a dobrodruhovi zůstala. Pan Martin Strouhal ze Zábřehu, který se Welzlovi věnuje už několik let, má o něm letos vydat celou knihu.
Doporučuji toto video:
http://toulavakamera.ct24.cz/article.asp?id=1459
Zdroje:
http://www.ceskatelevize.cz/program/10109584420-11.08.2009-00:55-2-svoboda-pod-bodem-mrazu-aneb-perpetuum-mobile-eskymo-welzl.html
http://toulavakamera.ct24.cz/article.asp?id=1459
http://tourism.zabreh.cz/index.php?a=cat.270
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757