Autor Téma: Bakalářská práce 2008/09  (Přečteno 10059 krát)

0 uživatelů a 1 Host prohlíží toto téma.

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Bakalářská práce 2008/09
« kdy: Duben 19, 2009, 09:15:53 »
Bakalářská práce
na téma
Vývoj obrněné techniky
Obsah práce:
I.)   Úvod do pojmů
II.)   Zrod tanku
III.)   Vstup tanku do světové války
IV.)   Meziválečné období
V.)    Polsko a tažení na západ
VI.)   Zánik lehkého tanku
VII.)   Severní Afrika a západní fronta
VIII.)   Východní fronta 1943-45
IX.)   MBT
X.)   Závěr
XI.)   Zdroje
XII.)   Vysvětlivky
XIII.)   Příloha

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #1 kdy: Duben 19, 2009, 09:16:40 »
I.
Úvod do pojmů
   Úkolem této práce není popisovat každou technickou či taktickou podrobnost bojových vozidel. Její účel je především urovnat a dále stručně rozvít několik základních pojmů, poukázat na chyby, jenž vznikaly jako slepá ramena, obdobně jako Homo sapiens neandrtalis vůči Homo sapiens sapiens, při vývoji a jejich použití. Není zde však dostatečný prostor k separaci více druhů techniky, jako jsou obrněné automobily, obrněné transportéry, raketové stíhače, samohybné houfnice či obrněné vlaky. Svou koncentraci upřu na stroj u nás nazývaný tank, ostatní zmíním pouze okrajově.
Tank. Co je to tank? Většina z nás si představí veliký ocelový stroj s hmotností okolo 40-ti tun, s dělem, pásovým podvozkem s velikými pojezdovými koly, kulatou věží a značně rachotícím motorem. A skutečně má pravdu, vidí-li před sebou tank z období 50.- 60. let minulého století. Jest si však nutné uvědomit, že již tomu tak není a ani v minulosti tomu tak jednoznačně nebylo.
Právě v minulosti se můžeme setkat s britskou lehkou tanketou (malý tančík, u nás vyráběn pod ozn. vz.33) Carden Lloyd o hmotnosti necelé dvě tuny, nebo naopak se supertěžkým tankem Maus o hmotnosti 188t. Můžeme se setkat s tankem PzKpfw.I vyzbrojeným jen dvěma kulomety MG-13 ráže 7,92mm a s čelním pancéřováním 13mm, nebo se Sturmtigerem vyzbrojeným raketovým hmoždířem RW61 ráže 380mm, s čelním pancéřováním až 150mm homogenní oceli. Tyto stroje od sebe dělí přibližně jen deset let vývoje. 
Pokud se chceme v těchto strojích alespoň trochu orientovat, musíme si uvědomit, co je pro tank důležité:
-pancéřování: do sedmdesátých let především homogenní ocel, buď se do své konečné podoby odlévá, nebo válcuje. Od sedmdesátých let je obvyklejší u lehkých tanků tvrzený hliník či jiný kompozit, u MBT (1) vícevrstvý pancíř (2). Do začátku čtyřicátých let dvacátého století se pancíř především nýtoval, u pozdějších strojů nacházíme v drtivé většině pancíř svařovaný.
-palebná síla: tvořena především z universálního kanónu ráže v rozmezí 20-130mm, kulometů proti pěchotě a letectvu a granátometů. Můžeme však najít i odlišné vyzbrojení, jako třeba houfnice, minomety, plamenomety, raketomety, protitankové pušky aj.
-pohyblivost: složená z rychlosti, jenž je nutná k rychlému dosažení vytyčeného cíle (/úniku), akcelerace, která je velice důležitá k manévrování v městské zástavbě a ve složitém terénu, a průchodivosti, bez níž by tanky nedokázali projíždět zdmi, přejíždět zákopy a procházet složitým terénem (les, dělostřelecké krátery aj.).
-logistika: neznamená jen cenu tanku a cenu výcviku osádky (1/4 hodnoty tanku), ale i spotřebu paliva, typ paliva, životnost kanónu, způsob nakládaní munice, dostupnost náhradních dílů a možnost oprav na bojišti

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #2 kdy: Duben 19, 2009, 09:17:07 »
II.
Zrod tanku
   Nejdříve se musíme přenésti do dob 18. a 19. století před vynálezem opakovací pušky. Infanterie se seřadila do řad, dorazila pod nepřesnou palbou dělostřelectva na dostřel mušket k řadám pěchoty nepřítele a spustila palbu. Když byl nepřítel dostatečně oslaben, vyrazila z křídel lehká jízda, šavlemi zmasakrovala pěchotu a pak pokračovala k dělostřelectvu a štábu nepřítele, který nakonec zlikvidovala.
   Když však pruská armáda dostala pušky nabíjené zadem papírovými náboji s měkkou podstavou projektilu, přesnost, dostřel a kadence pušek se výrazně zvýšila. Jízda se díky své vysoké siluetě a nemožnosti se krýt stala snadným terčem. Pěší vojska však neměla dostatečnou rychlost, aby byla schopna převzít úkoly jízdy.
   V búrské válce jízda naposledy hrála rozhodující úlohu. Prostory byly natolik rozlehlé, že by likvidace odporu při využití pouze pěchoty zabrala mnohem více času. Přestože jízda a jízdní pěchota byla nasazena v drtivém počtu, sám lord Robets z WO upozorňoval, že při útocích ztráty kriticky narůstaly, i když odpor Búru byl co do počtu slabý. Moc posluchačů bohužel lord Roberts neměl.
   Další krok ke zrodu tanku byl podniknut plukovníkem Brackenburym. Z bitvy u Plevenu vydedukoval tři závěry. Zaprvé jednotky chráněné zepředu pancířem jsou při čelním útoku prakticky nezničitelné. Zadruhé čím kratší vzdálenost, tím je palba dělostřelectva účinnější. Zatřetí v těsné blízkosti má dělostřelecká palba na pěchotu a lehká opevnění zničující účinky. Myšlenka byla revoluční v tom, že podle nového modelu nepostupuje nejdříve pěchota a následně se přesouvá dělostřelectvo, nýbrž nejdříve postupuje obrněné dělostřelectvo, které čistí průchod pěchotě (a jezdectvu).
   Nový stroj má tedy převzít tyto úkoly: poskytovat přesnou dělostřeleckou podporu pěchotě na opevněné cíle (klasické dělostřelectvo již nemůže pálit, aby nezasáhlo vlastní pěchotu), čistit bitevní pole od zakopané i volné nepřátelské pěchoty, napadnout a zničit dělostřelectvo protivníka, podniknout hluboký průlom a zničit zásobování a nepřipravené zálohy protivníka, a nakonec zamezit ústupu nepřítele z bitevního pole- obklíčit ho a donutit ke kapitulaci.
   Stroje tehdejší technické vyspělosti však takto složité úkoly splnit nemohly- parní stroje na petrolej nebyly dostatečně výkonné a kola podvozků nebyla schopna překonat terén plný zákopů, ostnatého drátu a kráterů po granátech.
Teprve vynález spalovacího motoru umožnil výrobu dostatečně výkonného obrněného vozidla- prvním byl britský OA (3) Pennington (až 60mm silná ocelová suknice okolo korby vozu, výkon motoru 16HP) z roku 1900. Automobil byl vyzbrojený novinkou, která se později stala pro tanky nutností- kulomety (zde dva vodou chlazené Maximy). Automobil se však pohyboval na kolech. Pokud měl být v terénu při převážení děl nahrazen koňský potah, musel být podvozek pásový. Tyto podvozky již na počátku století vyvinula britská firma Richard Hornsby and Sons pro potřeby dieslových traktorů. Roku 1905 jeden kus (s parním pohonem) zakoupilo WO (4). První tank předložil WO roku 1912 Australan Mole. To návrh evidovalo do kartotéky, avšak více se o něj nezajímalo. Kdyby tomu tak nebylo, o dva roky později by tím mohlo zachránit tisíce životů.
   Další velice zajímavý projekt se objevil v Rakousku- Uhersku. Roku 1911 navrhl důstojník C.K. armády Oberleutenant Günther Burstyn vozidlo Motorgeschütz Burstyn na základu amerického pásového traktoru HOLT. Projekt byl však zamítnut.
   Poněkud chybná koncepce byla sledována v carském Rusku. Aby těžký opancéřovaný stroj byl schopen projít náročným terénem, nebyly zvoleny pásy, nýbrž kola velikého průměru. Lebeďenkův tank (1915) tak však dosahoval siluety vysoké 12m, čímž se stal potenciálním snadným soustem pro dělostřelectvo. Výhody jako lámání stromů při průchodu lesem či maximální rychlost 17km/h nemohly tento nedostatek vyvážit a prototyp byl roku 1923 sešrotován.
   Ke zrodu prvních skutečných tanků přispěla až první světová válka. Blesková válka na západě se proměnila na Aisně ve statickou frontu- sta kilometrů zákopů, táhnoucích se od severu k jihu. Veškerá osvědčená taktika zde pak selhávala- nebylo kudy nepřítele obejít, kilometry zákopů se nedalo proniknout.
   Velitelské štáby se po celou dobu první fáze války držely konceptu, že pro rozhodující úder a vítězství je zapotřebí lidského přečíslení. Před každým velkým útokem pole měla vyčistit rozsáhlá a na munici velice nákladná dělostřelecká příprava.
   Jakmile však pěšák opustil relativní bezpečí zákopu, nepřítel opustil hluboké protidělostřelecké zákopy a chopil se pušek a kulometů. Pěchota byla následně při útoku přitlačena k zemi nepřátelskou palbou, kterou nebyla prakticky schopna opětovat, a zastavena ostnatým drátem. Ztráty kriticky narůstaly. Tehdy se vynořili prozíraví důstojníci, jakými byl podplukovník Fuller či podplukovník Swinton.
   Swinton po příjezdu do Francie poukázal na omezenost OA (příkladně na automobilech Rolls-Royce Silver Ghost námořní pěchoty). Tato vozidla měla poměrně vysokou bojovou hodnotu, ale pouze na zpevněných komunikacích. Podplukovník Swinton navrhnul, aby byly proto OA vystrojeny pásy.
   Na jeho popud byl dovezen HOLTův traktor. Stroj však dostal při zkouškách dvě tuny těžký závěs na saních (předpokládaná hmotnost pancíře a výzbroje) a úkol projet silně rozbahněným polygonem. Po neúspěchu naštěstí na rozhodnutí Winstona Churchilla projekt převzalo válečné námořnictvo za úkol vytvoření tzv. „Land ships“. Po dobu necelého roku byly s pásovými vozidly prováděny testy u 20. družstva obrněných aut. Po řadě úspěchů projekt převzalo opět ministerstvo války a zadalo výrobu dvěma firmám. První stroj dokončil sir W. Tritton, ředitel firmy W. Foster and Co. Použil svůj předběžný projekt z roku 1914, který s menšími změnami uvedl do fáze prototypu. Krabicovitý stroj dosahoval při šoupátkovém šestiválcovém motoru DB výkonu 63kW. Stroj zatáčel díky vypínáním náhonu na pás, k menším odchylkám se využívalo řídících kol umístěných na rameni za tankem. Maximální rychlost stroje nepřesahovala 3km/h, po převodování 6km/h. Vyzbrojen byl jedním dvouliberním a jedním horským rychlopalným dělem ráže 2,95 palce. Stroj však nesplnil požadavky a ani po komplikované přestavbě jim nevyhověl. Prototyp se nadále využíval jen pro výcvikové účely, bojově nasazen nebyl.
Konkurenční typ vytvořil podplukovník W.G. Wilson, který však spoustu prvků i poznatků převzal od W. Trittona. Jeho stroj, uvedený do fáze prototypu o něco později, se značně od Trittonova „Little Willie“ značně lišil. Pásy nebyly koncepčně odvozeny z traktoru HOLT, ale obepínaly z bokorysu celý obvod korby. Na výšku stroj měřil 2,5m, na délku 8m (bez pomocných řídících kol) a dosahoval hmotnosti 28t. Výzbroj byla soustředěna do barbet (boční pevné střelecké věžičky, i zde vidíme terminologii převzatou z námořnictva) v podobě dvou šestiliberních kanónů a čtyř kulometů Hotchkiss. Osádku čítalo osm mužů- velitel (ovládal i brzdy) a řidič, oba v přední části tanku, dva řadiči v zadní části bojového prostoru u převodovek, a dva dělostřelci se dvěma nabíječi. Na dnešní poměry se to zdá požehnané množství (u švédského součastného tanku STRV-103 zvládá ovládání stroje včetně řízení palby i jeden muž), v té době však počet průměrný.
   2. února 1916 prototyp „Mother“ předvedl své výkony v Hatfieldském parku před armádní komisí, 8 února se v něm svezl král a vyslovil svou domněnku, že stroj bude pro armádu velikým přínosem. Tank udělal mocný dojem. Jediné drobné obtíže spočívaly v názvu stroje. Jelikož byl projekt tajný, nesměl vyjadřovat, co je stroj zač, ale musel výstižně vyjádřit i jeho určení. Tvarem se podobal motocyklové nádrži. První návrh (od námořnictva) byl, aby se noá zbraň jmenovala Water carrier. Zkratka WC však novému stroji nesedla z estetických důvodů, a tak byl název pozměněn na TANK- palivová nádrž.
   První tanky se můžou zdát poměrně neohrabané, připomínající spíše slony, avšak když tank poprvé spatřil podplukovník (později generál) Fuller, duchovní otec nové zbraně, který zastával myšlenku, že je tank vlastně mechanický kůň, tak mu nepřipadal monstrózní, nýbrž jak prohlásil, „Very elegant rhomboidal machine with beautiful lines“.

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #3 kdy: Duben 19, 2009, 09:17:39 »
III.
Vstup tanku do světové války
   12. září 1914 se po „zázraku na Marně (x)“ se fronta stabilizovala a západní fronta postupně přechází z volně manévrujících vojsk na zákopovou válku. Každá klasická veliká ofenziva postupovala novým nezažitým modelem. Útočící musel prorazit několik set metrů zákopů, záložních zákopů, malých kulometných a dělostřeleckých pevnůstek, a ostnatého drátu. V průběhu útoku mu nepřítel kladl tvrdý odpor. To si logicky vyžádalo vysoké ztráty (jen u Verdunu v šestnáctém roce ztráty celkové ztráty převyšovaly půl milionu vojáků). Každá velká ofenziva nakonec odumřela, protože pěchota nebyla samostatně schopna dostatečně rozšířit průlom pro jízdu. WO si začalo oproti německému štábu uvědomovat potřebu vlastnit samohybný mechanizovaný prostředek (popsáno podrobněji v předchozí kapitole).
   První prototyp byl po drobných úpravách zaveden do sériové výroby ve dvou typech, a to jako „mužský“, který měl shodnou výzbroj s prototypem Mother, a „ženský“, který měl zmenšené barbety a v nich instalované pouze kulomety. Podplukovník Swinton, který dostal „Her Majesty centipede“, jak tank občas přezdívala pěchota, na starost, vytvořil základ velmi účinné taktiky nasazení jednotlivých čet (dnes už pouze skupin vzhledem ke snížení počtu osádky ovládající jeden tank). Četa se měla skládat (úprava z roku 1917) ze tří tanků (dnes povětšinou čtyři, roku 1916 taktéž čtyři), a to jednoho mužského a dvou ženských, které ho měly podporovat proti blízké pěchotě, která by tank mohla ohrozit ručními granáty či plamenomety. Od firem Metropolitan Carriage a Foster (hlavní dodavatel) obdržel Swinton 60 tanků. Jejich první nasazení bylo naplánováno na září 1916. 10. září se pohnula rota C a D vpřed. Z 60 tanků bylo prozíravě nasazeno 50ks jako bitevní, 10ks jako rezervní pro případné doplnění ztrát. Výbava každého ženského tanku (u mužského ještě navíc přibývá dělostřelecká munice, na úkor nábojů do kulometů)se skládala značně přehnaně z:
-   4 náhradní hlavně ke kulometům Vickers
-   1 náhradní hlaveň ke kulometu Hotchkiss
-   33 000 kulometných nábojů
-   2 krabice munice do revolverů osádky
-   telefonní linka
-   90m telefonního kabelu na bubnu (tehdejší radiostanice kvůli hluku a otřesům v tanku nepoužitelné)
-   signalizační světlomet
-   3 signalizační praporky
-   2 pákové nůžky na stříhání ostnatého drátu
-   náhradní barel s motorovým olejem (hořlavina)
-   náhradní barel s převodovým olejem (hořlavina)
-   2 malé barely s vazelínou (hořlavina)
-   2 kanystry s vodou
-   16 bochníků chleba
-   30 konzerv
Navíc do bojového prostoru musíme připočítat všech osm členů osádky. V tak stísněném prostoru musely osádky bojovat při nedostatku čerstvého vzduchu za teploty přibližně 40 stupňů celsiovy stupnice (motor zasahoval do poloviny prostředku bojového prostoru a vzduch samovolně nechtěně ohříval).
I přes tyto komplikace dosáhly první tanky značného úspěchu.
Podplukovník sir H. J. Ellese se snažil prosadit, aby „těžký oddíl kulometného sboru“, jak se nově vytvořený pluk jmenoval, své tanky nasadil v jednotné formaci. Nakonec však byly roztroušeny do samostatných čet vzdálené daleko od sebe podporované četnými oddíly pěchoty.
Nasazeno bylo nakonec 49 tanků, ale pouze 42 strojů dorazilo na svá výchozí stanoviště. Tanky totiž byly značně opotřebené výcvikem a při přesunu se porouchaly.
Při přímé zteči jich dalších 9 odstavila porucha, 5 uvízlo v nepřátelských předsunutých zákopech, 9 nestačilo první vlně pěchoty a zůstalo daleko vzadu (kde vykonaly užitečné vyčištění překonaného prostoru) a jen devět jich dokázalo splnit úkol a dorazit až k záložním zákopům. Zbytek byl poškozen, nebo zničen.
   Tank však vyvolal i jiný efekt- psychologický. Spousta německých vojáků propadla panice a dala se na útěk, aniž by se pokusila zastavit nepřátelskou pěchotu. Jeden z tanků dokonce zajal na 200 vojáků! Zatím co jiný dosáhnul rozstřílené vesnice Flers a němci prakticky bez boje město vyklidili!
WO si ale stále neuvědomilo potenciál tanku jako mechanizovaného koně, ale stále v něm vidělo výhradně jen samohybné obrněné dělostřelectvo a tak ho taky využívalo- rozdělené mezi pěchotu, nikoliv jako samostatně operují skupinu, přestože na tento nedostatek upozorňoval podplukovník Fuller.
V průběhu roku 1916 sjíždí z výrobních linek stroje Mark I až III. Od sebe se liší jen v drobnostech- jiné průzory, odlišná výzbroj. Jediný zásadní rozdíl je ten, že Mark II a III už nemá zadní řídící kola. Tanky jsou však vyráběny z nepříliš kvalitní kotlářské 6-12mm silné oceli. Německý průbojný náboj typu K, který každý pěšák od roku 1916 fasuje v pěti kusech, projde pancířem velmi snadno. Navíc jsou tanky ničeny granátem či svazky granátů. Z tohoto důvodu je zaveden nový typ tanku, Mark IV, který se vzhledově od svých předchůdců sice příliš neliší, je však vyroben z daleko kvalitnější oceli, proti které jsou granáty a munice typu K neúčinná.
Barbety se musely u starších typů při přesunu po železnici sundávat, což bylo časově náročné. U Mk.IV jsou sklopitelné dovnitř, což zabere jen pár minut.
Přibližně v červnu 1917 vypracovává generálmajor sir John Capper velkolepý ofensivní plán, při použití 4.000 tanků a velikého množství obrněných transportérů (jako například Mark Mk.IX). Koncentrovaný, nikoliv frontální útok byl navrhován východně od linie St. Quentin- Cambrai.
Velitelství po dlouhých štábních rozporech odsouhlasilo (především díky skepsi generála Kigglera) a útok u Cambrai (nakonec jižně, aby se nemuselo spolupracovat s Francouzi) začal 20.11.1917. V bitvě u Yperu však britská armáda ztratila příliš mnoho mužů a nemohla pro tento okamžik poskytnout žádné zálohy. O to více se přesunula tíha břemene využití průlomu na tanky, kterých však bylo k dispozici okolo 400, tedy 1/10 toho, co původně generálmajor Capper požadoval.
Nakonec bylo vyčleněno 324 bojových tanků, 54 jako technická zásoba, 18 zásobovacích tanků (Mark I-III), 32 tanků vybavených hákem (ženijní stroje) na odstraňování ostnatého drátu, tři velitelské tanky s radiovýbavou, dva pontonové tanky a jeden štábní tank s kabelovým navijákem.
Před začátkem útoku nasedá generál Elles jako správný kavalerista do tanku s nápisem Hilda a v následujících minutách nejen že s pomocí praporků velí celému tankovému útoku, ale stíhá ještě při tom velet vlastnímu tanku.
Na úseku této fronty byl sice výborný terén pro tanky, avšak Německo zde rozvinulo kvantita ostnatého drátu zasahujícího do hloubky okolo 45 metrů. Pro pěchotu i tanky nepřekonatelný. Odhadem se na odstranění mělo použít 9.000t dělostřelecké munice. Tanky dorazí k této „trnité“ překážce a během chvilky ji celou rozstříhají mechanickými nůžkami, dorazí k protitankovým zákopům, do kterých nahází speciální hatě, jakési suchozemské pontony, zákopy přejedou a začnou útočit na pěchotu, která doslova propadla panice.
První linie padla, druhá taktéž, třetí Hindenburgova „neprorazitelná“ linie padne za pár minut. Poprvé od začátku války dochází k plnému proražení fronty, britská vojska se bez zastavení valí do zázemí německého vojska. Německý štáb propadá panice, je přesvědčen, že tato katastrofa již nelze zastavit. Posily jsou schopny dorazit nejdříve za tři dny. Generál Ludendorff připravuje mimořádné ústupové rozkazy. Jízdě se však kvůli špatným rozkazům nepodařilo včas proniknout. První den bylo 65 tanků zničeno přímým zásahem, 71 mělo technickou poruchu, 43 zapadlo, několik desítek potřebovalo opravu (stačilo v polních dílnách). Zbytek tanků taktéž nebylo akceschopných, protože jejich osádky pociťovaly silnou únavu. Ofensiva tedy slábla, jezdectvo nesplnilo své úkoly. Nakonec se zhroutila. Německo zahájilo s využitím plynu protiofensivu. Protiútokem tanků se Němce podařilo odrazit zpět až k Bourlonskému lesu.
Francouzské tanky zasáhly prvně do boje 16.4.1917. Jednalo se o typy Schneider a Saint Chamond. Oba dva typy byly jen opancéřované nástavby na podvozku traktoru HOLT. Toto nepříliš vhodné uspořádání se projevilo v nestabilitě, špatné průchodnosti, překročitelnosti zákopu a ústupnosti kolmé stěny.
Výzbroj tanku Schneider CA1 M16, projektovaného plukovníkem Jeanem Baptistou Estiennem, sestávala ze 75mm kanónu L-12 (57mm u britských tanků) lafetovaným v čelním štítu a 8mm kulometem Hotchkiss nekloaxiálně uloženého u hlavní zbraně.
Osádka šesti mužů nastupovala do tanku dvířky v zadní stěně bojového prostoru. Motor Panhardt o výkonu 70hp umožňoval při hmotnosti 14,6t maximální rychlost 8km/h.
Tank však byl pro armádu značným zklamáním- osádky si stěžovaly na vysokou teplotu v kabině a tank měl náchylnost k požárům.
Tanky St. Chamond byly konstrukčně velmi podobné, jen měly silnější kulometnou výzbroj a byly ještě více nespolehlivé.
Oba tyto tanky se sice vyráběly po celou válku, avšak většina z nich působila jen jako samohybné dělostřelectvo, nebo byly poslány do carského Ruska.
Jen první den nasazení bylo ze 132 zničeno 69 tanků. Pancíř, který měl maximální tloušťku až 25mm, byl vyroben ze značně nekvalitní kotlářské oceli.
Francii se však roku 1917 podaří zavést nový lehký tank FT-17. Vyšel z rukou Louse Ranaulta, zakladatele automobilky, a to již roku 1915 (jen schémata). Armáda však vývoj tanku nepodpořila a apelovala na vývoj těžkého tanku Char2C. Tento ohromný tank byl však v prototypu dokončen až na sklonku roku 1918 a do velké války vůbec nezasáhnul. První sériový stroj byl dokončen až roku 1923! Do konce roku 1917 se přes blokace generálního štábu podařilo dokončit jen 84ks FT-17, avšak když si Francie uvědomila potenciál tohoto stroje, sériová výroba se rozeběhla na plné obrátky a ještě do konce války bylo dodáno 3177 tanků, navíc dalších 514 kusů získal americký expediční sbor. Tank byl geniální ve své koncepci, kterou můžeme vypozorovat u většiny součastných tanků, a to řidič ve předu, bojový prostor s výzbrojí instalované v otočné věži uprostřed tanku a moto-převodový prostor vzadu. Osádka čítala pouze dva muže, což se později ukázalo pro francouzské tanky osudné. Výzbroj sestávala z kulometu Hotchkiss, u později vyrobených strojů 37mm kanón. Tank však vzhledem ke svým malým rozměrům nemohl překračovat zákopy ani jiné složitější překážky, měl příliš malý dojezd a velitel byl přetížen. 
21.3.1918 dochází k prudké bitvě úseku 1.3. a 4. armády. Proti britskému očekávání zde Němci poprvé nasazují své Sturmpanzery, těžké tanky A7V. Tento 33t vážící těžkopádný stroj obdobné koncepce jako tanky St. Chamond či Schneider je založen na základu HOLT, nástavba však dosahuje nadmutějších rozměrů. Osádka dosahuje enormního počty- plných 18 mužů! Výzbroj se složena z 57mm děla a čtyř kulometů. Pancéřování 30mm dokázalo za určitých podmínek odolat i dělostřeleckému granátu. Dva šoupátkové motory Daimler s výkonem 150hp byly schopny udělit tanku maximální rychlost 13km/h.
Bylo vyrobeno jen 20ks těchto zajímavých vozidel.
Jeho zdokonalená verze A7VU měla již tvar blíže připomínající tanky Mark, do konce války však stihli vyrobit jen jeden prototyp.
První den útoku nasadili Němci čtyři Sturmpanzery a pět kořistních tanků Mark IV.
O měsíc později, 24.dubna, nasadili němci třináct A7V. U Villers- Brettoneux se tři z nich střetly s 1. četou tankového praporu- dva tanky „Male“ a dva „Female“. 8.30 zasáhly četu plynové granáty a vyřadily několik členů osádek z boje. Pak se střetly v první tankové bitvě. První A7V zničil oba ženské tanky, mužský tank se zatím přemístil do výhodnější pozice z boku a zahájil palbu. První německý tank trefil do pojezdového ústrojí, ten vjel na příkrý svah a převrátil se. Na scéně se objevily další tanky A7V. První německý tank se dal na ústup, osádka druhého stroj opustila a utekla. Vítězný tank č.1.z 1. čety roty A z 1. praporu tankového sboru byl později zničen přímým zásahem z německého děla.     
Roku 1918 se na britské straně objevuje nový typ tanku, které dokázal splnit úkoly jízdy, leč na bitevním poli nemohl Wilsonův tank plně nahradit. Nový tank Whippet s akčním rádiem 130 km (oproti 55km u Mark IV) a hmotností 14 tun dokázal plně plnit úlohu jízdy, ale osádka tří mužů, která musela tank řídit, musela tanku velet a musela z něj střílet \)ze čtyř různých kulometů Hotchkiss v pevné věži) na svou práci příliš nestačila. Do provozu bylo uvedeno pouhých 200ks. Tank byl vzhledově lehce podobný stroji Trittonu, ale pouze řešením podvozku.
Ale i Wilsonův tank je značně zdokonalen na verzi Mark V. Je vylepšeno pancéřování a instalována planetová převodovka a nový brzdný systém. Díky tomu stačí k řízení pouze řidič a nabíječi nemusejí často odbíhat na pomoc řadičům, kteří bezmocně lomcovali se zaseknutými převodovkami.
Nejzranitelnějším místem tanku je chladič. Z těchto důvodů konstruktéři přesunuli chladič dovnitř vozidla, což mělo zaprvé za následek zvýšení teploty vzduchu v bojovém prostoru, zadruhé výskyt kysličníku uhelnatého, který způsoboval otravu osádky. Do konce války bylo vyrobeno 400ks. Poprvé jsou nasazeny 4.7.1918 u města Hamel. Spolehlivost této konstrukce se projevila tak, že z 60ks jich bez úhony přežilo 55ks.
U velice zajímavé verze Mark V One Star byl prodloužený trup, kde vznikl prostor k přepravě buď pěšího, nebo kulometného družstva. Nakonec bylo postaveno přes 600 tanků této verze.
Další tanky, vyráběné především po konci války, byly odvozeny z tanku Whippet, kosočtvercové stroje se ukázaly jako slepá vývojová větev.
Dodnes se můžeme ptát, zdali by spojenci dosáhli takových úspěchů, neměli-li by tanky. Ti odvážnější vnější dokonce tvrdí, že bez tanků by válku vůbec nemuseli vyhrát.

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #4 kdy: Duben 19, 2009, 09:18:17 »
IV.
Meziválečné období
   11. listopadu 1918 podepisuje císařské Německo v Compiégne kapitulační listinu a světová válka končí.
Za celou válku bylo postaveno několik tisíc tanků, přičemž prvenství si držela Francie s tanky FT-17, kterých vyrobila přes 3000 (a dalších 1000 roku 1919).
Nejméně tanků postavilo Německo, a to dvacet tanků A7V, jeden tank A7VU, jeden tank LK-I a jeden vynikající LK-II. Více než-li svých použilo Německo tanků kořistních.
Dvacátá léta znamenají pro vývoj a výrobu obrněné techniky značný úpadek. Novinky se zavádějí jen ztěžka, vývoj brzdí nedostatek financí.
Francouzská tanková škola
Po první světové válce Francie zakolísá a modernizaci svých obrněných formací neplánuje. Oproti Anglii si neuvědomuje využitelnost tanků jako kavalerie a rozmístí je výhradně mezi pěchotu, což má ten negativní účinek, že tank může pracovat pouze jako bitevní dělostřelectvo. Navíc je rozděluje mezi pěchotu v malých počtech, tanky se následně nemohou koncentrovat na malém prostoru a jsou příliš rozptýleny.
Roku 1923 se Francii podaří dokončit první předsériový těžký bitevní tank Char.2C, mezi roky 1926 až 1927 se rozeběhne jeho sériová výroba, při které je zkompletováno na 10 ks (původní objednávka 300 ks). Dvouvěžový tank je nasazen až v roce 1940, kdy však musí být při vlakovém neštěstí  všechny stroje vyhozeny do povětří vlastními posádkami.
V průběhu dvacátých let se Francie spoléhá na tanky FT-17 (nasazené i roku 1940 !). Tank však rychle zastaral a na konci dvacátých let již nesplňuje základní požadavky. Ministerstvo obrany však bohužel zvolí taktiku defensivní obrany a většina rozpočtu, která by mohla padnout na tanky, směřuje na výstavbu Maginotovy linie. I přes nedostatek financí se Francie posouvá na pozici „světové jedničky“ a v průběhu třicátých let se jí podaří zavést několik tisíc lehkých a několik set středních a těžkých tanků. Lehké tanky mají však sílu pancéřování odpovídající většině evropských těžkých tanků a jsou velmi obtížně zničitelné.
Základním nedostatkem bylo osazení všech tanků podobnou věží (nejpoužívanější APX-1), která kvůli svým malým velikostem mohla pojmout pouze jednoho člena osádky. Tanky tak měly povětšinou dvoučlennou osádku, a to ve složení řidič a velitel, který však musel zároveň plnit roli střelce, nabíječe a radisty, což vše najednou nestíhal. Kvůli jeho přetížení výrazně klesala bojová hodnota jinak výborných tanků.
Druhou zásadní chybou byla u většiny strojů absence radiostanic. Velitelé tak museli užívat praporků a velení se stávalo omezené a neefektivní.
Posledním, ale zároveň nejzávažnějším nedostatkem bylo nasazení tanků. Tankové sbory neexistovaly, tanky byly rozmístěny čistě mezi pěchotu a nikdy se nedokázaly koncentrovat natolik, aby později zastavily německé masivní obrněné sbory.
Mezi základní typy meziválečných let a období do roku 1940 patří:
FCM-36: malý lehký tank, který měl oproti ostatním tankům větší dojezd, avšak na úkor slabšího pancéřování (přesto stále odpovídajícímu zahraničním středním tankům).
Hotchkiss H-35 a H-39: lehký jízdní tank, podobný konkurenčnímu R-35. Německé tanky ho dokázaly zničit jen na vzdálenost kratší než-li 200m.
Lorraine L-37 a L-38: pásové těžké dělostřelecké tahače a transportéry pěchoty.
Renault 31R: Lehké dělostřelecké tahače.
Renault AMC-35:  jediný „protitankový“ tank Francie. Ve věži s dvojčlennou     osádkou byl osazen výkonný protitankový kanón, ale do vypuknutí války bylo dodáno pouhých 15 ks tohoto slibného stroje.
Renault AMR-33 a AMR-35: lehké jezdecké průzkumné tanky, buď nevyzbrojené, nebo jen s kulometem.
Char B: těžký bitevní tank Francie se čtyřčlennou osádkou, otočnou věží s 37mm kanónem a jedním 75mm kanónem lafetovaným v korbě. Němci ho dokázali zničit jen 88mm dělem, nebo průstřelem chladiče.
Renault D-1 a D-2: silně vyzbrojený a pancéřovaný střední tank, avšak se slabým a nespolehlivým motorem. Využíval se především v koloniální službě.
Renault R-35, R-39 a R-40: nejpoužívanější lehké tanky Francie.Vyznačovaly se slabou výzbrojí, silným pancéřováním, průměrnou rychlostí a malým dojezdem.
Somua S-35: jednoznačně nejúspěšnější střední tank Francie.Byl už standardně vystrojen radiostanicí (a radistou), velmi dobře pancéřován, průměrně vyzbrojen a dostatečně rychlý i spolehlivý.
Britská tanková škola
Po první světové válce Anglie stagnuje. Její mohutné kosočtvercové tanky během několika málo let rychle zastaraly, neboť jejich slabý pancíř a rozměrné kolmé stěny se staly snadným cílem pro novou zbraň, protitankové dělostřelectvo. Anglie však se zavedením nových typů nepospíchá. Podaří se jí dokončit několik kosočtvercových tanků (série D s celoodpruženým podvozkem), pak ale přichází na dlouhá léta útlum.
Podaří se dokončit sice několik zajímavých studií, které jsou mnohdy i dotaženy do stádia prototypu, tím však vše končí. Jen do konce roku 1940 je takovýchto studií s prototypy dokončeno na 150!
Jen malý počet těchto strojů stojí za zmínku a pouze jeden stroj dosáhne exportních úspěchů. Jedná se o Vickers  Mk.E.,  který však nebyl v britské armádě vůbec zaveden. Několik desítek jich bylo prodáno do Polska a do Finska, dalších úctyhodných 12 000 strojů bylo vyrobeno v SSSR pod označením T-26 (nevíce vyráběná verze T-26 B byla již značně zdokonalena).
Dalším typem, který šel do sériové výroby, byl pětivěžový tank Independent. Nebyl však paradoxně vyráběn v Anglii, ale opět v Sovětském svazu, kde projekt bez licenčních práv okopírovali, značně zdokonalili a vyrobili pod označením T-35  celkem 61 ks.
         Do britské armády bylo zavedeno jen pár předválečných typů a to křižníkové tanky A-9, A-10, A-13 a pěchotní tank Matilda Mk.II (na začátku války dostali tankisté jen dva kusy). Právě tyto tanky i přes malé počty dokázaly na hlavu porazit mnohem početnějšího italského nepřítele v severní Africe.
Britské velení však přistoupilo ke špatnému výrobnímu plánu, nerozlišovalo tanky na lehké, střední a těžké, nýbrž do kategorie buď křižníkové, nebo pěchotní.
Křižníkový tank ( vidíme zde vliv, který  zanechalo námořnictvo) nesl jen malorážnou výzbroj (standardně dvouliberní kanón, obdoba „pevninské“ ráže 37mm) s větším množstvím munice, byl slabě pancéřovan, ale vyznačoval se dobrou pohyblivostí a velikým dojezdem. Jeho úkolem byl plnit funkci jízdy a boj tank proti tanku.
Pěchotní tank, obdoba prvoválečných těžkých tanků Mark, měl ve válce velikou inspiraci ve francouzském těžkém tanku Char B. Měl být silně pancéřovaný, výzbroj měla být buď malorážná, pokud možno rychlopalná, nebo velkorážná, ale s nízkou úsťovou rychlostí (kvůli většímu střepinovému efektu). Rychlost měla odpovídat postupující pěchotě, tudíž okolo 10 km/h v terénu a 20-30 km/h  při přesunu na zpevněné komunikaci.
Koncem dvacátých let se objevuje nový typ zbraně- tanketa Carden-Lloyd, která je zcela mylně zaváděna díky své nízké ceně do spousty armád, nejen té britské. Jejich bojová hodnota je prakticky nulová.
Toto nesmyslné dělení Anglie opustila až roku 1946 při zavedení typu A-36 Centurion (původně projektovaný jako tank křižníkový, koncepce na poslední chvíli změněna).
Na začátku války měla Anglie jen dva nekompletně vyzbrojené sbory, jejichž hlavní zbraní byl zastaralý a nepříliš povedený křižníkový tank Vickers IV a pár tanket IIA. Oba sbory navíc při ústupu u Dunkerque o své stroje přišly.

Sovětská tanková škola
Po revoluci disponuje nově vzniklý Sovětský svaz jen několika obrněnými automobily a v jeho stavu se nachází také několik těžkých francouzských tanků, které ovšem nebylo možné opravit vzhledem k nedostatku náhradních dílů. Počátkem dvacátých let se podaří ve Francii zakoupit jeden kus FT-17, ten je následně okopírován a s nápisem „Bojovník za svobodu soudruh Lenin“ sjíždí z výrobní linky první tank sovětské výroby.
Verze T-18 z tohoto typu přímo vycházejí. Sovětský svaz nesází na zavádění vlastních typů, ale nakupuje po světě licence, které následně zdokonalí silnějším pancéřováním, výkonějším kanónem (většinou je ráže 37 mm vyměněna za ráži 45 mm) a mnohdy i jinou pohonnou jednotkou.
Nejvíce vyráběným tankem je již zmíněný T-26 B, za ním následuje poměrně zdařilý třívěžový tank T-28 (poslední nasazení v roce 1943) s jednou dělostřeleckou věží uprostřed vozu a dvěma kulometnými věžemi. Dále se objevuje již zmíněný pětivěžový tank T-35 (jedna věž s protipěchotní houfnicí ráže 76,2 mm, dvě protitankové dělostřelecké věže s kanóny 45 mm a dvě kulometné s kulomety ráže 7,62 mm), určený k průlomům nepřátelské obrany.
Souběžně probíhá vývoj i lehkých tanků a tanket T-37, T-38 a později T-40.
Poslední meziválečný velkosériově vyráběný byl tank BT, který se mohl v terénu pohybovat na pásech, při jízdě po silnici pak pásy osádka odstrojila a stroj se nadále pohyboval pouze po kolech, a to až sto kilometrovou rychlostí.
Sovětské tanky byly průměrně pancéřovány, silně vyzbrojeny a motory se projevovaly dobrými výkony
Sovětské tanky byly původně správně masivně organizovány do tankových sborů, avšak po neúspěchu ve Finsku Stalin osobně nařídil, aby sbory byly zrušeny a tanky byly rozděleny mezi pěchotu. Po fiasku Francie se Sověti naštěstí velmi rychle vrátili k původní koncepci, která později Němcům přinesla nejednu nepříjemnost.

Tanková škola v USA
Po ukončení první světové války měl americký tankový sbor k dispozici přibližně 500 lehkých tanků FT-17. V USA byla plánována velkosériová výroba tanků Mark VII, největšího a nejtěžšího z kosočtvercových tanků. Od výroby však bylo pro jeho zastaralost nakonec ustoupeno a bylo přiobjednáno několik set dalších FT-17, převážně s dělostřeleckou výzbrojí.
Další kroky nebyly podniknuty. Roku 1928 navrhuje inženýr Christie svůj tank Christie 1940. Jedná se o zcela revoluční stroj. Koncepce trupu a věže nepřináší žádné nové nápady, ale řešení podvozku je zcela neobvyklé. Nepoužívá zavěšení malých pojezdových kol do nezávislých vozíčků odpruženými listovými pružinami, nýbrž všechna pojezdová kola jsou velkého průměru a každé kolo je nezávisle zavěšeno a odpruženo přes torzní tyč. Tento systém se kvůli skvělým jízdním vlastnostem využívá dodnes (u některých typů, jako kupříkladu japonský tank Type 90, je namísto torzních tyčí využito hydraulické odpružení). Tank  byl schopen pohybovat se buď po kolech, nebo po pásech.
Americká armáda však projekt (který zahrnoval i létající verzi, na rozdíl od kluzákového tanku An-40 vybavenou i motorem) odmítla přijmout. Zaveden byl po četných změnách až v polovině třicátých let, kdy byl již kvůli svému slabému pancéřování zastaralý. Sovětský svaz si však u firmy konstruktéra Christieho objednal dva prototypy. Ty musely být ze země propašovány. Po odzkoušení obou prototypů SSSR zakoupilo licenci a stroje začalo po posílení výzbroje a změně síly pancéřování vyrábět pod označením BT-2. Ty byly nadále zdokonalovány až na verzi BT-7, vybavené již vznětovým motorem V-12, užívaným v tanku T-34.
Československá tanková škola
Po vzniku Československa je zakoupeno ve Francii osm strojů FT-17. Dva jsou později přestavěny na štábní tanky s radiovýbavou. Československo se zavedením tanků nikterak nespěchá a až s nástupem Hitlera k moci začíná pociťovat potřebu vlastnit moderní tanky. Z počátku se to však vůbec nedaří. Jsou zakoupeny tři kusy Carden-Lloyd Tankette Mk.IV a tři kusy jsou licenčně vyrobeny v závodech Praga. Výsledky jsou neuspokojivé a tak byla zahájena přestavba s využitím domácích komponentů (jinak by se náhradní díly musely vozit buď z Anglie, nebo z Polska, kde probíhala licenční výroba). Vzniká tak malý spolehlivý tančík vz.33, stále s nulovou bojovou hodnotou. Za války se dočkal nasazení pouze jednou, a to na straně povstalců při SNP, kde několik těchto strojů nahradilo letištní tahače. Československá armáda s nimi počítala pouze jako s doprovodem tanků LT-35 v rámci útočné vozby.
Dále bylo vyrobeno 50 kusů první, poměrně zdařilé konstrukce LT-34, která však trpěla závažným neduhem slabého pancéřování (maximální tlouštka pancíře jen 15 mm). Tank měl sloužit jako průzkumný. Prvního schopného tanku se ČS armáda dočkala až v podobě LT-35. Tank byl dobře vyzbrojen 37 mm kanónem, (jinak byly u lehkých tanků používány většinou kulomety, nebo 20 mm kanóny), docela dobře pancéřovaný a slušně pohyblivý. Jeho slabinou však bylo pojezdové ústrojí, které nezaručovalo optimální jízdní vlastnosti, bylo příliš složité, náročné na údržbu a poruchové.
Nejpodařenější čs. konstrukcí se tak stal LT-38 ČKD (velkou část akcií v té době už vlastnil  Krupp Essen). Vzhledově byl tank velmi podobný, až na čtyři velká pojezdová kola namísto malých devíti koleček umístěných na vozíčkách u tanků LT-35. Stroj byl vyvinut z exportního sesterského tanku LTH, který dosáhl značných exportních úspěchů. Tanky LTH (v označení Wehrmachtu Pzkpfw 39(t), u LT-35 Pzkpfw 35(t) a u LT-38 Pzkpfw 38(t)) byly dodávány do Íránu, Rumunska, Švédska, Habeše, fašistického Slovenska (LTT-40), Švýcarska a Peru.
Československé tanky nebyly děleny pod pěchotu, ale prozíravě do samostatné útočné vozby. Svou bojovou kvalitou byly tanky LT-35 mnohem vyspělejší nežli jejich němečtí oponenti PzKpfw II a roku 1938 by byly schopny zasadit německé armádě citelné ztráty.
Po 15. březnu 1939 byly všechny tanky převzaty Wehrmachtem a část jich obdržel Slovenský ludový štát. Wehrmacht ukořistěné tanky přijal do výzbroje, objevovaly se na nejrůznějších válečných bojištích a LT-38 byly pro Německo vyráběny až do roku 1942. Od roku 1942 byly jejich podvozky  využívány k různým přestavbám, jako třeba ke stíhači tanků Marder III, samohybnému dělu Grille, či vynikajícímu stíhači tanků Hetzer.
Československé tanky tvořily část páteře Německých obrněných vojsk při útoku na Polsko, Francii, Balkán a Rusko.
Německá tanková škola
   Versailleská smlouva z roku 1919 zakazuje Německu vlastnit mimo jiné i tanky. Vývoj této zbraně tedy probíhá tajně, přičemž zkoušky jsou prováděny v Sovětském svazu. Na těchto pracích se podílí od roku 1926 zlověstně proslulé firmy Krupp, MANN, Dailer-Benz a Rheinmetall-Borsig a účelem je vystavět prototypy lehkých tanků, které jsou oficiálně vedeny jako dělostřelecké tahače.
   První stroj Leichtetraktor VK 31 je testován na tankovém polygonu Kama u Kazaně. Druhým testovaným typem byl poněkud moderněji vyhlížející dvouvětvý Grosstraktor DB. Testy však byly zklamáním. Další tank již v SSSR zkoušen nebyl (Hitler štval proti komunistům) a zkoušky proběhly oficiálně v Německu, i když ještě pod krycím názvem. Stroj Grosstraktor firmy Krupp měl tři věže, z toho dvě kulometné převzaté ze cvičného tanku PzKpfw I a jednu věž dělostřeleckou. Těchto těžkých tanků bylo vyrobeno jen nepatrné množství a nasazení se dočkaly jen při útoku na Norsko.
   Prvním sériově vyráběným strojem se v Německu stává PzKpfw I. Z původní objednávky Neubaufahrzeug vydedukuje firma Krupp lehký tank s věží DB pod označením LKA (zdroj H. Scheibert, Německé obrněné jednotky) vážící 5,4t. Armáda ho přijímá v dubnu 1934 pod označením PzKpfw I Ausf.A (provedení A). Jeho účel je vycvičit budoucí tankovou elitu. Tento úkol skutečně splní.
   Kvůli nedostatkům konstrukce je zavedena výroba provedení B s výkonnějším motorem. Další provedení se již nedočkají masové výroby.
   Druhým zavedeným typem je PzKpfw II s vítězným podvozkem firmy MANN s označením LaS 100 (zdroj H. Scheibert, Německé obrněné jednotky). Předvýrobní série SdKfz 121 (označení Wehrmachtu pro PzKpfw II) Ausf.a1 byla dodána v počtu deseti kusů ještě před koncem roku 1935. Následovalo několik set dalších předsériových a sériových verzí, které se od Ausf.a lišily jinými (většími) pojezdovými koly, které nebyly opatřeny krycím nosníkem.
   Roku 1937 jde do výroby nový střední tank PzKpfw III, vyzbrojený na rozdíl od PzKpfw II dlouhohlavňovým dělem ráže 37mm ( u PzKpw II 20 mm rychlopalné dělo). Jeho primárním určením je likvidace obrněných jednotek protivníka.
   O rok dříve jde do výroby střední tank PzKpfw IV, vzhledově velmi podobný PzKpfw III (PzKpfw měly od verze B až do verze D osm pojezdových kol na každé straně, stejně jako PzKpfw IV, proto docházelo při identifikaci často k záměně. Koncepce je skoro stejná, jen je o trochu větší a je vyzbrojen 75mm krátkohlavňovým dělem, určeným k likvidaci lehkých opevnění a živé síly protivníka. Je však schopen vést efektivní palbu i na většinu tehdejších obrněných cílů, s výjimkou francouzských středních tanků Somua S-35 a těžkých tanků Char B.
   Převaha těchto dvou konstrukcí byla značná. Jejich hlavní výhoda byla v počtu osádky. Zatímco v zahraničních tancích musel plnit střelec zároveň funkci nabíječe a velitel i radisty, u těchto středních tanků měl ve věži místo velitel, střelec (u tanků plní střelec zároveň funkci mířiče), nabíječ, navíc v korbě vedle řidiče ještě seděl radista zajišťující vnější spojení a k tomu obsluhoval volně lafetovaný kulomet MG-34 v čelní pancéřové ploše.
   Německo své tanky sestavovalo do obrněných divizí, kde byly značně koncentrovány. Tank podporovaný bombardovacím a bitevním letectvem se stal základní útočnou i obranou zbraní Třetí říše.
   
Španělská občanská válka
Frankovu armádu podporovalo Německo a Itálie, a to zbraněmi (i vojáky) včetně tanků. Vedle německých PzKpfw I a II zde můžeme vidět italské lehké tanky Carro Veloce (zdroj J. Piekalkiewicz, Tanková válka 1939-45), na straně legitimních Republikánů zastaralé francouzské lehké tanky FT-17, moderní sovětské lehké T-26 (především B), T-27 (sovětský Carden Lloyd Mk.IV) a střední tanky T-28. Ani jednou však nedošlo k většímu tankovému střetu, pouze dvakrát v průběhu celé války se stalo, že se tanky dostaly až pozicím nepřátelského dělostřelectva. Důvodem byla špatná podpora tanků, nedostatek dělostřelectva a motorizované pěchoty. Potvrdi- la se tak správnost německé teorie koncentrování obrněných sil. „Dva roky válečných zkušeností byly užitečnější než deset let výcviku v dobách míru“ prohlásil  zcela pravdivě generál von Reichenau na své přednášce před německými vojáky v létě 1938 (zdroj J. Piekalkieewicz, Letecká válka 1939-45).
Zimní válka
Sovětský svaz zde nasadil velké množství obrněné techniky (převaha 200:1). Jednalo se především o tankety T-37, lehké tanky T-26, několik desítek středních tanků T-28 a pomocné stroje, jako třeba tahače Komsomolet. Tanky však byly nasazeny v nepřehledném a nevhodném terénu. Byly likvidovány protitankovými děly dodaných Švédy (z části i Francií), pěchotou, která podnikala rychlé útoky na lyžích a házela na tanky zápalné láhve, protitankovými puškami a pastmi. Sovětský svaz zde poslal k odzkoušení tři nové typy těžkých tanků- dva dvouvětvé tanky SMK (Kirov) a T-100 a Klement Vorošilov KV-1. Padesáti pěti tunový kolos SMK si vedl dobře- dělostřelecké projektily mu nedokázaly uškodit, pak však najel na minu a její výbuch mu poškodil pás. Osádka byla nucena tank opustit, po skončení zimní války ho odtáhly tři tanky T-28 (zdroj http://www.panzernet.net/tankist/), stroj byl opraven, opětovně odzkoušen a následně sešrotován. Obdobně skončil i T-100, který se dočkal bojového odzkoušení ve Finsku v rámci 20. těžké tankové brigády. Po podepsání příměří byl sešrotován.
Přišla nová generace tanků. O tom ale až v jiné kapitole. 

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #5 kdy: Duben 19, 2009, 09:19:14 »
V.
Polsko a tažení na západ
Napadení Polska
Prvního září 1939 fašistické Německo napadlo Polsko. Polská armáda měla v té době k dispozici (E1):
169 lehkých tanků PT-7 (licenčně vyráběný upravený Vickers Mark E)
52 lehkých tanků Vickers Mark E
67 lehkých tanků FT-17
53 lehkých tanků Renault R-35
693 tanket TK/TKS
14 OA-29       
86 OA-34       
11 obrněných vlaků
Polská pěchota však nebyla motorizována a nebyla schopna efektivního doprovodu. Tanky byly rozmístěny mezi pěchotu.
   Naproti tomu mohlo Německo nasadit (E2):
1445 lehkých tanků PzKpfw I
cca. 1 200 lehkých tanků PzKpfw II
98 středních tanků PzKpfw III
211 středních tanků PzKpfw IV
cca. 100 lehkých tanků PzKpfw 35(t)
Několik set obrněných automobilů, především SdKfz 251, SdKfz 221 a SdKfz 13
   Polské tanky bojovaly roztříštěně, trpěly nedostatkem PHM a munice. Naproti tomu německé tanky byly koncentrovány do velikých skupin, se silnou protileteckou obranou a s doprovodem motorizované pěchoty.
   Typických příkladem nebezpečnosti lehkého flaku (E3) je nasazení polských bombardovacích letadel typu P-23 Karás ze dne 2.9. proti německému XVI. obrněnému sboru generála Hoepnera. Z osmnácti letadel je osm ztraceno (jeden sestřelen vlastním polským dělostřelectvem).
Němci se setkávají s malým odporem a prvním tvrdým oříškem se pro ně stane až Varšava. Přikládám úryvek z knihy Tanky se zmocňují Polska, OKH, Berlín 1940. Jedná se o propagandistickou publikaci, je nutné brát s rezervou:
„Teď projely dopředu dva lehké a jeden střední tank. Rozkazuji jim jet se mnou doprava po ulici a pak dále do středu města. Sleduji všechna podezřelá místa v okolních domech, teď vidím vlevo v zahradě snop plamenů a slyším detonaci granátů. Tam stálo připravené dělo ráže 75 mm. Strefil jsem se do jeho munice a nato Poláci dělo opustili. Před námi ležela barikáda, kterou jsme museli prorazit. Pravé vozidlo se rozjelo vpřed a opatrně projelo. Já jsem je kryl palbou. A pak se spustilo peklo! Před námi vybuchovaly rychle granáty. Dělo ráže 75 mm muselo přejet do jiné pozice. Mezi výměnou zásobníků se rozhlédnu.  Oba lehké tanky jsou v plamenech…. Nemám čas na dlouhé rozmýšlení. Tanku vedle mě rozkazuji otočit a rychle se vrátit stejnou cestou zpět. Střílím dál na dělo přede mnou. Před otočením dostal střední tank přede mnou do motoru zásah z děla ráže 37 mm , ale jeho motor nevzplanul. Skousnul jsem zuby k sobě a přitom tisknu hlavu k optice a křečovitě hledám protivníka před sebou. Mám převeliké štěstí, že z hořícího tanku přede mnou se utrhla stěna z mlhy, která mne kryje a že protivník přede mnou vystřelil příliš krátkou ránu. Jeden granát prosvištěl před mým tankem, utrhnul kus opěry podvozku a při explozi námi trochu zahoupal. Můj doprovodný tank mezitím zmizel a teď mám i já nejvyšší čas. Otočit a rychle odpochodovat starou cestou zpět! Aniž by dostal rozkaz, otáčí můj řidič tank a uhání ulicí zpátky okolo hořících tanků a oblaků dýmů. Ještě 50 metrů k vjezdu do zahrady…. Jsme na hlavní třídě. Je tady mnoho tanků z našeho oddílu. Z města k nám doléhá téměř nepřerušovaná dělostřelecká palba, to se utkávají při střelbě různé tanky našeho pluku. Teprve zde zjišťuji, že moje věž se neotáčí…. Při jízdě zpět mi řekl můj velitel roty, že jeho tank prostřelili a jeho radista byl zraněn…. Tak jsme se dostali do našeho výchozího postavení. Zde na nás čekají už někteří naši kamarádi, kteří se z boje museli vrátit pěšky, protože jejich tanky byly zničené nebo najely na minu. Řekli nám, že jeden z mých střelců je mrtev, protože uhořel v tanku 40 metrů za mnou. Jeho řidič byl zraněný odtažen zpět…. Pět hodin trval útok, ale ztroskotal na městě přeměněném v pevnost. (E4)“.
 Tankisté se setkávají s novým prostředím, městskou zástavbou. Pěchota, která může používat proti tankům velice úspěšně zápalné láhve a protitankové pušky (strop tanků je slabě pancéřovaný), je schována ve vícepatrových budovách a pro osádku obtížně zjistitelná.
Další novou zbraní, se kterou se tank za první války nesetkal, je protitankový kanón. Ten již nepoužívá klasickou dělenou munici, nýbrž celistvé, protipancéřové náboje. Jeho palebná kadence je tudíž o mnoho vyšší, protože nabíječ již nemusí do hlavně vkládat nejdříve vlastní střelu a poté prachovou náplň.
V otevřeném terénu mají německé tanky poměrně malé ztráty a obejdou se bez podpory pěchoty. Těžce obrněné cíle nebo bunkry pomáhá likvidovat bitevní, nebo střemhlavé letectvo, jakmile však vjede tank do města, ztráty začnou narůstat a bez pěchoty se prakticky neobejde.
9. září vyvrcholí německý útok na Polsko bitvou na Bzuře. Spojením armády Poznaň a zdecimované armády Pomoze dojde k vytvoření silného polského svazku s několika desítkami tanků a obrněných automobilů. Zaútočí do zad křídla německé 8. armády gen. Blaskowitze, který se právě zabývá ničením pevnosti Vašava. Gen. Kutrzebovi se podaří převálcovat 30. divizi a docílit hlubokému průlomu. Tímto útokem odlehčuje Varšavě. Útok je tak silný, že 8. armáda žádá co nejrychleji o leteckou podporu. Polský útok nakonec ztroskotá na nedostatku paliva a munice, nepohyblivé jednotky jsou rozprášeny letectvem.
13. září je pevnost Varšava dobyta.
18. září napadne Polsko Sovětský svaz a uštědří mu tak poslední ránu.

Tažení na západ
   Během války v sedě hitlerovské Německo doplní zásoby a vystrojí nové divize moderními tanky PzKpfw III a IV, kterých bylo v Polsku nasazeno pouze nepatrné množství. Dále k divizím proudí nové tanky z bývalého Československa, které jsou v té době společně s  PzKpfw III nejúčinnější protitankovou samohybnou zbraní.
    Při napadení Dánska a Norska ležela hlavní zátěž na bedrech pěchoty a letectva. Tanky se tažení zúčastnily pouze v omezeném množství.
   OKW (E5) se z útoku na Polsko poučí. Rozšiřuje své obrněné divize, vybavuje tanky silnějším pancéřováním a odstraní ze svých tanků bílé výsostné kříže, které nechtěně sloužili polským protitankovým dělostřelcům jako záměrné kříže.
   Naopak spojenci, kteří 3. září vyhlásili Německu válku, se nepoučí z nově získaných poznatků skoro vůbec. Jediným pozitivním krokem je, že vytvoří několik menších obrněných skupin rozmístěných v úsecích podél Maginotovy linie. Ty mají v případě průlomu klín nepřátelských vojsk odříznout, vzniklou mezeru opět uzavřít a nepřítele, který prošel, „vyhladovět“ na PHM a munici. Takticky je to poměrně vhodné rozhodnutí, ze strategického hlediska se však jedná o omyl, protože se tím francouzská armáda připravuje o iniciativu, kterou později skutečně přebírají Němci a později dokonce i Italové.
    Dne 10. května 1940 v 05 hod 30 min německá vojska překročí belgickou, holandskou a lucemburskou hranici. S pomocí kluzáků se podaří dobýt Eben-Emael, nejsilnější pevnost v západní Evropě. Německá vojska bez větších obtíží proniknou 14. května přes Maasu a dobudou Sedan. 15. května holandská armáda kapituluje. Lucembursko s Belgií na tom nejsou o moc lépe.
   Němci podniknou překvapivý útok přes Ardeny, kde není Francie bráněna Maginotovou linií. Současně se daří uskutečnit průlom u „chlupaté“ francouzské 55. divize bránící Maginotovu linii. Jejich opevnění má příliš velké střílny a němečtí tankoví střelci jsou schopni se do nich trefit, což má pro posádku pevností tragické následky. V uzavřeném prostoru nemají při explozi téměř žádnou šanci na přežití. 55. divize se proti rozkazům stáhne. Její vojáci jsou špatně vycvičeni a mají strach z tanků, jejichž burácení je slyšet na několik kilometrů. Ve skutečnosti to ale nejsou tanky německé, nýbrž francouzské, které se připravují na protiútok.
   14. května je poslána 1. francouzská armáda na pomoc Belgii. Zde u Hannutu dochází k první velké tankové bitvě, kdy kavalerie (kavalerijní sbor gen. Priouxe) provádějící zastírací manévr narazí na vedoucí stroje XVI. sboru generálporučíka Höppnera. Obě francouzské divize  DLM (divisions légeres mécaniques) čítají 174 tanků (každá) včetně výborných vozidel Somua S-35. Němci proti nim postaví přibližně 300 lehkých a středních tanků, které se tankům S-35 nemohly vyrovnat. Francouzům se nepovedlo své jednotky koncentrovat a během chvíle byly skupinami německých tanků (3+1) zlikvidovány. Němci navíc neustále přesunovali dělostřelectvo, zatím co Francouzi ho vůbec nenasadili. Bez radiostanic se Francouzi nedokázali přeskupit a v boji tank proti tanku nestíhali velitelé vést na rozdíl od Němců přesnou palbu.
   Francouzi po neúspěších kavalerijního sboru rozdělí své tanky mezi pěchotu, čímž jen urychlí konec. Divize se sloučily u Arrasu, ale i tak byla již jejich bojová hodnota prakticky nulová.
   Ten samý den je vyslána francouzská armáda k dalšímu protiútoku. 1. obrněná divize 9. armády naráží na XV. sbor, vedený otcem německé obrněné techniky „rychlým Heinzem“ Guderianem. Němci 1. obrněnou divizi napadnou právě ve chvíli, kdy její tanky doplňují PHM. Všechny tanky jsou během chvilky zapáleny. Tím končí pro Francouze nasazení tanků.
   Zbytky kavalerijních sborů a obrněných divizí se znovu seskupily pod vedením generála Charlese de Gaulla, ale to již bylo příliš pozdě. Během následujících 48 hodin byly rozprášeny koncentrací německých obrněných jednotek a střemhlavých bombardovacích  letadel Stuka( Ju-87 navržené Udetem).
   I tak měl útok 1. francouzské armády jeden pozitivní důsledek. Polní maršál von Rundstedt, jeden z nejschopnějších německých stratégů ještě ze „staré školy“, byl protiútoky francouzů natolik znepokojen, že vydal rozkaz k zastavení Guderianových jednotek, které pronikaly do zad britským i francouzským jednotkám. Tím zachránil britskou armádu před zničením, protože ta dostala čas nalodit se u Dunkerque.
   Tentokráte se však Anglie poučí a objednává v USA 4 000 nových tanků, které dorazí roku 1941 a 1942 v podobě lehkých tanků M-3 Stuart a středních tanků M-3 Grant.
   Francie padá skoro stejně rychle jako Polsko. 22. června podepisuje Francie v Compiégne kapitulaci (ve stejném železničním vagóně, jako v roce 1918 podepisovalo kapitulaci Německo). Německo ukořisťuje stovky lehkých, středních a desítky těžkých tanků (včetně S-35 a Char B), které později nasadí proti Sovětskému svazu, část z nich využije  k policejní službě a další velkou část přestaví na samohybná děla Marder.
Balkánské tažení
   Operace See Löwe (vylodění v Anglii) se neuskuteční, protože se Adolf Hitler rozhodne napadnout SSSR.
   Za účelem vylodění v Anglii je zkonstruováno několik Tauchpanzerů- utěsněných tanků se Schnorkellem (vysouvací trubice na přívod vzduchu, výfuky byly opatřeny ventilovými klapkami). Dále byl vytvořen plovoucí tank PzKpfw 38(t) (pouze jeden kus), který byl okolo korby opatřen dřevěnými borty a byl vybaven lodním šroubem. Tyto tanky se dočkaly jen omezeného nasazení v Sovětském svazu.
   Jugoslávie i Řecko padají za necelý měsíc. Přestože zde britská 8. Královská obrněná divize klade houževnatý odpor, nedaří se jí ofenzivu zlomit a Jugoslávie i Řecko musí být vyklizeny. Příznivý dopad se však projevuje v čase, který zde Němci ztratili. Boj na jihu totiž posune plánovanou letní ofenzivu do Ruska až na 22. červen 1941.
Boje v severní Africe
   Po tlaku generála Wavella na imperiální generální štáb byly  převeleny do Alexandrie tři tankové pluky s křižníkovými tanky A-13, A9 a A10 a lehkými tanky Mk.VI, které byly vyčleněny z protiinvazních sil, aby reagovaly v Africe na italskou hrozbu.
   Itálie disponovala 1 200 tanky, většinu z nich však tvořily zastaralé tankety M-3, pak zde bylo pár kusů průměrných, méně spolehlivých vozidel M-11/40 a nakonec několik tanků M-13/40, které svou bojovou hodnotou odpovídaly přibližně tankům A-9. Ty však k jednotkám dorazily až v poslední fázi libyjského tažení. 13. září se Italové vydávají vstříc britským jednotkám do Egypta, avšak 17. září se musejí zastavit jižně od Sidi Barrání, protože jednotky byly špatně tropikalizovány a potřebovaly odpočinek. Zde se útok zastaví. Velmi dobře vycvičené britské sbory se nacházejí 100 km východně, poblíž Marsá Matrúh. Jejich velitel, O’Connor, nařizuje útok. 9. prosince brzy ráno zaútočí na překvapené italské dělostřelectvo nové, velmi vyspělé pěchotní tanky Matilda a mnoho křižníkových tanků. Italští dělostřelci z tábora Nibejwa statečně pálí do poslední chvíle, ale Italská pěchota uteče. Další útoky se odehrají v podobném duchu. Italové mají velice špatnou morálku a Britové, poučení od Němců, mají taktickou převahu. Navíc jsou jejich tanky v kvalitativní i kvantitativní převaze.
Krize nastane v bitvě u Beda-Fommu, kde Italové, přestože nasadí tanky M-13/40 a mají silnou přesilu, utrpí těžkou porážku. Britové ukořistí na 400 tanků a 850 děl. Italská armáda, zahnaná zpět do Libye, byla zničena.

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #6 kdy: Duben 19, 2009, 09:19:33 »
VI.
Zánik lehkého tanku
Tažení v Rusku 1941-43
   Ráno 22. června 1941 napadá fašistické Německo Sovětský svaz. Stane se tak o víkendu a spousta vyšších i nižších velitelů je po večerní pitce opilých. Sovětský svaz začal vyzbrojovat své jednotky novými zbraněmi od roku 1930. Jeho letadla a tanky byly tedy o pět až šest let konstrukčně starší, nežli zbraně německé. Nové zbraně sice přicházejí do Rudé armády od roku 1940, ale vojáci se s nimi ještě nenaučili zacházet a chyběla pro ně i potřebná logistika. Například starší sovětské tanky jezdily na benzín, nové tanky na naftu. Staré tanky používaly náboje ráže 45 mm, nové 76,2 mm. Muniční sklady však obsahovaly především ráži 45 mm, palivové pak benzín.
   Do začátku války Rudá armáda přišla o většinu svých zkušených a schopných velitelů. Většinou podlehli řádění NKVD při Stalinových čistkách. Noví velitelé byli neschopní, nezkušení a při udílení rozkazů měli svázané ruce, neboť každý rozkaz musel být ověřen politickým důstojníkem, komisařem.
   Na Guderianův nátlak jsou nově vyráběné stroje PzKpfw III vybaveny kanóny KwK-38 L/42 ráže 50 mm, které si dokázaly poradit s většinou tehdejší obrněné techniky. Dále se u středních tanků zesiluje čelní pancíř (například u PzKpfw IV čelní stěna na 60 mm). Nejrozšířenějšími tanky jsou PzKpfw II, PzKpfw III a československé PzKpfw 38(t).
   22. červa vtrhne do Sovětského svazu 3 508 německých tanků (a několik desítek tanků jiných států Osy). Proti nim stojí úctyhodných 20 000 sovětských tanků. V drtivé většině jsou to však lehké tanky a tankety. Pár set strojů jsou typu T-28 a jen několik desítek T-35.
   Mezi nimi se ale nachází tisíc moderních tanků T-34 a KV I/II.
Vznik tanku T-34 je spojen s rokem 1938, kdy vrchní velení hledalo náhradu za tanky T-28. Nový třívěžový tank T-29 využívající Christieho odpružení sice zkouškami prošel, ale byl zamítnut z důvodu složitosti výroby, náročné údržby a vysoké pořizovací ceny. První stroj A-20 dostal již tvar velmi podobný budoucímu tanku T-34, zastával však koncepci BT- snímatelných pásů. To se nutně muselo projevit na hmotnosti (pásy neunesly takovou váhu, jako pásy nesnímatelné), a tak měl tank slabší pancéřování a byl vyzbrojen pouze kanónem ráže 45 mm.
Prototyp A-32 (později T-32) konstruktéra Koškina již snímatelné pásy nedostal. To se však nelíbilo maršálu Vorošilovi a ten tank u Stalina pomluvil.
Přesto se podařilo předvést tank před armádní komisí. V terénu si vedl mnohem lépe než-li konkurenční A-20 a navíc byl vyzbrojen kanónem F-32 ráže 76,2 mm, což se komisi velmi zamlouvalo. Tank byl po drobných úpravách přijat do výzbroje pod označením T-34/76A (1940). Všechny tanky T-34/76 trpěly jedním zásadním nedostatkem. Převzaly převodovky z tanků BT. Čtyřstupňové převodovky byly poddimenzovány a u tanků T-34 se projevovaly častou poruchovostí.
Přesto se roku 1940 jednalo beze sporu o nejuniversálnější tank na světě.
Jak již bylo zmíněno, do Zimní války proti Finsku byl spolu s tanky T-100 a SMK odeslán i prototyp tanku KV. Když byly předkládány Stalinovy původní třívěžové nákresy tanků T-100 a SMK, Stalin prý jednu z věží škrtnul. Toho využil mladý konstruktér Kotin, který podal Stalinovi návrh na vyzbrojení pouze jednou věží. Návrh byl odsouhlasen a prototyp (s dvěma děly) byl dokončen 1. září 1940. Stroj byl společně s T-100 a SMK poslán na odzkoušení do Finska. Tank byl velmi dobře pancéřovaný (jen dno korby mělo stejnou tloušťku jako čelní pancíř tanku PzKpfw IV), velmi dobře vyzbrojený (dělo ráže 76,2 mm, druhé 45 mm dělo bylo demontováno) a dobře pohyblivý.
18. prosince 1940 se tento stroj poprvé zapojil do bojů poblíž jezera Summajarvi. Tank bez větších potíží projel protitankovou dělostřeleckou palbou a dorazil až k pevnůstkám. Na ty však jeho výzbroj nestačila (proto byl zaveden typ KV-2, který dostal novou věž se 152 mm houfnicí) a musel se stáhnout. Druhý den prošel tank kontrolní prohlídkou a na členy komise udělal veliký dojem. Na pancíři našli celkem devět stop po přímém zásahu finskými protitankovými děly, ale žádný granát neproniknul dovnitř tanku. Stroj byl odvezen zpět do Ruska a po mírných úpravách byly oba typy (KV-1 a KV-2) zavedeny do sériové výroby.
Při napadení Sovětského svazu se u Němců projevily zkušenosti získané při západním tažení. Výborná taktika, znalost svých strojů a motorizace dělostřelectva i pěchoty. Ničím z toho se Sovětský svaz pochlubit nemohl a jeho tanky byly doslova převálcovány koncentrací německých tanků. Od podzimu se však tanky T-34 a KV objevují stále ve větším množství.
   Z výpovědi G.A. von Kagenecka (obrněný průzkum):
 „Muž z motocyklového průzkumu začal křičet: „Rychle, blíží se nepřátelské tanky!“ Dříve než nežli jsme se stačili rozvinout do obranného postavení, bylo tu několik tanků T-34. Naše zraky se upíraly na osmaosmdesátku (původně protiletadlové dělo ráže 88 mm), protože to byla proti nim jediná skutečně účinná zbraň. V tu chvíli, kdy jsem se na ni podíval, ji roztrhala exploze a kousky mých kamarádů létaly vzduchem. Pálili jsme ze všeho, co bylo po ruce. Jiný T-34 najel do našeho pětasedmdesátimilimetrového kanonu a rozdrtil jej svou vahou. Jeden Panzer se snažil uniknout v obilném poli, ale T-34, který ho pronásledoval, ho zapálil.
   Po pár minutách jsme všechny T-34 vyřadili a kouřící kolosy stály rozsety všude okolo. Byla jich spousta, ale naší zničené techniky tu bylo mnohem více… (F1)“.
   Podle výpovědi Otto von Skorzenyho, dalšího německého vysokého důstojníka:
„Ve své podstatě byl tank T-34 velmi jednoduchý a v lecčems zaostalý. Spousta ovládacích prvků zde chybělo, při řazení převodových stupňů si řidič musel často vypomáhat kladivem. Jeho genialita spočívala ve skloněném pancíři.“
Německé tanky měly pancíř kolmý, sovětské T-34 a KV skloněný. To způsobovalo, že pokud po sovětských obrněncích pálili Němci z větší vzdálenosti, náboje  do pancíře nepronikly, ale neškodně po něm sklouzly.
   Německo na to reagovalo modernizací svých, již zavedených tanků. Tanky PzKpfw II a PzKpfw 38 (t) stahuje z fronty a jejich podvozky použije buď na nosiče samohybných děl, nebo celé tanky pošle do Afriky, kde se začlení do stavů Afrika korpsu.
   PzKpfw I začnou sloužit ke svému původnímu účelu, ke školení tankových osádek a na žádné frontě se již neobjeví (s výjimkou Ausf. F, který toho s původní variantou Ausf.A a Ausf.B neměl moc společného).
PzKpfw III je vybavován již jen 50 mm kanónem a starší verze jsou odeslány k přezbrojení na tuto ráži, která si na menší vzdálenosti poradila i s tankem T-34.
Nové verze tanků PzKpfw IV Ausf.F jsou vybaveny (na přelomu roku 1941/42) novými kanóny KwK 40 L/43 s dlouhou hlavní ráže 75 mm. Tyto kanóny mají vyšší úsťovou rychlost, nežli jejich krátkohlavňoví předchůdci KwK 39 L/24. Jsou si schopny poradit s tanky T-34/76A a částečně i s tanky KV. U verze H se posléze objeví výborné dělo KwK 40 L/48 schopné probít bez větších potíží jak čelní pancíř T-34/76B, tak tanků KV, včetně pozdějších strojů KV-85 a JS-1.
Od verze G se na Panzery montovaly i tzv. zástěrky, německy Schürtzen. Jednalo se o pětimilimetrové plechy umístěny s menším odstupem od stěn tanku (z boků korby a s výjimkou stropu a přední masky okolo celé věže). Sloužili k předčasnému vyvolání chemické reakce kumulativní munice (projektil pracuje na bázi horkých plynů). Při dopadu na vlastní pancíř pak náboj ztrácel kinetickou energii a tanku neuškodil.
Německo pociťovalo potřebu vlastnit těžký tank již při útoku na Francii, a tak byl zahájen vývoj vozidla VK3001. Projekt skončil neúspěchem. V té době se však již plně rozjel jiný projekt, částečně inspirovaný východní frontou, tj. sovětskou technikou. Dva prototypy VK4501 od firem Heinschel a Porsche byly osazeny novou rozměrnou věží od firmy Krupp a byly odeslány k armádním testům. V těch zvítězil podvozek firmy Heinschel a bylo rozhodnuto o jeho sériové výrobě. První těžký velkosériově vyráběný německý tank sjel z výrobní linky již v červnu 1942. Stroj dostal jméno Tiger a o pár měsíců později, především v bitvě u Kursku, se stal legendou. Jeho čelní pancíř dokázaly tanky T-34 a KV probít jen z minimální vzdálenosti (americký M-4 Sherman či britský Cromwell ani z nulové), naopak Tiger díky svému výkonnému dělu KwK 36 L/56 a binárnímu zaměřovači Zeiss dokázal nepřátelské tanky likvidovat i na vzdálenosti přesahující 2 000m. Rekord drží Hauptman Waker, který dokázal sovětský T-34 zlikvidovat na vzdálenost 3 900m. Jednalo se ale spíše o náhodu. O odolnosti tohoto stroje hovoří i to, že jeden z Tigrů se vrátil z boje a na jeho pancíři napočítali 20 zásahů po granátech ráže 76,2 mm. Nikdo z osádky přitom nebyl raněn.
Síla pancéřování a těžká výzbroj však musela být nutně vyvážena i zápory. Tank byl těžký, neohrabaný, nespolehlivý (poddimenzovaná převodovka) a vyznačoval se značnou spotřebou paliva (na zpevněné komunikaci 550l benzínu na sto kilometrů). Naproti tomu ruské tanky T-34 potřebovaly na sto kilometrů jen 250 l nafty.
Jak již bylo řečeno, na vývoji tanku Tiger se podílel i konstruktér Ferdinand Porsche, ale jeho prototyp byl zamítnut. Porsche si byl svým vítězstvím tak jistý, že zkonstruoval dalších 95 podvozků. Byla škoda je rozebrat, ale nemohly být kvůli logistice nasazeny jako tanky Tiger. Bylo tedy rozhodnuto, že  z nich mají být vyrobeny stíhače tanků. Na podvozek byla navařena ocelová pevná nástavba a stroj byl vyzbrojen mocným dělem KwK43/2 L/71 ráže 88 mm. Čelní pancíř nástavby dosahoval až 250 mm tlouštky homogenní oceli ! SSSR nevlastnilo žádné protitankové dělo schopné toto monstrum prostřelit. Stroj, nazvaný vojáky Ferdinand (později po doplnění kulometu MG-34 Elefant), však trpěl častými mechanickými poruchami a byl velmi neohrabaný. Většina strojů byla ztracena na minách nebo při technické závadě, kdy osádka stroj sama vyhodila do povětří. Jen pár kusů bylo zničeno při tankovém boji.
Kvůli nedostatku času a ohromné materiální přesile sovětské techniky byli Němci nuceni hledat ekonomické řešení. Výroba tanku s otáčecí věží byla značně složitá, a tak se od roku 1942 objevuje v německé armádě stále více samohybných děl. Jedná se o podvozek tanku, na který je navařena pevná nástavba a v ní lafetována protitanková nebo protipěchotní výzbroj. Výhodou toho řešení je, že pevná nástavba umožňuje díky svému většímu vnitřnímu prostoru lafetaci děla větší ráže, než by mohl pojmout tank. Další výhodou je, že samohybná děla nedosahovaly tak vysoké siluety jako tanky. A poslední velkou výhodou bylo odstranění jedné z nejzranitelnějších částí tanku, prostoru mezi korbou a věží. Nevýhodou však zůstávalo, že pokud chtěl tank zaměřit cíl, který se nenacházel v ose jeho jízdy, nemohl otočit věží jako tank, ale musel se do požadovaného vektoru otočit celý.
Mezi nejúčinnější stíhače tanků (protitanková samohybná děla) patří beze sporu StuG III (Sturmgeschütz), který se vyráběl po celou dobu války, StuG IV, Panzerjäger IV, Nashorn, Jagdpanther či Hetzer.
Mezi méně úspěšné stroje můžeme počítat již zmíněné Ferdinandy či Jagdtigery. Jejich hmotnost byla příliš vysoká a mnoho strojů muselo být vyhozeno do povětří vlastními osádkami, protože se jejich stroj porouchal a tankisté ho nebyli kvůli složitosti sami schopni opravit.
Naopak nejúspěšnější samohybná děla jsou StuH 42, Wespe, Grille, Hummel, SiG-33, Brumbär a Sturmtiger. Tento poněkud těžkopádný stroj drží dodnes rekord, když zničil tři Shermany najednou.
Méně úspěšné byly stroje Sturmpanzer I či Bison, a to kvůli nízké životnosti podvozků.
Němcům se zpočátku daří poměrně snadno postupovat klasickou taktikou Blitzkriegu. Tanky proniknou hluboko do týlu, zničí zázemí a logistiku nepřítele a pak protivníkova vojska obklíčí. Pěší vojska nakonec zdecimovaného a vyhladovělého nepřítele snadno porazí, nebo se nepřítel sám dobrovolně vzdá.
Ofenzivu zastaví až ruské bahno, na které nejsou německé tanky uzpůsobeny. Zatím co v létě se vzduchové filtry ucpávaly prachem, na podzim kvůli úzkým pásům tanky zapadají do bahna a stroje uvíznou. Naopak tanky T-34 a KV mají pásy široké a nadále pokračují v protiútocích.
Když nastane zima, tankisté, stejně jako celá německá armáda, nemají zimní výstroj. Do oleje není zimní směs, nádrže zamrzají a tanky nejdou nastartovat. Před Moskvou se tanky zastaví a již nejsou schopny pokračovat dál.
Roku 1942 je situace poněkud lepší. Stále se však Němci setkávají s větším a větším množstvím sovětských tanků T-34, které se navíc objevují v nové verzi T-34/76B, přezdívané kvůli dvojici poklopů na věži „Mickeymouse“. Sovětští tankisté nejsou příliš zkušení, ale jejich odhodlání budí v německých vojácích hrůzu. Nezřídka se stává, že když je německý tank zasažen a začne hořet, nezastaví, ale jede a střílí dál. Navíc sovětští tankisté zavádějí novou taktiku boje, na krátkou vzdálenost nestřílí, ale jdou na taran. Úmyslně narazí do nepřátelského tanku a ten buď zablokují, nebo, pokud útočí z boku, zpřelámou nepříteli pojezdová kola.   

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #7 kdy: Duben 19, 2009, 09:19:53 »
VII.
Severní Afrika a západní fronta
Posun vah
   Po zastavení 7. obrněné divize (měla být odvelena do Řecka) se Afrika Korps vylodil v Tripolisu pod velením Erwina Rommela. Většina zkušených britských jednotek byla převelena do Řecka. Proti ostříleným německým vojákům stály nezkušené netropikalizované jednotky.
   Nelze se tedy divit, jakých Němci společně s Italy dosáhli úspěchů.
   Hlavními tanky Afrika Korpsu byly na začátku konfliktu PzKpfw II, postupně se ale dařilo zvyšovat počty tanků PzKpfw IV a především PzKpfw III, ze kterých se díky 50 mm dělům staly nejsilnější tanky afrického bojiště.
   Závažnost německé situace na východní frontě se projevila v Evropě. Drtivá většina moderní výzbroje putovala do Ruska a do Afriky se dostávaly buď tanky vyřazené, které již na východní frontě nestačily, nebo tanky moderní, avšak v mizivých počtech.
   Němci ani Italové neobsadili Maltu a tak byly z „nepotopitelné letadlové lodi“ (Malty) konvoje Osy často napadány.
   Britové dokázali proti Němcům postavit těžké pěchotní tanky Matilda a křižníkové tanky A-9, A-10 a A-13. Ostatní lehké tanky nebyly proti Němcům plnohodnotné. V průběhu roku však jak z Anglie, tak z USA, přicházejí nové posily v podobě lehkých tanků M-3 Stuart a středních M-3 Grant. Střední tanky M-3 Grand byly odvozeny ze středních tanků M-3 Lee (dodávaných ve velkém počtu do SSSR), neměly však horní kulometnou věžičku a byl jim zesílen pancíř. Ve věži byl instalován kanón ráže 37mm, v korbě pak dělo ráže 75mm. Grant byl v průběhu roku 1942 jediný tank, který dokázal na větší vzdálenosti probíjet čelní pancíře německých středních tanků. Nevýhodou však bylo, že se musel chovat jako samohybné dělo- hlavní výzbroj byla lafetována na pevno. Standardní zbraň britských tanků, dvouliberní dělo, si nedokázala s čelními polosférami poradit. Z toho důvodu jsou od poloviny roku 42  vybavovány britské tanky děly šestiliberními (57 mm), které sice nedosahují takových výkonů jako děla americká, s většinou německých tanků si ale poradí.
   Od roku 1942 jsou do Afriky zasílány i nové tanky A-15 Crusader a A-22 Churchill. Na konci tažení se v Tunisku objeví nové americké tanky M-4 Sherman, britský moderní křižákový tank A-27 Cromwell a několik jeho úprav (jako třeba Challenger). Všechny tyto tanky dokážou porazit v té době již standardní střední tank fašistů- PzKpfw IV Ausf.G a Ausf.H.
   Na konci afrického tažení nasazuje Osa i těžké tanky Tiger, které však trpí mechanickými poruchami a nedostatkem PHM.
   Osa je v Africe poražena materiálně, nikoliv takticky.
Západní fronta
   10. července 1943 se spojenci vyloďují na Sicílii, v září téhož roku v samotné Itálii. Italský terén je pro tanky nevhodný. Nitro Itálie tvoří hory, které jsou pro tanky těžko schůdné, a Německo zde využívá velké množství ukrytých samohybných děl, která spojencům způsobují těžké ztráty. Spojenci zde své tanky používají především k podpoře pěchoty, samostatné operace zde tanky neprovádějí.
   6. června 1944 se spojenci vyloďují v Normandii. U pláží nasadí obojživelné tanky „D- tank“. Jedná se o tanky M-4 Sherman vybavené lodním šroubem, které mají okolo trupu gumové borty, které slouží jako raft.
   Když se spojencům podaří vniknout do vnitrozemí, čeká je zde nemilé překvapení v podobě velkého množství pro tanky neprůjezdných živých plotů a kamenných zídek. Američané své tanky vybavili rotačními břity, umístěnými před tankem, které živé tanky rozstříhají a uvolní tak průchod pěchotě. Mnohdy však nemají tanky ani šanci z křoví vyjet- prakticky na každém rohu je někde ukryt protitankový kanón. Spojenci mají na obrněné technice značné ztráty.
   I německé osádky se nalézají v komplikované situaci- nejsou zvyklé válčit ve stísněném terénu. Ohromné prostory na východě jim umožnily plně využít své zbraně i na vzdálenosti okolo 2 000 metrů, zde se však střílí i na setinovou vzdálenost. Dalším kritickým problémem je pro Němce spojenecké letectvo. Britské bitevní letouny Hawker Typhoon a americké stíhače P-47 jim způsobují na technice těžké ztráty, které jsou dokonce větší, nežli dokáže způsobit spojenecká pozemní obrana.
   Postupně se spojenci proderou až do nitra Francie.
   Na přelomu roku 1944/45 zahajují Němci velkou zimní ofenzivu. Využijí osvědčené cesty a zcela nečekaně bleskově udeří skrze Ardeny. Jak Němci říkají: „Učí Američany utíkat“. Nasadí zde velké množství nejmodernější výzbroje, včetně výborných středních tanků Panther a těžkých královských Tigerů. Útoky však nakonec ztroskotají na nedostatku paliva a útocích spojeneckého letectva, které ustupující Němce těžce zdecimuje.
   Ke konci války se v řadách spojenců objevují dva nové tanky, které svou kvalitou dosahují kvalit tanků sovětských- americký těžký tank M-26 Pershing vyzbrojený 90mm dělem a britský střední tank A-34 Comet vyzbrojený 77mm dělem.

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #8 kdy: Duben 19, 2009, 09:21:01 »
VIII.
Východní fronta 1943-45
   Vyzbrojení tanků PzKpfw IV kanóny s dlouhou hlavní sice zaručilo jakousi stabilitu mezi silami, z dlouhodobého hlediska však bylo potřeba zavést modernější konstrukci.
   Roku 1941 odjíždí zvláštní skupina inženýrů na východní frontu, aby si mohla prohlédnout tank T-34 a určit, proč je nadřazený veškeré technice. Konstruktéři Ing. Oswald, Dr. Aders a prof. Porsche konstatovali, že tank má silné skloněné pancéřování, díky kterému z něj sklouzává munice. Dále má velká pojezdová kola, která zaručují plynulou jízdu v terénu a zároveň slouží i jako pasivní obrana. Tank je vybaven dělem velké ráže s dlouhým kanónem a má široké pásy, které mu zajišťují lepší průchodnost (snižují zatížení terénu, u T-34 cca. 0,6 kg na cm2).
   Konstruktéři dostali za úkol vyrobit nový tank, který by tyto podmínky taktéž splňoval. První prototyp DB VK3002 byl příliš podobný sovětskému T-34, a tak se kontrolní komise oprávněně obávala, aby nebyl vlastními střelci s T-34 zaměňován (taktéž byl zvolen dieslový pohon, což by zatížilo německou logistiku- všechny tanky jezdily na benzín). Z tohoto důvodu padla i myšlenka T-34 okopírovat.
   Druhý prototyp od firmy MAN se osvědčil a dostal kódové označení SdKfz 171, u výrobce pak PzKpfw V Panther Ausf.D1 (nultá série, po drobných změnách pak Ausf.D). Další typy po drobných změnách nesly označení Ausf.A a Ausf.G.
Bitva u Kursku
   Roku 1943 se Třetí říši již nepodaří celofrontální útok, zaútočí pouze v jediném prostoru- u Orlea. 4. července 1943 zahájí 2 700 tanků a samohybných děl operaci Zitadelle v kurském výběžku. Na útoku se podílí 200 nových tanků Panther, 90 tanků Tiger a 95 stíhačů tanků Ferdinand.
   Tanky Panther však přinesou zklamání. Přestože se jedná o jedny z nejvýkonnějších tanků druhé světové války, jsou tak nespolehlivé, že jich většina zůstane za bojovou linií.
   V porovnání s tanky T-34/76B se PzKpfw V Panthery vyznačují silnějším a lépe tvarovaným pancéřováním z čelní polosféry. Kanón KwK 42 L/70 ráže 75 mm je proti obrněné technice výkonnější. Oproti T-34/76B má však Panther z boku a zezadu slabší pancéřování a vyšší siluetu. Kvůli řešení poklopů řidiče a radisty je tank snáze zničitelný letectvem. Spotřeba PHM je neúměrně vysoká. Navíc je motor benzinový a tank se i při startování často vzňal. Na svou kategorii středního tanku je i hmotnost 45-ti tun příliš vysoká (odpovídá těžkému tanku KV).
   Pro Němce skončí bitva fiaskem, protože je nepřítel těžce zakopaný a v protiútocích je schopen nasadit 3 600 tanků a samohybných děl. Navíc nasadí i nová samohybná děla SU-152 s houfnicí ráže 152 mm (na podvozku tanku KV-1), která je schopna zničit z čelní polosféry i Ferdinand. Místo kumulativního náboje se do hlavně vloží plný ocelový náboj bez TNT a střepinového pouzdra, který při dopadu odhodí nepřátelský tank o kousek zpět. Osádkám těžkých tanků tak lámal SU-152 vaz a drtil jim lebky o zaměřovače.
   Po skončení bitvy u Kursku, kterou vyhraje Sovětský svaz, se již Třetí říše nezmůže na žádnou ofenzivu na východě a ztrácí tak iniciativu, což se jí stává osudným.
   V té době je v SSSR modernizován tank KV-1, a to na verzi KV-85. Je pro něj vyvinuta nová litá věž s dělem D-5T ráže 85mm. Toto dělo si dokáže na střední vzdálenost poradit jak s Tigerem, tak s Pantherem. Navíc je oproti německým dělům více universální- může s přehledem ničit jak tanky, tak pevnosti i pěchotu.
   Tato věž je po drobných úpravách namontována na tank T-34 a vzniká tak jedna z největších tankových legend- T-34/85, která se v některých zaostalejších armádách používá dodnes.
S příchodem Tigerů, které pro sovětské tankisty znamenají velkou hrozbu, je nutné nahradit i těžké tanky KV. Jejich osádky si stěžují, že jejich rychlost je nižší nežli „téček“, výzbroj mají stejnou, ale většina německých protitankových děl je stejně prostřelí. Mají tedy menší životnost nežli T-34.
Proto je podvozek značně upraven (zesílení pancéřování, výkonnější motor) a příjde na něj nová věž s kanónem ráže 85 mm (D-5T). Nový tank dostane název Josif Stalin. Ani JS-1 však na Tigery nestačil a tak se objeví nový typ- JS-2). Měl ještě silnější pancéřování a nesl mohutnou výzbroj v podobě děla D-25T ráže 122mm, která si spolehlivě poradila s jakýmkoliv německým obrněncem a navíc měla velmi ničivý účinek i proti pevnůstkám a živé síle.
Zhroucení Německa
   V předposledním roce války vyprodukuje Německo těžký tank PzKpfw VI Tiger II. Jedná se o zcela nový tank, který převzal tvarování korby od tanku Panther, ale s novou věží s minimální čelní siluetou. Původní věž elegantních tvarů se zaoblením čelního pancíře od prof. Porscheho nebyla schválena, ale jak se historie opakuje, prof. Nechal vyrobit již 50 kusů, kterými byly nakonec první královské Tygery osazeny.
Tank Königstiger však dostal motor i převodovku z klasického Tigeru, byl tedy nevýkonný a neuvěřitelně nespolehlivý, stejně jako Jagdtiger, který v pár exemplářích vzniknul na jeho podvozku. Navíc spotřeba 1 100 litrů benzínu na sto kilometrů (v terénu) německou logistiku doslova vysávala. Jejich první nasazení se stalo místo zářivého úspěchu pořádnou ostudou.
   Ze čtyřiceti nasazených německých tanků (z toho 11 PzKpfw VI, ostatní Panthery a PzKpfw IV) v rámci batalionu sPzAbt. 501 bylo zničeno všech čtyřicet. Sověti přitom nepřišli o jediný tank, bylo usmrceno jen několik desítek pěšáků. Tato malá bitva se odehrála na Visle 13. srpna u Sadoměře. Hrdinou bitvy se stal se svou osádkou gardový nadporučík V.A. Udalov, který se svým tankem JS-2 při obraně a následném protiútoku zničil tři Königstigery (drží rekord).
   Do konce války se Němcům podaří dokončit i dva prototypy supertěžkého tanku Maus. Je vyzbrojen dvěma děly, má hmotnost 189 tun (32 tun T-34/85) a při zkušební jízdě po poli za sto kilometrů spolykal 3 800 litrů benzínu. Jelikož byl tank žíznivý, nebyl nikdy nasazen, i když se plánovalo s jeho sériovou výrobou.
Německá tanková škola upadá- nové osádky jsou nezkušené a špatně vycvičené. Naopak nové sovětské osádky jsou vycvičeny poměrně dobře, především pak gardové. I kvalita německých strojů upadá- kvůli nedostatku materiálů musí být ocel tvrzena hliníkem a pancíř je pak nekvalitní a praská. Naopak kvalita sovětského pancíře roste.
9. května Německo kapituluje a tím do jisté míry končí zlatý věk tanků.   

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #9 kdy: Duben 19, 2009, 09:21:21 »
IX.
MBT
(Main Battle Tank)
   Na konci druhé světové války se do popředí dostávají střední a těžké tanky. U američanů je to M-4 Sherman a M-26 Pershing, u britů A-34 Comet a sovětů T-34/85 a JS-2.
   Na konci války sověti vyprodukují nový těžký tank JS-3, do bojů však již nezasáhne (možná je nasazen v Mandžusku, neexistuje však žádný bezpečný zdroj).
   V korejské válce se ještě střetávají staří spojenci- Shermany, Pershingy, T-34, JS-2 a nové JS-3. Válka i v tankových střetech dopadne vítězně pro spojence- korejské a čínské osádky jsou špatně vycvičené a nezkušené, tanky jsou velitelstvím špatně nasazovány.
   V SSSR jako první dojdou k závěru, že je potřeba vyrobit nový tank. Roku 1946 sjede z výrobních linek úplně nový stroj JS-6. Pancéřování, hmotnost a výzbroj odpovídá těžkému tanku JS-3, pohyblivost a průchodnost terénem střednímu tanku T-34. Vzniká tak nová zbraň- Main Battle Tank. O dva roky později je vyroben druhý kus s ještě více odolným pancéřováním. Ani jeden z nich se však kvůli vysoké ceně nedostane do sériové výroby. Uvolní prostor novému střednímu tanku T-54, který sice nemá tak skvělé výkony, ale je mnohem ekonomičtější.
   Roku 1946 je vyroben ve Velké Británii i první spojenecký MBT- původně křižákový tank A-36 Centurion.
   Jeho kvality se ověří během šestidenní války, kdy bez problémů likviduje arabské tanky T-34 a JS (opět si musíme uvědomit, že arabské osádky byly nezkušené, často zbabělé a špatně vycvičené).
   Největší tanková bitva na světě se odehrává 1973 (větší nežli Prochorovka u Kursku, kde se najednou střetlo 1 000 tanků) v Golandských výšinách, kde se Izraelci vyzbrojení tanky Centurion, M-48 a M-51 ISherman střetnou s moderními tanky T-55 a T-62. I tato bitva skončí pro Izrael úspěchem. Poslední velká tanková bitva se odehrává za první války v perském zálivu během operace Pouštní bouře. Nové americké tanky typu M1 Abrams (i verze M1A1) a M-60A3 (TTS) se zde střetnou s moderními iráckými tanky T-72, které však používají zastaralou munici a zastaralé balistické počítače. Iráčané tam nejsou schopni americké pancíře probít a jsou na hlavu poraženi. Nejmodernější irácké tanky M-84A (dovezené z Jugoslávie), ze kterých se Američané obavy, jsou zničeny letectvem.
   Během druhé irácké války se americké tanky setkávají s většími skupinami nepřátelských obrněnců jen zřídkakdy.

Americká tanková škola MBT
   V průběhu padesátých let jsou tanky M-26 po úpravách přijaty do armády pod označením M-46 a posléze M-47. Zdaleka však zcela nevyhovují, a tak jsou modernizovány do podoby tanku M-48 Patton. 90mm dělo je postupně nahrazeno britským dělem L7 ráže 105 mm. Posledním klasickým tankem zavedeným do armády USA je tank M-60 Patton, značně modernizovaná obměna M-48. U tohoto typu USA přechází na vznětové motory.
   Koncem 70. let se objevuje tzv. 3. poválečná generace- tank M-1 Abrams. Nevyužívá již litý pancíř, nýbrž válcovaný svařovaný vícevrstvý, který zachytává většinu střel včetně šípových. Za pohon je zvolena plynová turbína AG-1500C, která umožňuje maximální výkon 1119 kW (388 kW u V-12 z T-54). Tanky jsou jednou tak rychlé, nežli ve třicátých letech- dosahují rychlosti až 70 km v hodině. Zaměřování již není na optické ani laserové bázi, nýbrž přes systém TTS- družicové zaměřování. Tank může vést palbu na cíle, které jsou schované za horizontem, a to s přesností přibližně 98%. Nevýhodou zůstává složitost elektroinstalace, velké rozměry, vysoká pořizovací cena a neschopnost hlubokého brodění. Tvarování tanku částečně umožňuje radarovou neviditelnost.
Britská tanková škola MBT
   Po tanku Centurion následuje tank druhé generace- Chieftain. Je plně srovnatelný se sovětskými tanky T-72, i když jeho 120mm kanón je stále drážkovaný, což způsobuje jisté komplikace při střelbě podkaliberním střelivem.
   Nejmodernějším tankem je Challenger- velmi robusní tank se silným pancéřováním, silnou výzbrojí a vynikající pohyblivostí.
Německá tanková škola MBT
   Po válce nesmí BDR vyrábět žádné tanky. Teprve s hrozbou Varšavské smlouvy (DDR tou dobou již vlastní tanky T-54 a T-55) je nakoupeno několik desítek tanků M-48 v USA, posléze je zahájen vlastní vývoj. Výsledkem je výkonný tank Leopard 1 (až 1A5) se 105 mm britským dělem L7 a vznětovým motorem o výkonu 619 kW.
   Na konci 70. let je zaveden první tank 3. generace- Leopard 2. Typický je svou rozměrnou hranatou věží z vícevrstvého pancíře a masivní výzbrojí. Dělo Rheinmetall  Rh120 L/44 (U 2A6 L/55) ráže 120 mm se montuje nejen do těchto skvělých tanků, ale i do tanků amerických a francouzských. Oba tyto tanky dosáhly exportních úspěchů.

Francouzská tanková škola MBT
   Po druhé světové válce je Francie vyzbrojena americkými tanky M-4 Sherman a později lehkými tanky M-41. V padesátých letech přichází na svět vynikající lehký tank AMX-13, který dosahuje značných exportních úspěchů. Těžký tank AMX 50 se kvůli vysokým výrobním nákladům ve velkém nevyráběl.
   V šedesátých letech jsou zaváděny tanky AMX-30, které jsou oproti svým kolegům z okolních států lehké, ale stejně dobře vyzbrojené, dobře pancéřované a výkonné.
   Koncem osmdesátých let zavádí Francie do své výzbroje tank AMX Leclerc, který by měl podle mnohých odborníků spadat do 4. poválečné generace. Je typický silnou výzbrojí (Rh-120 L/44), výkonným vznětovým motorem (německý MB-883) a speciálně tvarovanou věží se zapuštěnými zadýmovacími granátomety tuzemské výroby.
Sovětská tanková škola MBT
   Oproti tankům armád NATO jsou sovětské tanky menší a lehčí. To nese výhodnost v tom, že je obtížné se do nich strefit. Navíc využívají nabíjecí automaty, které výrazně zvyšují kadenci. Malé rozměry však nesou tu nevýhodu, že jsou osádky přinuceny bojovat doslova obloženy municí, což snižuje jejich šanci na přežití v okamžiku zásahu. Od 90. let jsou ruské tanky vybavovány i pasivní raketometnou nebo granátometnou ochranou, v podobě systémů ARENA a DROZD.
   K hlavním představitelům sovětské a postsovětské techniky patří tanky T-54, T-55, T-62, T-64, T-72, T-80, T-90 a nový T-2000 (nebo T-95).
   V ostatních státech varšavské smlouvy se produkovaly stejné tanky, které se od sebe lišily jen v balistických systémech a jiných technických vybaveních tanku.
   Sovětské licence byly prodány i do Číny, která tanky zjednodušila a dosáhla s nimi značných exportních úspěchů.
Izraelská tanková škola MBT
   Izraelci využívají především americkou obrněnou techniku, doplněnou o britské tanky Centurion. Až do osmdesátých let používali i tanky M-4 Sherman, které modernizovaly do podoby M-51 ISherman.
   Na konci šedesátých let zavádí Izrael velmi zvláštní tank. Motor i převodovka jsou umístěny vpředu vedle řidiče a tím za bojovým prostorem věže vzniká volný prostor, kde je možné buď uložit dalších 40 ks munice, nebo až osmičlenný výsadek. Tanky Merkava se vyrábějí dodnes, a to již ve značně zdokonalené verzi Merkava Mk.V.
Československá tanková škola MBT
   Československo po válce vlastní Shermany, Cromwelly, tanky T-34 a JS-2. Po únoru 1948 začíná být u nás vyráběna sovětská technika- nejdříve T-34/85 a JS-2 (JS-3 zakoupeny jen dva kusy), později T-54 a T-55. Ty jsou v sedmdesátých a osmdesátých letech modernizovány do podoby AM-1 a AM-2.
   V osmdesátých letech se v Československu rozbíhá výroba tanků T-72, které jsou ještě před sametovou revolucí modernizovány do podoby T-72M1.
   Po revoluci vzniká na Slovensku nová verze T-72 Moderna, Češi modernizují několik set tanků T-72 do podoby T-72M2 a M3. Nyní AČR vlastní přibližně 35 tanků T-72M4 (před rokem 1989 to bylo celkem 2 500 tanků), což přibližně odpovídá ztrátám při prvním nasazení Mark I na Somě roku 1916.
 

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #10 kdy: Duben 19, 2009, 09:21:44 »
X.
Závěr
   Prošli jsme přes zákopy a ostnatý drát prvoválečné fronty a dostali jsme se na velké pláně východu. Odtud jsme odbočili do Sinajské pouště a nakonec jsme se vrátili zpět do Evropy. Ušli jsme spolu pěkný kus cesty, víc jak století. Jeli jsme na koni (a to jsem ze stručnosti vynechal slony), pak jsme jeli obrněným automobilem, následně jsme přesedlali do kosočtvercového tanku, pak jsme museli kousek po svých a nakonec jsme se vydrápali do velitelské věže tanku, ve které jsme již zůstali.
   V průběhu celého vývoje tanku se zde neustále vyskytovaly myšlenky, má-li tank smysl. V desátých letech tvrdili, že je to zbytečnost, ve dvacátých a třicátých se báli protitankových děl, ve čtyřicátých pak pěchoty a letectva. A tento strach zde zůstává dodnes. Musíme ale pochopit, že dělostřelectvo i jízdu budeme ve válce potřebovat stále a jen tanky dokážou unifikovat tyto dva jinak velmi odlišné typy zbraní. Letectvo sice úlohu kavalerie přijmout dokáže (v podobě bitevních vrtulníků), nikdy však nebude schopno obsadit nepřátelské území.
   Poslední rok druhé světové války spadla na Japonsko atomová puma. V padesátých letech konstruktéři přišli na to, že jedině tank je schopný poskytnout své osádce ochranu proti ZHN (dnes i OA).
   Lehké tanky ze světa nezmizely. Dnes jsou vyráběny z lehkých slitin a jsou schopny letecké přepravy (např. americký M-551 a M-8, sovětský plovoucí tank PT-76 či francouzský AMX-13).
   Tank se za posledních devadesát let změnil k nepoznání. Od velkých nepohyblivých těžkopádných kolosů tank přešel k rychlému výkonnému stroji schopnému poradit si s jakýmkoliv nepřítelem (včetně nízko letících helikoptér).
   I přesto, že se tank tolik změnil, stále vyvolává u vojáků respekt a nadále budí u nich  panický strach.
   Cena i složitost tanků stoupla na několika set násobek. Zatímco k vyškolení prvních osádek bylo zapotřebí několika málo týdnů, dnes se doba výcviku pohybuje okolo dvou let (podle funkce v tanku).
   Pokud byl tank poškozen v bitvě, musel se opravit až po skončení palby (s výjimkou drobných oprav). Dnes je celá škála ženijních tanků, které jsou schopny kupříkladu vyměnit motor i s převodovkou za půl hodiny (monoblok).
   Tanky se již nemusí pohybovat v otevřeném terénu, ale jsou schopny i částečně vést boj ve městech, a to i bez doprovodu pěchoty.
   Díky uložení munice do nezávislých pancéřových schránek a přechodu z benzinu na naftu mají dnes osádky mnohem nižší úmrtnost. Díky zavedení pokročilého přístrojového vybavení (termokamera, noktovizor, balistický počítač, laserový dálkoměr aj.) jsou schopny vést palbu jak v noci, tak za snížené viditelnosti, tak za pohybu i náročným terénem (gyroskopická stabilizace kanónu ve dvou rovinách).
   Byly vypracovány i futuristické studie, ve kterých tank střílí pulzním dělem, jeho korba je rozdělena na dvě části, nebo se již nepohybuje po pásech, nýbrž po tryskách, jako nějaké vznášedlo. Máme však téměř jistotu, že si v příštích pár letech tank zachová stále stejnou tvář, jakou má dnes, tj. pásový podvozek, v jehož přední části je umístěn řidič, uprostřed bojový prostor s otočnou věží vybavenou dělem, kulometem a PLK, a moto- převodovovým soustrojím vzadu.
   Tank je zde již devadesát let a podle názoru odborníků, ke kterému se přikláním i já, zde přinejmenším dalších devadesát let ještě zůstane.

rase

  • Francouzská cizinecká legie
  • Lieutenant-colonel
  • Příspěvků: 2848
  • Za zásluhy o rozvoj fóra. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 23. prosince 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 8. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #11 kdy: Duben 20, 2009, 06:05:58 »
Přečetl sem čast I. II. III. a IV.
Zajimavý článek.
Celkem mě překvapil stroj LTH. Osobně sem o něm nevěděl v podstatě nic.
(podle meho jedna z nejpovedenějších konstrukcí)
ps. nechtěl bych to psát  ;D
"Prasata! Chcete snad žít věčně?!" Fridrich Veliký, král pruský, v bitvě u Leuthenu, 1757

Dark.Lord

  • Host
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #12 kdy: Duben 20, 2009, 06:16:23 »
Nejlepší na tom je, že přes délku to není nikterak nudné, ale dovolil bych upozornit na jendu chybu (pokud ovšem se nemýlím já). Nemá být ten tank kde píšeš JS-6 tankem JS-7 ?

Korchon

  • Wehrmacht
    Leutnant - poručík
  • Příspěvků: 298
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #13 kdy: Červenec 03, 2012, 09:24:24 »
To je tvoje Bakalářská práce?
My vyhráváme díky našim Tygrům!

pan.sup

  • k.k. Landwehr
  • Oberstleutnant
  • Příspěvků: 1506
  • Za 1 rok aktivní činnosti na fóru. Uděleno: 9. listopadu 2007 Za 2 roky aktivní činnosti na fóru.  Uděleno: 19. prosince 2008
Re: Bakalářská práce 2008/09
« Odpověď #14 kdy: Červenec 03, 2012, 09:40:29 »
Přesně tak, dnes bych si nafackoval. Pokud chceš, zašlu Ti diplomku, ta už je lepší.)