Autor Téma: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944  (Přečteno 27324 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« kdy: Listopad 14, 2009, 08:18:45 »
  Obsah:
  1 ) Stručně o Finsku
  2 ) Finská občanská válka
  3 ) Období před vypuknutím Rusko-Finského konfliktu, tzv. „Zimní války“ v letech 1939-1940
  4 ) Zimní válka
  5 ) Výčet + Důsledky Zimní války
  6 ) Poskytnutá pomoc (materiál a lidská síla)
  7 ) Pokračovací válka + Laponská válka
  8 ) Stručná historie Rusko-Finských vztahů do roku 1991
  Použité zdroje: Vojáci finsko-sovětské zimní války 1939-1940 - Nigel Thomas
                       Hranice placená krví - Karel Richter
                       druhavalkasvetova, palba.cz, novinky.cz, wikipedia, severské listy
   Odkazy: Oficiální stránky finské armády: http://www.mil.fi
                                                         
http://uralica.com/joronen.htm#finarm                                                   různé včetně fotek a videí
http://www.grantsmilitaria.com/militariaphotos/militaria_images.asp?key=102 uniforma
http://www.gwpda.org/medals/finmedl/finland.html                                   medaile
http://www.winterwar.com/Numbers.htm                                                komplexní informace
http://www.kevos4.com/Wartime%20Photos.htm                                     fotky
http://www.pottia.net/pottia/finnhelm.htm                                             helmy
http://www.feldgrau.com/wwar.html                                                      různé informace - text
http://www.jaegerplatoon.net/MAIN.html                                               výzbroj, strategie
http://www.mannerheim-line.com/                                                        Mannerheimova linie
   Pokud někoho toto téma zaujme více, nejlépe z internetových fór je zřejmě zpracované na palba.cz: http://www.palba.cz/viewforum.php?f=188

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #1 kdy: Listopad 14, 2009, 08:29:46 »
1) Stručně o Finsku: 
   Finsko je rozlohou šestá největší evropská země, která se vždy musela vyrovnávat se svojí nevýhodnou geografickou polohou na periferii Evropy a drsnými klimatickými podmínkami. Nejdelší hranici má země s Ruskem, na severu pak s Norskem a řeka Torniojoki tvoří hranici se Švédskem. Západní pobřeží omývá Botnický záliv, na jihu leží Finský záliv. K Finsku patří souostroví Ahvenanmaa (švédsky Åland) na jihozápadě s 3000 ostrovy a ostrůvky, které je pokračováním částečně ponořené pobřežní nížiny.
   Převážnou většinu území zaujímá plochý a mírně zvlněný terén nížin a plošin. Pouze na severu se terén zvedá, ale horských výšek dosahuje pouze na malém území při hranicích s Norskem na severozápadě. Ledovec, který pokrýval celé Finsko, před několika tisíci lety krajinu zarovnal a zanechal v ní velké množství jezer a morénového materiálu. Finsko má více než 60 000 vesměs velmi členitých jezer zaujímajících asi 10 % rozlohy země a propojených rozvinutým systémem řek a kanálů. Největší jezero Saimaa má plochu 4400 km2. Největší řeky jsou Kemi a Oulu.
   Asi 1/5 území, která leží za polárním kruhem, má velmi chladné podnebí s teplotami, které v zimě klesají na průměrných - 20 °C až 40 °C, někdy i níže. Během krátkého léta ale denní teploty mohou vystoupit i vysoko nad 20 °C. Zejména na jihu je klima příznivě ovlivněno blízkostí moře. Srážky klesají od jihozápadu k severovýchodu z 700 mm na 450 mm. Od listopadu do dubna je země pokryta sněhem, všechna jezera, ale i značná část okolního moře zamrzají.
   Finská kultura a jazyk se značně liší od ostatních severských států. Po dlouhá období své historie byl finský národ pod nadvládou Švédska a Ruska, ale nikomu se nepodařilo zlomit jeho ducha. Jejich jazyk patří spolu s estonštinou mezi ugrofinské jazyky. Finsko bylo osídleno již v neolitu kočovnými lovci a sběrači, předchůdci dnešních Laponců. Příchod finských kmenů z východu se datuje od 2. století. Od roku 1284 byla země součástí Švédska jako vévodství, čímž se Finsko dostalo do područí katolické církve. Na počátku novověku začíná ve Finsku luteránská reformace.
   Na konci 18. století bylo již zřejmé, že Finsko tvoří osobitý celek, spojený se Švédskem. Finská válka, vedená v letech 1808-09, spadá do období napoleonských válek. Důsledkem této války se Finsko stalo autonomním Finským velkovévodstvím Ruské říše. Finsko získalo rozsáhlou vnitřní samosprávu, čímž se stalo státem s vlastní administrativou a ekonomikou. Zabrané oblasti jihovýchodního Finska byly opět připojeny k Finsku. Novým hlavním městem se staly Helsinky, kam byla přemístěna také univerzita. Zrušení autonomie Finska únorovým manifestem z roku 1899 vedlo k masovým nepokojům. Manifest byl zrušen v roce 1905.
   V období autonomie došlo k velkému rozvoji finské společnosti. Vlastenecké ideály, zrozené romantismem, přerostly v aktivní národní politiku. Země se industrializovala, rozvíjelo se školství a byla postavena železnice, aby spojila různé části země. Společenská činnost se zpolitizovala a jazyková rivalita finsky a švédsky mluvícího obyvatelstva se vyhrotila.
   Finsko, podpořené pomocí Německa, si již stihlo zvolit krále, ale v roce 1919 se na základě odsouhlasení státního zřízení stalo republikou. Prezident je volen volebním kolegiem vybraným lidovým hlasováním. Prezident jmenuje vládu, jejího předsedu i další představitele státní administrativy. Zákonodárnou moc má jednokomorový parlament (Eduskunta). Finsko má ze všech severských zemí nejvyšší podíl venkovského obyvatelstva (více než 35 %), což souvisí také s tradicí bydlení v neporušené přírodě. Aglomerace Helsinek soustřeďuje asi 1/5 populace země. V Laponsku se průměrná hustota pohybuje kolem 2 obyvatel na km2.

2) Finská občanská válka: 
   Finská občanská válka byla součástí národních a společenských nepokojů z části způsobených první světovou válkou. Snahy Ruska integrovat Finsko těsněji do carské říše na konci 19. století zvedly Finy k odporu. Napjatá politická situace se nestačila rozvinout dříve, než byla pohřbena 1. světovou válkou a socialistickou revolucí. Po Říjnové revoluci 6. prosince 1917 vyhlásil finský sněm nezávislost a počátkem roku 1918 ji Rusko i četné jiné státy uznaly. Rada lidových komisařů pod vedením Lenina prohlášení Zemského sněmu ze dne 6. prosince 1917 přijala a rozhodla se uznat suverenitu Finska. Nezávislému Finsku však nebylo přáno zahájit nové dějiny v míru. Země se rozdělila na dva tábory, buržoazní, tzv. Bílí (valkoiset) a socialistický, tzv. Rudí (punaiset), které začaly 26. ledna 1918 proti sobě bojovat v občanské válce. Tato skončila 15. května 1918. Výsledkem bylo vítězství bílých. Války se účastnilo na každé straně kolem 80.000 osob. Na straně tábora buržoazního tzv. Bílé stráže bojovalo 550 švédských dobrovolníků a 13.000 vojáků německé armády. Na straně komunistické, tzv. Rudé stráže bojovalo kolem 10.000 vojáků či dobrovolníků Rudé armády. Tato občanská válka se nazývá vapaussota (osvobozenecká válka), kansalaissota (občanská válka) nebo punakapina (červené povstání). Po skončení občanské války se do země vrátil mír, ale trvalo dlouho, než se rány, způsobené touto válkou zacelily. Finská občanská válka vedla ke sblížení Finska a Německa, což se v pozdější době ukázalo jako zásadní. Jednou z největších postav občanské války je Carl Gustaf Emil Mannerheim.
Tolik k dokreslení situace před Rusko - Finským konfliktem v letech 1939-1944.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #2 kdy: Listopad 14, 2009, 08:33:58 »
3) Období před vypuknutím Rusko-Finského konfliktu, tzv. „Zimní války“ v letech 1939-1940:
   Sovětský svaz byl už od počátku své existence rozpínavý, výbojný, čekal na příležitost k rozšíření svého území. V roce 1938 v Moskvě na  8. sjezdu Všesvazové komunistické strany pronesl náčelník Politické správy Dělnicko-rolnické rudé armády L.Z. Mechlis větu:
  V případě rozpoutání druhé imperialistické války proti Sovětskému svazu, Rudá armáda v rámci plnění internacionálního úkolu přenese vojenské operace na území nepřítele a rozšíří počet sovětských republik.
   Znám je také Leninův citát: Zakončili jsme jedno pásmo válek, musíme se připravovat na druhé. A naposledy citát Stalinův:
   My vystoupíme, ale vstoupíme jako poslední, abychom na misku vah vrhli rozhodující závaží  - v souvislosti se vstupem Ruska do 2. sv. války.
   Tato mocenská politika Ruska s relativně logickými a sebezáchovnými požadavky ohledně směny území s Finskem a sledem historických události zapříčinila vznik Rusko-Finského konfliktu.
   23. srpna 1939 dohoda Německo - Rusko o uspořádání východní Evropy, vojenské spolupráci, nového územního a politického uspořádání oblastí náležejících k polskému státu - Německo-sovětský pakt. Finsko přijalo uzavření německo-sovětského paktu jako příznivou událost přinášející uklidnění. Finové však netušili, že je Němci při dělení Evropy nechali napospas Sovětům.
   12 října 1939  17.00 hodin se delegace Finska dostavila na pozvání Ruské strany do Kremlu na jednání o zhoršujících se finsko sovětských vztazích. Zde byly Stalinem Finské straně předloženy 4 požadavky:
 1. Posunout jihovýchodní hranici na Karelské šíji ze současné pozice 40km severně od Leningradu, o 70km do nové pozice 110km severně od Leningradu.  Tímto krokem by se ocitla tzv. Mannerheimova linie na sovětském území a město Viipuri (dnes Vyborg) bylo 30km od hranic.
 2. Zničit veškerá existující opevnění na Karelské šíji včetně Mannerheimovy linie aby se zabránilo jejich opětovnému obsazení v době války.
 3. Postoupit Sovětskému svazu ostrovy Suursaari, Lavansaari, Tytarsaari a Koivisto ve Finském zálivu na přístupech k Leningradu stejně jako většinu Rybářského poloostrova na finském arktickém pobřeží.
 4. Poskytnout třicetiletý pronájem poloostrova Hanko na finském jihozápadním pobřeží a umožnit Rudému námořnictvu obsazení města Hanko a jeho využití jako námořní základny.
   Celkem by se jednalo o 2 700 km čtverečních území. Jako kompenzaci by Stalin Finsku postoupil 5 500 km čtverečních území ve Východní Karélii severně od Ladožského jezera, obývaného finsky mluvícími Karely a dlouhodobě Finskem požadovaného. Finská vláda následně navrhla kompromis, avšak odmítla pronájem poloostrova a města Hanko, což se ukázalo jako hlavní sovětský požadavek.
   Pronájem města Hanko a čtyř ostrovů v zálivu a většiny Rybářského poloostrova, by Rudé armádě umožnily vojenskou intervenci pokud by Finsko uzavřelo dohodu s Německem a postoupení oblasti Karelské šíje by umožnilo SSSR úspěšněji bránit Leningrad. Pobaltské státy předešly sovětskému útoku, tím, že přistoupily na Stalinovy požadavky - na uzavření smluv a umístění posádek Rudé armády, avšak úspěch Německa v bleskové válce povzbudil Stalina k okupaci těchto států dříve než Hitler. Rusko mělo také strach, že Finové budou chtít využít situace, kdyby se sovětský svaz dostal do úzkých. Kromě nepřijatelnosti výměny z hlediska vojenského, byla tato nepřijatelná i z hlediska hospodářského - rozvinutý průmysl a rybolov.
   Ke konci roku 1939 a začátku roku 1940 západní spojenci připravují (na papíře) na útok na SSSR (již 16. ledna 1940 jsou plány hotovy). Nejdříve mělo být nasazeno 100.000 a později 150.000 mužů (Francie, GB) ve Finsku. Dále měly začít letecké a možné pozemní operace proti SSSR v jižních oblastech a invaze na Kavkaz. Předpokládalo se připojení Jugoslávie, Rumunska, Řecka a Turecka v celkové síle 100 divizí. Ze severu Švédsko a Norsko by mohly nasadit 10 divizí. Dále mělo začít  bombardování naftových polí v Baku a rafinerie v Batumi. Stalin měl od tajných služeb částečné informace. Autorem plánu útoku byl gen. Gamelin. Čekalo se (údajně) na oficiální žádost finské vlády. Finské vedení však váhalo, takový to krok mohl spojit finskou vládu s probíhající světovou válkou, a přimět německo aby se připojilo k SSSR. Válečný požár by se tak mohl rozšířit nejenom na celou Skandinávii, ale stal by se celosvětovým požárem západu proti SSSR a Německu. Nakonec vojenská pomoc dopadla jako vždycky, západní země nebyly  sto se úplně dohodnout - tzn. tradiční neschopnost se na čemkoliv dohodnout, pouze mluvení, ujišťování a sepisování následně neplněných smluv. Norsko a Švédsko odmítlo jakkoliv vstoupit do války pod záminkou neutrality a odmítly tranzit vojsk přes své území.
   Finové se ještě snažili  o nějakou dohodu avšak bezúspěšně. Finsko však nechtělo mír za každou cenu. Tedy závěrem lze říci, možná že se sovětští představitelé nejdříve pokusili vytvořit zdání snahy o smírné řešení. Nabídli Finům smlouvu o hospodářské a vojenské spolupráci (součástí bylo mimo jiné zřízení sovětské základny ve finském přístavu Hanko, právo na přesun sovětských jednotek po finském území, využití přístavu Petsamo a závazek podpory sovětského útoku na jakýkoli stát). Finsko na většinu požadavků samozřejmě nemohlo přistoupit, a tak Sovětský svaz zinscenoval tzv. Mainilský incident, který se stal záminkou k napadení Finska. Nebo, že nelze Rusku upřít snahu dohodnout se, určitě se nejednalo pouze o diktát podmínek
   Dne 29. listopadu začali finské jednotky pohraniční stráže odrážet útoky sovětských průzkumných jednotek po celé délce hranic. Kdyby Finsko přistoupilo na sovětské požadavky, vyhnulo by se zřejmě zimní válce, avšak následně by zřejmě ztratilo v roce 1940 svoji nezávislost jako pobaltské státy. Odpor a diskutabilní úspěch v zimní válce však zřejmě umožnilo Finsku udržet si relativní nezávislost v době Studené války.
Finské přípravy (či spíše nepřípravy) před vypuknutím Zimní války:
   Finsko se snažilo opevnit vcelku strategicky položené ostrovy Alandy, avšak opevnění bylo ze strany Ruska podmíněno kontrolou nad opevňovacími pracemi. Dále se Finsko nebylo schopno dohodnout  se s Švédskem, snahy Švédska o anexi Alandských ostrovů, kterých se domáhalo i na mírové konferenci. Podle ženevské konvence z 1921 byla stanovena jejich demilitarizace. Na počátku roku 1939 konečně dohoda - Stockholmský pakt o nedotknutelnosti s mezinárodním uznáním - kromě Ruska. Finsko se nedohodlo s Ruskem (viz. odst. shora) a proto Rusko nepodepsalo tuto dohodu.
   Finští představitelé uvolňovali malé investice do obranyschopnosti země. Předseda Rady obrany (v případě války  vrchní velitel armády) Gustav Mannerheim a jiní se důrazně zasazovali o zvýšení prostředků a aktivity ohledně obranyschopnosti země, avšak bez většího úspěchu. Ke konci roku 1938 v důsledku zhoršování vztahů s Ruskem bylo konečně ze strany parlamentu uvolněno 350 mil marek na obranu státu - modernizace armády a výstavba pohraničních opevnění.
   16. června 1939 však Mannerheim nabídl rezignaci kvůli nečinnosti v otázkách obrany aj. Díky tlaku veřejnosti se vláda poté zavázala, že bude ve věcech obranyschopnosti plně respektovat stanoviska rady obrany, kdy na to konto Mannerheim svoji rezignaci stáhl. Tzn. částečné zlepšení plnění programu opevňovacích prací a nárůst národní nadšení - národ pomáhal stavět opevnění. V této době však Finsko nemělo jediný protitankový kanón.
   V případě vypuknutí konfliktu předpokládal plán obrany, že finská armáda zadrží hlavní síly sovětské armády na Mannerheimově linii, kde se povede obranný boj do příchodu spojeneckých vojsk, s jejichž pomocí se počítalo. Poté se mělo přejít do protiútoku, který by přenesl válečné operace na sovětské území. Hlavní síly pod vedením gen. Östermana byly soustředěny na Karelské šíji. Na petrozavodském směru zaujal obranná postavení armádní sbor gen. Hägglunda a skupina  gen. Talvela. Na uchtském směru byla soustředěna skupina gen. Tuompa, na kandalakšském a murmanském směru stála laponská skupina, které velel gen. Wallenius.
   Před vypuknutím války  opět Finská vláda nevěří jejímu vypuknutí, opět se nekonají nezbytná obranná opatření, z tohoto důvodu Mannerheim dočasně odstupuje z funkce předsedy  Rady  obrany. Mannerheim by pravděpodobně souhlasil s vyjitím Rusku vstříc - pronájem ostrovů Hogland, Lövskar, Seitskär, a oba Tyterskäry na 30 let výměnou za poskytnutí jiného území.
   Finsko má před vypuknutím konfliktu téměř neexistující protiletadlovou a protitankovou obranu, letectvo má jen polovinu plánovaného stavu, dále pouze 60 tanků, z toho 30ks stáří 20 let použité ve válce a 30ks lehké moderní avšak nevyzbrojené typu Vickers, loďstvo neschopné účinné obrany, početně slabé dělostřelectvo a nedostatek munice.
   Finský stát rozhodně neměl velkou ani dobře vyzbrojenou armádu. Početná a technicky dobře vybavená armáda Sovětského svazu byla oproti finské doslova kolosem ( počet sovětských tanků, děl a obrněných vozidel byl stokrát větší než finských). Na straně Finska stála stála ovšem jiná výhoda - zima. Zasněženého terénu dokázaly malé a pohyblivé finské oddíly využít ve svůj prospěch.

Začátek Zimní války:

   Zahájení konfliktu začalo ve vesnici Mainila na základě ruského tvrzení o dělostřelecké palbě na Ruské jednotky, které ve skutečnosti střílely úmyslně sami na sebe. Akci nařídil jednotkám dělostřeleckých jednotek NKVD tajemník Všesvazové komunistické strany bolševiků leningradského kraje A.A. Ždanov dne 26. listopadu 1939.  Poté následuje ultimátum Ruska - stáhnout finské jednotky od hranic.
   Dne 29. listopadu následuje další lživé obvinění ze strany Molotova  „Finské jednotky, jak známo, pokračují v útocích nejenom na Karelské šíji, ale i na jiných úsecích. Vzhledem k tomu je Sovětský svaz nucen přerušit s Finskem diplomatické styky“.
   Dne 30. listopadu 1939 v 08.00 hodin zahájila Rudá armáda masivní ofenzívu proti Finsku. Zimní válka trvala 105 dnů, od 30. listopadu 1939 do 13. března 1940 do 12.00 hodin.
   30. listopadu 1939 překročily sovětské jednotky finské hranice. Proti početným sovětským jednotkám zde stály finské slabé pohraniční stráže. Sovětská armáda byla přesvědčena, že Finové nebudou klást velký odpor, a proto nebyly sovětské jednotky na zimu dostatečně vybaveny. Boje se odehrávaly na čtyřech frontách: Karelská šíje, Lagoda-Karélie a Arktida
   Válka zachovala Finsku nezávislost avšak za cenu těžkých politických a ekonomických ztrát. Možné je, že finská nepružnost v jednání učinila sovětský útok nevyhnutelným, je ale otázkou, zda tehdy mohla finská vláda dosáhnout jakýchkoliv dohod, které by našly podporu mezi svým obyvatelstvem a sovětskými bezpečnostními obavami, mimo jiné i díky výborným vztahům mezi Finskem a Německem. Finské ozbrojené síly se skládaly ze čtyř druhů zbraní - armáda, námořnictvo, letecké síly a civilní obrana. Finská armáda měla ve chvíli vypuknutí  války 10 divizí, z nichž se na frontě nacházelo 8, dále čtyři pěší brigády, jeden samostatný pěší pluk, 31. prapor a jezdeckou brigádu. V týlu se kromě nevycvičených branců urychleně formovaly tři záložní divize. Ve zbrani bylo přibližně 256 000 mužů. Celkem asi půl milionu osob prošlo alespoň základním vojenským výcvikem. Výzbroj armády tvořilo 422 děl různé ráže, 112 protitankových kanonů, 23 bojeschopných tanků a 270 letounů.
   Plán dobytí Finska vypracoval podle Vorošilových pokynů Mereckov. Celkově vzato byl celý plán útoku natolik nesmyslný, že bychom našli jen málo otřesnějších příkladů naprosté neschopnosti a nekompetence v plánování a přípravě operací za celého 20. století.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #3 kdy: Listopad 15, 2009, 09:44:47 »
4) Zimní válka:
Jednotlivé úseky fronty:
Karelská šíje: nejdůležitější úsek fronty
   Karelská šíje je přibližně 140km dlouhý obdélníkový kus země mezi Finským zálivem a Ladožským jezerem. V jeho severozápadní části leželo druhé největší město Finska - Viipuri a na jihozápadě Leningrad. Šířka Karelské šíje činí 60km v nejužším místě na sovětsko finské hranici, v nejširším místě činí 120km. Celá šíje je rozdělená do tří horizontálních pásem: pásmo 40km od Leningradu po finské hranice, 20-60km hluboká pohraniční zóna od hranic k Mannerheimově linii, hlavní obranné linii finské armády, a 40km hluboké pásmo od Mannerheimovy linie k Viipuri.
   Rudá armáda nasadila 7. armádu pod velením gen. Jakovleva, jejímž cílem bylo za podpory Baltského loďstva prolomit Mannerheimovu linii, dobýt Viipuri, vějířovitě se rozvinout napříč jižním Finskem, dobýt Helsinky a tím ukončit válku. 7. armáda měla tři sbory: 19. střelecký sbor měl postupovat podél pobřeží zálivu v západním sektoru a dobýt Viipuri na severovýchodě, zatímco 50. střelecký sbor by postupoval podél břehu Ladožského jezera ve východním sektoru a dobyl město Hiitola na severozápadě a 50. tankový sbor by zůstal ve strategické záloze. Finská armáda na šíji pod velením generálporučíka Hugo Östermanna umístila do pohraniční zóny čtyři skupiny Podpůrného sboru, jejichž cílem bylo co možná nejdéle zadržovat postup Rudé armády. U-skupina, M-skupina a L-skupiny byly na západě před II. sborem a bránily západní Mannerheimovu liniii a Viipuri proti 19. střeleckému sboru, zatímco R-skupina byla umístěna v pohraniční zóně před II. sborem, který bránil východní sektor proti 50. střeleckému sboru.
   Finové očekávali, že hlavní úder povede 19. střelecký sbor na západě 30. listopadu, a byli překvapeni, když 19. a 50. střelecký sbor zaútočili současně, ovšem s tím, že hlavní tlak 50. střeleckého sboru byl namířen proti izolované R-skupině finského Podpůrného sboru na východě. Mannerheim usoudil, že Jakovlev zamýšlel zajistit své východní křídlo před hlavním útokem na západě, směrem na Viipuri. Nicméně Östermann se obával, že Podpůrný sbor, který zahrnoval jeho nejlepší jednotky, čelí úplné zkáze, a proto jej relativně rychle hned po prvních šarvátkách a minimálních ztrátách stáhnul – a vysloužil si Mannerheimovu nelibost. Ke 3. prosinci se Podpůrný sbor stáhl z pohraniční zóny a Rudá armáda dosáhla Mannerhimovy linie. V průběhu prosince podnikl Mereckov rozhodné, ale neúspěšné pokusy o prolomení Mannnerheimovy linie. Rudá 49 a 150. střelecká divize, operující nezávisle jako zvláštní skupina Grendal, překročily řeku Vuoksi a zaútočili na nejvýchodnější konec Mannerheimovy linie u Taipale. 6.-7. prosince a 15.-17. prosince, ale v obou případech byly odraženy finskou 10. divizí. Mezitím se 50. střelecký sbor přemístil na západ, aby se spojil s 19. střeleckým sborem a společně zaútočili na západní sektor Mannerheimovy linie „Viipurskou bránu“ ve dnech 17.-21. prosince v síle 120 000 mužů ve čtyřech střeleckých divizích a dvou tankových brigádách. Finská 5. divize odrazila 123. a 138. střeleckou divizi u Summy, 1. divize vytvořená 9. prosince z Podpůrného sboru zastavila 24. střeleckou divizi u Lädhe a 11. divize ubránila jezero Muolaa proti 43. divizi. Tyto tři bitvy, které se staly známé jako „Zázrak u Summy“ získaly finské armádě uznání a obdiv po celém světě. Přesto byla finská protiofenziva přes Mennerheimovu linii do pohraniční zóny dne 23. prosince, vedená pěti finskými divizemi (1.,4.-6.,11.) proti šesti divizím Rudé armády (24.,43.,23.,70.,123. a 138.) zastavena již po jediném dni. Ve dnech 25. a 26. prosince zaútočila zvláštní detašovaná jednotka Grendal se čtyřmi střeleckými divizemi (4.,49.,142. a 150.) ve východním sektoru a pokusila se o průlom u měst Kelja a Taipale, ale finská 10. divize opět stála pevně na svých pozicích.
   Po zbytek prosince 1939 a leden 1940 se na šíji neodehrály žádné další útoky. Činnost Rudé armády a boje proti Finsku se omezily na místní zákopové akce. Heroická finská obrana Mannerheimovy linie pokořila mocnou sovětskou válečnou mašinérii, která až do té doby budila dojem neporazitelnosti.
   Zatímco Francouzi a Britové zkoumali možnosti, jak Finům pomoci, Hitler si objednal studie o provedení intervence ve Skandinávii, které vedly k útoku na Dánsko a Norsko a k jejich okupaci 9. dubna 1940. Stalin nyní prováděl masivní reorganizaci svých vojenských velitelů a jmenoval maršála Sovětského svazu Timošenka Lidovým  komisařem obrany (nahradil neúspěšného Vorošilova) a velitelem Severozápadní fronty. Zvláštní detašovaná jednotka Grendal byla 25. prosince 1939 rozšířena a stala se 13. armádou se třemi střeleckými sbory (3.,15. a 23.) pod velením generálporučíka Grendala a 7. armáda (pod velením degradovaného generála Mereckova) byla rozšířena o pět střeleckých sborů (10.,19.,28.,34. a 50.). Mezitím Mannerheim nahradil generálporučíka Östermanna generálporučíkem Axelem Heinrichsem, o kterém se domníval, že má pevnější nervy, které jmenovaný nakonec skutečně potřeboval.
   Timošenko zahájil velkou sovětskou ofenzivu na šíji 11. února 1940, kdy 7. a 13. armáda zaútočily v západním sektoru Mannerheimovy linie, prolomily ji u Lähde proti finské 1. divizi, která po tři dny vedla protiútok v neúspěšném pokusu znovu dobýt své pozice. Sovětské výsadkové jednotky zatím provedly bojový seskok za liniemi u Summy, aby přeťaly finské komunikační linie. Šest početně silnějších divizí II. sboru (3.-5. a 23.) a I. Sboru (1., 2. a skupina Sihvo) se v dobrém stavu stáhlo 16.-17. února o 20km na pozice na obranné linii Humalkoji – Ävräpää a během tohoto ústupu zaútočila finská 4. tanková rota v rámci 23. záložní divize na 84. střeleckou divizi Rudé armády u Honkaniemi. II. sbor se znovu stáhl 28. února – 2. března o dalších 20km do zadních pozic těsně před Viipuri, kde bránil Viipuri s I. Sborem a skupinou Sihvo na východě a skupinami Pobřežní a Hamina na západě.
   Dne 2. března 1940 byly dobyty finské ostrovy Lavansaari, Penisaari a Suursaari. Sedm lyžařských praporů, které byly součástí Baltské flotily Rudého námořnictva, přešlo severním směrem přes zamrzlý Finský záliv a zaútočila na silnici Helsinky – Viipuri z linie Kotka – Kristiniemi. Zatím 10. a 28. střelecký sbor překročily led u Pullinniemi a 8. března odřízly silnici Helsinky Viipuri, bráněnou finskými skupinami Pobřežní a Hamina, kdežto tři střelecké sbory (19.,30. a 50.) zaútočily na město Viipuri, držené čtyřmi finskými divizemi (1.,3.,5. a 23.). 15. a 23. střelecký sbor 13. armády zaútočil v sektoru Vuosalmi ve středu Mannerheimovy linie a k 11. březnu se finské pozice staly neudržitelnými. Dne 13. března 1940 v 11 hodin, kdy vstoupilo v platnost zastavení palby, bojovaly finské jednotky na východním předměstí Viipuri. Obrana finské armády na Karelské šíji byla více než hrdinná, ale naprostá převaha Rudé armády ve zbraních a lidské síle přinutila Mannerheima zastavit boj, odmítnout sliby britských a francouzských posil a hledat co možná nejvýhodnější mírové uspořádání.
Ladožsko – karelská fronta
Tento 210km dlouhý sektor sovětsko finské hranice, táhnoucí se od Suojärvi po Manssilu na východním břehu Ladožského jezera, držel finský IV sbor (generálmajor Johann Hägglund) s 12. a 13. divizí proti šesti divizím a jedné tankové brigádě Rudé 8. armády, organizované do tří střeleckých sborů (1.,14. a 56.), zamýšlející obklíčit finskou armádu na šíji od severu.
   Dne 30. listopadu 1939 zaútočil 1. sbor Rudé armády spolu se 75. a 139. střeleckou divizí na severu, dobyl Suojävri a postupoval směrem na Korpiselkä a Ilomantsi. Dne 6. prosince zformoval generální štáb skupinu Talvela (sestavenou ze čtyř místních pěchotních praporů, podporovaných dělostřelectvem a ženisty), 12. prosince tato skupina zahájila protiútok a již 14. prosince získala první důležité finské vítězství v zimní válce, když zničila 139. střeleckou divizi u Tolvajärvi. Skupina Talvela pak postupovala do Aittojoki, kde 23. prosince přinutila k ústupu 75. střeleckou divizi. V tutéž dobu skupina Talvela posílená o 41. pěší prapor, zadržela dále na severu u Kallionemen Iossi a Möhkö 155. střeleckou divizi. Finové se díky tomuto zmocnili obrovské kořisti: 59 tanků, 31 děl, 220 kulometů, munice a další nehledě na značné ruské ztráty. Vítězství u Tolvajäri bylo draze zaplaceno velkými finskými ztrátami.
   Jižněji u Kollaanjoki byla 56. střelecká divize z 56. střeleckého sboru zastavena finskou 12. divizí, která udržela své pozice až do zastavení palby bez ohledu na ohromný tlak šesti dalších střeleckých divizí ze 14. střeleckého sboru (87. střelecká a 128. motostřelecká divize, 24. motostřelecká, 75. a 164. střelecká divize a 24. divize motorizované kavalerie)
   Na jihu mezitím zahájil 56. střelecký sbor útok podél východního břehu Ladožského jezera, ale jeho 18. a 168. střelecká divize a 34. tanková brigáda byly u Kitilä zastaveny finskou 13. divizí. Dne 12. prosince provedl IV. sbor protiútok, aby zatlačil křídla 56. střeleckého sboru a během této operace uvěznil 18. střeleckou divizi do řady deseti izolovaných kapes. Finové neměli dost vlastních sil, aby mohli jednotlivé kapsy zničit, ale doufali, že se jim podaří přinutit jednotky Rudé armády k demoralizovanému ústupu, nicméně mnohé z uvedených kapes byly nakonec zničeny. Likvidací této divize získána kořist 128 tanků, 91 děl, 120 automobilů a traktorů, 62 polních kuchyň a spousty pěchotních zbraní a munice.  6. ledna 1940 IV. sbor odřízl pobřežní ladožskou silnici a pronikl na břeh Ladožského jezera, kde uvěznil 168. střeleckou divizi v tzv. „Velké kapse u Kitelä“. Dne 15. února byla z devíti divizí (11.,18.,56.,72. a 168. střelecká, 37.,119. a 144 motostřelecká a 25. divize motorizované kavalerie) a tří paradesantních brigád (201.,204. a 214.) v 8. a 56. střeleckém sboru zformována 15. armáda Rudé armády a vyslána k osvobození 168. střelecké divize, ale Finové ji byli schopni udržet až do zastavení palby.
Karelská fronta
   Karelská fronta byla nejdelší bojovou zónou, táhnoucí se v délce téměř 650km podél sovětsko finské hranice od Vuorojärvi na severu po Ilomantsi na jihu. Zároveň, ale byla i frontou s nejmenší hustotou, protože vedla podél nezřetelných hranic v místech řídce osídlených finským obyvatelstvem, žijícím v izolovaných vesnicích a na osamělých farmách. Region byl bráněn skupinou Severní Finsko, mající zpočátku 5000 mužů ve 12 praporech a 7 rotách a Švédský dobrovolnický sbor. Tyto jednotky čelily pěti střeleckým divizím (44., 88.,122.,131. a 163.) Rudé armády tvořící 47. a zvláštní sbor. Sovětská strategie zamýšlela postupovat na Kemi a Oulu na východním břehu Botnického zálivu, a tím rozříznout Finsko na dvě části a izolovat jej tak od Švédska.
   Dne 16. prosince zaútočila 122. střelecká divize Rudé armády na severu ve směru na Kemi. Divize se protlačila podél finské skupiny Laponsko a Alakurtti, 8. prosince dobyla město Salla a pokračovala dále na sever směrem na Pelkosenniemi, kde byla zadržena finským 40. pěším praporem, a na jih do Joutsijärvi, kde byla zadržena třemi samostatnými pěšími prapory (17.,25. a 26.) při ohrožování Kemijärvi. Oběma finským skupinám, posíleným o Švédský dobrovolnický sbor se podařilo zatlačit Rudou armádu zpět k městu Saija a Märkäjärvi, kde se zakopali, podporováni od 28. února 1940 88. střeleckou divizí ze Zvláštního sboru.
   Dále na jihu 163. střelecká divize RA počátkem prosince dobyla vesnici Suomussalmi. Plukovník Hjalmar Siilasvuo zformoval ze tří praporů posílených o 9. a 22. divizi skupinu Siilasvuo a provedl protiútok. Skupina se rozdělila na severní skupinu Susi (65. pěší pluk a 16. prapor) a jižní skupinu (9. pěší divize, 64. pěší pluk, 15. samostatný prapor a IV. záložní prapor), odřízla zásobovací linie 163. střelecké divize a 25. prosince skupina Kari zničila u Suomussalmi 81. a 759. střelecký pluk a skupina Susi dále na severu u Peranky zničila 662. střelecký pluk. Poté skupina Kari zaútočila na střídající 44. střeleckou divizi, postupující podél silnice z Raate, zničila ji a ukořistila její vybavení. Vítězství u Suomussalmi zaznamenalo velký ohlas po celém světě a velmi povzbudilo finskou armádu. Po zničení 163. střelecké divize se Finové zmocnili 27 kanónů, 11 tanků, 150 nákladních aut, 250 koní a velkého počtu pěchotních zbraní a munice. Po zničení 44. divize se Finové zmocnili 70 děl, 43 tanků, 270 nákladních aut, 300 rychlopalných zbraní, 6000 pušek, 32 polních kuchyní a 1170 koní. Tyto dvě vítězství opět znamenaly obrovské ruské ztráty.
   54. střelecká divize RA dobyla Repolu, postupovala na Kuhmo a 6. prosince dosáhla strategické křižovatky Rasti. Finové zformovali brigádu Vuokko, posílenou po vítězství u Suomussalmi o 9. divizi a do konce ledna 1940 byla 54. střelecká divize obklíčena a neutralizována.

Arktická fronta
   Hlavním bodem krátkého a strategicky neudržitelného finského arktického pobřeží a úzkým zázemím, stísněným mezi Norskem a Sovětským svazem, byl přístav Petsamo. 14. armáda Rudé armády se třemi divizemi (14. a 52. střelecká a 104. horská střelecká) v Murmansku plánovala dobytí Petsama, a tím i odříznutí Finska od Arktidy a zabránění přístupu k Severnímu ledovému oceánu.
   Dne 3,. listopadu 1939 zaútočila 104. horská střelecká divize na Petsamo po předchozím výsadku paradesantní brigády, jehož cílem bylo odříznutí finských komunikací. Finská výcviková jednotka Petsamo o síle praporu (10. a 11. samostatná rota, 5. samostatná baterie) zničila rybářskou flotilu a zařízení v přístavu a ustoupila na jih. Sovětský postup byl zastaven 18. prosince u Höyhenjärvi. Finský kapitán Pennanen zformoval výcvikovou jednotku Petsamo do bojové jednotky Pennanen a 25. prosince provedl místní útoky proti 52. divizi. Dne 27. února 1940 obnovila 52. divize svůj postup a 7. března dobyla Nautsi, poté se zakopala až do zastavení palby.
Válka na moři
   Dne 30. listopadu sovětská Baltská flotila dobyla finské ostrovy Lavansaari, Seiskari, Suursaari a Tytärsaari ve Finském zálivu. Poté se pokoušela zničit baterie finského pobřežního dělostřelectva, aby se připravila na přistání na pobřeží Finského zálivu, ale ještě téhož dne útoky zrušila a opustila plány na vylodění. Dne 20. ledna 1940 zamrzl Botnický záliv, což znemožňovalo další pohyb lodí, ale umožnilo jednotkám pěší útoky po ledě.
   Finské námořnictvo nepodniklo proti Baltské flotile žádné námořní akce, ale využilo tmy dlouhých zimních nocí k položení min a doprovodu obchodních lodí v Botnickém zálivu a kolem Älandských ostrovů. Po 20. lednu lodě finského námořnictva bránily svými protiletadlovými děly přístavy a obchodní lodě. Během zimní války finské námořnictvo ztratilo jednu loď - doprovodné plavidlo Aura II. Ke konci války bojovaly finské lodní posádky jako pěchota v Pobřežní skupině na západ od Viipuri.
   Sovětské ponorky byly aktivní při udržování ekonomické blokády podél finského pobřeží a zničily čtyři finské i několik neutrálních obchodních lodí při ztrátě jedné ponorky.
Letecká válka
   V listopadu 1939 nasadil Sovětský svaz 1 590 letadel Rudého letectva a 487 Rudého námořnictva proti 235 letadlům finských leteckých sil. Do března 1940 činily stavy 164 finských letadel a 3885 sovětských letadel. Sovětská letadla měla od počátku nadvládu a finský pohyb po silnicích a železnici tak byl během denních hodin nebezpečný. Finské stíhačky byly nasazovány do útoků proti přilétajícím sovětským bombardérům, které byly chráněny stíhacím doprovodem.
   Od února 1940 se finské letecké síly soustředily na podporu armády na šíji, a marně se pokoušely udržet Mannerheimovu linii symbolickými bombardovacími nálety na sovětské cíle. Do zastavení palby Finové uskutečnili 5800 letů, v průměru 55 denně.
   Po vypuknutí války a napadení helsinského přístavu ruskými bombardéry Baltského loďstva byla díky nepřesnosti bombardováním zasažena obytná čtvrť a zahynulo 91 osob. Reakce světové mínění donutila  sovětské vedení vydat rozkaz kategoricky zakazující letcům bombardování civilního obyvatelstva
   Zimní válku, lze také na dvě fáze. První fáze skončila naprostým debaklem a zničením významné části invazních jednotek. Po provedení nezbytných opatření ze strany SSSR následuje druhá fáze, již úspěšnější, ustící k příměří.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #4 kdy: Listopad 15, 2009, 10:06:56 »
5 ) Výčet + Důsledky Zimní války:
Konec války:
   Finská města, jejich ulice jsou plné vlajek stažených na půl žerdi. Truchlí se nad mrtvými, truchlí se nad pokořením. Některým se zdá, že oběť byla zbytečná. Nebyla. Finský národ prokázal hrdost, sílu, obětování, bránil svou vlast a uvědomil si sám sebe.

   Ministr zahraničí Tanner tehdy chmurně řekl: „Od nynějška budeme žít život zmrzačeného národa.“ Národ jeho chmury vyvrátil.
   Ve středu 13. března 1940 v 11 hodin vstoupilo v platnost finsko-sovětské zastavení palby. Pokud byly Stalinovy územní požadavky z 12. října tvrdé, jeho nové podmínky podle Moskevské smlouvy ze dne 14. března 1940 byly ještě tvrdší a daly krutou lekci státům, které by se Stalinovy chtěly vzepřít:
-  Posunout jihovýchodní hranici Finska na Karelské šíji o 100km na sever, ponechat 100% šíje, Mannerheimovu linii a město Viipuri v Sovětském svazu.
-  Postoupit severní břeh Ladožského jezera.
-  Postoupit ostrovy Suursaari, Lavansaari, Tytarsaari a Koivisto.
-  Postoupit celý Rybářský poloostrov, Petsamo a zázemí po Nautsi.
-  Finsko dále ztrácelo přístavy Uras a Koivisto (Primorsk) a důležitý kanál Saimaa, který používalo pro dopravu  dřeva.
-  Sověti se zavazovali stáhnout vojska z oblasti Petsama, kterou dobrovolně odstoupili Finsku dohodou z roku 1920.
-  Finsko se také muselo zavázat k vybudování železnic spojujících Sovětský svaz a Finsko, dále přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.
   Smlouva způsobila, že se 450 000 Finů z Viipuri, Koivista, Käkisalmi, Sortavakly, Suojärvi, Sally a Petsama ocitlo za hranicí v sovětské Karélii. Finská vláda jim dala možnost volby, zda chtějí žít ve Finsku = přesídlení nebo přijmou sovětskou vládu. Takřka všichni se rozhodli pro Finsko. Přesídlení těchto obyvatel ještě po mnoho let tíživě dopadalo na finskou ekonomiku.
   Mannerheim se smířil se skutečností, že Finsko vyčerpané zimní válkou nemělo jinou možnost než akceptovat tyto podmínky. Nicméně Stalinovy požadavky se v tomto nezastavily a od března 1940 do června 1941 sovětská vláda pokračovala ve vyvíjení tlaku na Finsko, aby podkopala jeho nezávislost a postupně jej dostala pod svůj vliv, podobně jako pobaltské státy. Výsledkem bylo směřování Finska k Německu, jako jedinému státu, který by Finsko bránil proti Sovětskému svazu - tedy situace, které se Stalin snažil zabránit tím, že rozpoutal Zimní válku.     
   Finové se sice po tvrdých bojích vzdali, přesto však celému světu ukázali, že se i malý stát s omezenou armádou při dobré taktice a díky omylům protivníka dokáže ubránit útoku vojenské mocnosti. Ze Zimní války plyne poučení na obě strany = Finsko přísně vojensky neutrální, odmítnutí vstupu do NATO, Sovětský svaz na druhé straně mírně pragmatický a politicky přizpůsobivý vůči Finsku.
   Zimní válka byla neočekávaným vyvrcholením jinak úspěšné politické kampaně Sovětského svazu k zastrašení jeho šesti západních sousedů - Finsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Rumunsko.
   Zimní válka také poukázala na neschopnost západních států reagovat na sovětskou hrozbu. Všechny západní státy se postavily na stranu Finska avšak kromě menší materiální pomoci se konfliktu nijak nezúčastnili. Jednak díky válečné situaci (v roce 1940 Německo napadlo Norsko a Dánsko) a pak také kvůli svojí nepřipravenosti.
Další údaje a zajímavosti:
 
   V době kolem 20. listopadu 1939 začalo formování armádního sboru ze sovětských Finů, který měl představovat finskou lidovou armádu. V politických směrnicích se psalo:
   „My přicházíme ne jako dobyvatelé, ale jako přátelé finského lidu…..Rudá armáda podporuje finský lid, který se staví za přátelství se Sovětským svazem….Vítězství nad nepřítelem musí být dosaženo s minimálními obětem“.
   V polovině prosince 1939 činil její stav 18.000 mužů. Z území získaných Rusy během útoku bylo získáno pouze 720 mužů. 1 prosince 1939 byla ustavena lidová vláda Finska. Rusové si slibovali rozklad finské národní pospolitosti. Téhož dne byla zaslána telegrafická zpráva od lidové vlády Finska, kdy obsahovala oznámení, že nová vláda žádá o pomoc SSSR v boji za Finskou demokratickou republiku .
-  Názory na Mannerheimovu linii se v některých ohledech různí, shoda nastává v tom, že byla vybudována (díky neznalosti a nedostatku finančních prostředků) tragicky polovičatě – poslepovaný sled běžných polních opevnění, jam a zákopů. 
-  Stalin doufal v bleskovou válku, než se vzpamatuje světové mínění a začne činit protiopatření.
-  Do zákopů na finské straně nastupovali díky ztrátám a nedostatku záloh do zákopů také kuchaři, vozatajci, zdravotníci, zmobilizovaná mládež, dobrovolníci bez výcviku. Na jejich místa nastupovaly příslušnice dobrovolné ženské výpomocné služby, tzv. Lotty.
-  Ze Švédska přišlo 8000 dobrovolníků, někteří však museli absolvovat armádní výcvik, což byla časová ztráta. Z Norska přišlo 725 dobrovolníků, z Dánska 800. Do Finska přicestovali dobrovolníci z celkem 26 národů z nichž byla utvořena cizinecká legie, která se již však vzhledem k příměří nedostala na frontu. V Maďarsku se přihlásilo dokonce 25000 dobrovolníků, kdy na finském území se soustředilo 11500 mužů. 12. března 1940 poslední den  války, dorazila finsko americká legie.
-  Od ledna 1940 vzrostla produktivita finského domácího průmyslu a zároveň byly zajištěny zahraniční dodávky. Pro pěchotu byl přísun munice zajištěn. Pro dělostřelectvo byla vytvořena dvou týdenní zásoba – hlavní problém byl však nedostatek vycvičeného mužstva a jeho vyčerpanost. Toto všechno nakonec vyústilo k jednání o míru.
-  Poslední den války byly všechny útoky Rusů na 170 kilometrové frontě na Karelské šíji odraženy, třebaže Sověti nasadili 25 divizí.
-  Finové praktikovali partyzánský způsob boje: záseky, destrukce, nástrahy, přepady, přehrazování cest i terénu hlubokými příkopy, zátarasy ze zkřížených kusů kolejnic, žulových balvanů, betonových kvádrů, vlčí jámy. Sovětské jednotky napadali finští partyzáni a malé vojenské oddíly, které byly dobře vybaveny na válku ve sněhu
a zimě. Využití lyží umožnilo Finům velmi rychlý pohyb a bleskurychlý úder na nic netušící sovětské jednotky. Velkým sovětským problémem bylo také zásobování vojáků a koní. K dispozici měli murmanskou železnici, ale dodávky po této železnici byly nedostatečné a docházely nepravidelně.   
-  Ruský plán útoku selhal také díky přílišnému rozptýlení vojsk na frontě dlouhé přes 1600km a značná závislost jejich postupu na stavu a rozvinutosti komunikační sítě a celkové průchodnosti terénu. Rusko podcenilo finskou obranu, provedlo nedostatečný průzkum. Rudá armáda trpěla nedostatkem munice. Bylo počítáno s konfliktem v   
délce trvání 10-15 dní. V Rusku byly po neúspěchu první ofenzívy provedeny reorganizace, degradace, popravy, personální změny. Neúspěchy na Ruské straně také způsobil špatný odhad pohyblivosti vojsk a kapacity přepravních cest, pouze postupné uvolňování sil k útoku, nedostatek informací o nepříteli, kvalita finského samopalu Suomi, velké mrazy a s tím související selhávání techniky, počasí, terén, podvojné velení – velitel vs komisař, pokles morálky, nevědomost vojáků proč a za co bojují, nedostatky v organizaci a velení, špatná součinnost jednotlivých druhů zbraní a nepochopitelné přesvědčení, že Finové nebudou vážněji bojovat.
-  Dne 13. prosince 1939 je ve Valném shromáždění Společnosti národů schvalován předělaný návrh rezoluce, který zní: ad 1) Odsoudit akce SSSR ve vztahu k Finsku, ad 2) Konstatovat, že „Sovětský svaz se svými akcemi postavil mimo Společnost národů, z čehož plyne, že již není jejím členem“. Většina členů Valného shromáždění (29 z 52) a téměř polovina Rady (7 z 15) hlasuje pro rezoluci. SSSR označuje rezoluci za „skandální a   
nezákonnou“
. Velkou Británii a Francii tisk  SSSR označí za paliče války a kliku Mannerheima a Tannera a list „Izvěstija“ jde dokonce dál a prorokuje dne 17. prosince 1939 „nepochybný krach Ženevské rezoluce“.
-  Německo sice formálně vyjádřilo podporu SSSR vzhledem k podepsanému paktu, avšak vzhledem k historickému přátelství a potřeby finské mědi a niklu Finsko skrytě podporovalo. Navíc Hitler dospěl k tomu, že finský odpor váže SSSR na severském bojišti. Zbraně se převážely do Švédska a odtud do Finska. A tak byla se zvláštním Hitlerovým povolením uzavřena tajná smlouva mezi Německem a Finskem. Její součástí bylo, že Fini obdrží 50 protiletadlových děl ráže 20 mm a pak i další zbraně. Finové navíc chtěli od Německa odkoupit ukořistěnou polskou výstroj.
-  Francie a VB mezi 19. a 27. prosincem 1939 připravují vojenský plán na pomoc Finsku. Zároveň garantují, že v případě zásahu Německa pomohou Norsku a Švédsku.  Aktivity západu vyvolávají odezvu u SSSR. Po 21. prosinci 1939, kdy byly zastaveny ofenzívy Sovětů ve Finsku a kdy utrpěli Sověti první těžké ztráty začínají zvažovat situaci. Ve finské vládě probíhají bouřlivé debaty o tom co dál. Zatáhnout Finsko do probíhající 2. světové války? Požádat VB a Francii o vojenský zásah? Představa, že by se Finsko stalo nepřítelem Německa mnohé členy vlády zneklidňuje.

   Dne 12. března 1940 dostane finská delegace od Finské vlády příkaz, aby podepsala mírovou smlouvu mezi SSSR a Finskem včetně přiloženého protokolu. Smlouva stanoví, že válečné operace se zastavují 13. března 1940 v 11 hodin finského (ve 12 hodin leningradského) času. Válečný dopisovatel Hakan Mörne, jehož reportáže sloužili historikům k popisu doby říká o Finsku:
   „Stalin nám vzal větší kus země, než mohl dobít ozbrojeným násilím, vzal nám i staré hranice Petra Velikého, které jsme kdysi museli přijmout, podrobeni na milost a nemilost, vzal nám Viipuri (Vyborg) a zemi západně a severně od Ladožského jezera a k tomu velkou část lesů a jezer, které byly naším bohatstvím a mnoha tisícům dávaly práci, radost a sílu. Práce generace statisíců rodin, drobných zemědělců byla zničena. Velkolepé elektrárny a průmyslové podniky, z nichž mnohé byly naší pýchou a byly vybudovány v posledních šťastných letech, leží teď za hranicemi. Železniční síť byla jednoduše zpřetrhána, velká cesta pro vývoz našich dřevařských výrobků, kanál Saima, přeseknut. Jeho jižní část s přístavem Viipuri a s Viipurským zálivem s největší dřevařskou vývozní oblastí padla do bolševických rukou…“
   Rudá armáda na finské frontě bojovala ještě několik hodin po uzavření mírové smlouvy. Sovětská 7. armáda ještě totiž ve Vyborgu dne 13. března 1940 spustila ofenzívu na střed města. Zteč byla neúspěšná, Finové se ubránili a Sověty to stálo mnoho mrtvých. Když se finští obránci na celé finské frontě od Finského zálivu po Barentsovo moře dozvěděli o míru a mírové smlouvě, měli v očích slzy. Neprohráli a přesto takový mír. Vyborg ubránili a musí jej opustit.
   V pamětech velitele 7. armády Mereckova se dozvídáme, že cílem posledních útoků Rudé armády bylo ukázat Finům, že Sověti již mají volnou cestu do Helsinek a že i případná pomoc VB a Francie je nanic. Tak skončila 13. března 1940, říkejme v 11 hodin, více jak 100 denní Zimní válka. Obě strany v ní utrpěly ztráty.
Ztráty:
   Finská strana ztratila 20% svého početního stavu. Oficielně udává, že měla 21 396 mrtvých a 1 434 nezvěstných. Zraněno bylo 43 557 finských vojáků. Ze sovětského zajetí se vrátilo 847 vojáků. Při závěrečných bojích na Karelské šíji finské prapory ztrácely třetinu až polovinu mužstva.

   Abychom si udělali představu, řekněme si finské ztráty po jednotlivých měsících:
     Prosinec 1939 – 13 200 mrtvých a raněných.
     Leden 1940 – 7 700 mrtvých a raněných.
     Únor 1940 – 17 200 mrtvých a raněných.
     Březen 1940 – tedy jenom 13 dní – 28 900 mrtvých a raněných.
   Z těchto finských ztrát připadají dvě třetiny na obránce Karelské šíje. Je tedy jasné, že nejtěžší boje se odehrály právě tam. U sovětské strany je to mnohem složitější, jak uvidíme. Sověti mlžili. V každé době od konce Zimní války, v každém desetiletí říkali něco jiného. Uvědomme si, že Sověti používali taktiku masových útoků v hustých formacích a za tu platili hromadami mrtvol. Ztráty Sovětů za 3 a půl měsíce jsou otřesné. Při některých bojích ve Vyborgském zálivu zůstalo v sovětských praporech po útoku kolem 30ti bojeschopných vojáků. Například 95. střelecká divize během 21 dní ztratila třetinu svého početního stavu. Některé sovětské jednotky – čety – roty byly zničeny do posledního muže.
   Toto vše sovětské vedení před svým lidem celá desetiletí tajilo, nebo uvádělo nesprávné údaje. První takové nepravdivé údaje uvedl Molotov po skončení Zimní války, když prohlásil, že Finové měli 60 000 mrtvých a do toho prý nepočítá ty, kteří zemřeli na utrpěná zranění.  O ztrátách Rudé armády (prý z údajů generálního štábu) řekl, že měla 48 745 mrtvých a 150 863 raněných. Klasická propaganda – zveličím ztráty nepřítele a snížím ztráty své. Dle Molotova by tak Finové měli 1,5x větší ztráty než Sověti.
   V roce 1992 se objevují údaje ze sovětských pramenů: Rudá armáda nenávratně ztratila za 3 měsíce bojů 126 875 lidí a měla 188 671 raněných, 58 370 nemocných a 17 867 omrzlých. Jmenná kartotéka ruského státního vojenského archívu říká, že Sověti měli těch mrtvých 131 476. N. S. Chruščov ve své době říká :
  „Rudá armáda přes nanejvýš příznivé podmínky dokázala zvítězit s obrovskými potížemi a mimořádnými ztrátami, takže vítězství za takovou cenu je vlastně porážkou.“
  Ve ztrátách pak uvádí, že z celkového počtu 1 500 000 vojáků vyslaných do Finska jich prý 1 000 000 nepřežil. Ale i tento údaj je zřejmě přehnaný. Rozpory samozřejmě jsou i ve zničené technice. Rudá armáda uváděla 600 letounů a 2 000 tanků. Maršál Mannerheim uvádí, že Sověti ztratili 1 000 letadel a 2 300 tanků a obrněných vozidel. Čísla je třeba brát s rezervou, ale je jasné, že za tak krátký čas (30. listopad 1939 – 13. březen 1940), jsou zvláště z Ruské strany ztráty děsivé. Ale i pro tak malý národ, jako Finsko (ve své době okolo 4 000 000 obyvatel), byly jejich ztráty velké.
   Každý konec války znamená i návrat zajatců obou válčících stran. Přes veškerou sovětskou propagandu, která lákala finské vojáky, aby opustili tu „armádu statkářů a kapitalistů“ zůstalo u Sovětů z 1 100 finských zajatců jen 20. Naopak ze 6 000 sovětských zajatců jich 180 projevilo přání vstoupit do Ruské osvobozenecké armády. Ruskou osvobozeneckou armádu organizoval v zajateckých táborech představitel Ruského emigračního výboru, bývalý Stalinův sekretář B. Bažanov. Dokonce několik desítek těchto dobrovolníků již bylo na cestě bojovat ve finských řadách v době uzavření příměří. Když byla uzavřena mírová smlouva, vrátilo se do SSSR 5 572 zajatců. Ale poslechněme si co je všechno čekalo:
 
   „NKVD si je naložilo do nákladních vagónů, které měly zabedněná okna a pod ozbrojenou stráží je odvezlo do speciálního tábora Južskij jako státní zločince. Zde je 50ti členná komise NKVD začala přísně vyšetřovat. Za protisovětskou činnost bylo odsouzeno k trestu smrti a zastřeleno bylo ihned 350 zajatců. Domů byli propuštěni jen ti, kteří prokazatelně padli do zajetí jako ranění. Ostatní a to byla většina, tedy 4 354 lidí bylo odtransportováno do Gulagů.„.
   V knize Hranice placená krví je popsán příběh Jurije Samoljova. Byl to poručík Rudé armády, který padl do finského zajetí někde na ladožské frontě v lednu, když Finové obklíčili jeho divizi. „ Bylo 47 stupňů pod nulou a oni leželi ve sněhu v lese a nemohli si ani zapálit ohně, protože všude kolem číhali Finové, házeli na ně granáty a stříleli je jako zajíce. 14 dnů žrali jen koňské maso, protože jim Finové odřízli všechny přísunové cesty. Pak už neměli ani to. A když jim došli náboje, tak se vzdali. Co měli dělat. Komisař měl prý nějaké uvědomělé řeči, tak do něj někdo z vojáků vrazil bajonet. Měli toho už všichni plné zuby. Nechápali, proč mají válčit proti Finsku. Politrukové jim věšeli bulíky na nos, že jdou na pomoc finským pracujícím, ale sami viděli na vlastní oči, že finští pracující o žádnou pomoc nestojí. V zajetí s nimi Finové zacházeli dobře, že se až divili. Měli u nich takové ubytování a jídlo, že leckdo z jejich vojáků to doma v životě nezažil. Teplou a studenou vodu, sprchy, splachovací záchody. Některým se po propuštění ani nechtělo domů. Však je taky nečekalo nic dobrého. Hned je NKVD v zadrátovaných dobytčákách lifrovalo do lágru. 14 dnů je vyslýchali. Samojlovovi rozbili hubu do krve, že jako poručík zodpovídal za svou četu a měl jít vojákům příkladem. Radši se prý zastřelit než se vzdát ".
   
Archívy: Finsko válku s Moskvou vyprovokovalo - zveřejněno po pádu SSSR.
   Finsko válku s tehdejším Sovětským svazem v zimě roku 1940 záměrně vyprovokovalo, protože mu hitlerovské Německo přislíbilo do budoucnosti územní zisky. Vyplývá to z odtajněného memoranda finského velvyslance v Německu Toiva Mikaela Kivimäkiho z konce června 1941, které zveřejnil finský ministr zahraničí Erkki Tuomioja.
Kivimäki se sešel s Hermannem Göringem, jedním z nejvlivnějších nacistů. Göring radil Finsku, aby uzavřelo s Moskvou mír, a slíbil, že později "dostane zpátky i s úroky všechno, co bude muset SSSR odstoupit".
   Kivimäki ve své zprávě konkretizuje, že Göring mu slíbil, že "Finsko si bude moci samo podle libosti určit průběh své východní hranice". Konkrétně prý Göring nabízel hranici daleko na východ od finských hranic před rokem 1940. Finsku měl připadnout celý poloostrov Kola, část pobřeží Bílého moře, ruská Karélie a dokonce i Petrohrad, tehdejší Leningrad, protože "jinak bude Leningrad představovat pro Finsko trvalou hrozbu".
   Finský historik Heikki Ylikangas hodnotí obsah dokumentu jako důkaz správnosti své teorie, podle níž Finsko ukončilo zimní válku z let 1939-40 již s předpokladem, že za ni bude později žádat rozsáhlé náhrady. Kromě toho byla i účast Finska ve válce z let 1941-44 v roli spojence hitlerovského Německa zaměřena nejen na opětné získání území ztracených v zimní válce, ale na uskutečnění ideje rozsáhlého "Velkého Finska", uvádí Ylikangas.
   Dokument odporuje oficiální finské verzi dějin druhé světové války. Ještě v březnu tohoto roku vyvolala velké rozhořčení Moskvy finská prezidentka Tarja Halonenová, když v projevu ve Francouzském institutu pro mezinárodní vztahy v Paříži uvedla, že Finsko za druhé světové války "bez významné pomoci zvenčí" zabránilo tomu, aby ho obsadil SSSR. Tento mýtus je ve Finsku veřejně podporován zejména od roku 1991, kdy se rozpadl Sovětský svaz, a tím přestala platit i dřívější finsko-sovětská smlouva o přátelství.
   Jak tomu často bývá, pravda by mohla být někdy uprostřed. Jak Finsko, tak SSSR měly v uvedené době své zájmy a cíle. Rozhodně nelze dělat ze SSSR nevinného.
Proč SSSR ustoupil od dobytí Finska:
Především se samozřejmě jedná o spekulace:
-   SSSR se obávalo hrozby francouzsko-britské intervence a bombardování kavkazských ropných polí.
-   Svojí roli mohli sehrát zájmy a tlaky ze strany Německa, tehdejšího spojence.
-   Zkreslené představy o stavu finské armády (byla v horší situaci něž se předpokládalo), SSSR bylo šokováno a zdrceno otřesným výkonem Rudé armády, úctu k finskému protivníkovi.
-   Finsko se v uvažování SSSR přesunulo z pozice malého problému na velký a bylo rozhodnuto nechat si je na konec (po zpracování Pobaltí a Rumunska).
-   Mohly existovat obavy, že se boje protáhnou hluboko do jara, kdy se celé Finsko změní v jednu obrovskou bažinu, absolutně nevhodnou pro vedení útočných operací. Představa války pokračující za těchto podmínek představovala pro Rudou armádu i Stalina osobně skutečnou noční můru.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #5 kdy: Listopad 15, 2009, 10:34:34 »
6 ) Poskytnutá pomoc (materiál a lidská síla), tedy nikoli skutečně dodaná:
Belgie - 700 ks automatických pušek + 10.000 nábojů, 2456 ks 9mm pistolí + 11 Mil. ks nábojů, 5000 ks 7,65mm pistolí a 1,08 Mil. ks nábojů.
 
Itálie - 35 ks torpéd ráže 420mm + 150 ks min, 20 traktorů, 100 ks 81mm minometů + 75.000 ks střel, 12 ks  76mm protiletadlový kanón + 24.000 ks střel, 48 ks 20mm protiletadlový kanón + 384.000 ks střel, 12 ks 47mm protitankový kanón + 25.000 ks střel, 6.000 ks pistole, 176 ks plamenometů (obdrženo jen 28 ks, zbytek zůstal v Norsku), 35 ks letadel Fiat G.50 (obdrženo jen 17 ks), 150 dobrovolníků, 100.000 ks pušek + 50 Mil. nábojů, 5 torpédových člunů.
Německo -  30 ks 20mm protiletadlový kanón (někde uváděno 50ks) + 100.000 ks střel. Dále se jednalo o odkupu zabrané Polské výstroje a výzbroje.
Maďarsko  - 40 ks 40mm protiletadlový kanón + 10.000 ks střel, 30 ks 8mm protitankové pušky, 300.000 ks ruční granát, 32.500 ks střel pro 81mm minomet, 20.000 ks střel pro 20mm protiletadlové kanóny, 6.000 ks střel pro 37mm protitankové kanóny, 450 dobrovolníků. Počty dobrovolníků se podle zdrojů liší.
Norsko - 50.000 ks párů bot, 100.000 ks toren, 16.000 ks přikrývek, 200.000 ks ešusů, 800 dobrovolníků, 12 ks 75mm polní kanón + 7.166 ks střel.
Dánsko - 178 ks 20mm protiletadlový kanón, 800 dobrovolníků.
USA - 44 ks letadel Brewster 239 (obdrženo pouze několik kusů), 32 ks 203mm houfnice (obdrženo až po válce), 200 ks 75mm polní kanón, 350 dobrovolníků (dorazili dva dny před koncem války).
GB - 20 ks torpéd, 450 ks min, 12 ks 152mm námořní kanón, 25 ks 114mm houfnice + 25.000 ks střel, 24 ks 76mm protiletadlový kanón + 72.000 ks střel, 18 ks 40mm protiletadlový kanón + 36.000 ks střel, 24 ks 13mm protiletadlový kulomet + 72.000 ks střel, 200 ks 14mm protitanková puška, 28 traktorů, 20 Mil. ks náboje do pušek,  10 Mil. ks náboje do pistolí, 40.000 ks ruční granát, 50.000 ks stanů, polní kuchyně, uniformy, komunikační zařízení, 33 letadel Gloster Gladiator II, 12 ks letadel Hawker Hurrican, 17 letadel Lysander, 24 letadel Blenheim, 230 dobrovolníků, 4 torpédových člunů (nebylo nakonec dodáno), 30 ks 84mm polní kanón.
Francie - 12 ks 155mm houfnice + 12.000 ks střel, 12 ks 105mm polní kanón + 54.000 ks střel, 100 ks 81mm minomet + 200.000 ks střel, 40 ks 25mm protitankový kanón+ 25.000 ks střel, 150 ks rádiových stanic, 5000 ks automatická puška + 11 Mil. ks nábojů, 20.000 ks ruční granát, 12 traktorů, 136 ks starších kanónů + 300.500 ks střel, 76 ks letadel Morane, 36 ks 75mm polní kanón + 50.000 ks střel (obdrženo pouze 12 ks), 10 ks 47mm protitankový kanón + 5.000 ks střel (neobdrženo).
Švédsko - 8 ks 75mm polní kanón, 48 ks 75mm polní kanón + 27.000 ks střel, 12 ks 150mm houfnice + 4000 ks střel, 4 ks 210mm houfnice + 400 ks střel, 9 ks 175mm protiletadlový kanón, 76 ks 40mm protiletadlový kanón + 144.00 ks střel, 18 ks 37mm protitankový kanón + 45.000 ks střel, 100 ks kulometů, 77.000 ks pušek + 17 Mil. ks nábojů, 8 ks výcvikové letadlo, 8 ks letadlo bombardovací (starší model), 12 ks letadlo Gladiator (včetně švédských pilotů), 8.000 dobrovolníků.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #6 kdy: Listopad 17, 2009, 05:09:51 »
7) Pokračovací válka (Jatkosota) a Laponská válka:
   Po zimní válce upevnilo Finsko styky s Německem a v červnu 1941, když Němci zahájili válku proti Sovětskému svazu, vpadly i finské jednotky na východ. Válka skončila v září 1944 příměřím a východní hranice byla posunuta zpět do podoby po zimní válce. Kromě toho Finsko ztratilo Petsamo a sovětská vojenská základna se z Hanko přestěhovalo do Porkkaly. Finové museli také vyhnat Němce z Laponska, což vedlo k tzv. Laponské válce, která trvala až do května 1945. Oficiální ukončení válečného stavu mezi Finskem a Sovětským svazem představoval Pařížský mír (1947). Finsko si tzv. Pokračovací válkou pošpinilo neposkvrněný úspěch ze Zimní války spoluprací s Německem. Pokračovací válka proto, že byla logickým vyústěním - pokračováním války Zimní.
První fáze války - Ofensiva Osy (1941)
   Koordinace plánů Německa a Finska proti SSSR probíhala již od jara 1941. Válka byla zahájena 22. června nálety německého letectva, využívající k dotankování finská letiště (Utti) na sovětské území a zaminovávacími operacemi německé Kriegsmarine proti sovětským vodám, vedenými loděmi z oblasti Ålandských ostrovů a kladení min v sovětských pobřežních vodách finskými ponorkami. Finská Ladožská flotila se spolu s německými silami podílela na blokádě Leningradu.
   25. června  odpověděl Sovětský Svaz leteckým bombardováním finských měst a dělostřeleckým ostřelováním finského území, načež Finsko ještě týž den vyhlásilo SSSR válku. První fáze války se vyvíjela přesně podle finských představ. Během necelých dvou měsíců finská armáda osvobodila ztracená území a pokračovala dál do nitra SSSR. 29. června 1941 začala společná finsko-německá ofenzíva s cílem dobýt Murmansk a přetnout murmanskou železnici u Kandalakši. 6. července 1941 vyhlásila Velká Británie Finsku válku. Britsko-finský válečný stav se prakticky omezil na jediný  britský nálet na Petsamo. Již v říjnu 1941 operace finských a německých sil znamenaly nejen vážné ohrožení Leningradu, ale i zásobovacích linií vedoucích z Archangelska a Murmansku na rusko-německou frontu. V prosinci 1941 se finská vojska zastavila. Část Parlamentu a vlády sice chtěla vojska zastavit už na hranicích z roku 1940, ale následně byl prosazen postup až na výše zmíněnou linii, neboť z bezpečnostních důvodů vyhovovala mnohem více než staré hranice. Jednak byla mnohem lépe hájitelná, jednak se zabrané území dalo v případě potřeby použít jako předpolí a manévrovací prostor v případě velkého nepřátelského útoku a nakonec mělo být navrácení zabraného území lákadlem pro SSSR, proč ukončit válku a znovu uznat hranice z roku 1939. Finsko poté v průběhu války opravdu několikráte nabídlo Sovětskému svazu mír za uznání hranic z roku 1939 a ústup ze zabraného území, ale pokaždé bezvýsledně.
Druhá fáze války – období mezi lety 1942-1943
   Poté, co začaly první německé neúspěchy, postoj Finska k válečnému úsilí Osy výrazně ochladl a následovalo dva a půl roku relativního klidu, kdy Finsko částečně demobilizovalo armádu a svou účast ve válce omezilo na držení dobytých pozic a občasné mírové návrhy. Finská Ladožská flotila se spolu s německými silami podílela na blokádě Leningradu. Jednoznačně bylo ze strany Finska odmítnuto jakékoliv vážnější podílení se na útočných plánech Německa na pozemních frontách, jehož akce v Laponsku a Severním Finsku skončily debaklem.   
   Jediným vážnějším válečným podnikem byl pokus Rudé armády o ofenzívu v oblasti řeky Svir, který skončil naprostým fiaskem. Vztahy mezi Finskem a Německem navíc poněkud ochladly poté, co Finové odmítly vydat do Německa přes 500 židovských uprchlíků z Německa a Němci navíc získali (oprávněné) podezření, že se Finové pokoušejí z války vyvléknout.
Ofenzíva Rudé armády (1944)
   V roce 1944 se situace na frontě zcela změnila. 9. června 1944 zahájila Rudá armáda zdrcující ofenzívu s cílem dobýt a obsadit Finsko. Plán vycházel z nové doktríny, že je třeba útočit na spojence Německa, kteří jsou slabší a zhroutí se dříve. Útok Finy zaskočil jak svým rozsahem, tak i načasováním. Zdržovací a předsunuté posty byly smeteny prakticky okamžitě a o den později Rudá armáda prolomila hlavní obranné pozice finské armády na Karelské šíji. Rozhodující úlohu v tomto bleskovém zhroucení finských obranných plánů způsobil moment překvapení a několikanásobná převaha nepřítele, který zde nasadil elitní jednotky vyzbrojené tím nejlepším, čím Rudá armáda disponovala. Kritickým se ukázal být nedostatek moderních pěchotních protitankových zbraní, bez kterých finští vojáci nedokázali navzdory obrovské statečnosti a vynikajícím schopnostem vzdorovat nejmodernější obrněné technice představované tanky a jinou obrněnou technikou.   
   Zoufalá finská vláda se obrátila na Německo s prosbou o urychlenou dodávku obrněné techniky, moderních proti pěchotních zbraní a o leteckou podporu. Německo bylo ochotno pomoci, pokud ovšem Finsko uzavře oficiální a nezrušitelnou smlouvu o spojenectví s Německem a pokud Finsko vydá Židy. Finové odmítli oboje, nicméně finský prezident Ryti napsal dopis Hitlerovi, který obsahoval osobní záruky, že dokud bude Ryti prezidentem, Finsko zůstane spojencem Německa (což vedlo k přerušení diplomatických vztahů s USA). Na základě tohoto bylo Německo svolné k pomoci.
  Finové poté s pomocí německého letectva, moderních protitankových zbraní a malých německých obrněných jednotek zastavili počátkem června postup Rudé armády. Za nové situace nabídla finská vláda Sovětskému svazu mír v hranicích z roku 1940. Stalin však odmítl a ohlásil, že přijme pouze bezpodmínečnou kapitulaci. Finové odmítli na jakoukoli přistoupit, trvali na příměří a na tom, že Rudá armáda nevstoupí do středního a jižního Finska. Stalin tedy nechal přisunout na finskou obrannou linii další jednotky a chystal se problém Finska vyřešit jednou provždy.
   25. června 1944 vypukla největší a nejkrvavější bitva v historii severských zemí v oblasti Tali-Ihantala. Padesátitisícová finská armáda v ní zastavila početně třikrát silnějšího a mnohem lépe vyzbrojeného nepřítele a způsobila mu těžké ztráty. Obranná linie nebyla prolomena. Ztráta 22 000 mužů a asi 500 tanků představujících vrchol soudobé obrněné techniky ukázala, že Finsko není tak slabé, jak se předpokládalo. Navíc zkrachovaly i souběžné útočné akce proti jižnímu pobřeží Finska (ukázalo se, že Rudá armáda není se stávajícími silami schopna provést efektivní ve finském týlu). Finská fronta tak byla jediným úsekem, na němž Rudá armáda v roce 1944 nedokázala splnit zadané cíle navzdory nejvyšší snaze a četným posilám.
   Stalin, překvapen neúspěchem navrhl Finsku přijatelné podmínky příměří, aby mohl své síly na potřebnější úseky. Prezident Ryti v reakci nato okamžitě odstoupil, kdy na jeho místo nastoupil Mannerheim. Finsko podmínky přijalo. Souhlasilo s hranicemi z roku 1940 s tou změnou, že SSSR zabral navíc Petsamo (fakticky mu stejně patřilo už v roce 1940, byť formálně náleželo Finsku), a smířilo se i s ruskou vojenskou základnou v Porkkale, kterou Mannerheim nazval nožem na krku Helsinek a kvůli níž navrhoval změnu hlavního města. Dále přijalo omezení armády i vznik tzv. Kontrolní mírové komise (se sídlem v Torri).
Shrnutí:
   Pokračovací válka, byť selhala v sekundárním cíli - trvalém osvobození ztracených území, v tom primárním cíli uspěla - zajistila Finsku nezávislost a svobodu. V příštích letech sice muselo přistoupit na určitou podřízenost Sovětskému svazu ve své zahraniční a v malé míře i vnitrostátní politice, nicméně vždy zůstalo svobodným a demokratickým státem, jehož svobodnou volbu zejména ve vnitrostátních otázkách Sovětský svaz do značné míry respektoval. Pokračovací válka skončila příměřím, které vstoupilo v platnost 5. září 1944. Dalo by se říci, že uzavření příměří se SSSR bylo pravé rozhodnutí v pravý čas.
   Finská armáda společně s německým spojencem ztratila v Pokračovací válce kolem 58.000 mužů (padlí i pohřešovaní), ztráty Rudé armády se odhadují kolem 200.000 mužů.
Laponská válka:
   Laponská válka je označení pro válečný stav mezi Finskem a Německem od září 1944 do dubna 1945. Název je odvozen z faktu, že se bojovalo především v nejsevernější provincii Finska, v Laponsku.
   Již na přelomu let 1942 a 1943, kdy začínalo být zřejmé, že Německo válku prohrává, začala finská vláda společně s finským velením vyvíjet horečnou aktivitu, jejímž cílem bylo vyvázat Finsko z konfliktu. Tyto snahy nezůstaly Německu utajeny a na začátku léta 1943 se začal generál Eduard Dietl, který německým jednotkám velel, připravovat na eventualitu, že by Finsko mohlo uzavřít separátní mírovou smlouvu se SSSR a přejít do tábora nepřítele. Německé velení plánovalo stáhnout svoje síly na sever, aby mohly co nejdéle chránit finské niklové doly poblíž Petsama a posléze evakuovat své jednotky do Norska. Obsazení Finska po vzoru Itálie nepřicházelo v úvahu, jak pro nedostatek jednotek, tak pro velikou opatrnost Finů, kteří si pečlivě kryli záda a klíčové oblasti země a byli připraveni v případě potřeby tvrdě bojovat.
   V zimě 1943 - 1944 Němci opravili cesty ze severního Norska do severního Finska, přičemž rozsáhle využívali práce válečných zajatců a hromadili zásoby v této oblasti. Finské velení se připravovalo také. Zejména dbalo na to, aby nedošlo k větší koncentraci německých sil jižně od řeky Oulu, aby tak nemohlo dojít k obsazení z průmyslového hlediska významného území. Zároveň posílilo obranu západního a jižního pobřeží a stáhlo, popřípadě zreorganizovalo své vlastní jednotky v severním Finsku tak, aby nemohly být odzbrojeny a zajaty Němci. Německé velení reagovalo stejně. Finové navíc začali evakuovat své civilní obyvatelstvo z německých sektorů. Když Finsko podepsalo v září 1944 se Sovětským svazem smlouvu o příměří, byly obě strany připraveny.
   Smlouva o příměří mezi SSSR a Finskem předpokládala vyhlášení války mezi Finskem a Německem a vytlačení německých sil z Laponska. Jako extrémně zostřující podmínka zde působil bod nařizující Finsku demobilizovat armádu na předválečný stav nejpozději měsíc po uzavření smlouvy. To znamenalo, že buďto Finové vyprovodí většinu Němců do měsíce, nebo budou muset demobilizovat s Němci v zemi. To by dalo Rudé armádě legitimní důvod obsadit podstatnou část finského území, což bylo pro finskou stranu absolutně nepřijatelné. Němci ani Finové z pochopitelných důvodů neměli valné chuti do boje mezi sebou. Vojenští velitelé obou stran vynaložili značné úsilí, aby se vyhnuli boji a dohodli rozumný harmonogram pokojného vyklizení Laponska za pouze předstíraných bojů. Tato cesta se však ukázala jen omezeně schůdná.
   Definitivní konec této snahy o předstíraný boj způsobily striktní Hitlerovy rozkazy, které se nový velitel německých jednotek, generál Lothar Rendulic, neodvážil ignorovat. Zásadním problémem byly Hitlerovy představy o harmonogramu stažení, jím nařízené útoky proti finskému pobřeží a zejména taktika spálené země, kterou na jeho rozkaz německé jednotky v Laponsku prováděly.
   První ozbrojené incidenty mezi německou a finskou armádou propukly již těsně před podpisem smlouvy, když se obě strany pokusily preventivně odzbrojit a zajmout malé jednotky druhé strany dislokované v oblastech, které ovládaly. Tyto střety sice brzy ubraly na intenzitě, jak se odzbrojované jednotky buďto vzdaly nebo unikly, pak se ale situace začala kazit. Jednotky wehrmachtu umístěné v severním Finsku se sice počaly urychleně stahovat do Laponska pro Finy přijatelnou rychlostí, ale německé námořnictvo zároveň zaminovalo pro Finsko klíčové námořní trasy a dokonce se pokusilo obsadit jednu z nejdůležitějších finských opěrných bodů ve Finském zálivu - Suursari. Neuspělo sice, ale finské nejvyšší velení i vládu díky tomu ovládl skepticismus vůči dohodě s novým nepřítelem, kterou nedokázal ztlumit ani fakt, že daný ostrov měl být vydán Rusům.
   Poslední ranou dohodám na vyšší úrovni byla zcela bezohledná taktika spálené země ze strany německých jednotek, která vyústila v naprosté zničení laponské metropole Rovaniemi. Aby zajistili včasné vyčištění Laponska a nedali Rudé armádě záminku k okupaci životně důležitých částí země, museli Finové zintenzívnit boje. Generál Hjalmar Siilasvuo zrychlil postup po pevnině a zahájil agresivní vedení boje jižně od Rovaniemi, nicméně se ukazovalo, že to nebude stačit. Aby tedy podpořilo rychlost německého ústupu, rozhodlo se finské velení pro poněkud riskantní akci a provedlo překvapivé vylodění v Torniu - klíčovém přístavu u hranic se Švédskem, který představoval jednu z pouhých dvou cest, kterými mohli Němci Laponsko opustit. Tato bitva skončila těžkou porážkou Rendulicových sil a jmenovanému nezbylo než s hlavními silami urychleně Laponsko vyklidit, než Finové uzavřou i druhou cestu a zcela jej odříznou. V půli listopadu byly klíčové oblasti Laponska od německých oddílů vyčištěny.
   Hospodářské následky této války byly pro Laponsko strašlivé. Více než třetina budov v této oblasti byla zničena a její hlavní město téměř zmizelo. Poslední německé jednotky byly vypuzeny v dubnu 1945. Vojenské ztráty byly relativně malé, 1 000 mrtvých na straně finských jednotek a kolem 2 000 na straně Němců.
   Objevují se také dohady, že Finsko během 2. světové války vydalo do Německa kolem 3.000 osob – během pokračovací války. Většinou židé, komunisté, ruské válečné zajatce, dokonce i vlastní občany.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #7 kdy: Listopad 17, 2009, 05:11:26 »
8 ) Stručná historie Rusko-Finských vztahů do roku 1991:
   Po 2. světové válce si vztahy Finska jak s východem, tak i se západem získaly důvěru, o níž nejlépe svědčí skutečnost, že se všechny evropské státy a USA, jakož i Sovětský svaz, dívaly na Helsinky jako na nejvhodnější místo pro podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v srpnu 1975. Také ekonomika se rozvinula. Během několika desetiletí se Finsko proměnilo z agrární země v prosperující stát s dominující sférou služeb.
   V roce 1948 byla uzavřena se Sovětským svazem Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, která se stala  základem finské zahraniční politiky až do roku 1991. Tato byla několikrát prodloužena. Rozhodující podíl na formování této politiky měli prezidenti Juho Paasakivi a Urho Kekkonen.
   Po válce ztratilo Finsko desetinu svého území u Severního ledového oceánu a námořní základnu Porkkalu. V roce 1956 byla Finsku navrácena. Finsko je od roku 1955  členem Severské rady skandinávských států. Po 2. světové válce si vztahy Finska jak s východem, tak i se západem získaly důvěru, o níž nejlépe svědčí skutečnost, že se všechny evropské státy a USA, jakož i Sovětský svaz, dívaly na Helsinky jako na nejvhodnější místo pro podepsání Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v srpnu 1975.

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #8 kdy: Březen 26, 2011, 07:22:51 »
http://www.komsomol.cz/clanky/772_zimni_valka.html

Rusko x Finská válka poněkud netradičně, tedy spíše již 21 let netradičně. Nějak se mně to nepodařilo dočíst do konce, tak schválně kdo to zvládne.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #9 kdy: Březen 26, 2011, 01:02:27 »
Krátká citace:
...ukázalo se tak, že sovětské požadavky byly oprávněné, navíc je třeba připomenout, že vesměs šlo o území, která byla Sovětskému Rusku odňata násilím v roce 1920, kdy jeho sousedi využívali slabosti nového státu.
Když opomenu fakt, že mě rozveselilo, že si někdo může nechat valit do hlavy takové žvásty, tak je zajimavé, že se autor ohání právě rokem 20... Stejně tak se můžou Švédi zlobit, že jim Rusové zabrali Finsko, které navíc bylo součástí švédska déle než jižní regiony Švédska (patřilo Dánsku). Je to stejné jako když albánci říkají, že mají na nějaké území větší právo jelikož jsou potomky Ilyrů, než slovanští Srbové, kterí přišli na balkán až později...
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757

Oto

  • Finská armáda
  • Yliluutnantti - Nadporučík
  • Příspěvků: 330
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru.   Uděleno: 8. března 2009

poviedkar

  • Luftwaffe
  • Oberleutnant - nadporučík
  • Příspěvků: 426
  • Pechota, Letectvo, Námorníctvo, Tanky, Panzernet
Re: Rusko – finská válka mezi lety 1939-1944
« Odpověď #11 kdy: Březen 30, 2011, 09:41:35 »
Aj napriek všetkým faktom sa mi zdá úžasné že tak malá krajina ako Fínsko (v porovnaní z vtedajším ZSSR) dokázala celkom účinne zadržiavať postup ruských vojsk na svoje územie aj bez protitankových zbraní a vlastných tankov + bez nejak veľkého letectva.

Fíni aj napriek konečnému prímeriu ktoré im vzalo podstatnú časť krajiny sú podľa mňa víťazmi tejto vojny. Nie preto že by získali nejaké veľké územné zisky ale preto že dokázali udržať svoju krajinu až kým sa ruský medveď neunavil a nerozhodol pustiť nepoddajný úlovok k vode.
Anarchizmus znamená, že môžeš byť slobodný, nikto ťa nemôže zotročiť, nikto ti nemôže rozkazovať, nikto ťa nemôže okradnúť, nikto ťa nemôže využívať. Znamená byť slobodný, robiť veci ktoré chceš robiť a nebyť nútený robiť veci ktoré nechceš.             
                           Alexander Berkman